Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

A kvôli tomu mi ho rodičia zakázali, tak som sa vtedy s ním prestala stretávať. No v toto leto sme sa stretli náhodne cez internet zase, začali sme spolu chodiť von, bolo a je nám spolu fantasticky, zažili sme spolu už veľa zážitkov, zamilovali sme sa... No moji rodičia sa to dozvedeli a opäť mi ho zakazujú, hovoria, že medzi nimi a mnou urobia hrubú čiaru, aby som si čím skôr uvedomila, že s takým človekom tam nie je perspektívna budúcnosť. Hovoria, že ma vydedia, vysťahujú, že sklamem celú rodinu, kde som potratila rozum a pod. Uvedomujem si všetky negatíva jeho rodiny, najviac sa bojím postihnutia našich prípadných budúcich detí. On sám o sebe je však skvelý chlap, na vysokej škole študoval kvôli nedostatku peňazí len 1 semester, potom si založil s otcom a bratrancom rodinnú firmu v stavebníctve, snaží sa zarábať, no pár zákazok im nevyšlo, a to mi hneď naši vyhadzujú na oči, že je nešikovný. Sme malé mesto, každý každého pozná, tak preto to vedia... Myslím, že nebyť mojej rodiny,

Dobrý deň, mám 23 rokov, môj priateľ 24, chodíme spolu 6 rokov a z toho posledných 10 spolu bývame, ja študujem, on pracuje. Minulé leto sme sa veľa hádali, ja som bola nespokojná s jeho nezáujmom o mňa, mala som skôr pocit, že sa chce venovať najmä sám sebe, je taký pasívny samotár, rád sedí pri počítači, sem-tam si zájde na bicykel, inak je väčšinou doma. Mne chýbala vo vzťahu aktivita s ním. Je čestný, verný, zodpovedný, no častokrát pre mňa priveľmi vážny, málo, ak vôbec, sa spolu smejeme - na to mi vždy povie, že spoločný zmysel pre humor predsa nie je tak podstatný pre vzťah. Začala som ho skôr vnímať ako brata a blízkeho priateľa, hoci ma sex s ním vzrušuje po fyzickej stránke, po duševnej nič necítim...Práve v to leto som tesne pred tým, ako sme začali spolu bývať, stretla svojho známeho z puberty, keď som mala 15 rokov. Lenže pochádza z negatívneho rodinného prostredia, zo slabého sociálneho a ekonomického zázemia, v ich rodine sa vyskytli psychické i fyzické ochorenia...

Dobrý den,
je mi 23 let a již třičtvrtě roku mám úžasného přítele, problém je v tom, že ačkoliv ho mám velice ráda, líbí se mi a jsem do něj svým způsobem i zamilovaná, tak mám pocit, že to není chlap přesně pro mě a nemám moc touhu s ním být dlouhodobě, často přemýšlím i o rozchodu. Ve škole se o mě začal zajímat můj spolužák, který mě přitahuje...je tam chemie a máme hodně společného, dokáže mě rozesmát atd... Často na mě po škole čeká, i když by mohl jít s jeho kamarády. Když se se mnou baví tak je celý rozzářený, využije každou příležitost abychom se spolu mohli bavit atd....Zdá se mi, že o mě má zájem, ale na druhou stranu mě zatím nikam nepozval, tak nevím jestli si jen špatně nevykládám signály...Každopádně mi přijde, že on je TEN pravý(chápu že to zní hodně sentimentálně) On o mém příteli neví. Mám dilema, jestli se s přítelem rozejít(o rozchodu jsem přemýšlela ještě předtím než jsem potkala toho druhého) a zkusit risknout to nějak dát dohromady s tím druhým, anebo mít radši svou jistotu, ale ne úplně vztah který bych si přála..Poraďtě prosím...mí blízcí mi říkají(hlavně maminka) ať sázím na jistotu a zůstanu s přítelem...

Vážená paní doktorko. Mám 2,5 roku přítele se kterým mám dcerku (16měsíců). Z předchozího manželství mám ještě dvě děti syna 18 a dceru 11. S přítelem jsme se již 3x rozešli.Nyní jsme opět spolu (starší děti tomu nejsou rády).Naše rozchody jsou vždy vyústěním velkého nesouladu mezi námi. Partner hodně pil,z minula jdou za ním dluhy a je celkově nevyrovnaný.Společně bydlíme až nyní. Byla jsem sama v těhotenství, musela prodat dům, abych nás uživila a neplatila hypotéku.Bylo to celé velmi nešťastné, přitom partner po společném dítku toužil i prý po společném životě. Nyní se snažíme náš vztah nahodit a nedělat chyby. Ve mně je však stále velký strach a nedůvěra. Ráda bych chodila na partners.terapie, což chtěl původně i on, ale nyní to považuje za nepodstatné,ale prý pokud já tam potřebuji, půjde.Vnímám to jako tlačení do kouta, kde být nechci.Necítím zodpovědnost za to, jak žijeme i proto, že se stále jen přizpůsobuji.Jak to udělat,bychom byli všichni spokojení a já nebyla ušlápnutá?

Vážená paní Doktorko,

je mi 28 let a bydlím 10 let sám a nikdy jsem neměl pořádný vztah. Teď jsem potkal skvělou holku se kterou si ve všem rozumíme a máme se rádi. Díky tomu, že se mi nechce opouštět můj "svobodný život" vztah jsem již asi 4 x ukončil a zase se vrátil. Vedlo mne k tomu to že jsem měl strach, že ublížím a že bych měl prožít asi něco vážného a tím ztratit svobodu, ale ona mne právě ani k ničemu netlačí ani neomezuje. Také tam na 100% nefunguje chemie jak bych si představoval, koukám i po jiných ženách, ale to bych snad zvládl, myslíte že má takový vztah budoucnost? Děkuji a vážím si Vaší odpovědi
- otázka upravena poradcem

Dobrý den, s partnerem jsem se potakla, když mi bylo 14 a vztah nám vydržel 3 roky a byl opravdu krásný. Vlastně se nestalo nic špatného, rozešla jsem se s ním pouze proto, že jsem věděla, že s ním by to bylo pravděpodobně na vždy a já na to ještě nebyla připravená a navíc opadla i zamilovatnost, přišel stereotip,žil jen mnou.. 3 roky se vídáme jako kamarádi, ale poslední dobou mě to k němu začlo z novu táhnout (možná i vlivem mnoha mách osobních problémů). Dlouho jsem nad návratem uvažovala,ale zkusila jsem to. Jsme spolu 2 měsíce, já ho mám strašně moc ráda,ale úplně nevím jestli jako partnera, možná spíš jako kamaráda. Mám z tohoto vztahu pocity úzkosti,, protože nevím, jeslti je to odemě upřímné,ale nadruhou stranu vím, že on mě od srde miluje a pravděpodobně i celou tu dobu našeho kamarádství. Je to člověk, na kterém mi strašně moc záleží, proto mě mrzí, že ho snad takto tahám za nos, ale necítím se ve vztahu dobře a ani sama nevím proč. Myslíte, že lze obnovit takový vztah?

Ženám, ktorým sa opakovane stáva, že priťahujú „zlých chlapcov“ sa zvyčajne radí, že musia v sebe niečo zmeniť v zmysle „čo vyžaruješ, to priťahuješ“. Čo teda zo seba vyžarujú tieto ženy a čo ženy, ktoré si nájdu normálneho partnera. Minule som čítala článok, v ktorom stálo:
„Priťahujeme k sebe ľudí, pre ktorých sme vlastne akýmkoľvek doplnením ich vlastnej chýbajúcej časti. Z nášho vnútra, z našej osobnosti, totiž vyžaruje presne to, čo oni sami v sebe postrádajú. Na druhej strane sú k nám priťahovaní ľudia, ktorí sú nastavení na naše vibrácie. „
Môžete mi to prosím vysvetliť, nerozumiem tomu. Ďakujem

Paní doktorko,

jak se mám dostat z psychického marastu po dlouholetém soužití s psychopatickým partnerem? Dlouho jsem netušila, oč jde a snažila se maximálně fungovat, energie jsem měla na rozdávání, nicméně svého času jsem byla na hranici únavového syndromu. Dokud jsem rodinu finančně zabezpečovala jen já (on neměl, je živnostník), bylo soužití přijatelné a já žila z toho, jak mne venku před lidmi chválí. Pak začal intrikařit s penězmi, prosadila jsem si finanční spoluúčast a začalo jít všechno z kopce. Jemu se navíc konečně začalo dařit a začal vše vnímat jako svoje prostředky. Po dalších letech jeho manipulací a nekorektního jednání jsem se rozhodla odejít a teprve te´d začínám zjišťovat, v čem jsem žila. Potýkám se se závislostí na něm, optimismem a vyčkáváním, že se změní, vinou, kterou na mne hrne, čelím velmi velmi komplikovanému vyrovnání SJM. Poradíte nějaké techniky a přístupy, jak to zvládnout?

děkuji.

Dobrý den, je mi 15 let a chtěl bych se zeptat na svojí orientaci , líbí se mi holky normálně jako každému heterosexuálovi , ale když masturbuji myslím na kluky .Sex s holkami mě taky vzrušuje ale víc mě vzrušuje když myslím na kluky. Ale citově mě o 100% více přitahují holky . Hnusí se mi když si například dají dva kluci pusa nebo tak něco . Ani by sem nikdy s klukem nemohl chodit protože se mi to hnusí . Kdežto s holkou by sem mohl chodit na 100%. Prosím o radu . A předem moc děkuji za vaší radu.

Dobrý den, během 3 letého vztahu s ženou jsem se zamilovala do kolegy z práce. Nejprve jsme pouze v žertech hráli hru a bavili se o virtuální rodince (věděl že žiji s ženou) a najednou to přestalo být platonické.. Od přítelkyně jsem odešla, ale asi jsem se od ní nikdy nedokázala plně odpoutat. S partnerem jsme nějakou dobu společně fungovali, i sex mě bavil, ale spousta práce (přítel byl povýšen) a omezování společného času způsobila naše odcizení.. Současný stav? S partnerem (bývalým?!) se potkávám v práci, s bývalou partnerkou se potkávám v týdnu a různě. Cítím, že ke svému životu potřebuji oba. On naplňuje moji touhu po rodině, dětech a ona moji potřebu citovou, porozumněni, .. Miluji oba, oba jinak, z jiných důvodů a neumím si představit svůj život ani bez jednoho z nich.. Nevím co dál, jsem z toho unavená, vyčerpaná, špatně spím a pořád mám pocit, že něco musím rozhodnout, že musím udělat radikální řez..ale netuším jak.. :(

Dobrý den, tento rok jsem oslavila 21. narozeniny a stále nevím, jakou mám sexuální orientaci. Nebo možná vím, jenom si to nedokážu přiznat. Nikdy v životě jsem nebyla zamilovaná do nikoho. Však víte, taková ta láska kdy vzdycháte, jak bez něj nemůžete žít... Takže ani to mi nepomohl, zda jsem na muže nebo na ženy. Kdybych byla na ženy: můj otec pochází ze silně křesťanské rodiny - nejspíš bych skončila na ulici, přestože jsem stále studentka a jsem závislá na rodičích. O muže ve svém okolí se téměř vůbec nezajímám, dívám se jenom po ženách. Ale ve svých představách si sex představuje jenom s muži (psychicky odmítám být na ženy?), ale o něco později si dokážu představit i sex se ženou. Největší radost by mi udělalo, kdybych byla bysexuál. Každý by byl spokojený. Ale nejspíš tu budou ty ženy, ale s tím se nesmířím. Nikdy nechci být jenom homosexuál...

Dobrý den, jsem mladá slečna, která si ve svém životě prodělala mnoho velkých a silných zážitků. Kdybych tady měla každý rozebrat, zřejmě by se tento článek stal elaborátem pro psychologa a já si možná více uvědomila, jak jsem silná, že jsem nezkončila někde na drogách nebo v protialkoholní léčebně. Každopádně můj zdravý rozum se se vším jaksi vypořádal, jen né s věčným strachem... strachem z ubllížení, strachem z nelidskosti a strachem z potenciální manipulace. Nejsem slaboduchá, že bych se nechávala ovlivnit... ale jsou někdy situae, kdy se strašlivě bojím, že ztrácím sama sebe, ikdyž studuji dálkově školu ve svém oboru při práci, mám práci o které jsem vždy snila (je mimochodem dosti psychicky náročná) dostudovala jsem speciallizaci, našla si konečně normálního chlapa, který by se o mě rád v životě staral... nechci tady působit jako karieristka, to nejsem, chci rodinu a partner by byl... máme určité krizové situace, které ale nejsem schopna zvládat... jakmile se mi od něj nedostává v komunikaci toho co chci začíná se ve mě probouzet strašlivá agrese... nutím jej a on se samozřejmě uzavírá do své ulity, zatlačí mě do kouta ve kterém silně brečím a začínám jej nenávidět.... bohužel tomu tak je. Ve vzteku jsem schopna jej vyhodit z bytu, rozejít se s ním a nechtít ho nikdy vidět. On samozřejmě v daný okamžik neví co má dělat a tak se snaží mě uklidnit, ale když už jsem v téhle fázi vzteku jsem k nezastavení...dochází k pravé Italii u nás doma. Co mám dělat aby se to nedělo... rozejít se a hledat jiného, jenže já se bojím, že je to ve mě...

Dobry den, pani doktorko. Chtela bych Vas pozadat o radu. S manzelem jsme spolu od studii, nyni jiz 14 let. Vetsinu casu jsme spolu byli velmi stastni a na vsem se shodli. Pred 2 mesici se nam narodila dcera, kterou oba velmi milujeme. Ja jsem na ni obzvlast velmi upnuta, nebot jsem sve prvni dite potratila. Manzelovi rodice si mysli, ze je to prilis. Chteli by dceru hlidat, ale na me je to jeste brzy. Prvni konflikt vznikl 4 tydny po porodu, kdy tchyne chtela sama vozit kocarek, ale ja sla s ni. Tchyne celou cestu probrecela. Rozhodli jsme se situaci s rodici probrat. Bohuzel muj postoj nepochopili, rekli, ze to prehanim a ze jsme sobci. Kvuli manzelovi jsem ustoupila a tchyne si dceru bere kazdy tyden na 2 hodiny, kazdy 3 den k nam chodi. Zdanlive je vse ok, ale me to trapi. Nechci byt bez dcery, problem je porad ve vzduchu a s muzem se casto hadame. On chce vyjit s obema stranami, navic s rodici pracuje. Pro me je ale tezke vse hodit za hlavu, velmi mi ublizili! Mame jit do poradny?

Dobrý den, je mi 15 let, a můj problém je v tom, že mám pocit že nejspíše budu homosexuál nebo bisexuál, jelikož mně vzrušuje jen gay porno a fantazie, ale dříve mi nedělalo problém onanovat jen na hetero pornem..
Jinak když nad tím začnu přemýšlet,mívám z toho depky a štve mně, že se stále nedokážu rozhodnout, i proto, že znám i 2 opravdu dobré kamarády, kteří o mně i mají zájem, a já je mám jako přátele moc rád, a s jedním z nich bych klidně i možná vztah zkusil, ale to je právě to, já se bojím abych pak časem nezjistil že to není to co jsem očekával a musel bych takhle "drasticky" náš vztah ukončit..
Jinak s kluky jsem už i nějaké to "experimentování" dobrovolně zkoušel, a bylo mi to docela příjemné, ale pravda že já bych i rád jednou zkusil něco s holkou, jen nevím s jakou..
Jinak mně také trochu trápí ta věc, že bych nemohl mít vlastní děti, ano vím že adopce je možná, ale i tak...
rád bych věděl, zda je to jen pubertou, či opravdu budu homo nebo bi?
Předem děkuji za odpověď. :-) - otázka upravena poradcem

Dobrý den, můj bratr si po dvou a půlletém vztahu zařizuje s přítelkyní byt, a to mu je teprve 21. Řekla jsem mamce, že nechápu, kam tak spěchají, ale nechápe mě. Řekla, že tak to dělají všichni mladí. Jenže já nechci s klukem hned bydlet, spát, ani se hrnout do poznávání jeho rodiny. Vadí mi totiž, když si mě kluk jakkoli přivlastňuje. Když mi jednou dal kluk na druhém rande ruku kolem ramen, myslela jsem, že z toho zešílím. Samozřejmě, že chci mít kluka, ale nechci s ním dělat všechno hned, jako ostatní. To mě svazuje. Další věc je, že si naši ke mně představují někoho inteligentního. Jenomže mně prostě kluci, co mluví uhlazeně, co si netroufnou ve splečnosti říct ani " ty vole" prostě přijdou nudní. Naopak měi imponují kluci mírně praštění, něčím zvláštní, třeba tím, že jsou vlasatí a td. Naši však pro takové kluky nemají moc pochopení. Co s tím mám dělat, ? - otázka upravena poradcem

2)Po jeho návratu je ale všechno úplně jinak.. Najednou mi říká jak moc mě miluje, jak jsem krásná a takový ty řečičky. Já mu v tu chvíli věřím, jenže po chvíli o tom pochybuju, protože to není ten typ kluka svatoušek a holek by mohl mít kolik chce. Už jednou jsem se s ním chtěla rozejít kvůli jinému klukovi se kterým jsem něco měla( sex ne) . Ale on mi to skoro nedovolil a i přesto ze jsem ho skoro podvedla mě nechtěl nechat jít. Nevím jestli mu mám věřit nebo to udělal jen kvůli tomu že taky nemá čistý svědomí. Vlastně vůbec nevím, jestli s ním mám být. Je to ale ve směs mnou, protože jsem nevyrovnaná , nevěřím si a nevěřím že by mě mohl mít kdokoli rád. Prostě to tak divně cítím

1)Dobrý den, je mi 17 let, mám přítele kterému je 21. Mám problém sama se sebou a to se hodně odráží v našem vztahu. Také příteli i mně vadí, že ho z nepochopitelného důvodu nemají moji rodiče rádi. Vůbec se v sobě nevyznám, protože někdy si říkám že možná mají naši pravdu, že není pro mě dobrý, jenže já ho neskutečně moc milují takže tomu nechci uvěřit. Jenže potom ve slabých chvílích nad tím začnu přemýšlet, protože jsme spolu 10 měsíců, ale s 4 měsíční pauzou, kdy zmizel z rodinných důvodů.Před jeho odchodem bylo všechno jiné než teď, oba jsme k sobě byly chladnější a upřímně řečeno šlo nám jen o sex.

Dobrý den, snad mně poradíte. Vloni mi bylo 40, 17 let vdaná, 2 děti, pracuji v kanceláři, bydlíme v paneláku. Jako bych se probudila ze snu. Manžel byl spíše kamarád, kterého jsem si vzala krátce po bolestném rozchodu s člověkem, kterého jsem velmi milovala (nicméně svatba nebyla z mé strany z velké lásky).Dnes spolu doma příliš moc nekomunikujeme (resp. co bude k večeři…). V práci - sedím na tomto místě už od maturity (kromě mateřských), je to rutinní činnost - specifická, ale žádná velká odbornost, nic jiného jsem nikdy nedělala.… Přijde mi, že mi život proklouzává mezi prsty a nic zvláštního jsem nezažila, žádný sen (cestování, rodinný dům..) jsem si nesplnila, ani nevím, jestli ještě nějaký mám. Spíš žiju život, jaký se ode mne očekával – studentka, manželka, matka, pracovnice… Ale spokojena nejsem. Roli také hrají finanční limity naší rodiny (s dětmi na SŠ). Nevím, mám-li si napsat seznam, co bych chtěla… Poradíte mi prosím, jak se nějak zmátořit a začít žít naplno. Děkuji Edita

2)Ještě takový dodatek. S přítelem je mi dobře.. je to můj nejlepší kamarád a opravdu si myslim, že jsem i zamilovaná.. hodně cestujeme, trávíme většinu času spolu…atd Jen mám občas problem s jeho povahou..vždy musí byt po jeho.. ale i s tím se přeci dá žít.. jenže já mam takové deprese že si kolikrát řikám,že chci být sama..že nechci aby se vrátil z práce.. pořád mám stažený žaludek a nevim co stím.. Pořád a stále mám tyhle myšlenky v hlavě..i to že se sním chci rozejít…přitom na druhou stranu si myslím,že je to jen lež ..ale nemůžu se těch myšlenek zbavit ať dělám cokoliv. Pomocte mi prosím… děkuji.

1)Dobry den, potrebovala bych poradit..je mi 26 a pritelovi take.. zijeme spolu 3roky u mych rodicu.Uz po dvouletem vztahu mi neco rikalo ze to neni ono mezi nami.. pritel je hodne ambiciozni a ja jsem spis takova pecka.V lete se muj stav zhorsil.Porad jen brecim a nemuzu se na nic soustredit a v hlave mam jen jednu myslenku.. ze sveho partnera nechci a ze snim do konce zivota nebudu. Dokonce se i v noci budim ze si ho nikdy nevezmu atd. pritom pritel je moc hodnej, opravdu ho miluju, ale nevim co se stalo. nemohu se uz pul roku techto myslenek zbavit. Jen brecim a brecim… uz jsem byla u pani kyneziolozky, i psychologa.. nyni přemýšlím nad psychiatrem. :-(

Dobry den, Jsem rozvedena a mam 2 deti.S ex jsme si rozuměli až do té doby než jsme měli deti a moje pozornost přešla na ne.Žijeme v zahraničí a tak jsem byla na vše vždy sama.Ex je řidič kamionu a doma byl 1x týdně a nikdy nepomohl ba naopak.po 8 letech jsem byla tak zoufalá že jsem rozvod viděla jako jediné východisko.On to nesl těžce a chtěl rozvodu za každou cenu zabránit a dělal mi hrozné neschválí.Já mu vše co mi kdy provedl odpustila.vse se jakoby uvolnilo a my si po spoustu letech začali velice rozumět v sexu.I když jsme spolu někde sami tak si rozumíme,ale co se týká běžných každodenních věci a výchovy děti,tak v tom máme velký problém.Zkoušeli jsme to dat dohromady,ale jak nastal problém u syna ve škole ex od toho dal ruce pryč a odešel od nás.ozval se až po 2 měsících.Chová se jako by se nic nestalo.kdYž byl pryč ani mi nechyběl,ale jak se objeví moje srdce skáče radosti a rozum křičí vyhoď ho.pořád doufám že jednou dospěje. a nebo já mam strach zabouchnout dveře?

Dobrý den, obracím se na vás s věcí která mě moc tíží. Jsem 20 letá holka, která nemá štěstí v osobním životě. Mám spoustu přátel které mám ráda, ale partner pořád nikde. Když mi bylo asi 12 oblíbila jsem si jednu kamarádku a úplně si na ní utvořila závislost. Poté se mi to stalo ještě asi ve 14 poté ještě v 17 a nyní mám pocit jako bych do toho padala znovu. Je to teprve v počátcích, ale průběh to má stejný a proto, bych to ráda podchytila hned. Vždy mám pocit, že s tou osobou musím být pořád, že jí musím za každou cenu pomoct a koukám na její potřeby více jak na své vlastní. Když nepíše jsem nesvá, jestli se něco nestalo. Snažím se s mojí přítomností a psaním nebýt otravná a proto to omezuji ale to nedělá dobře zase mé psychice. Neustále jsem pod vlivem emocí a výčitků a samozřejmě vše co nejtajněji aby si nikdo ničeho nevšiml. Dle mě to má podobný průběh jako zamilovanost, ale ta to není. Jsem si jistá svou orientací na muže. Jsem s toho v depresích a úplně bezmocná. Děkuji moc.

Dobry den.... Byla jsem s pritelem 2 roky .... Pred Vanocema jsme se rozesli jelikoz ... Jsem na tom s psychikou opravdu dost spatne... Mam deti v cesku a ja ziju v Anglii... Kvuli byvalemu s kterym jsem byla od svych 15let do 23 let a v sestnacti jsem porodila prvni dite... Jsem ztratila byt jelikoz mel dluhy a mela jsem to snim tezke a psychicky se kvuli nemu hroutila... A zacla zarlit a byt nervni...kdyz jsem prisla o byt nemela jsem jine vychodisko nez dat deti tchyni a jet za mamkou do Anglie nasetrit nejake penize..Jenomze neni to jednoduche .. Za tu dobu jsem sla s psychikou dolu ... Mela jsem to tezsi I s rodicema rozvedly se jak me bylo tri a plakala jak mi bylo smutno za otcem a matka stale pracovala takze jsem si pak zacla v puberte delat co jsem chtela ... Drogi alkohol atd.... A po strate detech padam do alkoholu jsem porad v depresi placu zarlim.. Mam bulimii... Prosim nevite co delat kdyz potrebuji ceskeho lekare a tady v Anglii je to s doktorama spatne .. Dekuji :,(

Dobrý den, mám problém a potřebuji poradit. Do mojí třídy chodí jedna holka, která po mě kouká a snaží se se mnou romanticky sbližovat a flirtovat, ačkoliv jsem homosexuál, je mi to příjemné. Nedokážu si ale představit, že něco takového by jsem dělal s mužem. A zase naopak si nedokážu představit, že by jsem měl s kteroukoliv ženou sex. Pro mě je to strašně zamotané. Do nedávna jsem měl za to, že jsem gay a byl jsem s tím plně smířený, ale najednou začínám cítit úplně jiné pocity k ženám, které mi mé sexuální mínění o mě naprosto vyvracejí. Teď jsem na tom tak, že sám nevím na co jsem... Každopádně mě to znepokojuje mnohem víc, než když jsem zjistil,že jsem gay. Mimochodem, mám 16 let.

Dobrý den,
jsem opravdu zoufalá a chtěla bych poprosit o radu. Je mi 17 let, mému příteli je 20, je to můj první vztah a jsme spolu 9 měsíců. Mám velmi náročnou školu a v tomto školním roce jsem začala trpět lehčími depresemi, nechutenstvím a podobně. Bohužel se to podepsalo i na vztahu. Přítel je úžasný, hodný, tolerantní. Jen já poslední dobou nevím, co chci. Občas si říkám že by mi bylo lépe samotné, ale při představě, že bych se s ním rozešla, je mi hrozně. Chci být sama, bez vztahu, a zároveň chci hrozně moc být s ním - neumím si představit, že bych si časem našla jiného. Také se u mě často střídají nálady, kdy jsem velmi zamilovaná, a pak bych přítele nejraději neviděla, přitom se prakticky nehádáme. Někdy je mi po něm velmi smutno a nechce se mi od něj, jindy je mi to jedno a chci být o samotě. S přítelem o tom mluvíme, není fér před ním předstírat, že se nic neděje. Je velmi tolerantní, ale poznám na něm, že je z toho smutný. Poraďte mi prosím, co mám dělat....

Dobrý den, paní doktorko. Chtěla bych poprosit o pomoc s problémem, který si uvědomuji (jak jinak) díky různým komplikovaným vztahům s muži. Pokud mne někdo odmítne či opustí, z neznámých důvodů mne to k němu o to víc táhne. Vím, že je to problém a normální pud sebezáchovy je opačný – pokud o mne někdo nestojí, není mne hoden. Dá se s tím něco dělat nebo se budu muset naučit s tímhle žít? Jinak mi to funguje i obrácěně, pokud o mně někdo projevuje normální zájem, funguji bez problémů, samostatně, nezávisle, určitě nejsem“balvan“ na krku, mám dobré přátele se kterými to dobře funguje, jsem poměrně úspěšná ve svém oboru, finančně nezávislá, sama jsem postavila dům…Dokážete mi poradit, v čem je problém a jak se ho zbavit? Byla bych za to moc vděčná, moc Vám děkuji…

Dobrý večer paní psycholožko, chci se zeptat, co by podle Vás mohlo pomoci proti zatrpknutí. Po různých vztahových karambolech už přestávám doufat- no, spíš nedoufám, že bych se mohla ještě někdy zamilovat. Bude mi 26 let a představa, že už se třeba nezamiluju a svůj život strávím sama mi vůbec není příjemná. Je mi jasné, že nejsem jediná na světě, koho tohle trápí. Zajímalo by mě ale, co třeba radíte klientům nebo lidem, kteří se na Vás s takovým trápením obrátí. Děkuji

Dobrý den, nedokáži říci, zda mi poradíte ... nicméně zkusím to...Je možné, aby člověk celý život nevěděl, co chce, kam směřuje a jen žil tak, jak vnímá, že ho chtějí vidět druzí? Je mi přes třicet, nedovedla jsem si nikdy prosadit svou, dlouho jsem se udržovala v pozici dítěte...ani své vlastní rodiče jsem nevnímala jako mé vlastní, jako bych sem prostě nepatřila...moje identita jakoby nebyla...je to dva dny a já jakobych se probudila ze sna....vidím, že potřebuji práci, peníze, potřebuji někde bydlet... po roce, co jsem doma jsem zapomněla práci i s PC, mám VŠ, ale k čemu mi to je, když reaguji na obyčejné pozice a nechtějí mě brát, nabízejí jen vedoucí, ale na to se vnitřně necítím, nejsem vůdčí typ...když bych si měla něco vyřídit, jsem zoufalá...kde začít? Rodiče tím nechci, ani nemohu zatěžovat, jsou nemocní....ale já jsem absolutně nepoužitelná pro život...platit složenku?Nikdy jsem neplatila sipo nebo tak něco,jen dělala nákupy...děkuji

Dobrý den, je mi 37 let a ženy o mě projevují zájem, prý se jim líbím vzhledem i vystupováním,mám pro ně dostatečnou míru empatie i porozumění.Snažím se k nim být přatelsky pozorný.Boužel,se bojím některou pustit do mého osobního prostoru,po tom co můj minulý vztah dopadl hodně špatně a výčitky partnerky nebraly konce. Ona se ráda bavila, já byl spíše rodinný typ muže.Byl jsem max.upřímný, ale partnerka se mnou upřímnost nesdílela.V poslední době,se mi líbila jedna žena v mém věku,ale jak jsem byl v minulosti ve špatném rozpoložení,nechtěl jsem se s ní bavit natož se seznamovat.Když se nyní potkáme sympatie jsou pořád silné,a trošku se ostýcháme jak pubertáci :-) je to oboustraných pocitech.Vlak už mi ujel.Ona už má přítele,tak jí ted nechci motat hlavu.Jen,mě to mrzí.Je hodně milá :-).Jsem asi staromodní, ale udělal člověk chybu, když se nehnal do vztahu jestliže věděl, že na něj nebyl připraven? Mám pocit,že v dnešní době chtějí být všichni v nějakém vztahu aby se necícili osamocení.

Asi si reknete, ze se chovam jako pubertalni holka, ktera nevi co chce, ale resim dilema, ktere proste neumim rozuzlit a jit jednim nebo druhym smerem. S partnerem (J.) jsme spolu 6 let, od zacatku jsem byla trochu na pochybach zda je ten „pravej“ – je to hrozne hodnej, spolehlivej a rodinej typ, rozumime si téměř ve všech ohledech. Není to zadnej lev salonu, coz byl asi duvod, ze jsem si s nim po predchozí nedobre zkusenosti s jednim takovym „lvem“ zacla. Problem je ale ten, ze pritel je obcas tak hodnej, ze toho zacnu zneuzivat, nemam k nemu prirozeny respekt, coz ve vysledku zpusobuje, ze mu casto reknu veci, ktereho urazi. Vzdy si pak za to v duchu hrozne nadavam a rikam si jaky jsem lempl, ze kazda jina by dala nevim co za takoveho hodneho chlapa, jenze mi v nem proste nejak chybi autorita. Minuly rok v prosinci jsem nekoho potkala a zamilovala se do nej prave pro jeho charisma a osobnost. Mela jsem pocit, ze je to konecne ten pravej, pritelovi jsem rekla jak se věci mají a ostehovala se. Cele me nadseni však vydrzelo 4 mesice, kdyz mi muj novy sampion oznamil, ze do vztahu neumi jit naplno. Byl „rozejit“ po sedmiletem vztahu a tedy nepripraven na to zacit novy. Po pulrocnim uceni se zit sama se sebou jsem se zacala potkavat znovu s J., vedela jsem, ze jsem ho rozchodem velmi ranila, nicmene J. byl ochotny jit do vztahu znovu za predpokladu, ze mu dokazu dat svou lasku. To se tedy jiz nejaky ten patek snazim, ale samozrejme jeho charakter se nezmeni a tedy obcas zase sklouzavam ke starym pochybam, zda je to ten pravej. Je nam obema 30 a J.jiz logicky mluvi o svatbe a investici do spolecneho domova. Mam chvilky, kdy chci to stejne, ale pak na me prijdou depka a frustruje mne, ze mam nyni udelat rozhodnuti s kym chci zit po zbytek sveho zivota. Dalsi problem je ten, ze mi partner posledni dobou tak nejak uplne nevoni a ja tim ztracim chut na sex. Nevim zda prestala fungovat chemie a proto mi nevoni, ale po pravde mne i trochu desi predstava, ze mam spat odted po zbytek zivota s tim jednim clovek pokud jiz ted na sex chut moc nemam. Proti tomu ale zase hovori zase fakt, ze si s partnerem dovedu predstavit mit deti, na ktere se oba tesime a kdyby bylo po jeho, mel by je hned. Myslim, ze v beznym vecech jsem docela rozhodny clovek a nemam problem jednat racionalne, nicmene ve svem partnerskem zivote se placam jiz dobrych par let a nejak neumim rozuzlit co vlastne sama chci, abych toho nelitovala a byla stastna a zaroven delala stastnym i partnera. Predem dekuji za vasi odpoved.

přestože oni se s tím nejspíš srovnají, mě to vnitřně zžírá. Já sama bych si přála strávit Vánoce s partnerem a s jeho rodiči a například dopoledne na Štědrý den se zastavit za mámou a sestrou, první svátek vánoční pak za tátou. Tuhle svou představu jsem však nestihla partnerovi říct, protože dřív se spustila reakce mlčení, ze které se sama neumím dostat. Nerozumím tomu, co se stane v mé hlavě, že mám potíž se o tom volně pobavit. Partner už mě několikrát říkal, jak je komunikace mezi partnery důležitá, včera mě řekl, že by si jako vánoční dárek přál přístroj na čtení mých myšlenek, protože mě do hlavy nevidí a když nemluvím, tak mě s tím nemůže pomoct. Já ho slyším, co mě říká, ale ta má reakce je tak silná, že mě trvá, než se z mlčení dostanu. Dost mě to ve vztahu překáží. Jak si mám pomoct, aby se mě to nedělo? Abych mohla o důležitých, přestože emočně vypjatějších tématech mluvit volně, aniž bych se vypla z myšlení? Děkuji za odpověď

Dobrý den,mám potíže v komunikaci s partnerem. Pokud se na něčem domlouváme, svatba, společné Vánoce, on nemá problém zformulovat svou představu, ptá se mě na mou, ale já mám o svých představách potíž mluvit a často se mě stane, že zaseknu, mlčím a těžko se mě z toho mlčení pak dostává. Včera - po banálním dotazu - jak si představuji Vánoce(jak je chci strávit), jsem se zablokovala a mlčela dvě hodiny. Já své reakci nerozumím, spustí se, a mě pak nejde přemýšlet, vůbec nemůžu mluvit. Jsem s partnerem půl roku, poznáváme se. On je ze spořádané rodiny, já bohužel z rodiny roztříštěné, rodiče jsou rozvedeni (každý 3 rozvody). V podstatě Vánoce ve mě vyvolávají paniku, abych se všem zavděčila.., většinou to vypadalo tak, že když jsem bývala s mámou, býval nešťastný táta, když jsem byla s tátou, byla nešťastná máma a dávali mě to najevo. Teď bych poprvé mohla trávit Vánoce s partnerem a zachvátila mě panika, jak na to bude reagovat má rodina. Už teď z toho mám výčitky, přestože oni se s tím

Dobrý den,
vážím si svého přítele a miluji ho. Nikdy jsem ale nedokazala ve vztazích říct tu větu "miluji Tě", i když jsem to cítila. Při předehře je mi u něj nepříjemné, když mě líbá a líbá po těle, doteky mi ale nevadí. Samotný akt mám ráda, jen ne tu předehru, kdy se odtahuji a snažím se ji co nejvíce zkrátit. Někdy tak trvá už jen 2-3 minuty. Ale tohle cítím jen u každého současného přítele, pokud jsem měla jen sex bez vztahu, nevadilo mi nic a neměla jsem žádné bloky. Chtěla bych to přemoct a "zatnout a vydržet", že se to poddá, ale nejde to a po pár vteřinách se odtahuji. Je mi 26let. S přítelem o tom mluvit nechci, vím že bych to potom vnímala jako větší problém a jen myslela na to kdy se se mnou rozejde kvůli tomu.Vím, že mi doporučíte někam zajít, ale co si o mě myslíte? A co byste zkusila sama s tím dělat? Jestli byste mi mohla na tyto 2 otázky odpovědět, děkuji Vám. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, je mi 30 let a mám partnera, který je o 11 let starší. Je to báječný muž a výborně se chová k mé dceři, kterou mám z předchozího vztahu. Mám kamarádku, se kterou se znám od první třídy a dost si spolu řekneme. Přítel ji nemusí, protože spolu chodíme do baru a bavíme se i s muži. Nikdy jsem svému partnerovi nevěrná nebyla, ale on si myslí opak. Je pravda, že mám kamarády, se kterými se v baru scházíme, ale jsou to známí, které znám od mládí. Když jsme se s parnerem poznali, vůbec nežárlil, ale postupem času začal žárlit tak moc, že mi "napíchl" telefon. Přestala jsem kvůli němu jezdit i do bydliště mých rodičů, kde žijí přátelé, se kterými jsem se (teď už) chodila bavit. Nedávno jsem se šla bavit se svým přítelem. Seznámili jsme se společně (seznamování mi problém nedělá) se dvěma muži, kteří žijí v Rakousku. Ten večer byl fajn, všichni jsme se bavili a já si pak s nimi vyměnila emailovou adresu (na jejich žádost). Přítel o všem věděl a nebyl proti. S jedním jsem si napsala pár "mejlíků", o kterých jsem doma řekla, ale později už jsem je nehlásila. Nepsali jsme si nic tajného, ale přítel si to přečetl a bylo zle. Vadilo mu, že jsem mu poslala své 3 fotky (žádné sprosté!) a že jsem mu napsala, že mě baví psát si s ním. Komunikujeme anglicky a mě to zkrátka baví. Dle mého partnera bych se měla jít léčit s tím, že každých 14 dní musím tajně flirtovat. Já sama nemám pocit, že bych flirtovala, ale přítomnost mužů a jejich zájem mi dělá dobře. Má náš vztah budoucnost? Děkuji za odpověď. - otázka upravena poradcem

Dobry den,ja asi z jineho soudku. S pritelem si prejeme miminko. Taky jsme na nem nalezite pracovali,ale bohuzel jsem onemocnela a dostala jsem leky. Ditko ted nepripada v uvahu. Je to pro me tezke - vyrovnat se s tim. Vim,ze az se muj zdr.stav zlepsi,leky se vysadi. (Cca trictvrte roku). Momentalne je doba" na draka" je kolem me spousta tehotnych zen,kamaradek a novych maminek. Snazim se tim nejak prokousat a myslet pozitivne.. . - otázka upravena poradcem

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda je chyba ve mě, mám fakt jen malý okruh kamarádů, nedokážu nikomu věřit, a zdá se mi, že každému se hodím jen když něco potřebuje, nebo nemá při ruce někoho jiného... nevím zda to tak může být nebo je to způsobeno tím, že nevěřím lidem,, zklamala jsem se už tolikrát, nemám člověka kterému bych mohla říci vše,. protože se bojím, že by to mohl nějak zneužít, mám v plánu se odstěhovat pryč z města kde bydlím, najít si nové přátele, a zapomenout na to co se dělo tady, je to dobrý nápad?? možná budu žít lepší život, kdo ví...

2) nevím co mám dělat, začla jsem brat antidepresiva a doufam v to že se to uklidní, ale misto toho je to ještě horší, poradte mi prosím, nikoho jiného než jeho nemám, žadné kamarady.. vůbec nikoho... jen chapajici maminku, ktera tvrdí, že mam vydržet, že prášky mi pomůžou... cele dby jen brečím že ho nechci a nemužu nic dělat... nemám ani žadné koničky nic... a nechci o partnera přijít, prosim pomocte .... děkuji

1)Dobrý den,
Je mi 25let a 3 roky žiju se svým přítelem, začli jsme spolu bydlet asi dva měsíce po seznámení, všechno bylo úžasné, oba jsme byli moc zamilovaní. Přitel je moc hodný, laskavý a dělá pro mě vše co mi na očích vidí.Hodně jsme toho spolu procestovali a nikdy se moc nehadali, až asi před půl rokem mě přepadly myšlenky typu ,, asi to neni mezi nama ono,, nějak dál jsem to neřešila a vždy tyhle myšlenky opadly... Jenže před dvěma měsíci se něco stalo... nevím co, vubec jsme se nepohadali, ale mě prostě začlo znít v hlavě, že ho nechci a že se chci s ním rozejít... nemůžu se těchto myslenek zbavit. Rozejit se s přitelem nechci, je pro mě vším, je to můj nejlepší přítel, máme krásný intimni vztah a ani žádné dotyky mi nejsou nepřijemné.. jenže v mé hlavě to zní čím dál víc... nechci za ním chodit, odstěhoval se odemně a ja si myslím že mi nechybí že ho nechci, ale jakmile mi zazvoní telefon a je to on vystřelím za ním a musím být sním, ikdyž ty myšlenky přetrvavají, nevím co mam - otázka upravena poradcem

Dobrý den,děkuji mnohokrát za odpověď,s napětím jsem na ni čekal :)Ohledně té zamilovanosti do kamaráda bych ještě doplnil,že nyní se vídáme více, každý týden a za ten skoro celý rok jsou z nás již kamarádi,to jsem minule nenapsal tak jasně... prožívám teď tedy štastné období,které,vím,nemusí trvat dlouho,pokud se mu rozhodnu ke konci roku vlastně po roce říct, co k němu cítím.On je opravdu hrozně v pohodě kluk, pohodář,sportovec,usměvavý,hodný kluk s dobrým srdcem, takže by mohl reagovat v pohodě i kdyby byl na holky a odmítnul mě,ale reakce člověka na tohle nelze vytušit... to víme všichni. Pokud je tak dobrý člověk, jakého ho znám, tak by přece neměl tohle nikomu říkat, když bych ho o to požádal...Nyní mi i píše sám, jako třeba dnes, že se omlouvá že mi nenapsal jak se měl,že toho měl moc a že až se zítra uvidíme,tak pokecáme...prostě cítím,že mu na mě záleží. Po těchto doplňujících info o nás si stále myslíte,že bych mu spíše neměl říkat, co k němu cítím ? :) Děkuji za odpověď !

Dobrý den, je mi 17 let a poslední dobou mám problém vyznat se ve své sexuální orientaci. Je to zvláštní, vždy jsem si byla jistá, že chci kluka a holky mě nikdy nezajímali, ale teď se to trochu mění a já nevím, co si o sobě myslet. Je to tak, že mě holky přitahují spíše po sexuální strance, ale vztah bych s dívkou mít asi nechtěla, nebo jsem nad tím tedy nijak nepřemýšlela. U kluků mě zas zajímá vztah a všechno kolem, ale nepřitahují mě sexuálně tolik jako holky, je to trošku zmatek, sama to nechápu. Je možné, že bych mohla být lesba? Nebo bisexuálka?

Celý rok to také tajím rodičům a všem, což je ubíjející. Pravdu jsem řekl jen pár nejbližším přátelům, se kterými to řeším a pomáhají mi. Jinak bych to nezvládl. Avšak stále trpím, protože to tajím před "ním". Tak rád bych mu ukázal, jak mi na něm záleží a něco naznačil...Jako jedinou spásu vidím v tom, že se mu vyznám, jedině tak se mi uleví, že to bude vědět, co k němu cítím, ale bojim se, že se mnou skončí, nebudeme ani kamarádi a že to prostě neunese a řekne to třeba mému bratrancovi, se kterým se kamarádí. Měl bych kamarádovi říct, že ho miluju a riskovat tím vše, nebo zkusit najít jinou cestu, jak se s tím sám vyrovnat a jemu neříkat nic? Děkuji za odpověď. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,
Na silvestra jsem se zamiloval do kamaráda (27) nikdy bych tohle nečekal, předtím jsem byl zamilovaný do holky... od ledna si píšeme (de facto skoro vždy já jemu, on mě hlavně kvůli práci atd. nepsal a nepíše první) stali jsme se přáteli, ale je jako podnikatel velmi zaneprázdněný, takže když se vidíme 1x za měsíc, tak je to zázrak... Ze začátku na jaře to bylo příjemné, ten pocit zamilovanosti, měl jsem síly na rozdávání atd...od silvestra jsme se viděli až koncem března na párty, nejlepší byl květen, kdy jsme se viděli 3 víkendy za sebou..potom za celé léto jen 2x.. tehdy mi nastoupily deprese z toho, že u něj nemám šanci a že se nevídáme a chybí mi. Takové vážné deprese jsem ještě nezažil...zdá se mi, že je na kluky, mám určité indicie, ale nejspíš to bude naopak, občas zdání klame.Ptám se občas sám sebe, proč jsem se zamiloval, proč se to stalo a odpovídám si, že asi proto,abych zjistil, kdo jsem... - otázka upravena poradcem

Dobrý den,

mám problém s milováním, v minulosti jsem mela gynekologické problémy, bolelo mě to tam a asi jsem to pořádne nevyléčila. Mého přítele miluji a chci s ním být, moc se mi líbí, ale nepřitahuje mě, nejsem schopná se navlhčit (a pokud mě dole dráždí jazykem, tak se mi to libi, ale nedela mi to dobře na močový měchýř) Když se vidíme, tak se se mnou chce milovat, ale ja nemam furt chuť, delam to tak trochu z povinnosti, nekdy se mi to libi, ale nekdy vubec a boli me to nebo to je tak napul, libi ale i boli. Nejsem na tom uplne zdravotne dobře ohledně močového měchýře, ledvin a občas mě to tam dole i bolí, možná proto na to nemam chuť. Uzavírám se mu, ale to nechci, moc ho miluju. Někdy mi vadí když mi jde neco delat s prsy nebo tak celkove, jsem k nemu odtažitá, ikdyž bych si strasne přála, aby se mi to všechno libilo. Jsem z toho dost nestastna. Děkuji za odpoved. :) - otázka upravena poradcem

Dobrý den,
mám problém, se kterým bojuji už delší dobu a nevím si rady.
Nedávno jsem si našla přítele,kterému je 25 let a už nějaký ten rok pracuje. Mě je mi 19 let ještě studuji , k tomu jsem ubytovaná v domové mládeže, kde nemám dobré vztahy s děvčaty, nemám tu žádnou kamarádku na pár slovíček. Prázdniny jsem mohla strávit s přítelem v práci. Byla jsem šťastná, jenže za tu dobu sem si k němu asi vypěstovala závislost, stále na něj myslím, kolikrát se nemůžu soustředit, po večerech mě napadají hrůzné myšlenky,mám strach, že ho ztratím, nebo mě opustí, brečím i bez důvodně. Když jsem bez něj, cítím se bezvýznamná, přebytečná, trochu nevyrovnaná, lehce náladová, měním často názory. Kromě něho nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit a kdo by mi pomohl.Jsem v pořádku?Potřebuji pomoc lékaře? :( Moc Vám děkuji za odpověď. Teď se dokonce snažím i přestat kouřit a k tomu špatně spím. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,
je mi 17 a mám se sejít s jedním klukem, se kterým jsem se seznámila na netu - ne na seznamce. Už ale dvakrát jsem schůzku zrušila, protože jsem prostě cítila, že to nedám. Žádného kluka jsem ještě nikdy neměla. Jak mám strach překonat, abych už třetí domluvenou schůzku zvládla? Z chlapů mám docela respekt, protože jsem vyrůstala s několika mámy příteli, které postupně měla a každý mě nějakým ne moc dobrým způsobem ovlivnil. Děkuji moc - otázka upravena poradcem

Dobrý den, je mi 31 let, jsem 6 let šťastně ženatý, máme dvě děti. Nevěru jsem vždy odsuzoval a i přes nabídky ji odolával. Až do února 2014. Komplikace v práci mi podrazily sebevědomí. S manželkou jsem o tom mluvil, chtěl jsem útěchu, povzbuzení, uznání (snad vůbec poprvé), ale manželka měla tou dobou zdravotní problémy a tak ty mé bagatelizovala. Náš sexuální život v té době byl slabý. Cítil jsem se osamělý, zranitelný. Vše změnil můj milenecký vztah. Během něj jsem zažil postrádané pocity a fantastický sex. Po určité době ve vztahu s milenkou jsem se ovšem necítil dobře. Byla labilní, vyvolávala ve mě žárlivost, neměla žádné zájmy. V červnu se ve mně vše zlomilo a vztah s milenkou jsem ukončil. Rozchod proběhl překvapivě klidně a nejsme v kontaktu. Na milenku, ale nemohu zapomenout. Pochybuji o tom, zdali rozchod s ní byl správný krok. Dávala mi něco, co mi chybělo. Nechci být znovu nevěrný, ale mám strach ze stereotypu svého dalšího života, pocitů méněcennosti a prázdnoty.

Dobry den. S pritelem sem uz tri roky uz spolu i zijeme a ted sem otehotnela s detatka mam radost, jen nastal problem vtom ze uz asi nechci byt stim pritelem. Nevim jestli to neni jen tehotenstvim hormony a vsechno ale podobne myslenky sem mela i pred tehotenstvim jen to bylo tak ze tyden sem plakala anechtela snim byt a pak sem ho strasne milovala. Bojim se snim i otom mluvit at to neudela mezi nami propast kdyby sme spolu nakonec zustali. Jenze se asi necitim stastne neuzivam si jeho naklonost ja dokonce uplne ochladla vuci nemu skoro zadne pekne slova, dotyky vyznani, sex mame normalne jen ty city sou jine. Nevim jestli to prekonat a byt snim kvuli diteti ze ty pocity mozna prejdou ale taky mam nekdy pocit ze muj zivot je pravy opak toho ocem sem snila ze dokonce myslim ze smrt by byla i lepsi. Taky mam pocit ze stejne kdyz se rozejdem nikdy se ho nezbavim protoze bude chtit mit vztah s ditetem dokonce mam strach ze kdybych od neho odesla jestli by nechtel dite do sve pece. Dekuji

Dobrý den,myslím si, že ,mám nějakou špatnou karmu, jsem rozvedená, můj manžel mě trápil nejdřív psychicky, pak i fyzicky..nadávky, podezřívání....rozvedla jsem se. Pak jsem si našla přítele, který byl spočátku chápavý,,, dnes mi tvrdí, že on se pořád snaží a neví jak se mnou má mluvit, že jsem nepříjemná, že nic neumím, nežijeme spolu a když je u mne, pořád vše kritizuje...co řeknu je pro něj ode mne jen že jsem nemožná a neschopná. Mám pocit, že můj názor, mé slova a samotná já jsou pro něj neustálý problém. Neživí mě, nemá se mnou závazky, jen neustále mne kritizuje,,, i za to že ho obejmu ( protože mám teplé ruce)...co chce on, musí být... co si přeju já je naobtíž... vím, že to není normální,,, jen mám pocit, že už dál nemůžu.

Dobrý den,
Co si myslíte o chlapech, kteří střídají partnerky a nechtějí se vázat, milují pouze sex? Je to špatný charakter dle vás nebo se to může změnit a usadit se? Proč se tak chovají? Jak takový chlap vnímá svoji stálou milenku, se kterou se schází? Líbí se mu jako žena nebo ji v hloubi duše pohrdá?
Další dotaz směřuje k tomu, jestli je dle Vás bisexualita formou narušení osobnosti nebo je normální? Od jedné psycholožky jsem slyšela, že být Bi, souvisí s hraniční poruchou osobnosti. Je to tak? Nebo Bi jsou pouze víc náruživý? Jaký máte, jako psycholog na bisexualitu názor? A řadí se homosexualita stále mezi poruchy a je to dle vás porucha, nebo je taková vlastnost? Slyšela jsem, že je to biologická odchylka. Byl to jen homofobní názor nebo realita?
Děkuji za upřímné názory a přeji pěkné léto. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, před rokem jsem ukončila dost náročný, sebezničující a vůbec nejhorší vztah v mém životě. Rok jsem byla sama. Bylo mi dobře, dělala jsem věci podle sebe a necítila jsem se špatně. Ale pak jsem řekla, že zkusím nový vztah a ono to i začalo mi chybět. Seznámila jsem se s klukem, s kterým chodím už přes měsíc, ale cítím v sobě veliký strach z vyslovení slova mám tě ráda, miluji tě nebo cokoliv v čem hraje hodně city. Já uvnitř cítím, že ho mám ráda, ale nedokážu to říct, jelikož mi přijde, že tím říkám, že mám na něj slabost. Ukazuji svoji slabou stránku, což nerada dělám, protože pak bude vědět kam udeřit, aby mně dostal na koleno. Pořád se strachuji, že když někomu ukážu city (slabinu) tak to neocení a neoplatí mi to. Mám vnitřní blok a vím to sama moc dobře, že tohle není normální a chci z toho ven, akorát nevím jak z toho ven. Jak přestat myslet na to špatné a s důvěrou, s otevřenosti jit do vztahu. Byla bych ráda za každou radu. Děkuji