Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové
PremiumPoradna
Na otázky odpovídá
Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.
Nejvíce se ptáte
nejistota ve vztahu|archiv|krize vztahu|nevyrovnaný vztah|nedotažený rozchod|partnerský trojúhelník|hledání sebe sama|nevěra|problémy v sexu|zvažování smyslu vztahu| bývalí partneři| diskusní příspěvek| rozchody| žárlivost| problémy s tchyní| děti partnerů| závislost ve vztahu| problémy v komunikaci| Rodič a dítě| nešťastná láska| fáze "namlouvání"| problematické vztahy s rodiči| deprese a vztah| zamilovanost| vztahové problénmy v širší rodině| rozvod a děti| osamělost| sexualita| problém se sebedůvěrou| perspektiva mimomanželského vztahu| věkový rozdíl mezi partnery| vztahy na pracovišti| otázky početí, těhotenství| alkohol u jednoho z partnerů| psychické poruchy| stres| spolupráce s psychologem/psychiatrem| agresivita a vztah| první láska| vlastní právo na život podle sebe| vztah na dálku| pauza ve vztahu| smrt blízkého člověka| svatba-důležitost manželství| ekonomické problémy ve vztahu| prevence problémů ve vztahu| nenaplněná láska| partner odmítá dítě| psychický teror ve vztahu| generační soužití| nemoc partnera| závislost partnera na jednom z rodičů| separace dospělého dítěte od rodiny| ženské přátelství| výchova| snižování sexuálního apetitu v manželství| umění projevovat city| vědomí vlastní problematičnosti ve vztahu| sourozenecké vztahy| přetažený vztah| manželovy kamarádky| homosexuální orientace| návraty k b ývalým partnerům| kamarádi partnera...| alkohol v rámci širší rodiny| problematické manželství rodičů| osudová láska| problém navázat vztah| sny| ekonomicky silnější žena| seznamování| neimponující muž| životní nezdary| poruchy příjmu potravy| rozdíly v řešení problémů - muž, žena| krize středního věku u mužů| vliv osoby rodiče na výběr partnera| rozdíly v sexuální orientaci partnerů| vztah k odborníkovi,v jehož jsme péči| zkušenosti z předchozích vztahů jako bariéra| "pauza" ve vztahu| podezření na vedlejší vztah| problémy se spánkem| vliv alkoholu | společné zaměstnání partnerů
| všechny dotazy
archiv
Hezká den přeji.
Chtěla bych Vás požádat o radu. Jsme spolu 5 let. Poznali jsme se přes společneho koníčka.A to bylo společné hraní PC her . Jde o online hry. cili jsme tam meli i pratele a je fakt, že nás zcela pohltilo. Byli jsme neustale spolu a romantiky tam bylo vic nez dost. jenze kazda hra se omrzi a ted nastal problem. Já mám pomerně hodně koníčku, ale on ne(. A beze me nehraje , to ho to nebavi. Cely vecer se tu nudi a ja mám černé svědomi,že si třeba ctu . Nakonec vcera do pulnoci chatoval cimz me akorat vytocil.Nechci se porad stydet za to ze me zajimají i nezenske veci. Je fakt , že když je nastvany tak to i sproste pouziva. Jako kecy typu že nejsem normalni zenska, ze nepecuju o domacnsot , nemam zenske zajmy a bla bla bla me opravdu uz jen rozesmeji, ale mrzi me to jak se v mych ocich shazuje. Zkousela jsem mu koupit knizky, ale jedine co ho bavi je cist Blesk, coz je pricina dalsich neshod, nechapu jak muze byt muž , ke kteremu tak vzhlížím takhle nizkej a prumernej:(Nechci rict , že mame nejaky zasadni rozol, ale i tyhle malickosti me mrzi:( Jo a je o hodně mladší. Jeidne co ho hodne bavi je náš syn, jenže ten chodi v 7 vecer spat a hlavne dítě partnerske problemy neřeší. Budu vděčna za radu. dekuji
Simča
archiv
Dobrý den,obracím se na Vás s prosbou o pomoc, protože mám pocit, že už se v tom ztrácím a nevím si rady. S přítelem chodíme téměř 2 roky, zprvu jsme plánovali, že dáme do pořádku jeho větší byt a budeme tam i s mými dvěmi dětmi společně žít, protože můj byt se mu nelíbí a je menší. Jenže to bylo tak před rokem a situace je taková, že přítel když má čas, pobývá u mně, s ničím mi nechce pomáhat s tím, že na mém už toho udělal dost a pomáhat bude až budeme u něho. Taky se mu pořád něco nelíbí, pořád dělám něco špatně. Vždy když není po jeho, tak se prostě sebere a zmizí na týden do svého bytu, vše domluvené zruší, pak za ním příjdu a udobřím ho, zase je chvíli dobře a zas příjde nějaká pecka, třeba že špatně vychovávám děti, špatně ukllízím, nestarám se dobře o své věci, nevážím si a ničím své auto. Já se vždy bráním a snažím se mu to vysvětlit, jenže bohužel je asi více asertivní, protože to vždy dopadne tak, že já ustoupím, aby byl klid. Jenže to mě vždy trochu zlomí a v poslední době už mám pocit, že jsem ztratila sama sebe a neumím si pomoci. Myslím, že už mi stačí docela malá kritika z jeho strany, mně to příjde jako hloupost, ale on z toho udělá velký problém a nakonec mě úplně zlomí. Hodně mě to změnilo, ztratila jsem chuť do života a zdá se mi, že vše co jsem myslela, že dělám dobře, dělám špatně a přestávám si věřit. Když to příjde, pořád brečím, nemůžu přestat, nemám sílu ani vstát a postarat se o základní věci. V takové situaci mě napadají hloupé myšlenky, že už nic nemá smysl a nevím, jak se z toho vyhrabat. Vždy jsem si docela věřila, sama vychovávám dvě děti, zařídila jsem si byt a koupila auto a pak se nechám zlomit chlapem. Tak já nevím. Děkuji.
Andrea
archiv
Dobrý den, paní doktorko, obracím se na vás s prosbou. jsem už 20 let vdaná. Manžel je hodný člověk,ale bohužel až moc klidný a s ženami to moc neumí. Dlouho mi to nevadilo až se objevil jiný člověk, pozorný milý, taktní,(ženatý),samozřejmě byl tqakový jen do té doby co si chtěl užit a vyhodit z kopýtka.Já se bohužel zamilovala a chtěla pálit mosty.Jenže toho se on zalek a vycouval.
Pochopila jsem, že mě využil a chtěla jsem se vrátit k manželovi,který asi nic nevěděl. Jenže se mi to nedaří po žádné stránce, stále se nedokáži zbavit závislosti na milence, který mě už nechce. Myslíte ,že mám vyhledat odbornou pomoc? Myslím, že už to nezvládám sama. Děkuji za každou radu.
Magda
archiv
Dobrý den, vážená paní doktorko, prosím Vás o radu. Je mi 30 let a jsem čtyři roky vdaná za opravdu hodného muže. Je báječný, rozumíme si, je obětavý… Vzala jsem si ho ale spíše „z rozumu“, nikdy jsem k němu necítila velkou vášnivou lásku ani zamilovanost, prostě jsem si myslela, že v životě dvou lidí záleží na jiných věcech, a že láska stejně jednou odejde. Před manželstvím jsem pár vztahů měla, ale opravdovou lásku jsem poznala až před zhruba třemi lety. Je čistě platonická, on o mé lásce k němu vůbec nemá tušení. Je také ženatý a navíc cizinec. Já jsem ale doslova ztracená, myslím na něj každý den i noc, moc se trápím. Vůbec tomu ale nerozumím, toho muže znám prakticky jen „od vidění“, doopravdy nic nevím o tom, jaký je, „pouze“ mě fascinuje jeho osobnost. Krásný není ani trochu, ale charismatický… Trvá to už opravdu hodně dlouho, ale moje touha se vůbec nezmenšuje, právě naopak. Navíc je mi jasné, že se mu to nikdy neodvážím ani naznačit. Přesně tohle jsem se svým mužem nikdy nepoznala, on mě ani nepřitahoval, sexuální život mě dost ubíjí, beru ho jen jako povinnost… Na druhou stranu si manžela moc vážím pro jeho povahové vlastnosti, nikdy jsem podobně skvělého muže nepoznala. Vím, že mě moc miluje. Ani moc neumím formulovat otázku, jen hrozně toužím vyhnat si toho druhého z hlavy, ale nevím jak – když si na něj zakážu myslet, nikdy to nefunguje… Pořád si připomínám, proč jsem si vlastně manžela brala, co na něm obdivuji… Je toho moc, a o to méně se chápu. Mám vůči manželovi výčitky svědomí, vlastně žiji s ním a miluji jiného. Moc Vám děkuji za Váš čas a přeji krásný den. Magda
Magda
archiv
Ještě jsem chtěla dodat,že nám to pořád klape,vodíme se za ruce,jsme v objetí,chodíme do cukrárny,jezdíme na kole...., pořád se muchlujeme:-))))Jsme spolu víc než ostatní páry.Máme dvě děti.Ještě si pořád telefonujeme a smskujeme,a přesto jsem ženská sobecká,majetnická, žárlivá.Prostě ženská na zabití :-)))))Mějte se hezky a těším se na váš názor.
Helena po druhé
archiv
Dobrý den pani doktorko.Co se týče partnerského vztahu,tak jsem sobecká,majetnická,žárlivá.Je to děs.Snažím se být tolerantní :-) Existuje na to lék?? Můžu tady 100% odklepnout,že můj manžel je skvost mezi skvosty,opravdu takových tolerantních,milujících,pozorných,věrných a spolehlivých, starostlivých mužů jako je on fakt není. Jsem ráda,že ho mám. A přesto se k němu chovám bezdůvodně, nechápu se.Děkuji za odpověď.Je mi 33 a s manželem jsem 11let.
Helena
archiv
Dovolím si tady reagovat na příspěvek Anete,kde píše o gamblerství manžela.Až mi běhal mráz po zádech,tak bych jí chtěla napsat mou zkušenost s touto závislostí.Moje skorosnacha je z rodiny /dnes již rozvedené/,kde otec hraje.Bývalá manželka i dcera budou ještě několik let splácet dluhy co nadělal v době trvání manželství.Snacha mu bohužel důvěřivě ručila půjčku,kterou on přestal splácet.A protože automaty jsou v hospodách tak už se dopracoval i k alkoholismu.Druhý případ,který jsem znala,je bratr mého kolegy,který v kartách prohrál byt a žena s dětmi se musely během měsíce odstěhovat,a to ještě mohli být rádi,že jim nový majitel ten měsíc počkal.Takže,Anete,sama se musíte rozhodnout zda to s ním zkusíte,ale moc bych vám radila rozvod a jenom spolu žít nebo soudně rozdělit společný majetek,abyste jednou neskončila pod mostem s exekucí na plat.Naši mladí musí čekat i s miminkem,protože ještě dva roky bude snacha mít minimální příjem a syn táhne všechno sám.
Zlata
archiv
Dobrý den, paní doktorku, moc vám děkuji za odpověď... psychologa jsem po delší odmlce navšívila a chtěla bych všem řící, je to skvělé mluvit o problémech s někým objektivním(samozřejmě nestačí jedna návtěva, u mě se to pohnulo po čtvtré). Člověk musí být upřímný hlavně k sobě a když si to všechno "přízná" a nesnaží se vidět věci jaksi hezčí, ale opravdu jak sou, dá se to řešit :) ze začátku jsem se snažila zamlčit něteré věci,ale ono se to stejně provalilo a jsme jenom lidi, každej občas "šlápnem vedle" Chtěla jsem vám jen poděvat za vaší práci a psychologům vůbec, v dnešní době plné stresu si myslím, že je to naprosto normální myslím, návštěva psychologa, stejně jako zubaře. Život je tak hezkej :) DÍKY DÍKY a hezké dny všem
Pavlína
archiv
Jeste jednou bych vam chtela podekovat a omlouvam se za ten apel na odpoved (nevsimla jsem si totiz, ze uz jste mi odpovidala), premyslela jsem o vami navrhovane navsteve psychoterapeuta a rozhodla jsem se nejakeho vyhledat. Je asi hodne veci, ktere v mem pripade hrali roly a je asi potreba je podrobne probrat, abych dosla k nejakemu zaveru.
Karla
archiv
Manzel se se mnou rozesel, ale stale jeste bydlime spolu (tak dalsi dva mesice). Chova se ke me pratelsky a zuri jen pri jakemkoli mem pokusu vratit veci zpet.
Opousti mne protoze je presvedcen o tom, ze ho nemiluju - protoze jsem mu to nikdy expicitne nerekla, jsem proste celkove chladnejsi osoba, myslela jsem, ze se mi podari vybudovat trvalejsi vztah, poku ho zalozime na partnerstvi a ne na nejakem poblouzneni. Ja ho miluju tak nejak hluboce a trvale, jemu z niceho nic zacala chybet vasen...
Kdyz mu ted reknu ze ho miluju, nebo se mu to snazim nejak jinak dat najevo, tak je nastvany, ze pry to delam jen aby neodesel, protoze mam strach byt sama... coz je samozrejme blbost, drive jsem sama zila a prezila. Jsem samostatna osoba, mam spoustu kamaradu, nepotrebuju muze jen proto abych mela spolecnost...
Dva roky jsme spolu zili vcelku stastne (on ted tvrdi, ze stastne jen proto ze on delal vse proto abych stastna byla ja, na sebe nedbal...)
Jsem z toho zoufala i strasne unavena, nevim co mam delat. Nikoho jineho nez jeho nechci, stale mi drive tvrdil jak mne miluje a najednou se odmiloval? Je to u skutecne lasky mozne??? Je tak skalopevne presvedceny ze odejde az z toho jde strach... zustava jen z technickych duvodu mimo kontrolu kohokoli z nas.
Nikoho jineho nema, tvrdi ze dokud se neodstehuje tak na jinou slecnu ani nepohledne, protoze vi, ze bych byla hystericka (coz bych skutecne byla)...
Rozumem vim, ze neexistuje cesta jak mu dokazat ze ho miluju, jak zaridit aby miloval on mne a chtel se mnou byt... ale jeste je tady srdce a to se s tim nejak odmita smirit.... nejake rady co delat????
Dekuju.
Jana
archiv
Spřítelem jsem chodila 3 roky a pak mi oznámil, že se někdo objevil,a že potřebuje čas. To trvalo tři měsíce, pak se ozval, jestli může přijít, já souhlasila, byl milý,takto
přišel ke mě ještě třikrát do měsíce, miloval mě, ale ještě mi neřekl, co bude dál s námi, jak si to dál představuje, Mluvíme o všem možným,ale ani já jsem nenašla odvahu se zeptat,jak to s náma bude dál,nechci ho ztratit, ale toto je nejistota,když chci přijet za ním domů,prostě řekne ne, nebo že nemá čas třeba celý týden, schází se se mnou jenom, když zavolá jestli mám čas a když já mám, tak se sejdeme, ale já když zavolám jestli přijede tak nemá čas nebo říká, že si zavoláme, přitom vlatně nevím,co dělá celý týden, jestli není s tou druhou. Dříve jsme se stýkali i v týdnu, soboty a neděle a teď už nemá čas? Takový vztah asi není moc dobrý, mám ho ráda,ale nevím jak zjistit jestli on mě má taky rád,nic neříká,já zase nevím jestli se mám ptát,aby to nevypadalo, že ho uháním. Nevím jestli ještě neví jak začít znovu, nebo jede na dvě strany, aby zjistil kde je to lepší, nechci ho ztratit, ale takový vztah ("postelový)se mi zrovna nelíbí, chtěla bych víc, ale on asi ne. Můžet mi aspoň trochu poradit. Děkuji.
jana s.
archiv
OTÁZKA (Anna)
Dobrý den, mám takový specifický problém - od dětství jsem trpěla depresemi a byla jsem dost nedůvěřivá, zlepšilo se to až když jsem byla na střední škole na internátu mezi lidmi, našla jsem si tam dost dobrých přátel. Nyní studuji VŠ v místě bydliště a mé problémy se vrací. Abych to shrnula - nikomu nevěřím. A mám pocit že ani nemůžu nikomu věřit. Můj tříletý vztah je nejspíš v krizi,já už ani nevím, jestli se můj přítel změnil nebo naopak já si všechno beru... Nemůžu se spolehnout ani na své přátelé, mám pocit že nikoho nezajímám... Já už to ani nedokážu objektivně posoudit! Připadá mi že jsem prostě úplně sama... Když mě někdo zklame, hned to beru strašně osobně a nedokážu odpustit. Ve společnosti normálně komunikuji a jsem celkem oblíbená, své pocity nedávám NIKDY najevo. Ve společnosti jsem jako optimista a doslova extrovert, a v soukromí jsem neustále v depresi. Nejradši bych si našla psychologa, ale vůbec nevím kde a jak, nemám ani peníze, abych si platila nějakou terapii. Mám pocit že mám nějakou sociální fobii - někdy, když mám špatný den, ani nejdu do školy a jsem zalezlá v posteli. Občas mám lepší období, jsem v pohodě, ale pak se to zlomí kvůli nějaký hlouposti. Mám hrozný strach, že jednou skončím jako blázen zalezlá u sebe v bytě a nebudu ani vycházet. Někdy už k tomu nemám daleko. Prosím poraďte na koho se obrátit, nebo se opravdu dočista zcvoknu. Prostě nikomu nevěřím a na nikoho se nemůžu spolehnout....
Anna
archiv
Dobrý den,jsem 19 let vdaná,již přes rok u nás trvá pořádná manželská krize,ze které se nemůžeme dostat.Začlo to manželovou kolegyní,která byla ve všem nejlepší,šikovná,vše jí o nás pověděl.Dala jsem mu,teď už vím,že to bylo špatně,buď ona nebo já a děti,tak prý ona.On se nebude shazovat.Já jsem přesto neodešla,jsem s ním,bojím se na cokoli zeptat,nevím kde je, co dělá mimo práci.Nechce mě,odmítá vše,co se mě týká.Strašně to bolí,jsem n a dně,vždy je to chvíli lepší,když po něm nic nechci,není žádný problém,když ano,je zle,chce se rozvést, že už ho to nebaví.Každou chvíli mi lže,na mě v ničem ohled, vše musí být po jeho.Jak něco chci já a děti, slyšíte ne ne. Změnil se, když se mu začalo v práci dařit,firma rozvíjet.Chodíme do maželské poradny,ale je to k ničemu,každý zvlášť,doma si neumíme o problému povídat,manžel nechce,mě to rozhodí a je velmi zle.Už opravdu nevím kudy kam.Když se rozvedeme,bojím se,že neuživím děti a nemám kde bydlet,jsme v domě u tchýně,nevím ani,jaké mám práva a na co v tomto případě nárok.Nevím kam se obrátit.Když zůstávám,jsem úplně vyřízená a děti také.
Chtěla bych náš vztah zlepšit,dávám do toho co můžu,manžel se ale opravdu vůbec nesnaží.Prý nechce a nejde mu to. No je toho opravdu víc.
Děkuji.
Ivana
archiv
Dobrý den, paní doktorko. Obracím se na Vás s problémem, který Vám možná bude připadat směšný. Je mi 22let a momentálně studuji VŠ. Ještě nikdy jsem neměla partnera, a to mě opravdu trápí. Na VŠ jsem si začala připadat méněcenná (jediná panna v oboru), takže jsem si raději vymyslela historku o ročním vztahu, než se se svým "handicapem" přiznat. Samotnou mě děsí, že si na něco hraji před ostatními i před sebou. Přitom si myslím, že jsem hezká i chytrá. Je pravda, že mám trochu problém se přirozeně bavit s opačným pohlavím, ze začátku pusobím na lidi nepřístupně a rezervovaně. Navíc muj otec je alkoholik, kterého nenávidím (puvodně jsem si myslela, že s tím muj problém souvisí). Strašně těžko se moje pocity vyjadřují do pár vět, ale cítím se sama, bez určité životní jistoty. Jako racionálně uvažující člověk vím, že mi těžko něco poradíte, ale i tak děkuji za odpověď.
Jitka
archiv
Pani doktorko, moc vam dekuji za uprimnou odpoved. Samozrejme jsem nad variantou, ze jsem lesbicky orientovana, v zivote mnohokrat premyslela, ale nehrajou mi tam nektere veci. Napr. fakt, ze mne vzrusuje predstava sexu s muzem, ale ne se zenou. To je na lesbicku celkem divne ne? Ja proste jen touzim byt dite u mamy.
Karla
archiv
dobrý den, prožívám roční vztah se ženatým mužem /má dvě děti 10,15/ a i já mám 10-letého syna, ale jsem svobodná. Bláznivě jsme se do sebe zamilovali a zdá se, že to přetrvává, ale náš vztah se ocitl v palbě nesmyslnýho vyčítání, rejpání, podezírání, co pak končí velkou hádkou a přítel odchází k manželce domů, což tohle mi nesmírně ubližuje a hlavním problémem pro mě je tedy hlavně ona, nemůžu ji překousnout, přítel se mnou žije v jednom bytě, spíše tu hlavně přespává, protože na praní, žehlení má ženu, kam se chodí převlékat, koupat,holit a jiste navštívit i děti, což tohle jediné je pro mě pochopitelné, tvrdí že s manželkou nic nemá a že už jim to víc jak 7 let nefunguje, ale nechápu,proč si každej nešli svou cestou už dávno, protože se to odráží na mě a já se s tímhle neumím vyrovnat,taky chci mít svůj klid, svoji rodinu a chlapa doma u sebe a ne u jeho ženy.Přítel říká, ať do toho nerejpu, že ono se to nějak vyřeší, že to není moje věc,ale já bych ráda věděla na čem sem...ty hádky už nás oba unavujou, v nich se semele pak uplně vše.Jak mám zjistit, zda od manželky vůbec odejde a zda bude chtít se mnou další rodinu zakládat??
Moc Vám Děkuji
Karolína
archiv
Vážená paní doktorko, ráda bych znala názor psychologa na mé trápení. Před čtvrt rokem jsem se seznámila s klukem (29,stejně jako já). On má za sebou pětiletý vztah, který po vzájemné dohodě (prý) skončil před rokem a něco. Dva měsíce byly naprosto v pořádku, rozuměli jsme si ve všem a myslela jsem si, že jsem konečně našla partnera, který je vyrovnaný a ví už, co chce. Byla jsem z jeho chování přesvědčená, že mě má rád a chce být se mnou. Vypadalo to tak. Po těch dvou měsících mi začalo připadat, že už ho to se mnou nebaví, že ode mě vždycky rychle utíká (ke kamarádům, nebo domů spát - má náročnou práci, což jsem chápala). Snažila jsem se být tolerantní, mám také své přátele a koníčky, není to pro mě problém. Pak ale udělal něco, co už jsem nechtěla jen tak přejít. Závazně jsme se domluvili, že spolu strávíme den, on ale nepřišel, neodpovídal na sms, nebral telefon a nechal mě v nejistotě. Zjistila jsem pak, že se mu ten den ráno ozvala "bejvalka", se kterou prý řeší společné majetkové problémy. Já se ale obávám, že jsou tam společné věci nejen majetkové, ale i citové. Myslím si, že se doposud nevyrovnal se svou minulostí a chtěl to snad překrýt vztahem se mnou (?). Na mou otázku, zda o mě stojí, odpověděl, že neví. Dala jsem mu pár dní na rozmyšlenou. Pak mi v podstatě přišel dát kopačky. Prý jsem fajn holka a on mě nechce trápit, protože "neví, co chce". Řekla jsem mu, že ho teď nechci vidět, protože to bolí a já potřebuji zapomenout. Je to už deset dní a já se v tom plácám. Přemýšlím, jestli ho nekontaktovat, "neotevřít vrátka", jestli ještě je nějaká šance. Jsem ze všeho už zmatená. Děkuji za odpověď a přeji pěkné jaro (v rámci možností:-)). Daniela
Daniela
archiv
Vážená paní doktorko,jsem vdaná12let a máme10letou dceru.Naše manželství nikdy nebylo v pořádku hlavně komunikace mezi námi.Bohužel manžel si nenašel cestičku ani mezi dcerou.Manžel všechny starosti a výchovu nechává na mne,ale mě to vyhovuje,jelikož se lišíme i v názorech na výchovu.Já s dcerou vycházím velmi dobře,máme spolu moc hezký vztah.Bohužel,mám melanom na kůži a prognoza je velmi nejasná.Moc mě trápí představa,jak bude žití manžela s dcerou,když se přiznám,že dcra je na mne hodně závislá,má opravdu jen mě a manžel jse do dnes nezajímá o ní.Nevím,jak dcera psychicky tuto skutečnost bude zvládat.Nemůžu říct,že jí nemá rád,ale opravdu třeba celý dny s ní ani nekomunikuje a o její věci kolem se nezajímá.Prosím,můžete mi poradit_Moc děkuji
Simona
archiv
Paní doktorko,prosím vas o radu. Mám přítele,který je o půl roku mladší. Celkem si rozumíme. Už od začátku jsem měla problém, že je velmi fixovaný na rodiče a sourozence. Teď jsme spolu začali bydlet a on, i když koncí v práci až večer se každý druhý den stavuje doma. O víkendu také,chci aby žil pro mě a mého syna.Dále mi vadí,že kdokoliv ho požádá o pomoc,tak pomůže,takže domu přijde zase později.Hádáme se vždy kvuli jeho pozdním příchodům,že není se mnou ani s malým.Nebuduje se mnou rodinu ani bydlení.Vše je na mě.Říká, že je ještě mladý,že to chce čas,že rodiče brzy umřou,tak si je chce užít. Ale jak dlouho mám čekat?Pomýšlím o rozchodu, ale mám ho ráda. Ale zase abych neztrácela čas, třeba bych si mohla najít někoho,který bude žít jen pro nás a naši rodinu.Děkuji za radu.
Lucie,27
archiv
Děkuji za odpověď a ohledně Vašich otázek: manžel takový začal být jak se začala plánovat svatbä, chodili jsme spolu 5 let,já otěhotněla, tak jsme se vzali.Sex máme celkem pravidelně,ale je to pro mě chladné i nudné. Bez polibků, bez dotyků. Se synem se mazlit umí, mám pocit že je to jediné pojítko mezi náma dvěma. Jinak nemáme finanční ani jiné velké problémy,ani se nehádáme,on je velmi klidná povaha. Žárlivost jsem vyburcovat zkoušela, jenom šlo poznat na jeho tváři že mu to není příjemné, ale neřekl ani slovo.Pokud se ho zeptám, jestli mě má rád, odpoví že ano, co to mám za otázky...ale myslím,že mě již nemiluje,nebo je to dědičné:-) Jeho otec je skvost samolibosti,ktery manzelkou temer opovrhuje a vycita ji ze spatne vychovala jejich děti... proto bych chtěla vědět jak se zachovat a získat ho zpět, pokud to ještě jde PS: plánuji i druhe dítě, manžel není proti, ale nejsem si jistá jestli do toho jít, abych pak nezůstala sama s dětma. Předem moc děkuji za odpověď.
Lola
archiv
Dobrý den paní doktorko,mám takovou obecní otázku, protože dopodrobna nelze tuto situaci napsat.Bylo by to dlouhé. Vidíte z Vašeho pohledu problém ve vztahu když ženě je 34 let, je rozvedená má dva syny (11 a 8 let) a muži je 24 let, je svobodný a bude mít za měsíc dítě, ovšem s matkou tohoto dítěte nechce žít. Myslíte, že tento věkový rozdíl vidíte jako problém?Ona kamarádka vidí v tomto vztahu něco příjemného, krásného (není se co divit, po tom všem, co si s manželem, teď už bývalým, zažila)ale na druhé straně má velké obavy.Je čerstvě rozvedená a není majetkově vypořádána, s bývalým manželem se nemůže na ničem domluvit. Už dvakrát jsem Vám psala o radu a vždy jste mi odpověděla. I tentokrát děkuji předem za odpověď.Přeji hezký den.
Taťána
archiv
dobrý den, obracím se na vás s problémem který se uplně netýká mého vztahu, ale hodně ho ovlivňuje a chtěla bych s tím něco dělat. Mám problém se svým sebevědomím a to asi hodně velký. Neustále se podceňuju,myslím si že jsem tlustá(což teda asi nejsem při BMI 21) a ošklivá až nechutná. Přítel o všem ví, snaží se mě přesvědčit, že nic z toho není pravda, ale nějak to nefunguje.Zraňuje ho když mu predhodím třeba aby si našel někoho lepšího, nebo se odmítnu převlékat před ním i když vím že se mu to líbí( po roce vztahu), musi ho to taky dost unavovat.Nejspíše od té doby co jsme spolu se muj stav zhoršil. Je skvělý, moc si rozumíme, umíme spolu otevřeně mluvit, ale tohle mu říct nemužu. Někde hluboko v sobě si myslím, že přece tak výborný kluk nemůže být se mnou. Nedávno se mi stalo, že mě kadeřnice neostříhala přesně podle mých představ a ja pak nechtěla vyjít z pokoje a chtěla jsem se s ním rozejít, to jsem si uvědomila že asi teda nejsem nejnormálnější.Nemáte v zaloze nějakou radu? třeba kde mam začít, aby se vše aspoň trochu zlepšilo? Moc vám děkuji.
Lucie
archiv
Dobrý den, můj problém se týká chrápání. Můj přítel má velice slabý spánek a mé chrápání ho budí. Pak je na mě naštvaný, je rozmrzelý a v práci nesoustředěný. Chceme se ale vedle sebe nadále probouzet. Poraďte mi, prosím, jak se chrápání zbavit nebo zda jde zcela odstranit. Mám i zvětšené mandle. Mockrát Vám děkuji.
Lenka K.
archiv
Dobrý den paní doktorko,s mým přítelem jsme spolu již přes pět let.Po třech letech chození jsme se rozešli(jiná možnost v té době nebyla),ovšem po půl roce jsme se k sobě vrátili.Každý z nás si uvědomil spoustu věcí,víme čeho se máme do budoucna vyvarovat a opravdu nám to od té doby spolu funguje.Ovšem jeden háček to má.Bydlíme ve společné domácnosti s jeho rodiči.A já už takhle dál nemůžu.Jeho rodiče jsou rozvedení a přesto stále bydlí ve stejné domácnosti ještě společně s přítelovou babičkou.Z otce se po rozvodu stal alkoholik.S jeho matkou jsem kdysi dobře vycházela,ale jakmile jsem ji poznala blíž,tak už tak úžasná není.Podle mě je to trochu labilní člověk,velice sebelítostivý a moc dobře umí "hrát na city".Začali jsme s přítelem uvažovat o vlastním bydlení,protože v celém domě panuje hodně napjatá atmosféra a kdo tím nejvíce trpí je právě přítel.O vše kolem baráku se musí postarat sám,věčné hádky mezi jeho rodiči atd.Já vím,že už to nezvládá.Jenže kdykoliv se začneme bavit o tom,že si koupíme vlastní byt,vždy se do rozhovoru vloží tchýně se svými řečmi typu "vždyť nás tady nemůžete nechat" nebo "co já si jen počnu"...Několikrát jsem jí vysvětlovala,že se určitě budeme navštěvovat,že je to snad normální,když se děti jednou odstěhují a že bydlení více generací pohromadě nedělá dobrotu(a ještě ke všemu,když to u nich není,tak jak by to mělo být).Jenže ona už několikrát za mými zády říkala příteli,že ji nemůže přece takhle "odkopnout".Příjde mi,že ho úplně zmátla.Kdykoliv se zeptám přítele,jestli se jen jak to půjde odstěhujeme,odpoví mi že ano,ale mám strach,že až dojde na lámání chleba,že z toho vycouve.Podle mě přesně tohle ona chtěla,vzbudit v něm určitý pocit viny,že se na ní vykašle...Ale my přece nemůžeme za to,že ona si nemůže dovolit z finančních důvodů odstěhovat se od manžela-alkoholika.Poraďte mi,prosím Vás,jak to mám svému příteli rozumně vysvětlit,že se nemusí vůči své matce cítit vůbec provinile.Co když náš vztah na tomhle ztroskotá??Děkuji moc.
Michaela K.
archiv
Vážená paní doktorko, už jste mi jednou radila, snažím se sžít s domácností manžela, kam jsem se přestěhovala se svojí dospělou dcerou, kromě toho v ní žijí i dvě dospělé děti mého muže. Věděla jsem o odlišnostech, ale neviděla jsem to tak těžké, jak se to nyní pro mne ukazuje .Špatně se tam cítím,ale neumím to dost dobře ani popsat. Manžel s dětmi jsou zvyklí žít spolu jako tři solitéry, nezajímající se jeden o druhého ,vůči mě i mým dětem je manžel normální. Je tam divné ovzduší. Ráno když se vstává, neřeknou si ahoj, když pozdravím já,koukají na mě jako na exota, když odchází,ztratí se jako pára nad hrncem,nikdo neřekne ahoj, já jdu, takže párkrát zůstal i odemčený dům, protože ten poslední myslel, že tam ještě někdo je. Nezdraví,když dostanou na stůl jídlo, nepoděkují,nepřejí dobrou chuť,nepochválí,pokud jim chutnalo, nepřejí nikomu k ničemu , ale očekávají že jim se přeje,na Vánoce když rozbalují,buď nehodnotí nebo řeknou že je to hrozný. Zvonící telefon nezvednou, pokud nečekají hovor.Pohybují se po domácnosti jako tajemné uzavřené bytosti, ze kterých mám pocit naprosté cizoty nebo i obav.Žádná vstřícnost, sounáležitost. Jakýkoliv dotaz ohledně sebe, jak se mají,co budou dělat, budou na oběd nebo nebudou, kdy se vrátí, zda budou mít dovolenou apod. považují za vpád do svého soukromí a odbydou ho. Mě to stresuje, utěšuji se, že si s manželem zrekonstruujeme část domu a budeme mít i s mojí dcerou zvlášť domácnost a manželovy děti taky svou, ale to bude tak za dva roky. Mě začal lézt nahoru tlak, cítím pořád takový vnitřní neklid a nemůžu se toho zbavit. Z práce se sotva táhnu, jak se blížím, ještě zpomaluji, teď v létě se snažím být co nejvíc na zahradě, ale je to marné, jsou to jen takové úniky,celkové ovzduší té domácnosti se tím nezmění. Pro mě to není domov a těžce to nesu. Manžel v tom asi umí za ta léta líp chodit,takže mu to nepřijde a já se mu jevím zbytečně přecitlivělá. Taky bych to chtěla umět házet za hlavu, ale nejde mi to.Děkuji .
Zita
archiv
Dobrý den,už jsem Vám dvakrát psala, naposledy jste mi poradila ať vyhledám poradnu, to jsem udělala, ale byla jsem tam zatím jednou a moc daleko jsme se zatím nedostali. Manželova"kamarádka" opravdu není je kamarádka naopak je to žena ke které chce odejít, protože mu dá to co potřebuje - zábavu, bude se starat o jeho duši o jeho rozptýlení - což já jsem prý nedělala a bude se s ním podílet na financích - co ž jsem taky nedělala, jelikož jsem byla osm let na mateřské - podotýkám že to bylo naše společné rozhodnutí, nedal najevo že s tím nesouhlasí. Vlastně nedal najevo spoustu věcí, které mi teď vyčítá. Že jsem se dětmi změnila, že jsem se starala jen o děti a o něj ne, ale o děti má velký zájem a pořád říká, že to jsou i jeho děti.Ŕíká mi že bychom zůstali spolu jen kvůli dětem a to že nemá cenu, no nevím já ho miluji i když mi už chvílemi připadá jako někdo cizí, možná bych dokázala začít znovu, ale když on nechce. říkal že se o mě musel starat jako o někoho, kdo se stará o děti...Pořád měl spoustu práce, pořád byl z něčeho nervozní. Teď prý u nás bude než si najdou nějaké bydlení, pak odejde, je to hrozně stresující,myslela jsem že jsme rodina, že spolu budeme v dobrém i zlém, že spolu zestárneme a najednou budu s dětmi sama v bytě který on prý nenávidí, snaží se mi namluvit, že když spolu nebudeme budeme si líp rozumět...Že prý musí udělat tuto životní změnu a nakonec on prý na tom bude nejhůř. Myslím že to dělá hlavně pro sebe, ne?Že prý si možná za rok uvědomí, že ta chyba je v něm, že to bude všechno stejné, co tím chtěl říct, že na něj mám počkat až si to vyzkouší, stejně to asi udělám, nedokážu si představit že bych měla jiného partnera, stýská se mi po něm už teď. Sice mi ublížil, ale je to otec mých dětí, vím dodones proč jsem si ho vzala, proč jsem s ním měla děti a jsem ráda že s ním. Asi teď nemůžu dělat vůbec nic jen čekat až odejde a pak trpět až si odveze děti k ní na víkend...
Martina
archiv
Dobrý den, paní doktorko. Pěkně Vás zdravím a nejprve chci poděkovat za Vaši rubriku, občas si v ní čtu, ráda a s uznáním k Vaší práci. Chtěla bych Vás poprosit o radu. Je mi 29 let, jsem šťastně vdaná, mám skvělého muže, milující rodiče, docela náročnou práci, která mě ale nesmírně baví. Děti zatím nemáme, moc si je s manželem přejeme. - Jsem docela úzkostlivý typ. (Dělávala jsem si pořád s něčím starost: jestli jsem se někoho určitou větou nedotkla, jestli jsem v práci nespletla to či ono, jestli jsem při pečení nezapomněla dát do těsta sůl atd. atd. A když se něco "nepodařilo", bylo mi to líto.) S manželovou pomocí jsem se v posledních dvou letech docela otužila, dokázala jsem se radovat i z "nepodařených" věcí a získat zdravý odstup. A byla jsem na to náležitě pyšná :-) Jenže: V posledních měsících jsem začala mívat, čas od času, takové stavy úzkosti a strachu. Většinou nemají objektivní příčinu, a přestože se snažím racionálně si je vymluvit, nejde to. V takovou chvíli bych nejraději zalezla pod stůl nebo někam do koutku a byla "schovaná". Když úzkost pomine, jsem zase "otužilá" jako dřív :-) Můj manžel je mi velkou oporou, ale vyčítám si, že jestli to tak půjde dál, utrápím ho. V příbuzenstvu se "toulají" depresivní duševní poruchy. Má otázka: Kdy jsou ještě úzkosti a strachy "normální", a kdy je dobré vyhledat pomoc odborníka? Měla byste pro mě nějakou radu, jak bych si nejdříve mohla pomoci sama? jak se v těch úzkostech vyznat? jak s nimi bojovat? (Co mě zaskočilo: Jsem docela bojovník, ale když na mě přijde tahle úzkost, nenacházím nějak sílu, abych s ní bojovala.)
Předem Vám moc děkuju za odpověď, upřímně pozdravuju a přeju Vám všecko dobré.
Eliška
Eliška
archiv
pokračování... Oba jsem byli na něco zvyklí a je to pro nás těžké, ale říkám si, když se dva milují, přece musí jít všechno. Připadá mi, žese v tomhle vztahu jen hlidam, hoden premyslim o tom co reknu a aby to nevyznelo jinak, nez myslim. Nevim jestli mi rozumite, pisu asi dost pomatene .) vite my se neuveritelne pritahujeme, ale na vztahu se prece musi pracovat, to neni hned. Abych z toho vyvodila nejaky zaver :) zajimalo by me jestli si myslite, že nas "vztah" má budoucnost, oba bychom uz nejradeji rodinu, ale bojime se jestli nam to bude klapat, nechci uz "zbytecne ztracet cas chozenim" zni to divne ja vim.... ale vite jak to myslim .) Nejvice se bojim toho, ze je proste ten typ nevernika, nekdo ho poblouzní a on odejde a zas se vrati. On vi, ze ja bych mu to netolerovala. No, tak uz to je vse, mockrat dekuji a jste užásná, DIKY DIKY
Pavlína
archiv
Dobrý den, paní doktorko, ráda bych se vás chtěla zeptat, zda si myslíte, že vztah...který popíšu má cenu dále udržovat. Víte je mi z toho hodně smutno.Žila jsem čtyři roky s přítelem který byl o 15 let starší (byl davno rozvedený) a bylo nám spolu moc hezky, já ho milovala opravdu moc a myslela jsem, že spolu budeme mít i rodinu... mluvili jsem o tom a vlastně plánovali. Bylo to oboustrane, po citove strance jsem si velmi rozumeli, tolerovali svoje chybi, mluvili o nich atd.(jen ten sex, ten nam vubec nesel:/ ta chemie nefungovala, ale vlasten jen z me strany, ale pritel se mi libil, vazim si ho, je to sexy chlap). Asi po trech letech naseho vztahu se něco stalo, nekdo me "okouzlil" a ja podlehla. To co mi tak moc chybelo, jsem najednou mela. Ale rikala jsem si, poblouzneni prejde, ale my mame vztah, opravdovy vztah, sex neni tak dulezity.Po roce trapeni, jsem dlouholety vztah ukoncila, bylo to velmi bolestne. A ted jsem znovu obnovila to okouzleni. A nový přitel se chová zvlaštně. Aspon me to tak prijde, ale bude to i tim, ze jsem byla na neco zvykla, ja vim. Kazdy bydlime zvlast, kazdy mame svoje pratele. Obcas se sejdeme. Citim, ze ho moc chci,ale obavam se, ze jsme moc rozdilni (i on si to mysli), ja si hodne neverim, ale myslim,ze jsem spolecenska, on je takovej "frajer" :o) ale dobrej člověk. Oba říkáme, že chceme být spolu, ja to tak vážně chci a věřím mu, že to myslí vážně. On měl mnohem delší vztah 10 let, ale neustáleho rozcházení s scházení, bylo to proto, že on byl vždy nevěrný a tak to ukončil, ona mu pak odpustila a šli dál, pořád dokola, říkal, že mu něco chybělo...to co popisuje, je přesně to u mě. Nesutále se o nečem dohaduje, nehádáme, ale nějak nemůžeme "naladit" stejně a v posteli se to nedá řešit, tam se to vždy srovná :) ale mě to neuspokojuje po citové stránce. Nevím si rady, říkám si bez něj mi bude líp, a když s ním nejsem, je mi smutno. Oba jsem byli na něco zvyklí a je to pro nás těžké, ale říkám si, když se dva milují, přece musí jít vš [tato otázka byla zkrácena]
Pavlína
archiv
Dobrý den, chtěla bych se zeptat:Skoro dva roky jsem byla s přítelem, který je o 14 let starší.Řekla bych, že stáří nerozhoduje, bylo mnám spolu dobře, měli jsme společné koníčky, prostě vše dobré. Jen jsme pořád řešili jeden problém a to jeho bývalou přítelkyni.Ona je vdaná,ale pořád mu slibovala,že se rozvede,mezitím už dvakrát porodila se svým manželem,ale mému příteli pořád volá, píše. Přítel je nerozhodný,protože mu pořád dává naději, že k němu půjde.Jsem z té situace už unavená,proto jsem to ukončila,i když ho mám ráda.Mysíte,že ta možnost že za ním půjde tady je?On to už kolikrát ukončil,ale ona pořád se ozýva a tak čeká, jestli opravdu za ním půjde.Ona má dost majetnické sklony, připadá mi, že jen potřebuje mít nad ním dohled.Nikdy pro něho moc neudělala, nestarala. Nevím jak se k tomu postavit. Děkuji moc.
Jana
archiv
Ne, prý se k sobě nehodíme, něco cítila a necítí, nebo necítí to co by chtěla, teď mi nemůže dát to co by chtěla…Dobrá tedy, říkal jsem si, že počkám, asi za 14dní jsem jí nechal poslat kytici růží, hned mi psala jak je nádherná a že jsem ji vykolejil, ale na jejím rozhodnutí se nic nedá změnit. Potom se asi za měsíc sama ozvala a omlouvala se že se mi tak dlouho neozvala a jak se mám….Za čtrnáct dní potom jsem si řekl, že jí začnu znova psát a zkusím s ní komunikovat (ještě před rozchodem mi řekla, že by si přála abych počkal až se umoudří, že ví že jsem ten nejlepší…a takových krásných věcí mi napovídala celou řadu)
Nejdřív mi neodpovídala, ale potom….ten nejhorší sen……prý mi neodpovídá, proto že mi nechce dávat žádnou naději, někoho potkala komu se nelíbí když jí píšu. Prý ji na něm moc záleží. Mě tohle to strašně sebralo, s rozchodem jsem se smiřoval, ale že si po měsíci něco začne hned s někým jiným to jsem nečekal.
Chovala se ke mně divně, prý jsme se k sobě nehodili a ona to ukončila protože si byla jistá, že by z toho nemohlo nic být. Prý jsme spolu ani vlastně nechodili a nikdy mi neřekla, že mě miluje….Připadám si jako totální blbec. Po tom všem co mi napovídala a naslibovala….Vadilo ji snad, že jsem se k ní choval tak hezky a dělal jsem co jsem ji na očích viděl, lekla se toho že jsem to začal brát vážně……A potom věřte ženám, vždyť mě zradila a udělala to čeho se sama strašně bála, že udělám já jí….já se tím strašně trápím
pepa2
archiv
Dobrý den, nemám ani tak otázku, ale stala se mi pro mě nepochopitelná věc, nad kterou musím stále přemýšlet a hodně mě to deptá, tak mi ji třeba pomůžete osvětlit.
Před několika měsíci jsem se seznámil s dívkou(21), s kterou jsme si zřejmě padli do oka. Začali jsme si psát, prozvánět, pořád jsme byli v kontaktu, minimálně dvakrát týdně jsme se vídali, chodili spolu na plesy, do kina, na procházky, na kafčo…Já jsem to ze začátku ani nebral nijak vážně. Ona mi o sobě prozradila, že se před více než rokem rozešla se svým přítelem po pětileté známosti on se oženil a má dítě. Strašně moc jí to ublížilo, byla strašně nedůvěřivá a komplikovaná a všechno to sváděla na to, že se v sobě nevyzná, že je zmatená…
Já jsem měl pocit, že jí ani nedokážu dát to co jsem cítil, že by ode mě chtěla, cítil jsem jak by chtěla abych jí miloval. Ona pořád mluvila o dětech, o svatbě, jak většina kamarádek je zasnoubená….připadalo mi jako kdyby si mě takhle testovala, ale mě to ani nevadilo.
Měli jsme pár malých neshod, které se vždycky hned urovnali.
Když se zachovala nějak divně (já jsem jí to dokázal tolerovat….zatím) tak se potom vždycky bála abych jí neopustil, strašně se snažila to urovnat. Vždy se moc snažila aby byl krásná a líbila se mě, dokonce se mě i ptala jaké oblečení se mi líbí, jaký účes…..Byl jsem si jistý, že chce být se mnou. Říkali jsme si, že je to navždy, plánovali jsme spolu budoucnost, dovolenou…Já jsem se do ní strašně moc zamiloval, začal jsem jí nosit květiny, básničky, čokoládu….jí se to líbilo a byla vždy strašně dojatá…
Jednou jsme spolu byli v kině, pravda je že jsme byli oba unavení a měli špatnou náladu a já jsem jí vytkl, že jsem jí ani nemohl vzít v kině za ruku..Ten večer jsem ji přivezl básničku a první sněženky-to měla snad i slzy na krajíčku, prý to pro ni ještě nikdo neudělal….
Druhý den napsala, že chce konec…šok….tohle mě zdrtilo, snažil jsem se ji všemožně přesvědčit, opakoval jsem ji jak moc ji miluju a jak mi na ní záleží.
Ne, prý se k [tato otázka byla zkrácena]
pepa
archiv
Dobrý den paní doktorko,píši Vám ještě k mojí otázce (odpověď z 23/5).S bývalým přítelem jsem již jednou byla v kině a tam vše probíhalo na přátelké úrovni.Potom jsem ho jednou navštívila v práci,kde mi slíbil,že se zastaví v týdnu,ale bohužel mu to nevyšlo,takže se nazastavil.A teď když jsem mu pomohla pracovně,tak jsem se ho zeptala,zda se uvidíme a bys skoro rozčílený a odpověděl,že ano,ale žádný termín mi neřekl (ani jsem se neptala).Nechci se nějak vnucovat,ale moc mi na tom setkání záleží a chci přítele získat zpět,ale nechci ho odradit.Moc děkuji za odpověď a přeji hezký den.
alenka
archiv
Vážená paní doktorko,žádám Vás o názor a radu při mém rozhodování,zda zůstat s manželem nebo se rozvést.Jsme bezdětný pár a žijeme spolu cca 7 let z toho 3 roky jako manželé.Problém,který nás oba tíží je,že manžel hraje karty i automaty a většinou prohrává a ne malé finanční obnosy.Dříve to udělal jednou za čas,nyní je frekvence jeho hraní častější.Bohužel mi i začal lhát a též si začal půjčovat peníze od kamarádů.Jen abych nic nevěděla,aby měl doma klid.Já mu na to přišla a řekla jsem mu,že od něj odcházím a rozvedu se s ním.Nyní zvažuji zda mu nemám naposledy pomoci.Ráda bych aby se šel léčit,zhruba před dvěma měsíci i on souhlasil,ale nedotáhli jsme to do konce,abychom se někde objednali,já už pak na to neměla sílu ho k tomu nutit nebo spíše připomínat mu to.Máme se rádi,chtěla bych s ním být,mít s ním děti,ale bojím se toho,že i když by podstoupil léčbu,že do toho může spadnout znova,pracuje totiž v restauraci.Ráda bych věděla paní doktorko,jaké je procento úspěšnosti léčby gamblerství a zda by mělo naše manželství ještě šanci.Moc děkuji za Vaši odpověď.
Anete
archiv
Hezký den, předem děkuji za odpověď.
Mám přítele, jsme spolu 3 měsíce, bydlíme spolu a máme hezký vztah. Od začátku jsme neměli problém se sexem, ale poslední dobou je nezvykle pasivní. Jak mi sám řekl - je to přemírou stresu z práci, hrozí krach firmy a přítel je velmi nespokojen. Problém je jiný - přesto, že mi situaci vysvětlil, řekl, že se to časem zase srovná, tak já jsem nervózní. Nedokážu nenarážet na to, že se nám sexuální život téměř úplně zastavil. Jsem z toho přešlá a každý večer čekám na jakýkoliv důkaz toho že mě má rád. Každý polibek mě tak hrozně zahřeje a zároveň zamrzí. Jsem nesnesitelná sama pro sebe, že neumím neočekávat. Nevím jak na to nemyslet a co se sebou dělat. Snažím se ho na to pořád neupozorňovat a podpořit ho, ovšem sama v sobě jsem nervózní a vystresovaná.
sluníčko
archiv
Dobry den pani doktorko,rada bych znala Vas nazor na svuj problem.Jsem s pritelem(já 27let,přítel o 20let starší)pres 4 roky.Myslim,ze se oba mame radi,ale pritel je spise bohemsky typ,ja typ domaci.Problem je v tom,ze pritel me neustale podvadi.Rika,ze me miluje,doma mu nic neschazi,sex je v poradku,ale proste ma potrebu vyhledavat jine zeny.Vetsinou jsou to kratke vztahy,ktere rychle pominou,ale ta nejistota,ze se jednou zamiluje jinde,je zdrcujici.Ziji neustale ve stesu,nervech.Tvrdi,ze me miluje a s jinou zit nechce.Ale ja nechapu,co tam hleda?Navic se velice divi,co mi furt vadi,nechápe,ze mě to štve.Nechápe,že se nad to nepovznesu.Podobny model zazil doma jako dite.Vlastne bych rekla,to same.Mam ho moc rada,jsou okamziky,kdy je bajecny a je mi s nim dobre.Ale celou dobu myslim na to,ze udržuje vztah ještě s někým jiným.Když přijdu z práce,je doma a čeká na mě,víkendy trávíme spolu,jezdíme na výlety,setkáváme se s přáteli.Nebýt jeho záletů,je to ten nej chlap na světě.Mohla by jste mi,prosím,říci, proč se tak chová?Říká,že doma má vše a je tam spokojený,tak proč stále vyhledává něco jiného?Už nevím,kudy kam a docházejí mi síly.Děkuji.
sammetova
archiv
Dobrý den, jsem ráda, že jsem našla tuto poradnu, trápím se. Je mi27,manželovi37. Chodíme spolu od mých 20let a rok jsme manželé. Zatím bez dítěte-plánujeme na miminku pracovat zhruba v zimě.Manžel je úžasnej chlap-hrozně si ho vážím, obdivuji.Bude to dokonalej otec.Působíme navenek jako dokonalý pár...jenže já nejsem šťastná-pokud nepočítám první 1-2 roky stojí náž sexuální život za nic.Než jsem manžela poznala byla jsem vcelku dračice,neměla jsem žádný vážný vztah,jen vztahy fyzické a dost jsem si to užívala.Jak jsem psala první rok a kus byl s manželem sex fajn ale postupně se kvalita i kvantita ztenčovala až jsme nyní na čtvrt roku bez jakékoliv sexuální aktivity.Jsme oba hodně bezkonfliktní takže veškeré hádky se týkají právě toho kdy já jsem nešťastná-z toho na něj vzteklá a sprostá...aby to nebylo tak jednoduché tak jeden můj bývalý partner je ztělesnění toho co mi už delší dobu chybí a stýkám se s ním-manžela zatím miluji tak moc, že i přes hodně příležitostí a hodně moc touhy s tímto bývalým jsem sex neměla-pokud nepočítám sex orální.Poslední dobou ale když je mi hodně smutno tak opravdu vážně uvažuji nad tím, že se z tohoto bývalého stane můj milenec-byla bych na manžela milejší,byla bych spokojenější...vážně nevím co dělat-manžel milenku nemá-pokud se ho ptám na důvod-sanžím se diskutovat mile-tak je to prý zdravotní a navíc je prostě takový..(co se týče toho zdraví-manžel se snaží-doktory navštěvuje,ale zatím žádný efekt za 3roky,mám spíš pocit,že je to 80%psychika zbytek to zdraví)Moje nálady a rozhodnutí jak to bude dál se střídají nevím podle čeho a dnes mám zase náladu odejít, použít milence...jindy si řeknu, že jsem blbá, že lepší chlap není...nevím co dělat. Do poradny manžela nedostanu-to mi řekl-má problém o tom mluvit se mnou natož prý před cizíma.Jak to vidíte?jak dopadají takové vztahy-předpokládám že nevěrou ženy a po provalení se toho rozvodem-co mám udělat aby to tak nedopadlo?mám s ním otěhotnět?děkuji Vám moc
Klaudie
archiv
Dobry den, pani doktorko. Vec se ma takto: Moc bych chtela ziskat prizen jednoho muze. Vsechno se ovsem stalo tak nejak zprehazene. Dlouho se mi jen libil, nic netusil, najednou vysly city najevo, zacali jsme spolu chodit, ale vydrzelo to mesic. Nicmene ja se ho nehodlala vzdat po dalsim mesici "kamaradstvi" jsem se s nim vyspala. To se pak od ledna stalo jeste nekolikrat. Ale posledni dobou me trapi, ze jsem to asi skutecne jen ja, ktera chce neco vic a on proste asi nema zajem.... Vubec si to nechci pripustit, jsem na nem uplne chorobne zavisla. Je tam urcite souzneni, potrebuju obcas i jen pocit, ze vedle me je (k sexu ani treba nedojde). Vsichni mi radi, at ho uz necham na pokoji, jenze at chci nebo ne nejde to. Take nevidi tohle pozadi. Ale co on proc to dela, nekomu pry rekl, ze vi, ze mi ublizuje, ale pry si nemuze pomoct. Vazne mu na me tedy nezalezi? Co myslite? Porad si delam nadeje...co byste mi radila? Protoze jsou zase momenty, kdy kdyz je se mnou sam mi namlouva, ze mu na me zalezi a ja i citim, ze mu nejsem protivna nebo tak, to by se mnou asi v tu chvili prece nemohl byt. Jenze porad nechapu, proc to dela? Nicmene noc skonci a druhy den jsme tam, kde jsme byli. Ve dne se k sobe chovame jen jako znami, vecer ja zacinam stejnou hru, jen nekdy se dokazu ovladnout. Ale proc na ni pristupuje - jestli se pretvaruje nebo jestli mu je me lito? Je tam jeste problem s ex-pritelkyni, ktera na nej take nemuze zapomenout atd. Problem je v tom, ze kdybychom se nevideli, asi mi nic jineho nezbyde nez ho vymazat. Ale tak to neni. Mohla byste mi poradit nejake triky, jak bych se mela zachovat nebo jestli to mam vazne vzdat? Uz nevim, jak dal...Dekuji moc.
Mily
archiv
Zdravím Vás paní doktorko, myslim,ze jste moudra zena a ze byste mi mozna mohla poradit.Jsme s pritelem spolu 2 roky bydlime spolu,a jak to tak byva,tim,ze spolu bydlime vychazi na povrch různé věci.Můj přítel má problém s komunikací,ne obecně,ale pokud nastane nějaké napětí mezi námi,něco mu vytknu, nebo se naštvu,není schopen pak vůbec komunikovat.Zasekne se,jenom sedi, kouka pred sebe.Ja se snazim to nejak s nim resit,hledam podstatu toho problemu.Ma problem resit podobne situace i se svymi blizkymi.Vzdycky radsi odejde.Myslim, ze vsechno hrozne dusi v sobe,pak staci mala rozmiska a neni schopen cely den komunikovat.Jak mu muzu pomoct, u nich doma se o problemech nemluvilo, z toho to asi prameni.Kdyz pak komunikovat zase zacne,nechce se o tom bavit.Takze se tvarime, ze je to v "pohode" dokud to nezacne zase znova. Dekuji za odpoved a preju Vam krasny den.PS:Mam ho presto porad moc rada a nechci ho ztratit....:(
Andrea
archiv
Dobry den ,poprosim Vas o radu ??Alebo nazor.Byvam s priatelkov v spolocnej domacnosti viac ako pol roka priatelka ma dost velke problemi sama so sebou a hlavne so svojou psichikou,strasne si vsetko berie vazne zapodieva sa aj tou najmensou banalitou.Momentalne je uz skoro rok na marodke a nieje schopna si po sebe ani upratat a ani rano vstat a ist do centra ktore teraz navstevuje.(je v skupine DOVERA)V byte to vyzera ako po bombardovani a ona sa jednoducho nicoho nechyti no proste hruza,fakt uz neviem co a ako dalej.Snazim sa jej pomahat ako sa len da ale co je vela to je vela aj na dvoch.Prosim poradte ak mozte som uz zo silami na konci ale nechcem ju stratit.
Ferino BA
archiv
Dobrý den paní doktorko,chtěla bych poradit co s manželem. Jsme 3 roky manželé, máme jedno dítě. Manžel dává veškerou svou náklonost synovi,mě téměř přehlíží. Chybí mi jeho projevování citů ke mě, dělá mu problém dát mi i pusu. Sám od sebe mi ji da tak maximalne k narozeninam. Když se ho zeptam proč je takový,tak mi odpoví, že až bude chtit, tak mi tu pusu dá...čekám 3 roky a pořád nic. Pořád mi říká, že si za to můžu sama, ale já se k němu chovám opravdu hezky, nevím co bych ještě měla zlepšovat. Někdy jsem i nepříjemná,ale to vyplyne ze situace, kdy už toho mám dost,toho odmítání. Jsem atraktivní, mužům se líbím. Někdy jsem absolutně zoufalá, někdy to hazim za hlavu, ale ve svých 30-ti letech nevim jestli nedělam chybu a nemam si radši najít někoho, s kým budu spokojená, ale zase nechci připravit syna o otce a manžela o syna.Proto bych chtěla poradit, jak na něj, abych zachránila manželství a byli jsme oba spokojení. Děkuji
Lola
archiv
Prostě jsem ho v tomhle chtěla předělat. Nejdřív sliboval, ale pak skutek utek. Pak už ani nesliboval a byl podrážděný, že se ho snažím převychovat k obrazu svému (a samozřejmě pak zaznělo i k obrazu svého bývalého přítele). Začalo se mi po tom životě, co jsem vedla dřív. Byla v něm jistota, byl barevný na zážitky, žádné stresy..Kolikrát jsme se snažili s manželem začít znovu, vždy mi řekl ať mu dám čas, že se to otočí. Ale bylo to v podstatě to samé. Pronajatý byt, málo peněz, žádná jistota, žádná dovolená...Manžel se vždy pro něco nadchl, já s ním, ale pak to zase dopadlo jinak. Přestávala jsem mu už věřit, i když byla vidět snaha. Nakonec mě zlomilo, že musel platit peníze na dluh a padly na to veškeré naše, i když malé, úspory. Měli jít na zálohu na koupi konečně už vlastního bytu...A já už chtěla děti, rodinu. Manžel by do tohoto stavu, klidně děti chtěl, ale já musím mít alespoň trošku nějakou jistotu, abych do toho šla. Neumím žít ze dne na den.Vím také ale, že tak plno lidí žije. To je argument manžela...Prý je hlavní, že se mají rádi..Začala jsem se v té době stýkat se svým bývalým přítelem. Neměl zrovna žádný vztah a říkal, že by byl schopen začít tam, kde jsme skončili... Já ale nevím. Vím, že bývalý přítel je pro mě jistota, mám ho ráda, znám ho, je mi s nim hezky...Ale manžela miluju. Ale život s ním je strašně stresový. A to nemáme děti. Mám strach z toho, že pokud bychom je měli a já cítila tuto nejistotu (občas nemá ani práci), tak jsem schopná se z toho psychicky zhroutit. Co je pro život důležitěší? Velká láska, dobrý sex, ale plno hádek, pláče, stresu...? A nebo partner, se kterým není až takový "oheň", ale jistota, že život bude bez větších hádek a stresů a díky podobným povahám v harmonii?
Moc děkuju za odpověď.
P.S. Otázku jsem rozdělila do dvou "zpráv"
Petra
archiv
Dobrý den paní doktorko, už skoro rok řeším pro mě hodně závažný problém. Vím, že jste zřejmě velice vytížená, ale budu moc ráda, pokud mi poradíte a odpovíte. Už asi rok a půl žiju ve velkém stresu kvůli vztahům, nevím, co dělat, abych neudělala chybu..Od svých 19ti let až do 23let jsem chodila a pak i žila s jedním klukem. Byl vzdělaný, chytrý, hodný...myslím, že jsme měli moc hezký vztah, stejné názory na hodně věcí, koníčky, pohled na svět. Jen ke konci vztahu už tam z mé strany nějak nebyla jiskra. Začala jsem víc a víc koukat po jiných chlapech, až jsem se opravdu moc zamilovala.Stávajícího přítele jsem opustila, i když jsem si pak na našem malém městě užila hodně pomluv...Nový vztah byl něco nádherného, nebyli jsme bez sebe ani den, jinak se nám stýskalo. Sex byl najednou parádní. Bydleli jsme v podnájmu a za pár měsíců mi můj nový chlap řekl, že si mě chce vzít. K údivu všech mých známých i bývalého přítele, jsem svolila. Ač jsem jinak myslim velmi přemýšlivý člověk..Byla jsem šťastná, manžel pro mě dělal první poslední..Tak silný cit jsem opravdu ještě asi nezažila. Za pár měsíců mi ale začalo vadit pár věcí. Manželovo snílkovství, byl trošku bohém. Stále jsme byli v podnájmu. Ačkoliv už mu bylo skoro 30 let, neměl vlastně nic svého, vše jsem buď přinesla nebo kupovala já. I když se v práci snažil, většinou kvůli nějakému svému přesvědčení, že v tom není dobrý, odešel a začínal znovu. Nebyl rozhazovačný, to ne, ale z toho mála co vydělal, nebylo možné něco ušetřit. Já jsem naopak měla dobrou práci, takže jsem si mohla více dovolit. Manžel ale samozřejmě nechtěl, abych za něj něco platila, takže nakonec jsem radši byla doma s ním, aby mu to nebylo líto. Jinak jsme spolu stále vycházeli hezky, choval se hezky, ale já už chtěla rodinu, něco svého atd. A to mezi nás dostávalo plno hádek. Začala jsem mu vyčítat, že se dost nesnaží, že by se měl např. vzdělávat, aby měl více pracovních možností. Prostě jsem ho v tomhle chtěla předělat. Nejdřív sliboval, ale pak s [tato otázka byla zkrácena]
Petra
archiv
Dobry den pani doktorko, vim, ze dotazu je zde opravdu hodne, ale prosim odpovezte mi. Opravdu nevim co delat. Psala jsem vam asi pred 3.tydny (jsem jedina Karla v otazkach). Ten dotaz se samozrejme tyka mne, ne me kamaradky jak uvadim...:-(( Moc Vam dekuji.
Karla
archiv
Milá Peccy, přečetla jsem si váš příspěvek, ve kterém jsem našla (zvlášť v závěru) podobnost s tím, o čem jsem se tu již dříve radila sama. Najděte si mé příspěvky - momentálně na str. 34, na které mi paní doktorka odpovídala 15.3. a 16.3. Možná tam najdete na leccos odpověď i pro sebe.
Janka pro Peccy
archiv
Pro paní CA-RO a Vám paní doktorko. Oběma přeji hezký den. Když jsem si přečetla příběh paní CA-RO, chtěla jsem si napsat o mail, protože prožívám téměř totéž a nevím si rady. Je to hloupost, já vím, ale třeba mi poradíte. Můj příběh je odlišný pouze v té rovině, že my jsme manželé (oba podruhé), problémy od začátku vztahu a já už nejsem zamilovaná tak, jak by si přál můj muž, přestože to mezi námi neklape. V současné době bydlíme odděleně. Po neustálých hádkách a vyhazování z domu, jsem se skutečně i se svými dětmi odstěhovala (utekla). Měla to být zkouška, jak moc se nám po sobě stýská a odstranění přítomnosti mých dětí, se kterými se moc nesnese (jeho s námi nežijí, mají své rodiny), s tím, že se k sobě někdy vrátíme. Stále se stýkáme, ale já jsem zjistila , že se mi nestýská, že jsem klidnější v jeho nepřítomnosti. Nejsem dominantní typ, ale racionální a ve svých 42 letech se už nepotřebuji hádat o zbytečnosti, poslouchat, co všechno dělám špatně, jak nevychovám děti, jak jsem byla chudá, než se objevil on, jak si dělám, co chci a nedovoluji se ho apod. Prožili jsme rozhádané roky, hodně zajímavého (jeho profese) a jen málo pěkného.Tak to je alespoň zapsané v mé duši a chci ten vztah ukončit přesto, že zůstanu sama, a že je to moje další osobní prohra. Můj muž si vůbec neumí představit, že bych si dovolila, ho nemít ráda. Začne se věšet, pít, nadávat mi…..Ale největší strach má sám sebe (je velmi konfliktní a pije), že to nezvládne a já jsem ta příčina všeho špatného. Co udělat, aby to opravdu nevzal za špatný konec(sebevražda)? Jak takový vztah ukončit, když podle mě nemá budoucnost a přes veškerou snahu vymámit ze sebe lásku neumím. Děkuji za odpověď.
Peccy
archiv
Dobrý den paní doktorko. Chtěla bych také požádat o radu. Téměř 5 let jsem žila s partnerem, se kterým jsem se před týdnem rozešla. Posledních několik měsíců, snad i roků, jsem prostě měla pocit, že to není ono, že mi v některých věcech nerozumí a že máme každý trochu jiné hodnoty a cíle. V sexu nám to také neklapalo, asi jsem v sobě měla nějaký blok a nic mi to nepřinášelo spíš naopak a tak jsem se tomu vyhýbala jak to šlo. Přesto jsem ho pořád měla ráda, je velice zábavný a vím, že mě má rád. Mé rozhodnutí rozejít se podpořila i kartářka, která řekla, že on není ten pravý a předpověděla i jiné věci, které se opravdu staly. Nechtěla jsem si to přiznat a půl roku jsem před tím zavírala oči, ale nakonec jsem si přiznala, že to nemá smysl. Pořád jsem pochybovala a o vztahu nebo člověku, který je ten pravý asi člověk nepochybuje. Nakonec jsem se přítelem tedy rozešla a ho to hrozně vzalo. Vůbec to nečekal a dost se z toho zhroutil. Pořád si něco vyčítá a chce něco zachraňovat. Krvácí mi srdce když ho takto vidím, ale vím, že se to už vrátit nedá. Okolí mé rozhodnutí také podporuje a já vnitřně vím, že jsem udělala dobře, ale přesto je mi čím dál hůř. Pořád ho mám ráda, i když nemůžu říct, že ho miluji a v poslední době se mi vrací jen ty hezké chvíle a vzpomínky. Asi je mi těžko i z toho, že se mi teď dost změní život. Budu si muset hledat nové bydlení, nové přátele, protože jsme spolu žili daleko od domova a byla jsem zvyklá být víceméně pořád s ním. Nejdřív jsem to měla v hlavě všechno srovnané a myslela jsem si, že se mi rozchodem uleví, ale teď je mi čím dál hůř a mé pocity jsou zmatené. Nevím, jak se s tím vším vyrovnat.
Veronika
archiv
Dobrý den paní doktorko,ráda bych Vás požádala o radu.Před 3 měsíci jsem se rozešla s přítelem,protože zatím neuvažoval o společné budoucnosti,nechtěl se mnou bydlet a jakkoli tuto situaci řešit.Měl o mě zájem jedem kolega z práce,tak jsem s ním začala chodit.Bohužel již po necelých 2 měsících jsem zjistila,že kolega není partner pro život a to i přesto,že mi dával najevo,že se mnou chce žít,viděli jsme se každý den.Bohužel jsem zjistila,že mě chce vlastnit a když jsem jednu sobotu chtěla strávit sama,tak se se mnou rozešel.Na bývalého přítele moc myslím a minulý týden jsem ho navštívila v práci a bylo na něm vidět,že měl radost.O víkendu jsem s přáteli jela do míst,kde on bydlí a dnes mi volal,zda jsem tam byla a obrátil se na mě s pomocí kvůli autu (pracuji v takové firmě),takže jsem mu pomohla a zeptala jsem se ho,zda se uvidíme a on mi odpověděl,že říkal,že ano (již jsem ho v sms žádala o setkání).Moc bych chtěla být s ním,ale nechci udělat nějakou chybu,abych ho neodradila.Myslím si,že jsem mu dala najevo,že o něj stojím.Děkuji za odpověď.
alenka
archiv
Paní doktorko,prosím o radu.Dostala jsem se do svízelné situace.Odešla jsem po 20 letech manželství od manžela,který je o 13 let starší než já.Před rokem jsem poznala muže v mém věku/40/a navuájem jsme se do sebe zamilovali.prožili jsme spolu krásné léto, čas zamilovanosti plný vášně a sexu,který jsem dříve neměla.přítel však musel změnit zaměstnání a za prací odešel do Prahy.tak je teď týden v práci a týden doma. Máme každý svůj byt, takže se vídáme celkem málo,protože jsem i já dost pracovně vytížená.Stalo se však to, že přítel ztratil chuť na sex, pozorovala jsem to v době, kdy měnil zaměstnání.Byl z toho dost vystresovaný.Hlava by chtěla, ale tělo nereaguje- tak zdůvodňuje svůj stav.Jinak je vše v pohodě,máme se moc rádi, je na mě hodný, na rozdíl od mého manžela není alkoholik.Sám však nadhodil, že asi půjde k doktorovi,ani jeden z nás nechce bořit náš vztah.Chtěla bych mu nějak pomoci, tráí se tím, že trápí mě.Ale nenaléhám na něj, jen doufám, že se mu chuť na sex vrátí.I když si náš vztah dokážem užít krásně i bez sexu, přece jenom ta "chemie"chybí.Co s ním mám dělat? jak mu pomoci?Děkuji za každičkou radu a přeji hezké dny.
Lucie
archiv
Dobra den pani Douchova, chtela bych se zeptat na jeden dotaz z hlediska vekoveho rozdilu. Pred dvema mesici na dovolene jsem poznala o 36let starsiho muze, me je 26, se kterym si rozumime jak v osobnim zivote, tak po sexualni strance,ovsem ma matka to odmita prijmout, protoze me tvrdi ze nemam soudnost, a ze nepochopi, ze ja i on me miluje, jsem kvuli tomu rozhodnuta odejit i z domova. Poradte mi, jak nejlepe situaci zvladnout, protoze mi na obou zalezi. Dekuji Jitka
Jitka
| předchozí | ... 8 9 10 11 12 13 14 ... | další |
