Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

PremiumPoradna

všechny poradny
Ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.

Nejvíce se ptáte

nejistota ve vztahu|archiv|krize vztahu|nevyrovnaný vztah|nedotažený rozchod|partnerský trojúhelník|hledání sebe sama|nevěra|problémy v sexu|zvažování smyslu vztahu| bývalí partneři| diskusní příspěvek| rozchody| žárlivost| problémy s tchyní| děti partnerů| závislost ve vztahu| problémy v komunikaci| Rodič a dítě| nešťastná láska| fáze "namlouvání"| problematické vztahy s rodiči| deprese a vztah| zamilovanost| vztahové problénmy v širší rodině| rozvod a děti| osamělost| sexualita| problém se sebedůvěrou| perspektiva mimomanželského vztahu| věkový rozdíl mezi partnery| vztahy na pracovišti| otázky početí, těhotenství| alkohol u jednoho z partnerů| psychické poruchy| stres| spolupráce s psychologem/psychiatrem| agresivita a vztah| první láska| vlastní právo na život podle sebe| vztah na dálku| pauza ve vztahu| smrt blízkého člověka| svatba-důležitost manželství| ekonomické problémy ve vztahu| prevence problémů ve vztahu| nenaplněná láska| partner odmítá dítě| psychický teror ve vztahu| generační soužití| nemoc partnera| závislost partnera na jednom z rodičů| separace dospělého dítěte od rodiny| ženské přátelství| výchova| snižování sexuálního apetitu v manželství| umění projevovat city| vědomí vlastní problematičnosti ve vztahu| sourozenecké vztahy| přetažený vztah| manželovy kamarádky| homosexuální orientace| návraty k b ývalým partnerům| kamarádi partnera...| alkohol v rámci širší rodiny| problematické manželství rodičů| osudová láska| problém navázat vztah| sny| ekonomicky silnější žena| seznamování| neimponující muž| životní nezdary| poruchy příjmu potravy| rozdíly v řešení problémů - muž, žena| krize středního věku u mužů| vliv osoby rodiče na výběr partnera| rozdíly v sexuální orientaci partnerů| vztah k odborníkovi,v jehož jsme péči| zkušenosti z předchozích vztahů jako bariéra| "pauza" ve vztahu| podezření na vedlejší vztah| problémy se spánkem| vliv alkoholu | společné zaměstnání partnerů | všechny dotazy
Méně témat Více témat
archiv
Dobrý den,je mi 30 let,10 let jsem s přítelem(32) se kterým si velmi rozumím, poslední 4 roky žijeme v domě mých rodičů na vesnici. Příští rok bychom se rádi odstěhovali do města kde má přítel firmu, na život na vesnici si nezvykl, nemá tam přátele, je tam sám. I já toužím se odstěhovat. Velmi se bojím okamžiku kdy sdělím své matce že odcházíme. Zatím o našich plánech netuší. Vzájemné vztahy máme dobré, do našich záležitostí se nám vůbec neplete, je velmi tolerantní. Bohužel s mým otcem si vůbec nerozumí. Žijí každý v jiném světě. Trpím pocitem, že ji tam nechám samotnou a mám velké výčitky svědomí. Vím že to ponese velmi těžce, je to její noční můra, že jednou zůstane "sama". Otec(62) je introvertní, nespolečenský, venkovský typ, stačí mu záhonek s mrkví, jedny tepláky na několik let, studená voda. Ani základní hygiena pro něho není důležitá. Moje matka(56) je naopak extrovertní, jdoucí s dobou, toužící po nových zážitcích a společnosti,... Vím že by ho dávno opustila, ale zůstala s ním z jakéhosi soucitu protože "není zlý", bohužel pro společný život to nestačí. Mám strach, že ji náš odchod zničí. Mám ji velmi ráda. Vím že můj odchod nebude jedno ani mému otci, přestože spolu nemáme žádný vztah - vím, že je to divné. Mluvíme spolu minimálně, máme absolutně odlišné pohledy na vše, nemám na něho ani žádné vzpomínky z dětství. Přesto vím, že mu na mě záleží a má mě asi rád -jak už jsem řekla - "není zlý". Poraďte jakým způsobem mám sdělit své matce, že odcházíme. Jak se zachovat? Co by jste poradila člověku v její situaci? Ještě dovysvětlení: Otec je v důchodě, matka je v současné době hodně zaměstnaná - nesnáší být doma, hledá si záminky jak tam nebýt. Stačí jí 1 den a už má "depresi". To místo kde žijeme opravdu není jednoduché. Je to malá horská vesnice, autobus tam jezdí 2 x denně. V říjnu napadne sníh a téměř vás odřízne od světa, vše je tam velmi komplikované. Když dva dny prší a je mlha máte chuť skočit z okna. Nikde ani živáčka, všude absutní ticho. Díky
Lenka
archiv
Dobrý den. S partnerkou za chvili oslavime rocni vyroci. Jsem s ni stastny a miluji ji, presto slovo, kterym bych oznacil nas milostny zivot, je "katastrofa". Z pocastku bylo vse v poradku, ale v poslednich mesicich (cca uz minimalne pul roku) nema absolutne chut na sex. Pro me, sexualne zalozeneho cloveka, to je zdrojem pomerne silnych traumatickych stavu (jsem introvert a tak velmi mnoho pocitu dusim v sobe), navic si to castecne nedokazu prestat vysvetlovat jako poleveni citu z jeji strany (coz snad neni pravda). Rad bych podotkl, ze partnerku respektuji a k nicemu nenutim. Take bych (mozna trosku namyslene) si troufl tvrdit, ze v sexu ji vyhovuji nejvic ze vsech jejich dosavadnich partneru. Ma otazka je vlastne nasledujici - neverim ze by melo smysl chodit s partnerkou k sexuologovi (ona asma k tomu rika, ze rady typu "najdete si pro sebe vice volna, nespechejte, nepodcenujte predehru" ji v nicem nepomohou, nebot to vse neni nas problem. Chtel bych spise delat neco sam se sebou - priznam se ze situaci pomerne trpim, likviduje me sebevedomi a kazi mi casto chvile s partnerkou - a s tim bych chtel neco zacit delat - naucit se si to nevycitat, pochopit situaci a pripadne se naucit nejak relaxovat - abych v okamzicich kdy to na me "padne" se nenechal strhnout do depresi a prekonal to s nadhledem. Nevim vsak jestli v mem pripade mam jit spise k sexuolovi, partnerskemu poradci ci jinam? Omlouvam se za asi vsedni dotaz a dekuji za pripadnou odpoved
Pavel
archiv
Dobrý den,na začátku bych Vám chtěla zdělit to, že se s manželem rozvádíme jelikož neustál stávající situaci.Můj manžel je perfekcionista ,který lpi na perfektním pořádku teplé večeří aj chci zdůraznit,že je manžel v Inv.důchodu a ja chodím do záměstnání, manžel byl od své maminky zvyklý na to,že seoně všechny maximálně starala což ja odmítla. Jsem dost tvrdohlava amyslím,že jsme v manželství měli převrácene role.Te´d mám přítele,kterému jsem hned na začátku dala najevo,že nejsem typický typ ženy pečující o rodinu bere to na vědomí a oceňuje na mě jiné věci(ráda sportuji k dětem jsem víc jako kamarád ,jsem společenslá tolerantní a flegmatik,kliďas )pozoruji však u přítele velkou podobost se svým manželem.Můžete mi poradit jaký partner by se ke mě hodil a jestli můj přítel nebude přece jen klást na mě stejné požadavky jako manžel a proč si nevědomky vybírám stejne typy mužů. děkuji
Petra
archiv
Dobrý den, ráda bych Vás poprosila o názor na mé manželství a hlavně na to, zda jej ještě má smysl udržovat. Jsem 12 let vdaná a brali jsme se po 2leté známosti, v době, kdy už jsem čekala syna. Já jsem skončila studium vysoké školy a odstěhovala se za manželem do místa jeho zaměstnání. V podstatě jsem opustila rodinu, přátele, obor, který jsem studovala (dálkově to nebylo možné) a vsadila na jednu kartu...bydlíme v ústavu pro mentálně postižené, kde manžel i pracuje a ten vliv je zřejmý...V pořádku byly asi jen první dva roky, i přes osamělost, kterou jsem pořád cítila...časem úplně zmizel sex. život, manžel nejprve přestal reagovat na běžné něžnosti, později už jsme rezignovali oba.Sexuálně spolu nežijeme 7 let. Myslím, že oba jsme prošli jistými "bočními vztahy. Dalším problémem je komunikace, o kterou manžel vůbec nestojí a já myslím, že ji ani neovládá...Žijeme si každý po svém, dokážeme se dohodnout, na některých provozních věcech v domácnosti, horší je to s výchovou syna. Oba máme rozdílný názor, manžel jej vede ke sportu a tím to začíná a končí, škola, chování, hygiena, režim, to jej absolutně nezajímá. Vlastně mě ani nedokáže podpořit, je mu to prostě úplně jedno. Mě se nyní otevřela možnost získat byt a začít sama znovu, ale mám samozřejmě výčitky, že synovi rozbiji "rodinu". Na druhé straně vím, že takto bez porozumění a nějaké společné radosti se žít nedá...Děkuji za každý váš názor.
Vilma
archiv
Milá paní doktorko, prosím o radu, mám přítele 26 let (mně je 25) jsme spolu skoro rok a půl, před 2 měsíci jsme spolu začali bydlet, v podnájmu v bytě jeho rodičů. Tento byt je hned vedle baráku ve kterém přítel bydlel dosud s rodiči a sestrou. Problém je, že on za nima pořád chodí. Ze začátku to bylo, že si postupně přestěhovával věci, to bylo každý den něco, vždycky něco zapomněl, pak si šel jenom si pohladit psa, půjčovat si foťák, atd... zastaví se tam kdykoli může. Přijdu z práce a on když už by měl být hodinu doma tak je pryč a já vim, že je u Nich (u svých rodičů) Když jsem doma, tak chce abych tam chodila i s nim, já se bráním, protože si myslim že stačí když jsme s Nima, tak 2x měsíčně na celý víkend na chatě, což je vždycky fajn. Vždycky když zjistim že tam byl tak zuřim, řikám mu proč tam pořád chodí, většinou se taky pohádáme, jsem z toho unavená. Nedokážu pochopit že se od nich nedokáže odpoutat. Jeho rodiče jsou strašně fajn, je s nima sranda, myslim že mě berou, znám už celou jejich rodinu, i prarodiče strejdy a tak, myslím že jsou ideální rodina jak drží při sobě, ale mam pocit, že mi ho berou, chodí za nima, místo aby na mě čekal doma, nevím co dělat jak se s tim smířit, zakázat příteli aby tam chodil (to by stejně neudělal) to zas nechci, vim jak je má rád. Chtěla bych se odstěhovat někam dál od nich, aby za nima nemohl chodit tak často, já vim, že to zní asi sobecky, ale nemůžu si pomoct. Je možné, že na tom má vliv, že pocházíme z naprosto odlišných rodinných poměrů? Já jsem z rodiny, kde si vždycky každý jel na vlastní pěst, rodiče se v mých 12 letech rozešli. Já si s mámou nikdy nerozuměla, moc mi ublížila, nedokázala jsem s ní žít, tak jsem se ve 21 letech odstěhovala pryč. Táta mi byl vždycky oporou a měla jsem ho ráda, ale před rokem nečekaně zemřel, s bráchou se také stýkám spíš když je příležitost jako vánoce, svátek či narozeniny, chybí mi pořádná rodina, taková rodina jako má přítel,asi mu jí závidim:-(.Předem děkuji za odpověď
Šakirka25
archiv
Dobry den, chtela bych poprosit o radu, ktera se tyka me dcery. Je vdana 6 let, jeji muz je pracovity, nekouri, nepije ani zadne dobrodruzstvi nehleda, ale ma na nej velky vlyv jeho matka. To je prave pricini jejich hadek a konfliktu. Dcera uz je zoufala, premyslela nad rozvodem, ale maji dve deti a nechce jim brat tatu. Poradte co delat? Za kazdou radu predem dekuji.Jarmila
Jarmila
archiv
Můžete mi poradit,mám dvou letý vztah a rok bydlíme ve společné domácnosti.Můj přítel je 2x rozvedený a nemá vyřešenou minulost.A několikrát mi řekl,že si toho váží mého přístupu k tomu problému.Náš vztah byl v normálu a neměli jsme žádné velké problémy.Pomáhám mu s podnikáním a nemáme velké problémy.Ale nyní se dostal do finančních problémů v osobním životě a do kolotoče soudních sporů s manželkama.Místo aby byl spokojený,že doma má vše v pořádku po práci chodí do restaurace a doma nemluví a když tak nadáví.A za vše můžu já i když to je jeho chyba.Přemýšlím,že odejdu od něho myslíte že dělám dobře?děkuji za odpověd
Lucka
archiv
Dobrý den. Velice ráda bych Vás požádala o Váš názor. Před několika lety jsme si byli blízcí s mým kamarádem,ale vzhledem k našemu pubertálnímu věku jsme o žádném vztahu neuvažovali. Nyní se po šesti letech nekontaktování se objevil znovu, ale zadaný. O své přítelkyni nemluví, po pěti letech vztahu se nechce ženit ani mít děti. Spolu jsme v každodenním kontaktu. Má mě rád (prý), já jeho také,ale předpokládám, že na nějaký vztah je pozdě vzhledem k jeho dlouholetému partnerskému vztahu. Nevím, zda tento kontakt neukončit úplně, abych přestala doufat a trápit se. Myslíte si, že to bude vhodné řešení a pomůže? Velmi Vám děkuji.
Alžběta
archiv
Dobrý den paní doktorko, můj manžel prožil několikaměsíční románek s kolegyní v práci, nyní to vypadá na utlumení jeho mimomanželských vášní a návrat k vyhasínajícímu rodinnému krbu, tj. ke mně a našemu 3-letému synovi. Já se pomalu s jeho nevěrou snažím vyrovnat, i když mu nejsem stále schopna důvěřovat. Po celou dobu jeho známosti jsme se nehádali, ale stejně atmosféra domácnosti byla na bodu mrazu. Myslíte (ze své zkušenosti s obdobnými případy), že je reálné, že manžel opravdu svůj poměr skončil, když jsou se svou milenkou na jednom pracovišti? Ne, neoznámil mi konec, dohaduji se z jeho chování doma. Můžu čekat (případně se snažit), že se někdy časem obnoví spontánní intimita mezi námi (pohlazení, polibek)? Nechci žít ve vztahu, kde je sex bez jakýchkoliv důvěrností, jen prostý akt. Kde řešíme jen provozní záležitosti a neděláme si žádné drobné radosti, neplánujeme společný čas a budoucnost. Děkuji za odpověď.
Jitka
archiv
Dobrý den paní doktorko. Možná jste už podobný dotaz zodpovídala.. Se svým přítelem jsme téměř rok. Se sexem nebyl do jisté doby problém. Současné "ochlazení" připočítám tomu, že stavíme dům a já mám nějaké zdravotní obtíže. Dnes jsem se náhodou dozvěděla, že je Bi. Nevím,jak dlouho to trvá, nicméně před měsícem si sjednával schůzku s neznámými muži. Přesně popisoval, co by s nimi rád dělal a přiznal, že má přítelkyni, nicméně ho vzrušuje sex s mužem. Nevím,co mám dělat. Stavíme dům,plánujeme budoucnost. Jsem z toho v šoku a popravdě si neumím představit,že bych s ním měla být s tím,že ho budu podezírat,jestli náhodou nebyl někde s někým. Mám si s ním o tom promluvit? O jeho minulosti moc nevím, nechce se k bývalým přítelkyním moc vyjadřovat ani k důvodu rozchodu. Teď už možná chápu, proč. Nevím,jak na to. Miluji ho a on je ten, s kterým si umím představit žít do konce života. Teď už ale začínám mít pochybnosti. Moc děkuji za odpověď. K.
Karolína
archiv
Dobrý den, paní doktorko, jsem vdaná 10 let (je mi 31, manželovi 48). Byla jsem velmi zamilovaná a můj sňatek byl z čisté lásky, bez postranních motivací (jako peníze, majetek apod.). Jsem na rodičovské dovolené (syn 4 roky, dcera 22 měsíců). Manžel je nevyléčitelně nemocný, ale stále je jediným živitelem v rodině, návrat do práce ani umístění dcery do jesliček mi striktně zakázal. V posledních dvou letech mě týrá (nenechá mě spát, ponižuje mě, vydírá), nedává mi téměř žádné peníze. Stále opakuje, že mě velmi miluje, ale já ho už skoro nenávidím. Mohu bez morální újmy opustit nemocného člověka? Nebo to prostě musím vydržet? Děkuji za pomoc.
Barbora
archiv
dobrý den potřeboval bych poradit,jsem s mou partnerkou spolu asi 4roky z toho rok spolu bydlíme,asi měsíc se neustále hádame,začlo to tím že si našla novou partu a ja asi žarlím že je stěmi lidmi více než se mnou ,navíc v této partě figuruje i její bývalý ..,prý jsou jen kamaradi,do nocí traví čas s nimi vysedavanim po hospodach diskoteky atd..,a toto mě vede k diskusím o tom co je pro nas dulezite o smyslu naseho vztahu atd,a vzdy to konci hadkou ,jeji vysvetleni je takove že chce byt se mnou ale zaroven se chce chodit bavit,me by to az tak nevadilo jenze je to trosku v nepomeru proste vic casu travi s nimi nezli se mnou a to je to co mi vadí,vecer prijdu domu z prace a ona vecne neni doma,a pak jsem ji jen dobrej k tomu ze mi vdycky zavola jestli bych pro ni neprijel,nejhorsi take je ze pro ńi spoustu veci udelam a skoro vzdy ji vyhovym mam ji proste rad a udelam pro ni skoro vse,asi si me trosku omotala???potreboval bych nejakou radu jak ji donuti alespon trosku ke zmene,aby byla vice semnou,jak se k ni chovat kdyz je takova nebo chci snad moc a je chyba ve me???uz nevim jak s timto dal,predem mockrat dekuji
note
archiv
Dobry den pani doktorko, prosila bych vas o nazor. Dlouho jsem se nemohla vzpamatovat ze vztahu, ve keterem jsem byla citove uplne paralyzovana a nebala jsem schopna rict milovanemu muzi, jak moc o nej stojim, protoze jsem se bala ze ho stratim... zni to nelogicky, ze? Po nekolika mesicich jsem si nasla jineho, se kterym jsem chyby neopakovala, ikdyz jsem si davala pozor a chranila. chvili bylo vse v poradku, vypadalo, ze je zamilovany, problem nastal, kdyz jsem zjistila, ze je s prominutim devkar. Rekl mi ze jestli ho chci, musim si zvyknout... ale na to si clovek nezvykne nikdy, hlavne pokud vam to dela ten clovek naschval pred ocima, ikdyz jsem mu rekla, ze mi to ublizuje. jsem svobodomyslna osoba, umim se bavit a podle mineni a chovani ostatnich jsem dost atraktivni, je mozne, ze by mi toto vsechno delal jenom proto, aby me nastval a srazil? Rozesla jsem se s nim... jen bych chtela vedet, co za tim je... protoze se porad vidame, pracujeme spolu a vypada dost smutne. dekuju za odpoved
maruska
archiv
Mila pani doktorko, po 3-letem vztahu s partnerem jsem zjistila, ze muj partner mel zalety s mnoha zenami,nevim proc, ale byly to same cizinky z vychodnich zemi jelikoz jsem bydlela u nej, rozhodla jsme se, ze ho necham a najdu si byt. byt jsem si nasla, odstehovala jsem se, ale nedokazu se od nej citove odloucit, protoze bez techto afer jsme nemeli zadne problemy, naopak. On mi ted slibuje, ze se zmeni, ze me miluje a ze mi chce dokazat, ze je pro me ten pravy a ze urcite se zase vratime bydlet spolu. Ja mam strach mu dat duveru, protoze tech lzi bylo mnoho a dost jsem trpela protoze pro me to bylo velke zklamani. myslite, ze takovy clovek se muze zmenit?
katerina
archiv
Dobrý den paní doktorko,mám asi trocu problém,známí mi radili ať jdu za psychologem,ale k tomu asi nenajdu odvahu,tak píšu Vám.Možná Vám mé problémy budou připadat směšné.Jsem 12let vdaná,ale zdá se mi,že manžel je čímdál větší sobec.Možná je to dáno tím,že on je ze "spořádané rodiny",zatímco můj otec byl alkoholik(loni zemřel na rakovinu),ale jinak to byl moc hodný a šikovný člověk,nepamatuji si,že bych ho jako dítě viděla opilého.On si může dělat co chce,může si jít kam chce,kdy chce,ale já ne,už ani spolu,jsme třeba dohodnutí ze známími,že si někam pujdem sednout,a on se na poslední chvíli vymlouvá,že nemáme peníze a nebo ať si jdu sama,když nejdu,tak jde sám,jako by se za mě styděl.On rozhoduje co se koupí,kam se pojede na dovolenou,zkrátka tomu nerozumím.Ne vím,jak dál,mám ho stále ráda,máme spolu dvě děti,myslím,že je spokojený,když jsem stále doma,když je po jeho a já jsem zticha.Chvíli se to vydržet nechá,pro klid v rodině,ale poslední dobou už toho mám dost.Ono se to ani všechno nedá napsat,je toho dost za těch 12let.Poraíte mi jak dál?Děkuji
Zdenka
archiv
Dobrý den,poslední dobou nám to s partnerem skřípe. Jsme spolu 8 měsíců,na začátku se ke mě choval hezky vše bylo super a teď začal být dost divný,agresivní,žárlivý.Já nikam nesmím pořád mě kontroluje nebo pak zase ať si dělám co chci,že on taky si bude dělat co chce,já překousnu toho dost i občasné nadávky,ale prostě nemůžu si s ním promluvit, jak to cítím co mě trápí. Hned jsem bláznivá a pořád se mi něco nelíbí.Když se zeptám co se děje jestli by tedy nebylo lepší se rozejít a být kamarádi, tak že se nic neděje jen nemá na nic náladu.Ale já si připadám,že něco asi dělám špatně, už mám pak i strach cokoli říct protože se na mě hned utrhne.Já jsem ráda i za pohlazení a jemu to je poslední dobou zatěžko mě třeba jen pohladit,že když nechce tak ho nebudu do ničeho nutit.On prostě ví,že jsem hodná holka,tak právě nechápu proč se takhle chová.Bohužel zažil ne zrovna dobré dětství,rodiče si to občas vyřizovali ručně a začíná mít i takové názory, že když si to ženská zaslouží tak je to jednodušší.KDyž mu řeknu,že takový chlap je u mě ubožák,tak nechápe.Chápu že se musel o sebe brzy starat sám,ale podle něho chlap se přizpůsobovat nebude musí ženská.Což je blbost,vztah je o dvou lidich o toleranci. Mám tu smulu že ho mám ráda,ale začínám mít z toho vztahu strach.Chtěla bych aby to mezi námi bylo fain,ale nějak to nejde. Nevím si rady.Můžete mi prosím sdělit svůj názor.
Karin
archiv
Dobrý den paní doktorko, má kamarádka z touhy po dítěti otěhotněla s partnerem, který má problémovou minulost. Myslím, že trpí, ale nechce to dát najevo. Jako by se chtěla vyrovnat "těm bezproblémovým," jak nás označuje. Problém je v tom, že když jí řekneme něco co se jejímu partnerovi neelíbí hádalí se. On nás vidí jako ty co mají všechno a nemají pochopení pro něj. Tak přemýšlím jak s kamarádkou udržovat kontakt. Myslíte, že je k něčemu o partnerovi a jejich vztahu nemluvit? Dělat, že se nic neděje? Např. on nemá práci a tak děla u nás na stavbě, když jsme jí řekli, že je to s ním těžké, že popichuje ostatní a má sklony určovat co jak bude.., vzal to jako útok a poslal nám pár psycho sms... Co byste poradila? Díky
Veronika
archiv
Zdravím, paní doktorko. Můj dotaz je vlastně jen výkřikem do tmy. V situaci, ze které stejně není východisko. Je to snad odraz zoufalství, snad koncentrace čistého smutku, nevím. Jen prostě nemám tušení kam s tím, komu to říci, co s tím dělat. Se svým přítelem jsme spolu už téměř rok. Bez nadsázky můžu říct, že je pro mě vším, co jsem kdy chtěla. Mám v něm nejlepšího přítele, někoho, na koho se můžu vždy spolehnout, po jehož boku chci strávit svůj život. Popravdě řečeno, jsem si nikdy nemyslela, že je takové souznění dvou lidí skutečné. Před několika týdny můj přítel vážně onemocněl a já nevím jestli se kdy plně vyléčí, nebo jestli to vůbec přežije. Nacházím se teď na hranici polemizování mezi životem a smrtí. Cítím, jako by s jeho životem mizel i život můj a já se jen potácím v bezradnosti a nekonečném čekání, jak se situace vyvine. Vím jen, že jestli ho ztratím, ztratím i část sebe a hlavně vůli dál žít. Nikdy jsem k nikomu neměla tak blízko jako k němu. Zkrátka nevím jak dál. Jako by tady cesta prostě končila, už ani nevidím dál, nevidím žádnou budoucnost. Vím, že mi asi sotva můžete poradit. Jen Vám děkuji za možnost se z tak zoufalé situace alespoň vyzpovídat. Děkuji. Faye
Faye
archiv
Dobrý den paní doktorko,chtěla bych poradit své kamarádce. Má několik let vztah s mužem o 20 let starším (jí je 33), ženatým. Ten vztah už ale příliš nefunguje a ona by ho chtěla ukončit. Její přítel ale nechce odejít, odmítá opustit její byt, kam dřív docházel jen občas. Ona to nechtěla řešit násilně, protože se bojí, že by jí ublížil, spíš psychicky. Několik měsíců mu dávala najevo, že ji obtěžuje, ale teď to vzdala a zřejmě se s tou situací smířila. Prý již nemá sílu bojovat - faktem je, že je dost často nemocná. Obávám se, že tohle jejímu zdraví moc neprospěje, nehledě na její dvě děti, které s jejím přítelem příliš nevycházejí. Poraďte prosím, jak to řešit. Radila jsem jí násilné vystěhování a výměnu zámku, ale to ona nechce.
Petra
archiv
Dobrý den pani doktorko,našla jsem náhodou u manžela v tašce výpisy ze dvou bank kde dluží asi 35000 kč.Na výběrových lístcích byli většinou časy jako např.2.45 tím vzniklo u mne podezření že hraje automaty nebo něco podobného.Vybral 4000kč a za hodinu další.Nevím jak se s tím srovnat.Já to našla náhodou a on to neví.Bojím se že když mu to řeknu vynadá mi že se hrabu v jeho věcech.Věřte že jsem to do teď nikdy neudělala.Máme děti a mám strach aby nás nezadlužil ještě víc.Za jednu noc vybral třeba 12000 kč a nevím ani jestli to splácí.Jsem bezradná prosím poraďte.Děkuji Jana
Jana
archiv
Mila pani doktorko, vzdy jsem svĹŻj zivot nechavala osudu a branila se kazdemu velkemu rozhodovani, ale ted jsem ve stavu kdy si rikam, ze takhle uz dal zit nemuzu. Myslim si, ze jsem milovala jednou a to byla ma prvni laska,ktera trvla od mych 14 let do 20. Otehotnela jsem a on me nechal, ja sla na potrat a utekla do zahranici-daleko od nej. Cestovala jsem, uzivala si bylo mi bajecne-porad jsem však myslela na toho byvaleho(psal emaily,litoval vseho). Po mesicnim flirtu jsem otehotnela s 30letym-zenatym mexicanam. O potratu jsem nepremyslela, pritel byl rad, ujistovali jsme se, ze se milujeme a vse dokazeme. Uz v tehotenstvi mi bylo jasne, ze on neni ten pravy, ze neni jedina vec ve ktere by jsme se shodli, ale nejak jsem si to nechtela pripustit. Ted po dvou letech vztahu se nic nezmenilo. Máme 14 mesicniho chlapecka se keterym jsem cele dny sama-pritel pracovne vytizen, velmi se mi styska po rodine, po CR,rekla bych, ze jsem velmi aktivni-teda byvala jsem velmi aktivni, nevydrzela jsem chvilku doma pora se muselo nÄ›co dit a ted jen prazdno. Pritel je velmi pasivni ma uplne jine predstavy o tom jak budeme travit vikendy, máme rozdilne nazory na vse, pripada mi, ze nemam svĹŻj zivot, ze nedelam nic pro sebe. Mela jsem spoustu snu a planu, ktere se nekam vytratily. Rikam sI, ze by mi bylo lepe v cechach. Nekdy mám stav, ze meho pritele nemuzu ani citit a vse co udela mi je odporne. Pri sexu musim myslet na milion jinych veci. Co citi pritel nevim, myslim si, ze je ke mne neuprimny, mnohokrat jsem odhalila jeho zatajovane pravdy, rika, ze nas miluje, ale nic takoveho necitim. Zadne hezke slova,dotyky, spolecne rehtani se nicemu, skotaceni-nic takoveho se nedeje. Myslim si, ze stale miluje svou byvalou zenu, ale nechce byt ten spatny a rict dost. TakĂ© se velmi rad napije, chodi domĹŻ az rano nebo vubec-vi jak to nesnasim, ale opakuje se to ve ctrnactidenich intervalech. Budoucnost s nim si nedokazu predstavit. Nevim zda jsem sobecka, nebot chci hlavne pro sebe, [tato otázka byla zkrácena]
Lucie, 24
archiv
Dobry den pani doktorko, muj dotaz bude trochu jiny. mam problems tchyni a tim padem i s pritelem. Zijeme spolu 3roky, je nam 25let a chceme se brat. Muj problem je takovy, ze tchyne je na priteli strasne zavisla (taky je 18let vdova), ale jeste ma 32letou dceru a vnuka.Problem je, ze tchyne vsude vyklada a predstavuje sveho syna (meho pritele) jako nejkrasnejsiho, nejchytrejsiho a proste nejuzasnejsiho chlapa. Rika ze si toho mam vazit, jakeho ma skvelyho chlapa a jak uzasne ho vychovala. Taky hodne citove vydira a hodne veci resi placem.Pritele moc miluji a nechci jineho, ale pokud se vezmeme, prijmu ji do rodiny. po kazde navsteve s ni se pohadame. Spatne se mi to priznava, ale vlastne na ni zarlim. Mozna je chyba ve me, ale nevim kde.
Dana
archiv
Paní doktorko,mám jeden dotaz,ale pro mě moc důležitý.Proč můj manžel potřebuje kamarádku.Jak já ji mám brát.Známe se dvacet let,věřila jsem,že nás nic nemůže rozdělit.Jenže před dvěma roky se stal pro mě tento problém a já ho nedokážu rozchodit.Prosím poraďte mi.Děkuji moc.
Vlasta
archiv
Dobrý den paní doktorko,moc prosím o radu jak dál žít.Je mi 48 let,s přítelem,který je starší o 18 let,jsem 19 let.Nemáme spolu nic společné,žádné děti,bydlení,majetek.Starala jsem se o nemocnou matku,otce,ve své péči mám těžce nemocnou sestru,mám syna,který bude věčně na úrovni malého dítěte.Můj přítel je také nemocný,vemi citově ke mě připoutaný,moc mě miluje,je na mě závislý jako malé dítě.Je majetný má 2 dcery,přesto mi nikdy na nic nepřispěl,což mi nevadí,vážím si ho mám ho ráda,ale to je vše.Trpím strašným pocitem zoodpovědnosti k mým blízkým,několikrát jsem se zhroutila,navštěvuji již dlouho psychiatra i psychologa,ale nevím jak dál.Citové vydírání mého přítele,když se zmíním,že nemohu už s ním dál být,potřebuji muže s kterým bych byla z lásky a né ze soucitu,chci ho opustit,postupně mě tento vztah ubíjí,vyčerpává,sex s přítelem mě ponižuje,prosím mám právo opustit muže,který je již starší,nemocný,co se mnou udělá mé svědomí,že jsem opustila muže,který mne tak miluje?Vždy mu říkám,že mu budu ráda pomáhat i když se rozejdeme,jen ať mi dovolí se z ním rozejít,nechce.Do konce života se budu s láskou starat o syna,sestru,to vím,ale nevím,zda mohu mít ještě právo mít muže,kterého budu milovat i já.Mé svědomí se brání opouštět staršího muže,i když ho nemiluji,ale také vím,že se podstatně zhoršuje můj psychický stav,únava,stres a neustálé mé výčitky sama sobě,že chci opustit přítele,mě dohánějí do těžkých depresí a já jen vím,že musím žít pro syna a sestru ale prosím,jak dál se životem,nyní když Vám píši pláči a jsem ve stavu,kdy se mi vůbec nechce žít.
Zita
archiv
Děkuji za odpověď,ale teď nevím jestli je lepší vztah manželský nebo přátelský.
Helenaha
archiv
Vazena pani doktorko, myslim, ze jste preskocila muj dotaz. Mezi Simcou a Verou. Dekuji za dodatecne zodpovezeni.
Mily,24 let
archiv
Vazena pani doktorko, pred tydnem jste mi radila ve veci nerovneho vztahu s mym "pritelem". Narazila jste na choulostive tema - kdy jste me upozornila na to,ze se vlastne dost ponizuji, on si se mnou dela, co chce, taha za provazky... Nejhorsi je,ze si to samozrejme uvedomuji a toto me chovani se snazim skryvat, tak aby nebylo uplne videt... Ptala jste se zda jsem to tak mela vzdy v minulych vztazich, jenze v tom je mozna prave zakopany pes, protoze on je mym prvnim vztahem vubec - i sexualnim (nema o tom samozrejme ani tuseni...). Nikdo by to treba do me nerekl,ale ja proste cekala dlouho na toho praveho... Take mam k nemu velkou vazbu pro to, ze on je vlastne tim mym prvnim splnenym snem, libil se mi dva roky a najednou, to byla hrozna euforie, kdyz jsme spolu skutecne (nejen v mych platonickych snech) zacali chodit... Ridim se vasimi radami, nechci se dal ponizovat, i kdyz to hrozne boli, protoze ho mam fakt rada, udelala bych pro nej vsechno, ale jestlize se nezmeni, pak se snad nekdo objevi dalsi...i kdyz tomu ted sotva verim...:-(. I tak dekuji za vase rady a nazory.
Mily, 24 let
archiv
Dobrý den,jaký je rozdíl mezi kamarádkou a manželkou?Či přátelstvím a manželstvím? Myslím po citové stránce. Děkuji
HELENA
archiv
Dobrý den, paní Douchová, prosím zda by jste mi neporadila nějakého dobrého psychologa v Příbrami. Nevím si již sama se sebou rady. Nebo pokud by bylo možno se dohodnou s Vámi na nějaké schůzce - nejedná se ale jenom o partnerské vztahy.Děkuji za odpověď.
Martina
archiv
S hruzou jsem si přečetla váš nazor na vztah 34 leta žena a24 lety muž. Jsem s aprtneren 5 let, Na začatku jemu bylo 22 a mě 32. Přes vše co jste radila Tatianě mužu rict, ze jsme vztah ohlasili, rozvedla jsem se a mame syna.Taky mam dve deti z 1. manzelstvi. Muzete mi rict proc mate dojem že tyto vztahy jsou odsouzene k zaniku? Velmi by me to zajimalo
Simča
archiv
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, kolikrát se vlastně dá začínat znovu v jednom vztahu a jestli to má smysl. Vdávala jsem se ve 19 letech, protože selhala antikoncepce, můj manžel je o 10 let starší jedináček, už tenkrát bez rodičů. Od začátku manželství jsme měli problémy ohledně životních priorit, komunikace. vlastně nemáme nic moc společného mimo jednoho báječného 14-ti letého syna. Vlastně jsem na něho byla pořád sama, manžel má svoje koníčky a nikdy se nenaučil přizpůsobit se okolí. Já učila syna jezdit na kole, stavebnice, školka, škola. Manžel je balvan, ale zase vím, že by mě nikdy nepodrazil. Nejhorší to bylo na mateřské, když jsem se za ním přistěhovala a byla jsem sama. Potom jsem si našla práci, kde jsem byla spokojená. Někdy před 4 roky jsem poznala člověka, s kterým si dovedu představit budoucnost ..., několikrát jsme se rozešli a dali dohromady, vlastně jen pro tu beznaděj v budoucnost. Ze začátku jsem se zkoušela dosáhnout i rozvodu, jenže jsem to vzdala, když jsem viděla, jak můj muž nemá nikoho jiného než nás. A uvědomila jsem si, že můj syn by žil s výčitkami, že odešel od táty, který nikoho nemá (snažila jsem se mu to vysvětlit, ale hrozně se trápil, že on by zradil). Vždycky jsem chtěla dvě děti, beru děti jako dar, ale právě pro manželství, které mám, jsem plánování neustále odsouvala. Letos, už jsem se konečně rozhodla, s přítelem jsem se rozešla. Jenže od té doby si připadám, jako bych padala volným pádem ... Najednou si uvědomuji, jak budu odkázaná na manžela, jestli to máme šanci ustát, když už jsem tohle prožila. Zároveň si uvědomuji, že s přítelem jsem byla naladěná na stejnou vlnu, vlastně to končilo, že mě bude chtít i s 5 dětmi ... Jinak můj muž chce druhé dítě taky, ale z jiného důvodu - nehce, aby syn byl jednou ve stejné pozici jako on - sám. Ulevilo se mi, že jsem se rozhodla, ale ... Máme vůbec šanci jako rodina? Nerozvrátí nás to od sebe ještě víc?
Martina
archiv
nevěra.. vize jak oni spolu.. jak se jich zbavit a zapomenout? chceme byt spolu ale ty predstavy jak spolu... to kazi leky? jake?
Eva
archiv
Dobrý den paní doktorko.Nejdříve Vám chci poděkovat za minulou odpověď pro moji nejlepší kamarádku.Nyní bych se ale potřebovala poradit já jako matka 24leté dcery, která má šestý rok přítele.Každý bydlí doma ale o víkendu jezdí ona k němu nebo on k nám, což poslední dobou je dost často.Já i manžel začínáme být asi nepříjemní, protože posloucháme, jak všechno umí, jak budou stavět atd.Ale čas utíká a pořád se nic neděje.Je pravdou, že máme na přítele dost negativní pohled:je jednoduchý,jeho názory se nedají srovnat třeba s názory našeho syna, který je o osm let mladší,ve společnosti chce být středem pozornosti,a myslíme si,že je "na korunu"(všechno kupuje, protože to je ve slevě).S dcerou jsem měla rozhovor tento týden a jsem zděšená, protože jsem z ní vydolovala, že stavět u jeho rodičů přístavbu nechce, vidí špatné chování matky, ale o tomto nikdy nemluvila.Když jsem už před rokem mluvila o tom, aby šli spolu žít na byt,její přítel řekl, že jsou to vyhozené peníze.Ona se teď bojí mu říct, ať jdou na byt,protože se již vyřizují nějaké kroky na úřadech.Já jí řekla, že toto je zásadní rozhodnutí a vidím špatné v tom, že se při něm veze, nemá svůj názor na věc a nebo se bojí mu svůj názor říct.Prý je v některých věcech tvrdohlavý.Už nevím co dělat, co říct.Bojím se, že její budoucnot nevidím s tímto mužem, dobře.
Taťána
archiv
Paní doktorko,přítel se chystá po 20letech skončit své manželství.3 roky má jeho paní partnera,my jsme spolu 8 měsíců.Chtěl se přestěhovat k nám,ale teď při lámání chleba má o sobě veliké pochybnosti a podlomenou sebedůvěru.Jeho starší dcera mu v otevřeném rozhovoru nastavila zrcadlo,ve kterém se nemohl poznat.Třetím týdnem se vzpamatovává z šoku a bojí se,aby neublížil dalším.Dávám mu čas,ale samotné mi to ubližuje.Jak mu pomoct,jak ho podpořit?Vidím ho samozřejmě jinak,snad ještě stále růžovými brýlemi,nezažila jsem s ním konflikt,znám ho pouze jako milence a přítele.Jsem rozčarovaná z jeho pochybností o sobě,chci aby se vnitřně uzdravila pak si rozmyslel,zda ve vztahu pokračovat.Vyřešil si pochybnosti a minulost a začal s čistým stolem.Moji důvěru stále má a ví to.Nebo jsou to jen výmluvy a nechuť v padesáti měnit život?Nevím,kolik času mu dát,trápím se,ale nemíním se nechat dál. Děkuji vám za odpověď,vaše rubrika patří k mému dennímu internetovému počtení:-)
Věra
archiv
Dobrý den.Mám otázku, na kterou bych si asi měla umět odpovědět sama, ale třeba mi váš pohled nějak pomůže. S manželem jsme 7 let. Asi před dvěma lety (to jsem byla na mateřské dovolené) jsem začala mít psychické problémy.Začala jsem tedy chodit k psychiatrovi a ten mi předepsal léky.Manžel s tím zásadně nesouhlasí, pohádali jsme se kvůli tomu, ale já neustoupila.Od té doby je toto téma u nás tabu.Prostě o tom nemluvíme.Jenže léky mi vždy něčím nevyhovovali, takže mi je lékař postupně měnil, až jsme došli k lékům, které mi naprosto vyhovovali, ale bohužel se po nich neodvratně tloustne.Nejdřív jsem to zvládala, ale když jsem jedla míň a míň a váha šla stále nahoru požádala jsem lékaře o jiné léky. Našel tedy jiné, ty mi také vyhovují, ALE!!!! bohužel ssebou přinaší velmi nemilý vedlejší efekt.Nejsem schopna dosáhnout orgasmu. Při milování všechno probíhá tak jak má. Jsem vzrušená, vzrušení stoupá, ale ... pak to nejhezčí, to nejsladší nepřijde. Manželovi jsem to neřekla. Zvažovala jsem co je pro mě přijatelnější. Zda být tlustá nebo štíhlá, spokojená ale bez té sladké třešničky na dortu. Došla jsem k závěru, že to tlusté tělo mě trápilo mnohem víc, než ta chvíle na konci krásného milování, tak jsem to řekla i lékaři. Jenže teď po pár měsících mi to začíná vadit čím dál tím víc a hlavně mi taky moc nejde orgasmus předstírat. Manželovi to říct nemůžu. Téma mých prášků a mé psychiky vždy skončí velmi špatně.Hádáme se a nic nevyřešíme. On by chtěl,abych léky přestala užívat, tvrdí že na nich budu závislá celý život. Já tedy loni zkusila skončit, ale bohužel asi má pravdu. Můj stav se hodně zhoršil, v podstatě to nešlo vydržet, takže jsem se k lékům zase vrátila. Nevím co teď přesně dělat. Lékař o tomhle všem ví, ale bohužel žádný další jiný lék, který by neměl tyto nebo ony vedlejší účinky nenachází. Tím, že ten orgasmus hraju mám pocit že manžela neustále podvádím a to mi nedělá dobře. Jak z toho ven? Děkuji za váš čas a přeji hezký den, či noc? Radmila
Radmila
archiv
Vážená paní doktorko,mám s výborným mužem(27 let)téměř dvouletý vztah, který oba považujeme za "osudový":)Máme společnou domácnost,navštěvujeme své rodiny,máme dost těsné soužití(z obou stran dobrovolné a domluvené-z jeho strany dokonce vyžadované)-volný čas,dovolené,kultura, sport.Myslím si, že po půldruhém roce společného bydlení je dost jasné, zda se dokážeme dohodnout,pohádat a usmířit,zda si voníme a zda jsme schopni se vyrovnat s postupným přerodem vztahu z vášnivého a výbušného na více intimní a přátelský.Problém je,že nyní nastal "ten" okamžik,kdy bychom se podle mně měli vzít.On je rok po VŠ, já čerstvě, on pracuje, já začínám.Vzhledem k tomu, že bydlíme v podnájmu, uvažujeme o koupi domku - tzn.společně se příšerně zadlužit(nejsou nemovitosti po předcích),začít plánovat děti atd. Když jsme spolu začali chodit,řekla jsem mu, že hledám tzv.vážnou známost a že manželství považuji za velmi důležité(nehledě na vzrůstající rozvodovost).On tenkrát vše odsouhlasil, nicméně jsme se sestěhovali bez svatby.Teď máme období dusna-já jsem se odmítla bavit o vlastním bydlení dokud se nedohodneme na svatbě.On to považuje za vydírání.Jeho výroky: nebudeme se brát kvůli hypotéce,nenastal ten správný okamžik,dostuduj(haha,to už jsem udělala),netlač na pilu a čekej,až tě romanticky v pravý čas požádám o ruku.Já:kvůli hyp.se přece nechci brát,okamžik už je tady dlouho,atd.Prostě psycho,mé slzy,jeho vrčení.Jak říkají psychoporadci-bavíme se stručně o nejnutnějších věcech,obcházíme se uctivým obloukem.Jsem z toho docela down-jíst mi nechutná,v práci mě to nebaví.On je teda taky mimo.Rozchod otázkou času (hned jak si budu moci vzít VLASTNÍ hypotéku.Poraďte mi,prosím, jak se zbavit tématu svatby-pronásleduje mě to všude a každý den,on asi čeká na výlet do Paříže(nebo mě prostě nechce?)Je to vlatně tak důležité(vím že svatba neznamená záruku doživotního štěstí)?.Ráda bych Vám poděkovala za Vaše odpovědi-inteligentní a střízlivé, a vůbec za Vaši mravenčí práci.Nashledanou a díky.
Bára 25
archiv
Dobrý den, paní doktorko. Nikdy jsem nevěřila, že ze mne bude také jedna z vašich tazatelek, ale stalo se:-) Jsem s přítelem už více jak 1,5 roku (nám oběma bude letos 31), půl roku spolu bydlíme. Náš vztah bych mohla definovat jako bezproblémový, bez jakýchkoliv konfliktů, oba dva se pohybujeme na stejné vlnové délce, vím, že mě má rád (podle jeho slov i chování), i já mu to dávám hojně najevo, prý jsem pro něj ta nejlepší žena, co v životě potkal, máme i stále krásný sexuální život. Každý máme dostatek prostoru pro své koníčky a přátelé i pro společně strávený čas. Přítel je i aktivnější oproti mě v plánování naší společné budoucnosti (já jsem se nikdy nesnažila tlačit na pilu, aby se necítil nějak omezován popř. manévrován tam, kam by nechtěl…) Takže co víc bych si mohla přát, že? Jenže jsem zjistila, že můj přítel udržuje fyzický poměr (zatím?) se svou bývalou přítelkyní, se kterou chodil přede mnou dva měsíce. Vím, že ona ho stále miluje a usiluje o jeho návrat (je jí 26) (a dost možná taky proto, že vlastně o mne ani neví, kdo by ji taky o mě mohl říct, že?:-). Mám takový pocit, že je to taková přítelova „kádrová rezerva“ pro případ, že by náš vztah skončil a dost mu asi lichotí, že je o něj takový zájem…..(I když ví, že jsem kvůli nevěře (obecně) a jsem ochotna současný vztah kvůli tomu ukončit…) Netušíte, co ho k tomu vede? Děkuji za odpověď. M.
Madla
archiv
Vážená paní doktorko, Prosím Vás o malý návod jak najít v sobě klid a zapomenout na situace, které nejsou důležité. Před 1 &189; rokem jsem ukončila z vlastního rozhodnutí dvouletý vztah s mužem, kterého jsem milovala, ale vztah na dálku s sebou přinášel problémy a hádky a netoleranci, která byla hlavním důvodem ukončení vztahu. S přítelem jsme se vídali jen o víkendech, většinou v místě jeho bydliště a více méně jsme celý čas trávili v domě jeho rodičů. Z počátku mi to celkem vadilo, chtěla jsem mít pro nás dva soukromí, ale postupem času jsem si rodiče partnera velice oblíbila a přestala jsem protestovat, i když nemožnost sama uvařit apod. mně stejně chyběla. Po 2 letech cestování a honičky s pátečním a nedělním balením tam a zpátky jsem měla občas potřebu zůstat v klidu ve svém bydlišti a mít čas i zařídit si své věci, na které přes týden nedošlo. Přítel se začal chovat jako „stíhačka“ a pokud se mi v takových dnech 2x za sebou nedovolal, volal mým rodičům a známým. Časem neměl problém i v pracovních dnech mě opakovaně prozvánět, i když nešlo o vážné věci. Samozřejmě mi mojí pracovní vytíženost začal vyčítat, jakýkoliv nedostatek času na něj, začal přisuzovat jinému muži a neustále se dožadoval v utvrzování, že ho miluji, kdy si ho vezmu a kdy budeme mít děti. K nátlaku používal i svoje rodiče, kteří se ho prý ptali (pokud jsem neměla čas jet za ním), zda jsme stále spolu. Prosila jsem ho, aby pochopil, že mám moc práce, ale, že nikdo jiný v tom není a aby ve dnech kdy nemůžu já za ním přijel on za mnou. K tomu většinou nedošlo.Byla jsem ve fázi rozhodování se za ním přestěhovat, ale stále víc jsem si to neuměla představit. Znala bych jen jeho a on byl samá výčitka a také mně chyběla obyčejné "povídání si" o práci a jiných věcech. Vždy jsme šli jen do hospody s jeho kamrády nebo jmse skončili u TV. Neviděla jsem žádný směr k rodinnému životu. Nakonec jsme vztah ukončili, obdržela jsem několik zpráv, že jsem ho nechala samotného a jak mu je špatně. Nutno podo [tato otázka byla zkrácena]
Veronika
archiv
Dobrý den,obracím se na Vás s problémem,který mě trápí a moc!!Přes měsíc jsem ve vztahu s mužem,kterému je 51 a mě 31.Je to velmi hodný mužský,který by pro mě udělal cokoli!!Ale můj problém je v tom,že jsem z malého města a mám strach,ho přivézt k sobě!Znáte jaké je malé město a lidi jsou zde hodně zlí a stačí když je někdo starší o deset let,tak už říkají,že jste společnice,nebo že uhnala pracháče,protože nechce makat!Je to hodně drsné,ale je to tak!A když si vezmu věkový rozdíl nás dvou,tak mám problém a strach ho přivézt a ukázat se s ním po městě.Náš věkový rozdíl je hodně mazi námi patrný!Je to u mě obrovský blok a jsem ráda,že to zatím házím ses setkáním u mne do autu!Prostě je to ve mne-CO TOMU ŘEKNOU LIDI!!Podotýkám,že rodiče ho vzali,že je starší báječně!Prosím poradte mi,jak mám ten blok odstranit!Jsem vážně z toho neštastná a nechci se akto chovat a lhát neustále proč ke mě né!Děkuji Hanka
Hanka
archiv
Krásný den Jituško,mám k Vám prosbu.Po několika vztazích,kdy ze strany muže došlo k odpornému způsobu odkopnutí mne z jejich života,jsem se seznámila s mužem,kterému je 50 let a mě je 32 let,je hrozně moc pozorný,milý,něžný,úspěšný ve svém oboru,zcestovalý a pracující hodně v zahraničí,který by si přál,abych zde zanechala svou práci a cestovala s ním a udělal by pro mě cokoliv,ale o dětech nikdy nemluví,jen říká,že kdyby měl děti,neměl by ted kariéru a nebyl by tak dobře finančně zabezpečen!Ale před 3 týdny jsem se na jednom večírku seznámila s mužem,kterému je 29 let-je také milý,pozorný a od Té doby mě zahrnuje telefonáty-něžnými a že na mě stále myslí a chce mě a také je trvale v ČR a stále mluví o dětech,které já moc chci.Nikdy jsem nebyla v problému řešit a vybírat si ze dvou mužů.Je mi z toho špatně,že udržuji zatím přátelský vztah s obouma a mám strach,abych se neprořekla o druhém před prvním,hlavně v telefonátech a smskách.Můj problém tkví,že nevím a neumím se rozhodnout,který je ten pravý!Chci už vztah dlouhodobý a né zase jen se zklamávat!Prosím poradte mi,jak to nejlépe rozhřešit,hodně mě to trápí!!Děkuji Anežka
Anežka
archiv
Dobrý den, nemusíte mi odpovídat to idnes, jenom jsem měl pocit, že bych mohl reagovat na vaši odpověď. nedávno jsem vám položil dotaz. Ale já se vlastně nezlobím, připadá mi jen, že se jako žena oné dívky zbytečně zastáváte. Nejsem ten typ co by se stal na někom závyslý, dokonce jsem se bál že se ani nikdy tak bezhlavě nezamiluji, že na to nemám. Ale stalo se mi to a doufám, že je to naprosto normální, když na ni pořád myslím pořád ji píšu, když jsem s ní tak sedíme třeba do rána, je to prostě úžasné, nádherné, nepopsatelné. Jsem moc rád že sem to zažil. Ale při tom jsem si dával veliký pozor abych mluvil pravdu a když jsem ji řekl, že jí miluju tak jsem to tak z celého srdce cítil, když jsem s ní chtěl jet na dovolenou tak jsem to tak taky cítil, když jsem říkal že se mi líbí tak to byla pravda, když jsem jí sliboval v básničce věčnou lásku tak jsem to tak taky myslel a vždycky jsem si mos rozmyslel, abych nebyl za lháře. Ona mi tohle všechno napovídala taky a taky mi tvrdila, že to ak cítí a cítila. Mě strašně, ale opravdu strašně moc deptá, že nevím proč se se mnou rozešla a v čem je ten druhý lepší. Někdy je to naprosto nesnesitelné. Kdybych ji nějak ublížil tak to chápu. Já se chovám jako idiot květiny, básničky...myslel jsem si že to máte rády, ale už to neudělám. Když to chlap dělá tak je asi divnej. Jestli chcete reagovat dám vám svůj mail pepa007x@centrum.cz. Stejně děkuji za odpověď a za čas který jste mi věnovala.
pepa
archiv
Hezký den. Radila jste mi už 14. 4., nakonec jsem se s partnerem dost rychle rozešla, což jste říkala, ale ono to asi ani jinak nešlo, takže na vás to neházím!:o) Žiju už teď několik týdnů s novým přítelem, v novém bytě, vše je nové, mám vlastně nový život, vypadá to skvěle! Občas mě přepadají pocity viny po mnou iniciovaném rozchodu, občas záchvaty paniky z toho, že takhle skvělé a kouzelné to možná nebude „navždycky“, ale to je asi normální. Spíš mě trápí, že se pozoruju, že opět dělám věci, které tak nějak způsobovaly problémy v mém minulém vztahu. Nevím, jestli opakuju stejné chyby, nebo jestli stejné podněty nemusí vést ke stejným důsledkům a vše bude v pořádku, že problém byl v „nekompatibilitě“ s předchozím partnerem a já jsem prostě taková. Něco jsem udělala a on zareagoval způsobem, který jsem pak ke konci úplně nesnášela. Ale tyhle věci dělám stále. Třeba se občas chovám tak nějak zranitelně. Protože nechci neustále se soustředit na to, že jsem „silná soběstačná žena“. Jsem a vím to moc dobře. Ale taky vím, že mi dělá dobře, když se o mě muž stará a cítím, že jemu se to taky líbí. Ale fakt nerada bych opět dospěla do stavu, kdy mi partner téměř diktoval, co si vzít na sebe a co jíst. Zatím reaguje skvěle, ideálně vyváženě. Ale já si už opravdu nemůžu vzpomenout, jestli to náhodou stejně skvělé nebylo i „tenkrát“. Možná jsem postoupila ve vývoji a už vím, co opravdu nechci a zabráním tomu. Ale... stejně mě vždycky dost zaskočí, když se slyším, jak něco říkám... A pak si říkám: „Co když tě právě kvůli tomuhle bude úplně stejně pronásledovat?? Nedělej to!“ Mám to měnit? Když to možná vůbec není nutné?
Monika
archiv
Dobrý den.Jsem jedenáct let vdaná, mám tři děti. Před pěty lety tragicky zahynul manželovi bratr a od této doby začaly naše problémy. Manžel s námi nikam nejde a projevuje se i vztah mezi ním a naší desetiletou dcerou,která vše už moc vnímá. má dny kdy s námi nemluví a pak je zase skvělý. Jeho rodiče se s tím ještě nevyrovnali a chtějí,aby s nimi byl co nejvíce nejlépe každý den po práci.Stále mám předchazováno,že já mám své děti a oni mají pouze mého manžela.Myslím, že by měl být s námi a to je problém, protože mě muž uráží a myslí si, že jsem zaujatá.Nyní už jsem pomalurezignovala a trávím čas s dětmi sama a čekám, kdy manžel sám přijde. Poslední dobou stále více koketuju s myšlenkou rozvodu, i když manžela miluju. Poraďte mi prosím jestli je chyba ve mně nebo jak to řešit. Podotýkám, že manžel ani rodiče nechtějí nikam do poradny. Moc Vám děkuji Simona
simona
archiv
Ahoj Jitko, zdravim z Anglie a doufam, ze se Ti vede dobre. Prosim Te, ozvi se mi na janabrazdova@msn.com Hrozne rada Te uslysim, v podstate nevim, jak jinak Te kontaktovat. Krasny den. Jana
JANA BRAZDOVA
archiv
Půl roku po rozchodu jsem potkala kluka, který se mnou chtěl být. Rozhodně jsem v té době ještě nebyla vyléčená z rozchodu. Po bývalém se mi stýskalo, občas jsem i nějakou noc probrečela a věděla jsem, že v takovém stavu bych nový vztah neměla začínat (do té doby jsem všechny chlapy odmítala). Přesto jsme se dali dohromady. Teď jsme spolu půl roku. Na bývalého si občas vzpomenu, občas se mi zasteskne. Se současným přítelem se máme rádi, vycházíme spolu výborně. Uvažujeme o tom, že spolu začneme bydlet. Ale já si vůbec nejsem jistá, jestli s ním chci být. Ano, těším se na něj, je mi s ním dobře, ale ve srovnání s tím, co jsem zažívala s bývalým přítelem (jak silné pocity) se to vůbec nedá srovnávat. Nevím, co mám vlastně od vztahu chtít. &61516; Mám opustit současného přítele přesto, že si rozumíme a čekat, že zase potkám někoho, do koho se zamiluji? Vím, že kdybych měla dát na rozum, tak do budoucna je rozhodně lepší můj současný přítel, který má spoustu dobrých vlastností a jsme schopný se na čemkoli domluvit, než takový typ, jakým je můj bývalý, kterého jsem sice strašně milovala, ale byla tam také spousta hádek a stresu. Já vím, asi mi poradíte, že to si musím rozhodnout sama. Že se často člověk rozhoduje mezi tím, co chce cit a co rozum. V současné době teda řeším otázku, jestli je možné, že se do současného přítele ještě zamiluji nebo jestli mi u něj prostě něco schází k tomu, abych ho mohla milovat a jestli s ním i přesto můžu žít spokojeně. Za ten půlrok co spolu jsme z toho mám jen různé rozporuplné pocity. Není ode mě sobecké, když s ním i přes tyto pochybnosti zůstávám? Nechci mu ublížit. Sama vím, jak to může bolet. Moc Vám děkuji za odpověď.
Kristýnka2
archiv
Vážená paní doktorko, vaše odpovědi si občas pročítám a téměř bezvýhradně se s Vašimi radami ztotožňuji. Sama jsem si o radu chtěla napsat už dřív, ale čekala jsem, až budu schopná se podívat na věc (můj příběh) trošičku s nadhledem. Pokusím se vše sepsat co nejvíc stručně a věcně. &61514; Je mi 25 let a mám třetího partnera. První známost byla pětiletá. Přítel nebyl příliš výrazný, ale byl to moc hodný, inteligentní, citlivý kluk. Vycházeli jsme spolu v pohodě. Byli jsme spolu 5let a já stále uvažovala nad tím, jestli takhle opravdu vypadá láska. Nakonec jsem ho opustila. Bylo to těžké rozhodování a moc mě bolelo, že mu tím ubližuji, ale vím, že jsem udělala dobře. Nikdy jsem ho nemilovala a ke konci vztahu jsem již měla problém s tím, se s ním milovat. Dostatečně jsem si ho nevážila. Nebyl příliš dominantní typ. Přesto, že měl spoustu dobrých (možná snad jen dobré :-) vlastností se mi nedařilo ho obdivovat a milovat. Poté jsem potkala kluka, do kterého jsem se šíleně zamilovala. Bylo to vzájemné. Nastěhovali jsme se k sobě a byli jsme spolu 2 roky. Teoreticky by se ke mně měl hodit méně, než předchozí partner. Měl o dost nižší vzdělání než já, měl některé dost nepříjemné vlastnosti, např. hodně žárlil a nebyl schopný řešit problémy konstruktivně. Byl silná osobnost a já si ho vážila. Hodně jsme se milovali, ale také dost dramaticky hádali. Taková malá Itálie. Nakonec už jsme se hádali kvůli každé prkotině. Možná by to bylo jen těžší období, které by se dalo překonat, možná ne. V každém případě přítel už toho měl dost a opustil mě. Trošku ho ten rozchod sebral, trošku pohubl ale, mě to sebralo hodně. Nemohla jsem jíst, spát, dokonce jsem vyhledala i pomoc psycholožky. Nikdy jsem k nikomu necítila to, co k němu. :-( Teď je to víc jak rok od rozchodu. >text rozdělen do dvou částí...<
Kristýnka
archiv
Dobrý den, jsem už skoro 30 let vdaná za muže, který je úžasný manžel, otec a nikdy bych mu nechtěla ublížit. Miluji ho hrozně moc, ale v mém životě je někdo, na kterého stále myslím a to už také 30let. Na střední škole jsem chodila s klukem, se kterým jsme se rozešli a ani nevíme vlastně proč, on je také ženatý. Občas si napíšeme, občas se na nějaké akci vidíme. Náš vztah nikdy nebyl intimní – jenže mám to v hlavě a jsou chvíle, kdy se mi strašně stýská a dle jeho slov, on je na tom stejně. Nevím, jak ho dostat z myšlenek, nejsem už žádná mladá žába. Vím, že kdybych dala podnět, byla bych vyslyšena, já to hrozně chci, ale mám strach, že by z toho nebylo jenom jednou a ranila bych tím sebe a hlavně mou rodinu, která si to nezaslouží. Jsou nějaké rady, jak myšlenky zapudit? Snažím se o to už vážně dlouho. Moc děkuji.
Jiřina
archiv
Dobrý den paní doktorko, moc Vám děkuji za Vaši odpověď na můj dotaz z min. týdne týkající se problému s matkou mého přítele,která se snaží v něm vyvolat pocit viny,jestliže se se mnou odstěhuje.Vystupuji stále pod stejným jménem,tak snad si na mě vzpomenete.Vaše odpověď ve mně vyvolala cosi nepopsatelného,něco díky čemu vyhrocenou situaci zvládnu.Věřím si!O všem jsem si promluvila s přítelem(dala jsem na Vaši radu a neútočila jsem proti jeho matce)a ono to jde!!Svěřil se mi,že už dál takhle nemůže.Má starosti v práci,kolem báráku a ještě k tomu musí přelétávat mezi mnou a svojí matkou.Vím,že to určitě není jednoduché,proto jsem si řekla a dost.Přece mu nebudu ještě já přidělávat starosti.I když je od jeho matky nefér,že vše probírá jen za mými zády,dokonce i maličkosti typu,že jsem jí slíbila,že jí nalakuji nehty a jenom proto, že jsem byla unavená z práce,jsem svůj slib nedodržela.Sice mě to štve,že mi to do očí neřekne a snaží se před svým synem se ze mně udělat tu nejhorší.Ale myslím si,že když budu v soukromí o ní mluvit špatně,tak že se jí nakonec podaří syna na svoji stranu dostat.Mám pravdu?Proto jsem si řekla,že nedovolím,aby to nabouralalo náš vztah a přítel bude mít alespoň o jednu starost míň.Ráda bych znala Váš názor na moji "strategii".Myslíte,že v něčem dělám chybu nebo že se takhle chovat vůbec nemám?Děkuji Vám za radu.
Michaela K.
archiv
dobrý den,již dva roky mám vztah s mužem o 9 let starším on i já jsme rozvedeni.Já mám z prvního man. 2děti on má niž syna velkého.Můj problém,že nevím jestli někdy budeme spolu jako rodina,má pocit,že mé děti nemůže vychovávat,protože nejsou jeho se svým otcem se děti navštěvují pravidelně,máme střídavou péči.Mě to hrozně mrzí,protože věděl když do toho vztahu šel,že děti mám.A když máme takové ty "fylosofické"hovory jak já tomu říkám,říká mi,že mě má rád,kluky taky,ale,že vlastně nechtěl ženu se 2dětma,neví proč se zamiloval do mě asi,že ho k ničemu nenutím a nikam ho netlačím,že ví když přijde někdo,kdo mě bude chtít teď hned i s klukama nebude se na mě zlobit,Mám pocit,že má v sobě nějaký blok,nebo je už moc usedlý (39let)má rád svůj klid?Dětem je (10,6.Ale když se třeba 3dny nevidím,tak se mu po mě stýská,je ke mě pozorný hladí mě, u televize mě drží za ruku,je pravda,že já se po hlavě do žádného vztahu taky neženu,měla jsem dost ošklivý konec manželství a rozvod.Tak jsem teď jaky opatrná už kvůli dětem nechci jim více ublížit.Na druhou stranu mi říká,že třeba za tři roky bychom mohli mít spolu i mimčo,že já jsem ještě mladá.Stále se v tom tak patlám,možná i zbytečně,vím,že je strašně nerozhodný a váhavý,ale je mi s ním dobře jen bych potřebovala mít,alespoň malilinkatou naději,že se to v něm zlomí a budeme spolu jako rodina.Máme každý své bydlení a když mám děti ve své péči,tak za námi jezdí i my u něj někdy spíme.Nevím jestli ten můj dotaz má hlavu a patu,ale děkuji Vám za odpověď s pozdravem H.
Hanka
archiv
manžel se hrozně opil "ulítl" s jinou, a nepamatuje si to, ale já to vím. Jak se k tomu postavit? děkuji za odpověď
věra
předchozí ...   7 8 9 10 11 12 13   ... další

Nepřehlédněte