Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den, po rozvodu jsem se seznámila se starším mužem, kterému zemřela jeho druhá žena (tu první dle svých slov opustil tak, že ji půl roku podváděl a pak večer řekl, že po 20 letech končí a druhý den se odstěhoval, posléze nechal vystěhovat i s dětmi z domu, který patřil jemu). Do mě se dle svých slov zamiloval a plánoval, že si mě do roka vezme. Tomu jsem se vyhnula. Po nějakém čase intenzita trochu vyprchala, ale pořád mi hodně pomáhal se zařizováním mého bydlení (sám bydlel velmi mizerně a nehodlal na tom nic měnit, spíš plánoval, že se přistěhuje jednou ke mně). V průběhu opravy bytu jsem odjela s kamarády na tři týdny na zájezd do zahraničí, on v tu dobu hlídal řemeslníky. Cesty autem jsem mu proplácela, protože jsem pořád slyšela, jak moc projezdí. Po návratu mi nabízel, že mi spraví můj minipočítač, který jsem měla s sebou, jenže nechtíc v něm našel letenku jednoho ze spolucestujících - vysvětlovat, že nevěra nebyla, bylo marné. Řekli jsme si, že pojedeme dál, ale on, než mi vrátil počítač, se dostal do všech mých soukromých účtů a prošel maily tři roky zpátky - včetně třeba citlivé komunikace s rodiči, finančními nabídkami zaměstnání, maily s kamarádkami... Bohužel i s mými komentáři našeho vztahu, s kterým jsem nebyla v poslední době úplně spokojená. Ještě asi měsíc poté se tvářil, že jsme všechno zvládli a jedeme dál a pak jednou nepřišel na domluvený termín výpomoci a už se nikdy neozval, jen na moje bombardování telefonem, maily, protože jsem měla strach, že se mu něco stalo, krátce odepsal, že se prostě rozhodl, že nepřijede. A vypadlo z něj to, že mi prošel vše, co mohl. Na jednu stranu se mi trochu ulevilo, na druhou stranu jsem v šoku, že ten druhý není schopen do očí říct, jak to je. Jak se mám nyní zachovat? Čekat? Vzdát to? Děkuji moc.

Dobrý den jak mám prijmout když manžel nechce dite pořád říká až to prijde tak to prijde.Ale mě je 38let a manžel 44let a jsme spolu celkem 16let s toho 10let manželé.Ja miminko chci nemáme ani jedno a pořád se zdráhá chce nechce pořád nějaké výmluvy.Byla sem i u lékaře jestli jsem v pořádku já ano manžel nechce ani na spermiogram.Uz nevim jak dál na něho vyzkoušela sem všecko po dobrém po zlem a nic žádná snaha pro diet něco udělat.A vím že se nesmirim stim že nebudu mít děti.Dekuji za odpověď.

Dobrý den, můj muž, s kterým letos budeme 11 let a máme 9 l.dceru,mi byl nevěrný údajně jednorázově pod vlivem alkoholu. Moc tomu ale nevěřím, protože s dotyčnou udržoval velmi důvěrný vztah dlouhodobě, prý kamarádi, pak se provalila nevěra,poté jsme byli i čtvrt roku odloučení. Je to už rok a půl od provalení, opět žijeme od léta spolu, ale já se přes to stále nedostala. Dotyčnou často vídám, bydlí naproti v domě, občas to se mnou cloumá a muž nesnáší pochopitelně tyto moje projevy, dává mi při nich najevo, že co po něm chci a jak ještě dlouho se k tomu budu vracet, např. když se zmíním, když jde na pivo, kde vím, že ji může velmi pravděpodobně potkat, aby se spolu bavili-já se jen ujišťuji, že pokud je dva spolu uvidím bude to pro velký problém a on je hned vzteklý. Nedokážu mu znovu důvěřovat, zdaleka už ho nemiluji tak jako kdysi, vlastně už mu to vůbec neříkám, sama někdy pochybuji o tom, zda je to z mé strany ještě láska. Co s tím? Jak se přes to dostat? Děkuji za radu.

Dobrý den, paní doktorko, jsme s manželem 26 let (on extrovert, já introvert) , máme 13letou dceru. Poslední dobou se naše komunikace omezila na povinnosti týkající se chodu domu, domácnosti a starost o dceru. On je ale přitom velmi komunikativní, vtipný, ale mimo domov s kamarády, v práci. Hrozně ráda bych to vrátila do starých kolejí, kdy jsme si dokázali povídat i hodiny. Když o tom začnu mluvit, viní ze všeho mě, že já furt na něm něco hledám. Teď, když si před ním sednu, tak se pomalu bojím promluvit, abych neřekla náhodou něco špatně.

A ted co s tim? Ja uz mam blok, ze ho to se mnou jinak nebavi a jsem otravena, nekdy vyhovim, protoze se mi taky chce, nekdy vyhovim, protoze chci vyhovet, to neni nic moc...nekdy nevyhovim a pak mam celou dobu pocit, ze jsem jakoby "zklamala". Manzel nechape, ze kdyz me to bavi a je to prijemne obcas, ze to nechci porad. Jak je normalne vzorem chapaveho cloveka, tak tady je to jako do zdi. Nekdy naleha, nekdy ne, jenze ja poznam, ze by chtel. To je asi nejhorsi, to vedomi, ze proste nelze dosahnout nejakyho kompromisu, protoze to stejne budu vnimat, jakoze to ted "pretrpi" a priste zase bude po jeho. Ja se pak snazim jako diva, abych tu klasiku udelala natolik zajimavou, ze si na "zpestreni" nevzpomene. Pak si to zas neuziju ja...Nemluvim jen o penetraci, ale i jinych praktikach, ktere se v oblasti analniho sexu daji realizovat. Ja uz jsem i zcela vazne navrhla, abysme si nasli partnery, kteri nam budou v sexu vyhovovat, pro me driv naprosto nepredstavitelne, pro manzela doposud. - otázka upravena poradcem

Dobry den, prosim o radu. S manzelem hsme spolu 10 let, je nam obema 30. Jsme oba pro sebe prvni a jedini partneri. Pred 4 lety jsme se vzali, mame dve deti, 2,5 let a 1 rok . Coby partneri si maximalne vyhovujeme, posledni dobou to ale skripe v posteli. Vyprchalo prvotni nadseni :D, dva mrnousove taktez na nalade nepridavaji, kdybysme vedeli, hak bude narocne je mit tak brzo po sobe, asi pockame. Rano se po nas sapou deti, vecer jsme oba dost hotovi. Coz ovsem neni ten problem, to by jsme asi i vyresili, ale manzela vic bavi analni, nez klasicky sex. Ja jsem za ty roky prodelala vyvoj od "absolutne ne", pres ok, vyzkousejme, az po "obcas je to super, proc ne". Jenze manzela proste ten klasicky sex nebavi tolik, ma tendenci to porad smerovat timhle smerem. Pro me je velka prekazka, ze ho nepritahuju tak moc klasickym zpusobem, ackoli po me muz stale touzi. Takze jakakoli nase chvilka dost trpi tim, ze ja neustale premyslim, kdy dojde k nejakemu naznaku, ze "uz je to tady" :D - otázka upravena poradcem

Dobrý den paní doktorko.Mám problém.Před více jak půl rokem jsem se rozešla s přítelem a našla si jiného partnera.S bývalým jsme byli 5 let,ale přestalo nám to klapat.Jedním z důvodů bylo,že sázel za peníze.Nicméně byl moc pracovitý až workoholik.Navenek jsme působili jako harmonický rár.Ale opak byl pravdou.Krizi jsem neustála.Rozchod byl z mé strany.S novým přítelem se poznáváme,on mě představil rodině,přátelům.Já ho představila rodičům a bratrům,ale problémem je moje babička.Ta ignoruje změnu partnera a bez ohledu na mě zve bývalého přítele k sobě.Jezdí tam dost často a mě to už vadí.To je i důvod,proč babička nechce mého současného přítele ani poznat.Od příbuzných se neustále dovídám,že tam bývalý pravidelně jezdí.Já jsem tam proto jezdit přestala i když mě to mrzí a štve.Dřív jsem tam trávila víkendy,na zahradě,v přírodě.Nevím co mám dělat.Připadá mi,že mi vlastní babička hází klacky pod nohy a já si od ní ve 30 letech nenechám diktovat,s kým mám žít..Poraďte prosím

Dobrý den,p.doktorko.
Jsme s přítelem 7 let.Jeho přítelkyně ho vyhodila,když zjistila ,že ji podvádí se mnou.Zjistila jsem,že ji vyhledává,navštěvuje.Mě tvrdí,že to tak není,že to není pravda a mne, že miluje.Myslím,že máme hezký vztah,a proto nechápu ,proč to dělá????Kdyz jsem chtěla náš vztah ukončit , a doporučila jsem mu,at se k sobě vrátí,odmítl,stále tvrdí,že je to lež a o to víc je pak ke mne milý,nemůže prý beze mne být.Situace se ale stále v intervalech opakuje.
Děkuji

Dobrý den, manžel má z mého pohledu krizi stř.věku, když se provalilo, že má milenku-rok s ní udržoval poměr, během 2 měsíců jsem na to přišla a vypadalo to, že vše skončilo, ale po pár měsících jsem zjistila, že poměr pokračuje dál - od té doby byla manželova psychika velice špatná , nedokázal se rozhodnout , má nás rád, ale nakonec po ultimátu se rozhodl pro nás - oznámil to milence a za týden to bylo jinak, řekla jsem ať si teda jde zkusit bydlet s milenkou a odešel - točili bychom se pořád dokola, manžel to už psychicky nezvládal, ale odbornou pomoc zarytě odmítá - okamžitě jsme zavedli střídavou péči, zdá se mi, že jsem příliš tolerantní , i po tom všem chci manžela zpátky, ale nevím jaký časový horizont si dát - jáká doba je potřeba, aby si manžel definitivně uvědomil, co je pro něj důležité, miluji ho, je to hodný chlap, ale už jsou to 3 měsíce co je u ní a já, ikdyž jsem to zvládala celkem dobře. se u mě dostavila nějaká krize přemítání toho co bude, předem děkuji za odpověď

fungovalo. Ptala jsem se, co mám změnit, co by si přál, ale jen zarputile tvrdí, že to neklape a nebude, že nevěří tomu, že mi nedokáže moje chování odpustit. Prý se nezměním, protože to mám po otci a že je to dědičné. Za celou tu dobu od roku 2015 nebyl žádný sex, žádná společná dovolená, on byl na dovolené a prodloužených víkendech s ní. V červnu objednal rodinnou dovolenou do Krkonoš, ale hned řekl, že mě tam nechce, pojede s dětmi a s bratrem. Jsem úplně bezradná, celé dny jsem sama - od ledna nemám práci, rodiče zemřeli, moji sourozenci bydlí 300 km daleko, nemám tu kamarádky, protože po svatbě jsem se odstěhovala za mužem. On má tady blízko celou rodinu ( rodiče, sestru, bratra ), ale já k nim nesmím, oni jsou na jeho straně. Bojím se, že je s milenkou tak dlouho, že už to nebude umět s ní ukončit. Už mi naznačil, že bych měla dát sama návrh na rozvod, on to řešit nechce. Nejhůř mi je, když se celá rodina sejde u babičky(tchyně) i s dětmi, všichni jsou tam v pohodě beze mě. (3)

zpět. Kdybych to udělala já, je konec. O co mi vlastně jde? Chci manžela zpět, velice ho miluji, úplně se mi změnil život. Když jsem se o nevěře dozvěděla, hned jsem ho nevyhodila a my jsme si o tom promluvili. Stále se rozhodoval, jestli se ke mně vrátí. Stále váhal. Chodili jsme i do poradny, ale tam manžel ten poměr popřel a tvrdil, že jsou jen kamarádi a že se tam cítí hezky a že ji miluje a je to jednostranné. Na radu psycholožky se odstěhoval ze společné domácnosti a já jsem se pak dozvěděla, že každý druhý víkend byl u ní a pak u rodičů,kam občas bral děti. Ona slečna bydlí sama s rozvedenou matkou v domku, takže obě jsou rády, že tam mají chlapa. Ta dívka je věkem 30+ a není typ, o který by se muži prali. Po Vánocích mi muž řekl, že na 100% se ke mně nevrátí. ať už to pochopím. Prosila jsem ho, plakala, nedokážu bez něj žít. Byli jsme celkem 25 let, máme 2 školní děti. Slibovala jsem změnu ve svém chování, nabídla řešení, ale on mi stále tvrdí, že nevěří, že by nám to (2)

Dobrý večer, jsem úplně v koncích z manželova paralelního vztahu, který jsem zavinila já svým chováním. Byla jsem v určité fázi života nešťastná a frustraci jsem si vybíjela na manželovi (výčitky, odmítání sexu). Občas mě hodně štval a já jsem to neuměla vyjádřit jinak. Dnes toho lituji, protože ode mne po 21 letech manželství odešel k milence. I když jsem se mu omluvila a všechno jsme si vyříkali, už mě nechce. Zarputile tvrdí , že se ke mně nevrátí. Milenku má od roku 2015, kdy ji potkal ve městě, kde pracuje ( 140 km od našeho bydliště,takže jsme měli víkendové manželství). Poznal ji v době, kdy měl deprese kvůli situaci v práci a ona mu tehdy prý hodně pomohla, naslouchala ... na rozdíl ode mě, jenže v té době mě přehlížel a od sebe odháněl. Najednou mu všechno na mě vadilo a to, co by mi on nikdy neprominul, jí toleruje ( ona kouří, je urážlivá, nemluví s ním - to vím od své dcery, kterou k milence vzal a od jeho bratra). Když ho na půl roku vyhodila, tak čekal, kdy ho vezme (1)

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat na svůj problém.
Strašně se mi hnusí porno a to že na něj partner kouká. Proč mu nestačím nahá já? proč musí chtít koukat na cizí nahé ženy? a hlavně to nejdůležitější, u koho tento problém řešit (psycholog, sexuolog, apod.)? a je šance že, že se to ve mě změní? Opravdu už nevím kudy kam, hroutím se a partner už to také nezvládá. mockrát děkuji.

Dobrý den,
jsem ve svém prvním vztahu, už čtyři roky, ale já i partner docela často pochybujeme, jestli by nebylo lepší se rozejít a ještě něco zažít. Jsme oba hodně mladí (oba 21) a je to pro nás oba první vážný vztah, už jsme spolu opravdu dlouho na náš věk. Nejsme ani jeden připraven se usadit a někdy spolu mluvíme o tom, jestli by nám s někým jiným nebylo líp. Třeba když se mě nebo jemu někdo líbí. Ale taky pak oba říkáme, že sami zjistíme, že chceme být spolu. Jsou takové pochyby (asi i vzhledem k věku) normální, nebo je to známka toho, že se k sobě asi nehodíme, nebo musíme ještě něco zažít. Jak to poznat? Nechci abychom spolu teď byli a ve třiceti zjistili...aha, tudy asi cesta nevede a má nejlepší léta jsou ta tam, nemluvě o dítěti...

Dobrý den, jsme s manželem skoro třicet let, několikrát to bylo na rozvod, ale snažila jsem se kvůli dětem hodně věcí přejít. Problém je stále ten, že pro manžela je hlavní, aby byla jeho matka spokojená. Bohužel ona má nějaký majetek a oni dva spolu řeší a plánují vše okolo toho, mě do debaty nezapojují. Teď naše dcera čeká dítě a manžel se o tom nebaví se mnou, ale s tchyní, plánují v podstatě její život. Tchyně si hrála na matku, vytlačovala mě z mojí role, nyní v tom bude pokračovat a už nemám sílu. Co mám dělat, veškerá debata je manželem vždycky utnuta, nesnese ani tu nejmenší výtku vůči své matce. Nechápu, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet.

4. Od našeho posledního kontaktu uplynul měsíc a půl - řekl jsem, že už se nebudu snažit a že s ní nechci být nějakou dobu v kontaktu, protože ona údajně nemá problém byt s emnou dále kamarád, ale na to já nemám. Následně mi říkala, jak už nikdy nebude mít tak moc ráda, jako mne a že doufá, že nezmizím z jejího života úplně a že u ní mám navždy dveře otevřené a bůhví co přinese budoucnost. A že je v některých věcech jako díte, které si uvědomí o co přišlo, až o to přijde.
Velmi mě ta slova v daný okamžik uchlácholila, ale teď v tom cítím jisté prokletí. Pomalu ale jistě se dostávám zpět na nohy, ale děsí mě přízrak minulosti - zachovala se ke mně dvakrát při rozchodu stejně, takže co když se stane, že se opět po čase objeví se snahou o návrat. Racionálně vím, že ji nechci, protože se už na ní nemohu spolehnout, zároveň ale cítím hluboké city. Nejsem schopen se vyrovnat s křivdou. Začal jsem se stýkat s jinou slečnou, která má stejné postavení hodnot a cítím pouto. Ale guláš v hlavě.

3 Takže jsem se zase víceméně rozešel sám sebou, což bylo doprovázeno jejími slovy, že vidí jak mě trápí a už to nechce.
Vždy jsem si myslel, že jsem velmi silný a vyrovnaný charakter, ale tohle celé mě totálně složilo, protože jsem si s ní maloval společnou budoucnost, děti a rodinu. Pocházím z velmi konzervativní rodiny a tudíž jsem byl vždy připraven nastavit tvář osudu, aby se slečna, která to měla v životě těžké - žádné stabilní zázemí, neustálý kolotoč partnerů její matky. Doufal jsem, že si toho bude vážit, všeho co jsem pro ní dělal. Bohužel jsem byl opět odejit. Vím, že jsem vždy chyba na obou stranách, ale přesto cítím, že jsem si podobné chování nezasloužil. Když cítila, že je něco v nepořádku, nesnažila se to aktivně řešit, ale chlácholila mě slovy o čase. Moje rodina na slečnu zanevřela, jsou zklamání stejným scénářem jako 4 roky zpět. Od rozchodu jsem se jí dvakrat marně snažil přesvědčit k návratu. Po měsíci jsem to vzdal. Řekl jsem, že s ní nechci být v kontaktu. 3

část 2... ale byl jsem odmítnut dosti hloupou argumentací, že by to měla daleko do školy atd.. Od té doby se začaly navalovat problémy, které jsem se snažil řešit - málo jsme se vídali, málo jsme spolu trávili intimní chvíle.. bylo toho více. Já jsem se ovšem vždy dočkal pouze odpovědi "dej tomu čas". Ano, vím, že nejsem moc trpělivý typ, ale mrzelo mě, že ikdyž jsem třeba měsíc na nic nenaléhal, neviděl jsme v jejím chování žádnou změnu, žádnou snahu, něhu. Po 3, 4 měsících mi došla trpělivost, bouchl jsem do stolu a řekl, že se chci rozejít. Byl jsme přemluven, abych jí dal šanci. Udělal jsem to. Výsledkem mi bylo další 2 měsíce trvající deptání, kdy se vše vrátilo do starých kolejí. Sama slečna mi přiznala, že už necítí vášeň. Rozešli jsme se. Byl jsem zdrcený, v posledních týdnech jsem ztratil svojí tvář, jindy stabilní a vyrovnanou, která se změnila v zoufalou trosku. Nebyl jsem schopen si přiznat, že se opakuje stejný scénář rozchodu, jako v prvním případě. Bála se to udělat. 2 - otázka upravena poradcem

Dobrý den, budu moc rád za Vaší radu. Je to již třetí měsíc, co jsme se rozešli s mojí bývalou přítelkyní. Byli jsme spolu dohromady cca 4 roky, s tím že to pro nás oba byla první láska, která vyhasla po 2 letech, kdy mne moje slečna přestala mít ráda a poslední měsíce jsem byl emocionálně vydeptaný, jelikož jsem cítil její nezájem. Nakonec jsem se víceméně rozešel "sám se sebou", protože ona toho nebyla schopna. Bylo mi řečeno, že chce vyzkoušet nové věci. Po půl roce jsme se poprvé viděli a od té doby jsem věděl, že ona neprahne po ničem jiném, než po mně. Trvalo to tak další rok, než jsem ji podlehl a začali jsme spolu napodruhé. Byla to krása. Vše zdálo být ideální. Prožili jsme spolu mnohé a já jsem byl vždy velmi ochotný a pozorný. Slečna si nikdy na nic moc nestěžovala. Po půldruhém roce druhého vztahu jsme začal cítit určitou přechozenost, chtěl jsem vztah posunout na další úroveň, sestěhovat se (slečna vyrůstala v neúplně rodině pouze s matkou, na které je moc emočně závislá)1 - otázka upravena poradcem

Dobrý den, mám problém který trápí mě i mého partnera, jsme spolu dva roky, bylo pár pauz po kterých jsme se k sobě zase vrátili. Pauzy byly vždy způsobeny tím, že jsem se zkrátka po nějaké době, co jsme byli spolu začala chovat ošklivě,byla jsem podezíravá, nepříjemná, vyvolávala spory aniž by partner udělal něco špatně. Velmi mě tohle chování mrzí a začínám se tak chovat znovu i teď, když nám to už nějakou dobu drží a je vše v pořádku, vyvolávám spory ani nevím proč a hlavně si to v tu chvíli ani neuvědomím. Nevěřím mu, mám neustálé pochyby v hlavě které nejsou ničím podložené a jsou nesmyslné. Opravdu mě to trápí a nevím, jak si pomoci, většinou něco řeknu ani si neuvědomím, že jsme se o tom bavili třeba dden předem a říkala jsem si, že ti musím změnit. Partner je z toho taky už zoufalý. Moc děkuji za radu...

Dobrý den, potřeboval bych poradit. Drive jsem se platonicky zamiloval do svého kamaráda. Poté, co jsem se mu vyznal a on mě odmítl, jsem se s tím vyrovnal, měl jsem roční vztah, který však kvůli vzdálenosti skončil. Kamarád si mezitím našel holku. Před pár dny jsem se svým kamarádem popíjel a skončilo to způsobem, že se nechal ode mě osahavat (prý si můžu sáhnout kam chci, když mi to pomůže). Kamarádka nás jednou spolu potkala a říkala že to prý mezi námi jiskrylo a že na mě házel až zamilované Pohledy. Nicméně mě se po tom večeru tato (platonická?) láska vrátila. Jsem z celé této situace velmi zmatený. Zažívám rozpor mozku se srdcem a nemůžu se na nic soustředit. Navíc nevím co si mám s celou touto situaci počít. Zkusit se odkupovat? Jak? Mít naději? Něco zkusit i když mě už jednou odmítl a stále chodí s holkou? Děkuji moc za vaši odpověď.

Dobrý den, jsem sama se synem asi 10 let a i před tím to nebyly vztahy naplněné. Synovi je 17 let. Rád by se osamostatnil, ač trpí trochu mortiliem puberty. Nyní se chce vydat svojí cestou. Já to vítám, ale zároveň se mne zmocňuje panika a úzkost, že ho ztratím a cítím velikou prázdnotu v jiném městě bez něj. Pracujeme s tím, ale vysvětlete mi to. Jsem na něm závislá?? Děkuji

Dobrý den, chtěla bych vzkázat paní Veronice, že pokud je muž agresivní psychopat, tak, že ona musí být o to větší psychopat. Tím ho zažene na útěk na dobro. Já to zažila, taky jsem měla strach, když jsem ho potkala na ulici, v dopravě a pak mi jedna psycholožka poradila tohle, já sebrala odvahu a seřvala ho a byl pokoj. Pokud bych ho náhodou potkala a něco si ke mně dovolil, jasná rada: Volat policii! A taky si ho zablokujte a když nebudete vědět jak, nechte si s tím poradit a hlavně o něm řekněte, co nejvíce lidem.

3) aby si, když už nedokáže být s námi naplno, zařídil, že se s námi bude vídat alespoň 1/2 volného času, aby to bylo spravedlivé i vůči mému synovi. Jak k tomu přijde, že táta s nim není na Vánoce, Velikonoce atd.? Jenže jeho odpověď vždy je, že syn je narozdíl od toho staršího ještě malý, že nic nechápe a je mu to jedno. Zároveň ale nechce připustit, abych si já někoho našla a syn měl (byť náhradního) tátu, kterého bude vídat každý den. Ví, že ho stále miluji a jistě mu to dává pocit, že se mnou může “mávat”, protože mu vše odpustím. Dokonce si už nebere servítky a říká, že “ona u nej s malým spala atd.”, což mě velice zraňuje. On se na toto téma téměř odmítá bavit, většinou se vždy kvůli tomu pohadáme, ale říká, že s ní nic nemá. Já už mu ale nevěřím, ani tomu, že se ještě rozhodne, spíše se ptám na to, jak z toho odejít a nezbláznit se. Je mi moc líto syna, který je šikovný a zaslouží si mít otce. Pochopitelně nemáme domluveno ani nic ohledně peněz, zatím jsem vyšla ze svého.Děkuji

2) Pomáhal mi finančně s koupí vlastního bytu, jezdil za mnou, ale já jsem čím dal méně směla k němu domů, kde více času trávila jeho “bývalá”. On to vysvětloval tím, že dítě chce být i s matkou, ze s ni nic nemá, jsou jako bratr a sestra. Dokonce už jsem nesměla vidět ani jeho syna, protože ona si to nepřála. Před rokem a 9mes. jsem s nim otěhotněla. Vzhledem k věku jsem se rozhodla si mimi nechat stůj co stůj. On ho nejdřív nechtěl, ale postupně si nedokázal představit, že ho neuvidí, staral se, koupil výbavu atd. a ja jsem nějak doufala, že když mi tvrdil, ze me pořád miluje, tak se rozhodne být se mnou. Dnes je synovi přes rok a situace je stejná, ne-li horší. Mě dal do pozice milenky, o které ta druhá nesmí vědět, o našem diteti ji sice řekl, ale bratři se doteď neviděli, protože si to ona nepřeje. Já už jsem zoufalá a na pokraji psychických sil, protože veškeré víkendy, svátky, Vánoce, dovolené tráví s nimi a já jsem na malého sama. Už říká “táta” a mě bolí u srdce. Prosila jsem

1) Dobrý večer, předem se omlouvám za délku. Před 5 lety jsem se dala dohromady s mužem, který byl (a je) zároveň mým nejvyšším nadřízeným v zaměstnání. Byl sám, odešla od nej přítelkyně, se kterou měl tou dobou 10 měs. syna. Brzy jsme spolu začali bydlet, dokonce mi dal i zasnubní prsten, ale po roce se vše zkazilo, když jsem zjistila, že se bývalá chce vrátit. On to zvažoval kvůli dítěti, ještě další rok jsme spolu bydleli, bral si k nám i na víkendy syna, kterého jsem brala jako vlastního, hrála si s nim atd., ale on byl s bývalou častěji v přátelském kontaktu a často jsme se kvůli tomu dohadovali. Vyvrcholilo to, když mi den před naším výročím řekl, ze se chce rozejít a chce byt se synem. Musela jsem se odstěhovat. Bohužel, ani jeden z nás toho druhého nedokázal zcela odstřihnout (především já), neviděli jsme se asi 3 měsíce, ale pak se znovu začali vídat, ačkoliv už jsem se k němu zpět nenastěhovala, on s nimi začal jezdit na dovolené, trávil s nimi víkendy a mě bral jako 2. kolej

Dobrý den,paní doktorko.
Jsem už zoufalá. S druhým manželem jsem 13.let.
Seznámili jsme se po odchodu prvního manžela, který si našel milenku a opustil mě a naše dvě dcery. Žádný zájem podílet se na výchově dcer nebyl, občas se navštěvují. On založil novou rodinu.
Můj současný manžel je se mnou a s dcerami a podílí se na výchově. Ale způsobem,se kterým já se úplně neztotožňuji. Jsou neustále dohady a sváry a starší dcera po ukončení střední školy ihned odešla, protože s ním už nechtěla bydlet. Mladší dcera dlouho byla v pohodě,ale poslední dva roky, teď ji bude 18, má z manžela úplnou ponorku, hádky jsou na denním pořádku a říká,že ho nenávidí a i ona chce co nejdříve odejít. Jsem už z toho strašně unavená a nešťastná . Jsem ve fázi,jestli to vše ukončit a s dcerou odejít, nebo to nějak přetrpět a počkat, až dcera odejde a uklidní se to. Děkuji.

Dobrý den, píšu protože nevím jak se přenést přes pocit ohrožení z opuštění. S přítelem jsem se poznala na gymplu přes kamarádku, která se mu líbila, ale moc nerozuměli z její strany. Pak jsme se potkali my. Dlouho s tou dívkou nebyl v kontaktu, ale pak jí potkal na našem třídním srazu, povídali si a měla jsem pocit, že se mu zase líbí, že na ní myslí...ptala jsem se, řekl že ji má rád jako člověka a že se mu líbí. Trápila jsem se a celé se to těmi konverzacemi zamotalo, tak jsme se rozešli, ale za pět dní za mnou přijel s tím, že se mu stýská. Tak jsem si řekla, že mu na mě asi záleží. Ale teď, o rok později, studují oba v Brně, já v Praze. A on se tam s ní někdy setkává. Celkově je dost společenský, ale já se cítím ohrožená. Nemohu se zbavit dojmu, že kdyby měl tu možnost, raději by byl s ní i když on nic takového neříká a říká opak, chová se ke mě láskyplně a hezky, ale přesto cítím, že k ní něco cítí. A tak nevím, jestli má cenu být s takovým pocitem dále ve vztahu. Díky

Dobrý den,
máme vztah 12 let, spolu máme 2 děti. Partner se nikdy nechtěl ženit, tedy jsme pouze partneři. Náš vztah vyšuměl, což si uvědomuji já už několik let, můj partner nikoliv. Je finančně velmi zaopatřený, já ne. Během našeho vztahu x-krát při našich "výměnách názorů"mi toto připomínal. Proč už mi došla trpělivost a nechci nadále sdílet domácnost s ním? I když je finančně zajištěný, mám se po této stránce dobře, za byt jsem nepřispívala, jídlo platil většinou on, tak je příšerný šetřílek. Vždy kontroloval, kolik dám vody do konvice, abych nedala moc, jen na ten šálek, kolik spotřebuji toaletního papíru, že mám moc velkou spotřebu, je schopný objet Prahu jen aby našel parkovací místo bez poplatku. Když byly děti malé,musela jsem potají kupovat oblečení (za své peníze), protože na to by mi nedal. Nesmí se žádné jídlo zkazit, jinak hubuje, když vidím, že dětem něco nechutná a nechtějí to, musím to vyhodit rovnou do popelnice, aby to v koši neviděl... Je to psychické týrání?Děkuji. - otázka upravena poradcem

Pro Petru (a i pro Davida):

ten s dluhy může být velmi problémový, ale jak píše David - je třeba vědět, za co exekuce jsou, jak jsou velké a jak se k nim pán staví (třeba je to zapomenutá platba telefonu ve výši 800 Kč, ale také to mohou být 2 mio z různých nebankovních půjček a hazardu). Ten ženatý je "bezpečný" v tom, že když Jitka bude hodně tlačit, tak on to možná ze strachu před prozrazením vzdá a Jitla nebude alespoň namočená do dluhů partnera, ale odsmutní si rozchod. Anebo pán se rozvede (pak ten Černý Petr padne na jeho manželku) a Jitka bude spokojená do té doby, než jí to pán udělá s nějakou další. Obojí je špatně, ta první varianta nejméně špatně pro Jitku, dost špatně pro manželku a děti toho pána. V - otázka upravena poradcem

SMS si píšeme hezké,s oslovením "zlatíčko "jsem přišla já,pusu si taky posíláme,když spolu mluvíme, někdy i před spaním,tak se rozloučíme běžně ale za půl hodky přijde SMS s pusou a oslovením,před 5 lety mě oslovoval "miláčku"a pusa vždy do tel.,ted nic.Takže nevím,co a jak se bude vyvíjet do budoucna a jestli to není ztráta času,rodina o mě ví,ale nikdy jsem je fyzicky neviděla,beru na vědomí péči o maminku a snad se to jednou změní,nechci zůstat sama.Jednou mi říkal,že kolegům v práci ukazoval mojí fotku a představil mě jako že někoho má,takovou kamarádku,tak nevím co si myslet.Mrzí mě to,mám ho ráda,i když v sexu jsou potíže,ale beru to tak že život není jen o sexu,žiju v nejistotě a čas běží.Nevím,jestli jen tak machruje a nebo o mě víc nestojí a drží si odstup a jsme jen kamarádi a větší význam pro něj nemám?Možná,že kdyby neměl tu starost o maminku,bylo by vše jiné,já jsem toleratní,ale nevím.... - otázka upravena poradcem

on,taky že nechce být sám,tak jsem to zamluvila,tím,že každý bydlí a pracuje jinde něco jako kamarádi s bonusem,ale já o takový vztah ve svém věku vůbec nestojím.Je rozvedený a má 2 dospělé děti i matku,rodina o mě ví,ale za celou tu dobu jsem u něj nikdy nebyla,ze začátku říkal "až je poznáš",ale ted už neříká nic.Stará se o svoji nemohoucí matku,přes týden jezdí k večeru domů,takže se vídáme asi tak 4 x do roka,voláme si každý den,já mu píšu dopoledne on odpoledne volá a píše večer.Hovor je běžné komunikace,žádné milostné důvěrnosti.Od začátku seznámení má problémy s erekcí,vůbec to nefunguje a taky nikam nechodíme,přijede odpoledne a ráno k vůli matce odjíždí domů.Ten rok a půl jsme žádný konflikt neměli,přesto nevím,jestli vůbec tento "vztah"má nějaký vyznam,nic neplanujeme,když si někdy postesknu o své budoucnosti,tak mě řekne,že nevím co bude.Nikam ani nechodíme,má udajně zdravotní potíže,/závratě,bolesti zad/ a cítí se bezpečně v okolí domova/asi neurotik?/ - otázka upravena poradcem

Dobrý den,bude to již 5 let co jsem se seznámila s jedním mužem a ráda bych znala Váš názor.Bydlíme od sebe asi 50 km,před 5 lety mě navštěvoval téměř každý víkend,asi 3x a pak jsem nějak neustála jeho výtky / neznala jsem ho/ a když měl přijet,tak jsem mu napsala,že to raději ukončíme,konfliktáře jsem nechtěla,vyčítal mi,jak formuluju slova,že se více věnuju zvířátku atd.,bylo mi to líto,tak jsem mu zavolala a od tý doby jsme si jen volali a psali sms asi 3 roky.Pak jsem to již nevydržela,všechnu vinu jsem vzala na sebe a on mi řekl,že náš vztah přešel do kamarádského a už zamnou z ješitnosti nepřijel,rok semnou komunikoval pouze sms k nar. nebo svátkům a většinou jsem psala já.Rozhodla jsem se před 1,5 rokem ,že se z toho vypíšu a ukončím to v sobě jednou pro vždy,bylo mi tehdy 48 let ,jemu o 7 více.Večer mi zavolal a chtěl to asi nějak vysvětlit,ale už jsem se v těch zbytečných konfliktech hrabat nechtěla,tak jsem mu řekla,že je to pro mě uzavřené,bylo mi trapně,tak jsem

Dobrý den,
chtěla bych se poradit ohledně náladovosti mého partnera. Je mi 37, jemu 39 a máme ročního chlapce. Manžel byl vždy komplikovaný, neměl jednoduché dětství, myslím, že je jím poznamenaný. Za ty roky co jsme spolu u něj nicméně došlo k velkému pokroku v chování a proti tomu co to bylo, je to teď už docela dobré. Přesto mě trápí pár věcí;
1) manžel je docela kritický a málo chválí. Beru si to osobně, což mi hodně vadí. Chtěla bych se na to umět povznést, ale ne vždy se mi to daří. Nemyslím, že bych neměla v pořádku sebevědomí, ale jak se říká "stokrát nic by umořila i vola".
2) manžel je náladový a doma bývá docela často dusno. Tvrdí, že je to kvůli práci, já ta dusna ale špatně snáším. Vypadá to tak, že třeba celý večer nemluví. A pokud, tak velmi úsečně. Ani za ty roky co jsme spolu nad tím neumím mávnout rukou. Už jsem se ale aspoň naučila si dělat svoje věci, nevšímat si ho a to funguje.

Prosím o radu, jak s tím pracovat, aby mi toto jeho chování neubližovalo.

Díky - otázka upravena poradcem

Dobrý den,je mi 12 let a trochu o sobě pochybuji jestli nejsem gay.Znejistuje mne to že od chvíle co mi začali spolužáci bezdůvodně nadávat že jsem gay tak mám sny o klucích.V polovině případů je ten sen jen to že křičím že nejsem gay.Nedokázal jsem se nikdy zamilovat do muže.Vždy se mi líbily holky,i mne vzrušovaly.Nazí muži mne nevzrušují (možná málo ale asi spíš ze strachu).Když vidím nějakého nahého muže tak mnou projede zimnice.Co to je?Co se týče vizáže,tak je mi jedno co nosím a jak se upravím.Někdy si jen tak řeknu že jsem gay nebo že jsem do nějakého kluka zamilovaný.Ale když si projdu ještě jednou tak zjistím že ne, z čeho to je?

Dobry den, chci se optat. Jsem s pritelem 15 mesicu a v oodtate od zacatku vztahu se dost casto hadame. Nejvetsi problem je, ze mi prijde dost majetnicky a rad by kdybych byla porad jen s nim. Rok jsem nebyla nikde se zadnou kamaradkou nic a venovala se jen jemu.Ale ted jsem uz sla parkrat na kavu s kamaradkou a uz bylo zle, ze nebudu travit cas s nim.Pusti me,ale pak se hadame nebo je nastvany,ze jsem sla bez nej.On kamarady nema za kteryma by sel,pry je nepotrebuje a bude radeji travit cas semnou. Je rad kdyz jsme porad spolu.Jezdime spolu do race, v praci ´i o pauzach furt vypisuje, z prace spolu domu a po praci jsme jen spolu.Jemu to vyhovuje,ale ja bych rada byla obcas i sama a nebo travila cas s prateli aniz by to jemu vadilo. Kdyz ki nekdo puse, tak mu to taky vadi, jdeme spolu v obchode a on kouka jaky chlap po me kouka apod. Kolikrat se i vzteka proc na me nekdokouka, dost ty lidi hlida. Ja se v tom vztahu dusim a ani si nejsem uz jista zda ho miluji..mam ho rada,ale ta zamilovanost asi z me strany uz neni, protoze jsem psychicky otravena z toho jeho hlidani. Nekolijrat denne mi rika jak me miluje, jak jsem pro nej vsim, jak o mne nechce prijit s ze by se nechal kvuli mne i zabit. Me uz vadi i toto nekolikrat denne poslouchat. Slova jsou krasna,ale ne je poslouchat nekolikrat denne. Furt mi i rika, ze to vse dela jen proto, ze se boji ze se zamiluji jinde a ze me ztrati a ze bezemne by to neprezil....ja uz nevim co delat, neprijde mi toto chovani zcela normalni. Slibuje, ze se zmeni a snazi se, ale jestli to neni jen na chvilku.Muze ze zarlivec zmenit? Dekuji

Dobrý den, moc prosím o radu. S přítelem žijeme 3 roky a již od začátku vztahu jsme měli různé obtíže v sexu, jak ze strany mé, tak ze strany přítele. Přítel je nakonec dokázal překonat, ale u mne nejen, že přetrvávají, ale aktuálně se prohlubují. Abych byla konkrétní, z mé strany ani jednou nedošlo při styku k uspokojení, pokud jsem si nepomohla sama. Nyní však tomu nepomůže už ani to a já jsem neustále frustrovaná.
Děkuji a přeji hezký den.

Nejdříve popíšu situaci - manželka odjížděla na služební cestu ( jezdí každý týden na dva až tři dny ) poslala mně hledat její telefon, který pravidelně někde v domě zapomíná a řekla ať se podívám všude, tak jsem se podíval i do její tašky, i když ji věci nikdy sám neprohlížím, a v cestovní tašce jsem našel lubrikační gel tajně zabalený, aby nebyl vidět v kapesníku. Zkusil jsem se 10 minut vydýchat, což se povedlo, jinak bych ji asi přerazil :-), a zeptal se jí klidně na to. Byla silně vyvedena z míry, ale upřímně odpověděla, že si jede užít, že je to poprvé a je to vyrovnání mé nevěry. Později jsem ji zavolal do auta a zatlačil na ni, tak přiznala již dvě schůzky, ale prý bez sexu.........
Můj dotaz je tedy poměrně prostý: " je normální, aby si žena ( která jinak nemá problém s vlhčením vaginy ) brala na první schůzku lubrikační gel - s tvrzením, že si chce užít?" Dle mého názoru už sex několikrát proběhl a vztah trvá delší dobu.
Jde mě jen o to, zda je moje úvaha správná. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,s přítelem jsme 2 roky(já-27,on-31).Ještě spolu nebydlíme.V1.půl roce přítel našel byt.Já ho zarazila,řekla,že máme dva domy(rodičů),že byt nepotřebujeme.Což jsem ho zklamala. Během vztahu mě požádal o ruku a byli jsme šťastní.Ve vztahu však bylo hodně věcí podle mě-byt,termín svatby,bydlení u jeho rodičů,kde jsem zezačátku nechtěla bydlet,pak jsme se domluvili,ale jeho rodiče to zavrhli,často jsem dávala přednost práci a koníčkům než být s ním,jelikož jsem se moc necítila u jeho rodičů,výlety a dovolená s mojí rodinou.Před 2 měsíci jsem odjela s rodinou na hory.Měla jsem mít pak"karanténu"14 dní.Přítelovi se to nelíbilo,ale já i tak odjela.Po příjezdu jsme se neviděli 3 týdny(psali si).Moc jsem se trápila.Omluvila jsem se,přiznala všechny chyby,úplně se změnila,chci společně bydlet,svatbu a děti.Po měsíci řekl,že chce pauzu(nevím jak dlouho),že se stím nemůže srovnat.Co mám udělat,aby chápal,že jsem se opravdu změnila,že chci žít společný život?Svatba by měla být v říjnu. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,seznamila jsem se s fajn muzem na rodinné oslave. Je v rozvodovem konani, s manželkou maji 2 deti. Duvodem rozvodu je nevera manželky, ona se odstehovala zo spolecne domácnosti pred rokem. on byl že situace nejdriv zlomený, bojoval o ni, ale ted se rozhodl randit se mnou.je sympatický, takže me to teší a souhlasila jsem.ale často premýslim, jestli už je z rozchodu opravdu vyleceny a nedoplatim na to ja.Prosim Vás o radu, jestli mám ve vztahu pokračovat nebo jak se mám zachovat.Je nám spolu dobre. Jak dlouho trvá, než se muž po rozvodu opravdu zotaví?

Dobrý den paní doktorko,

potřebuji poradit, byla jsem s byvalym partnerem 3 roky, pote dost bolestivy rozchod, rok a pul jsme o sobe nevedeli, behem toho si nasel novou s kterou je nyni 2 roky, dokonce se i zasnoubili, po roce a pul vubec zadeho kontaktu jsem se kontaktovali a zasli na kafe, no pote jsme se vidali mesic docela intenzivne az to skoncilo sexem, pote se tak 2 mesicee zas neozval a nyni se zase ozval a opet to skocilo sexem. Ten prvni vznikl tak, ze se doma pohadal, rekl ze se zenit nechce a potreboval se vypovidat, a u druheho normalne mluvil o svatbe a ze je to vsechno oka... ja si z toho hlavu nedelam jen me zajima duvod tohohle chovani...

dekuju moc za odpoved!

Dobrý den, přítel má za sebou náročný rok - měnil 3x zaměstnání. Momentálně opět hledá práci, je nezaměstnaný. Na jeho místě bych byla mnohem více proaktivní, více se snažila, přijde mi, že nevynakládá dostatek snahy. Na chodu domácnosti se podílíme rovnoměrně, přítel měl finanční zásoby. Momentálně ale bude muset začít sahat na peníze, které mu dala jeho maminka na vlastní bydlení, které plánujeme v horizontu 3 let. Hodnotím to jako velmi nezodpovědné, já bych šla raději dělat "podřadnou práci", než abych sahala na zásoby. Za pár měsíců se máme brát a já neustále přemýšlím, jestli je tohle těžké období, po které bych měla být příteli oporou, nebo je to ukázka, jak bude fungovat naše manželství a mám raději utéct. Už jen to, že o tom uvažuji mi indikuje, že něco není v pořádku.
Jsme spolu 6 let, chci s ním strávit zbytek života, ale v našem vztahu jsem já ta akčnější a zároveň opatrnější, možná i proto hodnotím jeho chování jako laxní a nezodpovědné. Co si o tom myslíte Vy? Děkuji. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, jsem s partnerem(26let) již 8 let a zpočátku našeho všeho vztahu bylo vše v pořádku. Během posledních dvou let jsme měli pár krizovek, ale přešli jsme vše. Nyní se nacházíme v situaci, kdy partnerovi nejde sex, respektive má problém s erekcí a s kondomem údajně necítí nic (předtím s tím problém neměl). Dle jeho slov, když se dívá na porno tak mu vše funguje jak má. Milenku údajně nemá a na jinou nemyslí. Nevím, jak se mám k tomu postavit já. Partner hovoří o tom, že se mu vytratilo sexuální napětí, ale rád by sex měl. Nevím jestli jsem jej přestala vzrušovat já nebo se změnilo něco u něj. Děkuji za Vaše rady a odpověď.

Dobrý den,sestra využila toho, že jeden kluk už 4. měsíc kašle na svoji holku a všem tvrdí, že se rozešli a že on teď chodí s ní. Řekla jsem jí, že ti dva spolu momentálně mají pouze virtuální vztah, ale nikde nebylo řečeno, že už spolu nejsou. Ona ale argumentuje,že až se vše uklidní, tak, že se k ní přece nemůže vrátit, jakoby se nechumelilo, když na ni tolik měsíců kašle a že to je jasný konec. Uvažuji o tom tu holku na skutečnost, že není jediná, kdo s tím klukem chodí upozornit, protože jemu to očividně je jedno, s kolika holkami chodí a chi, aby dostal pořádně za vyučenou. Ségry jsem se ptala, jestli jí není trapné, dělat mu milenku a řekla, že není. Mám do toho vstupovat?

Dobrý den, po 13 letech jsme si s partnerkou dali pauzu. Jsou to 4 měsíce a včera mi oznámila, že je s někým v kontaktu, i sexuálním a chce se s ním vídat dále. Poslední 2 měsíce jsme se sbližovali, spal jsem u ní, máme spolu děti. Ublížil jsem jí, že jsem hodně pil alkohol, pravidelně několik let a jí se to nelíbilo. Podstoupil jsem psychyatrickou léčbu, od ledna nepiju a léky beru dále. Úplně jsem se změnil a chci rodinu zachránit. Nevím jak na to, když si někoho našla. Chci vše napravit a vytvořit spokojeni rodinu. Je nějaká šance jak na to?

Dobrý den, mám dva roky přítele...když jsme se poznali, byli jsme oba zadaní. Já jsem se do půl roku rozešla, příteli to trvalo déle. S ex mají dítě na prvním stupni ZŠ a stále spolu bydlí, čímž nemůžeme fungovat jako partneři. Ex se s rozchodem nechce vyrovnat, nemá prý kde bydlet, nechala se ze msty zavřít na psychiatrii, je labilní a přítele vydírá dítětem. Přítel nechce rozchod a stěhování řešit po zlém, avšak tyto dohady se již táhnou delší dobu a nikam nevedou. Byt je pouze jeho, oddáni nebyli. Já se trápím, protože už bych ráda žila v normálním partnerském vztahu a nevím, jak dále pokračovat. Že mi přítel nelže, vím od společné známé. Co byste mi poradila Vy? Mám dále vyčkávat (po dvou letech), či mu dát ultimátum, nebo ze vztahu radši odejít? Předem Vám moc děkuji za odpověď. Leona

Dobry den, budou to tři tydny co mě manželka oznamila, že už ke mě nic neciti a chce se rozejit. Bylo to doma takove chladnější, ale takový šok bych nikdy nečekal. Bylo obdobi, kdy jsem hodně pil a přeháněl to ale ani v té době se se mnou nerozešla. Dala si podminku, že chce, abych s tím něco udělal někam zašel. Já tedy nikam nešel a pít jsem přestal zcela sám bez odborné pomoci, kvulí ní a hlavně kvůli dcerám. Myslel jsem si, že to je u nás dobrý a že jenom teď v období krize, když je pořád s holkama toho je na ní moc. Bohužel to z její strany je teď tak, že si hledá podnájem a chce odejít s tím, že se o péči o děti budeme po týdnu střídat. Navrhoval jsem jí, že bychom zašli do poradny, ale to odmita, že ví, že by to nepomohlo. Ja bych tam rád šel, kdyby to pomohlo. Jsem s nervama na pochodu (na pití nemám ani pomyšlení) a nevím co mám dělat. Nechat ji odejít a čekat, že se vrátí? Říka,že jiný muž v tom není a proto mě to, že nikam nechce zajít trápí ze všeho nejvíc. Děkuji Petr

Dobry den, je mi jiz temer padesat let a mam tri deti z toho dve jsou nezletile 12 a 7 let, jsem jiz tretim rokem rozvedena a stale se mi nedari se s nikym seznamit.
Muzi maji zajem pouze o sexualitu.
Velmi si preji vztah a citim se velmi osamela. Nevim co zmenit abych si dokazala partnera najit. Nekdy premyslim jestli je vubec vztah v takove situaci v dnesni dobe mozny.
Ve vztazich kde muzi chteji jen sex a nechteji se mnou zit se citim odmitnuta a zranena. Cvicim a snazim se byt atraktivni lide mi hadaji mladsi vek, ale na to abych si nasla partnera to nestaci.
Dekuji za radu.

S bývalým manželem nežiji 6 let, máme dceru (9). Jako otec funguje dobře. Po rozvodu jsme žily rok v pronájmu, následně necelé dva roky s novým partnerem. Vztah poslední rok soužití již nefungoval, s dcerou partner vycházel velmi dobře. Následně jsem koupila byt, ve kterém s dcerou žiji necelý rok. Muže jsem si již nechtěla vůbec připustit k tělu...život mění, mám půl roku přítele. Partnerský vztah nám funguje, ovšem dcera je vůči němu odtažitá. Společné chvíle i s dcerou jsou skvělé, ovšem než k setkání dojde, tak se mu brání. Chceme rodinu, navrhl stěhování k němu (do sousedního města). Přítel je bezdětný, pracuje, má zázemí, velice si rozumíme, k dceři se chová rovněž báječně. "Jen" prostě dcera se stěhovat nechce a zachovává si odstup. Jsem v rozporu: nevím, zda se přestěhovat, když tomu dcera není nakloněna. Je mi již 38 let, tudíž pro pořízení miminka je opravdu čas nejvyšší, ovšem bez společného bydlení do dítěte jít nechceme. Plácám se v tom a prostě nevím. - otázka upravena poradcem

Dobrý den. Je mi 43 let a potřebuji poradit. V manželem (47 let) jsme spolu 17 let a máme 7 leté dítě. Vždy jsme měli dobrý vztah a o všem jsme si povídali. Manžel je cizinec a před 11 lety jsme se přestěhovali do ČR. Bylo to naše společné rozhodnutí, že se odstěhujeme. Dříve, než jsme se odstěhovali jsme měli spoustu kamarádů, ale to jsme také neměli dítě a celý životní styl vypadal jinak. Od té doby, co jsme v ČR ale slibuje, že se naučí česky a stále nic. Na začátku mě to uráželo, když veškeré moje snahy mu pomoci bojkotoval. Pak jsem si myslela, že se naučí s naším dítětem, když na něj mluvím doma pouze česky, ale ani to nepomohlo. Oba chodíme do práce, ale já k tomu ještě zařizuji téměř všechno kolem, protože se nedomluví. Jenže ono to není jen kvůli řeči, ale prostě si zvyknul na pohodlný život, že chodí do práce a tím to pro něj končí. Veškeré další věci zařídím já. A to jsme přestavěli celý dům, kdy jsem musela vše vymyslet, zařídit, oběhat, domluvit. Dítě chodí do školy, kde všechno zařizuji také já apod. Začalo mě to celé hrozně unavovat a brát energii. Jediné co manžel umí, je vaření, ale dělá to jen proto, že ho to baví. Místo aby šel s malým na hřiště, tak radši 2 hodiny vaří a na hřišti jsem já.
Veškeré kamarády jsme ztratili, protože on nechce nikam chodit. Nebo jde, ale jen se tam opije a nudí se. Zkoušela jsem hledat i alternativu a kamarádech z ciziny, se kterými se domluví, ale to taky bojkotuje a nechce. Chce být pořád jen doma. Jen se mnou a malým a tím mě ještě více navozuje pocity uvěznění.
Pak jsem před půl rokem potkala člověka, který je úplně jiný. Všechno zařídí a je to takový opravdu chlap. Ze začátku ani k ničemu nedošlo. Jen jsme si začali každý den psát a 3 krát se viděli. Pokaždé když jsme se potkali, tak mě bylo krásně a došlo mi, co vlastně všechno doma nemám. Přítel má rodinu a odrostlé děti a od rodiny odejít nechce. To by mě asi ani nevadilo. Spíš si myslím, že mě otevřel oči a já pochopila, že to co mám doma je sice hezké, ale již mě to nedělá šťastnou.
Manžel vycítil, že už ho nemiluji. O všem jsme si s manželem promluvili a on řekl, že se začne snažit učit česky a více věnovat malému. Dává mi více prostoru, ale když jdu odpoledne do kanceláře, tak mě nevěří a myslí si, že jdu za milencem. O příteli nic neví, ale má podezření, že mu lžu a neříkám pravdu. Manžel mě nikdy nepodvedl a miluje mě. Nehádáme se, ale já už ho nemiluji a ani moc nevěřím, že se něco změní. Navíc, v situaci, kdy jsme všichni tři zavření doma. Oba pracujeme a já k tomu vyučuji malého mám opravdu panické stavy a připadám si jako v kleci. Chodím běhat do lesa, abych přišla na jiné myšlenky a vlastně utíkám od manžela i dítěte, abych se z toho nezbláznila. Říkám si, že je to karanténou a až se vše vrátí do normálních kolejí, tak bude lépe. Ale asi to tak úplně není.
Přítel mě řekl, že chce, abych na tom zapracovala, a že mám myslet na rodinu a malého. Že rodina je nejvíc a nemám jí ničit. Já to ale cítím jinak. Chci odejít a být svobodná a na vlastních nohách. O dítě bych manžela nepřivedla. Viděl by ho jak často by chtěl a měl možnost a vše bych se snažila vyřešit v klidu a bez hádek. Když jsem ale mluvila o rozvodu, tak mi řekl, že asi tak v pohodě to nebude a nevím, jestli mě chce zastrašit nebo to myslí vážně.
Poraďte co dělat. Udržet manželství, jen kvůli dětem, ale nebýt šťastná? I teď to malý vycítil, že už není doma taková pohodová atmosféra jako dříve.