Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

část 3. No a taky napsal, že mě bral jako kamarádku a že si mě vážil jako člověka a stále mě má rád, ale nefungovalo by to. Já to ale z jeho polibků a objímání cítila jinak. Nebylo to jenom o sexu...Byli jsme spolu pět měsíců, teď už nejsme skoro tři. Nenapsal mi nic, kromě toho, že jestli budu někdy potřebovat pomoc, mám se na něj obrátit. Miluji ho, i přes tu křivdu. Kvúli sociální fobii beru prášky, navštěvuji doktora, čtu knihy s psychologicko- psychiatrickou tématikou, přiznávám svůj podíl viny. Nemůžu si najít stabilní zaměstnání, už pět měsíců aktivně hledám, chodím na pohovory, ale nic. Ze začátku mě podporoval, ale když viděl, že to nikam nespěje a já byla čím dál, tím víc negativní, tak jsem měla pocit, že si myslel, že se snažím málo. K v§li tomu se mi prohloubily me mizerné stavy ještě víc. Chtěla bych na vysokou školu, ale vlastně nevím, který obor a jestli bych se tam vůbec dostala. Bojím se, že jsem ztratila vše. Já ho miluji, ale jsem nemocná a on je úspěšný. Proč?

2.část ale poslední dobou se mi vyhýbal a přesto, že se stěžoval na moc práce, tak na trávení času s kamarády si vždy chvilku udělal- Já jelikož k mé nemoci patří úzkosti a byl to pro mě první vážný "vztah" jsem se občas zmítal hysterii a zpovídala ho (i opilá před jeho přáteli, což byla chyba, měla jsem po alkoholu více sebevědomí)- On asi z toho pochopitelně nebyl nadšený- čím dál, tím víc se odtahoval, několikrát mě varoval, že takhle to nejde, že jestli se nebudu chovat jinak, tak se neuvidíme, čehož jsem se zalekla a tak se snažila, čímž jsem to paradoxně zabila úplně. Jelikož jsem cítila, že to jde do kytek, setkala jsem se s ním jednou a řekla, že já chci vztah a že mě jeho odtažitost bolí. On neprotestoval. Chvíli nato jsme i prohodili pár zpráv, ale po měsíci na mě přišel stesk a zeptala jsem se ho, jestli by to nechtěl obnovit. A on reagoval úsečně, že prý mám konečně pochopit, že vztah nyní nechce a že by to mezi námi nefungovalo, že on má své potřeby a očekávání. - otázka upravena poradcem

Část 1. Dobrý den paní doktorko. Čtu Vaši poradnu již dlouho a nyní jsem se rozhodla podělit se se svým trápením. Je mi 22 let a naprosto nevím, co v životě chci, jakým směrem se vydat. Jak profesionálně, tak v partnerství. Na začátku roku jsem poznala o 10 let staršího muže a velmi jsem se zamilovala. On byl v té době po rozchodu se svou přítelkyni /ona ho opustila, po 13 letech soužití. Měla románek s kolegou/. Samozřejmě byl z toho špatný a pokoušel se to zachránit- marně. Domluvili jsme se, že budeme kamarádi, občas jsme se milovali. Já se do něj zamilovala a absolutně nerespektovala jeho přání, že potřebuje čas. Nemohla jsem, protože už jsem v tom byla až po uši. On vždy opakoval, že jsme přátelé. Občas to ale vypadalo, že jsme nejen to. Chodila jsem k němu domů. nakupovali jídlo na večeře, snídaně. Domlouval schůzky předem, psal mi první, podporoval mě (mám sociální fobii ), volal, když jsem měla hroznou náladu a čím dál, tím víc mi přišlo, že to taky začíná brát vážně. Ale

Ještě bych dodala poslední slova, a sice, že jsme s partnerem plánovali se za rok, až mě přijmou na VŠ odstěhovat a zkusit si tak společný život se vším všudy. Plánovali jsme, oba jsme se na to moc těšili, věděli jsme tedy, že spolu chceme být i v budoucnu. A pak téměř z ničeho nic přišlo od partnera toto..(je flegmatik, pocity si většinou nechává pro sebe, takže jsem o tom neměla ani tušení..)

Kromě něj mám totiž jen jednu kamarádku, o kterou nejspíš „přijdu“ jakmile se rozejdeme na vysoké školy – jsem v maturitním ročníku.
Prosím, poraďte, řekněte mi svůj názor. Řekněte mi, zda výše uvedená řešení by dokázaly vztah „slepit“ zpět, zda je možné, že partner by důvěru opět získal nebo navrhněte jiné řešení. Zkrátka Vás prosím o radu, třeba nejen pro mě, ale i pro mého partnera, kterému bych to eventuálně mohla dát přečíst. Jak jsem řekla - myslím, že pokud k sobě dva lidé "něco" cítí, pokud se milují a pokud se shodují v hodnotách a prioritách, pak je reálná šance na svých chybách pracovat. Ještě jednou velmi děkuji za přečtení!
- otázka upravena poradcem

že po nějaké době, kdy uvidí, že slib plním a na své psychice pracuji, že by našel cestu zpět ke ztracené důvěře. Navrhla jsem i dát si třeba měsíc bez komunikace, ale to nechtěl, že je to moc dlouho, tak jsem říkala, že klidně méně, že to záleží na domluvě..Zkrátka ukázala jsem mu, že ty řešení tady jsou. A to, že vidím tyto cesty, vidím tyto možnosti, ve mne zanechávají pocity, že náš rozchod není správný, že k sobě patříme. On říkal, že už se necítí na hledání nějaké nové cesty, nového řešení. Velmi ho miluji a myslím, že ani jeho city snad neochladly(momentálně si nejsem jistá vůbec ničím) a kvůli toho, že jsme se rozešli cítím bolest, kterou jsem nikdy v životě necítila – dlouho usínám, téměř nejím, protože mám sevřený žaludek, psychika dává zabrat..Navíc dodám, že jsme neustále v kontaktu, píšeme si, chceme se vídat nadále (když to teď vypadá všelijak, nevím, zda bych naše schůzky nevnímala jen jako šanci návratu.., to jsem mu řekla také..)

nějakému hobby sama(vše jsme dělali spolu většinou, kamarády jsme taky celkem odsunuli stranou, ale vídali jsme se s nimi, jen prioritou byl hlavně náš vztah), což by mi mohlo zvednout i to sebevědomí – když se po letech začnu věnovat tanci, ve kterém vynikám. Navrhla jsem, že by pomohlo i to, kdybychom se vrátili do začátků a nechodili skoro každou schůzku navzájem domů(nebydlíme spolu, bydlíme u rodičů, rodiny se dávno poznali..), kde v zimních měsících koukáme zejména na TV(v létě opak – spoustu sportu,dovolené..) a vždy si naplánovali něco jiného –bazén,sauna,výlet na hory a pak šli domů každý sám, vyhradili si čas na kamarády(v mém případě – na jednu kamarádku) atd. S důvěrou je to horší, ale myslím, že čas by tomu pomohl – myslím, že kdybych mu dala poslední a vážně myšlený slib, že už se ke sebepoškozování nikdy nevrátím(těch slibů bylo plno..ale většinou jsem měla vždy pochybnosti,vždy jsem myslela že se to někdy zase vrátí..teď jsem si jistá téměř na 100%)

posun – v té první krizi jsem se sebepoškozovala třeba každý druhý den, teď to přijde třeba jednou za dva měsíce nebo mezi tou dobou i půl roku pauza apod. Hodně falešných slibů, ale došla jsem k tomu, že to už nikdy neudělám – a o pár dnů řekl přítel tato slova). Řekl taky, že po té druhé krizi, kdy jsem si nebyla jistá ohledně citů k němu, mi začal důvěřovat o poznání méně a nespravilo se to. Takže shrnuto – problémem byla má psychika a jeho podkopnutá důvěra ke mně. Řekl, že nad tím uvažoval dva měsíce a nakonec se definitivně rozhodl pro rozchod – říkal, že srdce zvítězilo nad rozumem, který říkal, ať to neukončuje. Doteď nevím, co říkalo přesně srdce – myslím, že si myslí, že se nikdy nezlepším a neposunu dál a on tak bude trpět kvůli mně, přítel to moc vysvětlit neuměl.
Já mu navrhuji, aby to ještě přehodnotil – vidím spoustu cest a spoustu řešení, jak mou psychiku posunout dál. Najít si nového psychologa, ke kterému budu docházet častěji(tento moc nevyhovuje), začnu se věnovat

Neukončil a řekl, že mi dá čas, ale nebude čekat věčně..psycholožka řekla,že by pomohlo srovnání, jaké to je s jiným partnerem, ale že to záleží na mě, zda chci riskovat, že ho opustím a u jiného nenajdu to, co u něj nebo mít srovnání ale ztratit ho. Psycholog pomohl,čas taky a já věděla, že ho miluji se vším všudy. Ano, vadily mi některé věci ve vztahu nebo na něj, ale nic kvůli čemu bych chtěla odejít. Zastávám názor, že pokud se dva lidé milují a shodují se v základních věcech – jak trávit čas, na budoucnosti, trochu v zájmech, tak stojí vždy za to na tom pracovat. Partnera(bývalého) to samozřejmě strašně moc ranilo, ale vypadal, že po nějakém čase mi i přes toto věřil dál.Když jsme spolu mluvili o příčinách jeho rozhodnutí, řekl, že „neví proč“ to tak chce, načež jsem se samozřejmě snažila dobrat k něčemu konkrétnímu. Vypadlo z něj, že problémem je má hlava, má psychika – že se podceňuji, sebepoškozuji(do dnešního dne s tím mám problém, ale za tu dobu jsem udělala velký posun -

Dobrý den, text má mnoho částí. Proto moc(!) děkuji za trpělivost, kterou budete věnovat přečtení.
S (ex)přítelem jsme spolu byli 3 roky. Je mi 18let, jemu 21. Před třemi dny se se mnou rozešel.Troufám si říct, že jsme zažili moc pěkných období a společných chvil, ale také i nějakou tu krizi,a docela vážnou. Já to brala tak, že když jsme je překonali, posunulo nás to dál, ověřili jsme si, že spolu dokážeme být nejen v dobrém, ale i ve zlém. Problémem byla má psychika - jsem přecitlivělá, mám nízké sebevědomí. Začala jsem se sebepoškozovat, což jen mé problémy zhoršilo. Málem jsme se rozešli, ale osud nám přál a nestalo se tak. Tato krize trvala tak 3-4měsíce. To bylo po roce společného chození. V únoru tohoto roku jsem začala s návštěvou psychologa. Před půlrokem další krize - utápěla jsem se v tom, zda k němu cítím to, co mám nebo je to jen kamarádství(můj první vztah).Trápila jsem se tím tak moc, že jsem mu to na rovinu řekla, asi jsem čekala i to, že to bude chtít ukončit.

Dobrý den paní doktorko, ráda bych se s Vámi poradila ohledně mého problému. Možná to někomu může připadat malicherné, ale nedokážu se zamilovat. Je mi 20 let a samozřejmě už jsem potkala pár kluků, ale nikdy jsem je nebrala jinak než jako "lepší" kamarády. Vždycky jsem se snažila, ale lámat přes koleno to nešlo a tak jsem to vždy musela po pár týdnech ukončit. I když se mi v té chvíli neskutečně ulevilo, pár dní jsem z toho byla smutná. Někdy se na setkání s dotyčným moc těším, ale za chvíli už se mi ho nechce ani vidět a před samotným setkáním bych to vždycky nejradši odvolala... Samotný průběh už ovšem bývá v pohodě. Vím, že je trápím, ale trápím i sama sebe. Několikrát už jsem chtěla navštívit nějakého psychologa, ale nikdy jsem nesebrala odvahu. Myslíte, že bych to měla udělat? Opravdu si nevím rady... Předem děkuji za odpověď. - otázka upravena poradcem

část 2
Když se zamyslím do hloubky, zažila jsem dva vztahy na dálku, což je emočně vyčerpávající, taky jsem se v posledním vztahu spálila, a mám dojem, že podstata je v nějaké vnitřní důvěře k partnerovi, kterou pomalu sbírám. Taky čím víc zkušeností mám, tím mám víc tendenci srovnávat. Jsou v tom určité obavy... S partnerem jsme o zkušenostech, obavách vzájemně mluvili, spíš jde asi o čas.
Snažím se na sobě pracovat směrem k větší lehkosti. Měla byste pro mě nějaké tipy? Děkuji.

část 1
Dobrý den, paní doktorko.
je mi 29 let a ještě jednou si zabilancuji. Prožívám 4. vážnější vztah. Měla jsem dlouho dojem, že si vystačím sama se sebou (hodně jsem cestovala, zkoušela různé práce atd.) a když jsem měla dříve přítele, byl to takový "bonus", parťák. Poslední dva tři roky naopak mám pocit, že partnera potřebuji - vím, je to asi v tom věku normální... Nicméně to s sebou přináší takové ty myšlenkové stavy, že když trávím čas bez partnera, tak mi chybí a to "tady a teď" si užiju méně, když on tráví čas samostatně, tak na něj hodně myslím, čekám na smsku, ale smska, i kdyby zněla "chybíš mi, těším se na tebe" mě stejně neuspokojí. Není to zas tak závažné, ale vzhledem k mé dřívější svobodomyslnosti mi vadí, že se nesoustředím na své aktivity. Občas si v hlavě říkám, že když udělá to a to, je to důkaz, že mě má rád. Ale jak on může vědět, co mám v hlavě?! Tohle mi připadá všechno špatně, taková nechci být... - otázka upravena poradcem

Dobrý den, paní doktorko.
je mi 29 let a trochu bilancuji. Prožívám 4. vážnější vztah a 2 z těch vztahů jsou s výrazně staršími muži (o 20 a o 15 let), rozvedení s dětmi. Mám možná trošku naivní dotaz :-) - proč se mi to děje? Vyčítám si to, mám dojem, že racionálněji zaměření lidé by si to ani nepřipustili, nezamilovali by se do "neprespektivních" protějšků, kteří nezapadají do kategorií : věk, vzdělání, závazky apod. Vím, že to není zas taková tragédie a že se to lidem děje a že to může i fungovat a že citu neporučím. Ale často na to existují různé teorie z dětství, že si třeba nahrazuji otce – ale já měla harmonické dětství, rodiče jsou stále spolu, mám o 5 let staršího bratra. Celá rodina je taková spořádaná, včetně tet, strýců, bratranců :-) - jen já si připadám v těch vztazích vždycky výstřední (ten o 20 let starší byl z Blízkého východu a rodina z toho byla fakt nešťastná...).
Děkuji za odpověď. - otázka upravena poradcem

Dobry den,
Vubec nevim kde zacit.
Je mi 23 let. Mam rocni vztah s muzem, s kterym jsem se poprve dala dohromady v 18ti letech,byli jsme spolu pul roku,moje prvni laska,rozesel se se mnou kvuli jine slecne.vzpamatovavala jsem se dlouho a ty tri roky jsem ani zadny jiny vztah nemela,my jsme nebyli vubec v kontaktu.
Myslim si,ze jsem s tim uz srovnana,beru to jako uplne jiny vztah.
Nikdy me nenapadlo byt nevěrná,odsuzovala jsem to,a pak se to stalo,dvakrat,nejsou to zadne vztahy,jen jednorazove ulety,neumm odolat i kdyz vim,ze potom nebudu stastna.nevim,co me k tomu tahne,možná že to,že pritel vubec neni zarlivy.. nebo to,ze jsme se rozesli kvuli jine slecne,ze to byl muj prvni a jediny..nebo je to jen a pouze ve mne.prijde mi,jako bych to v posledni dobe vubec nebyla ja,nikdy jsem se takhle nechovala ani jako nezadana,nikdy me to nelakalo.
Vubec nevim,jak se z toho dostat pryc..chci byt s pritelem,nechci se takhle chovat,nechci mu nic rikat..ale nevim,jak se toho zbavit.. hezky den

Dobrý den, jsme manželé přes 15 let, máme 3 děti, provozně fungujeme velmi dobře, ale čas jako partneři spolu už pár let netrávíme. Muž se mi za poslední roky zcela odcizil; což jsem si naplno uvědomila až po roce intenzivního (platonického) vztahu s kamarádem. Platonický vztah jsem před 1/2 rokem ukončila, což mne stálo cca 2 měsíce smutku, tajného pláče, nespavosti a hubnutí. Ale to samo o sobě situaci nevyřešilo. S mužem oba máme problém o svých emocích mluvit, navíc nepocházím z úplně standardní rodiny (absence biologické matky), takže postrádám model. Nejhorší ovšem je, že příliš nevím, co chci - emoce by pálily mosty, v naději, že najdu někoho, koho budu milovat a on mne, rozum říká, že ztratím svoje jistoty provozní a finanční... Odborníka jsem navštěvovala, ale bez posunu. Nyní ani nemám chuť trávit společně čas, je mi nepříjemný fyzický kontakt a trápíme se oba. Jak mám postupovat dál, jak zjistit, jestli má vztah šanci a jak případně získat motivaci na vztahu pracovat? Děkuji

Vážená paní doktorko, je mi 40 a mám více jak 10 let vztah se ženatým mužem. Byl to pro mě mužem mého života a jak šel čas, tak jsem vše věnovala jemu a své kariéře. Nikdy jsem nezaložila rodinu, byla pro mne vždy jen práce a on. V práci se to však před více než půl rokem ze dne na den nečekaně změnilo a já prožila zajímavé životní období, kdy jsem si musela udělat v životě jasno a přehodnotit i svůj osobní život. Stále však nejsem schopna vyřešit můj problém s partnerem, který evidentně nechce od rodiny odejít, i když má dospělé děti. Pořád řeším jeho trable, jeho deprese a poslouchám, kolik toho pro mne v životě udělal. Snažím se s ním komunikovat, ale ať řeknu cokoliv, obrátí se to proti mě, že někoho mám a chci se ho zbavit. Jsem už vážně zoufalá a je mi líto i mých rodičů, kteří tím mým pracovním problémem a tím, že nemám rodinu, velmi trpí. Dostávám se místy do letargie, kdy funguji jen jako odpovědný stroj, ale v životě nechci nic řešit. Nevím, jak začít. Děkuji za radu.

..ještě pokračuji :
Měla jsem rok a půl přítele, byl to víkendový vztah na dálku. Moje holky přítele nepřijali, nakonec jsem vztah ukončila s tím, že se potřebuji věnovat mladší dceři, která mě stále potřebuje. Starší dcera má přítele a téměř svůj život.. Cítím, že stále nejsem se vším vyrovnaná..už jsme téměř 3 roky od rozvodu.. .v manželství jsme postavili dům na našem rodinném pozemku ( dar od mého otce ), velká zahrada, pes...vše jsem musela opustit a odejít, neměla jsem jinou možnost, finančně bych to nezvládla vyplatit b.m...jen se ptám..jak přestat stále s lítostí přemýšlet o minulosti, a začít se dívat do budoucnosti a hlavně žít přítomností..jsem na vše sama, mám finanční problémy, snažím se vše zvládat..je to těžké...bude líp ???

Dobrý den paní doktorko,
prosím o radu, jak dál v životě, abych byla konečně spokojená a vyrovnaná. Nevím jestli mi v tomto můžete poradit. Možná se jen potřebuji někomu vyzpovídat..Již před několika lety jsem Vám psala ohledně mého nefunkčního dlouholetého manželství..mezi tím jsem se rozvedla, odstěhovala ze společného domu do malého bytu, naše dvě dcery - 13 a 18 let máme ve střídavé péči. Vše celkem dobře funguje, dcery si již na tuto situaci zvykly, i když to pro ně není jednoduché. S bývalým manželem se dokážeme domluvit ohledně péče o holky. Problém je ve mě, stále mě jakoby dohánějí vzpomínky na minulost, nemůžu se stále vyrovnat s tím, že jsem přišla o rodinu a moje dcery jsem připravila o domov..já si vše stále vyčítám, i když jsem ráda že jsem odešla a jsem se svým současným životem celkem spokojená. Dcery mi odchod od bývalého manžela nevyčítají, naopak říkají, že to chápou že by naše manželství stejně nefungovalo. Snažím se žít aktivně, sportovat, jezdit na výlety...

Dobrý den, včera mi přítel řekl, že mu vadí to, že jsem ve společnosti moc uzavřená, nekomunikativní.. V podstatě mi řekl (ikdyž tichými nevyslovitelnými slovy), že pokud by to takhle bylo dál, tak to asi nepovede dál. Chci se kvůli nám změnit, alespoň do míry, jak mě bude příjemné. Bojím se trochu toho, že to ale bude přetvářka. Nejsem společenský typ a nedokážu s člověkem začít mluvit od oleje. S přítelem jsme spolu tři roky. Nehádáme se a až do teď jsem myslela, že jsme pro sebe perfektní. Ale možná že tedy nejsme. Nevím, jak to mají ostatní páry, třeba v žádném partnerství neexistuje dokonalá harmonie, třeba to je utopie.
Ani nevím, co vlastně potřebuju za radu.Možná jen trochu útěchy, že člověku bude stačit snaha.

Dobrý den paní doktorko. Ráda bych dostala radu, jak v životě dál. Momentálně jsem ve fázi, kdy si připadám úplně neschopná. Vše začalo, když jsem přestávala zvládat finančně své i rodinné potřeby a vyřešila jsem to novou prací, která mi zabírá víc času a v podstatě si nejsem jistá, zda v ní vůbec uspěji. Manžel mě mnohokrát nevybíravým způsobem novou práci vyčetl (nabídka přišla rychle a já li rychle přijala) a mé protesty nechápe. Ano, nechala jsem to dojít příliš daleko, podle něj vše fungovalo doteď úplně v pořádku. Ale to jen pro to, že jsem si nestěžovala a uskromňovala se dokud to šlo. Teď se musí i on zapojovat, jde hlavně o to, vozit syna na tréninky. Mám strach, že v nové práci neuspěji a dostanu další dávku výčitek a chladného opovrhování navrch. Mohla by jste mi prosím poradit, jak se nebát budoucnosti?

Dobrý den paní doktorko,
blíží se mi oslava 22 narozenin, ale mám problém se vzrušením. Má li k němu dojít, tak přesně v počáteční chvíli kdy nastane, začnu panikařit a chci, aby nic nechápající přítel přestal, vždycky ho pak vyděsí, že udělal něco špatně, když sebou rychle škubnu pryč. Ale mám prostě pocit, že přicházející jakékoliv vzrušení a pocity z něho plynující nezvládám přijmout.
Můj otec na mě nebyl zrovna s výchovou jemný a měla jsem díky němu hodně velký strach i z malých kluků, může to s tím možná i souviset.

Děkuji moc za Vás názor.

Ahoj. Potrebovala by som poradiť. Už 2 roky mám nepravideľne stiahnuté hrdlo, resp. pocit hrče v krku, niekedy to vyústí až do bolesti pri srdi, bolesti chrbtice či nepríjemnom tlaku na hrudníku. Viem, že som stresovala kvôli škole, lebo som perfekcionistka, ale teraz mám po úspešnej maturite, som prijatá na univerzitu, som zdravá a aj moja rodina, mám kamrátky. ALE moje problémy sa stále prejavujú. Je možné, že mám strach z dnešnej doby, všade nepokoje, imigranti, lúpeže, prepady...z ľudí som vždy mala strach, že mi ublížia al i zabijú. Nie som blázon. Dokonca cvičím yogu, počúvam relax hudbu, pomerne zdravo jem, cvičím, ale počas cvičenia mi často príde ten pocit stiahnutého hdrla. Priateľa nemám, i ked' by som chcela. So svojím vzhľadom som spokojná, i ked' by som chcela zhodiť asi 2-3kg. Prosím Vás, porad'te mi, neznášam vstávať a zaspávať v strese z ani neviem čoho. Je to už súrne. Ďakujem veľmi pekne.

2/2
Snad jsem udělal dobře. Dalšího randění jsem byl schopen po dalším půl roce. Bylo jich za 1,5 roka 6. Většinou mě vytáhli za nos 40ky vydávající se za 30ky. Pak jedna se kterou jsem měl měsíční vztah na sex, který již nechci zažít. Nic pro mě. Pak to byly mladé slečny kolem 21 let. Taky nic pro mě. Ještě nejsou vyblbnuté životem. Bohužel o mě není u žen takový zájem. A když ano, tak pro mě nesympatické ženy. To už bych měl větší úspěch u chlapů. Ale to odmítám. Po každé, když jsem byl s nějakou ženou, tak se mě tu noc zdálo o "bývalé". V tom měsíčním vztahu se mě o ní zdálo celý měsíc. Na moji psychiku to nemělo špatný dopad, ale i tak nic moc. Po tom 1,5 roce randění jsem "bývalou" potkal pouze jednou. Neúmyslně. Ani psaní formalit téměř není. Narozky apod. Myslel jsem že jsem ze všeho venku, ale asi nejsem. Obávám se že ji stále miluji a to mě blokuje vůči jiným ženám. Upřímně... vím, že ji miluji, ale nechci tomu věřit, i když má přítele. Rád bych se pohnul dál. Nevím jak. Díky - otázka upravena poradcem

1/2
Dobrý den, potřeboval bych poradit jak dál. Před lety jsem byl silně zamilován do jedné slečny, která si ze mě nevědomky udělala převozníka. Bylo to pouze několika denní chození a následně pouze dopisování, díky čemuž si ze mě udělala zadní vrátka. Druhé "chození" bylo jen na 2 dny. Po půl roce jsem se dostal z toho nejhoršího. Na randění to ještě nebylo. Ale taky jsem si uvědomil, že z mé strany se ze zamilovanosti vznikla láska. Po tom půl roce jsem si od padající hvězdy (Perseidy) bez myšlení přál být opět s ní. Hned ten den jsem ji nečekaně potkal, což mě zarazilo a po několika dnech se sama ozvala a už jsem se v tom zase vezl. Bylo pouze "kamarádské" s jasnými náznaky o chození. Ale bylo to opravdovější a přirozenější, než poprvé. To jsem si byl jist, že ji miluji. Bohužel jsem se necítil na další chození a proto jsem ji řekl, že zatím nikoho nechci. Miloval jsem ji a nechtěl jsem ji ublížit následným rozchodem. Proto jsem dal přednost jejímu štěstí s jiným. - otázka upravena poradcem

Zbabelosť??

Aj keď som bola na dne a mala som depky tak som
zistila len jedinú vec. Život nie je zlý ale ľudia sú povrchní a zlí.Ale nikdy mi nenapadlo sa zabiť.

Príde príležitosť teším sa na to ako malé dieťa a potom príde obrovské sklamanie, neúspech, zlyhanie a apatia. A potom mi je všetko jedno. Napríklad tešila som sa na pohovor pracovná ponuka sa mi hodila. Prišla som tam a realita mi rezala srdce za živa. Bola som sklamaná. A nestalo sa to raz ale viackrát. Ale prečo niekedy mám už aj s príležitostí veľký strach? Áno som zbabelá utekám od problémov, bojím sa urobiť prvý krok a spraviť chyby. Nenávidím kritiku ničí ma predstava, že budem terčom posmechu a kritiky.

Nájsť si prácu ktorá sa vám hodí a nemá ťažké kritéria je ťažké a kto vám zaručí, že budete mať dobrého a trpezlivého šéfa?? Nikto.

Mám strach s budúcnosti. Neviem ako mám pokračovať akou cestou. Nemám odvahu sa pozerať vpred. Neviem čo budem v živote robiť. Mám s toho zmätok. Hľadám sa a neviem si k sebe nájsť cestu. Len sa analyzujem svoje slabé a silné stránky. Ale stres ma vie poriadne paralyzovať. Stresu sa bojím. Robím trapasy, bývam zamyslená, že nevnímam a potom až tak plačem, že to nemá konca kraja a tlačí ma to na hrudi a neviem sa ničomu radovať. Vidím druhých ľudí a pomyslím si, o čom som horšia ako oni?? Oni majú prácu, oni sú na niečo užitoční a ja?? Len som doma, chodím na pohovory a ľutujem sa. Mám panický strach s príležitostí. Na výklade obchodu hľadáme predavačku videla som to a mala som paniku. Že ma odmietnú alebo ma prijmú a ja urobím chyby so stresu a vyhodia ma a môj stav sa zhorší do depky. Čo mám robiť??

Keď som bola malé dievčatko nikto ma neviedol k sebavedomiu, k odvahe. Spadla som a prišli len výčitky. Nič iné len bitky, ponižovanie a bola som terčom posmechu a odstrkovania.

Ale ja tak nechcem žiť. Chcem byť ako druhí ľudia. Doma nemám vzor. Mám len frajera ktorý mi pomohol nadobudnúť trochu sebavedomia a bojovať. Viem, že pri mne stoji a pomáha mi. Frajer ktorý je a bol pri mne v tých najťažších chvíľach v mojom živote. Podporoval ale aj podporuje než už idem urobiť čokoľvek. Doma to očakávať nemôžem. Doma im to je jedno. A bolo to tak už od malička. Matka má svoju náladu raz tak a potom onak. Chýba mi to. Láska je pre mňa to najcennejšie.

A na sebevraždu ani nemyslím. Len sa chcem zdokonaliť v argumentácii a komunikácii. chcem byť viac sebavedomá.

Dobrý den,
je mi 36 let, máme s přítelem 4leté dítě, ovšem NIKDY jsem ještě neprožila naplněnou lásku. Před půlrokem jsem zjistila, že moje 40letá, bezdětná, single nadřízená se na mě již delší dobu tak zvláštně dívá. Mám pocit, že se sobě líbíme a já se v tomto partnerství konečně našla. (Třeba ta touha se jí dotknout, pohladit ji - to jsem s přítelem nikdy v 10letém vztahu nezažila, vůbec ho fyzicky nepotřebuji, jen mu poskytuji sex, tak jak se v partnerství sluší). Co mám prosím dělat? Mám jí své emoce dát najevo? Co když si všechno jenom namlouvám a pak se neúnosně ztrapním? A rozbít rodinu? Možná. přítel stejně dceru nemá příliš rád, přestože si netroufne o ni náležitě nestarat. To mu budiž ke cti. Můžu mu to udělat? Odejít od něj a žít se ženou, přijme-li moje dítě? Velice děkuji.

Dobrý den,

u každého vztahu mě cca po 3 měsích přepadne osobní krize kdy s partnerem nechci být a vždy to ukončím. Teď to řeší zas, partner prauje v zahraničí a je doma cca 4x za měsíc, vyžaduje několikrát denně telefonní kontakt, který mě dělá problém jsem spíš introvert. Řešíme hypotéku a koupi bydlení, opět na mě doléhá jestli s ním chci být nebo ne.. když jsem sama tak mám velkou potřebu mít partnera, pokud mám vztah tak zas mám velkou potřebu být sama... nedokáži se s tím sama poprat a sama sobě nerozumím. Děkuji za odpověď

Dobrý den, jsem rozvedená, mám syna ve školkovém věku. Mám přítele, má dceru na prvním stupni zš, s její mamínkou jsou od sebe několik let. Náš vztah je téměř ideální, harmonický, klidný, on spíše introvert, já jak kdy. Má moc hezký vztah se svou dcerkou, díky tomu, že s ní nežije a ona navíc bydlí 150km daleko (on za ní dojíždí, bere si jí kdykoliv může,..), řeší v sobě stále dokola otázku, jak s ní být častěji, jak se více podílet na výchově, jak jí být blíž... což je pochopitelné. Teď strávil více času v kuse se mnou a mým synem (jeho dcerka u nás byla také, vycházíme spolu dobře, mám ji moc ráda a myslím, že jí u nás bylo taky moc hezky), což způsobilo obrovský výr v jeho pocitech. Dle jeho slov: Je mu s námi dobře, má nás rád, je šťastný. A to je právě ten moment, kdy si uvědomuje, že je šťastný, ale není s dcerou. A začal mít výčitky. Vzal si čas na to, aby si utřídil myšlenky. Má pocit, že svým vlastním štěstím okrádá dceru o její štěstí. Moc o něho stojím,co mám či nemám dělat?

Chodím mezi lidi kteří jsou jako já na vozíčku,ted k nám přišel nový člověk s kterým si rozumím,nevím jestli se mu líbím ale sedá si naproti mě a u ohně jsme se na sebe dívali,mám strach že se do něj zamiluji je ženatý a já vdaná.Co mám s tím dělat.Děkuji za odpověd Klára

Dobrý den, v práci máme kolegu, který to napřed zkoušel na mě a když neuspěl, tak zase na kolegyni a nakonec na dvě další kolegyně. My dvě ho máme, jak se říká na háku, ale ty dvě ne. Zamilovali se do něj, u té jedné dokonce došlo k tomu, že jí napřed posílal zamilované sms a potom jí dal najevo, že si s ní tímto způsobem jen pohrával. Strašně ji to zlomilo a nyní tvrdí, že se mu pomstí. Všichni ji radíme, aby to nedělala, jenže marně. Kolegyně si ale myslí, že by jsme se všechny měli spojit a jít proti němu nebo aspoň, abych já zhrzené kolegyni povyprávěla o tom, jak to bylo v mm případě. Jenže já si myslím že ani jeden, ani druhý návrh není dobrým řešením. Co myslíte vy? Mě zase napadlo předstírat, že někoho mám, vyfotit se s ním a dát tu fotku na facebook, aby to viděl a vyvolat v něm tak žárlivost a víc ho utvrdit v tom, že jsem o něj nikdy nestála a nestojím. Nepůsobilo by to ale dětinsky?

pokračování....chápu že je to pro něj těžké, pro mě taky a vlastně i pro "staršího" bráchu, se kterým jsem byla nejdřív. Chtěla jsem to popsat co nejdetailněji a myslím, že se mi to povedlo teda dokonale. Až se za to omlouvám, že je to tak příšerně dlouhý příběh. Nevím, zdali by tohle mohlo mít nějaký smysl, s jeho mladším bráchou. On mě opravdu strašně přitahuje, je to přesně můj typ i přesto, že je o 2 roky mladší, jak jsem zmiňovala. Vypadá minimálně tak starý jako já, nebo jako starší brácha (ten je pro přehled o rok starší než já). Chtěla jsem jen poprosit o názor nezaujatého čtenáře, protože o tomhle jsem mluvila jenom s babičkou. K nikomu jinému takovou důvěru nemám. Proto si myslím, že je lepší znát názor i od někoho úplně "cizího". Předem děkuji za názor na můj vyčerpávající příběh. S přáním hezkého dne Sofie - otázka upravena poradcem

pokračování...chtěla jsem využít příležitost, aby to nebylo moc nápadné. Bylo mu v kostele špatně, tak jsem se ho chtěla zeptat, jak mu je, číslo jsem bez problémů získala a nenápadně naznačila, že se mi líbí, víc než brácha. Byl strašně překvapený a nejspíš to bratrovi řekl, ten pak mi jenom napsal že k nám nepřijde. Nic víc nechtěl napsat a až o půlnoci mi řekl, že neví, jak by se teď na mě díval natož jak by se mnou mluvil, když takhle to zkouším na bráchu. Kdybych necítila, že se mu líbím, tak bych to udělat nemohla, řekl, že je to pro něho takové divné a rychlé, když ještě před chvílí jsem takhle psala s bráchou, ale že poznat bychom se mohli, jestli bych teda chtěla. S tím "mým" se už od té doby, co sem měl k nám přijít a nepřišel, nebavím, nepíšu, nejsme spolu vůbec v kontaktu a vlastně jsme se už měsíc neviděli. S mladším bráchou jsem byla před pár dny večer venku, pokecali jsme si tak nějak všeobecně a teď nevím, co dělat dál. Sám od sebe se neozve, prý tomu mám dát čas.... - otázka upravena poradcem

pokračování...další týden jsme si psali ještě něco o tom našem vztahu tak jednu sms denně, ale pak mi řekl že to sní nemá smysl, že to nikam nevede, takže už se s ní scházet nebude. Prý si potřebuje zahojit rány a bude to v pohodě. Celou tu dobu jsem si pořád tak nějak říkala i přála v hloubi duše, abychom spolu nakonec byli. Už jsme byli i domluveni, že přijde k nám pokecat, až tady budu sama (ne s babičkou). Jenže právě den předtím jsem se náhodně potkala s jeho bratrem v kostele, do té doby jsme spolu nikdy nemluvili, jenom jsme se pozdravili. Byla jsem v kostele s babičkou a on si přišel sednout za náma. Pořád mi něco říkal, usmíval se a měl zájem se se mnou bavit. A já jsem si v tu chvíli nějak uvědomila, že se mi vlastně hrozně líbí, že mě přitahuje ještě víc než bratr. Je sice o 2 roky mladší než já, ale vypadá velmi vyspěle, má krásnou postavu a celkově jsou si dost podobní, tenhle je však opravdu ještě hezčí, nebo spíše vypadá mužněji. Chtěla jsem po "mém" na něj číslo - otázka upravena poradcem

pokračování....už se neozýval každý den jako do toho výletu, už mi tak hezky nepsal a bylo vidět, že je mu to tak nějak jedno. Pak jsem dokonce spala i u nich v bytě, když jeho brácha nebyl doma. Opět to samé - večer všechno v pohodě, ráno jsem z toho měla opět divný pocit. Vlastně jsem nevěděla, v jaké pozici tam vůbec jsem, jako kamarádka, nebo jako přítelkyně? To jsem tam byla naposled, už jsou to téměř 2 měsíce. Pak jsem s ním byla ještě někde ohledně práce, kterou dělá při fotbale (chtěl, abych to zkusila i já). Jenže po tom, co jsem u nich spala, se mi vůbec neozýval, jenom kvůli té práci. Do té doby jsme si psali denně, a pak se najednou neozval 5 dní. Vždycky jsem to byla já, která se na všechno ptala, tehdy mě to už přestalo bavit a čekala jsem, až se ozve on - ozval se kvůli práci. Byla jsem naštvaná a řekla jsem, že tu práci dělat nechci hlavně kvůli němu a že je pro mě lepší v téhle situaci, když ho nevidím ani s ním nemluvím. Celou noc jsme propsali, situace ochladla....

pokračování....rozešla se s ním proto, že s ní už nechtěl dále spát. Nelíbilo se jí, že je to kvůli víře, prý mu řekla, že je fanatik. On ale ji měl pořád rád a chtěl ji zpět. Pak se dozvěděl, že hned 2 měsíce po rozchodu už spala s jiným. Trápil se, mluvil o tom i s farářem. Pak potkal mě a v tu dobu mu prý ona začala zase psát, chtěla ho zpět. On jí však vůbec nevěřil, ale miloval ji, jak se pak ukázala, pořád. Přesto, že byl se mnou, myslel pořád i na ni a prý se s ní i opět v té době, co byl se mnou, scházel. Párkrát...pak mi po tom "vydařeném" výletě řekl, že to s ní definitivně ukončil a že chce být sám, že si myslel, že má už minulost vyřešenou, ale nemá a se mnou prý chce být kamarád. Nic víc teď z toho být nemůže. Jenže hned pár dnů poté mi začal hrozně psát a dokonce tady se mnou v bytě spal - měla jsem z toho divný pocit, žádný sex neproběhl (podotknu, že já jsem ještě panna), mazlení a jiné intimnosti ano. Myslela jsem, že se to nějak zlepší, ale bylo to pořád dokola... - otázka upravena poradcem

pokračování....Ten, o kterém jsem si konečně myslela, že je opravdu ten pravý, najednou byl úplně někdo jiný. Do té doby mi psal každé ráno, v podstatě pořád jsme byli v kontaktu den co den. Psal mi, že snad konečně taky našel tu pravou, říkal, že jsem krásná a prostě jsem cítila i já, že tohle bude opravdu to pravé. Tak, jak řekl, se stalo. Jednoho večera mi všechno povyprávěl o svém předchozím vztahu. Měl přítelkyni 3 roky, rozešel se s ní v prosinci a prý se z toho dodnes nevzpamatoval. Hrozně ji miloval, dlouho o ni usiloval a říkal, že prostě byla pro něj až moc dokonalá, že mu připadá, že ji nemůže nikdo v ničem nějak překonat. (Tu holku neznám, ale když jsme byli na střední, viděla jsem nějakou jeho fotku právě s ní na facebooku, který tehdy měl). Ta holka není nijak zvlášť hezká, ale asi to "umí" s klukama. Chodila totiž i s jedním klukem (taky fotbalistou), který se líbil snad všem. Tenhle "můj" do ní byl stále podle všechno zamilovaný, ale prý myslel, že se z toho už dostal.. - otázka upravena poradcem

pokračování....Všechno mi to ale připadalo strašně rychlé, celkově to seznámení s ním, to že už byl párkrát u nás i já u nich. Nic by na to nebylo ale divné, nebýt jednoho dne, kdy jsem za ním přijela do jednoho většího nejmenovaného města kousek od našeho. On tam byl pracovně a chtěl, abych přijela za ním a udělali jsme si výlet. Nicméně to nebyl vůbec dobrý nápad a vlastně od té doby to šlo s námi z kopce. Cítila jsem takové velké napětí mezi námi, on neměl vůbec dobrou náladu. Nejdříve jsem to přikládala únavě, protože tam byl celý den. Ale cesta autobusem mě utvrdila v tom, že to jenom o tomhle nebylo. Rozloučil se se mnou takovým chladným stylem (bez pusy), že jsem z toho byla strašně zmatená a bylo mi z toho doslova zle. Hned jak jsem přišla domů, začala jsem mu psát sms co se stalo, proč se tak choval. On mi to nechtěl po sms psát ani volat, tak řekl, že se sejdeme co nejdřív a vysvětlí mi to. Naznačil mi něco málo o tom, že se jedná o jeho bývalou. A to je celý kámen úrazu...

pokračování....Naštěstí jsem to udělat ani nemusela, jeden den mi přišla od něj na facebooku žádost o přátelství. To už jsem považovala za nějaké znamení a hned na druhý den jsem mu napsala. Domluvili jsme se, že příští den se sejdeme a zajdeme někam pokecat. Což se taky stalo, byli jsme spolu asi 3 hodiny a všechno probíhalo velmi dobře. Měli jsme pořád o čem mluvit, líbil se mi a cítila jsem, že i já jemu. Od té doby jsme si psali každý den a pokud to šlo, byli jsme spolu. Během prvních dvou týdnů už proběhlo samozřejmě i nějaké líbání, ale byla cítit z jeho i mé strany křeč. Tu svou jsem mu vysvětlila, do té doby jsem s nikým nechodila, ani nic podobného neprožívala. Nevěděla jsem příliš, jak se chovat i přesto, že se mi opravdu velmi líbil a začínala jsem se do něj zamilovávat. Bydlí i s bratrem kousek od města, kde bydlím teď v bytě s babičkou já a tak nebyl problém pozvat ho i k nám. Já jsem byla taky několikrát u nich v bytě, lehce se seznámila i s jeho bratrem....

pokračování....Nikdy bych to právě to něj neřekla, že by chodil do kostela, že by byl věřící jako já a hrozně příjemně mě to překvapilo. Je to zajímavější tím víc, že je to fotbalista (vím, že to nevylučuje chození do kostela, ale přece jenom v tomhle okruhu se moc věřících nepohybuje). Úplně stejně je na tom i jeho bratr, kterého jsem nikdy neznala a ani jsem nevěděla, že tenhle můj bývalý spolužák bratra má - ostatně vůbec mě to nezajímalo. V kostele jsem ho poprvé potkala letos na květnou neděli a následně o Velikonocích. Nejprve jsem myslela, že to bylo kvůli svátkům, ale pak jsem ho tam viděla i další týdny a už mi bylo jasné, že tenhle kluk je opravdu věřící jako já. Že do kostela chodí pravidelně. Nějakým způsobem jsem o něm začala přemýšlet a postupně se mi začínal líbit do té míry, že jsem ho začala hledat na facebooku, který však neměl. Chtěla jsem dokonce kontaktovat bývalého spolužáka, se kterým jsem se znala a který znal i jeho, aby mi prozradil na něj nějaký kontakt....

pokračování....můj hlavní problém, jak je asi zřejmé, se týká vztahů. Od malička jsem spíše uzavřenější typ a proto jsem měla problémy s navazováním nových známostí. Kluků jsem se spíše styděla, dnes to sice už neplatí, nebo aspoň ne v takové míře. V téhle fázi se cítím zdravě sebevědomě a to se asi i odráží na tom, kolik jsem v poslední době, byť nijak vážných, poznala nových kluků/mužů. Avšak hlavní problém se týká dvou bratrů. Co musím zmínit je to, že jsem věřící a chodím pravidelně do kostela, jako i zmiňovaní bratři. Od prosince bydlíme s babičkou ve městě, které je vzdálené od vesnice, kde jsme předtím bydleli, jen malý kousek a proto pořád přejíždíme sem a tam. Většinou jsme však přes víkend ve městě a začaly jsme sem chodit i do kostela. A právě tam jsem potkala jednoho kluka - je to shodou okolností můj bývalý spolužák ze střední školy, nechodil se mnou přímo do třídy, ani jsme se spolu nikdy nebavili, ani se mi nijak nikdy nelíbil, ale od vidění se samozřejmě známe....

pokračování....Můj hlavní problém, jak je zřejmé z toho, že jsem zavítala do vaší poradny, se týká vztahů. V podstatě jsem do svých 20 let ještě žádnou vážnou známost neměla. Vždy to bylo tak, že jsem se buď líbila někomu já, ale on mě ne. Nebo opačně, což byla pro mě neuvěřitelná frustrace. Podotknu, že jsem jedináček a tudíž jsem nikdy neměla o nic nouzi, všechno bylo "moje". Nemyslím, že bych byla rozmazlená, jen těžce nesu věci, které nemohu ovlivnit. Dokážu se velmi rychle a snadno zamilovat. V 15 letech jsem prožívala velké zklamání s klukem, do kterého jsem se v té době strašně zamilovala a on se k ničemu neměl. Další problém byl na střední, opět to samé zklamání. Pak se tam také objevil jeden kluk, se kterým to velké zamilování sice nepřišlo, ale už jsem přemýšlela více rozumově a zamilovala jsem se do něj nějakým způsobem také. Opět to nevyšlo, on byl zamilovaný do jiné. Po střední škole přišlo hluché období - objevila se spousta nových známostí, avšak nic nebylo to pravé... - otázka upravena poradcem

Dobrý den, spíše než o radu bych Vás chtěla poprosit o názor nezaujatého čtenáře. Přesto, že je mi teprve čerstvých 20 let, myslím, že jsem toho v životě už dost prožila. Hodně nepříjemných (rodinných) věcí, které přispěly k tomu, že jsem možná dospěla rychleji, než moje vrstevnice. Nikdy jsem nebyla příliš komunikativní, ani společenská. Přesto, že jsem vždycky vypadala podle okolí (i podle sebe) nejlíp jak to jen šlo. Uvedu to na pravou míru - nikdy jsem neměla přehnané sebevědomí, ale uvědomovala jsem si svoji hodnotu a vždy se chtěla líbit, ale především být sama se sebou spokojená, což mi neustále činí obtíže v tom smyslu, že jsem na sebe a možná i na druhé (obzvláště opačné pohlaví) až příliš náročná. Vždy musím být dokonale upravená, mít dokonalou postavu a taky všechno kolem sebe, ať už se jedná o dům nebo partnera. Od svých 8 let jsem žila v podstatě jen s prarodiči, protože matka zemřela a otec pro mě v té chvíli zemřel také (začal pít) ale to zde rozebírat nechci...

Vážená paní Douchová,
před rokem mě opustil přítel. Tento rozchod mě velice zasáhl od té doby jsem udělal spoustu hloupostí. Sex na jednu noc, ublížila jsem spoustě lidem. Nyní mám dva měsíce přítele. Jsem hodně háklivá na nevěru, jelikož můj první partner byl hodně žárlivý. Současný přítel se nedávno choval velice žárlivě a já začala přemýšlet, jestli pro mě má takovýto vztah vůbec smysl, když po dvou měsících žárlí. Nedávno jsem se ale opila na večírku a vyspala jsem se se známým. Chtěla bych se zeptat na váš názor. Jak je možné, že dřív jsem byla věrná za každé situace, vztahu jsem všechno obětovala a nyní se chovám jak nezodpovědná káča, jen ubližuju lidem. Mám opravdu tak zkažený charakter? A jak řešit současnou situaci s přítelem? Po dvou měsících přeci lidé nepodvádí.. Ať je to jak je to, má to přeci být období lásky, porozumění.. je mi ze sebe zle..

Dobrý den,
potřebuji poradit ohledně manžela. Je nám 40 let, manžel pracuje mimo město a domů jezdí jen na víkendy. Ty ale netráví se mnou, ale se svou matkou. Ta bydlí na vesnici, má velkou zahradu a spoustu zvířat. Sama to nezvládá a vyžaduje,aby se jí manžel o vše postaral. Tchyně žije sama, je rozvedená. Já se celý týden starám o děti, do práce denně dojíždím přes hodinu a doma ještě dělám přípravy do zaměstnání (jsem učitelka). Jsem úplně zničená, denně spím 5 hodin,nic nestíhám. Koníčky nemám - není na ně čas. Můj muž mi doma s ničím nepomůže, o společném víkendu si můžu nechat jen zdát. Vlastně o víkendu doháním resty. Jsem pořád sama, rodiče už zemřeli, sestry bydlí daleko. Ke tchýni moc nejezdím, protože mě pořád komanduje a nutí pracovat na jejím statku. Do toho slyším, že jsem zlá a že myslím jen na sebe, mladší sestra si na mě vzpomene jen, když potřebuje o prázdninách pohlídat děti. Jsem stále ve stresu, z toho tloustnu a život mě nebaví. Nevím, jak dál.

Ještě jsem zapomněla dodat, že kamarádka je často pesimisticky naladěná. Nelíbí se jí práce a to že nemá partnera a samozřejmě má za sebou nějaké problémové vztahy a někdy mám pocit, že mi trochu závidí, vždycky slyším větu: "ty máš aspoň hodného chlapa, já žádného nemůžu najít apod." Ale v tomhle si myslím, že jí pomoct nemůžu, přece je nemůžu shánět přítele (ikdyž by už nebyla aspoň závislá na mě :-) a taky nemá téměř žádné přátelé, ale to je asi příčinou jejího vylívání vzteku a házení viny na druhé. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,
ani nevím kde začít.. je mi dvacet let, skoro jednadvacet, neměla jsem ještě kluka,ale s holkou jsem něco měla. Prostě jsem do toho šla po hlavě, neměla jsem z toho nějaké obavy,až pak mi začalo docházet, že ona se za chvíli bude vdávat.A to mě mrzí a nejsem z toho vůbec nadšená.Psala mi pěkný věci,,ale pak jako kdyby utlo a ona mi už tady toto nechtěla psát, protože mě nechtěla ranit a mě to štve. Kluci se mi líbí,ale nevím zda mě přitahují sešla jsem se ,ale s mladšíma a nedopadlo to dobře.. a když se s někým starším o dva tři roky mám sejít, tak bych nejradši od toho couvla a nesešla se s ním..je to nějaký strach z něčeho? Pořád si namlouvám, že to nedopadne dobře a hned mám pesimistické myšlenky. Ale proč si to samé neříkám i u holek? Vždyť přitom ona taky není ideální-za chvili bude v manželství. Předem děkuji za odpověď.

Ešte som chcela podotknúť, že s "mojím novým" sa stretávame tajne - kvôli rodičom a okoliu, ale oveľa viac ho považujem sa svojho priateľa ako svojho 6ročného, oficiálneho, ktorého, ako som písala, vnímam skôr ako blízkeho priateľa a brata... Je to hnusné, ale pred rodinou ho mám ako zástierku, keď poviem, že idem von s mojím 6ročným a pritom som s mojím novým, inak by som sa von poriadne ani nedostala, keďže ma stále rodičia upodozrievajú, ak poviem, že idem von sama a s kamarátmi sme sa stretávali len raz za čas. A s mojím novým sa cítim plná energie, tak šťastná, naplnená. Preto sa pýtam, čo robiť? Vydržať to takto ešte posledný rok môjho štúdia, a po tom, čo budem samostatná i finančne, keďže pôjdem po škole do práce, kašlať na názory okolia a rodiny? Keď ani o nich nechcem prísť. Veľa sa rozpisujem, viem, lebo je toľko možností, a to, čo je správne riešenie, bez klamstiev a podvádzania, zas nie je v súlade s mojimi citmi... - otázka upravena poradcem

Môj v podstate stále 6 ročný priateľ vie, že je niekto iný v mojom živote, rozprávali sme sa o tom, no on si myslí, že ma to prejde. Od júla nebudeme spolu bývať, on bude bývať sám v mieste, kde pracuje a ja sa vraciam na leto k rodičom, on sa po lete zase vracia k rodičom (bude bez práce, potrebuje si dopísať dodatočne diplomovú prácu) a ja naspäť na miesto, kde študujem. Keby nebolo mojej rodiny a okolia, myslím, že ja by som bola schopná prekusnúť všetky negatíva okolo toho "môjho nového" chlapa. Máme spoločný zmysel pre humor, venuje mi pozornosť, záujem, mám pocit, že sa poznáme roky. Má 24 rokov, predo mnou mal 2 vzťahy - ročný a polročný. Je zodpovedný, spoľahlivý, vtipný, pracuje na tom, aby mali čím viac zákaziek na stavbách... Chcela by som, aby nám dali ľudia pokoj. No zároveň nechcem prísť o moju rodinu, stále sa s nimi hádať, byť odsudzovaná okolím za to, že som s ním... Alebo zabudnúť a vrátiť sa k svojmu 6ročnému? Neviem si to predstaviť...:( Som zmätená a neviem, kam.. - otázka upravena poradcem

Tak by som s ním už dávno oficiálne chodila. Nie je to len o mojej rodine, u nás ich skôr v negatívnom duchu pozná viacero ľudí,...jeden jeho strýko je alkoholik, druhý zatvorený v cvokárni, lebo je schizofrenik, jeho stará mame z maminej strany trpela Gardnerovým syndrómom, na ktorý zomrela, a ktorý je dedičný, a zomrela na to i jeho mama a teraz ním trpí jeho brat. Jeho starý otec z otcovej strany spáchal samovraždu. Jeho stará mama z otcovej strany bola zatvorená v cvokárni, už zomrela, žije len jeho starý otec. Jeho otec sa dal dokopy so ženou svojho brata-schizofrenika, majú dcéru, ktorá trpí sociálnou úzkosťou a berie psychofarmaká. Jeho bratranec je hluchonemý. Akoby zázrakom však jemu samému nič nie je, iba isto má v sebe z toho všekého "zlé" gény. Majú tri byty, z toho dva chátrajú, v jednom žijú, my sme si spolu ako-tak zariadili ten jeden. Uvedomujem si, aké je to zlé, no neviem si pomôcť - nikdy som k nikomu necítila nič také krásne, silné a intenzívne ako k nemu. Ach... - otázka upravena poradcem