Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den paní doktorko, v minulosti (cca. kolem Vánoc) jsem zasílal svůj dotaz bohužel možná nedorazil....snad nyní budu úspěšnější.
Je mi 32 přítelkyni bude čerstvě 25let, byli jsme spolu cca. 5 let. Společné bydlení cca. 4,5 roku, nějakou dobu v pronajatém bytě pak asi 3,5 roku u jejich rodičů a nyní od 5/2013 jsme byli v našem bytě, který si víceméně vybrala. Hypotéka je pouze na mně (v té době neměla prac. smlouvu na dobu neurčitou). Měli jsme občas nějaké problémy - slovní přestřelky, představa o trávení volného času - já chtěl cestovat a být spolu venku, ona spíše v klidu a popř. zajít někam za nebo s přáteli - jejími. To byl i jak jsem pozdeji zjistil jeden z hlavních problémů. Nebyl jsem schopen s ní chodit na společné akce s jejími kamarády(ami).
Od začátku 10/2013 chtěla pauzu a odstěhovala se ke kamarádce. Pravidla pauzy nebyla stanovena. Vyčetla mi že jsem se nani moc fixoval, že musela vařit prát atd a hlavně hádky a to že jsem poměrně vznětlivý. Chtěla čas pro sebe, to jsem ale nedokázal. Víceméně se sice odstěhovala ale my jsme se vídali v týdnu a o víkendech jezdila do společného bytu a čas jsme trávili spolu. Mně po 1 měsíci chyběla ale já jí asi ne.Já jsem chtěl náš stav řešit a ona mi vždy říkala že neví co chce co bude, že neví co bude zítra, že nic řešit nechce že jí to takto vyhovuje apod...Já jsem toto nezvládal a cca 11/2013 jsem se chtěl rozejít ona souhlasila, odešla k autu plakala tak jsem přišel promluvili si a šlo to pak nějak dál. Ale ve 12/2013 podobná situace neustál jsem ji a když mi navrhla řešení rozchodu souhlasil jsem, když jsme se o tom bavili byla ledově klidná - že to takto chce a že třeba za půl roku to bude jinak ale ted ně. Ještě 23/12 hádka po telefonu od té doby klid. Nyní jsme se po 14dnech viděli při obědě. Vše v klidu, žádné hádky ale ani žádné řešení. Tvrdí že loni se se mnou jen hádala a že za těmito hádkami chce udělat tlustou čáru. Nyní se chce soustředit na sebe co vlastně sama chce, věnosta se koníčkům co dřív nemohla a být hlavně sama - což je pro mne trochu rozdíl předtím chtěla chodit ven a bavit se. Mám jí moc rád a je to smutné to hlavní jak moc vyplavalo až po rozchodu ve 12/2013. Musím na ni pořád myslet. Asi standartní problémy, nespavost, únava, nechut k jídlu...v práci to zatím zvládám. Kdybych přišel o práci = přijdu i o byt. Dost jsem na ni v té naší pauze tlačil - nyní chápu že tlakem ničeho nedocílím spíše pravého opaku. Tvrdí že mne má ráda ale neví jak se rohodne - jestli být sama, nebo někoho jiného najde nebo to zkusíme společně. Že musí objevovat sebe. Ted je spíše doma jen občas jde ven.
Chce se soustředit na sebe a práci.
Pro mne je to težké v tom že se nikde nevidím v jejím životě a mám pocit že se vzdalujeme, ona mi tvrdí opak, že tím jak jsem se zklidnil a začal i jinak (sport, změna života, už ne jn práce) žít tak se naše cesty spíše přibližují. Ale nevylučuje že nekoho potká nebo se rozhodne být sama. Když jsem to s ní chtěl probírat tak zase nic nechce řešit - vše si musí ujasnit v hlavě co vůbec chce.
Proti potkání se 1x týdně - večeře, kino nic nemá. Já mám však problém jak to vše brát. Při každém setkání u mne vyplavou falešné naděje, ale to je spíš muj problém ona mne nic neslibuje.
Když jsem jí řekl že sám nedokážu a ani nechci dlouhodobě žít a že mám za sebou i nějaké rande, tak se jen zeptala jaké to bylo....
Mám ji opravdu rád, ale nerad bych po dalších 3 měsících zjistil, že už je to vše minulost a že opravdu jsem sám....bojím se že by mně to stáhlo ještě níže ..
Nevím jak dál, jak k ní přistupovat, kolik času dát co dělat.
Děkuji za radu, Karel

- otázka upravena poradcem

I já mám chyby. V 95 % iniciuje sex on. Jsem žárlivá. Měla jsem před ním jen 1 vážný vztah a teď lituji, že jsem byla tak „ctnostná“. Taky bych chtěla vzpomínat na několik svých bývalých lásek, zažít vztah s cizincem...

Říká se, že po zamilovanosti přichází láska, ale pro mě to znamená v překladu, že to po pár letech už nikdy ve vztahu nebude tak hezké, že to je už jen o ničem. Jen v článku se to kulantně nazve láska.
A zkrátka… Po všemožných úvahách cítím, že by mi pomohlo, kdybych si začala paralelní vztah. Raději budu cítit výčitky, než brečet téměř každý den do polštáře. A až mě ve stáří podvede, tak si řeknu, že já si užila taky. Přece jenom mám lepší podmínky teď, když jsem mladá.
Zkrátka jsem ochotná přistoupit na toto: Budu hrát šťastnou přítelkyni (nechce se ženit), na 5 let stopnout svou kariéru kvůli dětem, nebudu si už na nic stěžovat, budu plnit manželské povinnosti, jak se asi má, ale skutečný pocit štěstí si zajistím jinde. Mockrát děkuji za Váš názor! - otázka upravena poradcem

... Případ nevěry ze strany ženy znám z mého okolí jen jeden. Nevěřím, že muž dokáže být celý život věrný, nevěřím ani tomu mému. Myslím, že takových 20 let bude sekat latinu, ale v 50 podlehne nějaké mladé holce. Jelikož má peníze, nebude mít sebemenší problém. Nevěřím mu. Věřím, že existují spokojení, i v duchu věrní, muži, ale je jich tak málo, že je mizivá šance ho potkat. Navíc ten můj vydělává slušné peníze, tak budu ve vztahu raději s nevěrným boháčem, než s nevěrným chudákem. Vedle toho má neskutečně úžasnou povahu, jiný muž by byl jedině horší…
Od té doby to ve mně je, a už neprožívám nejen v posteli to, co předtím. Já věřím, že po mně teď touží, ale nevěřím, že tolik, co dřív. Používáme lubrikáč, ale mě to ponižuje. Přitom normálně nemám s tímto problém. P. mi nikdy neřekne, že se mu včerejší noc se mnou líbila. Řekne, že to je přece jasné. Nepřijde mě sám od sebe obejmout, neřekni mi, že jsem hezká, nepochválí mě… Tak moc toužím po lásce, a že po mně někdo moc touží!!! ...
- otázka upravena poradcem

Dobrý den, prosím o názor! 5 let chodím s P., seznámili jsme se, když mi bylo 20. Mně je 25 let, on je o 12 let starší.
Už nevěřím na lásku. V několika věcech před cca 2 lety mě P. neskutečně zklamal. Našla jsem fotky holek, se kterými chodil. Trošku mě zklamal počtem, ale ještě víc zjištěním, že je chlubivý. Nezastal se mě před svým kamarádem, který mě ponížil. Našla jsem u něj fotky velmi mladých nahatých holek (Ano, začala jsem mu lustrovat mobil a mail.) Byl několikrát ve stripbaru, což by mi samo o sobě nevadilo, mě mrzí, že to chtěl přede mnou zatajit. Od té doby mu nevěřím. Z předchozího vztahu jsem si vzala poučení, a se vším, co mi vadilo, jsem se P. okamžitě svěřovala. Jenže to nemá smysl, jen jsem osočena z vyčítání, takže už nemám chuť se o ničem bavit.
Jeho otec celý život podváděl mámu, ta od něj neodešla, můj táta podváděl mámu taky, ta odešla a teď je sama. A často vím o dalších případech, jak někdy ujel nějaký muž. ...

- otázka upravena poradcem

Dobrý den paní doktorko, zasílala jsem Vám dotaz Vámi zařazený pod kategorii "hledání sebe sama", který se týkal finančníh problémů a z nich pramenících potíží ve vztahu s přítelem. Chtěla bych vám poděkovat za Vaše vyjádření se k této věci a podporu, tak nejlépe bych nazvala to, co text od Vás obsahoval. Já jsem se vykašlala na klopení uší a myšlenky na katastrofické scénáře alespoň na chvíli, i když to dalo hodně práce, a zdá se, že přibyla další zkušenost, která potvrzujue, jak velký dopad na vývin věcí a přístup klíčových lidí kolem nás má to, jak se cítíme (a tedy v jaké kvalitě odvádíme svoji práci a jak jednáme) a taky jak na tyto osoby působíme. Je to týden, co za mnou přišla moje nadřízená a sdělila mi, že mě na základě její zkušenosti se mnou a spokojenosti s kvalitou mojí práce na poradě navrhla jako vhodného kandidáta na hpp. Smlouva ještě podepsaná není, ale celé to ve mně budí hodně pozitivní dojem, protože odpovědná osoba mi řekla, že s tím mám počítat, jen ještě nemůže sdělit datum atd. Už jen tenhle projev ocenění mi dává sílu a věřím, že se věci obracejí k lepšímu, mám i více energie na potřebné činnosti. Ve vztahu se to projevilo jasně, přestože naopak přítelovi nyní nevychází pracovní plány, je tam tolik projevů důvěry a citů z jeho strany jako dřív. Naopak on poznal, že všechno vždycky podle plánu nevychází a je tam více pochopení. Tuto zprávu tedy nemusíte zveřejňovat, berte to jako moje poděkování za podporu a Váš příspěvek k pocitu, že není vše ztraceno, pokud se dokážeme sebrat a bojovat. Sice to vím, ale v určitém stavu je těžké bez názoru dalšího člověka podle toho jednat. Věřím, že tohle vyjde, a i kdyby ne, budu se rvát i o uklízečku (bez urážky těchto lidí, jen chci říct, že jsem tvůrčí a nevím, jak dlouho bych to vydržela), ale už s vědomím toho, že si mě přesto partner váží. Tohle byla totiž pochybnost toho kalibru, který v člověku dokáže vyvolat dojem, že ho nohy neudrží. Bez patosu, opravdu jsem to zažívala. Nevylučuju samozřejmě možnost, že se s tím ve stejné nebo jiné oblasti setkáme znovu. Jen doufám, že Vaši poradnu budu moci v budoucnu už pouze pročítat. Nejsem tak naivní, ale doufám. Je skvělé, co děláte pro lidi, přeju Vám hodně štěstí a úspěchů nejen v pracovním, ale i osobním životě. S opětovným poděkováním Soňa :)

Dobrý den,poznal jsem ženu se kterou jsem byl několik let, byl mezi námi větší věkový rozdíl,začali jsme i společně žít i s jejím synem.Ona po čtyřech letech záměrně vysadila antikoncepci a otěhotněla.Naše dohoda byla, že už dítě nechci.Nakonec jsem vše přijal a snažil se udržet rodinu, bohužel to nešlo,nastaly hádky a já raději, aby v tomto dítě nevyrůstalo odešel.Dnes po cca třech letech se nemohu zbavit toho co provedla, nedokážu ji odpustit a cítím, že ani nedokážu navázat na další vztah.Psychologa jsem zkoušel, nic nepomáhá.Pořád na vše myslím a nevím jak se toho zbavit.Je mi padesát a přemýšlím, zda nezůstat raději úplně sám.Těžko se mi důvěřuje,těžko žiji intimní život, jak se zbavit těchto myšlenek a užívat si, jako bývalá přítelkyně, která vystřídala již šest partnerů od mého odchodu..Díky za každé písmenko,nevím si rady...

Dobrý den.Je mi 14 let. Už 2 a pul měsíce chodím s jednou holkou.A když sem s ní je mi mhohem líp než s klukama.Mámě sem oznámila že jsem Lesba.Ale ona to nedokáže příjmout.Já vůbec nevím co mám dělat.Furt mě říká ať se vzpamatuju že nemůžu být lesba.Že je to prý ostuda.Ale já se tak prostě cítím a svou holku miluju.A nechci se jí vzdát protože se to nelíbí rodčům.Chvílema přemýšlím i o útěku z domu.Nevím co mam dál dělat.Mojí holce je 19 let.Už to spolu máme vážné.Byla sem s ní na silvestra.Když na to přišla máma myslela jsem že mě snad zabije.Já už prostě nevím jak dál.Jak to mám vysvětlit mámě?Sem z toho v koncích.Stále brečím.Tajně místo školy jezdím za svou přítelkyní aby jsme se mohli vídat.Nevím co dál. Jak jí to vysvětlit.Prosím moc. Poraďte mi. Už vážně nevím co dál.Děkuji mnohokrát.

Dobrý den paní doktorko, je mi 24 a s přítelem studujeme třetím rokem stejnou školu, ve stejné třídě. Předtím, než jsme spolu začali chodit, jsem byla odhodlaná, cílevědomá a sebejistá. Od začátku vztahu jsme spolu ale téměř každý den v týdnu. A to je podle mě problém. Náš vztah si moc užívám a myslím si, že až moc. Přítel je na mě moc hodný, Ale! v posledním půl roce se mi ale svěřuje, že nejsem už taková jakou mě poznal a že ho to mrzí. Je to pravda. Jsem teď o hodně lenivější a méně cíle vědomější, řeším hlouposti a více méně nic nedělám. Hodně jsem se změnila. Je možné, že je to díky tomu, že jsem se nevěnovala moc škole, ale spíše našemu vztahu a vlastně jsem mu podlehla časově i myšlenkově, a tak jsem začala být líná a přestalo mi jít tak o mou kariéru a mou atraktivitu? Nejhorší je, že se nedokážu asi už půl roku změnit. Prosím poraďte mi, jsem zoufalá a nevím co mám dělat. Moc Vám předem děkuji za odpověď! S pozdravem, Magda

Dobrý den, prosím o radu. JE mi 20 let, studuji prvním rokem vš - tím se mi zásadně změnil způsob života. Musím dojíždět 3 hodiny od domova, bydlet na kolejích...A s tím souvisí i můj problém v rozhodování. Hned první dva měsíce jsem zjišťovala, že bydlení na kolejích není pro mě to pravé. Oslavy do rána jsem si odbyla v 18ti letech a nehygienické a proradné spolubydlící mě také moc nebavily. Přešla jsem proto na byt, kde bydlím s jednou holčinou v pokoji, nicméně také to není nic moc - nesnesu spát v jednom pokoji s někým jiným, na někoho se ohlížet, bát se zavrzat židlí apod. Proto mě napadlo, že bych bydlela na jednolůžkové koleji nebo bytě. Vyřešilo by se tím dost věcí, které mi nyní vadí, nicméně poslední dobou u sebe pozoruji jednu věc, kterou jsem předtím vůbec neřešila. Vadí mi samota - ticho, osamění, pocit bezútěšnosti. KDyž mě naši necají na víkend doma. okamžitě mě to popadne, volám příteli, aby přijel, že to sama nedokážu...NEvím co to má znamenat, vždy jsem si o sobě myslela že jsem samotář. Neumím si samotu užívat. Bojím se, že bych tím jednolůžkovým pokojem ještě vše zhoršila. Nevím jak by to dopadlo. NEvím čím je zapříčiněný strach ze samoty - nikdy předtím jsem ho nezažívala. Byla jsem ráda sama doma - nejspíš proto, že jsem věděla, že rodiče zase přijedou, že se pak zase každý den uvidíme...Teď, když odjíždějí, jim vyčítám, že zase odjedu na kolej a neuvidím je. Když jsem sama, jsem většinou schoulená u počítače a snažím se dovolat příteli, který má z těchto mých podivných stavů obrovskou radost...

Dobrý den, před měsícem jsem podstoupila potrat svého prvního těhotenství. Plod měl těžkou genetickou vadu. Bohužel se též změnilo moje vnímání našeho vztahu s partnerem. Do té doby jsem byla ve vztahu zcela šťastná. Partner se vždy velice snažil i v těžkých chvílích. Přesto se nyní cítím velice nešťastná, i když si nemám vlastně na co stěžovat. Z partnerovi strany se nic nezměnilo. Už v nemocnici mě napadlo, že by mi nejvíce pomohlo, kdyby mě požádal ruku. Úplně těm pocitům nerozumím, protože jsem na tom nikdy nějak nelpěla a těhotná jsem se ani vdávat nechtěla. Nevím, zda za tím u mě není něco jiného. Partner vidí, že se trápím, a také ho to mrzí. Nevím, co mu mám říct. Tohle mu ale rozhodně říct nechci. Mám pocit, že kdybych si o to řekla, nikdy bych si nebyla jistá, že to on skutečně chce. Nechápu, co se to se mnou děje, a nevím, jak to mám řešit.

Dobrý den,
potřebovala bych slyšet nezávislý názor na můj problém.Moje práce mi přináší velký stres.Pracuji jako učitelka na 2.stupni ZŠ a asi tak posledních 5 let mám pocit, že už to asi nebudu moct dělat dál.Chodím z práce vyždímaná jako citrón, vadí mi a deprimuje mě, jak se děti chovají, nedaří se mi je uklidnit při vyučování a tak celkově.Začínám z toho mít deprese, i doma myslím stále jen na práci a odnáší to moje vlastní rodina. Vím, že děti jsou o dost jiné než dřív, ale vím, že ten problém bude hlavně ve mě.Prostě jsem si vybrala a vystudovala pro mě špatné povolání. Dělám to už 17 let , takže lepší už to určitě nebude, spíš jenom hůř.Stále přemýšlím o tom, že půjdu dělat něco jiného, ale vůbec mě nenapadá, co by to mělo být.Vždyť já nic jiného vlastně neumím - jenom učit a ještě blbě k tomu. Měla byste pro mne nějakou radu? Děkuji za odpověď. Eva - otázka upravena poradcem

Dobrý den,je mi 20 let,s pritelem jsme 2 roky, a porád jsem hrozne zamilovana,ale mám takový zvláštní problem.Tak jednou za čtvrt roku mám tzv.svůj citlivý den. Znamená to,ze se mnou není řeč,brecim minimálně 12x za den,kvůli naprostým hloupostem např.ze zapnu spatny program v tv, nebo polozim věc kam nepatří...Přijdu si naprosto neschopna a je mi líto pritele,cokoliv co řekne je totiž spatně a rozbreci me to. Musí to byt hrozne otravne. Čím může byt takova precitlivelost zpusobena?

Nikdy bych si nemyslela, že to řeknu, ale nevím co cítím. Respektive vím, že jsem vesměs heterosexuální, jak po sexuální stránce, tak i v otázce dlouhodobých partnerských vztahů. Trápí mě ale můj dlouhotrvající (10 let) cit k jedné ženě. Vyrůstala jsem pod jejím vlivem a ona mě v roli pedagoga volnočasové aktivity výrazně ovlivnila v dospívání. Je mi zřejmé, že se jedná o případ, kdy jsem si jakožto dospívající člověk zvolila svůj vzor - velice charismatickou osobu- a jala jsem se ji bezmezně obdivovat. Vztah v době dospělosti vyústil v přátelství a v tomto duchu pokračuje, ačkoliv poslední 1-2 roky se vídáme spíše příležitostně. Jenomže i po tak dlouhé době prožívám pocity zamilovanosti (podobně jako je prožívám u mužů), z čehož jsem zmatená. Vím že ona mě má ráda nicméně reálně si myslím, že to necítí úplně stejně. Nevím, jak se k tomu postavit, nehledě na to, že nemám s kým o tom mluvit, protože se pohybujeme ve stejných kruzích i co se týká nejbližších přátel. Jsem citlivá, umělecky založená (jako ona) a bohužel mi nejde přestat o tom přemýšlet.

Milý Luboši, to, co prožíváš mi přijde jako odvětví OCD - v angličtině známé jako relationship OCD. Pokud umíš anglicky a zadáš si do vyhledávače toto spojení, určitě ti mnohem víc věcí bude jasnějších... Tvoje neustále se vracející myšlenky na to, že se ti tvoje přítelkyně nelíbí, že by se ti mohly líbit jiné ženy, že se ti nelíbí, jak žárlí, neustálé analyzování situace... to vše ti zenmožňuje si užít vztah. To je typické pro lidi, co ROCD trpí. Chtějí, aby vše bylo perfektní a taky si nedokáží připustit, že stoprocentní jistota prostě neexistuje a jediný způsob, jak se s tím vším naučit žít, je prostě - přijmout to, že žijeme v nejistotě. Jinak tyhle myšlenky často trápí lidi s malým sebevědomím... a problémem není ona myšlenka samotná, ty máme totiž všichni, ale neadekvátní reakce těla, mysli na ni. Paní doktorka má pravdu, prospěla by ti individuální terapie, jsou i bezplatná odvětví. A rozhodně ti může pomoci i internet, kde zjistíš, že takové problémy řešilo víc lidí...

Dobrý den Paní Jitko, chtěl bych Vás poprosit o radu. Jsem velmi zmatený.S přítelkyní spolu budeme rok, ale vyskytl se nějaký problém v mé hlavě. Pokusím se Vám popsat problém a byl bych rád, kdyby ste mi řekla Váš názor. Na konzultační hodinu nemám peníze a už si bohužel nevím rady. Navíc bych se nedivil, kdyby ste mě odmítla, nezlobil bych se... chápu to.Začli sme spolu randit 15.března ( v ten den sme se poprvé spolu bavili, dohodila nás kamarádka ). Já postupem času zjistil, že mi strašně sedí a s nikým mi někdy nebylo líp. Měl sem 3 holky před ní. Problémem vztahu byla ale její minulost ( v 9 letech se jí rozvedli rodiče - její mamka podváděla tátu, podvedl jí kluk co byl předemnou). Strašně žárlila na každou mou kamarádku ( je to zhruba měsíc až dva, co to přestala dělat), postupem času mi , ale začala věřit a ted už to neřeší. Já jelikož sem z té její přehnané žárlivosti byl úplně mimo, tak mi do hlavy naskočili strašné myšlenky, jako kdybych s ní už nechtěl být ale přitom sem věděl, že bez ní být nemůžu.Potom například všechny zápory, byli sme na výletě a já se na ni strašě těšil, celý den byl krásný, jak sem odjížděl, tak sem na ni pořád myslel, ale ráno jak sem se probudil i něco řikalo jak kdyby ten den se mi vůbec nelíbil. Tak sem sem si řekl dost, musím s tím něco udělat.  Pořád sme se vídali, ale jeden den sem na ni čekal u kostela  a pořád sem se díval po všech cestách, jestli už nejde, byl sem strašně nedočkaví.... potom sme jí uviděl a rozběhl se za ní a pocestě se rozbrečel štěstím, že ji už vidím. Potom po každé žárlivé scéně mi do hlavy naběhly zase ty myšlenky, ale pořád to bylo lepší a lepší. Od té doby brečím skoro pokaždé, co ji vidím a aji v průběhu. Cítím pocity co předtím ne.... Potom přišly vánoce a přes celé ty prázdniny sem na ni myslel snad celý den (dřív když sme na ni myslel, tak se mi do hlavy vždycky nahrnuly ty špatné myšlenky). Uvědomil sem si, že sem se do ní zamiloval a byl sem o tom 100% přesvědčený. Všechny dny byly krásné, dokonce sem měl pocit , že je to ta pravá (hodně členů její rodiny vydrželi s první láskou, u nás je to stejný a já k ní cítil něco až moc silného). Až do 5 ledna, kdy zase začala žárlit , já sem to bral v pohodě a s nadhledem, že to bude v pořádku, ale oni to mají v rodině, když jsou naštvaní, tak nevijou co říkají, jako většina lidí a napsala mi SMS ( jestli mě podvedeš, tak tě taky podvedu). Což se mě dotklo, protože bych nevěřil, že něco tkaovýho někdy napíše. Okamžitě sem se rozbrečel  a jel za ní, tam sem jí řekl že se už nechcu trápit a že už to prostě nevydržím a nejspíš si něco udělám, protože je to jediný štěstí který mě v životě zatím potkalo a prostě mi přijde, že se to kazí všechno. Od té doby to zase začlo. Začal sem strašně přemýšlet a analyzovat. Prostě analyzuju druhé vztahy, názory atd. a přijde mi do hlavy, že sem si prostě něco namluvil co není pravda. Strašně mě to trápí. Aby to nebylo všechno, tak mi někdy prostě přišlo, že se mi nelíbí, a někdy mi přijde že je zase strašně krásná. Pořád nad vším přemýšlím, pořád se na ni dívám a přemýšlím jestli se mi líbí nebo ne... Pořád v hlavě přemýšlím nad jinýma holkama( některým nedokážu ani poznat jestli se mi líbí nebo ne), nedokážu rozlišovat pocity ( jestli mi chybí, jestli myslím zrovna na ni atd.) ale stejně vím, že sní chci být.... trápí mě např. i to, že se mi líbí jiné holky atd. Mám toho v hlavě strašně moc a samé zápory. Většinou ale když u sní tak všechno jak kdyby odletělo.... Su z toho neštastný, určitě ji nechcu ztratit... ale ty myšlenky mě prostě trápí a chci aby všechno bylo jako dřív, o těch vánočních prázdninách. S přítelkyní se o všem bavíme a snaží se mi pomoct ( sama říká, že ví, že ji miluji, že mi chce pomoct a že je to z těch problémů a z toho analizování.) Já právě pořád přemýšlím nad tím, jestli si nenamlouvám do hlavy to, že ji chci, nebo to že ji nechci...  Je to můj první vážný vztah a přijde mi, jako kdybych měl rozházené hormony a bál se toho, bál se budoucnosti. Popravdě mám strach z toho, že se někdy rozejdeme, nepřežil bych to. Když sme se bavil s kamarádkou, tak mi říkala, že v tomto období člověk přemýšlí, jestli s tím druhým chce být nebo ne, že je to možná z toho.PS. Mě je 19 a jí 15. Někdy sem jel autem a díval sem jestli nesedí vedle.... nebo jestli mi doma neleží v posteliPS2: Analizováním myslím :1. dívám se na různé diskuze atd. a porovnávám to s naším vztahem, potom mám pocit že spolu nemáme být aji když ju miluji ( vyvozuju si z toho že ji nemiluji a podobný)2. představuju si lásku trošku jinak než ve skutěčnosti je3.jsem rak, potřebuju city, já když ty city cítím tak je mi strašně dobře a když zrovna ty city nemám tak zrovnou přemýšlím proč je nemám a hned si myslím že ji nemiluji ( myslím tím například, že se třeba procházíme,  bavíme se o něčem důležitým nebo si děláme srandu a prostě nemám nějaké velké štěstí nebo něco v sobě) tak o tom hned začnu přemýšlet4. hodně mi k těm citům pomáhá nějaká hudba která mi ji připomene, nebo je... - otázka upravena poradcem

Dodatek (9):

Kluk, se kterým jsem velmi intenzivně komunikovala pouze po internetu, mou žádost se vidět vždy nenápadně zamluvil, zametl pod koberec. Měla jsem ho ráda a stála jsem o to ho poznat mimo internet, když už jsme spolu trávili skutečně celé dny na Skypu (8-10 hodinové konverzace denně, asi 2 a půl měsíce). Nedošlo k tomu a protože jsem měla strach že mě to pak bude více bolet, "ztratila jsem se" -> nepsala jsem mu, nastavila jsem aby mě neviděl online a snažila se zapomenout, což se mi relativně dařilo.
Teď však, jak jsem již psala v minulém příspěvku, mám přítele, první vlna zamilovanosti vyprchává a já zjistila, že tento internetový kamarád mě má stále rád, je naštvaný sám na sebe že nepřijel a tak mě ztratil. Dává mi však najevo, že to nemám řešit a být šťastná.
Já se však čím dál více cítím zodpovědná za jeho pocit "chtít si rozbít hlavu o zeď".

Chápu když nebudete číst všech 9 dlouhých částí mého příspěvku, moc Vás prosím, poraďte mi s touto aktuální záležitostí. - otázka upravena poradcem

Zpětně si teď také uvědomuji, že v novém vztahu se po "vyprchání počáteční vlny zamilovanosti" vždy začnu zabývat vztahem minulým, většinou se obviňuji z ublížení tomu druhému a chtěla bych to napravit.

Je to normální?

Omlouvám se za tak dlouhý příspěvek, snad se v něm alespoň trochu vyznáte a okomentujete jej. Děkuji, J. - otázka upravena poradcem

Vím, že rozchod by nesl velice těžce, já jej miluji, přesto mě čím dál častěji hlodá myšlenka, že by měl mít někoho bez zdravotního problému, aby byl šťastný - že jej já šťastným nikdy neučiním na 100%. V poslední době se na něm velmi podepsala dlouhodobost mého problému - je z toho nervózní, unavený. Mám o něj strach, snažím se jej také ze všech zbývajících sil podpořit, častěji však dochází k nějakému konfliktu z mojí strany, který si po chvilce uvědomím a zpětně se za to omlouvám. Trápí mě těžký sezónně-depresivní stav, kvůli kterému hledám v obyčejných větách "mezi řádky" a pak vyvádím, omluvím se a dokola.

Co dělat? Stáhnout se, bodnout nůž do srdce osobě, kterou miluji s dobrým úmyslem, aby byl šťastný a netrápil se s nemocnou holkou ? Zdr. problém se v nejbližší době asi nevyřeší. (7)
- otázka upravena poradcem

Je mi teď 20 let, mám tento vztah na dálku a přítel ví o všech mých bývalých partnerech a že jsem skoro s každým z nich velmi záhy měla sex. Nechtěla jsem, aby neznal mou minulost a nevěděl co jsem zač.
Jsme spolu již 8 měsíců. Vše je dobré, téměř se nehádáme, oba hledáme kompromisy a lehce plánujeme společnou budoucnost. Protože se u mě však vyskytl další zdravotní problém, on je mi obrovskou podporou, navzájem se milujeme, ale vidím, že mu postupně ubývá sil, nabývám pocitu, že pro něj bude nejlepší, kdybych zmizela z jeho života. Jednou jsem se dokonce pokusila to ukončit, vysvětlit mu, že by si měl najít někoho normálního, že si ho nezasloužím, že mě mrzí jak ho neúmyslně trápím a že to nechci dělat. Rázně to odmítl, že mě miluje takovou, jaká jsem. Jenomže já stále nejsem zdravá a trápím ho dál. Vzpomínám také na to, co jsem komu kdy provedla a chtěla bych vše napravit, což nejde. (6)
- otázka upravena poradcem

Pak jsme shodou náhod častěji a častěji komunikovali s tím kamarádem, co se mě ujal (doplním - po vysvětlení jsme se oba dohodli, že zůstaneme kamarády a začneme s čistým štítem, nebudeme se k tomu vracet), a po půl roce to spolu velmi pomaličku zkusili znovu. Některé věci na něm (např. to že kouřil) mi vadili již při kamarádství a já si naivně myslela, že ho změním. Další naivní blbá holka, vím. Ukončila jsem to, on to bral jako velký podraz a nemluvili jsme spolu (později jsme to ale opět zase probrali a urovnali, teď máme přátelský vztah, občas se vidíme, nehádáme se, nesvěřujeme se navzájem, ale vychází i s mým nynějším přítelem, který je jeho kamarád a se kterým jsem to dala po rozchodu s ním dohromady. Tento kluk mi dal podporu, když jsem řešila zdravotní problémy, byla hospitalizovaná v nemocnici. To že to byl náš společný kamarád jej nejvíce ranilo a naštvalo, ale i to jsme si vyjasnili.

Proč sem vlastně píšu. Omlouvám se za tuto kilometrovou slohovku a už přejdu k věci. (5) - otázka upravena poradcem

Nemohla jsem mu věřit, zkusila jsem "pauzu" a i když mi chyběl, nedůvěra byla silná. V období pauzy mi pořád psal, že se trápí, nebrala jsem to na vědomí, snažila se mu to vysvětlit, že mi nejde mu zase věřit. Pak mě přestal kontaktovat. Bylo mi skoro 19, našla jsem si přítele konečně z rodného města, ale nemělo to dlouhé trvání - byli jsme každý jiný. Pak už jsem aktivně nehledala, trapně si myslela že jsem se poučila a jsem dospělá. Pak jsem naletěla tomu jíž zmíněnému děvk*ři (to jsem upřímně zjistila až potom), ani nevím proč jsem se zachovala jako hysterka a díky tomu vše vyšlo najevo. Teď bych to nejradši vymazala z života. No nic, dál. Byla jsem zdrcená, že jsem mu naletěla. Našla jsem si "kamaráda s výhodami" - vše věděl, byl na tom podobně, jednou jsme se sešli a pomohli si navzájem ujasnit, co chceme. nelituji toho, ačkoliv to spousta lidí odsoudí, jako mě celou. (4)

Vyčetl mi všechno od začátku doby kdy jsme se poznali. Nesouhlasila jsem a nyní nejsme v kontaktu. Poté jsme byla asi 8-9 měsíců sama. Potom mě okouzlil známý. vzplanula jsem, domnívaje se, že on také. Nakonec skončil s mou bývalou kamarádkou, ze které se vyklubala zlodějka a z něj děvk*ř (omlouvám se za slovník, vrátím se k němu). Mně se ujal dlouholetý kamarád - miloval mě delší dobu. Ublížila jsem mu, protože jsem se 14 dní snažila sama sebe přesvědčit, že ho miluji a nebyla to pravda. Zmíněná bývalá kamarádka přilila olej do ohně nepravdivou informací a my ztratili kontakt, nemohla jsem mu nic vysvětlit. Až po roce a půl, kdy ona kamarádka se pokusila okrást i jeho mi dovolil mu vše vysvětlit. Vyklopila jsem mu celou pravdu o tom známém, o ní a proč jsem jeho nechtěla, že mě uhnal nemocný kluk. S tím se vše po půlročním vztahu zvrtlo, když na mě zafilmoval kolaps "abych si ho více všímala". (3)

Chvíli jsem mu to vyčítala, ale pak jsem udělala tlustou čáru. Další vztah jsem ukončila kvůli hádkám. Dlouho potom mě chtěl zpátky - mě odrazovala jeho touha po sexu - napsal mi že mě má pořád rád a jestli bych mu nedala druhou (nebo další) šanci, když jsem souhlasila a někam jsme vyrazili, hned na té schůzce se mě hned ptal, jestli bychom nemohli "navázat" na vztah nebo jestli tu je tato šance, když jsem odpověděla ať tomu nechá volný průběh, souhlasil, ale na další schůzce zase začal "tlačit na pilu", tak jsem se stáhla a ukončila to. To se párkrát opakovalo. Později jsme se o tom všem bavili, omluvil se a chtěl být normálními kamarády. Slíbil, že mě již nebude do ničeho nutit, což také splnil. Mezitím jsem rychle vzplanula a ochladla s jedním klukem z Prahy, to bylo oboustranné - dohodli jsme se, že to ukončíme. Potom jsem ukončila onen kamarádský vztah (předchozí) z důvodu zjištění, že ačkoliv mě nenutí do dalších šancí, po 1. schůzce s mojí kamarádkou "tlačí na pilu" u ní. (2)

Dobrý den,
je mi 20 let a měla jsem již více partnerů. Ve 14 letech jsem se zamilovala do 20 letého kamaráda, vydrželo nám to necelý rok. Mladá, hloupá a sobecká jsem se s ním pak rozešla, poněvadž nechtěl přerušit studium nástavby a přestěhovat se do stejného města (dělilo nás cca 250 km). Chvíli to bolelo, ale pak jsem si našla jiného přítele, tentokrát ze Slovenska. Bylo to skvělé do doby, kdy mu nevyšly přijímací zkoušky do Brna - měla jsem pocit, že bych to nezvládla a ukončila to. Myslela jsem si, že dělám dobře, ukázalo se však, že ho to zcela změnilo. Z hodného kluka se kvůli mě stal nešťastný, nedůvěřivý mladý muž, nevěřící v cokoliv dobrého. Po čase jsem se chtěla k němu vrátit, ale odmítl mě. Chvíli jsem o něj usilovala, nepodařilo se. Pak jsem přestala a začala se zajímat o někoho jiného - a on začal mít zájem. Odmítla jsem ho já - chtěla jsem dát šanci tomu novému. Nevydrželo to moc dlouho, protože jeho rodiče si představovali někoho jiného a on to nezvládl. (1) - otázka upravena poradcem

Dobrý den, paní doktorko. S přítelkyní jsme spolu déle než rok. Problémem je, že máme stejnou školu a chodíme do stejné třídy, oba však studujeme jiný obor. Těch věcí, co nás spojuje a odděluje je mnoho. Chovám k ní neuvěřitelnou úctu, v mých očích je jako anděl z naprosto jiného světa. Podle jejích slov, jsem pro ní to samé a nejvíc co nás spojuje je naše praštěnost, kterou si před ostatními nemůžeme dovolit. Mým problémem je, že mi na ní vadí hodně nepatrných maličkostí, až hloupostí (podle ní). Některé rysy povahy, občasný styl vyjadřování, apod. To je ale bohužel zaviněno mou puntičkářskou povahou. Jejím problémem je velká žárlivost na naprosté maličkosti, jako je jen třeba pozdravení staré známe a rozpačitost pohledu na určité situace. Chvilku bere určitou věc jako legraci a další den jí řeší jako vážnou věc. Rozejít se s ní by bylo pro mě určité osvobození, ale zároveň neskutečně tíživé břímě plné výčitek a smutku (zřejmě). Tak samo to cítí ona. Předem děkuji za radu.

Dobrý den paní doktorko,až do tohoto týdne jsem si myslela, že jsem na kluky. Jenže jsem poznala holku, která mě úplně pobláznila, ona ke mě taky něco cítí, to mi řekla,ale nechce si zkazit svůj současný vztah s přítelkyní, kterou miluje a chce s ní být. Jenže já to z ní cítím, že jí nejsem lhostejná a ona chce hranice mezi námi vymezit, aby si to mohla hlídat, já to chápu tak, aby prostě neujela, a že to takto udělat prostě musí...Máme společné zájmy, perfektně si rozumíme, vídáme se u volnočasových aktivit, jenže ona to chce držet v kamarádské rovině a já se bojím, že to nedokážu, že vždy budu cítit a chtít něco víc a budu se jen trápit, protože mě moc přitahuje...má to cenu? jaký je Váš názor, nebo je lepší, když ji nebudu vídat? děkuji

Dobrý den, je mi teprve 11 let a vždycky sem byla na kluky.Jednou Sem viděla pořad ve kterým byli 2 lesby.Začali se mi líbit holky a od té doby si myslím že sem lesba a strašně se toho bojím, kvůli tomu se pořád nervuju.Když vidím nějakou holku tak mi buší srdce,sem nervozní,a bolí mně břicho.Mohu se zeptat jestli v tomhle věku můžu poznat svojí orientaci?

Dobrý den paní doktorko..můj problém je myslím komplexní a jeho kořeny hodně staré. Vždycky jsem chtěla všechno nebo nic, od práce i zálib. Projevuje se to teď v mém vztahu s člověkem, kterého zbožňuji, nedokážu si představit, že bych někdy potkala někoho lepšího, ani nemám chuť si něco takového představovat. I když vím, jak vnímá poblázněný člověk, tohle je prostě jasná výhra v životním konkurzu,když to řeknu divně, "vítěz" získává svůj status jen na základě srovnání a myslím, že vcelku objektivního. Vím, že to zavání závislostí, ale já bych právě chtěla nabídnout schopnost rovnocennosti v partnerství, hlavně co se práce a příjmu týká. Jsme spolu sice teprve něco přes dva roky. Příklad, nebo střípek z mozaiky..Nikdy nechtěl děti, když jsem nechtěně otěhotněla v létě, najednou bylo dilema a dokonce říkal v jednu chvíli, že bych na interrupci jít neměla, protože se mnou chce zůstat,protože se bojí, že to zničí náš vztah.Nakonec jsem tam šla a je mi to líto, i když vím, že to asi jinak nešlo.I jemu to bylo líto. Nevím, mám pocit, že tak jako znatelně změnil mě, já jsem (neplánovaně) změnila jeho. Jediné co nám ničí štěstí, je nedostatek financí, vědomí souvisejících problémů a zvýšená citlovost k negativním jevům (člověk už je unavený, už chce a potřebuje změnu a ona stále nikde..neumíme se radovoat tolik jako dřív díky tomuto) Já dojíždím na nějakou brigádu do hl. města, ale nestačí to, vím že musím najít práci na hpp v okolí. Poslední 3 týdny už to byl tak hrozný stav (bylo mi opravdu do breku a při myšlence na to, že by kvůli tomuhle skončil vztah s tímhle člověkem..nejhorší scénáře, pocit, jakoby tím mělo skončit všechno, protože už by nemělo nic cenu, zárověň vědomí toho, že ten strach jen paralyzuje a pokud mu dovolím růst, nikdy se z toho nedostanu, že se tohle přece ještě nestalo a je v mé moci se o to postarat a zabránit tomu - prostě regulérní depka), že jsem šla na pohovor i do továrny (milé překvapení, teď si říkám, že bych tam pracovala docela ráda) a mělo by to vyjít. A modlím se, aby to vyšlo..stejně ještě sháním do rezervy. Klidně bych vzala i uklízečku, přestože vím, že moje kapacita dostačuje na pozice s příjmy kolem 30000. Hrozně se bojím odmítnutí a neúspěchu, tak moc, že ani kolikrát nezačnu s akcí, jen abych to nezažila. Přítel má představu, že bych se měla vrátit ke svým zálibám a začít si i jimi přivydělávat, a hlavně znovu získat dostatek živé praxe s programy, se kterými se dá získat práce za dvojnásobek a více, než bych měla tady v té výrobě. Jenže nechápe, proč nedokážu po večerech po půlhodinách nebo hodinách se tomu věnovat, a myslí si, že argument "potřebovala bych se tomu věnovat souvisleji, delší dobu a hlavně v denní době, kdy mám ještě sílu se na něco soustředit" je jen výmluva, či alespoň mám ten pocit a hrozně mě to mrzí. Možná je to tím, že on je velmi činorodý. Když končil jako OSVČ v době, kdy jsme se poznali, musela jsem mu volat záchranku, protože měl kolaps z vyčerpání z práce. Nevím, jestli bych neměla jít k psychologovi nebo přímo na koučink..nechci a jsem rozhodnutá nedovolit, aby mi tohle zničilo nejkrásnější vztah v životě. Jenom při té představě je mi zle, vím, že ji musím opustit a zahájit akci, ale potřebuju se nějak sebrat a najít dost síly. Co si o tom myslíte paní doktorko? Už se opravdu cítím jako největší lempl, jeho kamarádi si mezi sebou říkali že jsem líná (když na hloupou brigádu se táhnu do Prahy, nemám zaplaceno ani zdr. pojištění, jak si někdo může myslet, že bych všemi deseti raději nebrala normání práci v blízkosti bydliště :( když stejný čas strávím na brigádě včetně cest a nemám ani polovinu peněz co bych měla tady). Od té doby, co bydlíme v domě bez ústředního topení a bez vody v něm, bez pračky a s velkými pozemky kolem, jsem si ani nepřečetla knížku, když jsem na brigádě a přijedu večer, udělám jen nejnutnější věci, pak se většinou podíváme na film a jdu spát. Možná mám pokřivené prožívání všeho, ale opravdu nemám pocit, že bych nevěděla, "do čeho píchnout" a šla se opalovat nebo nevím co... Děkuji mockrát za každou odpověď a omlouvám se za tu hodně kostrbatou stavbu textu, pokud jde o témata.

část 4: Problémy :
1. lhala mi = šel sem jí napsal na tabletu, kde byla přihlášená ( viděl sem její fb a okamžitě to najelo do zpráv) viděl sem tam pusinky a podobný blbosti, tak sem tam našel jak jí borec zve na kafe kněmu dom, pořád se vyptává na ni a následně jí napsal že ju chce p*chat. Tak sem mu jasně naznačil že tudyma cesta nepujde

2. Problémy zkrz věci, které jsou pro mě nechutné/štvou mě a i její takový problémy. odjakživa nesnáším gynekologii ( přijde mi to nechutný) a navíc ona začla v mým vztahu chodit ke chlapovi ( žárlivost a strach). Navíc ji v ten stejný čas chytla strašná žárlivost na holky co jsem měl před ní (zase přijde jí to nechutný atd) z tohoto vypramenily špatný nálady, který určitě nepomohli…

3. Soud - jejich se rozvedli před několika lety, zrovnou onehdá byl soud z čeho byla hodně vynervovaná

Takže bych řekl, že za to mužou aji ty problémy, že všecko nebylo jak má a mě to prostě začalo asi mrzet a proto toto.

- otázka upravena poradcem

část 3:
Například: Včera sme byli v Hodoníně na výletu, přijel sem pro ni a jenom jak sem ji viděl jsem se jak kdyby úplně rozzářil…celej den byl krásnej. no dneska ráno mě to zae chytlo, že se mi to nelíbilo ten den a zase sem neviděl na čem jsem ( prostě at si řeknu co si řeknu, furt mi něco říká, pravej opak než dejme tomu chci) su z toho zmatenej.
Je to první vážnej vztah, vztahů sem měl víc, ale žádnej nevydržel. s ní to chci dotáhnout co nejdál, protože je strašně rzomilá alt akorát mi brání tyto nálady… navíc je strašně tolerantní a snaží se mi pomoct se z toho dostat.
Prosím o rady jak se z toho dostat, co to může znamenat, protože vážně se s ní nechci rozejít, ale brání mě ta hlava.
PS: napadl nás psycholog, - otázka upravena poradcem

Je mi s ní fakt dobře a ten pocit v hlavě, jestli ji doopravdy miluju nebo ne podobný, mě neskutečně ještě sráží, protože já ji chci milovat jak nikoho, hodíme se k sobě a všechno, ale nejsu si tím jistý, jestli to tak doopravdy je tedka Já to už po těch 7 měsících ani nepoznám su z toho v koncích, protože se snou nechcu rozejít, když je mi sní tak dobře, jenom kvůli tomu, že "nevím co chci".
Máte někdo podobný zkušenosti nebo rady nebo cokoliv, co by mi mohlo pomoct? Nebo aspoň názor Někdy se mi chce i brečet, když ji nevidím ( jak se m stýská…. většinou to je když poslouchám nějakou písničku co mi ji připomene). Mám o ni strach, když třeba sama čeká na autobusovým nádraží po tmě.Ale když su sní většinou nemám pocit nekonečného štěstí nebo něco takovýho. je to z těch problémů ( že mám plnou hlavu) nebo jak by ste si to vysvětlili?edtím se mi líbila a všechno, ale ted z ničeho nic toto. - otázka upravena poradcem

Radil sem se na jiných stránkách, toto je napsané dřív ( první část)
Nedávno to bylo 7 měsíců, co chodím s mojí přítelkyní. Dali jsme se dohromady hodně rychle (za 2 dny, co jsme se znali). Ze začátku sem nevěděl, jestli s ní chci chodit, potom sem si řekl, že teda jo, ale tedka po těch 7 měsících se naskytly první problémy.
Já ani nevím jak, sem začal myslet na věci, na který sem nikdy nemyslel. Nevím jestli je to z těch nervů ( byly fakt velký, mám toho tedka plnou hlavu), nebo to značí něco jinýho
Jsme spolu každý den, chybí mi, např včera sme se viděli až večer, tak mi chyběla už od oběda, ale nastala věc, nad kterou nemůžu přestat myslet. přijde mi, že ji nemiluju
V hlavě mi něco pořád říká " jo miluješ ji" a hned v zápětí se ozve pravej opak " nemiluješ ji". Nedávno sem jí napsal básničku, u které sem se rozbrečel. už kolikrát sem jí řekl prostě že ji miluju a rozbrečel sem se u toho,proč?jestli štěstím nebo tím že to nevím jistě? - otázka upravena poradcem

Dobrý večer, prosím Vás o radu. Mám 24 let, před rokem jsem se po 5 letech rozešla s partnerem, byl skoro o 2 roky mladší. Začala jsem se nudit a tak jsme se na rozchodu vlastně dohodli. Za celých 5 let jsme se vůbec nepohádali a já mysela, že spolu budeme na pořád.Zároveň už jsem ale měla kamaráda, s kterým jsem začala za 2 měsíce po rozchodu chodit. Je starší, má 30 let.A viděla jsem v něm vše, co předchozí přítel neměl: práci, ví co chce atd. Jenže to podle mě asi bylo moc brzo po vztahu předchozím, protože na prvního přítele pořád myslím, často se mi o něm zdá a kolikrát si říkám, že bych ho chtěla zpátky. S novým přítelem jsem asi půl roku, ze začátku to bylo dobré, ale teď si uvědomuju, že on kromě práce nic jiného nemá. Je lékař, takže je pracovně velmi vytížen a čas na sebe máme jen o víkendu, kdy stejně ale potřebuje spát. Takže žádné výlety, kolo nic. A já jsem z něho pak unavená taky. Tak nevím, jak dál. Asi teď trochu lituji toho, že jsem tak brzo začala nový vztah.
Děkuji - otázka upravena poradcem

Dobrý den paní doktorko, potřebovala bych poradit. Je mi 33, jsem vdaná, máme dvě malé děti a řekla bych i fungující vztah s manželem - velmi ho miluji. Nedávno jsem, ke svému zděšení, zjistila, že se mi líbí i ženy..a nejen líbí,ale i sexuálně přitahují. Nebylo to z ničeho nic, ale potkala jsem někoho, díky komu jsem si to uvědomila. Vyděsila jsem se-do této doby mě něco takového ani nenapadlo. Nicméně to cítím velmi silně a od té doby na to nemůžu přestat myslet. Vše se odehrává v platonické rovině. Jak to má ta druhá žena netuším, ale mám pocit, že se mnou flirtuje (dlouhý oční kontakt,letmé doteky,dvojsmyslné narážky...) jenže ženy se tak k sobě někdy chovají a nemusí to vůbec nic znamenat-říkám si, jestli si to jen nenamlouvám.Jsem zmatená.Jednak z toho, co cítím (a že to cítím), z toho jak se ke mně chová, ale i z toho, že vůbec nad v představách připouštím možnost, že by to případně mohlo zajít někam dál. Poraďte prosím. Do teď byl můj život tak jednoznačný a nekomplikovaný. K

Vazena pani doktorko,
velice jsem se zamilovala do sveho skolitele, o 11 let starsiho muze(36). Nemel nikdy dlouhodoby vztah, a my jsme si skvele rozumneli-jenze jsem zjistila, ze trpi erektilni dysfunkci, o ktere mi nerekl, a musi si brat pred kazdym stykem Cialis. Na mou otazku vse zaprel, ze si to bral jen zpocatku a pak uz to dal nebral, coz ale nebyla pravda. Do toho ma snizeny spermiogram, jak se mi pote zminil. Rozesla jsem se s nim, protoze jsem se bala, ze to do budoucna prinese jen komplikace, byli jsme spolu asi 4 mesice.Trapim se ale vycitkami, ze jsem ho opustila, nepomohla mu a do toho se vidame v praci, kde me skoli, coz me uvadi do hroznych stavu vycitek. Poadila byste mi, co s tim? Jsem spatna, ze jsem ho v jeho situaci nepodporila?mam pocit, ze jsem hrozna a ze uz se nikdy tolik nezamiluji..Nevim, co se sebou delat:( - otázka upravena poradcem

Dobrý den, napíšu to co nejstručněji, je mi 19 let a poslední dobou přemýšlím o tom, zda nejsem na holky ..nejsem si však jistá, jelikož jsem v minulosti vystřídala spoustu kluků, dá se říct, že až příliš, nikdy mi však nevydržel vztah, ale párkrát jsem do opačného pohlaví zamilovaná byla, jenomže nikdy mě nebavil sex s žádným klukem a říkala jsem si, kdy bude konec, musím říct, že i do holky jsem byla zamilovaná a bylo to asi silnější jelikož jsem i usínala s oblečením, které bylo její a čichala si k němu..asi před rokem, jsem se vyspala s holkou a najednou jsem nechtěla končit, když se dívám na nějaké video L, tak mám z toho motýlky v břichu, kdežto z normálního hetero. se mi nic neděje..s klukem jsem nikdy nedosáhla org,,narozdíl od holky, raději teď vyhledávám kontakt stejného pohlaví, kluky zkrátka odbývám..nevím zda se člověk může takhle ze dne na den přeměnit, slovu bisexuál nevěřím, podle mě to je buď a nebo..Děkuji za odpověď.

Toto rozpoložení trvá asi půl roku, špatně spím, toužím po změně, možná i po nějakém oživení vztahu, připadám si jako robot. Ráda bych Vás ráda požádala o radu, co s tím, abych ostatní probudila z letargie a přestali spoléhat ve všem na mě. Děkuji II. část

- otázka upravena poradcem

Dobrý den, je mi 40 let, manželovi 47, máme 2 děti 15 a 12 let. Žijeme si průměrně, manžel má děti rád, mě také, ale…... Manžel je můj první vážný vztah jsme spolu 20 let a momentálně jsem z našeho manželství totálně vyčerpaná. Byla jsem vždy zvyklá vše zařídit, vyřídit (i do porodnice jsem se odvezla sama), nikdy mi nepřišlo, že dělám něco špatně. Mám dojem, že jsem všechnu energii věnovala rodině, práce byla u mě na druhém místě a příliš jsem nemyslela na sebe. Nejsem žádná šedá myš, nicméně dvoření ostatních jsem přehlížela, po práci jsem běžela rovnou domů, aby bylo navařeno, uklizeno, plánovala víkendy, dovolené... Teď mě děti postupně přestávají potřebovat, manželovi full servis vyhovuje, ale mě tohle neuspokojuje. Po kariéře jsem nikdy netoužila, i když mám VŠ pracuji na nižší pozici a i na pracovišti jsem ta, která nemá problém cokoli vyjednat. Před časem jsem měla nabídku prac. postupu –odmítla jsem, kvůli rodině… I.část

.Ted před dva měsíci se něco stalo,zase já jsem to začala-jako vždy,on nikdy moc nechtěl nic řešit,o všem jsme si promluvili,i když všechno jsem vědět nechtěla,sex je častý a úžasný,vyznání lásky,prostě tak to má vypadat na začátku,proč nám to trvalo 16let,jsem z toho zmatená,to mě celý ty roky nemiloval i když mi to často říkal, proč mi to neřekl,také se bojí,jestli to není u něho jen chvilkový.
Snad mi poradíte,už se nechci trápit. - otázka upravena poradcem

Skončilo to,další operací,ale úspěšně.To už jsme byli spolu 7let.Do té doby skoro žádný sex,hádky a z mé strany také podežřívání.Potom se to trochu zlepšilo po mém naléhání,ale to,že jsem si stěžovala bylo od začátku na chvíli to bylo dobrý a pak zase nic.Jednu dobu jezdil i na služební cestu a tam mi byl nevěrný,to jsme spolu byli 9let.Já jsem si to myslela s jejím manželem,on mi přísahal na syna,že mi nikdy nebyl nevěrný.Píši protože se v něm nevyznám,samozřejmě mu nevěřím,že mě nepodváděl,ale jsem na něj moc naštavaná,že jsi mě vzal a nemiloval mě jak říkal a hlavně nikdy se mnou noc nemluvil o svých citech,že mu nedávám to co potřebuje,nedokážu se stím smířit,že to nechal tak dlouho,já jsem od začátku kvůli tomu stále brečela a brečím,trpěla.Vždy,když jsme spolu dlouho nic neměli,jsem ho k něčemu vyburcovala,ale to trvalo jen chvíly.

Dobrý den,potřebovala bych poradit,jak na to zapomenout.
Jsem svoji 16let a máme 15letého syna.Naše seznámení,manželství a nakonec těhotenství proběhlo v jednom roce.Oba jsme měli jiné vztahy kde jsme nebyli štastní.Bála jsem se takhle rychle si ho vzít,ale on mě přesvědčil,že mě miluje a byla štěstím bez sebe.Manžel je hodný,romantický a dává na jevo svoje city a já to nikdy moc neuměla.Díky tomu jsme se často hádali a také kvůli nevěře,od začátku vztahu,je pořád v práci a náš sexuální život také nebyl ideální a divím se,že jsme pořád spolu.Letos mi to vlastně všechno začalo docházet,jak ho vůbec neznám.Byli jsme spolu 3měsíce a brali jsme se a měsíc po svatbě jsem zjistila,že jsem těhotná.Byla jsem moc štastná,ale od třetího měsíce těhotenství se mnou nechtěl spát.To se nezměnilo ani v dalších letech.Měla jsem od 15let gynekologické problémy a bolesti při styku a po narození syna mi našli nezhoubný nádor na vaječníku.Po operaci zlepšení,ale postupem času se bolesti vrátily bolesti.
- otázka upravena poradcem

Dobrý den, také bych žádala Vaši radu. Měla jsem kamaráda - velmi dobrého. Byl jako můj bratr. Náš vztah byl intimní, ale ne sexuální. Byli jsme si blízcí. Bohužel, začala jsem do toho vztahu investovat až příliš. Mohla jsem se rozdat a roztrhal, abych mu vyšla vstříc. Stal se mou posedlostí. A čím více jsem vnímala, že si mě přestává vážit, tím více jsem se snažila - jako smyslu zbavená. Skončilo to tak, že mě ten člověk brutálně zkopal a zmlátil. A víte co? Nezastavilo mě to!!! On se od té doby stáhnul. Sice se mi omluvil, ale přestal mě vyhledávat. A já se pořád snažím najít si k němu cestu. Jako bych neměla vlastní hrdost. Vůbec nechápu, co to se mnou je. Jsem zoufalá sama ze sebe - vím, že se nechovám normálně, ale nejsem schopna to změnit. Co mě nutí mu pořád psát? Proč nejsem schopna ho poslat tam, kam patří? Proč jsem tak snadno zapomněla na konflikt?Týrá mě, že mě nemá rád. A čím více se snažím, tím více klesám ve svých i jeho očích. Ale nedokážu to změnit. :-( Tak co se mnou?

No a včera jsem dostala zase ten špatnej pocit,že mi zase ublížil.Nevím proč ,ale využila jsem situace a kontrolovala mu fb.A tam jsem to viděla znova.. V ten den jak se semnou rozešel tak hned se šel vyspat s nějakou jinou.A potom měl ještě tu drzost mi zavolat a tvrdit mi jak mě miluje.A pořád jsem s ním.Já už vlastně ani nevím proč to dělám?Dřív jsem ze sebou nenechala takhle zacházet,ale ted? .. Klidně se nechám od přítele podvádět a neustále si nechat lhát přímo do očí.Nevěřím u ani slovo.Nevěřím mu nic.Když se spolu milujem tak si vždycky vzpomenu na to ,že ho kromě mě měly další dvě a kdoví jestli jich není víc.Nedokážu ho prostě nadobro opustit.A nevím proč.Pocit,že bych ho milovala nemám ani mu nevěřím.Tak proč je pro mě tak těžké se od něj odpoutat?Nedokážu jeho chování pochopit.Ještě dodám,že co se týče sexuálního života tak tam žádné problémy nejsou.Jinak si spolu rozumíme.Tak proč tohle dělá ? Je nějaká šance,že by mě miloval?Nebo jde o nějaký jeho psychický problém?

Říkal mi,že měl k vůli tomu strašné výčitky svědomí tak,že mi to musel říct.Věřila jsem mu to.A přestaly jsme nevěru řešit a zase to bylo v pořádku.Ale to se nedá dnes říct.Psaní ostatním holkám pokračovalo dál.A už jsem mu přestávala věřit,když jednoho dne jsem začala jednat uplně jinak.Chtěla jsem po něm at mi ukáže fb..nerad,ale ukázal.A dozvěděla jsem se,že spal s jinou dívkou 5měsíců začátku našeho vztahu.Začala jsem šílet..takhle naštvanou mě přítel ještě neviděl..chtěla jsem jít pryč a už se za ním nikdy nevrátil,ale potom se stalo něco co mě u něj zarazilo.Chytl mě a začal opravdu hrozně brečet nechtěl abych odešla prosil mě o šanci a omlouval se.. Dala jsem mu šanci.. Ve které se opravdu snažil,ale po týdnu nebo 14ti dnech mi řekl,že už ho to nebaví se takhle snažit ,že si zněj dělám otroka a dělám z něj vola.Rozešel se semnou.A řekl mi,že mě nemiluje.Odešla jsem.A asi po 5hodinách mi volal a šli jsme ven.Chtěl mě zpátky a já jsem samozřejmě po tom všem do toho šla.

A poté jsem se začínala cítit zase dobře.Ale o velkých prázdninách jsme se s přítelem začali opravdu často hádat a kolikrát jen k vůli blbostem např.: Kvůli pohledům na sebe..) Když jsme se hádali tak on byl ten kdo měl vždycky pravdu a všechnu vinu házel na mě..Všechno jsem mu odsouhlasila .. Ale zničeho nic ve druhé polovině prázdnin se ve mě začalo něco měnit. A to moje city k němu .. už jsem chtěla mít i svoje slovo .. Takže už jsem říkala co a jak je..Protože on byl ten kterej dělal chyby.Potom jsem se dozvěděla ,že píše holkám přes fb .. zval je k sobě na film nebo na kafe,ale pokaždé to byl jen podtext pro sex.. Když se ho ty holky ptaly a co já? Tak se o mě bud vůbec nebavil nebo řekl, že jsem ho podvedla nebo,že jsme spolu jenom ták.Ponižoval mě před všema těma holkama a lhal o našem vztahu.Pak přišly dny kdy mi holky začínaly přeposílat co jím píše..Tak jsem to s ním začala řešit.Přiznal se mi k jedné nevěře.A to k té,že se líbal s jinou dívkou.

Dobrý den.Potřebovala bych od vás pomoci.10 měsíců mám partnera se,kterým jsem se poznala na internetu zjistili jsme,že bydlíme hned vedle sebe já v jenom paneláku a on ve druhém.Ze začátku našeho vztahu šlo všechno naprosto hladce.Byla jsem naprosto spokojená.Potom,ale začaly trable.Stala jsem se na něm závyslá.Schválně vynechávala školu a začaly problémy i doma.Doma na mě byla mamka zlá a měla k tomu důvod.Přítel v té době u nás spával a začal se mě zastávat.V ten večer se přítel s mamkou moc pohádal od té doby k nám nechodí a uráží mojí rodinu jen když se o ní zmíní.Má rodina ho nemá vůbec ráda.Asi 2 měsíce našeho vztahu si začal dopisovat s mou nejlepší kamarádkou a chodili spolu ven.Napřed jsem měla plnou důvěru ,ale potom jsem kamarádce přestala věřit a jednou jí sledovala a zase měli spolu schůzku.Tak jsem přišla o mou nejlepší kamarádku .. a dostala jsem strach bavit se s jakoukoliv holkou.Tak jsem ze svého života smazala všechny přátelé a nechala si jenom ho.

Dobrý den mám otázku ... přítel se mě zeptal zda jsem připravena na hluboký a dlouholetý vztah a já jsem mu na takovou otázku nedokázala odpovědět měli jsme spolu bydlet, ale v tomhle váháme oba dva a nejsme si jisti ... jsme spolu přes rok a známe se přes 3 roky ... miluji ho neskutečně moc, chci být s ním už napořád .. je mi vším ,.. a nic si bez něho nedokážu představit ... a přitom mu nedokážu odpovědět na takovou otázku ... prosím pomozte nebo aspon naznačte .. děkuji

Sedím doma, nic se mi nechce, nikam se mi nechce, jsem jako nějaká obstarožní hospodyně, která jde do práce (ta mě také nebaví - úředničina), nakoupí, něco uvaří a přečte si tak max. Reflex. Knihu jsem otevřela naposled při studiích. Nechci taková být! Mám pořád pocit, že jsem horší než ostatní, že každý "žije", jenom já ne. Čímdál častěji myslím na to, že bych nejradši někam odjela, kde mě nikdo nezná a začala znovu, jinak a úplně od začátku. To ale není tak jednoduché, podporujeme děti na studiích a nemůžu si dovolit riskovat, že nebudu mít práci a peníze. Přítel mě taky "nenakopne", pro toho jsem spíš ještě tahounem já.. Vůbec nevím, jak do toho, jak změnit svůj život, abych se cítila líp..
PS: Moc ráda Vás čtu!!! :-) - otázka upravena poradcem

Milá paní doktorko, v roce 2005 jsem se rozvedla a zůstala sama se dvěma dcerami. (Bylo mi 35 let.) Abych si vybudovala "nový život", vrhla jsem se na sportování a začala dokonce závodit na kole. Našla jsem si o 10 let mladšího přítele, který sportoval také, ale nežil s námi. Přítel začal studovat vysokou školu dálkově a já jsem postupně došla k závěru, že budu svalnatá, ale blbá, že všichni kolem studují. Takže když on končil, začala jsem já. Od roku 08 do 11 jsem žila v neuvěřitelném kolotoči. Na sport už nezbyl čas, vše jsem věnovala škole, dětem a práci. Byla jsem na to sama, děti v pubertě jsem nechtěla zanedbávat. Byla jsem hrozně vyčerpaná, dokonce jsem zkolabovala a projevil se u mě lupus. Školu jsem v r. 11 dokončila a těšila se, že teď si odpočinu a nějak to změní můj život. Přítel se přistěhoval, děti jsou v týdnu na vš v jiném městě a já mám pocit, že už se mi dřívější energie nevrátila. Mohla bych číst, sportovat, courat, ale nic z toho nedělám. Pokračuji...

Dobrý den, potřebovala bych poradit, je mi 31, 10 let jsem vdaná za muže, který je o 19 let starší, z kraje, než jsme měli děti nám vztah dalo by se říct fungoval. Jen, že on se mnou jedná, jak s malou holkou, všechny chce dát do latě, včetně mě. Našel si zaměstnání mimo ČR, je doma 2 dny v měsíci, odcizili jsme se a spíme odděleně. Takto to trvá asi 2 roky, rozvádět se nechci, možná hloupý důvod, ale finančně si žiju nad poměry, mám na co si vzpomenu. To, co bych chtěla, lásku, porozumnění, něžnosti a tak, to co mi scházelo jsem doma nenašla. Mám milence, je mu 54, je ženatý, vztah trvá přes rok a já se zamilovala. Na začátku jsme si stanovili, jen sex, city ne, já to nedokázala. Miluju ho k zbláznění a vůbec nevím, jak dál. Jak se z toho mám vymotat ? Záleží mi na něm, nechci ho ztratit, ale žít takhle dál, už nemůžu. Ničí mě to. Krom toho,sice tvrdí, že mě má rád, ale on ví, kam své city může nechat zajít. On se nezamiluje. Dokáže to, tak proč já ne ?