Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

pokračování: a tak nevím. Je to blbina? Je to v rámci jeho celé osobnosti malichernost, kterou bych měla tolerovat? To by byl asi u mě běh na dlouhou trať. Nevím, jak se mám k tomu postavit. Manžel o všem ví, ale nemám ho pořád napomínat o kouření a ptát se na to a on prý určitě přestane, jen neví kdy, termín začátku odvykání mi nechce říct, podle všeho se mu jeho situace lítí - v práci si svobodně může dát, doma to zřejmě nějak vydrží. Došla jsem ve svých myšlenkách už i k rozvodu, ale je to extrémní řešení, které mě napadá jen proto, že nevím, jak to jinak řešit. Jsem strašně zklamaná. Takhle jsem si to naše soužití nepředstavovala... Jak se zbavit vnitřního rozporu? Co můžu udělat, abych se vnitřně cítila lépe? Abych při pohledu na něj nemyslela jen na kouření a tím si ho nezošklivovala? Lehké to nebude, že? děkuji Vám za odpověď.

Dobrý den, manžela (42let) jsem poznala jako vyléčeného nekuřáka a byla jsem na něj pyšná. Před 3 měs. jsem ho náhodou navštívila v jeho práci a přistihla ho s cigaretou.Podle jeho slov kouří už 3/4 roku,ale ne moc, prostě to potřebuje,když je v práci stres a je to kuřácké prostředí.Já ho i docela chápu, ale neumím se s tím vyrovnat. Když ho vidím, tak si říkám, kolik jich dnes měl, jestli teď, když je nervózní, tak by mu pomohlo, kdyby si zakouřil, jak to vydrží o dovolené, atd. Jeho postoj je, že o co jako jde, když bude kouřit jen v práci. Ale mně jde o celkový princip.Nemám ráda kouření, nechci, aby k tomu měl manžel pozitivní vztah, aby to netoleroval u dětí. Mám dny, kdy si říkám, no a co a dny, kdy bych se s ním nejraději nebavila, jak mě to vnitřně deptá.Jsou dny, kdy ho fyzicky odmítám, ale pak mám pocit, že se vzdalujeme a chci pracovat na vztahu a intimno je v pořádku (i když když citím kouř při libání, tak se zase sebe ptám, kolik jich vykouřil a zda-li pak někdy přestne?)

Dobrý den, obracím se pro radu. Co nejvic podle vás zabírá na hysterického partnera. Třeba celé dopoledne leži uraženě v posteli. Na dovolené je i dva dny na pokoji na hotelu, protože ho prý něco bolí. Je jakoby ublížený, čte si o tom knížky a pak to chodí vyčítat. Ještě na nás začal často křičet a myslím, že se začal nenápadně mstít (schválně něco neudělá, zalže, že to bylo jinak, zkomplikuje situaci). Naučila jsem se toho nevšímat a věci vyřešit sama. Ale se mi zdá, že když on nedosáhne svého, tak to příště zesílí. Když s ním mluvím a třeba dokážu, že lhal, stejně to zapře anebo se nějak vymluví na mě a příště si dá větší pozor, abych na to nepřišla. Když se pohádáme, tak on za chvíli je v pohodě, já zničená a on jakoby nic řekne, podívej, kdo tady dělá ty rozbroje, kdo se tady hádá. Odejít zatím nechci, chtěla bych to nějak zlepšit, ale nevím jak. To nevšímat si ho mi docela fungovalo, ale v poslední době si začal dovolovat víc a víc. Psycholog mi radil udělat hranice, jenže to se zase vztekal a schválně je porušoval. Když jsem mu jednou řekla, že skončím, uraženě odešel a začal dělat naschvály - doma už neudělal vůbec nic, nedával mi peníze na domácnost, všude před známými říkal, jaký je chudák a jak já hrozná. Když nemá tyhle svoje chvíle, tak je docela fajn, podnikáme spoustu věcí, máme společné přátele. Už i proto bych to spíš ráda vyřešila než ukončila.Ještě jedna věc, u psychologa jsme jednou byli, on se tam přetvařoval a od té doby nikam nechce. Děkuji Vám.

Dobrý den, chodím s klukem 6 měsíců má 19 let SŠ a já mám 17 SŠ, už půl roku se scházíme jen pravidelně v pondělí a čtvrtek jinak prý má dlouhou školu a sportuje. Schůzky probíhají u mě doma, jinak spolu nikam nechodíme. Když jsem mu navrhla, aby jsem se sešli třeba v sobotu nebo neděli tak mi tvrdí, že ho otec nepustí ven. Bydlí na sídlišti. Ta pravidelnost mi strašně vadí, nevím jak dále.

Dobry den, jsme s partnerem 13 let, deti nemame, je nam obema 37 let.Myslim, ze mame velky problem v komnunikaci, ktery partner nechce priznat. Chtela jsem se zeptat na vas nazor. Od sameho zacatku naseho vztahu me vadi zpusob, jakym se mnou jedna. Jeho zpusob mluveni se mnou,ton, jakym se mnou mluvi, napominani, apod. Neni to kritizovani, s tim uz prestal, ale napominani, ze si mam vzit cepici (i kdyz sama nechci), jit na svou stranu chodniku, ...Me tyhle veci strasne vadi, vzdycky mu rikam, ze jsem dospely clovek a nesu za sve rozhodnuti zodpovednost. Musim uvest, ze se tohle nedeje vzdy, ale pokud ano, hodne mi to vadi. vzdycku mu rikam, ze nejsem jeho decko a on neni muj otec.Uvedu priklad, v obchode jsme so podavali lahev s pitim, ktera se rozbila, vina na obou stranach a on mi rekl, at si jdu sednou do auta,...jak malemu decku. Pokud mi neco rika a ja si hned nevzpomenu na misto nebo situaci, o ktere mluvi, nastve se. Vadi mi styl jeho mluveni a jednani se mnou. Co si o tom myslite?

Muž má navíc hromadu pravidel, kterými se musím řídit. Např. teď začal vstávat kvůli nové práci v 6 ráno a rozhodl se, že já i roční syn budeme vstávat s ním. Budí nás, abysme měli společné biorytmy jako rodina. To, že synovi rostou zuby a často jsme v noci 8x-10x vzhůru, je mu jedno. Jsem přeci doma (bez ohledu na to, že, pracuji), takže mám pohodu. Dosud jsem vstávala dřív já a musela jsem být velice opartná, aby jsme muže nezvbudili, to vždycky průšvih. Nikdy mi neřekne, že mi to sluší, že se mu líbí něco, co jsem udělala... nikdy! Vždy jen kritizuje. Dokážu se povznést nad těmito konkrétními projevy, ale velice mě zraňuje ten despekt vůči mě, který z jeho chování cítím. Chybí mi projevy lásky, přijetí. Možná bych vidět to důležité - že si mě vzal a má se mnou dítě, byť to neplánoval... ale v každodenním životě je těžké mít tento odstup. Budu Vám vděčná za jakýkoliv vhled či radu. Myslíte, že jsou mé potřeby (uznání, respekt) normální i v partnerském vztahu dospělých lidí? Děkuji!

Dobrý den. Manžel si vůbec neváží mě ani mojí práce. Vidí mě jako neschopného nešiku, ať dělám co dělám,vždy mě jen negativní ohodnotí a zkritizuje. Obecně je konzervativní a jakákoliv změna je pro něj téměř nemyslitelná, ale já nevím, jestli se chci, v roli někoho takto bezceného, obětovat pro dobro rodiny a jestli to vůbec nějaké dobro přináší. Jsem na rodičovské s malým synem, do toho pracuji téměř na poloviční úvazek, hlídání nemám, doma máme perfektně uklizeno, několik teplých jídel denně.... starám se o syna i o domácnost sama.... Jenže veškeré peníze, které vydělám jdou jen do jídla a základních potřeb rodiny, veškerá moje práce je vidět, spíš, když ji náhodou neudělám. Dělám i hodně trvdé spíš chlapské práce, ale muž má stejně pocit, že je na vše sám a často mě nazývá nešikou, příživníkem, někdy i psychopatem (protože toužím po jeho respektu a on to považuje za nenaplněnou potřebu z dětství). Muž je o 15 let starší. Nemáte nějaký typ, co by mi mohlo v mé pozici pomoci? Děkuji!

Dobrý den, je mi 21 let, přítelkyni 19. S přítelkyní budeme spolu 10 měsíců, ale známe se již 3 roky. Přítelkyně má poměrně pozitivní vztah k alkoholu. Její otec pije každý den. Její rodiče jsou rozvedení, takže otec bydlí jinde než ona. Přítelkyně chce poměrně často pít, ale já ne. Už jsem si o tom s ní promluvil, že nechci abychom často pili. Já chci pít alkohol jen pouze výjimečně, ale ona by chtěla pít pomalu každý týden, chodit na pivo atd. Nedávno jsme šli na pivo. Říkala tak 1-2 a půjdem. Předtím se ještě stavila u táty a tam si dala 1 malé pivo. Šli jsme . Chtěl jsem si dát Kofolu. Ona že půjdeme teda jdeme domů. Nakonec jsem si tedy s ní pivo dal. Přišel náš znamý a říkal, že jde ještě za kamarádem do jiné hospody a přítelkyně se hned zeptala, jestli můžeme jít taky. Tohle mi udělala už několikrát, že jsme šli domů a ona už to domlouvala dál kam pokračovat. Mluvil jsem s ní o tom, ale dělá to dál. Navíc po alkoholu je hodně citlivá a nedělá jí to dobře na psychiku.

ČÁST 4. Jsou dny kdy je pozorný, milý a je nám krásně. Pak jsou ale dny kdy mi toho dost vyčítá a já si pokládám otázku, zda by si neměl najít někoho jiného někoho kdo bude pořád akční, bude mít pořád chuť na sex a bude mít dokonalou postavu. "Dny vyčítání" se cítím strašně a neumím najít způsob jak z toho ven, jak to vyřešit. Přítele opustit nechci, poprvé jsem zamilovaná, umím si s ním představit budoucnost, což se mi nikdy předtím nestalo. Nedokážu si představit, že bych měla být s někým jiným, ale zároveň mám pocit, že se občas dusím… Můžete mi prosím poradit jak to zkusit vyřešit abychom fungovali jako na začátku vztahu ? - otázka upravena poradcem

ČÁST 3.
Neustále mi vyčítá, že s ním nespím a že si to bude muset vyřešit po svém. Nevím proč nemám chuť na sex, většinou se k tomu musím nutit, aby mě nikde nepodváděl. Na začátku našeho vztahu byl sex skvělý, dokonce nejlepší jaký jsem kdy měla. Nevím co se stalo nebo změnilo, že se většinou k sexu s ním musím nutit. Když dojde k mluvení o sexu vetšinou to končí hádkou, já brečím, on je naštvaný, že s ním nespím. Ne vždy ale odmítnu já, jednu dobu jsem se to snažila vrátit do starých kolejí a zkoušela to na něj častěji. On odmítl, řekla jsem že nevadí a dál bylo všechno v pořádku. Když ale odmítnu já, s tím, že jsem třeba unavená opět mi vyčítá, že s ním nespím a já se pak cítím strašně a většinou se mi dost špatně usíná.

ČÁST 2. Dále má problém když třeba někam jedu s prací. Nechce mě pouštět, má narážky ohledně nevěry, po návratu zpět bývá den, dva uražený. Já jsem tolerantní když jde do hospody, s chlapama na ryby. To samé očekávám od něj, ale bohužel je to jinak. Sice to není že bych nikam nemohla, ale pak následují výčitky a narážky…Ale náš největší náš problém je sex. Je velmi náruživý, ale já s tím mám poslední polovinu našeho vtztahu problém. Vyžaduje v sexu věci, které mi nejsou vždy příjemné. Jsem ochotná na ně přistoupit kvůli němu, ale jen občas. Takže většinou když řeknu, že dnes ne, tak se urazí a sex utne, otočí se zády a uraženě vzdychá. Když se ho zeptám proč to tak vyžaduje, odpoví, že jinak je sex pořád stejný. Poslední dobou už ani sex nezačíná spontálně – líbáním, hlazením, ale prostě se mne zeptá : tak co dneska, bude sex?

ČÁST 1. Dobrý den, chtěla bych poradit ohledně vztahu s přítelem. Je mi 23 let, studuji a pracuji na částečný úvazek, příteli je 30 let. Jsme spolu něco přes dva roky, rok a půl spolu bydlíme. Příteli přispívám na domácnost, ale jelikož studuji není to moc. Přítel si vydělává dost peněz, podle toho vypadá i jeho životní styl - dobré jídlo, pití atd. Jelikož mne v podstatě živí, starám se o domácnost - úklid, žehlení, vaření. Umí si rýpnout (co se týká peněz), že mne rozmazluje, ať si toho vážím. Já si toho vážím, ale občas mám pocit, že už je toho na mne moc. Vždy se těším na víkend až si konečně odpočinu - od práce, školy, práce v domácnosti. Ráda si alespoň jeden den o víkendu přispím a lenoším. Lenošení je ale většinou doprovázeno tím, že je mi vyčítáno, že nic nedělám - neudělala jsem snídani, neuvařila jsem oběd atd. Dále mi dost vyčítá pokud něco přiberu – má přece mladou slečnu, tak musí být hubená, on v jeho letech...

Dobrý den. Je mi 45 a jsem vážně nemocná. Léta již nepracují. Manžel měl vždy velmi slušný plat,ale nikdy mi nedával peníze na domácnost. Mě na nic nezbyvaly penize. Je to stále stejné a já už psychicky nemůžu dál. Manžel si koupi co chce. Jednu dovolenou v roce ma sám pro sebe. Sice spolu také jedeme, ale já nemám peníze na nic. Jsem vyčerpaná. Jenom počítám peníze. Když se ozvu, tak je zle. Přejí mu to, ale i já by jsem si rada udelala radost. Ale nemám ani na vitamíny. Jsem v pozici, že kdyz jsem nemocná a mám malý důchod , tak nemám na nic nárok. Manžel je jinak hodný.......dekuji

Dobrý den, mám 3 děti a nejmladšímu synovi je 3.5roku, vždy jsem musela chodit do práce i při mateřské, manžel si prostě myslí, že peníze které vydělá jsou jeho, vždy se to dalo nějak vzládnout, ale ted chodím 4 měsíce do práce a už nemohu dál, tři dny od 9-20h a 2 dny volna, domů se vracím ve 21h, kolikrát musím ještě vařit na další den, uklízet nepořádek za celý den, vařit prát, stále dokola, můj manžel nedělá nic, když má on volno, jde si zacvičit, nebo spát, já jsem ráda, že za ty dva volné dny dokážu dát byt dohromady, být chvíli s dětma, natahat nákupy a vše okolo, jen myslím na to abych vše stihla, manžela prosím stále dokola o pomoc a jeho to vůbec nezajímá, řekne mi maximálně, že jsem hysterka, začala jsem mít zdavotní problémy, mám vysoký tlak a ted bohužel již 3 měsíce krvácím, prý jsem si přemnožila nějaký stresový hormon v těle, někdy myslím i na to, že by mi bylo lépe kdybych byla mrtvá, už mi docházejí síly a nevím co dál...

Dobrý den, chtěla bych se s vámi poradit. Mám teď zhruba 4 měsíce nový vztah. Předtím jsem měla osmiletý vztah, který vůbec nefungoval dle mým představ a byla jsem šťastná, že se mi podařilo se z něj vymanit a že jsem potkala svého současného přítele. Je velmi citlivý, empatický, hodný, spolehlivý... prostě jsem našla to, co jsem vždy hledala a co jsem v minulém vztahu úplně postrádala. Neřeším tu můj problém, ale jeho, moc bych mu chtěla pomoci a přála bych si, aby se konečně vymanil z následků minulého vztahu. S jeho bývalou přítelkyní byl 5 let (už s ní není přes rok) a mají spolu teď 4 letou dcerku. Jeho bývalá ho zřejmě po celou dobu jejich vztahu psychicky týrala. Ponižovala ho a zřejmě se jí podařilo ho přesvědčit o tom že je úplně neschopný po všech stránkách (pracovní, intimní, že není chlap...). Přítel je dle mého názoru velmi citlivý a spíše introvertnější typ a chvíli mu trvá než si získáte jeho důvěru. Myslím si, že je v životě celkem úspěšný má vysokou školu, poměrně zajímavé a výdělečné zaměstnání a myslím si že inteligentní a dokáže si jít za vytyčeným cílem. Pro tyto své vlastnosti, které já nepovažuji za žádnou chybu, ale naopak si myslím, že má naprosto úžasné vlastnosti, které se u málo mužů málokdy najdou. Jeho bývalá je zřejmě velmi autoritativní, majetnická a manipulátorská. Sama je ošklivá, zakomplexovaná a plná problému (řeší je velmi alternativním přístupem k životu- zajímá se o Tantru a nejrůznější "pseudo duchovno"). Je asi také velmi majetnická, snažila se mu zakazovat veškeré aktivity s přáteli, rodinou...Snažila se ho mít jen pro sebe a on jí měl poslouchat její rozkazy. Nakonec ho donutila, aby se své frustrace, které mu ona způsobila, řešil jejím alternativním přístupem (brala ho na různé "kurzy" -např. rodinné konstelace). Přesvědčila ho o tom, že za všemi problémy, které dle ní má stojí jeho matka a její výchova a že je to třeba řešit. Jeho kamarádi a rodina jí neměli rádi a ona je. Časem si dle mého názoru neměl s kým o svém trápení popovídat a sám začal navštěvovat i jiné kurzy (šamanská cesta, mužská cesta...). Já na tyto rádoby duchovní záležitosti nevěřím, dle mého názoru jde o vymývání mozku a předkládání falešných pravd, aby se člověk s některými problémy vyrovnal. Bohužel k tomuto směru smýšlení mám odpor a vidím, že mu to mění názor na reálný život. Snažila jsem si najít nejrůznější informace na internetu, abych lépe pochopila o co se jedná. Ze začátku jsem z toho byla nešťastná a přemýšlela jsem nad tím, že pokud půjde touto cestou tak s ním nedokážu být. Po delším přemýšlení a rozhovory s ním jsem se rozhodla, že se budu snažit získat jeho důvěru, bavit se s ním o tom co ho trápí a dát mu najevo, že má ve mě oporu a budu doufat, že časem, pokud budeme mít fungující vtah se vše pomalu vrátí k normálu. Prosím poraďte mi, jak se s ním mám jednat a mluvit, abych mu nějak neublížila a naopak mu pomohla od jeho minulého vztahu. Od začátku našeho vztahu mám pocit, že se vše pomalu zlepšuje, že si začíná být jistý víc sám sebou. I jeho přátelé a rodina na vidí, že je veselý, šťastnější a se "nějak" změnil. Myslí, že pokud budu trpělivá a chápavá, že by se časem mohl zbavit potřeby podobné kurzy navštěvovat? Moc mi na něm záleží, hodně jsem se zamilovala chci s ním být, ale už nechci opět ubližovat sobě. Počítám do budoucna s problémy ze strany jeho bývalé skrz dcerku, kterou mají, ale nesrovnám se s názory, které jsou jim jsou předkládány na těchto šarlatánských kurzech. Předem moc děkuji za radu. - otázka upravena poradcem

Pro Ninu
Milá Nino, souhlasím s paní doktorkou. Vezměte nohy na ramena a z tohoto vztahu utečte. Mamánek od Vás bude celý život očekávat servis a bezvýhradnou lásku jako od maminky a tetiček, což znamená, že nebude na vztahu s Vámi NIKDY pracovat. Neustále bude předpokládat, že mu budete odpouštět a tolerovat jeho libůstky a to, že nechce pracovat, je u muže opravdu alarmující. Nepořizujte si s takovým člověkem rodinu, nic se nespraví, jen budete mít peskující a deprimující tchyni neustále za zadkem a on se starat nebude. Nino, milujete opravdu jeho, takového jaký je, nebo jen svou představu, jaké by to s ním bylo, kdyby byl opravdový chlap a stál o Vás??

Nepřipadám si. Často šťastná, někdy ani milovaná je pravda, že jsem urážlivá, ale očekávat od něj to co jsem do toho dala, nebo dávám já je snad normální, nebo ne? I když normální je relativní pojem. No on mi pak vyčítá, že se snaží. Ale já to,ale nevidím vidím jen slova. Nemam jistotu. Dochází k rorchodum a navratum. Častým hádkám. Každá maličkost ve mě vyvolává pocit, že on mě nikdy nemiloval a nemiluje doteď jako já jeho. Bojím se mít s nim rodinu, že se o mě a dítě nedokáže postarat a že jeho máma, že ji musí mít vždy u tzv.u zadku a i když jeho rodina na něj kašle radši dá přednost ji než mě samotné a klidně mě ponizi. Já dřív ze začátku jsem byla naivní teď mám více otevřené oči a proto má asi pocit ze teď vidím chybu všude ať už se snaží nebo ne... Opravdu jsem zmatená a snažím se přijít na to jak dál a co dělat a jestli to má cenu prosím poraďte Nina pokračování 4 moc děkuji a přeji hezký den.

No vzpomenu si na všechno co mi udělal tahám do Hádek i minulost a on, že to je minulost že hledám chyby , i když je pravda, že něco malinko na sobě změnil, ale to proč se hádáme podstata věci je dá se říct stejná. On je pro mě prioritou a já pouze jedna z možností. A teď si připadám, tak jakoby se mu vracelo to jeho chování kdysi ke mně. I když třeba nechtěně. Miluji ho, ale nejsem si jistá jestli jeho máma i on někdy sám pochopí, že je dospělý a že on je pro mě na prvním místě a pak zbytek a že bych chtěla aby to cítil a choval se tak stejně. Je to vůbec možné? Hlavně, aby to nezůstalo jen u slov, ale i u činů. Myslíte, že takový vztah má budoucnost, nebo by bylo lepší jej ukončit? Probíráme to spolu často, ale žádné očividné změny nejsou jen slova. Jsme spolu tři roky nikam se to nehýbe a nějak si nejsem už jistá nevím jsem zmatená co je špatně a má to cenu? Tři roky vztahu mě 23 příteli 22let. Moc děkuji za odpověď a doufám, že jste si všimla i mé první a druhé části. Děkuji Nina

Deprese se přenášeli i na mě dvojnásobek. A tak jsem se vrátila zpět domů. Jeho matka, i když se ke mně nechová vůbec zle mi začíná být odporná. A to díky tomu, že vše chce dělat za mě nejradši by ho i krmila. Nechce, aby chodil do práce. Věčně má o něj strach a takových věcí je do nekonečna. Já si řeknu, že to je uzpůsobené tím, že je jedináček, ale taky musí koukat na nás dva. Jeho matka jakoby fikaně hraje habadůry,aby jí litoval a byl jí celý život u zadku. Jeho rodina mě několikrát ponížila a on při mě nikdy nestál, kdežto já vždycky. Po roce pochopil, že otec to nemyslel zle a začal se stýkat s mojí rodinou. Ale druhé Vánoce se mnou nestravil, i když jsem si to přála a to jen kvůli rýmě. Kdežto já jsem je strávila i za cenu toho, že zklamu svoji rodinu. A po celou tu dobu co jsme spolu mi až nedávno řekl, že pracovat nikdy nechtěl. Přiznal se mi v zápalu hádky A to tvrdil, že chce takže mi po celou tu dobu lhal. Pokaždé, když se hádáme já si vzpomenu na všechno co mi udělal

Dobrý den, děkuji předem za odpověď. Už si nevím rady a mé vyprávění bude trošku rozsáhlejší. Jen kde začít...
S mým přítelem jsme se seznámili přes internet.
Když jsem měla přijít na první návštěvu k nim domů, těsně na to jsem se dozvěděla, že si on vzal domů svoji bývalou přítelkyni. Po asi měsíci se s ní rozešel a já mu dá se říct odpustila. Poté jsem žila u nich doma ve společné domácnosti s ním, jeho třemi tetami a tchýní. (Vyrůstal bez otce a je jedináček) Zakazoval mi mou vlastní rodinu po neshodě s mým otcem a neustále vyčítal, že nedávám do domácnosti dostatek peněz ačkoliv jsem nebyla povinná. První Vánoce jsem strávila s ním a jeho rodinou a tím zklamala tu svoji. Trpěla jsem tam depresí z toho, jak jsem se nezavděcila ani jemu ani své rodině a dá se říci, že jsem svojí rodinu zanedbala a vždy stála na jeho straně. Poté jeho matka trpí většinou v zimě depresemi, ale obrovskými, doma mývaji v rodině časté hádky velkých rozměrů a když jsem tam žila deprese se přenášeli

Dobrý den, manžel nikdy nebyl moc citový, spíš je samotářský a vystačí si prostě sám, buď čte nějaké chaty o morkách a nebo zkušenostech s výrobky, které se chystá koupit nebo něco kutí v dílně. Podle něho samé potřebné věci. Když se kouká na TV tak leda na discovery chanel apod. něco se dozví. Žádné seriály, detektivky jako já. Podle něho dívat na jednou denně večer na seriál je závislost. Možná je to i pravda, je to únik před starostma a pak můžu v klidu usnout. Co mám dítko, nyní dva roky, tak je to ještě horší, malá se i nyní dost často budí v noci, tak manžel asi už tak rok spí v jiné místnosti. Skoro každý den se hádáme, že když přijde z práce, tak jde s malou ven a já když stihnu si pustím seriál nebo jen poklízím apod. a když nestihnu tak si seriál pustit, když se vrátí a to je oheň na střeše, že mi mé dítě musí hlídat. Že on se také chce věnovat svým koníčkům. Malá usíná až v 9 nebo v 10 h večer. Nemáme na sebe čas a přijde mi že manžel ani nechce. Co mám dělat?

Dobrý den, chtěla jsem se optat, jak si udržet partnerství ve vztahu. Manželovi se karierně daří, ale je pod tlakem okolí, kdy ženy buď musí plně poslouchat anebo jsou vyměněny za mladší, které většinou žijí jako přítelkyně, takže zase musí plně poslouchat a podřídit se. My zatím mnoho let fungujeme jako partneři, i když víc se přece jen pořizuji já, ale v poslední době cítím, že to celé sklouzává k modelu, který jsem výše popsala. Moc toho na manžela nefunguje - když se jako by vzdálím, on sice znejistí, ale snaží se oplatit třikrát silněji - skutečně začne nahánět mladší ženu, dokonce tam myslím proběhla i noc. Když jsem víc ponořená do domácnosti, nudí se, jde si za svými koníčky sám a vyžaduje servis, protože "si přece zaplatil, tak proč by nejedl, nemělo být uklizeno". Když chci s ním trávit čas, tak nad mými zájmy ohrnuje nos, za jeho s ním mohu jít jen tehdy, když on svolí (bývá to tehdy, když nemá s kým jít). jenže pak ho popadne lítostivá a vyčítá, že netrávíme společně čas. jenže já taky vždycky, když on pokyne nemůžu (práce, děti, domácnost). On to moc nerespektuje, bere to, jako že s ním jít nechci.Tohle nikdy nebývalo, začalo se to měnit právě s růstem jeho kariéry. Jakýkoliv kompromis bere jako jeho omezování. Moc nevím, jak s tím naložit. A jedno mi to teda není. - otázka upravena poradcem

Mám 60 a jsem 10 let s přítelem. První dva roky vztahu jsem byla unesena - všechno věděl. Hleděla jsem na něj jak na boha. Vařila, podstrojovala, kupovala mu např. košile, trička, denně sex, chodili tancovat, na večeře, za kulturou aj. vše platil. Dnes to stoji za nic. Je lakomý. Za celých 10 let mimo 1 rok na začátku mi nekoupil nic sám od sebe. Při nákupu jakékoliv věci do bytu - sedačka, stěna aj. jsem to buď vybrečela, nebo koupila za své. Bydlím u něj v bytě a nemám kam jít. Nespíme spolu z mé strany asi rok. Cítím se jako kuchařka, uklizečka domácnosti aj., která pracuje naprosto zadarmo a sex nechci, protože se cítím, že jsem využívaná. Poslední dobou mám hrozné výbuchy zlosti, breku, nic mne nebaví, pokud jdeme do obchodu tak to obvykle končí hádkou, protože nechce nic koupit, jedině když si to zaplatím sama - nemyslím jídlo, ale cokoliv do bytu či na zahradu.Vše prý již máme a nového nepotřebujeme nic. Mám pocit, že přežívám a nežiju. Co dál? Mám deprese nebo je to vztahem?

Dobrý den,myslím si ,že mi už nejde pomoci ale snad...Žijí s manželkou 30 let a máme dva kluky - oba již studují. Manželka je mladší o 12 let a prožili jsme spolu mnoho těžkých chvil které nás k sobě semkly. Ale za posledních dvou let se moc změnila. Je moc hezká, atraktivní a příjemný člověk. Pracuje jako obchodní manažer. Každý den chodí cvičit a jiné aktivity proto aby dobře vypadala.. Já naopak jsem na dně, firma mi zkrachovala a já skončil na sociálce.Na co sáhnu tak se to hned pokazí a nebo zničí. Nevím co se děje. Nedávno navíc jsem zjistil že mám urvaný sval a nemůžu už nikdy sportovat . Od manželky často slyším že jsem neschopný, chlap na hov...., že mě nebude živit. Je mi hrozně Manželka jezdí na služební cesty , semináře a pod. s noclehem Žárlím a cítím že ji brzo stratím protože nedovedu už nic nabídnout. Když potom poslouchám jak je ten pan doktor úspěšný a co dokázal , tak mi je na nic . Zítra jede opět na dvě noci.Prý jsem nenormální že žárlím. Vzdávám to. Asi odejdu.

Jsem rozvedená, 48 let, (děti 21,18,15), přítel ženatý je o14 let starší, děti dospělé. Jsme spoju 4 roky, přestala jsem situaci zvládat,poslední rok na něho tlačím, aby začal řešit rozvod. Nejdřív nechtěl nic řešit (situace mu vyhovuje), teď tvrdí, že se rozhodl, ale realizaci odkládá (až si dcera 33 let najde práci, až jí pomůže najít byt,hypotéku …). Argumentuje, že ke mně jít bydlet nemůže (kvůli mým dětem –nevědí o něm – já taky nechci takovou ráznou změnu, chci je postupně zvyknout na nového partnera) a mám počkat,až nejmladší odejde na VŠ (za 5 let), aby se mohl ke mně nastěhovat (teď se prý nemůže rozvést, protože by neměl kde bydlet, nyní bydlí s manželkou ve společném RD). Pro mne je ale situace už neúnosná. Několikrát jsem se s ním rozešla, protože reálně nevidím možnost, jak být spolu, ale zase jsem se k němu pokaždé vrátila. Psychicky mne to ničí,přítel jen říká,že mám být trpělivá a užít si ty šťastné okamžiky (sex). Mně ale chybí normální vztah. Nevím, co mám dělat.

Dobrý den, jsem s přítelem rok. Já 29, on 35 let. Mým "problémem" je to, že se nehodím do dnešní doby. Partner vyhledává modernu, asi jako každý. Denně tráví x hodin na netu v mobilu. Jsme vedle sebe, ne spolu. Když řeknu, ať toho nechá, tak přestane, ale urazí se. Pokud mu mlčky dopřávám prostor, tak neví, kdy přestat. Jaké východisko potom tahle situace nabízí? Mluvíme o tom spolu stále dokola, ale nemá to řešení. Jak docílit toho, aby nebyl tak fixován na mobil? Proč spolu dnes lidi žijí? Aby měli jen střechu nad hlavou? Kam se vytratilo to kouzlo společných chvil? Ať žije virtuální svět! A ten reálný co? Ten si mám někde odžít sama? - otázka upravena poradcem

2
V duši cítím, že jsem daleko starší, než doopravdy jsem. V té době jsme si také našli společný byt, který musel ale projít úplnou rekonstrukcí, která byla dokončená až teď. Před rokem jsem si nepřála nic jiného, než spolu bydlet, odstěhovat se od rodičů a být spolu. Nyní ale, když si mám doma balit věci a stěhovat se, tak se mi najednou nechce. Ztrácím půdu pod nohama, a představa, že bych měla najednou opustit domov a rodiče mě děsí. Přítel to vidí a je z toho hrozně smutný. Také pro mě byla nevěra vždy absolutní tabu, jenže jsem nedávno potkala pár můžů, se kterými proběhla taková elektrická jiskra a já si vlastně řekla, že by to nemuselo být špatné. (nic se ale nestalo). Také jsem za poslední rok hodně přibrala, přestala se o sebe tolik starat jako dřív. Na sex s přítelem nemám tolik chuť co dřív. Poraďte prosím. Myslím, že ho stále miluju, nechci mu rozhodně ublížit, a vlastně je mi s ním dobře. Máme spolu tolik společných věcí, byt, takže se to nedá všechno jen tak opustit.

1
Dobrý den paní doktorko.
V poslední době řeším dilema. Je mi 22 let, s přítelem jsem od svých 17 let, tedy pět let. On je o pět let starší než já. Vždycky jsem byla vyspělejší než on, a celkově na svůj věk daleko psychicky vyspělejší, než pozoruji třeba u svých kamarádek. V našem vztahu jsem prošla snad všemi fázemi, postupné zamilování, asi dva roky intenzivní zamilovanosti, při které jsem byla až nemozně žárlivá. V posledních dvou letech jsem se tak nějak uklidnila. Přítel je neuvěřitelně klidná povaha, nikdy by neublížil ani mouše, a nutno říct, že občas hraničí až s flegmatikem. Ve vztahu jsem znatelně dominantnější já. Neznám nikoho, se kterým bych si tak rozuměla jako s ním, dokážeme se spolu smát, blbnout, a když si představím sebe samu v budoucnosti, on se jeví jako jediná možnost, s kým strávit zbytek života. A cítím, že on to má tak také. Ještě před rokem jsem měla opravdu silnou touhu se vdát, věk mi nepřišel jako překážka.

Dobrý den,
je mi 24 a mé snoubence 20 let, čekáme dítě. Před těhotenstvím jsme si spolu občas dali sklenku vína nebo zašli na pivo. Od chvíle, kdy zjistila, že je gravidní nepije, ale zároveň nedokáže vystát, když se napiju já. Vadí ji i pivo s kolegy nebo víno s rodinou. Hodně sportuju a piju výjimečně. Bez alkoholu se obejdu, ale zároveň mě to staví do velice nepříjemné situace, kdy si nemohu připít s přáteli na narozeniny nebo si dát pivo po fotbalu. Na jednu stranu bych se lkoholu vzdal, na stranu druhou mi to přijde jako dost velké omezení, které navíc nemá žáden důvod. Nevím jak se k tomu postavit, můžu poprosit o radu?

Dobrý den, prosím o radu, sama už nevím co dělat. S přítelem se stále hádáme, jelikož mě uráží a ponižuje. Dnes jsem se koukala na televizi, on si četl a on, že to mám přepnout, tak říkám, že si čte, tudíž není důvod, Pak se mi snad vysmál, že mám nervy v háji, přitom jsem seděla v klidu a dále jsem se dozvěděla, že se tvářím jako kyselá prdel a dále jsem hajzl urejpanej. Mluví se mnou ve smyslu: co to meleš, chováš se jako malej parchant atd.. Když jsem se chtěla sbalit a odjet, tak nemůžu, jelikož na zahradě má veliké psy a ty musí zavřít, abych mohla vyjet autem, když mu povím, ať mi otevře, tak řekne, že není žádný vrátný. Dnes jsem mu na to pověděla, že chci, aby se mi za to omluvil, ale on se cítí uraženě, že neví za co by se mi měl omlouvat. Už si nevím rady a hlavně mě opravdu dovádí k chování, že pomalu přemýšlím o zvláštních činech. Říká, že se chovám jako malá, ale představuji si trochu úcty, ale zdá se mi, že si myslí, že já jsem ta jemu ubližující. Už o sobě pochybuji.

paní doktorko,
manžel je hodně závislý na názoru druhých. to by samo o sobě asi nevadilo, vím to, zvykla jsem si, umím se zařídit. jenže - dostává se do hloupých situací, což má bohužel špatná vliv na naše manželství. nějak si (zase po vzoru jiných) zvykl vtipkovat na účet jiných - jenže dost jedovatě, nezná míru, a samozřejmě mu to chlapi vracejí zpátky, což je velmi snadné, stačí třeba říct, že je pod pantoflem. přijel takhle odněkud a schytala jsem to, marné bylo vysvětlování, že nikdo z nich s námi nežije. prý, je to tak moc hrozné, že to vidí i ti, co nás neznají. nebo - manžel si stejně jako jeho matka pořád stěžuje, jaký je chudák - v práci, jak se musí sám o sebe starat (např. koupit si sám oběd někde, zatímco děti chodí do jídelny...) a takhle si stěžuje i venku - jak je to s námi prý doma hrozné. přitom má doma servis, má prostor pro svoji práci, stěžovat si fakt nemůže. jenže on si sám nabíhá - například v sobotu jedu s dětmi do bazénu a ptám se ho, pojedeš s námi, on, že ne, tak jedeme sami, jenže on si pak v práci ostatním stěžuje, jak jsme jeli bez něj, jak byl doma sám, jak si ho nevšímáme... když jsem té známé říkala, čím to bylo vyvolané, tak to zahrála do autu - je na něm totiž pracovně závislá. někdy se snažím dokázat, že to, co on ostatním, není pravda, ale bohužel mi to nevěří anebo se od toho distancují s tím, že nebudou řešit naše spory, což samozřejmě chápu. tohle všechno není příjemné, avšak dá se to přežít. špatné však je, že "dobré duše", které jsou takto dezinformovány, mu začínají radit, aby tak hroznou ženskou opustil a našel si jinou. a tak jsem po mnoha letech, kdy doma i venku říkal, že jsem nejlepší (vyjma jeho stěžovacích období) a že se mnou chce dožít, najednou slyšela - nebudeš ty, bude jiná, má drahá - a protože vím, jak papouškuje, to , co slyšel )a umím to za ty roky u něj už odhalit), tuším, od koho to asi slyšel a kdo mu radí. a začínám se bát, protože on tomu pomalu začíná sám věřit. a taky cítím určité odcizování. nechci to řešit překotně, ale jsem znepokojená. psychologa odmítá, konkrétní věci z něj nevymáčknu, protože je to často všechno iracionální, on to ví anebo tím pádem fakt není schopen sám říct, co mu vadí, odpovědí bývají nicneříkající klišé, pokaždé jiná, když ho tlačím do konkrétna, tak se rozčílí, začne křičet a odejde. nerada bych ukončila manželství kvůli hloupým radám těch, kteří si svoje manželství sami rozbili a žijí často podivně, střídají ženy. snad třeba mi aspoň něco poradíte. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, prosím, potřebovala bych objasnit pravděpodobné motivy jednání manžela. Vyrůstal v domě a jeho rodině vrátili usedlost.. Když jsme se vzali, nebydleli jsme ani tam, ani tam, ale v různých bytech a pak i v domě vždy max 15 km okolo - pronajatých a pak i našich. Stěhování byla nutnost, nikoliv rozmar. Jenže manžel asi nikde nebyl "doma", i když v tom posledním domě žijeme už druhou desítku let. A pořád má snahu mi odvážet věci do obou míst a případně skladovat třeba potraviny tam. Že prý mám říct, a vždycky mi trochu přiveze. jenže tohle nefunguje. Je fakt, že v některých bydleních jsme neměli optimální podmínky, ale tady v tom posledním je to už lepší, jenže on stejně pořád něco do té usedlosti, u které bydlíme, odváží - zahradní židle a stůl, (máme kam uložit), sekačku, potraviny už jsem si vydobyla, že ne, nářadí (pak doma chybí)... Proč to dělá? Může to souviset třeba s pocitem majetnictví (obě místa mu víceméně patří)? Na té usedlosti má i podnikání a také tam trávíme část volného času. Někdy odvoz bráním, ale spíš jsem si zvykla rezignovat, je to jednodušší. Takže třeba kleště nebo kladívko už kupuju počtvrté, protože když je potřeba, tak není. Děkuji. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, jsem s přítelem 4 měsíce, z počátku bylo vše krásné a růžové, ale začli jsme spolu velmi brzy bydlet. Přestali jsme si říkat pěkné věci, mám i pocit že se mnou manipuluje - neklade mi běžné otázky, spíše mi oznamuje - večer jdeme do hospody, protože....a já musím jít s ním (říká že se mnou chce trávit čas),ale když chci jít já ven a nechci ho vzít s sebou, mám i své kamarádky tak se mu to nelíbí. Už ani nevím jak vypadá štěstí, mám ho ráda, chci s ním být, ale přijde mi že se změnil a spoustu věcí bere automaticky aniž by cítil vděk za to co pro něj dělám a to mě mrzí.Jelikož se ani necítím nějak zvlášt výjimečně vedle něho, spíše jako balvan co musí poslouchat jeho povely, nemám ani chut na sex, což nemůže pochopit a jsme v bludném kruhu. Možná je chyba ve mě, ale jak začít a co změnit?

Dobry den, obracim se pro radu. manžel je cholerik, zareaguje, nedomysli následky. Zatím se to hodne projevovalo spis k cizim lidem. Jeli jsme plne auto z hor. Uz na horach zacal byt divny (pry ho boli noha), vygradovalo to v aute, kdy strasne agresivne zareagoval na nevinny impuls. Malem nas pak v aute všechny zabil. Byla jsem KO, bala se ho, ani slovo omluvy později. Pak byly i spatne vanoce - ale ty on vždycky spatne prozival. Zjistila jsem, ze si i bez mého vedomi bere do podnikani obrovske uvery, bala jsem se zeptat, tajil to, zjisteni byla nahoda. Chtela jsem rozdělit majetek a on zacal, ze proc a jak a vyslo najevo, ze všechen majetek az na male věci chce on, zbytek ja. Ja rekla, ze chci všechno napul. Takze mi zacal psat maily (bydleli jsme spolu), ze by rad spravil nase vztahy a fakt se to trochu zlepsilo. jenze potaji zacal odklánět majetek, domluvil si s kamarady jak to udela. byly nejake příznaky, ze mu to dlouhodobe vrta hlavou, jenze ja o tech jeho aktivitách nevedela, a tak jsem si to nespojila. pak me odststranil i ze spolecne firmy - pry pro ni nepracuju. Nemela jsem silu to resit, bylo nas tam vic spolecniku, stejne by me prehlasovali. Jenze on jako by nabyl klidu, ze si vse zaridil, zil se mnou dal, ale zacal se chovat hrozne s despektem, zacal delat naschvály. jako kdyby když si "priovlastnil" všechen majetek, vztah odepsal. Diky dalsimu impulsu jsem se zacala zajímat a na mnohe toto jsem prisla. A premyslim, co dal. On ma v hlave dle vseho jakousi převahu, ze je zajisten, ze vyjde z toho mnohem mnohem lip - jako by ho to odspuntovalo. nemam z toho radost, ale rada bych vztah zachovala, uz kvůli detem, jenze nevim, co mu toto udelalo v hlave. jsme nejak schopni vrátit do vztahu duveru? Jak byste reagovala na takove klienty, kdyby k vam prisli? - otázka upravena poradcem

Dobrý den, před časem jsem zde zveřejnila dotaz, zda-li přijmout nové zaměstnání (proti přání manžela) anebo zda-li ho poslechnout a zůstat doma (závislá na něm). Děkuji za Vaši radu (vzít práci), utřídila jsem si myšlenky a práci vzala. Jenže - manžel se "urazil" , odstěhoval se ze společného bydlení, přestal mi dávat peníze na domácnost a všem známým okolo říká, že odejít musel, protože jsem chtěla jít za kariérou. A už mám informace o aktivitách vedoucích k tomu, že část majetku převádí na jiné osoby, zkrátka "jistí se". Asi neunesl, že jsem o něco povýšila, zároveň se mu asi vzdaluje jeho představa mě doma ovládat tak, jak to vidí u svého kamaráda (v tom ovládání jste měla naprostou pravdu). Jsem z toho poněkud vedle, protože přidal výčitky, co všechno ještě je špatně a "nebudeš chtít ty, bude chtít jiná". Je fakt, že jsem mu v životě docela ustupovala (ale práci jsem si vždy zachovala), ty ústupky zajišťovaly doma klid a manžel i říkal, že nás má rád, že mě miluje, že jsem nejlepší žena atd. proč tedy najednou reaguje takto? Hledám, co dál, upřímně moc nevím. V práci jsem ráda, ale druhý příjem chybí, chybí i partner. Takže mě to celé vrací k pochybám. Mohu Vás zase poprosit o Váš názor? - otázka upravena poradcem

Dobrý den. Chtěla jsem se poradit. Manžel je podnikatel, firmu založil až za manželství a rozbíhal za mé pomoci fyzické i finanční pomoci přes 10 let. pak v leččems začaly pomáhat i děti. Zdá se, že podnikání docela běží. Přestala jsem tedy podnikání dotovat ze své výplaty, naopak požádala manžela, aby se i on začal podílet na financování rodiny. A hlavně zase převzal placení svých alimentů, které jsou přes 10 let za něj platila já. Šlo to ztuha, moc nechtěl, ale během tří let se mi podařilo, že začal dávat do rodiny příspěvek na hospodaření. Jenže začalo to, že si za všechno nechává platit. Jedeme autem na výlet, chce na benzín. Dětem půjčuje svoje kolo, ale ony za to půjčení musí zaplatit, ze svého kapesného. Koupil do domácnosti nějaké drobné nářadí, musela jsem mu ho proplatit, i když si lístek nechal do svého účetnictví (vrátili mu DPH). přitom podnikání nese docela dost, on sám si v pohodě zaplatí jachtu s kamarády, hory se spolužáky, golf s obchodními partnery. Nám všechno vyúčtovává do haléře, říct si o něco navíc neexistuje. Dřív jen bral, dnes má, ale nerad se dělí. Ráda bych ton změnila, ale nevím, jak.

S partnerem (vztah 5 let, z toho 4 soužití, já 27 let, on 25 let, bez dětí) se hodně hádáme. Většinou je to o zbytečnostech a často ani vlastně nevím, co hádku vyvolalo a jak z ní ven. Často nerozumím tomu, proč ho ona konkrétní věc rozčílila nebo se ho dotkla. Když se ho na to ptám, neumí mi to vysvětlit. „Prostě má blbou náladu“. Když se snažím přijít na příčinu problému odpovídá „Zase se mnou mluvíš jako s děckem“. Příklad sporu: Ráda bych šla na oslavu našich společných přátel. On dnes nemá náladu. Když chci jít sama, vadí mu to. Zůstat sám doma nechce. Už nyní to směřuje k hádce. Jde tedy se mnou, je naštvaný, s nikým se moc nebaví a každou chvíli se mě ptá, kdy už půjdem domu. Úplně mi zkazí náladu a závěrem večera je další hádka. Nevím, jaký zvolit správný postup, aby k ní nedošlo a já přitom mohla na akci jít. Často to končí tak, že raději zůstanem oba doma, abych se hádce vyhnula. Ale pak jsem vnitřně nespokojená já. Jak z toho ven bez konfliktu a ke spokojenosti obou stran?

Dobrý den, chtěla bych se zeptat. Můj přítel v den své oslavy mi napsal ať nejezdím že se na mě něco dozvěděl. Pak mi přes týden nebral mobil neodepisoval na smsky. V neděli mi konečně napsal ať se stavím že mi řekne co se dozvěděl, když mi to ale řekl srdce se mi zastavilo. Za 1. Prý jedné kamarádce dlužím peníze a že to není zrovna málo peněz. Ukazala sem mu že jí mám dát 300 ale už je nechce. Za 2. že jsem mu neřekla že nemám dodělanou školu ale kdo by se tím chtěl chlubit bylo mi to trapné mu to říct a za 3. že jsem mu vzala z karty od cetelemu 3.000,- což není žadná pravda rekla sem mu že podáme trestní oznámení že by mě taky zajímalo kdo to vzal. Teď chce pauzu prosím poraďte mi co si o tom myslíte. Děkuji moc sem vaším velkým dlužníkem.

Dobrý den, s přítelkyni jsme už 4roky, a oba snad mluvíme jinými jazyky. Milujeme se oba hrozně moc, ale hádky jsou tak časté a siné a že pořád rozcházíme a pak dáváme dohromady. Oba dva jsme moc citlivý a bojíme se jeden o druhého i z ublížení a zároveň i s toho že když spolu zůstaneme nebudeme šťastní a přitom bez sebe neumíme být. Je u nás často smutek a nevíme jak se k sobě dostat a utišit ten smutek ba naopak se vše zvrtne a když oba to vysvětlujeme že to nemyslím špatně tím svým jazykem oba s špatně pochopíme a nakonec pohádáme. Už jsme oba zoufalí a nevím co dělat nebo co si myslet a ani co nás čeká. Dokážeme si spolu představit krásný celoživotní vztah i mluvit o něm, ale pak jsou velké pochybnosti a strach. Někdy už se bojíme mluvit o svých pocitech aby to nedošlo zas k hádce. Poraďte prosím jak dál. Mockrát děkuji.

Hezký den, s manželem jsem 15 let, ale máme malé děti, protože jsem nemohla dlouho otěhotnět. Bohužel začíná na mě doléhat únava z toho, že místo tří dětí mám čtyři (manžel). s přibývajícími léty jakoby z něho vyprchal zájem o radosti života, nic ho nebaví, děti nikam nevede, nic je nenaučí a nemá ani zájem trávit s nimi volný čas. Já jsem bohužel opačná - jsem ctižádostivá, sportovně založená a hlavně chci aktivně žít. Manžel je na mě citově závislý, beze mě neudělá krok ani žádné rozhodnutí, nemá žádné kamarády a po práci jde hned domů a odpočívá. Nepřitahujeme mě jako muž.Když mu to vytýkám, tak mi nerozumí, co po něm chci. Jemu to tak vyhovuje, ale já už jsem tak z něj unavená, že občas mívám deprese nebo úzkostné stavy. Stále zvažuji zda mám dát přednost svému štěstí a osobnímu klidu nebo se obětovat pro děti, protože tattínka milují. Zároveň je mi ho líto.

I poté, co odešel pryč, za mnou přijel, trávili jsme společný víkend, každý den jsme si také telefonovali a skypovali, říkal, že se mu po mě stýská a jak lituje, že je pryč. To vše skončilo, když jsem mu řekla, že čekám jeho dítě. Úplně mě odřízl, řekl, že už se nikdy neuvidíme, že neví, jak to má říct své matce, že ona to tzv. nerozdýchá a on že si svůj život také vysnil jinak, takže upřednostňuje sebe. Dle Vašich zkušeností, myslíte si, že by svůj postoj mohl ještě změnit? Jeho reakce mi přijde neskutečně nevyzrálá na jeho věk. Nemusím ani uvádět, jak mě zklamal, myslela jsem, že ho znám a že by se takto nezachoval. Děkuji za čas, který věnujete odpovědi, a také za Vaši poradnu vůbec.

Dobrý den vážená paní doktorko,
dovolte mi, abych Vás požádala o nestranný názor na svou stávající situaci. Je mi 37, cirka 1,5 roku jsem prožívala vztah-nevztah s mužem stejného věku, který mi po dobu celkem 6 let byl velice blízký, nejprve jsme byli kamarády a pak posledního 1,5 roku se náš vztah změnil minimálně v milenecký. Podle mého názoru se však jednalo o „chození“ se vším všudy, tedy trávení volného času, společné bydlení přes týden (na víkend jezdil za rodiči), intenzivní sexuální prožitky, projevy blízkosti a intimity i před ostatními lidmi atp. Také říkal, že mě má rád, ale že jsme moc stejní/jiní na to, abychom spolu mohli být, že se k sobě nehodíme. O našem vztahu říkal, že je to dočasné a že spolu nechodíme, že se jedná o „kamarádství s výhodami“, podle mého názoru se tak ale nechoval. Věděl, že odejde za prací pryč. Tak se i stalo, po jeho odchodu jsem však zjistila, že jsem těhotná, což nebylo plánované.

Dobrý den, poraďte, jak postupovat. Partner se navenek chová a mluví jinak než doma. Například se rozhodne, že koupí mladého divokého koně, nechá jej napsat na sebe a všem říká, že ho koupil pro mne. Já nejezdím a neobsednutého koně ani jako případný začátečník jezdit nemohu, nemám na živení koně peníze a nemám ho kam dát. Toto partner nějak vyřešil. A sklízí všude pochvaly, jak je skvělý. Když jsem ptala, proč ho pro mne kupoval, že jsem žádného koně nechtěla (byla jsem na MD a vycházela jsem tak tak, partner začal podnikat a zřejmě měl někde schované peníze, přidat na domácnost mi však nechtěl), tak mi vyčetl, že jsem vlastně nevděčná a že mi chtěl udělat radost. Pak ho prodal a stejně si peníze nechal. Úplně stejně to je s autem, pračkou (tu jsem ale třeba zaplatila já)... prostě navenek říká - všechno zaplatím, tohle všechno jsem své ženě koupil, tohle všechno je její, tohle jsem pro ni udělal. Když pak třeba chci auto půjčit, že pojedu s dětmi k mým rodičům, vysměje se mi, že auto je jeho a ať jedeme autobusem. Okolí tedy žije v domnění, co všechno pro nás dělá, ale doma je to jinak. Párkrát jsem se snažila lidem říct, jak to fakt je, jenže on je s nimi častěji a je hodně přesvědčivý, takže mně nikdo nevěří a mezi sebou si říkají o nevděčné partnerce (někteří mi to prozradili). I já jsem mu kdysi skočila na jeho vyprávění o jeho rodině a nádherných vztazích, které v ní prý panují. Jenomže opak byl pravdou, jenže ve mně rezonovalo mnoho let, co říkal, říkala jsem si, že moje pocity v té rodině jsou mylné, když to vnímám jinak, protože fakt byl hodně přesvědčivý. Pomalu začíná do těchto osidel zatahovat i děti - říká, co všechno je jejich, jenže třeba na jeho koně, o kterém říká zase nepravdivě, že je dcery, musí dcera studentka ze svého kapesnému mu platit měsíčně docela vysokou částku (začal v tom podnikat). Před nedávnem jsem se rozhodla, že začnu o všem otevřeněji mluvit a začal mne od některých známých izolovat, případně vnímám jakýsi zvětšující se jeho chlad, snahu ještě více mne izolovat od všeho. A zaznamenala jsem odmítavé reakce lidí okolo - on tak úžasný, já nevděčná. je to hrozné, protože když za nimi jedeme, musím "hrát" tu jeho hru, protože nikdo nevěří, že je to jinak. jednak se nechci přetvařovat, jednak se to začíná zhoršovat a chtěla bych to nějak zastavit. Možná je pozdě, ale zhoršuje se to jeho chování doma - nechce dávat peníze na domácnost, dusí nás, má výbuchy vzteku, nemám pak sílu hrát tu milující partnerku venku, takže s ním radši třeba nejdu a zas je zle. Co mám dělat, jak postupovat? Děkuji. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, chtěl bych se zeptat ohledně mého vztahu s 19ti letou slečnou. Samotnému mi je 17, a jsme spolu již přes půl roku, ale začínám mít pocit, jako by si ze mě dělala cvičenýho pejska, zakazuje mi kontakt se spolužačkami (ústní), zakazuje mi vlastně uplně cokoli, čeho není ona sama účastníkem, nebo u čeho mne nemůže "hlídat".. Jsem z toho opravdu zoufalý, protože mi najednou příjde, jako bych nežil vlastní život... Možná by stálo za to dodat, že od sebe bydlíme 200km a vídáme se většinou jednou za 14dní (víkend).. Nechci se s ní rozejít, protože nevím, čeho by byla schopna, a nechci jí rozhodně nijak ublížit.. Děkuji za jakoukoli radu.. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, jsem vdaná přes 20 let, svého muže mám pořád ráda, ale on mě neustále zraňuje svým chováním. Od roku 2014 beru antidepresiva a zřejmě nejsem schopná se správně rozhodnout, zda ve vztahu pokračovat. Můj manžel vůbec nechápe, že má rodina nějaké potřeby, vidí jenom sebe a svoje potřeby, hodně utrácí a dokonce si i půjčuje, neváhá utratit naše společné peníze za svoje koníčky a vůbec nemá výčitky. Mě nezbývá nic jiného, než se snažit všechno zaplatit, proto hodně pracuji a už jsem z toho unavená. Doma pak slyším jen výčitky, že to po mě nechce, že se tak honit nemusím, že si to dělám sama. Ale já chci, aby se rodina měla dobře, a mohla občas na dovolenou nebo výlet a taky si občas něco koupit. Poslední kapkou bylo, že použil společně našetřené peníze na svůj koníček do poslední koruny a navíc se zadlužil. Už nemám sílu ani to řešit, řekla jsem mu, že jsem k němu ztratila důvěru, ale mám ho pořád ráda - někdy si myslím, že asi nejsem normální, co mám dělat - mám najít poradce?

Dobrý den,budu velice vděčná za radu..jsem o 10 let starší než můj přítel,mám z prvního manželství 2 dospělé děti a s přítelem nyní 15 měsíční holčičku..Začátky našeho vztahu nebyly jednoduché-nesouhlasila s tím ani jedna strana-myslím rodiče-moji,že bych měla další dítě ve 42 letech a o 10 let mladšího partnera,rodiče přítele proto,,že jsem měla 2 děti a byla jsem rozvedená..Vše jsme zvládli a od té chvíle co se narodila Ellen bylo vše cca v pořádku..Máme s přítelem hezký vztah ,jdeme stejným směrem,máme podobné plány atd.Je to nejlepší chlap mého života.Až na jednu věc a to je lední hokej.Pro přítele vše.Před narozením Ellen jsme se s přítelem dohodli,že pokud situace bude neúnosná-hokeje nechá-nehraje žádnou extraligu,ale pouze Krajskou ligu,nic za to nemá,naopak to peníze stojí a nemalé,buď si najde něco jiného,nebo ho omezí atd..já mám dvě zaměstnání,které propojuji mezi sebou,jedná se o klientelu,kterou nemohu opustit,takže jsem plně pracovala do 9.měsíce a po dvou měsících opět.Zaměstnání nechat nemohu,neboť jsem to já kdo přinese hlavní podíl příjmů.Více omezit už je také nemohu.Po roce jsem na zhroucení,prot.starost o 3 děti-starší s námi stále bydlí,jsou celkem bezproblémové,rodinný dům s tím,že jsem na MD s ročním dítětem,dopoledne

Dobrý den. Mám takový dotaz, je mi 25 přítelkyni 22, jsme spolu necelý rok. Jde o to, že přítelkyně má spoustu aktivit školu, brigádu, zápasy a i přesto že spolu bydlíme moc času nám nezbývá a já jsem často doma sám. Chodím do práce a pak mám většinou čas a jsem doma, moc kamarádů nemám spíš kamarádky a to se jí nelíbí kdybych trávil nějaký čas s nimy což chápu. Ale poslední dobou mě štve že i když máme mít volné odpoledne a něco můžeme podniknout a ona má nabídku jít na hodinu na brigádu uprostřed odpoledne tak prostě jde a když se ozvu že je odpoledne zabité a já jen stále čekám doma tak jsem špatný a div neřekne že ji omezuji. Nestačí mi večer si sednout u televize a říct si pár vět. Její rodina je super vycházíme spolu s rodiči si týkám doma jsem jim udělal spoustu práce všechno fajn i na budoucnosti se shodneme že chceme brzy rodinu a podobně ale někdy mi přijde že už to od ní nemá žádnou váhu že to říká jako frázi. Nechci ji nic zakazovat a ani to dělat nebudu když je takhle spokojená ale já nejsem ostatní tráví čas s partnery chodí na procházky do divadla do kina ale my skoro nic víkendy jsem doma sám a podobně.. Je to ve mě? Jsem závislý a omezuji ji nebo co mám dělat nevím jestli to má takhle budoucnost nebo jestli hledat štěstí jinde. Jenda

Dobrý den, mám problém s tím, jak se ke mě chová můj partner. Na začátek bych asi měla říct, že se hodně snažím s každým vycházet, ostatním se zalíbit, moje sebevědomí není nic moc a když se chci prosadit, neumím to udělat jinak, než silou, aby prostě "bylo po mém". Zkrátka, asi reaguji nepřiměřeně. Můj partner je jedináček, vychovaný svou matkou (velmi sebevědomá a úspěšná žena, která celý život žije sama bez partnera) a babičkou. Byl vychován v duchu "jsem středem Vesmíru". Asi si umíte představit, co naše rozdílné povahy vyvolávají... On něco chce a já ne - buď si to udělá po svém anebo ho já přinutím silou k tomu, co chci já. A nejsme spokojení ani jeden.. Často se taky domluví s kamarády a mě řekne "můžeš se taky přidat" - místo, aby mě dal na první místo a kámoše až za mě. Asi si mě moc neváží (díky mému chování, i díky své výchově). Hodně se ale během vztahu změnil a já tomu chci dát šanci. Co konkrétního mám tedy dělat, aby se mnou jednal uctivěji?Vyžadovat úctu?Ale jak a v čem - otázka upravena poradcem

Dobrý den, kde je hranice mezi výčitkou a řekněme konstatováním? Mám pocit, že partner, kdykoliv mu něco není příjemné, okamžitě reaguje, že vyčítám. V minulosti jsem za něj například zaplatila dluhy, udělala jsem to s dobrými úmysly, aby na naši rodinu s dětmi nepřišla exekuce (jako tomu už jednou bylo). Prostě jsem to udělala ráda a za normálních okolností bych se k tomu nevracela, kdyby partner na mě neudělal další lži a nebyl hodně protivný. Řekla jsem mu, proč je na mne takový, když já pro něj dělám spoustu věcí, mimo jiné i ty platby dluhů a on se rozčílil, že vytahuju minulost, že vyčítám, že on chce udělat tlustou čáru a jet dál. Tak jsem mu řekla, že nic nevyčítám, že jen připomínám, co jsem pro něj udělala a že nejde udělat tlustou čáru bez toho, abychom si řekli, co nám vadí či ublížilo. To ho rozčílilo a začal se motat v tom, že jen vyčítám a on chce udělat tlustou čáru a já ne, a jaká prý jsem, takže nakonec vina skončila zase na mně. Já se s ním nechci hádat, já pro rodinu dělám a chci dělat maximum, protože si jí hodně vážím, ale jak mu mám říct, co jsem pro něj udělala a že by na oplátku mohl být i on více tolerantní anebo nevyhledával konflikty? Nechci vyčítat, ale jak mu to mám říct, když hned startuje? A pořád jenom být ta, kdo "investuje" a dělá ochranný polštář - to taky nejde donekonečna. Mám totiž v poslední době pocit, že já jen musím, ale on může (dokonce mi to jednou i takto řekl). - otázka upravena poradcem

Dobrý den paní doktorko
chtela bych se zeptat je mi 19 let a mam pritele ktery je o patnact let starsi ale na veku mi nezalezi jsme spolu deset mesicu nebo nevim vlastne jestli to mam tak nazvat. Chci se zeptat nevim jestli to s nim ma smysl nevim jestli me ma rad nebo jsem jenom jeho hracka na sex. za tu dobu co jsme spolu mi jeste nerekl jestli me ma rad nebo jestli semnou chce byt pokazde kdyz se vydime tak se bavime o hloupostech o nas dvouch vubec vzdycky se semnou mazli, koukame spoluna televizi a pak dojde na sex.potom me bud odveze domu nebo u nej zustavam pres noc a odveze me rano pak mi nenapise dokud nenapisu ja jestli nema cas a on bud ze ma ze se na me tesi nebo ze ne a ze da vedet ale skoro vzdy se musim jako prvni ozvat jaOn se ke me chova hezky ale nevim co si mam o tom myslet vim ze mel dva vztahy ktery dopadly katastrofou ale ja za to nemuzu nevim jestli nejsem hloupa protoze jsem se do nej zamilovala a taky bych prosila o radu jestli mu to mam rict nebo ne prosim o radu jestli to ma cenu nebo to mam uzavrit?