Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Potřebovala bych snad dát nějak příkazem, abych od něj byla stavu odejít. Doma se chová pěkně, kdo neví, nepozná. Cit je ale na nule. Nevím, pořád si říkám, že už mě třeba nic vztahově pěkného nečeká. Že možná je lepší blbé finančně dobré manželství, než být sama. Hrozně se v tom plácám. Nedokážu si žít vedle něj svůj druhý život - třeba si někoho najít. Vlastně si zatím ani nedovedu představit nikoho jiného. Nejsem osamocená - mám kamarádky, kolegy v práci. Děti jsou dospělé, ale z části bydlí doma a nic oficiálně neví. Musela bych odejít já - dům je jeho. Ale zdědila jsem byt, takže mám kam jít. Nevím, jestli mám ještě na něco čekat - že se to zlepší? Nemyslím jeho vztah k milence, ten spíš slábne, ale i vztahy mezi námi jsou horší a horší. Myslím, že jsem udělala chybu, že jsem čekala, až tzv. dostane rozum. Myslím, že tím jsem se v jeho očích i docela klesla. A teď je leden dalšího roku a já si říkám - tak kudy kam? Má to ještě cenu něco chtít od života? Třeba i lásku?

Milá paní doktorko, za pár měsíců mi bude 50 a váhám. Pořád váhám, zda se mám s manželem rozvést. Mám z toho hrozný strach. Nikdy jsem nebyla sama. Kdo netuší, co je pod pokličkou, tak vidí ideální a úspěšné manželství, dostatek peněz, šikovné děti. Ale nevidí jeho milenku, o které nemluví a když tak vlastně jakoby to vyčítal mně. Není nějak stavu se jí střepat, já za tím nemám nic vidět, nemám být podezřívavá a úplně zbytečně žárlivá. Doma přece všechno skvěle funguje! Tolik asi za něj. Nemám se starat, kam odlévá peníze - prý přece nestrádáme. A já v rámci klidu mlčím. Víte, jsme oba VŠ a přesto máme velký problém v komunikaci. On se urazí, nemluví a já jsem už unavená. Chodím domů se staženým žaludkem. Myslím, že mu jde jen o zachování statusu rodiny. Je fakt, že já s představou, že bych si před něj měla stoupnout někde u soudu, se taky nedokážu vyrovnat. Potřebovala bych nakopnout k dalšímu životu. Takto se plácám tři roky - bývají chvíle lepší, horší, doufající, nedoufající.

Dobrý den, paní doktorko,
S manželem máme 2 malé deti(8 a 5 let). Od okamžiku kdy se narodily, začaly problémy. Manžel kvůli malickostem dost křičí, je podrážděný, pokud mu na určitou věc řeknu svůj názor v klidu, je vznětlivý. Ve vzteku haze věcmi i po mě, Tříska dveřmi a vulgárně nadáva mě i dětem samotným. Nedávno do mě i strkal. Hodně času tráví u počítače a TV. Neustale mi vyčítá ze jsou deti neposlušne. Pokud bych s nim chtěla vyřešit vše v klidu a probrat to, na to moc není. Hned se vzteka. Kdyz jsem si po stěžovala jeho rodičům nejdříve nevěřili a byli překvapeni jeho chováním, teď si to prý máme vyřešit sami a nechtějí o jeho chování nic slyšet. Tchyně neustále se ho zástava, ze je slušně vychovany a ze si nemám stěžovat. Přitom mi dost mluví do výchovy mých deti, ze jsou neposlušne. Přijde mi to až legrační, jejich syn ma s chováním problémy to slyšet nechtějí a budou mi rádi co mam dělat. Dětem se snažím věnovat, vysvětlovat jim a to je mi vyčítáno na všech stranách. Manžel spis drží se svými rodiči.

Dobrý den, paní doktorko. Ráda bych Vás požádala o radu nebo možná spíš názor. Je to rok,co jsme se s přítelem rozešli, nebyli jsme spolu dlouho, ale byl mým prvním vážnějším vztahem (je mi 21, jemu 26). Zůstali jsem však přáteli a hodně se stýkali i nadále. On pak měl asi další 2 známosti, já si s nikým jiným nezačala. Myslím, že jsem celou dobu doufala, že se k sobě vrátíme. To se také stalo. Začalo to jako kamarádi s výhodami, na podzim to však přerostlo v něco víc. On je poměrně složitá osobnost a myslím, že je to proto, že to v sobě nemá moc srovnané. Měl vztahy, které mu ublížily a on si teď snaží držet odstup, tvrdí, že se nedokáže zamilovat, já bych spíš řekla, že se toho bojí. Říká, že vztah jako takový nechce, ovšem myslím, že si nevšiml, že už v něm dávno je.Trávíme spolu spoustu času,rozumíme si, záleží nám na našich názorech, máme se rádi, okolí nás bere jako pár. jen my jako bychom si to ještě nepřipustili..A já se Vás ptám, myslíte si, že to má nějakou budoucnost?
Děkuji

Dobrý den, s partnerkou jsem 4 roky, začínal jsem sní když mi bylo 16 a jí 14 let, je to pořád moje první láska, strašně jsem se zamiloval a upnul jsem se jen na ní, udělal jsem pro ní první poslední, ty první dva roky byli fajn prijatelny, strašně jsem se trápil tim, jak mě zneužívala, protože vedela, že bez ní nemužu být, nechal sem si plivat do obličeje, tahat se za vlasy atd. , ale bylo to nic oproti tomu co prislo potom, vyspala se v tý době s mim nejlepší kamarádem, 2 mesíce se spolu tahali a spali spolu a 2 měsíce mi tvrdili , že ne, pak on se na ní vykašlal a vratila se ke me, po dalším mesici se mi až přiznali, odpustil sem ji to, ale místo toho, že by si toho vážila bylo všechno naopak lži, nekolikrat sem se dozvedel, že si domlouvá s jinýma schůzky, vyustilo to zase v to, že me tohle leto na měsíc a pul opustila, posledního pul měsíce už jsem se z toho dostával, ale ona zas přišla a já blb sem jí na to opět skočil, nicméně potom bylo až ted do novýho roku klid, až na pár hadek, byli sme furt spolu bylo to super, pak sme byli spolu pár dní od sebe a hned zase otočila o 360 stupnu, vymyslela si na mě různý pomluvy a dělá ještě toho špatnýho ze mě, jsem z toho uplně zoufalej a na prášky už, nevím co mám dělat.., prosím Vás tedy o nějakou pro mě přijatelnou radu :( Děkuji :(

Dobrý den,mám dotaz. S přítelem od začátku /3 roky/ našeho vztahu pracujeme každý na jiném místě vzáleném 80km, po roce jsme si v místě, kde on pracuje zařídili byt, ale jástále dojíždím přes týden za prací pryč a dvakrát v měsíci pracuji přes víkend. Přítel se nyní začal věnovat koníčkům s mým otcem a prakticky se nevidíme. Vadí mi, že chci neustále pěstovat něco společného, ať už procházky, výlety, sporty, ale on prostě nechce. Nechce mluvit o společné budoucnosti, nebo spíš neumí mluvit o svým pocitech. A mám prý nevhodný zdravotnický obor, kde málokde seženu místo. Vadí mi, že víkendy trávím sama, kyž už je mám volné a přítel je pryč. Jak rozumně s přítelem pohovořit, aby pochopil, že věnuje hodně času svým koníčkům? On se na mě rozčílí, že mu ty koníčky beru.

Dobrý den, mám přítele, jsme spolu skoro 2 roky. Dřív to byl pohádkový vztah, plný všeho co by měl mít. Bohužel poslední měsíce se mi to tak nezná. Nehledě na to, že mi přítel začal lézt do telefonu, kontrolovat soc. sítě i emaily, vadí mu mí přátelé a vlastně sem svůj společenský život omezila jen na něj a jeho známe. Abych byla pod "dohledem", aby on byl spokojený. Nepřijde mi že by to něco zlepšilo. Cokoliv mu řeknu, navrhnu je špatně, nebo mě musí prostě poupravit. Cítím jak mě to všechno ubíjí ale nedokážu ho opustit protože ho miluji, bojím se že už to nezažiju. No, to na co se chci zeptat, má cenu zůstávat a snažit se zachránit vztah s někým, kdo ztrácí zájem, kdo hraje že je nemocný aby vám nemusel dát pusu ale do hospody jde, kdo je nepříjemný, musí mít vždy pravdu, vy si připadáte bezmocně, ale má i své světlé chvilky. Já vám děkuji za odpověď, ať už je jakákoliv. - otázka upravena poradcem

Přišla doba přihlášek na vysokou školu. Já se hlásím do Prahy a přítelkyně do Olomouce. Ona po mě chce, abych šel také do Olomouce, ale to nejde, protože mi v tom brání rodiče. (Ve studiu v Olomouci. Né ve vztahu s ní.) Já zase chci, aby ona šla do Prahy, protože z mého pohledu to pro nás bude lepší. Ona má však v Olomouci brigády a po dokončení školy skoro jistou vidinu postupu v práci. Už to je půl roku, co máme vztah na dálku a mě to pomalu ničí. Bojím se, že dalších 5,5 roku to nevydržíme. Nevíme jak to vyřešit. Myslím si, že se mi vzdaluje, protože psaní si přes Skype je prostě chladné. A poslední dobou si už ani nevoláme, protože bydlí s kámoškami a nechce je rušit. Zdá se mi, že se vůbec nesnaží náš vztahu udržet. Nabízel jsem několik řešení, ale žádné neuspělo. Dokonce jsem se chtěl pohádat s rodiči. (Mimochodem s mými rodiči se nedá rozumě domluvit. Buď vypadnu z domu, nebo je budu poslouchhat.)

Dobrý den, paní doktorko,
s manželem jsme "oslavili" deváté výročí, Vždycky měl v sobě prchlivost, udělá velký humbuk kolem maličkosti, vždycky mi to vadilo, ale brala jsem to tak, že je to jeho povaha a v jádru má dobré srdce. V uplynulém roce to ale vyvrcholilo, hádky každý druhý den, všechno ho rozčílí, klade mi otázky, nevím, jakou chce slyšet odpověď, protože každá odpověď ho rozčílí ještě víc. Taky začal hodně pít, ačkoli si to finančně nemůžeme dovolit. Došla jsem do stadia, že už ho nemiluju, nechci s ním spát. Nechápe, že je to kvůli tomu, jak se chová. Jak na každého doma křičí, na mě i na děti. Podle něj všechny naše problémy pramení z toho, že jsem ho přestala milovat. Tohle je teď jeho poslední stanovisko. Já za to můžu, že se tak chová. Já vlastně paní doktorko ani nevím, na co se ptám. Snad asi jak mu to vysvětlit, aby to pochopil, že mě na něm a na rodině záleží, ale nejsem vedle něho šťastná - otázka upravena poradcem

Posielam predslov neviem o čo i ide.mojmu priatelovi.....: mám 45 rokov a mám priatela ktorý má skoro55 rokov, priatel je vdovec a pred tromi rokmi mu zomrela mmanželka ktorú velmi miloval a preto velmi trpel a nepritahovala ho ziadna žena az pokial nestretol mnanazaciatkuvztahu sme sa milovalli ale bolo to zvlástne chceel len oralny sex... teraz sa ssexu vyhýba... .Problém je v tom že priatel nemá chut sa so mnou milovat a mat sex. stále tvrdí že mám byt trpezlivá že to príde,, mám pocit že sa vyhýba zámerne sexu zámerne nezijeme spolu len sa stretávame ... raz mi povedal že ž potrebuje vela sexu. že je velmi ziarlivý a zeby nezniesol keby som mu bola neverná, v sexe chce praktizovat len orálny sex,,a priznal sa mi ze mu chutí jeho vlastný ejakulát ... neviem co si mám o tom mysliet, ked sme spolu tak sa vyhýba sexu a milovaniu, .. tvrdí že ma velmi miluje,

ano, máte prradu pani doktorka, stálee a to komplikuje,sex spolu nemáme, a ked tak pozaddue len orálny sex a to opakovane co mne vobec nevyhovvuje, klasický sex odmieta, v posteli vobeec neprejavuje pocity, je chladný ale tvrdí že ma miluje a cíti..chce aby som sa k nmu nastahovala,, ale žije so svojim synom 31 rocným a ja ám 8 rocnu dceru, jeho syyn domniievam sa ze má tiez nejaké psychicképroblémy, uz 8 rookv nemá dievca, priatel ttvrdí že si neverí, málo rozpráva, ja neviem ci by to bolo vhodné sa nastahovat k nemu s dcerou...obaja sa mi zadjú takí divní.... priatel mi povedal, že ked tak velmi potrebuje sex nech si nájdem mladsieho ale že on hned skoncí, tvrdí žeje velmi ziarlivýý.. keby som mu dala k ziarlivosti nejaký impulz a že je zlý....hovorí že uz t má v sebe tu žiarlivost... inak sa snaží stále mi nosit nejaké pozornosti a robit nám s dcerou program, ja sa snazím vela rozprávat s jeho synom , ae máme zvlástny vztah a neviem ho vobec pomenovat

Dobrý den paní Douchová.Trápí mě jedna věc.Manžel byl vždy takový materialista,ale to prý chlapi prostě jsou.Tet mu je 42 let a připadá mi to horší a horší.Jakékoliv téma které navedu končí z jeho strany penězi.Ptám se co ho v minulém roce potěšilo,odpověd nic mám malo peněz,dnes článek o dobru opět kdo pro mě co udělá nikomu nic.A tak to je se vším.Nejhorší je že tak končí každé ale i nevinné téma.On říká že to je moje vina že dávám takové otázky,ale já si myslím že já dávám otázky nevinné a on odpovídá svou myslí mám málo,nikomu nepomůžu.Přitom na domácnost dává peníze všechny a i já mu dost nechávám protože vím že i muži jsou lidi a chtějí si cokoliv koupit jako ženy.Nevím proč je tak zlověstný a má pocit že se má stále špatně a není milionář.

Dobry den,nevim jak dal pritel se postupne stal totalnym sobeckyn sovinistem ktery si mne a sveho synka(3mes.)vubec nevsima,rekl ze mne bude zivit na materske, ale vyzaduje domaci komfort,a ja sem nekdy rada ze stihnu uvarit.To vse nastalo jak zacal vic zarabat v nove praci v kolektyvu co ho taha na lov a k myslivosti je uplne zahleden do sebe.No nejvic mi ublizuje kdyz mi dava najevo,ze sem blazen a nekdy hur neraz mne vyhnal ze sve izby,no nejorsi je ze chce at napisu dum na neho protoze ted bude platit hypoteku to chapu ale dost mozne ze se pak ocitnu i s mrnouskem na ulici,fakt nevim jak dal,a jeste velmi rad si vypije a kouri i mne naschval v izbe odejit nechce,nas mit rad daky ne.

Dobrý den, jsem s přítelem pět let, z toho poslední dva roky bydlím u něj, avšak jen o víkendech, protože zatím studuju. Problémem jsou časté hádky, které trvají asi půl roku. Jde hlavně o domácnost, kdy já ho prosím, aby vynesl třeba koš a on řekne, že ano, ale stejně to neudělá ani za dva dny, to je tak bohužel se vším. Chtěla jsem jen třeba, aby mi umyl pár hrnků ve dřezu, opět s tím měl problém, že on chodí do práce, vydělává a dělá toho pro mě hodně. S tím souhlasím, ale chtěla bych, aby trochu zabral i doma. S tím on nesouhlasí, žena je přece od toho, aby vařila, pekla a uklízela. On sám mi kolikrát řekne, abych něco udělala a mně se v tu dobu nechce, nebo dělám něco jiného. Pak mě začne vydírat a vyhrožovat, že do toho zatáhne moji rodinu apod. A já se na to konto leknu a udělám, co po mně chce. Oba jsme dominantní a já nesnáším, když mnou chce manipulovat. Pak je z toho hádka, křik a u mě častý pláč, kdy on mě ani neobejme a já se cítím osaměle a taky občas nedoceněná. Pak si řekneme věci, které nás mrzí. Po čase si to vyříkáme, mluvíme o tom a jde se dál, jenže pak se to znovu opakuje kvůli něčemu jinému. Chápu, že má hodně práce, ale v týdnu nic neudělá a o víkendu je to na mně. K tomu zastrašování - když se pohádáme, říká, že jsem cvok a že zavolá mé matce atd. Já se s ním necítím jako rovnocenný partner, řeknu mu o tom, ale on to popírá. Může to být i tím, že je starší? On si o sobě myslí, že všechno zvládne, že lidi se ho budou bát, pokud on bude chtít, že se projevuje v konfliktu s jinými arogantně až drze, o tom už radši ani nechci přemýšlet. A já se mu snažím vyhovět, akorát nejsem ženská, co ráda stojí u plotny a já mám pocit, že se mě snaží měnit. Co s tím, když se máme rádi a nechceme být bez sebe, ale nechceme být spolu za takových podmínek?

Dobrý den. I já se chci obrátit s dotazem. Jsme s přítelem 5 let, jsem jeho první vážný vztah, ale měli jsme i půlroční pauzu, kdy každý měl jiného partnera a přítel tehdy platil ženám za sex cca (5x- jak se mi přiznal) V 15 letech ztratil osobu, kterou považoval za svojí maminku - svoji babičku .. Jeho pravá matka ho psychicky týrala a to ho přimělo se hned v 18 odstěhovat a osamostatnit. Navštěvoval kvůli depresím a suicidálním myšlenkám psychologa i psychiatra a před cca rokem vysadil prášky. Nyní už je to více jak rok, co přítel navštěvuje erotické inzeráty, domlouvá si schůzky s ženami a dokonce mě už i fyzicky podvedl - jenže neví, že to vím. Nechci se s ním rozejít, protože vím, že takový nikdy nebyl. Jsem si jistá, že se něco děje s jeho psychikou a problémy řeší tak, že si "užije s jinou". Přitom si vybírá starší nevzhledné a obézní ženy okolo 45-50 let. Má nízké sebevědomí a nemá se rád. Myslíte, že se snaží sám sobě ještě více "hnusit"? Dejte mi prosím radu. Moc ho miluji. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,žiji s manželem 15 let.Máme společného ročního syna.Jako tatínek funguje dobře i co se týká finančního zabezpečení.Mám ale velký problém s tím,že má tendence mi hodně zasahovat do výchovy děťátka.A to asi v podobě,že jeho rodiče je vychovávali tak a onak.Např.ať dětátko nenosím často během dne,ať není rozmazlené,něco chci udělat,že mi to travá.A je to celkem u dost věcí,což si myslím,že je již snaha prosadit si své.Často se i urazí a když s ním o něčem debatuji,tak druhý den je to stejné.Ignoruje,co mu říkám.Možná to může mít i spojitost,že jako malý byl u svého otce méně oblíbený,než jeho starší bratr a on to věděl.Jeho tatínek je učitel a ještě teď,když máme přijet jako rodina mu diktuje v kolik hodin přesně a pod.Já jsem z pohodovější rodiny a neřešíme příliš vše detailně až pedantsky,jako v jeho rodině.Bývá to často i sporem mezi námi.Rozdílné názory na věcy.Jak by se to dalo vyladit,aby to případně nepokračovalo špatným směrem a nenarušovala se výchova syna nezhodamy

ano, máte pravdu ... badám nejaké zmeny v jeho správaní minule mi hovol že bol niekde v gay kmube len tak,, neskor nieco len tak povedal že je gay potom to vzal spat a povedal že nie je na chlapov ja si uz neviem co mám mysliet o nom.. chová sa cudne,, vobec eprejavuje ziadne city a dotyky.. v posteli sa m vobec nedotýka obráti s na druhu stranu a spí... j chladný...tvrdí že ma psychický blok zo smrti manželky ale ja si mslím že je v tom nieco iné.. nechápem ho a jeho syn mi pripadá ak psychický utiahnutý muz... pomalé pohyby avsetko.. cudné........tvrdí že ma miluje ale iadne pocity neprejavuje.. chová sa hrozne... povedall že on sa niekedy rozprráva so svojim penisom.,, no hrozné.. uplne som z neho sklamaná.. bohuzial sa prejavuje a teraz.. a lehovoríí že ho pritahuju mojeusta.... a vyzaduje oralny styk Chcem este dodaat, že povedal že je vemi ziarlivý a ze maa varuje.. lebo tuto vlastnost uz má v sebe.... ja vsak nechápem ako mohol mat harmonický manzelský život...??? opisuje ho ako vzorový ze manzelke neziarlil lebo mu nedávala dovod na to... zomrela pre troma rokmi a on tvrdí ze má stále traumu ale ja to tak nevidím je privela symptomov na to ze to ta nie je.

Potřebuji OPRAVDU NUTNĚ poradit v tématu Vánoce ve vztahu. Žijeme spolu dva roky a partner (jedináček vychován maminkou) nemá pocit, že bychom měli Vánoce slavit spolu. Chce být se svou rodinou. Respektuji to, ale co neumím pochopit a nepřeju si, je to, že chce v bytě, kde žijeme, slavit Vanoce, zatímco já pojedu (z donucení) pryč... bylo to tak už vloni a já se pak nemohla zbavit hledání věcí, které byly jinde či jinak, než je dávám já. Partner mi to má hodně za zlé. Prý nechci vyjít vstříc jeho přání a jeho rodina je prý na mě naštvaná. Jsem jako mezi mlýnskými kameny a nevím, jestli jsem ta špatná já... nechci si ale nechat zasahovat do soukromí a mého prostoru. Co mám teda dělat? Snažila jsem se vymyslet alternativní prostor, ale prý to nelze..

Dobrý den,
žiji se svým manželem 10 let a máme kluky 8 a 5 let.
Okolo narození staršího syna jsem zjistila, že muž hraje automaty a dost času trávil s kamarády v hospodách. Vše jsem platila sama. A vlastně se i o vše starala. Odstěhovali jsme se z města a snažili se tak nějak najít nový začátek. Trvalo ještě asi dva roky, než si našel trvalé zaměstnání. Ovšem domácnost platím z většiny pořád já, protože muž splácí různé pohledávky, co mu tenkrát vznikly a o kterých mi ani neříkal, přestože jsme si vzali společně hypotéku. Vidím, že se snaží dát vše do pořádku, ale bohužel už mu nevěřím. Už se bojím mít pocit, že se na něj můžu spolehnout. Myslíte, že se nám ještě může podařit vztah obnovit? Děkuji.

Dobry den, chodim s partnerem, 5let mladsi, bezdetny, svobodny, jsme spolu asi 9mesicu, pokud to slo vidame se jednou tydne - ma nemocnou maminku rakovinou, posledni 2roky.Povahove mi zatim vyhovuje, mam jej rada, mluvi o vsem spolecnem co bude..ale zatim neni skoro nic, krom vidani jak v 15? jemu je 35 a me 40.Rada bych se posunula ale bojim se ze se nikdy neodpouta od rodicu, porad rika ze se na mamku nemuze v nemoci vykaslat. Myslite ze to nekam vede? Nerada bych stracela cas preci uz mi neni 20. partner navic neni primo z mesta, zije v nedaleke vesnici. Mozna ze by s nama opravdu byt chtel ale neslibuji taci lide spis jen tak aby nekoho meli a pritom nemeli? Jak na takove lidi? dat mu to najevo v klidu, nebo nejak trochu taktizovat??
dekuji
jjcerm1000

Dobrý den paní doktorko, jsem s přítelem skoro 7 let, měli jsme oba svůj výkyv, že to není ono (já asi před rokem a půl, u něj před 3 měsíci). Není typický romantik, vím, že od něj nebudu nikdy moct očekávat modré z nebe a je to částečně i jeden z důvodů, proč jsem se do něj zamilovala. Říkám tomu syndrom Krásky a zvířete. Přítel se rád napije a je velice společenský, vlastně je to jeho styl života. Já jsem spíš usedlejší a netáhnu do rána jako on. A a tady se to začíná lámat. Mám pocit, že není schopný udělat ani ten nejmenší kompromis. Ví, že mi vadí, že jde co týden hned po práci s kolegy "na jedno" a dorazí po půlnoci. Po tom, co byl nejistý, jsem skoro permanentně nejistá já. Bojím se, že se mnou nechce být, ale bojí se ten krok udělat. Už jsem unavená z toho si myslet, že jsem přehnaně citlivá. Když si o tom, chci promluvit, je jeho odpověď většinou stejná: neblbni nebo teď to nechci řešit. Žárlím na kolegy a na piva, protože s nimi tráví více času než se mnou. Nutit ho nechci... - otázka upravena poradcem

Dobrý den, prosím o radu.S přítelem jsme spolu 27 let,nikdy jsme se nehádali,koupili jsme byt, potom i dům,který máme už 20 let,ale nic se na něm nedělalo.Obojí nechal napsat na mě, protože měl dluhy.Byla jsem 20 let trpělivá a pořád čekala,kdy se začne,jen jsem poslouchala,že na to nemá peníze.Měla jsem tři práce,abych mu o ně nemusela říkat.Nabídla jsem mu že prodáme byt a za ty peníze necháme opravit dům .řěkl že je mu to jedno,tak jsem začala.Blíží se nám důchod a potom nebudeme mít na to abychom platili za byt i dům. Jenže v květnu najednou z ničeho nic mi řekl,že se mnou už nechce být,abych si prodala byt a nechala udělat dům.řekl mi že má jinou.Když jsem s ním o tom chtěla mluvit, tak zase řekl,že žádnou nemá.Chodí domů jen spát a mě ignoruje,moc ho stále miluji a nevím co si o tom myslet a co dělat.nic mě nebaví a nemám chuť žít,prosí poraďte,děkuji.

Dobry den, s partnerkou jsme spolu 3 roky a planujeme 1 dite. Partnerka je vegetarianka se silnym vztahem ke zviratum, takze ma k vegetarianstvi svuj vyhraneny nazor z ktereho neustoupi, navic v posledni dobe postupne vypousti i mlecne vyrobky, vajicka. Pred rokem jsme si prosli krizi, kdy obdobny pristup ocekavala odemne - nakonec ustoupila a kompromis skoncil tim, ze doma maso nejime. Ted se hadame kvuli vychove ditete, kdy mi jednoznacne naznacila ze vyziva bude nastavena od matky, ja z pohledu taty do toho muzu mluvit maximalne kdyz to dokazu podlozit faktem ze to dite potrebuje. Vzhledem k ruznorodosti nazoru na dane tema (co ma a nema jist dite) tak vznika situace, kdy jedna druha neustoupi a druha ma dokladat od doktoru fakta co moje dite potrebuje k zdravemu rustu - coz mi prijde uz absurdni. Dalsi riziko ve vzduchu je, ze se behem par let muze stat vegankou, coz je pro mne uz hranice kterou nedokazu akceptovat. Prosim o radu....dekuji, Viktor

Dobrý den, už dva roky bydlíme s partnerem spolu. Jsme hodně odlišní - on je programátor (pracuje z domova) a zajímají ho všemožné vědecké zajímavosti, já jsem učitelka. V poslední době spolu trávíme čím dál méně času a pokud už něco děláme, většinou něco, co baví jeho (snažím se dělat kompromisy a hledat si v jeho zálibách i něco, co by zaujalo mě). Sám od sebe ale většinou společnou aktivitu nenavrhne, a pak si stěžuje, že spolu trávíme málo času. Semnou už moc věcí podnikat nechce, raději jde ven s přáteli. Jsme hodně rozdílní, i díky profesi. Já ve škole musím většinu věcí plánovat, on naopak nic. Čím dál více narážíme na nesoulad a nevíme, jak z toho ven. Oba bychom chtěli, ale nevíme, jak si začít zase rozumět, a jak ukončit věčné debaty,kdy stále něco jen řešíme (např. situaci, kdy jsme si neporozuměli)a neumíme to uzavřít. Náš vztah se už téměř smrsknul na rozhovory, kdy řešíme problémy(přitom běžné starosti zvládáme, jen ten citový život).Jak se máme naučit se sehrát v životě?

Dobrý den paní doktorko,Já bych se chtěla na úvod představit. Je mi 37 roků.Jsem rozvedená 4 rokem. Mám dvě děti s ex.Vyskytla se naděje,že po rozvodu odejdu k jinému příteli.ex měl jinou ženu. Novej přítel... bylo jako v pohádce. S ex jsme se dobře nerozešli ale každý si žil po svém. Měla jsem pocit,že každý žije nový ok život. U mě se vše změnilo,kdy pohádka skončila. Směrem od přítele ke mě. Začal být na mě hrozně zlý a splňoval snad všechny body domácího násilí.Udržoval mě v neustálé nejistotě k tomu. Bylo to jako v hororu.Nemohla jsem odejit. Po roce a půl tohoto běsnění jsem zvolila jiný přístup a vše se obrátilo do norálního chodu ba naopak ,jako by vyšlo slunce. Jenže ve mě to zanechalo nějaké následky. Začínám mít nějaké potíže.Mám pocit že ta nejistota a udržování ji se obrátila i v nedůvěru a totální chaos. Nakonec jsem zjistila,že mě vlastně zradil co dělal on sám.Dělá že nic. Cítím se zrazená a zničená.Teď to začínám ničit já.Nevím jak dál.Děkuji. L.M.

Kamarádka mi řekla, že to ale nemá cenu když si nejsem jistá, když se vytratila jakási přitažlivá jiskra jako na začátku vztahu. Ta už se znovu neobjeví. Vytkla jsem mu to že mi vadí jak je na mě až moc hodný a nestojí si více za svým názorem. O tom jsme proběhla výměna názorů, byl z toho hrozě špatný, další den jsme se osobně viděli a popovídali si o tom. On si myslí, že jsme to vyřešili a jsme v pohodě, ale já tu mám pořád něco, co mě tíží a nevím jestli dělat že nic a dát tomu ještě chvíli čas nebo nevím co mu říct a vztah ukončit. Na druhou stranu nechci být ta zlá co se s ním rozejde, je dost citlivý a nevím jak by to unesl, jsem pro něj vše a nechci ho vůbec zranit, neodpustila bych si to... Jaký na to máte názor? Moc děkuji, K.! :-)

A on nemá ani jedno. Ani třeba hezkou vypracovanou postavu nebo hezký styl oblékání. Takže to že si rozumíme není vše. Vím, že ve mě našel konečně spřízněnou duši, hrozně mě miluje a dává mi to najevo, semnou se mu zlepšil prospěch ve škole, omezil kouření a přestal dělat problémy a pít. Ve volném čase je radši semnou než v hospodě s kamarády se opíjet. Za to jsem ráda jak se sám donutil změnit k lepšímu semnou a nerada bych aby do toho ze zoufalství z rozchodu spadl znova. Prý už je blbé znamení když přemýšlím jestli se rozejít nebo ne... jenže nemám mu to jak vysvětlit, nemám pro to slova abych mu neublížila. Na tom muži mi hrozně záleží a přijít o něj definitivně nechci. Jen bych snížila level vztahu z partnerského na hodně dobrý kamarádský - vše si řekneme, projednáme atd. Nevím ale jak by mohl tohle akceptovat on, když bych mu nabídla "jen" přátelství. Absolutně netuším, jak by to vzal. // část 2 - otázka upravena poradcem

Dobrý den,
s přítelem jsme spolu skoro 3 měsíce, na začátku bylo vše skvělý jako na začátku každého vztahu. Vždy je jeden co je víc ponořený (zamilovaný) do té osoby, u nás je to on. Je hrozně hodný, udělal by pro mě první poslední atd ale to je možná kámen úrazu, je na mě až moc hodný. Navíc k sobě potřebuju komplikovanou osobnost, snad chápete jak to myslím a to mi u něj chybí, jenže to se nedá naučit, je to o charakteru že... Poslední týden dva zjišťuji že mě to k němu už netáhne tolik co na začátku, mám ho ráda, rozumíme si v každé oblasti a tak jsem doufala že nám to vydrží. Jenže když jsem teď "otevřela" oči a zjstila co mi u něj chybí, nemůže na to přestat myslet. Když se pokazilo v téhle oblasti, už není oblast, která by mě k němu přitahovala a tohle omlouvala. Říká se že nezáleží na tom jestli je protějšek hezký, ale zjistila jsem že záleží. Nebo alespoň záleží na charisma pokud není pěkný, to dělá strašně moc. // Část 1 - otázka upravena poradcem

Dobrý den, již nejsem nejmladší mám dva dospělé syny a velkou rodinu. Jsem rozvedená a nechtěla jsem zůstat sama takže jsem si našla přítele a po 3 měsícich známosti jsem nechala synům byt, a odstěhovala se k příteli. Hrozně si to přál,pamatuji jak mě prosil o společný život,. Vše bylo ideální,krásny,asi půl roku.Pak mu začala vadit moje práce pracuji v kadeřnictví,začal mi vyčítat jak na sebe nedbám, že je u mě na posledním místě. Začala mu vadit moje rodina,ztratila jsem přátele a chce mě mít jen pro sebe. Musím se po 2letech rozhodnout, bud jen on a jeho rodina, nebo sama se syny a svoji rodinou,chtěla bych kompromis,ale to nefunguje.Nevím jak se rozhodnout .Není to špatný chlap,někdy je mi s ním i fajn,taky ho potřebuju,abych nebyla sama.Myslím že je manipulátor,despota a sobec,zaroven ma charakter,věřím mu,je pozorný a vtipný,pracovitý,nekouří,nepije. Prosím poradte. Děkuji. Jana

Dobrý deň
Neviem si dať rady s mojou ani neviem či kamarátkou (32). Potrebujem sa len vykecať.

Vopred píšem, že o dotyčnú namám záujem a ona tiež nie, čo sa týka nejakého vzťahu.

Poznáme sa asi 3/4 roka a stretávame sa raz do týždňa. Vždy je to dosť veľka parta ľudí, takže osamote sme ešte spolu neboli.

Normálne sa pozdravíme, sem tam prehodíme zopár slov. Proste bežná komunikacia. Raz som jej tak trochu so slušnosti polichotil, napríklad keď mi povedala, že bola u kaderníka. Ja by som si to samozrejme ani nevšimol, ale povedal som, že nový účes má pekný a sluší jej to.

Posledného pol roka, ale nezvládam jej zmeny nálad a nerozumiem určitým veciam.
Napríklad sa ma na niečo spýta ja jej odpoviem vrámci možností, ona sa hneď urazí a už sa somnou nebaví. Za hodinu alebo dve ju to prejde, všetko ok, ako by s nič nestalo.
Keď jej nepoviem nič tak sa dokáže uraziť tiež. Dokonca sa raz urazila aj preto, ako sam sa na ňu pozrel, fakt neviem,čo za výraz som musel mať na tvári.
A potom ma iba ignoruje a tvári sa, že jej ubližuje celý svet, kým ju to neprejde.
Takto to je proste dokolečka, buď je s nejakého dvôvodu urazená, smutná, alebo vyslovene nepríjemná. Ak má dobrú náladu tak sa usmieva, a ja v nej vidím iného človeka.


Ja som si myslel, že chyba je na mojej strane. Pred 3 týždnami som ju slušne, pozval na kávu. Pokecáme si medzi 4 oćam. Vsetko si vyjasníme a ak robím niečo zle, tak sa jej ospravedlním. Proste sam sa začal kvôli tomu trápiť.
Vyhovorila sa,že nemá čas a tak to prebereme neskoršie. Namiesto toho ma 3 týždne ignorovala a nepovedala ani slovo.
Vravím si ok, počkám, keď bude mať náladu sama sa ozve. Akurát som sa dočkal ďalších žiarlivých scén. Keď som sa jej spýtal, či mi nechce niečo vysvetliť a povedať, ako to somnou má, taka ona mi nič vysvetlovať nemusí. Tomu nechápem doteraz. A takto je to vlastne dookola.

Začal som ju totálne ignorovať a iba som videl, ako ju to sere, a trápi sa kvôli tomu. Dal som tomu druhú šancu, ale po nejakej dobe to znovu zkĺzlo do starých koľají.
Proste nech robím, čo robím vkuse to je všetko zle. Akurát ma to začína hrozne psychicky unavovať. A ja vidím, že pri nej strácam hrozne veľa energie.
Takto sa nespráva k žiadnemu môjmu kamaŕátovi. Záujem o nejaké chodenie nemá, bere ma zevraj ako potenciálneho kamaráta. Aj keď neviem, či je to ten správny výraz. A už vobec netuším, čo to je byť potenciálny kamarát.

Dnes som mal ďalšiu scénku , ani nejdem rozoberať o čo išlo, ale to že sme sa raz na niečo dohodli a ja hlupák so sa jej ešte chcel ospravedlňovať ju už nezaujíma.

Proste psycho, a neviem dokedy to dokážem zvládať.

Dobry den,prosim o radu, chodim s pritelem rok a pul, mezi tim se rozvedl, prisel o dum,ale hlavne mu v unoru tragicky zemrel syn 21let,navstavoval psychologa,dokonce ruzne rádoby kartářky a poradce cerne magie.Trikrat se se mnoiu rozesel a vratil , ale nnted mam pocit ze uz nemuzu ja, svatky chce stravit opet SAM,ale nkde jsem JA a nas vztah??

Dobrý den, zajímalo by mě, jestli chování manželovy matky ovlivnilo jeho chování v dospělosti. Tchýně teatrálně páchala "sebevraždy" - běhala kolem rybníka, zamykala se v koupelně a křičela, že si ublíží (utopí se, podřízne se) a že za to můžou oni (tchán, manžel a švagrová). Také zůstala třeba celý den v posteli a nemluvila, nejedla, nepila. Celá rodina kolem ní běhala, z koupelny i dalších místností se ji naučili šroubovákem vysvobodit. Manžel také popisoval, že při cestách autem, když nemohl utéct, tak na ně tchýně křičela, pořád jim něco vyčítala. Odmítala jim také koupit laskominy, protože prý na to nemá (měla) - takže manželovi byla vzácná třeba cola, paštika, čokolády, sušenky atd. Její specialitou bylo také jinak se chovat navenek (hezky) a jinak doma (deptala, mlčela). Těch věcí bylo víc. Já sama tam u nich tu velkou lakotnost a mstivost také zažila, bohužel, stejně tak i některé hysterické výjevy. Bohužel však si manžel asi odnesl mnoho z toho do života - má potřebu ponižovat slabší, zejména ženy, je rovněž lakotný, hysterické prvky v jeho chování jsou bohužel také. Skoro mám dojem, že s postupujícím věkem začíná čím dál víc svoji matku kopírovat, ačkoliv když byl mladší, byl schopen určitého odstupu a nadhledu.
Paní doktorko, je možné, že za porušený vztah například ke slabším či ženám může jeho matka a její chování? Lze to v manželově pokročilém věku (47) nějak korigovat? On sám si toho není anebo nechce být vědom... - otázka upravena poradcem

Dobrý den paní doktorko, možná je to malicherný problém, ale mám divný pocit z přítele. Mám zrovna chřipku, on nakoupí, udělá jídlo, uvaří mi čaj, neustále se ptá, jestli něco nepotřebuji, ale není schopný se na mě ani usmát. Když mu řeknu, že se cítím hůř, ani se na mě neotočí, neusměje, nepřijde, nepohladí a jen stroze řekne, no, jasně, večer se ti prostě udělá hůř, dál si dělá svoje, max. se zeptá, jestli něco nechci. Čekám, jestli za mnou nepřijde, ale on mi poměrně brzy oznámí, že je unavený, že chce jít spát a mě připadá, že se o mě stará, ale vůbec ho nezajímám psychicky nebo jak to říct. Když pak namítnu, že na to, jak se cítím já, reaguje on docela nepříjemně, rozčílí se, že je unavený a uraženě a naštvaně dupe po bytě. Také mi řekl, že když já jěmu věnuji větší pozornost, když je on nemocný, tak že on ji ale u mě nijak nevyžaduje, že po mě nic nechce (to říká teď). Nevíte prosím, jak si to vysvětlit a co mám dělat? Toto se projevuje i v jiných situacích. Děkuji

paní doktorko, jak se díváte na požadavek manžela, abych se vzdala svého zaměstnání a zůstala (na něm závislá) doma. Je mi 48. Děti už jsou velké a pomalu odcházejí z domova, mě práce baví a svým způsobem zúročuje to, co jsem celá léta do ní investovala (vzdělávání, zkušenosti...). Teď jsem dostala nabídku lepšího místa - dělat to, co mě vždy lákalo, lépe placené.Bojím se právě i ze zkušenosti z MD, kdy jsem na manželovi byla závislá, nemohla třeba chodit na podvečerní kursy nebo do cvičení, protože on byl přece živitel. Když jsem pak začala chodit do práce, snažila jsem se zvládat obojí - práci i domácnost, stejně jsem však měla pocity viny, že od dětí odcházím, často totiž bral jeho občasnou péči o děti jako nějakou svou oběť (že nemůže dostatečně pracovat). Jídlo a všechno však měli vždy připravené, jen sáhnout do ledničky. Práci bych chtěla, on ale moc tlačí na to, abych odešla. Za Vaši radu bych Vám chtěla předem poděkovat.

Dobrý den, prosím o radu, co dělat, můj partner, s kterým žiju, nesnáší mého dospělého syna. Ten s námi nebydlí, občas se zastaví. Ať udělá, co udělá, vždycky je to špatně. Partner řeší i jeho jídlo, či pití při návštěvě, vyčítá mi to, je pak i na mě nepříjemný. Jeho děti s ním po rozvodu moc nekomunikují, ale podle toho, co vypráví, jejich vztah byl spíše materiální i předtím. Pokud se s ním chci domluvit, jak by si to představoval, nic konkrétního neřekne. Já jsem už získala alergii na jeho neustálé připomínky k synovi, ale nehádám se s ním, spíš přestanu mluvit. Dostala jsem se do bludného kruhu, kdy se situace opakují a já jsem z toho na nervy. Mám problémy se spaním, někdy mám pocit, že mně bylo lépe, když jsem žila sama. Pokud však neřešíme syna nebo peníze (partner je navíc extrémně šetrný), je to fajn. Jenže.... Děkuji za radu.

Dobrý den. S manželem jsme na začátku našeho manželství neměli problém a po 28 létech je tu... Poslední roky se zvýšila jeho konzumace alkoholu, sex vyžadoval jen když si dal tu "svojí" dávku. To se ale vytratil cit, jak z jeho rukou, tak i těla, takhle "připravená" jsem v posteli nemohla být dokonalá manželka V tomto stavu jsem ho odmítala. Začal mě urážet, zesměšňovat a srážet na kolena. Interval sexu se začal prohlubovat. V září jsme měli sex 1x a od té doby opět nic. Nyní v poslední době začal masturbovat, viděla jsem ho párkrát v noci (o víkendu, když jsem se šla napít), jak sedí v obýváku se staženýma kalhotama a spí, vedle ubrousky se spermatem, prý ho už ho sexuálně nevzrušuju, ale má mě pořád rád. Já strádám, bez pohlazení, objetí a lásky je to pro mě kruté, nemohu vedle něho usnout a začínám mít poruchy spánku. Cítím se na dně. Jsem již v důchodu, což mi vyčítá, že on ještě musí chodí do práce. Dá se to ještě řešit? - otázka upravena poradcem

Dobry den. S priatelom som dva roky v od zaciatku komplikovanom vztahu. N a zaciatku ma dva krat podviedol, co sme si vyjasnili a ja som mu odpustila. Nasledovala ale plejada podla mna chyb, tykajucich sa yien a pikantneho vypisovania s nimi a pod. Chcela som sa spytat, vidim na nom, ze vo vela veciach sa uz zmenil a snazi sa. Len ja som uz tak nestastna ze nemam energiu sa o dalsich preslapoch ani rozpravat. Milujem ho a nedokazem opustit. Tak ako on mna. V tomto mame jasno. Ale neviem ako dalej. Uz sa neusmievam, netesim z niciho. Zacinam byt podozrievava a meni ma to. Poradte, dakujem.

ale tak,abych to vedela, casto ji vezme a rekne: az budes velka, posleme maminku nekam a budeme spolu sami. Zni to hrozne,ale ja v tu chvili mam dojem,ze me chce jen trapit.. pak ma dobre obdobi a rika mi,jak bez sebe nemuzeme byt, ze si mam rict,ze jen tak keca.. v okoli ze me dela hydru,ktera nema nikdy dost, trapi ho a nechape, vymysli si,ez ho nekam nepoustim,pritom ho treba tyden nevidim a netusim,co dela.. nepta se me. Snazim se to vytesnovat, venuju se synovi a ddceri a pracuji, nejsem nestastna,nebo zoufala,ale po zkusenosti s rozvodem, podvedome vim,ze bych mela tohle resit,protoze pak muze byt pozde. Proto jsem se rozhodla, ze napisu vam a popravde bych rada doporuceni na seriozniho terapeuta,ktery by mi pomohl najit reseni,pripadne pomohl odejit ze vztahu,ackoli si to nedovedu predstavit,pritel je mstivy a takovy ..jak dite... nekompromisni, kdyz se urazi,nemluvi kvuli malichernosti s pulkou rodiny treba deset let.. ma tu velke zazemi, ja zadne. No,omlouvam se za obsahlost!

ale nevim,jak resit momentalni stav. Bydlim ve svem, pritel mi daval zpocatku nejake penize na spolecnou domacnost, ale ve chvili,kdy jsem na tom byla castecne zavisla, okamzite mi rekl, ze uz mi nic neposle, zkratka kdykoliv vycitil, ze jsem na nem zavisla, vyuzil toho. Velmi casto se urazi, opravdu takrka obden, pak zniceho nic utece, vezem si boty a utece... vyskoci z auta a utece, sebere se na vylete a utece.. staci velmi malo, diskuse na tema skoly,neob cokoliv.. nedavno mi vyrazzil domovni dvere,protoez jsem nebyla doma.. kdyz se nastve,nadava mi do krav, vysmiva se me praci,ze je zbytecna.. ale kdyz ma dobrou naladu, je uzasny chlap, je s nim legrace, jezdime na vylety, na vychazky, proste je pohoda,ale je to velmi zridka. Zdravy rozum mi rika, pryc od nej, i s malou,ktera je 8 mesicu stara a nema moc rozumu, malej ho nesnasi.. ale mam pocit,jako bych na nem byla zavisla,nedokazu to ani popsat. Ted je se mnou rozejity asi tyden, bere si malou, zarizuje ji pokoj,

2- pritel byl zpocatku naddseny, brecel dojetim, vlastne pomerne casto brecel dojetim.. ze budeme mit miminko, snazil se a bylo to celkem fajn, nicmene pak zacal velmi setrit, vse bylo zbytecne pro miminko, i pro me. Po me pozadoval praci u nej na dome,ale me nepomahal, vycital mi vylety, ze jsem tehotna, na vylet muzu,ale jemu na statku pomahat nemuzu.. jednou mne nadal do svini,at tahnu pryc a potupne se toto zvysovala velmi casto opakovalo. Nechtel,abych pracovala-mam svou praci a diky ni jsme stale osbestacna a nezavisla. Nechtel,abych chodila na vychazky *zbytecne*, qbych jezdila s autem *zbytecne*. Planovalijsem bydlet u nej,ale protoez mam i sedmileteho syna, nechtelajsme ho nadale vystavovat vyhazovani a nejistote, tak jsem se asi v patem mesici po dalsi scene odstehovala zpet do meho domu,kde jsme do ted. Pritel se chova stale podobne, ale diky mym reakcim,kdy ignoruji spousta veci a nenecham se vytocit, nejsou nasledky dramaticke. Nevim,ci je to chyba a nechci tu uz resit

Dobrý den, před 5ti lety jsem odešla od manžela se synem, koupila jsem si dum kousek od nej,kvuli synovi,aby neprisel o tatu. Rozvadeli sje se ale az tri roky po rozchodu, manezl nesouhlasil a tenkrat mi delal ze ziota peklo, zadal vyhradni peci,po men alimenty, chtel stridavou peci i na psi, ackoli jinak 12 let rozumny, tenkrat to obdobi bylo velmi dramaticke. Byla jsem psychicky dost rozhozena a nestabilni. V te dobe jsem potkala souseda, mileho mladeho muze, trochu od podlahy,jak se mi zdalo,ale daval mi pocit, ze nekoho mam,ackoli zpetne mne spis deptal,nez pomahal,ale ja jsem to tenkrat nevidela.. od pocatku se se mnou rozchazel,kvuli malichernostem, pak se zase schazel,ale vzdycky byla moje chyba, ze mne chtel opustit.. pomahal mi v mem dome, ja jemu v jeho dome... nez se dotahl rozvod a soud o maleho, otehotnela jsem s nim. Holcicku jsem si nechali,on si dite strasne pral, bala jsem se toho,ale mela jsme pocitze se zbori svet,kdzy se rozejdeme,nevim, co se mnou bylo..

pokr1 a jestli chce semnou byt,řekl, že ano. Vím, že byla chyba i na mé straně,protože když mě něco mrzí,jsem málomluvná a uzavřená a tuhle situaci řešíme přes měsíc,a tak třeba nemám náladu na společné koukání TV s jeho rodiči, společné popíjení, povídání a tak to ze mně asi jeho rodiče vycítili, protože u nich je zvykem každý večer si sednou a povídat a najednou já jsem zamlklá nebo se s přítelem nezůčastníme. Vím, že jsem se nezachovala fer, kdyz jsem veci resila s pritelem a ne rovnou s jeho mamkou, ale neprijde mi od nej spravne,ze rika tak silne veci,ze sem falesna, snazim se je rozhadat a do bytu nepujde protoze nevi, co ode mne muze cekat a na dalsi stranu ze me miluje. prijde mi, ze zkratka ho jen stve, ze sem si vubec neco dovolila rict k jeho mamce, se kterou ma tak silny vztah a asi cekal, ze si zkratka budeme ve vsem rozumet a ted mu to je lito. Nevim, co mam delat, jak vse urovnat. Dekuji

Dobrý den,
Prosím Vás o radu, s přítelem půl roku bydlíme u jeho rodičů. Mají s matkou velmi silný vztah a já ho chápu (jelikož vyrůstali spolu s jeho sestrou jen s ní) a oni si ho také uvědomují. problémy začaly, když jsem si občas dovolila říct něco na mamky adresu, ne nic zlého např. to, že si myslím, že by nám do jistých věcí neměla mluvit, protože kolikrát sem na ní za to naštvaná, jednou sem jí to řekla a ona že to ale myslí dobře. Přítel jsi začal myslet, že nemám jeho rodinu ráda, snažím se mu vysvětlit, že to tak není, že zkrátka ale jsme s jeho mamkou v hodně věcech rozdílné a tak je samozřejmé, že nemáme stejné názory. Když byl naštvaný, že mu organizuji život( chtěla jsem naplánovat sobotní večer) začal s tím, že jsem falešná, že mi nevěří, že manipuluji s lidma, že se bojí jít do spol. bytu, že se o něj nepostarám a že ted se jen snazim byt hodna pred rodici, jinak ze takova nejsem ze uz se i jeho rodina ke mne chova jinak,kdyz sem se ptala jestli me miluje a pokračování1

Dobrý den,
jsme s přítelem něco přes dva roky. Bohužel mi ale není schopen vyjádřit lásku a asi ani milovat. Měl těžké dětství a pár nepovedených vztahů přede mnou. Pořád se na to vymlouvá, což mi také na mé psychice nepřidává. Nevím, co mám dělat a zajímalo by mě jestli má náš vztah budoucnost nebo je to jen protahování nevyhnutelného? Sám říká, že potřebuje terapeuta, ale sám se neumí odhodlat někam zajít. Myslíte, že by to mohlo být jedno z řešení? Velice mě to trápí, protože ho miluji a nechci ho jen tak ztratit, ale citově mě to velice vyčerpává. PROSÍM PORAĎTE

Dobrý den, s manželem máme 20 myslím si š'tastné manželství. Máme 2 děti a máme se velmi rádi. Jenže mě trápí to, že se občas chová agresivně. Je rýpavý, často se uráží a libuje si v dusné atmosféře. Nejagresivněji se chová za volantem a i s dětmi velmi riskuje. Pak na mě křičí a předvádí nám co všechno se svým plechovým miláčkem dokáže. Snažím se stále všechno žehlit a ač nejsem člověk, který se rád podřizuje-již několik let dělám výjimku kvůli dětem. Při svých výbuších agresivity nikoho nikdy neuhodil, ale strašně se klepe a je rudý. Dokonce když trestá našeho mírumilovného retrívra je úplně mimo. Nevím, co mám dělat. Všechno nakonec přetočí ve svůj prospěch a agresorem jsem tedy já. Nedá se s ním v klidu mluvit. Je pouze zaujat svoji pravdou, která je velikou lží. Sám sebe i okolí přesvědčuje, že on je oběť a vždycky jsem to já, kdo se snaží vše urovnat. Jsem z toho smutná. Máme skvělé děti a mohlo by nám všem být fajn. Nemohla byste mi prosím poradit jak ho zvládnout? Děkuji Kája

Přítel se snaží, i já se snažím a jinak nám to klape, nijak se nehádáme, jen prostě poslední dobou to není ono. Stále více myslím na to, že si někoho najdu, že to ukončím, ale na druhou stranu vím, že mi bude chybět, tak jako vždycky. A co když to ukončím a zítra zjistím, že jsem udělala chybu? Taky přestávám mít chuť na sex se svým přítelem, spíme spolu čím dál míň, uvědomuju si to, ale nechybí mi to.
Promluvila bych si o tom i s někým jiným, například se sestrou, se kterou si říkáme téměř vše, ale bojím se její reakce, protože všichni vidí přítele a náš vztah jako dokonalý.
Taky jsme poslední dobou zůstali stát na jednom místě, nikam se ve vztahu neposouváme. Nevím, jestli jsem ještě ve vztahu šťastná, nebo je to jen zvyk. Co myslíte, paní doktorko, má cenu ještě pokračovat v takovém vztahu? Má cenu bojovat, nebo je lepší vztah ukončit a začít znovu, s někým jiným?
Omlouvám se za tak dlouhý dotaz a děkuji za odpověď.
Martina

Po půl roce vztahu se k nám (bydlím s rodiči v domě, ale já s přítelem bydlíme v druhém patře) přestěhoval. A tak spolu trávíme čas každý den. Miluju ho a neumím si představit život bez něj, ale nějak mi něco chybí, poslední dobrou si říkám, že to není ono. Pohádali jsme se spolu jen párkrát a první hádka byla až po roce vztahu, kvůli tomu, že psal jiným. Nevěry se nebojím, ale žárlím. Vím jaké typy holek se mu líbí, má rád trošku ten luxus. Na holkách blond vlasy, hubená postava, podpatky, elegantně oblečená, vždy krásná holka. A tak žárlím na každou takovou holku. A tak uvnitř sebe mám takový boj, myslíte, že se může odrážet na vztahu? V téměř každé holce vidím soupeřku a sokyni. Ale zpět ke vztahu. (pokrač. na 4. části)

Pak jsme se nějak domluvili, sešli a dali jsme se dohromady. To bylo po roce dopisování. Jenže nám to trvalo tak týden a pak se vrátil ke své bývalé přítelkyni, ale s ní zůstal taky jenom krátkou dobu, vlastně se ani nedá říct, že by to byl nějaký vztah, spíše se vždy jednalo o nějaký úlet, i když normálně na úlety není. A pak se vrátil zase na chvíli ke mně, pak k ní a tak se to prostě nějakou dobu opakovalo. Asi třikrát jsme se rozešli a zase se k sobě vrátili. Vždycky jsem mu všechno odpustila, jak jsem se už zmínila měla jsem oči jenom pro něj. Po čase jsem zjistila, že to asi nemá cenu a už jsme spolu nebyli ani v kontaktu, tak jsem si chtěla někoho najít, ale v té době jsem neuměla navázat vztah s nikým jiným, v hlavě jsem měla pořád jeho. Pak se mi zase ozval a domluvili jsme se, že se ke mně staví, ale neměli jsme v plánu nic jiného, jen nezávazný sex. Ale to se zvrtlo, dali jsme se znovu dohromady a jsme spolu do teď. (pokrač. na 3. části)

Dobrý den, paní doktorko,
pokusím se vám vylíčit náš vztah od začátku. Mezi mnou a přítelem, je 3letý věkový rozdíl. Jsme spolu rok a půl, ale byli jsme spolu již dříve. Já jsem se do něj zamilovala hned na začátku (rok 2011) a od té doby mám oči jenom pro něj. Ale už jenom v době seznamování to bylo těžké. Pořád jsme se domlouvali, že spolu někam zajdeme, ale vždycky se z toho vymluvil a zůstal doma (k tomu se mi přiznal zhruba před půl rokem). On je spíš introvert, je jiný jako ostatní, s klukama nikdy nikam nechodí, jen na fotbal, ani nepije. Byli jsme už od začátku každý jiný. Neměli jsme žádné společné zájmy, žádné společné přátele, poslouchali jsme každý jinou hudbu. On býval doma, já jsem chodila ven. (pokrač. na 2. části)

Omlouvam se za roman ,ale malo znaku:-) Pritel tedy je antidepresivech,ale porad ma pocit,ze jim musi pomahat. Prijde mi,ze oni jsou jeho deti a on jejich rodic. Ma kvuli otci dluhy a je v registru dluzniku,takze si nemuzeme vzit hypoteku. Je toho o hodne vic,ale kdybych mela vse vypisovat,tak Vás to uz urcite odradí od čtení. Jde o to,že já jsem ted v takovem stavu,ze je nenavidim a nechci se s nimi vidat plus tedy premyslim ,jestli nas vztah neukoncim. Oni budou mit dluhy porad, pritel bude mit potrebu se o ne starat porad a ja z toho budu akorat na prasky. I kdyz pritele miluji a chtela bych s nim zit,asi to takhle dal nepujde.Oni mu nadelaji dluhy a jeste se pak citi dotcene a psychicky ho vydiraji. S pritelem o tom porad mluvim, vi ,ze to jeho chovani neni spravne a pak mi rekne,ze jsou to prece jeho rodice,ze jim musi pomoct. Já mu na to řeknu,ze takhle jim bude pomahat do konce zivota a stejne jim nepomuze protoze pomoct si muzou jen oni tim,ze neco zmeni. Budu moc rada za radu.