Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den, s partnerem jsme spolu pouhých deset měsíců ale i tak jsou problémy. Byla to od začátku velká láska, takže jsme se k sobě asi po třech měsících nastěhovali. Tím ale začaly vznikat problémy... S penězi, domácími pracemi, společným časem atd, atd... On dělá klasicky od pondělí do pátku, osm hodin denně. Já mám práci skoro každý den, hlavně o víkendech a i když jsem doma, neustále mi zvoní telefon. To ale věděl od začátku, i tak ale stále poslouchám, že kromě občasného kina, nebo večeře nemáme nic společného. Ale přece se nevykašlu na práci, která mě baví kvůli partnerovi??? Ano, také bych chtěla více času, ale když mě šéf /kamarád/ potřebuje, tak se nedá nic dělat. Kolikrát si něco naplánujeme, ale pak zazvoní telefon a já opět jedu do práce, místo společného víkendu.. Ale to bychom snad ještě nějak zvládli. Největší problém posledních týdnů je to, že nedodrží slovo. Hádáme se například kvůli maličkosti, většinou, když řeknu, že mi vadilo nějaké jeho chování a i když dojde

velmi chybí.Nejsem schopna se kvůli tomuto zařadit k jinému vztahu s jiným člověkem. Chybí i maličké, kterou ex partner nevídá, protože jsem si to nepřála. Časem jsem si začala uvědomovat i své chyby,že jsem se měla především snažit řešit to jinak, než přikládáním polínek pod kotel. A možná být trpělivá, stal se otcem přeci jen již v 18ti letech. Můj bývalý partner mi stále píše, i po roce,že to nesmíme zahodit a že si zasloužíme dostat šanci. Jsme schopni si i slušně říci, co na sobě považujeme za dobré a naopak. O všem si promluvit. Myslíte si, že má smysl zvažovat návrat? Znám páry, u kterých to bylo možné a naopak, kteří už ze ze samotného zvyku nedokázali vymanit a trpěli ještě více.
A mohla by pomoci např.manželská/partnerská poradna? Děkuji

a kolikrát nepřišel vůbec domů.Začal hrát automaty.Úplně o mě ztratil zájem.Po porodu se na čas vše uklidnilo.Když se nám narodila dcerka, stáli jsme u postýlky a společně nad tou krásou plakali.Jenže já se začala dozvídat o tom,jak se můj partner bavil,zatím co já čekala maličkou. Kradl, hrál automaty a podvody mi bezstarostně oplácel. Náš vztah se začal hroutit. Své zjištění jsem neunesla.Místo abych se to snažila řešit s klidnou hlavou,dávala jsem za pravdu mé rodině a mým přátelům,že je neschopný a že mě tahá ke dnu.Shazovala jsem ho, ponižovala jsem ho.Začala jsem ho podvádět a vyhazovat z bytu. Výčitky, hádky, podvody provázely celý náš vztah. Ale stalo-li se něco co bylo třeba řešit společně, úmrtí v rodině, nemoci, vždy jsme byli za jedno.Stále jsme byli spolu. Jenže hádky došly tak daleko, že přišlo domácí násilí i výjezdy policie. Po šesti letech jsem se s ním rozešla. Už je to více než rok co spolu nejsme. Začala jsem si však uvědomovat, že mi vlastně můj bývalý partner

Dobrý den,chci se poradit.S mým bývalým partnerem jsme se poznali před 7 lety.Mu bylo 16 a mě 18.Byl mezi námi věkový rozdíl a navíc měl pouze základní vzdělání.Ze strany rodinných příslušníků mých i jeho,jsme byli neustále pod tlakem. nevěřili nám a shazovali nás. Ale ustáli jsme to. Byli jsme spolu 2 roky a až na jeho silnou žárlivost bylo vše v podstatě v pořádku.Jenže právě kvůli jeho žárlivosti jsem ho začala podvádět v domnění, že když budou mít o mě jevit zájem jiní, bude si mě více vážit.Po dvou letech jsem s ním otěhotněla.Studovala jsem VŠ a zvažovala jsem potrat.Partnerovi ovšem velmi záleželo na tom,abychom spolu založili rodinu a abych si miminko nechala.Slíbil,že vše zvládneme a oznámil to mé rodině,která nakonec souhlasila s ním.Těhotenství probíhalo fajn,zvládala jsem i studium i domácnost.Pak ovšem nastal zlom a zdálo se,jako by můj partner nebral miminko jako nový začátek ale jako konec dosavadního bezstarostného života.Začal pít,chodil se bavit a

Dobrý den.Potřebovala bych poradit.S partnerem máme krásnou dcerku.V září bychom se měli brát,ale bohužel nějak spolu poslední dobou nevycházíme.Mám pocit že je to tím že sme každý vyrůstaly v něčem jiném.Jsme oba velký cholerici a je to u nás itálie když se dohadujeme,jenže teď mě omylem trefil lahví do obličeje a mám monokl a celá rodiny si myslí že mě bije.Nevím jak to vysvětlit protože mi nevěří a myslí si že ho kryju.Vím že takhle by mi nikdy neublížil i když máme trochu problémy.

Paní doktorko, jak muží snášejí rozpad vztahu po dloholetém soužití, například po 27 letech? Manžel se choval tak, jako by si byl mnou a manželstvím jistý, zázemím doslova opovrhoval, pořád nám dával najevo, že on žije jinak. Když však měl zdravotní kolaps, byla z něho troska, o kteropu jsem se pár dnů musela starat. Oklepal se z toho a už zase začal nanovo. Nakonec si našel milenku, vztah ukončit nechtěl, manželství se rozpadlo, protože udělal na mě a děti pár finančních a majetkových podovdů. Jsem poněkud v šoku, s kým jsem vlastně žila, to je mu to fakt jedno, co s námi bude? S milenkou nebydlí, nehodlá se starat o její děti, financovat ji, jen s ní dvakrát do měsíce jede užít si na víkend. Dost se divím, že jí to stačí, je ještě mladá (o 18 let mladší než manžel) a předpokládala bych, že si hledá perspektivního partnera, ne jen svezení drahým autem a nějakou tu večeři. Mě je líto vybudovaného, skleslosti dětí, společné historie a přátel... Toho si fakt ti chlapi neváží? A mám já vůbec nějakou šanci? A mám ji chtít? děkuji

Paní doktorko,

už nevím, jak jinak manželovi říct, že s ním nesoupeřím, že vedle sebe potřebuji partnera. Pořád se poměřuje, kdo víc vydělá (no jasně, že on), kdo víc pracuje (dtto), kdo je oblíbenější u dětí... Trochu to souvisí s jeho názorem, že kdo víc pracuje a víc vydělá, má právo, zatímco ten druhý se musí podřídit a sloužit. Mnohokrát jsem mu řekla, že s ním fakt nesoutěžím, protože v práci pracuji s muži a mám toho soutěžení odtud dost, ale je to marné. Přešel z otevřené formy do vnitřní - vidím to na něm. Obdobně srovnává a "nutí" soupeřit děti mezi sebou - zejména starší to velmi strestuje, rozhodně to nevytváří dobré vztahy mezi nimi. Manžel soupeří i s ostatními lidmi, někdy se je snaží něčím trumfnout, někdy alespoň vyrovnat (oblečením, rekvizitami, životním stylem). Pořád musíme dělat všechno jako YX, případně i lépe/více/častěji... Bohužerl model soupeření si přinesl z rodiny - tam to mezi jím, sestrou a matkou kolikrát byl jeden velký ring, kde se střídali dva proti jednomu. Bohužel se mi to nedaří doma zastavit, má to nějak v sobě nastaveno. Mám vůbec nějakou šanci? Děkuji za Vaši radu. - otázka upravena poradcem

Paní doktorko, a nedělají si někdy chlapi to svoje "odsunutí na druhou kolej" sami? Myslím, že u nás to tak trochu bylo: manžel dětem nadával za horší známky (sám měl čtyřky), tak chodily za mnou, dcera se přišla pochlubit, že umí zahrát pár taktů na klavír, řekl jí, že ho to nezajímá, ať přijde, až to bude umět celé (já ji prý pochválila i za ten kousek - dle sdělení dcery, já už tu historku nepamatuji), dovolené a sobotní výlety jsem řešila vesměs já - on musel pracovat či byl jinak vytížený, , případně některými aktivitami opovrhoval )jen jeďte, děti, ať nejste kulturní barbaři, když jsem vymyslela návštěvu zámku), opravu pračky jsem si musela zařizovat sama, stejně tak nákupy... Časem pro mě bylo pohodlnější si ´vše zajišťovat sama, alespoň jsem se s ním nemusela dva roky dohadovat, kdy to udělá (některá má přání v domácnosti nejsou ani po 20 letech :-)) Párkrát jsem ho prosila, aby jel s námi třeba do bazénu, sice souhlasil, ale s podmínkami (budeš řídit, zaplatíš, když jsem si ho dostatečně v bazénu nevšímala, nechtěl příště jet...). Květa - otázka upravena poradcem

Skvělá poradna, paní doktorko. Prosím tedy také i já o Vaši pomoc. Mám dojem, že manžel na mne žárlí, že mám s dětmi hezký vztah. Když musím být pracovně mimo domov, je podle dětí vše ok, když se vrátím domů (a děti se samozřejmě na mě "přilepí"), je dusno. Dokonce když pro jedno z dětí, které manžel upřednosťňuje před druhým, udělám nějakou službu (vezmu ho autem do města), manžel vybuchl doslova vzteky, jak to, že syna vezu já. Začínám tušit, že špatně zvládá také osamostatňování dětí. Já se s tím taky musím smiřovat, mnohokrát jsem mu říkala, pojďme si dětí užít, dokud jsou s námi. Nechce. Chce být v centru dění jen on. Byl by, ale díky své hamižnosti se dostává do vlastní pastičky: Na jednu stranu vydělává spoustu peněz a peníze jsou pro něj bohužel tím, co stojí na prvním žebříčku jeho hodnot, (chválí se asi spolu s přáteli, s nimiž ty peníze vydělává, případně si kupuje drahá auta, investuje do pozemků etc - to vše tajně), na druhou stranu nám o výdělcích nechce doma říct pravdu, protože má o peníze strach a bojí se, že by musel třeba něco víc platit. Dokonce nechává vlastní děti, aby mu platily za služby, které jim poskytuje, o absurdnostech spjatých se mnou tu raději ani psát nebudu. Takže na jednu stranu by byl rád pochválen za peníze, na druhou stranu nám výdělky tají. Myslím si, že je pak z toho frustrován, různými způsoby nás trestá, vyčítá nám, což kazí vztahy mezi námi a jím, a tak pořád dokola. Je to takový začarovaný kruh, jehož smyčka se pořád utahuje - alespoň já to tak vnímám. Téma peníze jsou tabu, navíc se manžel začal chovat k nám přezíravě, dospívající děti chtějí žít svůj život, doma je čím dál větší dusno, střídání nálad manžela má čím dál kratší periody, já mezi nim i pendluju, mnoho sil mi bere vedení domácnosti a práce kolem domu, protože manžel se zacyklil i v tom, že už doma nebude pomáhat, protože děti jsou velké... kde tu smyčku rozetnout? A jak? děkuji - otázka upravena poradcem

Zdravím, chtel bych radu ale myslim ze uz mi nepomuze nic,sme s pritelkyni 5 let ,meli sme par rozchodu pred rokem a pul uz to bylo vaznejsi vysla si s kamaradem a zacli spolu chodit sice jen na 2 mesice a pak zjistila ze ma v hlave me a ze jsem ten pravy ,pricitam si vinu sobe zarlim a omezil sem ji kamarady a hodne ji ovlivnil zivot to vim ze byla chyba ,nejlepe receno skakala jak jsem piskal ,byla zavrenav kleci ,pokazde sem dolizal a snazil ji ziskat zpet ,od te doby co mela jiny vztah jsem si hodne uvedomil a malem si i neco udelal nebyt ztrouchniveleho lana ,mam problem v tom ze ji vzdy slibim ze se spravim a pak nic tyden se snazim a pak to beru jako samozrejmost a prestanu se snazit rekla mi ze si pripada ze jsem kamaradi a neze jsem jeji kluk,ted mi rekla ze me miluje ale takovy zivot nechce ze chce taky zit ze srdce ji rika ze se mnou ma byt rozum ze nema nevim co delat me je 26 partnerce 21 nevim jakdale uz sem asi vsechno co sklo pokazil ze a uz mam svuj osud jasny

Dobrý den,

vždycky jsem si říkala, že situace, kdy muž užívá bohatství a, jeho žena s dětmi živoří, se mě nebude týkat, ale totálně jsem se v manželovi spletla. už na počátku vztahu říkal o mých příjmech, že to jsou moje peníze a snahy o společný účet odmítal s tím, že mi nebude vstupovat do mých peněz. Docela m i to imponovalo, stejně záhy začal podnikat a neměl stálý příjem. pak se stávaly drobné příhody, kdy navenek mi před lidmi říkal, že KDYKOLIV budu potřebovat peníze, mám říct, jenomže pak se mi to to jednou na MD stalo, peníze mi nedal a ještě mě ponížil )a ani jsem nechtěla navíc, jen půjčit). Moje veliká chyba byla, ze jsem velkoryse nabídla dlouholeté financování rodiny, rekonstrukce domu )ač je napsán na manžela, přepis několikrát odmítl), platila dovolené - ale rodina pro mě byla vším a předpokládala jsem podobnou velkorysost i z jeho strany. Mluvil totiž o tom, že všechno dělá pro rodinu, že vydělává pro mě, děti... Jenomže ve skutečnosti to tak nebylo. Obrovská část majetku skončila ve firmě, která je mně i dětem nedostupná, manžel má tajné účty, všechno je napsáno na něj. Mám být ráda, že mi DÁVÁ peníze na domácnost. V současnosti má tři luxusní auta, která střídá podle momentální nálady a toho kam jede, financuje si drahé dovolené, koníčky. Mě přestal peníze na rodinu dávat, protože taky chodím do práce, nezajímá ho, jestli máme na jídlo, vodu, elektřinu (momentálně bydlí mimo). Když chtěl po nějaký čas bydlet s námi, vyžadoval volné místo v lednici, aby si tam mohl dát jídlo, protože mi peníze nedává. Kdykoliv jsem požadovala peníze pro děti, zalhal, že nemá a nic mi nedal (přitom věděl, že si kupuje novou motorku). Když se ptám po autech, nemají mě zajímat, protože jsou firmy. A jako mstu za přílišnou zvídavost sebere jednomu z dětí klíče od domu, který jsme koupili v době manželství, ale na který si nárok dělá jen on (tam momentálně bydlí). Vztah k penězům je bohužel genetický, tchýně to měla taky tak, ale v menším - třeba jako trest za chování odhlásila své mamince noviny, protože prý jsou zprávy v televizi (stará paní veškerý důchod dávala jí a nic jiného už v životě jako radost neměla). Vím, že je to velmi zapeklitá situace, ale prosím o vaši radu, jak mám postupovat. Majetek byl vždy v rodině manžela velmi citlivé místo, tak jsem to řadu let nechávala být. Ach jo.

Dobrý den, žiji s přítelem dva roky, přistěhoval se. Máme útulek pro zvířata. Útulek jsme zakládali spolu. Poslední dobou vázne náš sexuální život,neustále kouká denně na porno a má tam i svůj profil a tajně si mailuje. S domácími pracemi zásadně nepomáhá a sexu se musím z mé strany doprošovat. Bohužel i to málo co zařídí, je pro naše zvířata velmi důležité a nedokážu si představit, že by to zůstalo jen na mě. Kdyby šlo jen o mě, tak už s ním nejsem. Řekl mi - v hádce, ať si nemyslím, že u mě není o co stát,bohužel on krásou také neoplývá - malý, tlustý, brejlatý.Ke všemu je chronický lhář. . Všechno co mi udával jako svoje přednosti na začátku vztahu jsou v niveč. Ke všemu máme půjčku na traktor. Když teď odejde, nezvládnu to fyzicky ani finančně. Nechci,aby trpěly zvířata. Když si sním snažím promluvit, tak se domluvíme, ale vydrží to tak jeden den.Práci si udělám skoro všechnu sama, ale problém je, že on dokáže obstarat techniku, zajistit levné krmení na zimu a další.

Dobrý den, ráda bych manželovi pomohla, ale nevím, jak. Manžel je náladový, výbušný, uráží se, hysterický, ješitný, "držgrešle", trpí komplexy méněcennosti. Navenek je zábavný, přátelský, zkrátka výborný chlap, doma je to horší, manipuluje, trestá, vysmívá se. Některé z vlastností podědil po své matce - zejména hysterii, urážení se, lakotnost a odlišné chování venku a doma. Jako dítě zažíval její hysterické pokusy o sebevraždu (šlo vždy o demonstrativní divadlo). Jako vdaná jsem jich pár také zažila. Myslím, že díky tomu má narušený vztah k ženám a do určité míry závislý vztah na matce - sice ji na jednu stranu nenávidí, na druhou stranu však není schopen se vymanit z jejích požadavků a mnohdy neracionálních rozmarů - dojdi nakoupit, udělej, zařiď... Moje intervence trochu to korigovat ve smyslu babička je za svoje chování zodpovědná se obracelo proti mě, tak jsem toho nechala. Jejich soužití i s jeho sestrou je takové jedno velké divadlo a hlavně celoživotní souboj kdo z koho. Podobné tendence se snaží manžel uplatňovat i v naší rodině, já na rozdíl od tchána však na spoustu věcí nereaguju, což manželovi asi zvyšuje jeho frustraci. Velmi ráda bych mu pomohla, protože si myslím, že ho to velmi zatěžuje, problém je však v tom, že on si nic nechce přiznat (vina je jinde u jiných). Byli jsme několikrát v poradně, vždy se přetvařoval a sehrál divadlo. Navrhovala jsem mu, že mu domluvím nasazení farmakoterapie, že se mu s výkyvy nálad uleví - taky nechce. Nepomáhá ani prosba ve jménu dětí a vztahů v naší rodině. celý stav se díky dalším externím vlivům dále zhoršuje. Existují sice krátké momenty jeho normální nálady, kdy i naslouchá, pak se to ale zase překlopí do déletrvalejšího stavu jeho komplikovaného chování. Co pro něj mohu udělat? Nechci o něj přijít. Děkuji. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, chtěla bych vás poprosit o váš pohled či radu. Manžel je člověk, který je vnitřně hodně nejistý, střídají se mu hodně nálady - chvilku je v pohodě, najednou se objeví často zničehonic (záminka se vždycky najde) výbuch vzteku, pak se zase uklidní, ale mezitím jsme všichni z toho k.o. Já jsem naopak spíš kliďas, který se díky životnímu fofru naučil filtrovat důležité a nedůležité věci a řeší opravdu jen zásadní problémy. Před několika lety jsem dokončila své rozšiřující studium. Trvalo to docela dlouho, studovala jsem při práci, dětech, domácnosti. Úspěch mě těšil a já jsem mnoho měsíců pociťoval novou emoci - takový klid a vnitřní vyrovnanost. Naopak manžela to jako by provokovalo, neustále mi něco vyčítal, hledal i "svůj" podíl na mém úspěchu (ten moc nebyl, protože žádnou úlevu jsem doma ke studiu neměla, naopak mi pořád vyčítal, že na něj nemám čas, někdy dokonce předhazoval, že jsem neschopná a že to nekončím). Vznikl tak i velký vzdělanostní rozdíl mezi námi. Přitom manžel mohl být spokojený, vydělával velké peníze, v podnikání se mu díky přátelům dařilo, já mu nikdy nepředhazovala, že je třeba něco míň. O to víc si to asi připomínal on. Při jedné diskuzi o případném dělení majetku dokonce řekl, že do vyrovnání je zapotřebí započíst i moje vzdělání, protože je to prý hodnota nějakého společenského statusu. přišlo mi to absurdní. Od té doby cítím velký zvrat v našem vztahu, s nímž si nevím rady. Manžel dělá různé naschvály, zhoršuje se jeho psychická nevyrovnanost, mám dojem, že vyhledává záminky k následnému potrestání, vystupuje vůči nám s despektem (starší dítě se chystá také na VŠ, manžel je proti). Možní cítí i určitou frustraci, protože jeho podnikání bez jeho přátel by se nerozběhlo tak, v současné době běží. V tom mu ale asi nepomůžu. odbornou pomoc manžel opakovaně odmítá. Máme ještě nějakou možnost nebo šanci? - otázka upravena poradcem

Dobrý den, paní doktorko,

manžel se mnou po celé dlouhé manželství, které te´d bude končit, manipuloval. Našel si asi tři takové nejdůležitější momenty - rozpad manželství mých rodičů (byla jsem "bez domova", neustále mi jejich rozpad připomínal, měla jsem se zamýšlet, co bylo příčinou rozpadu, naopak svoji rodinu velice chválil a já patologické jevy u nich - a že byly! - skrze růžové brýle neviděla), děti (argumentoval mojí péčí o ně, že on musí vydělávat, že s nimi bude, až budou větší, pak se zaměřil na trýznění jednoho z nich, protože věděl, že vždy "vyměknu", když to nebylo - už to prostě nešlo - začal kazit náš vztah a jako důvod uváděl právě toto dítě) a peníze (bral si ode mne peníze, nechal mě platit vše v rodině, ale sám kumuloval peníze jen na "svoje" firmy a nemovitosti, které dostal například darem, protože měl více prostoru k vydělávání, rozhodoval, kolik peněz na domácnost mi "přidělí"). Na MD jsem byla neskutečně podřízená (a věděla, že některé věci už nikdy), pak díky finanční relativní samostatnosti (chodila jsem do práce) to bylo alespoň o ty finance lepší. Teď přestává mít vliv na děti (jsou dospělé), tak mne zase zatlačuje přes finance a nutí například zůstat doma, a zásadním způsobem narušuje vztah. Asi to dopadne špatně. Vím, že nemá smysl hrát hru na kdyby, ale přesto se zeptám - kdybych byla jiná (statečnější, asertivnější, dříve rozpoznala manipulaci atd.), měla bych šanci, že by to tak daleko nedočšlo, tj. k rozpadu manželství? Anebo by to padlo mnohem dříve, protože manžel by například se musel rozhodnout buď anebo? Lze takového člověka vychovat, usměrnit, posunout? Anebo ten můj přístup být tolerantní, klidná, soustředit se jen na podstatné věci a neřešit malichernosti byl tím, co nám umožnilo spolu strávit téměř 30 let společného života? Ptám se spíš pro budoucnost, kdy bych si přále ještě s někým žít, ale bojím se, že si zase najdu někoho podobného. A děkuji moc za Vaši odpověď na variantu kdyby :-)) - otázka upravena poradcem

2.část a milence kupoval květiny, plyšáky, oblečení, boty...během pouhých 3 měsíců, já od něj k narozeninám ani k valentýnu nedostala vůbec nic. Nejsem na honosné dary, jde o maličkosti jde o to ukázat, že o mě stojí...bohužel nemám ten pocit, naopak mi přijde že mě jen ponižuje, že jsem pro něj vychovatelka dcery (to ještě poslouchám, že když je s ním sama, tak je hodná a když je s námi oběma, tak zlobí)kuchařka, pradlena a matrace na občasný sex. Ani si nepamatuji, kdy bych si sex užila, že by ho třeba zajímalo jaké mám pocity, co se mi líbí, nějaká předehra... to u něj neznám....

Dobrý den paní doktorko, prosím o radu. S partnerem jsme 5 let máme 2,5letou dceru. Partner má dluhy a nebydlí s námi, vídáme se o víkendech. Nyní jsem zjistila, že mi byl nevěrný ne nějaká jednorázovka, ale udržoval vztah s o 12 let mladší partnerkou 3 měsíce než jsem to náhodou zjistila, když jsem se ho zeptala, zda má někoho jiného zapíral. Pak jsem dotyčné zavolala a ona mi vše vylíčila, omluvila se, že ji řekl že dceru vídá, ale spolu že již nejsme. Je mi 31 jemu 29 v minulosti jsem si prošla 6tiletým vztahem, kde byl stejný problém s nevěrou. Jsem velmi zklamaná, ale chci pro svoji dceru to nejlepší, vždy jsem si myslela, že je to rodinné zázemí, ale nevím co dělat po tomto zjištění. Slečně zavolal ať na něj zapomene a chce být s námi, ale...ale co když se to bude opakovat... nevím co dál.Je velmi nezodpovědný ke svým povinnostem na dceru nedává peníze protože nemá, nyní začal mít pravidelný příjem, ale vše jde na dluhy. Mám v sobě smíšené pocity. Dceři nekoupí ani sunar protože na něj nemá

Dobrý den, nedávno jsem se rozešel s přítelem.Je mi 22, přítel je o rok mladší. Byli jsme spolu 4 roky. Vztah byl krásný, rozuměli jsme si v koníčcích i zálibách a celkově jsme si sedli. Ale poslední rok, kdy jsem se chtěl už trochu usadit a začít bydlet s partnerem, tak nastal problém. On je strašně závislý na své rodině a chodil kvůli tomu i na psychoterapii. Bydlel asi půl roku u nás a ani 2 dny v týdnu doma mu nestačily. Já tam odmítl bydlet, protože jeho rodina dosti zasahuje do jeho života a tím pádem i vztahů. A on neví kudy kam. Ničilo mě soupeřit o jeho pozornost s jeho maminkou. Nemyslím tím běžné návštěvy atd, ona mu kontroluje peníze, dokonce celou tašku, než někam odjede, aby náhodou něco nezapomněl. V tom se prostě nedalo žít. Tak chvilku bydlel u nás, já mu plnil, co jsem mu na očích viděl a on mi řekne, že mě strašně miluje, ale že to bez rodiny nezvládá. Co si o tom mám myslet? Miluji ho, ale ničí mě ta jeho nesamostatnost. Myslel jsem, že se to časem zlepší.

Dobrý den, paní doktorko, ja lze pomoci psychicky labilnímu manželovi? Hodně u něho kolísají nálady, nikdy nevím, s jakou přijde nebo se vzbudí. V posledních letech se navíc začal velmi urážet (mnohdy za hlouposti anebo ani nevíme, proč) a mít takové náhlé záchvaty vzteku, při kterém je schopen například, pokud jedeme autem, jet 180 km rychlostí v děšti (opravdu jenom čirou náhodou jsme nehavarovali) či se začal prát. Doma se nad vším vzteká, nic neudělá (už ani mužské práce - např. sekání trávy), navenek vystupuje jako "super muž". Hodně podléhá i kamarádům, co řekneme nebo chcem doma, je vyslyšeno jen, když se mu to hodí (anebo musí mít výčitky svědomí anebo super dobrou náladu, což je málokdy). On sám má pořád pocit, že ho přehlížíme (myslím, že si to do určité míry dělá sám, například narozdíl ode mne a studujících dětí nemá VŠ vzdělání - to mu ale nikdo z nás nepředhazuje!). Tady, co již 20 let bydlíme, je stále nespokojen, pořád se upíná k městu, v němž jako dospívající bydlel. Obdobně tady opovrhuje lidmi a dává jim to najevo. V posledních letech navíc přišel i k penězům a zdá se mi, že se to celé ještě výrazně zhoršilo - vůbec jako by si nevážil rodiny, zázemí apod., ale přitom se podle mne trápí, protože sám neví, co chce. Ráda bych mu nějak pomohla, avšak oproti vlivu jeho kamarádů, kteří sledují jen finanční zisk, nemám moc čancí. Co byste doporučila? Mám vůbec něco zkoušet? Děkuji Vám velmi. - otázka upravena poradcem

Paní Douchová,

manžel se mě snaží dostat do následujícího modelu: já (manžel) podnikatel vydělávám, z tohoto titulu mám právo být časově flexibilní, být často mimo domov, . Ty coby manželka budeš doma, starat se o domácnost, uklízet, čekat na mě, až přijdu, být vždy vstřícná, když se rzohodnu, doprovázet mě na nějaké akce (reprezentovat). Jinak manžel na řadu akcí jezdí pouze sám (jachta, sponzorované výlety). Taky bych mu mohla občas, když neví, poradit s řešením, vyřídit pro něj nepříjemné věci (upomínky, pokuty). Podnikání však půjde zcela mimo mne (až na uvedené bezplatné výpomoci), veškerý majetek je také psán na manžela a mne nemá co zajímat. Na domácnost mi bude dávat peníze - zlomek z toho, co momentálně vydělává. Tento model bohužel "vidí" u některých svých přátel, vidí je v uvozovkách, protože jeho pohled je zkreslený, někdy říkám, že sice vidí A, ale již ne B či C (další finanční, časové a jiné investice do žen v domácnosti, nechce vidět, že ani tyto ženy v domácnosti vždy nestojí v pozoru, ale mají své koníčky, záliby, aktivity apod.). Závislost na manželovi jsem zažila již při RD a už nechci znovu zažívat tu bezmoc, když jsem se (marně) prosila o peníze, když mi nevyšly, o hlídání dětí, o nějaké společné aktivity (na dovolené jsme nikdy nebyli, protože on podniká...). Mám svoje zaměstnání, svoji určitou profesní kariéru. Manželovi jsem propočetla, kolik taková paní doma stojí, na to řekl, že jsou to nesmysly. Bohužel začíná možná i díky tomu kolabovat náš vztah, protože manžel se zřejmě pro tuto cestu rozhodl. Jak mu mám vysvětlit, že ti ostatní muži sse kolem žen točí (na rozdíl od naší rodiny) a nefungují pouze na modelu "přidělených" peněz na domácnost. Zažila jsem několik takových společných dovolených a rozdíl mezi námi a jimi byl fakt diametrální. Děkuji. - otázka upravena poradcem

Dobry den. Jsem s pritelkyni neco pres rok a ctvrt. Letos koncim VS VUT v Brne. Vzdycky bylo mym snem, ze bych po skole chtel na chvili do Anglie, pak na rok do Kanady a pak se uvidi. Zlepsit si anglictinu, poznat nove kraje. Ovsem nemuzu se rozhodnout, jestli odjet a to prave kvuli pritelkyne. Vim, ze kdyz odjedu, tak to mezi nami skonci. Mame spolu krasny vztah, pritelkyne je uzasny clovek, nemame zadne hadky, rozumime si. Pokud bych neodjel, tak by me to velmi mrzelo. Ale zaroven nechci o pritelkyni prijit, dlouho jsem nikoho jako ona nepotkal. Pritelkyne se mnou nepojede a to nejspis ani v budoucnu, jeste studuje a nema moc bunky na poznavani sveta.
Tak nevim, co mam delat. Dekuji

Dobrý den, manžel asi nezvládá dospívání dětí - zejména to, že jsou takřka dospělé a začínají mít svůj názor na svět. Asi se nemůže vyrovnat s tím, že přestává být středem jejich zájmu (tak trochu i je mít ve své moci, někdy si přízeň vynucoval) a stát se de facto partnerem. Dceři mluví do výběru školy (až tak, že když nepřistoupí na jeho představu studia, nebude ji podporovat), synovu přítelkyni pomlouvá a mě dokonce nutí, abych to synovi rozmluvila, že ona pro něj není dost dobrá... Vysvětluju, prosím, říkám mu, aby děti respektoval, že to zvládnou, že je to na nich. je to marné. Vždy to sklouzne k tomu, že on není doma doceněn, nikdo si ho nevšímá, všechno musí být po mém... (já s akceptací obou uvedených příkladů nemám problém, naopak je podporuji, protože v případě dcery jde o vysněnou školu). A pak všechno svede na mě, že já jsem za vše vinna. děkuji.

Paní psycholožko,
jakým způsobem se dá zvládnout situace s manželem, který ve chvíli, kdy není po jeho anebo má subjektivní pocit, že není dostatečně reflektován (protože není úplně podle jeho představ - potřebuje být nad námi mocensky) se uchyluje k následujícím akcím - odstěhovává se ze společného bydlení, přestane dávat peníze na domácnost, ventiluje stav na dětech a zejména handicapované dceři, omezuje přístup do některých částí bydlení, hraje si na oběť. Snažím se s ním mluvit, zkouším mu vymezit hranice, které stejně překračuje, výsledek je energeticky náročný a vždy jen dočasný. Vím, že nevychovám dospělého člověka, ale přála bych si alespoň trochu přijatelné soužití s partnerem a dětem otce. Běžné činnosti (uvařený oběd, vypráno, nakoupeno...), poděkování aj. manžel bere jako standart a neváží si toho. Jeho představa je například - pojďte mi vychválit a obdivovat nové auto, ale jinak to auto je jen moje a vám do něj nic není a jen když budete hodní, tak vás svezu.

Má nás jisté? Anebo zkouší, kam až může? Docela se ho doma i bojíme.

děkuji za vaše náměty.

Dobrý den,

prosím, poraďte, jak mám vyřešit následující situaci. Manželovi jako podnikateli se začalo dařit a vydělává hodně peněz. Já jsem celé roky zaměstnaná s příjmem výrazně nižším. Máme dvě dospívající děti. Podařilo se mi prosadit si to, že manžel konečně začal přispívat na domácnost - částka je na úrovni průměrného platu, což k jeho příjmům je relativně málo. Já do rodiny dávám celý svůj výdělek, a protože platím vlastně všechno - domácnost, jídlo, pojistky, spoření, nezbývá mi téměř nic. manžel jím vydělané peníze považuje za "svoje", případně o nich mluví jako o firemní a používá je pouze pro sebe. Kupuje si drahou elektroniku, auta, vybavuje si další dům (od kterého nemáme klíče, protože ten "přece patří jemu". případnou dovolenou musím taky platit napůl, jinak nikam nejezdíme - manžel s přáteli však ano - má za co. Potřebovala jsem od něj víc peněz, jedno z dětí začalo studovat ve vzdálené škole - začal na mne křičet, že nic nemá a že mi nic nedá (taky nedal). Vzápětí však přivezl domů drahou motorku, na které jezdí. To je jen jeden příklad za ostatní, kdy se mi nedaří s ním domluvit na financování - buď to skončí křikem z jeho strany )já po zkušenostech couvám), případně pokud to nezaplatím sama, tak to není - oprava zařízení v domě, pomůcky pro děti apod. prostě dohoda z jeho strany není možná. Mám nějaké jiné možnosti, jak zvýšit jeho podíl na financování rodiny? Na závěr chci jen napsat, že nepatřím k rozmařilým ženám, doma vaříme, zavařuji, zašívám, žijeme docela skromně. Děkuji. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, mám manžela s velmi komplikovanou poruchou osobnosti (emočně nestabilní, trochu histrion, manipulátor). V průběhu let jsem už vyzkoušela leccos, vždycky to fungovalo jen na chvíli - zpočátku jsem se plně podřizovala, pak reagoval na přísun peněz (je lakotný), pak jsme absolvovali tři různé návštěvy u tří psychologů - buď dělal, že neví, o čem je řeč, nebo sehrál divadlo. Opakovaně už nešel, ač jsem ho i kvůli dítěti prosila. Chvíli pomáhalo udělat plačtivou scénu (já jsem kliďas, mě to vždy značně vysilovalo). Dlouho fungovalo mávnout nad jeho výstřelky rukou a zmírnit následky. Bohužel začal přitvrzovat a já už nevím, co dál. Zvolila jsem pasivitu vyčkávání, ale začal mluvit o rozvodu. Dohoda možná není, pokud není po jeho, nevnímá to jako dohodu a naléhá dál. Pokud se v něčem přizpůsobím, příště najde zase něco jiného. Už nevím, v čem ještě ustoupit. Má plnou svobodu - v práci, ve financích, s časem. Vím, že to asi není dobře, že jsem to nechala dojít takhle daleko. Dá se ještě něco dělat? Děkuji.

Dobrý den,

s manželem jsme se začali rozcházet v životních hodnotách. On byl vždy na vnějškovost a jakousi "nevyváženost" (mají to v rodině - tcháni bydleli v nedokončeném neomítnutém domě, ale měli dlažbu z mramoru a na zahradě alabastrové sochy), já po těžkých životních peripetiích si vážím spíše obyčejných lidí a skromnosti. Roky jsem tyto výstřelky tolerovala (byla to cesta k nekonfliktnímu manželství - manžel domov vybavoval vybydlenými předměty, navenek jezdil drahými auty například). Podobně manžel třídí lidi okolo. V posledních letech se nůžky začínají čím dál víc rozevírat. Venku je král a rozhazuje, doma peníze počítá a těžko si probojovávám peníze na domácnost. Raději koupí nové drahé auto, doma zůstávají nedodělky a když se opatrně snažím, aby je dokončil, vede to spíš k hádkám. někdy se to snažím dokončovat, stojí mě to čas a peníze, pak zase nadává, že na něj nemám čas a jsem unavená. Je to takový začarovaný kruh. Začínám nesnášet hezké dodělané domy kamarádů, které manžel nahlas při návštěvách vychvaluje, protože doma žijeme úplně jinak. Jak ho přivést k tomu, že i doma chceme žít hezky? jde vůbec nějak ovlivnit jeho zaujetí pozlátky? Děkuji. - otázka upravena poradcem

Dobrý den paní doktorko,
je mi 48 let, mému partnerovi 57 let. Jsme spolu téměř 3 roky. Je stále ženatý, ale bydlí sám. Je mi s ním dobře, v mých nelehkých situacích je mi velkou oporou. Říká stále, že mě měl potkat dříve, že by to byl pohodový život a že jsem jeho poklad, který mu seslalo samo nebe. Společnému životu se vyhýbá, bojí se stereotypu a má pocit, že by to naši lásku zabilo. Já bych proti nebyla, naopak mám pocit, že život nekončí a ráda bych, abychom si pořídili spol.bydlení. Jenže on má 2 dcery, které velmi dobře finančně zajistil, stejně tak manželku, se kterou má v SJM velký byt v Praze, který nyní užívá jeho starší dcera. Sám obývá její malý byt, o kterém tvrdí, že bude pro vnučku. Já mám vlastní byt. Moc mě mrzí, že vůbec nemyslí na nás. Rozvést se nechce, je to prý pouze formalita. Moc mě mrzí, že vůbec nemyslí na nás. Máme rozdílný pohled na život ve dvou, já bych ráda ještě žila normální partnerský vztah. Třeba i v domku se zahradou, on nechce ani slyšet.Co s tím?

Dobrý den,můj manžel se kterým jsme rok po svatbě mi do dnešního dne nedává žádné peníze na domácnost. Je podnikatel.Jsem na mateřské a co se týče dítěte jeho výživy,oblečení vše táhnu z mateřské, která je velmi nízká.Když ho poprosím, že nemám peníze, řekne mi, že platí byt a stravu at držím hubu a krok.Vařím, uklízím, peru, žehlím,udržuji byt v naprostém pořádku a při tom všem dřu s dítětem bídu. Jsem na pokraji sil.Poradíte mi prosím jak změnit moji situaci.

Hezký den,
s manželkou jsme se poznali před deseti lety, je mezi námi věkový rozdíl 9 let, avšak vždy jsme se spolu cítili dobře, rozumněli si, sdíleli plány i smysl pro humor, méně jsme si naopak rozumněli v sexu (stres na mé straně i následně určitá nechuť x nepochopení) a určité neshody jsme měli i kvůli mému pracovnímu vytížení. Manželka po svatbě odjela (přiznávám i na mé naléhání) do zahraničí na Erasmus, protože jsem chtěl, aby měla i jinou zkušenost než ze své poněkud úzkoprsé rodiny, případně ze života se mnou. V té době jsme se již porozhlíželi po větším bytě, který jsme nakonec koupili a zrekonstruovali. Žena se v důsledku své cesty velmi změnila, a nemohu říci, že k horšímu, jsem za ni šťastný, protože si víc věří, naučila se jazyk, atd. Nicméně na to doplatily všechny naše společné plány - ženě je nyní 27, mě 36, rád bych už nějakou dobu založil rodinu, nicméně žena chce vybudovat kariéru bez ohledu na to, kde to bude. Co teď? Čekat a doufat? A nebo raději hledat jinde?

Potom co se vrátil z měsíčního pobytu to šlo celkem z kopce. Já nepřijímala jeho názory, nelíbilo se mi jak byl sebevědomí, nelíbilo se mi jakým stylem mi oznamuje, že zase někam jede a nebude mít na mě čas. On byl pořád v pohodě, ale bohužel, pak jsme se začali hádat a vztah už nebyl to co býval. Já se nesnažila to urovnat a on už také ne. Začal se chovat vůči mě opovržlivě, ačkoliv říkal,že to není pravda, já to tak cítila. Teď nedávno mi v opilosti řekl,že už je konec. Druhý den se omlouval, domluvili jsme se na pauze. Oba jsme si napsali, že se máme rádi a třeba nám pauza prospěje. Mohla byste mi prosím doporučit, jak pauza má být dlouhá a zda mu mám psát či ne ? Sama mu psát nechci, chci aby začal on, ale bojím se, že už se mi nikdy neozve.. A řekla jsem, že žádná ultimáta v pauze dávat nechci, protože bych sama nesnesla dodržovat v pauze nějaká pravidla. Děkuji Dee

Dobrý den,s přítelem jsme byli necelé dva roky. Celý náš vztah začal ve smyslu mileneckém, první měsíce jsme se stýkali a poté mě přítel představil na oslavě svého kamarád jako svou přítelkyni (asi po 3 měsících co jsme se vídali). Měli jsme se rádi, obou nám vyhovovalo to co mezi námi bylo. Já jezdila domů na víkendy, protože studuji mimo domov a on žije v mém rodném městě. Potom odjel na zimu na 4 měsíce do zahraničí. Já to snášela dobře, byla jsem ráda sama, ačkoliv mě zastihly smutky, ale nevadilo mi, že je pryč. Poté co se vrátil, bylo vše super. O prázdninách jsme jeli k moři, kde byla naše první hádka. Nelíbilo se mi, jak se chová dominantně vůči přítelkyni svého kamaráda. Poté jsme se vrátili do starých kolejí. Ovšem já si začala uvědomovat, jak se mi někdy jeho chování nelíbí a také, že často odjíždí na cesty. Ale chtěla jsem respektovat jeho svobodnou mysl a líbí se mi na něm,že je zcestovalý. Kdykoliv jsme měli čas, byli jsme spolu. Poté zase odjel na měsíc do zahraničí. Jak se vrátil

Dobrý den, je mi sice už 44 let, ale zjišťuji, že se v mužích dosud nevyznám. před třemi měsíci jsem se seznámila s mužem, se kterým jsme si hned na začátku vyjasnili, že nám jde o přátelství - on totiž byl v tu dobu zamilovaný do kolegyně, která ho odmítala. Komunikovali jsme nejprve dlouho přes internet, posléze jsme se začali vídat naživo a z mé strany začalo kamarádství přerůstat v hlubší cit. Partner mi dával najevo, že by se nebránil intimnostem, ale zdůrazňoval, že by nešlo o milování, ale o přátelství s výhodami. Souběžně komunikoval i s jinými ženami a mně došlo, že stále hledá partnerku. se svými city jsem se mu svěřila, ale celkem bez emocí mi vysvětlil, že mě má velmi rád a nechce o mě přijít jako o přítele, ale že by jednak uvítal štíhlejší ženu a že mu vadí, jak mám často vlastní pravdu. Nevím, co mohu čekat. Kontakt jsme nepřerušili, máme si co říci. Dá se doufat, že se zamiluje "dodatečně" do kamarádky? - otázka upravena poradcem

Dobrý den, jsme s partnerem spolu přes tři roky. Oba máme přes padesát let. Jsme rozvedení. Já jsem pracovala a teď začínám podnikat . Máme společnou domácnost, hospodářství a ještě jsem koupila dům a opravujeme jej. Po všechny ty roky je financování všeho převážně na mě, protože partner dělá obchodního zástupce pro firmu ve stavebnictví, ale tento obor neprospívá a on "nechce začínat někde jinde a učit se nové věci", jak sám říká a tak jen čeká jak to dopadne ... Já už ale ztrácím trpělivost a nepociťuji od něj ani morální podporu. A to k nám jezdí na víkend jeho 15-ti letý syn. Od začátku vztahu mi nasliboval rekreace, co koupí, jak co vybudujeme ... hned druhý rok mi řekl, že mezi námi nefunguje chemická přitažlivost, tak jak mu to fungovalo s jeho předešlou milenkou ... Pracovitý je, ale já se s jeho některými výroky a finanční nečinností nemůžu srovnat a nevím co dál . Děkuji za odpověď. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,

nevím, jak s tím naložit. Manžel kopíruje lidi kolem sebe či se některými z nich nechá hodně ovlivňovat. Pokud jsou to muži kamarádi, tak jim doslova podléhá, snaží se napodobovat jejich život, kupuje si stejné auto či oblek. prostě snaží se být jako oni. Pokud jsem to třeba já, snaží se udělat totéž, ale s větší razancí či třeba s horším dopadem na ostatní. Například já dostanu v práci služební telefon, on si koupí taky nový, ale přesvědčuje sebe i okolí, že ten jeho je o mnoho lepší (mně je to úplně fuk, telefon totiž používám jen na volání). Nebo jsme s dcerou byly na dovolené v zahraničí (chlapi z rodiny byli na pánské jízdě), hned další rok jel pouze se synem do stejné lokality, ale "lepší, dražší". Anebo mu něco řeknu, co mi vadí, on mi to zanedlouho vrátí, ale dvakrát silněji. Mockrát jsem mu říkala, že s ním nechci bojovat a ani soutěžit, ale je to marné. Když se snažím udělat hranice, spíš to ještě zesílí. Jako kdyby měl radost, že mi to vadí. Když uhnu, zdá se mi, že je taky nespokojený. Tak už nevím, jak se mám chovat. děkuji - otázka upravena poradcem

Dobrý den,už jsem zde psala ,stále se kvůli tomu trápím a odpověd mi zde nepřišla.Tak bych se chtěla zeptat kde najdu odpověd?Děkuji. Můj ted už bývalý přítel se začal chovat chladně a navrhl návštěvy po ročním společném bydlení do kterého jsme se nastěhovali po 4měsících vztahu. Já mu kvůli tomu nadala a řekla mu,že je konec a odešla od něj. A on mi za to taky vynadal.
Pak jsem se k němu po nějaké době stavila, vyznala mu lásku a omluvila se za tu nadávku. A on mi na to řekl, že chce čas kvůli té nadávce a proto,že neví co si má myslet když jsem mu nadala a o pár dní později vyznala lásku, tak jsem znova naštvaná odešla do svého bytu. A zjistila jsem, že se začal dokonce stýkat i s jinýma holkama.
Ted po delší pauze co jsem ho nekontaktovala mi ted skoro každý den píše zamilované sms a nebo mě obvinuje a nadává mi kvůli tomu,že jsem od něho odešla a řekla mu konec. Neustále píše, že si chtěl o tom promluvit a že konec nikdy nechtěl, ..POKR.-

Pokračování-Ale že pokud chci,tak že se mám k němu stavit na kafe. A že kdybych chtěla být s nim, tak on semnou taky. Na to jsem mu napsala,že si mužem o tom všem teda promluvit venku a on mi na to odepsal,že vlastně neví jestli to má cenu se sejít. Poradíte mi prosím jak v takovém případě nejlépe jednat a co mu na ty sms odepsat? Stále k němu něco cítím, ale nechci se opět zklamat. Poradite mi prosím. Děkuji za vaši odpověd. Děkuji moc.

Dobrý den,chtěla bych prosím poradit. S přítelem jsme se asi po cca 3měsících nastěhovali k sobě,protože mě k tomu neustále přemlouval a plánovali jsme spolu dítě,které semnou moc chtěl.Asi po roce bydlení mi řekl,že se chce pouze navštěvovat a že chce půl roku čas prý na to aby zjistil jak o něho stojím a začal se zároven stýkat s kamarádkama a oblbovat je. Na to já mu řekla ze vzteku,že je mezi námi konec a odešla jsem od něho. Pak mě kontaktoval jen po cca jednou sms týdně s tím,že konec nikdy nechtěl a že když jsem mu řekla konec,že si myslí,že mi šlo asi jen o peníze,což není pravda. Po cca 2měsících co jsem se nekontaktovali, mi ted začal psát zamilované sms jak mě moc miloval a že konec nikdy nechtěl a že ten čas chtěl jen proto aby prý zjistil jak mi na něm záleží a jestli budu chtít být s nim nebo ne a že když prý za nim nedolízám,tak napsal,že dolízat taky nebude a dělat prý ze sebe blbce.-

Dobrý den, paní doktorko, moc Vás prosím o názor. Mě je 35 let a mému příteli 37, máme 2-letou dceru. Celkově jsme spolu asi 5 let. U partnera se vždy projevovala žárlivost, ale teď je to mnohem horší. Je nespokojený, o všem prý rozhoduji jen já, napomíná mě, co mám na sobě za oblečení a nyní situace vygradovala návštěvou přátel. Dala jsem si na návštěvě víno (3dcl) a on se chce rozejít, protože s jinými víno piji, ale s ním ne. Takových situací máme plno, už jsem nevěděla, co mu mám říci, tak jsem se snažila, aby si s někým promluvil. Ale samozřejmě je chyba na mé straně. Já nikam nechodím, dcera je na mě hodně vázaná, protože tatínek se moc nezapojuje. Do partnerské poradny se mi moc nechce, byla bych raději, kdyby začal dělat něco se sebou. Je mi to líto. Ale jinak je zodpovědný, chodí do práce, platí vše nutné, finanční stránka funguje. Hledá chyby tam, kde nejsou. A vždy se chce rozcházet, už mě to nebaví. Mluvím s ním o tom, ale bez úspěchu. Díky moc Eva.

pokračování - otázka najednou odešla "sama" :-)

Jak manžel stárne, čím dál víc se projevuje jeho konfliktní vztah k ženám. není schopen s nimi spolupracovat, pokud jsou podřízené, uráží je a vynucuje si moc. Totéž se děje nám doma. Zdá se mi, že pokud má dojít ke kontaktu manžela se ženou, on jako by se bál, že bude v jejím područí a aniž by k tomu měl důvod, "startuje" do útoku. Přitom jde třeba o normální komunikaci, v níž není ani náznak nějaké moci ženy nad ním. Doma se tak chová snad i preventivně. Je to strašně nepříjemné, velmi to ničí vztahy. Já totiž odmítám tato domácí divadla hrát. On se je snaží vyprovokovat a děti proti sobě štve, já však nejsem pasivní jako tchán a do rozepří vstupuju. Pak se samozřejmě manželova agrese namíří na mne. Jak z toho ven? Děkuji. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, manželova maminka má hysterické sklony - manžel popisoval, že jako dítě zažíval situace, že se zamykala v koupelně anebo utíkala z domova s tím, že se zabije, protože ostatním dělá jen služku, či je se sestrou při rodinných výletech vždy za něco "tepala" . Myslím, že jako kluk se o ní bál a velmi se bál právě těch situací v autě. Já sama zažila také celodenní "pobyty" tchýně v posteli či velmi vznětlivé reakce na nepodstatné podněty. Velmi třaskavé byly i komunikace u nich doma, vždy to bylo 2 proti jednomu (tchýně s jedním dítětem proti druhému, tchán většinou stál bokem). Někdy jsem se snažila pomoci nejen v jejich komunikaci, ale i s rodinnými aktivitami, ale vždy se to obrátilo proti mně, a tak jsem toho postupně zanechala. Myslím však, že manžel (hysterické rysy a lakomost podědil) má asi narušený vztah k ženám. Dřív ani ne, ale jak stárne, není schopen s nimi spolupracovat - otázka upravena poradcem

Dobrý den, co si myslíte o chování manžela - hodně nám komplikuje život a mám dojem, že začalo i velmi narušovat vztah. Manžel měl vždy potřebu s někým "bojovat" - se sestrou, pak v manželství i se mnou. Mockrát jsem mu říkala, že já bojovat nechci (pracuji v mužském kolektivu a tam si toho užiju až běda), ale nemělo to valný smysl. Omezoval mne na MD, jezdili jsme jenom za jeho rodinou, on ve všem dostával přednost, protože je živitel rodiny. Často se stalo, že odjížděl dřív i z rodinné oslavy, protože "musí" do práce (nemusel, stačilo to případně si domluvit i jinak). Pak po mém návratu do práce se mnou "bojoval" o to, kdo víc pracuje, kdo má víc starostí, kdo víc vydělává (a tím pádem kdo by se komu měl podřídit). Na druhou stranu však rád přijímal finanční přínos. Pak také ve mně rád vzbuzoval "vinu" za to, že odcházím od dětí do práce. Toto ústilo v to, že jsem před svým odchodem do práce ještě víc zajistila rodinu sama (nákup, úklid, uvařené a přichystané jídlo, svačiny, zabezpečení dětí...). Teď se to pomalu "překlápí" do roviny - vy můžete být rádi, že jsem s vámi, já rozhodnu o tom, co můžete a co ne, kolik peněz vám dám. jakákoliv snaha o kompromis selhává, já si takhle ale partnerský vztah nepředstavuji. Oporu v okolí nemám, protože navenek se manžel chová jako skvělý partner, chválí mne, je zábavný, utrácí spoustu peněz, doma je však protivný, vše mu vadí, nic nesmíme, je lakomý a vyčítá každou korunu, kterou on musí nám dát. Děkuji za vaši radu. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, seznámila jsem se s jedním mužem, který žije v cizině. Je to Čech. Byla jsem u něj 4 týdny na dovolené. Bylo mi s ním docela fajn, ale jenom jako s kamarádem. Vůbec nic k němu necítím. Myslela jsem si, že si za ty 3 týdny na něm najdu něco co mě bude k němu přitahovat, ale nenašla jsem vůbec nic, jen to, že je hodný. Nemáme toho ani moc společného, každý má jiný smysl pro humor, jiné názory…. Ani fyzicky mě nepřitahuje. K něčemu mezi námi došlo, ale mně se to vůbec nelíbilo a už jsem to nechtěla zopakovat. Když to řeknu ošklivě, tak mi byl pak odporný a pokaždé když se mě dotkl, tak jsem se odporem oklepala. Vím, že kdybych za ním odešla, že se mi změní život, měla bych se určitě lépe než u nás, ale… Myslíte si, takový vztah má cenu? Je možné být ve vztahu s někým, kdo mě fyzicky ani jinak nepřitahuje? Chtěla bych se už usadit, ale zase ne za každou cenu. Děkuji moc za odpověď.

Paní doktorko, jak mám řešit následující situace? Z titulu svého zaměstnání musím občas na 1-2 noci mimo domov. manželovi se to snažím říct s předstihem, když je to déle dopředu, zapomene na to, když je to krátce, křičí, že na to nestíhá reagovat. Zkoušela jsem mu to dávat i písemně, zase nadává na to, že ho uráží forma. další problém je v tom, že nadává, že si JÁ odjíždím, kdy se mi zachce a on se musí přizpůsobit. marně se mu snažím vysvětlit, že jsem zaměstnaná a že bohužel terminy neurčuju, zatímco on je podnikající a do určité míry si organizuje svůj čas sám. Říkám mu taky, že kdybych byla lékařka, chodila bych na noční, kdybych byla dělnice, tak také chodím na určené tři směny a nikdo se mne neptá. To vždycky shodí se slovy, že to je jiná věc. Chci jen uvést, že kdykoliv on potřebuje být mimo domov (dost často, často i na dovolených s přáteli), nic neříkám, o domácnost a děti se postarám automaticky. Stejně jako se starám, i když je manžel doma. Argumenty typu oba dva musíme být občas mimo domov nepomáhají, protože on vydělává víc a je muž, A pak se hned postaví do role oběti, že se bojí mi téměř říkat, že někam jede. To ale není pravda, nikdy jsem mu nic nevyčítala. Nějak netuším, jak se s ním dohodnout. Takže děkuji za Vaši radu..

Dobrý den paní doktorko, s manželem mám takovou potíž. nechává se obsluhovat, sloužit si. například - přijedu z práce a navrhuju jet se s dětmi vykoupat. On ví, že jsem utahaná, ale přesto řekne, že pojede, jen když budu řídit. A nasedne si do auta jako pán. Já je musím tedy odvézt, koupit lístky, případně dětem i jemu zabalit ručníky a plavky. Tak to chodí i v jiných situacích. Když se snažím říct, kde je hranice, vysměje se mi, že to ráda udělá jiná. A taky ano. Ve firmě zaměstnává mj. i rozvedené ženy, s kterými flirtuje a některé z nich pak pro něj udělají všechno. například když odmítnu za něj řešit problém s odpojeným telefonem nebo elektrikou (nezaplatil), přesune to na ně. Když pro něj odmítnu v noci přijet do baru, protože byl pár hodin předtím na mne zlý, zavolá jedné z těch žen a ona klidně o půlnoci sedne do auta a přiveze ho. atd. Paní znám a prosila jsem ji, aby to nedělala, protože on mi to pak vyčítá a vysmívá se mi, že když nechci já, chce jiná, případně mě nějak "potrestá" (mlčí, je dusno, je protivný, odjede někam zase sám...). Paní mi vždy řekla, že je zaměstnaná a že je to příkaz zaměstnavatele (není to v náplni její práce, spíš jsem měla dojem, že doufá v to, že on bude s ní). některé z žen to docela rychle prohlédly a takto mu nesloužily. vždycky taková jedna dvě služky kolem něj jsou a já jsem bezmocná. není to o tom, že bych mu nevyšla vstříc, ale někdy se ke mně nechová jako k partnerce a já díky těmto ženám nejsem schopná to usměrnit. když potřebuju něco já, reciprocita není. Já se nemám na koho obrátit, žijeme tu bez rodiny. - otázka upravena poradcem

Paní doktorko, co se s manželem děje? žijeme daleko od rodin, nikdy jsme neměli hlídání. Nedá se říct, že by manžel byl rodinný typ, ale dětem se o víkendech věnoval, v týdnu, pokud nebyl pryč, jsme trávili večery společně. Pak začal jezdit víc za prací do rodného města, začal vydělávat víc peněz, začal se víc přátelit s bohatými lidmi. A možná měl pocit, že mu ujíždí vlak. Pořád mluvil o tom, že je mladý kluk, že by mohl mít mladší. Začal chodit s kamarády do hospody, ale brzo zjistil, že se tam nic moc neděje. Pak se začal přátelit s různými týpky, to taky netrvalo dlouho. Pravděpodobně proběhla nějaká milenka, protože přišel a říkal, že se nechce starat o cizí děti. Nevěděl, jestli chce s námi žít anebo jestli chce být někde jinde bez nás (všichni jeho přátelé buď měli anebo si pořídili nové ženy či milenky). Koupil dům v rodném městě a začal mnohem intenzivněji jezdit mezi krajem, kde bydlíme a tímto městem (cca 180 km). Když jsem se ho ptala, kde vlastně chce být, řekl, že neví. Začal být i více vznětlivý. Pak si koupil sportovní auto. Teď si pořídil i mladou milenku, kterou ujezdí všude ukazovat (toto trochu znám z dob mládí, taky mne všude vozil a ukazoval). Co dál? Dočkáme se vůbec ještě toho fajn táty a dobrého partnera? Anebo to odcizení je už příliš velké? Jsme z toho unavení. děkuji moc.

Dobrý den,potřebuji poradit,co dělám špatně.Žijeme s přítelkyní cca 2 roky,je nám 48 let Mám ji moc rád,ale doma si připadám jako 5.kolo u vozu.Ona je skvělá žena,žila dlouho sama a musela se o vše postarat,nyní si přijdu,že mne k ničemu nepotřebuje,jako kdyby se mnou byla ze soucitu,což pro muže není úplně ten pravý pocit. Nevím si už rady, když se chci o tom tématu bavit, odbude mne a že není zvyklá se takto bavit,přitom vím z doslechu,že mne probírá s jinými muži na soc.sítích. Nejde mi se chovat tak, jako by se nic nedělo,trápí mne to a přemýšlím,co udělat jinak,abychom měli opět hezký vztah. Těžko mohu měnit ji,ale třeba mi poradíte,jak se chovat jinak, občas mi to připadá,jako by nám bylo 100 let,přitom to tak není. Milostný život je taky nic moc,o něžnosti nejeví zájem o milování taktéž. Je mi z toho všeho smutno a nevím,co si počít. Děkuji Petr

Dobrý den :)
Jsem s přítelem 4. rokem, máme syna. V našem vztahu byly hlavně problémy z mé strany, bývala jsem často hysterická, náladová, kritická, vše jsem se snažila odstranit, změnit. Začla jsem se zajímat o ezoteriku a změnila úplně své myšlení, hodně jsem se změnila a přítel si to dost pochvaluje. Jenže ted se začíná objevovat problém přávě v příteli a on mi neusále opakuje, že se kvůli nikomu nijak měnit nehodlá, že se bude chovat tak, jak on chce...Problém, který mě trápí nejvíc, je jeho panovačnost a ,,buzerování´´..pořád má s něčím problém, nadává mi kvůli úplným banalitám a nadává mi, že jsem ,,budižkničemu´´ (doma se snažím fungovat na 100% ale on stále vidí, že nedlám dost)...včera jsem ho požádala, aby uklidil malému hračkyy v pokoji (já gruntovala celý byt) a on, že není moje služka a že se nenechá nikým manipolovat, co má dělat)...to je pořád, žádné práce po něm nechci jinak. Neváží si mě, říka to i okolí. Co mám dělat (domluvit on si nenechá...nevím, jak dál

Dobrý den,

někdy mám pocit, že manžel svoje chyby a nespokojenosti promítá do mne a následně mě za ně peskuje nebo přímo vyčítá. například - v ložnici máme staré skříně s policemi a oblečením. Vestavné skříně dnes nejsou problém, ale něco stojí, někdo je musí vymyslet a někdo to musí zorganizovat. Manžel si za roky soužití zvykl, že toto všechno jsem vždy dělala já - vymyslela, zajistila, zaplatila. Mnoho let se totiž na financování rodiny nepodílel, protože podnikal. Teď jsem si prosadila alespoň nějaký příspěvek do domácnosti (vzhledem k jeho příjmům zlomkový). Nemám problém skříň zajistit, ale už ji nechci platit sama a manžel mne odkazuje na příspěvek. Ze svých peněz totiž financuje svoje výlety, zábavy, koníčky. No a on mi vyčítá, že jsem neschopná a že to v ložnici vypadá hrozně (ano, do jisté míry má pravdu). Podobně to bylo s kuchyňskou linkou - po letech jsem se tedy pustila do realizace, přišel do studia, všechno bylo špatně a všechno se muselo předělávat. Nebo mi vyčítá "neudržovanou" domácnost, ale ze všech stran na nás čouhají dráty ze zdířek, nedodělaná podlaha, obnažené vedení. Když na to upozorním, je oheň na střeše. Nebo na něco zapomene a hned mi vyčítá, že za to můžu já, protože on nemohl... jsem z toho za ty roky unavená. děkuji - otázka upravena poradcem

Dobrý den,

manžel pořád do někoho "ryje". Rád si rýpne do rodičů (máte na skříni prach - tchyně kvůli tomu udělala hysterický výstup a hledali jsme ji jeden celý den po městě), rád si rýpne do zaměstnanců (např. jedné vedoucí střediska říká, že ztloustla, že nemá peníze, že nemá chlapa - ta to mnohdy oplakala), rýpe i do mne a do dcery (dcera to špatně nese a zdravotně se horší), vysmívá se některým obchodním partnerům, známým. Ten výčet samozřejmě není úplný, u všeho také nejsem. Na druhou stranu jsou známí, kterým manžel pochlebuje a "rozkrájel" by se pro ně. Jsou to povětšinou ti, z nichž má momentální finanční prospěch. Vše se vyhrotilo, když slavil kulaté narozeniny a začal lidi zvát na dvě oslavy podle toho, jestli jsou "high" nebo ne. Toto mne velmi mrzelo, i když umím pochopit, že jsou lidé v jeho životě důležitější a někteří méně. Co však pochopit nemohu, že do té "vyšší společnosti" nepozval známé, kteří nám svého času velice pomohli, s nimiž se stýkáme - avšak díky důchodovému věku již tak "prospěšní" nejsou. Přitom jsou to velice vzdělaní lidé, s úspěšnou pracovní kariérou. Mám pocit, že se s manželem začínáme odcizovat - já sice rýpání nějak zvládám, dcera však ne. Veškeré snahy o domluvu se s manželem míjí účinkem - shodí to například slovy, že nerozumíme legraci. A zároveň mám pocit, že nás rodinu pomalu sune do té skupiny lidí, jimiž opovrhuje. Bohužel je si vědom, že má ekonomickou převahu. Poradíte mi? děkuji
- otázka upravena poradcem

2část: Má tedy majetek. Chudák to není. Jeden byt má pronajatý, druhý bez nájemníků, který musí platit. Několikrát jsem mu říkala, ať ho pronajme, nebo prodá, že nemá smysl mít 2 byty, když stejně bydlí jinde. On souhlasil, ale za 3 roky ho není schopen pronajmout. Sice je to byt na vesnici, ale myslím si, že 3 roky je dost dlouhá doba na to, aby nějakého nájemníka našel. Připadá mi, že na to kašle a nebo nemluví pravdu a byt nemá. Nikdy jsem žádný byt neviděla, nevím tedy co si o tom mám myslet. Zajímá mě Váš názor, zda ve vztahu setrvat, zda má tento vztah smysl. Nevím jestli jen neztrácím čas a roky života s někým, kdo není schopný zajistit pro vztah budoucnost, bydlení..... Přítel neustále mluví o rodině, ale já o téhle možnosti zatím neuvažuji i z toho důvodu, že není vytvořeno odpovídající zázemí. Ani finanční, ani hmotné či nehmotné. Jsem ještě mladá, chtěla bych si v životě i trošku něco užít, cestovat, poznávat. Nechci být neustále bez peněz. Děkuji za Váš názor.