Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Rodičovská poradna Kateřiny Novotné

Poraďte se také

Poraďte se také


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.

*Označené položky jsou povinné.

Děti a party
Dobrý den, máme problém se synem. Je mu 10 let a chytl se ve škole partičky, která provádí samé lumpárny.
Ve škole o nich všichni vědí a nikdo ani z učitelů si s nima neví rady.
Je mezi nimi jeden dominantní ( grázl ), kterého se ti ostatní drží a vše co dělá, musí dělat taky. Jejich třídní nás na to upozornila na třídní schůzce, že už to došlo tak daleko, že dotyčný fyzicky napadá spolužáky a ti ostatní mu fandí a povzbuzují. Už má na svědomí jedno vážné zranění spolužákovi a já se upřímně bojím, aby se syn nedostal do problémů. Co můžeme dělat, aby se začal tomuto ( kamarádovi ) vyhýbat? Má prostě svou hlavu a nás neposlouchá. Nechodí ze školy domů, kluci mu řeknou nechoď tak prostě nejde. Co s ním? Prosím poraďte.
Děkuji
Jiří
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Jiří,

děkuji za váš dotaz. Nevím, z jakého rodinného prostředí syn vychází, tak si dovolím pár nápadů a pokud byste to chtěl probrat více konkrétněji jsme vám v poradně k dispozici.

 

Syn je ve věku, kdy hledá mužské vzory – zjednodušeně řečeno učí se být mužem. Má syn k vám důvěru? Pokud ano můžete to být vy, kdo si s ním promluví o dané situaci. Pokud má syn důvěru k trenérovi - může to být on apod. Stejně tak lze synovi nabídnou jinou chlapskou aktivitu. Trávit s ním aktivně čas při chlapských činnostech. Otec mu nyní může nabídnout jiný vzor, než má v dominantním spolužákovi.

 

Určitě bych se synem probrala, jak vnímá sílu (jak to tom přemýšlí). Kdo je vlastně silný. Je to ten, který jde s davem nebo ten, který se umí davu postavit a říci ne. Často děti odpovídají, že silný je ten, který jde s davem a slaboch je ten co se bojí a proto nejde/něco neudělá apod.. Kdy on vnímá, že má možnost říci ne. Co se stane, když klukům řekne, že s nimi nikam nepůjde? Budou naléhat? A umí odolat tomu tlaku? Resp. ví jak na to? Myslím, že ne (je to dost těžké). A tady bych právě s ním prošla možné scénáře toho, jak říkat NE na věci, které vlastně dělat nechceme nebo se nám nelíbí. Jak byste to udělal vy, co byste řekl. Hodně tomu pomůže změna pohledu na věc, že jen mrtvé ryby plavou s proudem/kdo je vlastně silný.

 

Pro děti je těžké odolat autoritám, když jsme po nich chtěli, aby nám rodičům – autoritám neodporovali a dělali co jim řekneme. Teď, když chceme, aby autoritě (spolužákovi) řekli ne, tak to neumí. Proto bych doporučila se hodně pověnovat tématu, jak vlastně takovým klukům říci ne, jak to zvládnout ustát ve třídě/škole, když se jde ze školy apod. Být hodně konkrétní a dát mu návody jak na to.

 

Držím moc palce a kdybyste potřebovali ještě poradit můžete se také obrátit na školu, výchovné poradce a školní psychology. Měli by vy vám umět poradit a pomoci s touto situací.

 

Kdyby ne jsem tady nebo v poradně akademie rodičovství.

 

Přeji vše dobré hlavně hodně zdraví. Srdečně, Katka Novotná

Vztahy v rodině
Pomočování u školních dětí - doplnění. Děkuji za Váš názor. Ještě dodám několik informací - vnuk je z úplné rodiny, byl sice počat jako "záchrana vztahu", něvěra zetě. Je mladší ze dvou sourozenců /věkový rozdíl je 10 let/. Nespí a špatně jí od narození. Několikrát jsme žádali dceru, aby našla odborníka, ale vždy se setkáme s názorem , že z toho vyroste a je to jejich věc. Ale vidíme co z vnuka vyrůstá a není nám to lhostejné. Pamlsky se kupují, proto, aby měl co jíst. Stane se i, že brambůrky mu dají večer , když nechce spát. Do lahve z dudlíkem mu dávají mléko, nebo nějaký koktejl s mléka. Občas sní nějaké jídlo, ale je to vyjímka. Ve škole nejí, na školu v přírodě automaticky nepojede, protože dcera řekne, že on tam jet nechce. Když je občas u nás /nebydlíme v jedné domácnosti/, tak se chová celkem dobře, občas sní ovoce, suchý rohlík, trochu polévky, ale jakmile přijede dcera, tak začne brečet, vztekat . otec vnuka moc nefunguje - vše mu dovolí, nebo dělá, že se ho to netýká. - otázka upravena poradcem
Kamila
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Kamilo,


děkuji za doplnění informací. Je jasné, že vnuk funguje jako záchrana vztahu i nadále. Pokud je vnuk v jiném prostředí, a především bez maminky, tak pomalu začíná fungovat jinak. Začne jíst, nepláče tolik, nepomočuje se atd. Jakmile jsou všichni společně, tak vše zajede do svých kolejí. On je „problémové dítě“ (já si nemyslím, že je problémové dítě – já si myslím, že vnuk je báječný a moc silný a statečný (nést toto břemeno není snadné), ale z vnějšího pohledu se to tak zdá – nejí, nespí, pláče…jsou s ním starosti…kvůli jeho problémům nemůže jet ani na školu v přírodě atd…) a v rodině se vše točí kolem starostí o vnuka. Tím není čas řešit jiné starosti a problémy – nefunkční vztah dcery a zetě, ty zůstávají tzv. pod kobercem.


V tomto případě je pro dceru velmi těžké vyhledat odborníka (začít řešit své problémy a starosti místo laskavé péče o syna, který…..) a otec rezignoval a přežívá – je chycen. Vnuk určitě vyroste – ale modely a vzorce chování si bude odnášet do dalších vztahů, to že se nezapojuje mezi vrstevníky může také přinášet v jako životě komplikace.  Takže pokud nebudou situaci řešit rodiče dnes, může později řešit vnuk za pomocí terapií v dospělosti.


Zlom bude nastávat v pubertě – vnuk může mít tendence utíkat k drogám, sebepoškozování apod.


Zkuste promluvit s dcerou ne o vnukovi, ale o jejím vztahu se zetěm. O tom jaké jsou její názory na rozvody v rodině, jestli vůbec tuto možnost připouští, nebo je to něco, co nepřipadá v úvahu, protože by např…mohla zklamat vás, sebe, děti.. Povídejte si s ní o jejích potřebách a přáních. Možná potřebuje pomoci zpracovat nevěru manžela. Co ona jako žena, člověk by si přála. Zkuste jí pomoci posílit její důvěru v sebe. Čím více si bude dcera jista sama sebou, tím více bude mít síly se na celou situaci podívat více z nadhledu. Buďte její oporou a zkuste se co nejméně vyjadřovat k vnukovi – on je teď její jistota a pokud byste negativně hovořili o vnukovi, mohla by se dcera vůči vám vymezit a omezit s vámi kontakty. Bez něčeho nového se nemůže vzdát starého.


Není to snadná situace, ale určitě se to dá zvládnout (rodinná terapie). Díky za prarodiče jako jste vy, kteří nad událostmi přemýšlí a snaží se získat podporu pro své nejbližší. Přeji vám hodně zdraví. Pokud jsem napsala něco nesrozumitelně – klidně se ptejte.


Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Rozvod v rodině
Dobrý den, manžel (42),3 děti (synové 17,13 a dcera 5)manžel si našel před 4 měsíci milenku, do které se zamiloval. Chce být s ní,navrhuje zůstat s námi, protože by neunesl odloučení od dětí, hlavně dcery, která je na něho dost fixovaná, je extrémně emočně založená, nedonošená-1200g,39cm, odklad PŠD, nástup do přípravné třídy) a pak časem až povyroste, tak odejde nebo se třeba s ním milenka rozejde. Zároveň by se mnou neměl žádný intimní vztah, na krásnou rodinu bychom si jen hráli a jezdil by za milenkou. Já tuto variantu asi psychicky nezvládnu a raději bych mu umožnila odchod od nás k milence ( sama s bytem, dospělá dcera) a stanovení pravidel návštěv dětí a peněz. O rozvodu jsme zatím nemluvili. Nevím, co bude pro děti lepší - odchod nebo hra na rodinu bez polibků, objímání před dětmi? Chtěla bych o vztah bojovat, ale manžel v tuto chvíli nemá zájem. Synům jsme po půlroční nekomunikaci oznámili, že je vše v pořádku, mluvíme spolu a už se nebudeme hádat.
Katka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Katko, děkuji za vaši důvěru.


Chápu, že je to pro vás velmi náročná situace. Na jednu stranu píšete, že návrh manžela psychicky nezvládnete, zároveň uvažujete, co bude lepší pro děti. Jste báječná máma, co i v takovýchto těžkých chvílích dokáže myslet na děti a přemýšlet nad možnostmi řešení takového těžké životní situace. Máme můj obdiv.


Pokud se ptáte, co bude v této situaci lepší pro děti, tak, aby zůstal manžel s vámi. Oba synové obzvláště ten mladší je ve věku, kdy je pro něj klíčová otcovská role a utváří si modely pro další jeho partnerské vztahy. Vaše dcera nejenom, že je na něj dost fixovaná nyní, ale bude jej potřebovat i nadále pro svůj další vývoj (s každým rokem více a více). I přes veškerou snahu rodičů střídavá péče spojená se stěhováním dětí toho dětem nezajistí.


Každá rodina je jiná, je jedinečná se svými specifickými vztahy a způsoby komunikace a chování. Ta vaše může poskytnou dětem bezpečí a zázemí pro jejich další vývoj a růst. Pořád můžete zůstat rodina, můžete společně vychovávat vaše 3 děti a nabízet jim model zdravé komunikace; že i v těžkých chvílích stojí rodina spolu, že věci se nemají vzdávat, že stojí za to bojovat za hodnoty, kterým věříme. A myslím, že v dnešní době to není málo.


Píšete, že byste chtěla bojovat o vztah – tím, že s manželem zůstanete jako rodina o něj dle mého názoru bojujete. Vždy je tady možnost, že vztah s milenkou ukončí buď on nebo ona. Že zjistí, že s vámi a celou rodinou přichází mnohem o víc, než s milenkou získává. Myslím, že se nám to ve vztazích občas stává. Jsme spolu dlouho, zavaleni rutinou a starostmi všedních dní a nejednou přijde závan něčeho nového, jiného, a to nás zláká. Mnohdy si neuvědomíme, že měníme 20% za 80%. A v okamžiku, kdy nám to dojde zjistíme, že jsme za sebou spálili všechny mosty a těžko se vracíme zpět.


Vím, že události mohou nabrat různý spád, ale mám-li se dívat na situaci tak jak je dnes s ohledem na děti, tak bych doporučovala zůstat spolu jako rodina. Neznamená to hrát si na šťastnou rodinu, ale nastavit pravidla fungování s manželem a pokud bude vztah přetrvávat oznámit to dětem. Aby si manžel uvědomil také svou zodpovědnost.


Pokud se rozhodnete, že se chcete s manželem rozejít či s ním zůstat (obojí je těžké) vždy se můžete obrátit na odborníky, aby vám pomohli situaci zvládnout.


Pokud budete potřebovat více informací pro to, abyste se mohla rozhodnout můžete se na mě kdykoliv obrátit tady v poradně, nebo v poradně Akademie rodičovství, klidně pište i na adresu info@akademierodicovstvi.cz.


Moc na vás myslím, a posílám mnoho sil do dalších dní. Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Pomočování u školních dětí
Dobrý den. Máme téměř 8-letého vnuka, který nechce téměř jíst - běžné jídlo, jí bonbony, brambůrky, zmrzliny. Dcera mu tudíž dává pít 3x denně z lahve z dudlíkem, v noci málo spí, stále brečí, ještě se občas i pomočí. Co s tím? Děkuji Vám.
Kamila
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Kamilo,


z toho co jste napsala toho vím o celé situaci příliš málo. Netuším, z jakého rodinného zázemí vnuk vychází, ale něco jej hodně trápí a snaží se vám to říci – svým způsobem. A stal se z toho zamotaný kruh.


Ohledně jídla by se mohlo jednat o boje o moc. Kdy děti nechtějí jíst a rodiče mají tak veliké starosti o jejich zdraví a vývoj, že udělají první poslední – třeba i pití z láhve s dudlíkem. Tím pádem dítě bude své nároky stupňovat a zoufalý rodič ustupovat. Až se zdá, že není z toho kruhu cesty ven.


Otázka je, od kdy vnuk nechce jíst. Je to téměř od malička? Nesouvisí celá situace s nějakou událostí v jeho životě? A proč dcera kupuje zmrzliny, bonbony a brambůrky? Co mu dává pít z lahve s dudlíkem? A proč – co jí k tomuto nápadu přivedlo? Jak celou situaci dcera řeší, když chodí vnuk do školy? A jak to chce řešit, až pojede na školu v přírodě? Jak dcera přemýšlí o svém synovi – jako o malém dítěti – roztomilém batoleti nebo o fajn klukovi co chodí do školy? Jak jinak by musela dcera svého syna vnímat, aby jí to umožnilo k němu přistupovat jinak? Má vnuk doma nějaké povinnosti? Když vnuk trochu jí – co jí? V čem je ten den jiný, že jí? A jí třeba u vás, když s vámi není vaše dcera? Snad vás tyto otázky přivedou k zamyšlení se nad celou situaci z jiných úhlů.


Stejné je to s pomočováním v tomto věku. Pokud není vnuk nemocný – nemá problémy s ledvinami, močových měchýřem atd…(předpokládám, že nemá) tak se říká, že děti když se pomočují – pláčí pod sebe. Píšete, že vnuk stále brečí. Domnívám se, že když není možnost brečet – snaží se situaci zvládnout, tak se může pomočit. Nebo se to stává ve dnech, kdy toho je na něj opravdu hodně.


V tomto případě bych se moc přimlouvala k tomu zajít osobně za odborníkem. Kdyby dcera i s vnukem mohla zajít do poradny v místě bydliště, věřím, že by to oběma moc pomohlo.  Pokud žijete všichni ve společné domácnosti, tak je vhodné zajít do poradny všichni tři – vy, dcera i vnuk.


Pokud celou situaci budete chtít probrat se mnou jsem vám k dispozici tady v poradně, nebo v poradně Akademie rodičovství, na emailu info@akademierodicovstvi.cz.


Držím palce, hodně zdraví vám i celé vaší rodině.

Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Cucání palce
Dobrý den, prosím o Váš názor: třetí dcera 4,5 r. si začala po odstavení v 1a3/4 roce cucat palec. (Odstavení jsem ji, protože mě ožužlávala celou noc . Jednoho dne jsem řekla, už ne. Dva večery plakala, že chce kojit, ale pak už se nikdy prsu nedožadovala. Spí celou dobu s námi ve svojí postýlce bez bočnice přiražené k naší posteli.) Cucala palec jen při usínání a ve spánku. Později připojila mou odloženou noční košili, jejíž cíp si zároveň s dumláním palce tře o tvář. Na tomto fetiši se stala citově závislá a začala si jej i přes den nosit po bytě a vyžadovat jej i s sebou např, na cestu či do MŠ.Na druhou stranu, když se stane, že si košili zapomene vzít, je z toho chvíli smutná, ale v pohodě pak den prožije (a necucá si ani palec).Jakmile má košili, cucá si palec.Nemluvím ani o komentářích rodiny a okolí, to si dovedet představit.Ale už to začíná vadit i nám-rodičům.Samozřejmě má křivé zuby trochu,ale také se jí děti i dospělí smějí.Ona sama říká, že palec+košili prostě potřebuje.
Klára
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Kláro,

je mi jasné, že radami, návody a komentáři jste zásobena dostatečně a někdy je dost náročné to ustát s odstupem a nadhledem. S cucáním palce děti většinou do 5 let přestanou.


Při odstraňování zvyku cucání palce (palec+košile) je třeba postupovat trpělivě, pomalu, důsledně, krok za krokem. Začala bych tím, že bych dceru na její zvyk upozornila (jasně a jednoduše pojmenovat a vysvětlit čím přesně jí škodí – „to, že si cucáš palec a košili je zvyk a bylo by fajn se jej zbavit. Protože to, že si cucáš palec způsobuje, že zoubky špatně rostou – křivě a tvoje brada (čelist) také. Máte-li fajn zubaře/zubařku může vám pomoci s vysvětlováním ona/on. Může mít jiný nehet na jednom palici než na druhém či jinou barvu kůže….. atd.


Hodně bych stavila na těch situacích, kdy zapomene, a přesto všechno zvládne. Tady bych jí hodně oceňovala a povídala si s ní – jak to, že to zvládla. Díky čemu.


A jako další krok bych s ní probrala možnost se s košilí (a tedy i cucáním palce) rozloučit. Jde o to nabídnout jí „vyhodit“ košili a vyčkat, až na situaci bude sama připravená a sama košili vyhodí – /schová do krabice/ dá k panenkám/ dá xy…. nikoliv ji košili brát, vyhrožovat, odměňovat. „dneska jsi byla ve školce a zvládla jsi to bez košile, možná už jí nepotřebuješ vůbec. Některé věci jsou na čas fajn a moc je potřebujeme, ale za čas už nám třeba tak dobře neslouží – tak to máme všichni. Tak až budeš chtít můžeme jí poděkovat a rozloučit se s ní. Kam bychom ji mohly dát, až jí nebudeš potřebovat? …. Dcera přijde s nějakou variantou/nápadem…pak stačí jen vyčkat až bude připravena se zvykem skončit.


Musí být na ukončení zvyku připravena a z toho, co popisujete to vypadá, že dcera řeší svoji nejistotu a úzkosti v konkrétních situacích cucáním palce a košile. Nejlépe jí připravíte oceňováním (popisně co se vám líbí, čeho jste si všimla atd.), nabídnout jí, že může mít doma něco na starosti (třeba srovnávat boty, doplňovat toaletní papír atd.) a mluvit s ní o situacích, které jí čekají předem. Potřeba orientace je velmi důležitá a dceru podpoříte tím, že jí budete popisovat dopředu co bude, jak to bude probíhat atd. Velmi detailně a pravdivě.


Při psaní odpovědi jsem si vzpomněla na knížku – Kam se poděl můj sýr (mají jej i v dětské verzi – a mám tu knížku moc ráda, znáte jí?). Na konci je mimo jiné také poučení – „čichejte k sýru často, abyste věděli, kdy začíná plesnivět“. Tak ještě nabízím, přečíst dceři tento příběh a propojit jej s košilí a palcem. A začít pomalu zkoumat, zda-li jsou ještě potřeba nebo ne. A jak poznáte, že už nejsou potřeba (podle čeho)?  A kdo to pozná první že už nejsou potřeba?...


Věřím, že s laskavým přístupem celou situaci zvládnete. Rodiče mi to většinou popisují tak, že pak z ničeho nic (dle jejich pohledu) samo dítě řekne „už nepotřebuju/už nechci“ a je vše vyřešeno.


Přeji vše dobré, především hodně zdraví vám i celé vaší rodině.


Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství 

Děti a party
část 2. nebo i méně. Ona je z toho pak smutná. Zase následuje to moje: přátelství se neměří na procenta, buď tě má někdo rád nebo ne. Nevím, jestli je to tím, že je jedináček, ale mám pocit, že si s ní hraje, že se ubezpečuje, že nad ní má navrch. Štve mě, že když není venku, dcera si normálně hraje s dětmi a když přijde on, okamžitě jde za ním. On jí prý má také moc rád... tím spíš, ale nechápu, proč... na té oslavě to skoro vypadalo, jako že si ji pozval, aby měli otloukánka, možná to ale vidím moc tragicky. Znám se i s jeho rodiči, jsou fajn, ale nemám pocit, že by to nějak řešili, spíš do toho asi nechtějí vstupovat.. já ale nechci nechat dceru trápit. Napadá vás něco?
m
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den, moje odpověď je v první části vašeho dotazu. Děkuji Katka
Děti a party
Dobrý den, ráda bych se zeptala, jak pomoct/ poradit dceři v komunikaci s kamarády. Mám holčičku (8let), myslím, že jí mají děti ve třídě rádi, často chodí k někomu na návštěvu, oslavy narozenin... Má nejlepšího kamaráda, který ji má asi taky rád, jen se k ní někdy chová (podle mě) dost zvláštně... vím, že ve třídě říkal v partě dětí, že se s dcerou nebudou bavit. Když měl oslavu narozenin, prý se na ni moc těšil a nakonec před ní s ostatními utíkali a ona plakala. Bylo mi jí moc líto a nevím, do jaké míry do takových věcí vstupovat... já jí navrhla, že jestli chce jít, půjdeme. To ale nechtěla. Ona je taková přímá, když má někoho ráda, tak nevymýšlí. Dost mě to vůči ní mrzí. Přijde mi, že se na něj moc upnula a on toho zneužívá. Řekla jsem jí, že si myslím, že kamarádi by se k sobě měli chovat hezky a že by mu měla dát najevo, že jí to vadí. Rozhodnutí je ale na ní. Další věc: její kamarád jí často říká, když něco udělá, co se mu třeba nelíbí, že má jen 5% přátelství... 1 část
m.
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den,


z vašeho dotazu nevyplývá, zda-li se chováním kamaráda trápí i vaše dcera. Nebo to trápí jenom vás. Na začátek by bylo fajn zjistit od dcery, jestli jí chování kamaráda vadí a jestli ona od vás rady a pomoc chce. Vnímám to tak, že dcera může být z přátelství na 5% smutná, ale ne z toho jak se chová její kamarád. Stejně jako vy jste nabídla, že půjdete domů z oslavy, ale dcera nechtěla.


Vlastně se celkově více ptát dcery, jak toho kamaráda vnímá, jak to má ona, co se jí na něm líbí apod. To vás pak nasměřuje k dalším krokům. Neřešit své potřeby ochránit dceru ale potřeby své dcery – co jí to přátelství s tímto daným kamarádem dává. Proč se s ním tak ráda kamarádí?


Souhlasím s vámi, že přátelství se na procenta neměří. Stejně je to s možností zajistit si pocit důležitosti přes povyšováním se nad druhé. Bohužel s tím nic dělat nelze. On vychází z chování jeho nejbližšího okolí k němu a z toho jaké vzorce chování a komunikace se od svého okolí učí.


Má-li vaše dcera sourozence – jak vypadá jejich sourozeneckých vztah? Vidíte zde nějaké podobnosti?


Dcera se socializuje a učí se mezilidské vztahy. Pro mámy je nejtěžší, když vidí, že se jejich děti trochu trápí, když musí něco zvládnout a překonat. Úkolem rodiče není dítě ochránit od všeho nepříjemného, to ani nejde. Úkolem rodiče je naučit dítě tyto situace zvládat. Dcera je ve věku, kdy si potřebuje zažít okamžiky úspěchu, že věci zvládne, aby si mohla věřit. Tady vysvětlování, nepostačí. Ona se tak potřebuje cítit a bez sebezážitku se k tomuto pocitu nedostane.


Přeji vám i celé vaší rodině vše dobré, především hodně zdraví a fajn prázdniny.

Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Děti a učení
Dobrý den, rada bych se zeptala, na zaklade vasich zkusenosti, kdy zacinaji mluvit bilingvni deti. Ja na syna mluvim cesky, manzel Anglican anglicky. Synovi je rok a pul a zatim vubec nemluvi, respektive zvatla a povida ve svem jazyce. Ale zadna slova ani ceska ani anglicka. Mame mu jeste dat cas nebo uz bych to mela nejak resit? Trapi me to. Syn nam obema rozumi, poslechne pokyny (kdyz chce :)), umi ukazat nektere casti tela apod. Mohu rozvoj reci nejak podporit - denne cteme a prohlizime knizky, zpivame, mluvim na nej, pojmenovavam veci.
Dale bych se zeptala, co by melo dite v jeho veku umět? Je šikovný, ma rad ruzne vkladacky apod, ale u niceho mi moc nevydrzi. Kdyz vymyslim hru, nez mu to stihnu ukazat, hracky rozhaze (například stavet kostky, davat na sebe ruzne velke kelimky apod.). Venku si beha vsemi směry, poslechne jen nekdy, ale nekdy se na par metrech placame hodinu. Synovi se snazim maximalne venovat, mame tedy jeste miminko, ktere prijal dobre. Dekuji za odpoved a radu.
Lena
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Leno,

z mých zkušeností bilingvní děti mluví vždy později. Některé až okolo 3 roku a zvládají pak již oba jazyky (s dalším jazykem se doba prodlužuje). Pokud syn rozumí, tak je vše v pořádku a já bych se přimlouvala dát mu ještě čas. On to pak rozjede ve velkým . Pokud čtete (i třeba 1 knížku dokola), zpíváte a mluvíte na něj je vše v pořádku – jenom je to trochu fuška začít mluvit 2 jazyky.


Tak jak to popisujete – máte báječného syna a vy jste pozorná a vnímavá máma. A ikdyž nepíšete více o tatínkovi a miminku – vše u vás v rodině je v harmonii. Kdyby totiž nebylo, některé z dětí by vám to komunikovalo (agrese, nemoci, pláč apod.).


Ptáte se, co by měl syn v 1,5 roce umět. To, co dělá – běhat všemi směry, jíst lžičkou a pít z hrnečku, mohl by zvládnout přinést a odnést talířek/hrneček. Děti v tomto věku milují schody a chůzi po schodech. Běhat za míčem a kopat do míče. Rozvíjejí jemnou motoriku.


Co mě se 1000x v tomto věku osvědčilo je následovat děti. Chtějí se cákat ve vodě – tak se cákáme ve vodě, a vezmeme kelímky a přeléváme vodu a pořád dokola. Až dítě přejde k jiné aktivitě – schody, tak chodíme do schodů a pořád dokola. Až se dítě nasytí danou aktivitou – naučí se to, plynule přejde k jiné a většina z nich se vše naučí a vše zvládne. Jenom možná každé trochu v jiném pořadí a čase. Ale naučí.


V montessori pedagogice existuje pojem senzitivní fáze. Je to období zvýšené vnímavosti dítěte na určitou činnost. Znamená to, že konkrétní věc ho velmi fascinuje a dítě vynakládá značné úsilí se v dané činnosti zdokonalit. Děti mají určité své vnitřní nastavení, které jim říká, co a kdy mají dělat. Aby se mohly adaptovat na tuto společnost, instinktivně chtějí dělat věci, které děláme my dospělí. Proto je zcela určitě zjednodušeně řečeno zajímají více hrnce a vařečky, než všemožné hračky. Již brzy si lze všimnout, že děti napodobují činnosti, které se dějí v jejich nejbližším okolí a chtějí tyto aktivity zkoušet samy. Když jim to umožníme bývají velmi spokojené a vydrží danou činnost dělat se zaujetím.


Přeji vám krásné léto plné dobrodružství a objevování.

Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den,máme problém s naším 6-ti letým synem.Každý večer vyžaduje,aby s ním někdo ležel v posteli,protože se bojí.A to i přesto, že je v pokoji s o dva roky starší sestrou a je rozsvíceno na chodbě a mají otevřené dveře.Ložnice je hned naproti,nepomáhá ani když jsme nahoře a máme otevřené dveře.Jakmile se pohádka chýlí ke konci, už volá a brečí,že se bojí.Přítel si už pravidelně chodí lehat k němu,protože on pořád křičí a tím budí sestru,která se potřebuje ve škole soustředit.Když usne,přítel se vrátí do ložnice.Jakmile se syn probudí i když se svítí a hraje televize,přijde opět s brekem a vysvětlením, že má strach.Nepouštíme žádné filmy a pohádky,kde jsou příšery, kterých se bojí,dokonce i Scooby Doo už jsme odbourali. Nevíme, zda jen nevyžaduje, aby u něj někdo neustále ležel, když ví, že mu to vyjde a pokud ne, tak už netušíme jak mu pomoct a přitom se normálně všichni vyspat ve svých postelích. Bojí se i ve dne jít v domě sám do patra.Už nevíme, co s tím dál.Děkuji za radu
Markéta T.
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Markéto,


děkuji za váš dotaz. Strach k životu patří. Je to přirozená reakce. U dětí se strach týká většinou něčeho neznámého. Vzniká z nevědomosti, z nedostatku informací. Jak se budou děti seznamovat se světem, přirozeně bude množství důvodů ke strachu ubývat. Většina odstínů strachu ustupuje s nástupem do školy, kdy dítě začíná získávat nové poznatky a rozeznává přesněji, co je realita a co fantazie. Ale berte strach také jako prostředek, který nás posouvá dál a stává se i jakýmsi zdrojem pro aktivaci pudu sebezáchovy.


Strach s věkem nezmizí. Jenom dostává jinou podobu a strachujeme se v jiných situacích, které jsou zase specifické pro dospělý svět. S věkem se naučíme se svým strachem zacházet. Naučíme se situace prožívat tak, aby nás strach neomezoval při běžném životě, ale v nebezpečných situacích nám sloužil. Strach prostě patří mezí základní emoce, se kterými přicházíme na svět.


Dovolím si vám nabídnout pár nápadů co s tím (netuším od kdy má syn strach a předpokládám, že se nepočurává či nemá jiné starosti…). Také je otázka zda-li někde jinde – třeba když spí u babičky má také strach nebo je to jenom doma. Vybírejte pocitově – který vám bude sedět. Všechny směřují k tomu, abychom synovi s jeho strachem pomohli. Pomohli mu jej překonat.


Vycházím z toho, že i když syn vyžaduje vaši přítomnost v 6 letech, tak má za tím nějakou silnou potřebu – bezpečí, orientace, náklonnosti apod. A bez naplněné potřeby se jeho vyžadování může ze spaní přesunout jinam, ale problém nebude vyřešen. Protože neodstraníme příčinu.


Takže možnosti, které mě napadají:

1. Strach je normální. Povídejte si o něm se synem. I já nebo přítel máme někdy strach třeba z…… I sestra má strach občas třeba z………….

2. Připojit se k tomu, že má syn strach. Je to nepříjemné. Co by mu pomohlo? Co třeba, že by spal s vámi v posteli – a až bude mít pocit, že to zvládá, může se kdykoliv vrátit do dětského pokoje. Varianty řešení – buď s vámi přímo v posteli, nebo lze přemístit postel k vám do ložnice (dle možností, dispozic atd.). Nebojte, že jej tam budete mít do 15 let. Naopak s čím větší lehkostí mu toto umožníte, tím rychleji situaci zvládne.

3. Další cesta může být, aby syn popsal, z čeho má strach. I když neví – tak jak ten strach vypadá? Je to třeba příšera? Jde o to, co nejvíce tu jeho představu zhmotnit, dát jí jméno. Je neviditelná/vidí jí jen on, má 3 hlavy, vydává či nevydává zvuky. A jaké jí dáme jméno? Třeba se bude jmenovat Alfons (popis i jméno vymýšlí syn). Jakmile je strach takto zhmotněn a má své jméno – dá se s ním mluvit, dá se s ním domlouvat, dá se mu říci ať jde pryč, dá se s ním skamarádit. Co by chtěl syn?

4. Další varianta je, že jej může nakreslit. Pak již stejně jako v bodě 3.

5. Vyprávějte synovi příběhy o tom, že někdo měl strach – třeba králíček a nemohl spát protože se hrozitánsky bál, ale …nabídněte synovi řešení situace v příběhu, nebo jej přímo tvořte se synem – co bys poradil králíčkovi – co by mohl udělat…spal s velkým králíkem v posteli, ale jednou ten velký králík musel jít navštívit babičku a nebyl doma. Malý králíček přemýšlel jak bude spinkat a pak….

6. Nebo lze příběh zahrát s rekvizitami (třeba figurky zvířátek, nebo postavičky z lega) a pak postupovat dle bodu 5.


Podporujte syna, aby o svých pocitech mluvil. Hledejte výjimky – kdy je to jinak, a pak si o nich hodně povídejte /výjimky lze zakomponovat do bodů výše – příšera bydlí jenom u nás u babičky ne atd./. Buďte mu nablízku a pomozte mu rozlišit co je fantazie a co realita. Nedoporučuji strašit čerty, peklem apod. Samozřejmě platí, kdyby se syn začal pocurával, trhat si vlasy, nebyl schopen dojít do jiné místnosti apod. vyhledejte odborníky – můžete se obrátit na poradnu Akademie rodičovství v Praze, Vsetíně nebo na jiná pracoviště v místě vašeho bydliště.


Pevně věřím, že to společně se synem zvládnete. Moc se mi líbí váš vnímavý přístup a napojení se na syna, a to je vždycky dobrá cesta. Kdyby cokoliv jsem vám k dispozici.


S přáním hodně zdraví celé rodině a krásné prázdniny (už se to blíží).

Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Agresivita dětí
Dobrý den,velice si cením Vaší poradny a děkuji za ni.Ráda bych se zeptala na Váš názor ohledně svého 7letého syna.Chodí do 1.třídy,prospěch i chování ve škole bezproblémové,na rozdíl od spolužáků bez jediné poznámky.Vrásky mi ale dělají jeho občasné záchvaty vzteku.Ačkoliv se ho odmala snažíme vést k tomu,že není všechno tak,jak si zamaneme,jakmile se mu něco znelíbí,není po jeho,vzteká se,nebojí se přijít ke mně a plácnout mě,příp.hází s věcmi, hračkami atd.Do toho se stává,že se sám sebe začne bít do hlavy,říkat: já jsem blbej,hloupej,nic si nezasloužím.Chtěla bych podotknout,že odmalička preferuji ve výchově pozitivní motivaci,chválou nešetříme,každý den mu říkám,jak moc ho mám ráda.Ty zkraty jsou ale ubíjející.Chvíli (někdy kratší,někdy delší) trucuje,vyvzteká se a pak (jako mávnutím kouzelného proutku) se chová, jako by se nic nestalo (občas se i sám od sebe omluví). Mám strach,kam bude tohle chování směřovat,aby se nestupňovalo a on si opravdu jednou skutečně neublížil.Děkuji.BP
Pražáková Beáta
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den paní Pražáková, děkuji za vaši podporu a ocenění, je to pro mě velmi motivující.


Chápu, že situace, které popisujete musí být velmi psychicky náročné. Přesto je zajímavé, že ve škole je syn v pohodě. Doma je situace jiná. Nevšimla jste si nějaké spojitosti mezi jeho občasnými záchvaty vzteku? Píšete, že jakmile se mu něco znelíbí či není po jeho začne se vztekat. Jak v takových situacích reagujete vy? Zkoušela jste přijímat jeho zlobení se, ale zamezovat chování – i když se zlobíš – nemůžeš mě plácnout! Neubližujeme si!


Přemýšlím nad tím, jakou potřebu syn komunikuje (co je za tím jeho vztekáním). Bohužel nemám příležitost být s vámi oběma osobně a případně se doptat či vidět vás dva v interakci tak nabídnu moji hypotézu.


Vztekání může souviset s pocitem bezmoci. Syn by se mohl vnímat jako bezmocný a nemožný a neschopný. Bezmoc se dlouhodobě kumuluje a tvoří a děti si jí umí v podobně „mocenských her“ sami pořešit – pokud jim k tomu my rodiče dáme příležitost. Jde o to, v okamžiku, kdy to dítě zkusí na nás v podobě mocenské hry na tu hru přistoupit. 


Příklad. syn vás/tátu/sourozence nechce pustit večer/ráno do koupelny. Místo nátlaku na něj ať otevře začnete HRÁT HRU (hra je ohraničená a má svá pravidla!!!!). Začnete prosit a škemrat ať syn otevře – vy víte proč to děláte (nesouvisí to s výchovou)– necháváte syna zažít pocit moci. Voláte…pusť mě prosím, co já budu dělat, jak já se umeju..klidně teatrálně. Po nějakém čase syn odemkne – poděkujete mu a on zažije pocit vítězství tedy moci. Tím je hra ukončena. Hru vždy musí začít i ukončit dítě. Hra se bude ještě několikrát opakovat (klidně každý den), jakmile si syn nasytí potřebu moci – hry končí a on žádné další nevytváří. Zároveň mizí záchvaty vzteku, jaké popisujete. Jednou za čas…se mohou  náznaky mocenských her objevit znovu…to již stačí chytit, že je to ta hra a pomoci synovi naplnit pocit moci a důležitosti.


Všechny mocenské hry zaberou ve výsledku méně času než nekonečné boje o moc a boje s agresivitou dítěte, která (jak píšete i vy) se může časem stupňovat. A čas, které věnujete synovi při takových hrách je moc důležitý pro váš vztah s ním.


Mé doporučení je zkusit toto. Pokud to nebude fungovat můžeme společně hledat další řešení a možnosti. Vždy máte možnost zajít za odborníkem či lékařem – psychiatrem.


Budu ráda, když mi dáte vědět, jak to dopadlo buď tady v poradně nebo na linkách Akademie rodičovství.


Držím palce, přeji hodně zdraví vám i celé vaší rodině.


Srdečně, Katka Novotná, Akademie rodičovství

Rozvod v rodině
dobrý den Katko,prosím ,jak mám vysvětlit 5 leté dceři,že tatínek nemá o ní zájem,že se vrátil k bývalé paní a jejich společné dceři.že to ,co slíbil ,že už ji nesplní.dceři lhát nechci,ale zase by asi měla vědět ,jak se věci mají.a vůbec nevím,jak do toho.

děkuji
Věra
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Věro, 


tohle je vždycky tak složitá a zamotaná situace. Je velmi těžké odlišit co cítím a vnímám já, od toho, co se týká dětí. Jak, v tak náročné situaci získat odstup a nadhled. Moc se mi líbí, že hledáte způsob, jak dceru se situací seznámit. A to je báječný první krok. A moc vám fandím.

Netuším, zda-li tatínek nemá zájem o dceru, nechce se s ní vídat nebo je zde zájem dceru vidět, ale v jiném modu než-li dříve. Netuším, co jí slíbil a zda-li to opravdu nechce či nemůže splnit nebo to při troše snahy splnit lze.


Většinou je to tak, že děti tuší, že se doma něco děje. A to se týká i poměrně velmi malých dětí. Takže je fajn moc neotálet a nenechávat je dlouho v pochybnostech a nejasnostech.

V tuto chvíli je důležité si uvědomit, že ať řeknete cokoliv, neřeknete to dobře, jelikož jste posel špatných zpráv. Až s dcerou budete mluvit mějte na paměti, že cokoliv jí sdělujete, činíte kvůli ní, ne kvůli sobě. Je důležité být opatrná, abyste jí nezatáhla do vašich sporů s otcem. 

(Promiňte, že to sem takto píšu, možná to není váš případ, ale vnímám to jako moc důležité).


Buďte co nejvíce pravdivá a „opravdová“. Tím myslím, že je důležité si uvědomit, že v takto náročných situacích poskytujete informace více mimoslovně než slovy. To znamená sdělovat dceři, že je vše bez problémů s očima plnýma slz, není úplně uklidňující. Můžete třeba dceři říci: „přestali jsme si s tatínkem rozumět, nechceme žít v hádkách a domluvili jsme, že tatínek u nás už nebude bydlet, samozřejmě, že tě má moc rád, proto jsme se domluvili na tom, že se spolu můžete vidět ….” (je li-tomu tak – netuším jak to doma máte domluvené).


Je velmi důležité dceru ubezpečit, že ona za odchod tatínka nemůže. A pak dejte prostor pro její otázky, na které poctivě odpovídejte. Na co se dcera nezeptá, to teď vědět nepotřebuje. Je důležité jí umožnit se ptát kdykoliv i potom a být jí nablízku.


Kdyby cokoliv můžete se také obrátit na odborníky pro pomoc (pokud jste z Prahy, můžete se kdykoliv obrátit na terapeutickou poradnu Akademie rodičovství).


Chápu, že jste ve velmi složité a náročné situaci a přeji vám hodně sil, odvahy a zdraví. Držím palce.


Srdečně, Katka

Kyberbezpečnost
Dobrý den, díky za odpověď, jen doplním, ona opravdu pohlavní styk s tím klukem měla, viděla jsem fotografie jak je s ním v posteli, bohužel... On jí fotil. A ona ty fotky ve své hlouposti nechala na stole u sebe v pokoji založené v knize, kterou jsem jí půjčila. Každopádně ještě jednou díky, určitě s ní promluvím, a doufám, že bude natolik rozumná, aby s tím přestala.
Katka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Katko,
moc držím palce, aby dcera pochopila jak velké je to riziko nechat se takto fotit či posílat klukům své intimní fotografie apod.
Srdečně, Katka
Kyberbezpečnost
Dobrý den, paní Kateřino,
píši Vám na citlivé téma, nepíše se mi lehce, a než zakročím, chci se poradit s Vámi. Moje dcera, 15 let ještě na ZŠ, se před dvěma měsíci vyspala s klukem o 3 roky starším, kterého viděla jednou - seznámili se přes FB. Přišla jsem na to náhodou. Jakým stylem to popisovala své kamarádce, mi vyrazilo dech... pornografie nejvyššího kalibru. Zjišťuji, že si půjčuje moje spodní prádlo a jsem přesvědčená, že se v něm fotí a fotografie posílá klukům, se kterými si dopisuje přes FB. Ona netuší, že já vím. Nejhorší je, že jsem toto od ní vůbec nečekala ... Na pohled byste řekla "taková hodná holka s culíčkem". Dobře se učí, nikam nechodí (po nocích a ani bych jí nepustila, má čas), máme dobrý vztah, vždy jsme spolu hovořily, snažila jsem se jí od mala vést dobře. Nechci, aby toto dělala, jak jí to říct? Nechci, aby měla punc levné holky, kterého se pak nezbaví! Bojím se, že pokud jí to řeknu, nesmírně se jí to dotkne a bude odtažitá. Prosím poraďte, moc díky! - otázka upravena poradcem
Katka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Katko,


děkuji za vaši důvěru. Chápu, že máte velký strach. Přesto si dokážete v tak náročné situaci si zachovat odstup a chladnou hlavu, to je obdivuhodné.


Z mé zkušenost dokáží dospívající popisovat sexuální fantazie přesně jak píšete – jako pornografii nejvyššího kalibru. Na Facebooku bylo a je mnoho takových skupin mezi dospívajícími a dětmi. Když někdo píše příběh – popisuje sex s otcem, nevlastním otcem, pohlavní styk na nejrůznějších místech, homosexuální styk, rozmanité sexuální praktiky… atd. Vždy jako svůj standardní zážitek, ale když to sledujete podrobněji, zjistíte, že to je vymyšlené.

Proto mě napadlo jako první, že vaše dcera mohla a nemusela mít pohlavní styk. Anebo, že vůbec nemusel probíhat tak, jak to popisuje své kamarádce, na kterou může jen "machrovat".


Pokud máte spolu dobrý vztah a můžete spolu hovořit – tak se lze dcery zeptat na kluky a její sexuální život atd.


Co se týká focení. Probrat s dcerou téma kyberbezpečnosti je na místě. Jako malé děti učíme přecházet přes silnici a docela dlouhou dobu je nepouštíme chodit samotné, stejné je to s internetem. Okolo cca 8 roku bychom je měli začít učit, jak se pohybovat na internetu. Co se smí, nesmí a co je velmi nebezpečné. Zkuste s ní v tomto duchu promluvit.


To, že si mladí lidé posílají přes on-line kanály své intimní fotografie a riskují tak případné zneužití, je běžný a stále narůstající jev (a to i v mnohem nižším věku, než je vaše dcera – bohužel, jak vyplynulo z výzkumu EU Kids Online sexting v roce 2010 praktikovalo 10 % českých dětí mezi 9-16 lety.). Mnohdy si ovšem neuvědomují, že v České republice je dítětem osoba do 18 let.


Řekněte jí, že ikdyž může mít od 15 let sex, nesmí se při tom fotografovat, natáčet ani posílat jiné intimní materiály. Pak by dle zákona mohla být pachatelem trestného činu. Podílela by se totiž na výrobě, držení a šíření dětské pornografie.


Řekněte jí, že internet je zrádný v tom, že se zdá jako intimní a co bychom neudělali ve třídě – nesvlékne se ve třídě do prádla, tak dát takto fotku na web se zdá být bezpečné. Bohužel opak je pravdou. Internet totiž nezapomíná a internet je VEŘEJNÝ PROSTOR. Co internet dostane, to už nikdo nikdy nesmaže (ani Policie). Nikdy nevíte, kdo na druhé straně opravdu je. Komu ti kluci ty fotky přepošlou. Kromě výše uvedeného se dcera může také stát obětí šikany spolužáků, vydírání jí i celé rodiny a dalších trestních činů. Začíná být také velmi častá pomsta partnerů – rozesílat fotografie bývalých partnerů v intimním prádle či podobně. Nejde před tím utéct, protože internet je všude. Zkuste jí říci maximum rizik s tím spojených.


Upozorněte jí, aby byla při sdělování osobních údajů opatrná, neuváděla o sobě žádné konkrétní informace atd. Ta cesta je prevence. Mluvit o rizicích, přinášet příběhy dětí.


Tady vám posílám odkaz na stránky, které se tomu věnují a stojí za to se s nimi seznámit. Případně v září nabízí Akademie rodičovství kurz pro rodiče právě na téma kyberbezpečnost.


Mám-li to tedy shrnout:

1. Dcera možná neměla pohlavní styk.

2. Zákazy nepomohou, výhrůžky nepomohou, obviňování nepomáhá – přesně jak píšete – dcera pak bude vůči vám odtažitá.

3. Proberte s dcerou bezpečnost na internetu. Povídejte si o tom, že dávat intimní fotky dětí na web je trestný čin. Jaká hrozí rizika a že je třeba být velmi velmi opatrná.


Přeji vám vše dobré, hodně zdraví a kdyby bylo cokoliv nejasné – klidně pište.

Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Agresivita dětí
Dobrý den, mám problémy s 8letou dcerou. Je hodná a spolehlivá, jen má často silné záchvaty vzteku, naposledy např. proto, že jsem za ni nechtěla vyřešit DÚ. Vyváděla kvůli tomu hodinu, ale já trvala na svém, jen jsem jí nabídla pomoc s tím, že to za ní ale nevyřeším. Pak ji to náhle přešlo, úkol dokončila a dělala že nic. Řekla jsem jí, že se mi její chování nelíbilo (vysvětlila jsem proč) a že by bylo vhodné se za něj omluvit jak mně, tak i synovi, na kterého také křičela (nakonec to udělala, ale jen aby se neřeklo). Takový vztek chytí někdy i dvakrát za den, jindy si dá pár dní pauzu. Mám pocit, že se to stupňuje (kope do věcí, tak si říkám, jak to bude dál). Má to asi po mé matce - často nás seřvala kvůli prkotině a pak dělala že nic, bylo to tak zlé, že kvůli tomu máme dodnes špatné vztahy. Je to někdy nepříjemné - namísto hraní dcera vřeští a zkazí tak zábavu i mladšímu synovi. Nemyslím, že by to bylo ze žárlivosti, má to vlastně od narození. Napadá vás co s tím? Děkuji, Lada.
Lada
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Lado,


děkuji za váš dotaz. Příčin proč dcera má záchvaty vzteku může být několik. Zkusím některé vybrat a popsat.


Zdrojem dětské agresivity, může být úzkost dítěte, napětí, stres, nejistota. Obranou těchto dětí je útok. Utíkají před silnějšími a bijí slabší. Dodávají si jistotu, když druhým nadávají. Jejich vnitřní nejistota působí, že druhé děti se k nim chovají s odstupem a nedovedou dobře navázat přátelské vztahy. Domáhají se pozornosti, uznání, přátelství těch druhým násilím, vnucují se nebo napadají druhé.


Další příčina agresivních projevů u dětí je citové neuspokojení dítěte, citová deprivace, která vyvolává sklony k náhradnímu uspokojení, a to většinou na vývojově nižší úrovni. Převážně tyto děti nachází uspokojení v tom, že se např. přejídají, zaměřují se jen na sebe a své prožitky, působí někomu bolest – trápí zvířata, druhé děti, žalují, ubližují slovem atd. Jako by se mstily za nezasloužené ochuzení o lásku. (Matějček, 1986)


Varianty, které mě napadají, co s tím:

- Posilovat nejistotu, ze které může vznikat agrese. Všímat si pozitivního a hodně oceňovat (popisným jazykem …líbilo se mi xy…, všimla jsem si xy…)

- Změnit komunikaci – v 8 letech dcera ještě potřebuje slyšet spíše – "pojď spolu to vyřešíme" než-li já to za tebe nevyřeším (může se cítit ztracená a vymezovat se vztekem)

- Pokud je její vztek reakce na nepřijetí – lze posilovat její sebeúctu – nehodnotit, být nablízku, umožnit nic nedělání, mazleníčka, říci jí, že jí máte ráda, že jí milujete apod.

- Tělesná práce a sport zaměstnávají celý organismus dítěte. Nejlépe se práce daří a má výchovný efekt, jestliže pracují děti s rodiči nebo rodiče s nimi. Práce je současně spoluprací.

- Hodně by mě zajímalo, zda-li se takto vzteká jen doma s vámi nebo i ve škole, u prarodičů apod. Pokud by tomu tak bylo – zkoumala bych v čem je rozdíl.

- Píšete, že je spolehlivá – není moc spolehlivá na svůj věk? Nejsou na ní kladeny moc velké požadavky/resp. neklade si na sebe dcera velké nároky? Pokud by tomu tak bylo – může dcera cítit velký vnitřní tlak a ten ventilovat (díky za tu možnost to pouštět ven a nedržet v sobě). Pocit být zodpovědný za všechno a všechny je náročný. Lze si s dcerou promluvit a říci jí své očekávání na ní. Škola je tvoje starost, ale péče o bráchu je moje starost apod.


Variant může být více stejně jako příčin, ale pokud vám kterákoliv sedí a tou začnete určitě nic nezkazíte, protože posilovat sebeúctu dítěte může být jenom plus.


Přeji vám vše dobré, především hodně zdraví. Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Rozvod v rodině
Dobrý den.Prosím mám dotaz .Jsme v rozvodovém řízení ,máme dvě dcery 13 a 10let byl jsem se ve škole zeptat na jejich prospěch a tam mě řekli že mě nemůžou poskytnou informace..Nevím proč,S holkama jsem v kontaktu ,alimenty platím 8500kč Manželka mně dusí a dělá naschvály .Nevím jak na ni a jak se bránit.děkuji Bauer jiří
Bauerová
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Jiří,


pokud jste se svými dcerami v kontaktu, určitě je cesta zeptat se na jejich prospěch přímo jich. Což ale není důvod, aby vám škola informace neposkytla – jak vám to vysvětlili? Z jakého důvodu? Oni mají nějaké soudní nařízení? Vy nejste otec?


Pokud se rodiče nedomluví – nezbývá než se obrátit na soud. Můžete požádat školu o písemné zdůvodnění neposkytnutí informací a obrátit se na soud. Můžete se také obrátit na advokáta z Unie rodinných advokátů http://www.uracr.cz/.


Je mi líto, ale moc dalších variant není. Pokud není síla a chuť měnit přístup na straně rodičů, hledat řešení a rozumně se domluvit nejde – musí tuto nekompetentnost převít někdo jiný – v tomto případě soud. Přeji hodně sil a zdraví. Srdečně, Katka Novotná

Dospívající
Dobrý den, myslela jsem si že když jste poradili tolika rodiči mohli byste poradit i ditěti. Je mi 12 a mam neřekla bych problem s mamkou.
Ja vždy chtěla vybírat oblečeni sama, ale mamka vždy říkala že mam dost a že mi nic nechybí.Dneska se mi stalo že mi chybi kratasy zeptala jsem se mamky jestli si nemůžu vybrat ale ona mi řekla že pro měla dávno koupene
.Jen bych se chtěla zeptat jestli je to důvod být naštvana (protože podle mě jo ale nevím jsetli to je správné) Děkuji za radu
Verča
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Verčo,

udělám maximum pro to, abych vám poradila. Je vám 12 let a hledáte řešení vaší situace - to je obdivuhodné. Klobouk dolů. 

Všechny vaše pocity, všechno co cítíte a zažíváte je správně! Máte plné právo být naštvaná, smutná i veselá. Pocit funguje jako světelná kontrolka, ukazuje nám, že nějaká vnitřní potřeba buď je, nebo není naplněna. Pro život je nezbytné naučit se seznamovat s vlastními pocity a potřebami, jelikož díky tomu dokážeme rozpoznat, co vlastně potřebujeme. 

Pokud se cítíte naštvaná - je to v pořádku, stejně jako je v pořádku říci, že jste naštvaná. Není dobré někomu ubližovat či nadávat protože jsem naštvaná, ale ani potlačovat to, jak se cítíme. 
"Mami, díky, že se o mě tak staráš, ale mě se to nelíbí (štve), ráda bych si oblečení vybírala sama, co potřebuješ k tomu, abys mi to dovolila?"

Verčo, nevzdávejte to, zkoušejte s mámou mluvit, říkat jí jak se cítíte a hledejte spolu možnosti, aby vám OBĚMA bylo hezky. Máma vás má určitě ráda a snaží se pro vás dělat maximum. Občas nám dospělákům něco nedojde (často máme moc strach), ale má vás. A vy dvě spolu to určitě zvládnete. 

Moc vám fandím. Kdybyste chtěla ještě něco probrat - klidně pište, ptejte se. Určitě to spolu vykoumáme. 

Katka
Děti a učení
Dobrý den. Máme chlapečka 3,5, který docela hezky mluví (nejde mu r a č), má velkou slovní zásobu a umí spoustu říkadel a písniček. Nejvíce na něj mluvím já a babička. Chodí rád do školky, ale moc tam nepobyl - chodí jen na dopoledne a pereme se s rýmečkami. Když o sobě mluví je to v ženském rodě. Já jsem šla, udělala. Nevím jak ho to odnaučit. Když jsem ho začala opravovat, jen mu to zamotalo hlavu a teď se třeba zeptá Maminko kam si šel, místo šla. Pohlaví rozeznává. Paní, pán, holka, kluk. Nechat to být a upraví se to samo, nebo dál upozorňovat? Děkuji
Marcela
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Marcelo,

děkuji za váš dotaz. To, že kluci o sobě mluví v ženském rodě se stává, stejně, že děti ve věku 3,5 let ještě neumí písmenka r a č.  Obvykle se mluvení ve správném rodě okolo 4 roku i s ohledem na to, že děti chodí do školky samo upraví. Syn má ještě spoustu času a já věřím, že to všechno zvládne než půjde do školy. Dejte mu čas a užívejte se.

Přeji vše dobré, hlavně hodně zdraví. Srdečně, Katka Novotná
Děti a učení
Pokračování Jarka, syn 4,5 let: Naprosto perfektně od malička rozeznává tvary, dokáže je bez problémů pojmenovat: kruh, ovál, trojúhelník, kosočtverec, čtverec, obdélník. Bez problému rozeznává písmena - malá i velká (ale nečte). Perfektně barvy: řekne třeba, že něco má tmavočervenooranžovou barvu. Má velmi přesné asociace - tvarové i verbální. Přesto: doteď není sám z LEGA schopen postavit dům: Tj. postavit stěny tak, aby do nich šly umístit dveře, nad to střecha atd. Sám staví věže, mosty, zvířata, roboty. Dům vždy skončí katastrofálně. Pozná čísla, správně spočítá, ale nesčítá, čísla umí pojmenovat, ale není schopen je napsat, i když chce. Úkoly pro 4leté v pracovním sešitě docela zvládá, ale je pomalý. Mám pocit, že je "něco špatně", vysvětlování nepomáhá, co to znamená? Co můžeme dělat pro zlepšení a je zlepšení vůbec možné, když doteď nepochopil? Děkuji za Váš čas. - otázka upravena poradcem
Jarka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Jarko, všechno jsem to napsala k první části vašeho dotazu. Katka

Ještě jsem dnes objevila na Fb toto - tak posílám jako inspiraci. Katka
Sebevědomí a sebeúcta dětí
Moc vám děkuju za radu. Většinu věcí, které popisujete dělám. Hodně s ní mluvím, nechci po ní aby byla perfektní, svoje děti objímám, povídáme si, každý večer se jich ptám, co se jim za ten den líbilo... spíš mám pocit, jestli to naopak nepřeháním, jestli s ní kolikrát neřeším věci, které ona za problém nepovažuje a já si jen myslím, že by to problém být mohl. Já nevím. Ani si nemyslím, že by se domnívala, že pro mě není dost dobrá (spíš mi kolikrát přijde, že já pro ně nejsem dost dobrá), Prostě chci aby byly holky šťastné a mám upřímnou hrůzu z toho, že se mi z nich nepovede vychovat šťastné dospělé. Ve většině aspektů života se mi povedlo odbourat pocit nedostatečnosti (v práci se mi docela daří, mám svoje zájmy i hodně přátel)... ale stejně, ty děti.
Kamča
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Kamčo,


pro svoje děti jste tou nejlepší mámou na světě. Žádné dítě nechce dokonalého rodiče – chce toho svého. Toho miluje nadevše. Do určitého věku se rodiče zdají být bozi, superhrdinové, co vše zvládnout. Děti chtějí být jako máma či táta. Takže na 1000% jste pro své děti dokonalá, víc než dost dobrá. Ta úplně nejvíc nejlepší.


Nechtějme být zodpovědné za štěstí našich dětí - je to tak trochu past. Čím více my chceme a děláme vše pro to, aby byly šťastné vytváříme na ně, ale i sebe tlak. Nejde být celý život šťastný, nejde zařídit, aby kdokoliv byl šťastný. Myslím si, že jde děti připravit na život, překonávat překážky, vyrovnávat se se změnou, přijímat chyby jako informace kudy ne a přijímat zodpovědnost za svůj život. Být autonomní bytostí, která se přijímá se svými chybami, slabými stránkami a strachy. A také silnými stránkami atd. Zkrátka taková, jaká je.


Téma "dost dobrost" řeší mnoho z nás dospěláků. A jedním sezením v poradně/na terapii se to nevyřeší, ale stojí za to na tom pracovat. Jsem moc ráda, že se vám daří, máte své zájmy i hodně přátel – děti se učí modelem, a i toho nabízíte svým dětem jako model. A zájem, který nabízíte svým dětem je super. Hodně pomáhá to ocenění – téměř až "zázračně".


Vychováváte své děti srdcem i hlavou a to je ta nejlepší kombinace vychovat fajn lidi - takže já věřím, že se vám to povede. Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Zodpovědnost dětí
Poprosím Vás o radu, protože už nevím co bych měla udělat. Můj syn (31) mi pořád vytýká, že kvůli mě to nikdy nikam nedotáhne, že má "na ho.no práci" (administrativní pracovník v nemocnici) a naprosto nevnímá moje doporučení, že se vypracovat může. Už několikrát mi řekl i to, že jsem mu zničila život. Je pravdou, že když ho upozorním, že já mu v bolestech ten život dala, tak trochu zabrzdí.
Když můj syn končil 9. třídu, učil se na jedničky - dvojky tak přišel s tím, že chce na střední na zdravotnickou školu a potom na vysokou na medicínu. Já jsem ho pro jistotu vzala do pedagogicko-psychologické poradny, kde mě psycholožka ujistila, že jeho skutečný zájem jsou sociální vědy a doporučila rodinnou školu a potom filosofickou fakultu. Proto jsem mu dala přihlášku na rodinnou školu, kde studovat s podprůměrnými výsledky.Vysokou jsem mu dala na výběr sociologii nebo nic. Sociologii absolvoval s trojkami.O psychozích prohlašuje že jsou to debilové a měla jsem ho respektovat.Poradíte prosím? - otázka upravena poradcem
Jindřiška
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Jindřiško,


je úžasné, že váš syn v 15 letech věděl, co chce v životě dělat. To není tak obvyklé. Váš syn vás asi stále vnímá jako velkou autoritu a respektuje vás, když s vámi řeší svou profesní situaci i dnes. Jste pro něj velmi důležitým člověkem v jeho životě. A to je báječné. Nabízí se otázka, zda-li již nepřišel čas posunout se ve vašem vztahu dál (zkusím popsat níže).


Rozumím, i synovi, který říká, že chtěl studovat medicínu, a vy jste více uvěřila doporučení cizího člověka z pedagogicko-psychologické poradny, než-li jemu. Nepodpořila jste jej v jeho cestě a vybrala mu jinou. Tím jste však převzala zodpovědnost. Z toho také předpokládám pramení jeho naštvání na psychology (máma věřila víc jemu než-li mě a zlobím se tedy na psychology (dvě autority se spojily proti mně a převálcovaly mě, neměl jsem nikoho na své straně) – je to snazší než-li zlobit se na mámu, kterou miluje).


Ptáte se, co byste měla udělat. Dovolím si být velmi otevřená a upřímná – snad se nebudete zlobit. Tím, že jste rozhodla za syna, jste převzala zodpovědnost a on to teď hází na vás. Šla bych za ním a omluvila bych se mu, že jsem jej nerespektovala a nepodpořila v jeho profesním směřování. Na druhou stranu – dělala jste to v dobré víře. On už je dnes dospělý a je na čase se s tím srovnat a začít si svůj život řídit sám. Je na čase postavit se na vlastní nohy a „přestřihnout pupeční šňůru“.  Ať převezme zodpovědnost za svůj osobní i profesní život, který má před sebou. Je na čase odpustit a jít dál. Už tolikrát se potvrdilo, že co nejdříve vypadá jako špatně je dobře a co na začátku se jeví jako dobré rozhodnutí se později v čase promění na to ne úplně vhodné.


Myslím, že je před vámi poslední krok v mateřství – pustit svého syna do samostatného života nejen fyzicky, ale i mentálně. A pro syna převzít zodpovědnost za svůj život. Pomalu, postupně – možná je to poprvé (doteď jste jeho život řídila vy) – tak neví jak na to a v tom jej můžete podpořit a tím nastavíte váš vztah jinak – nově – partnersky.


Přeji vám oběma vše dobré, a především hodně zdraví. Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Sebevědomí a sebeúcta dětí
Ještě dodávám, nevím, do jaké míry to souvisí, já jako dítě byla také "trochu jiná", nikdy jsem kolem sebe neměla hodně lidí, spíš jsem měla jednu dobrou kamarádku... často jsem se cítila odmítaná (nejen dětmi, ale i rodiči) a prostě se v dceři hodně vidím, mám strach, jestli na ní něco nepřenáším... s druhorozenou takovýhle problém nemám, ta je v komunikaci s ostatními mnohem uvolněnější, je oblíbená... mě hrozně děsí, kam až snaha zalíbit se u starší holčičky může vést.... - otázka upravena poradcem
Kamča - 2 část
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den, moje odpověď je v první části vašeho dotazu. Katka
Sebevědomí a sebeúcta dětí
Dobrý den, obracím se na vás s dotazem ohledně 8mi leté dcerky. Je to chytré, šikovné dítě, trochu svérázné. Hrozně se snaží zavděčit ostatním, kolikrát jde i sama proti sobě, teď došlo k situaci, kdy rozbila okno starého karavanu, jen aby se s dětmi mohla podívat dovnitř, nikomu se nezavděčila, děti jí naprášily babičce (moje matka), ta s ní osobně šla za majitelem s tím, že se má dcera omluvit a že škodu uhradíme. Pán nad tím mávl rukou. O to ale nejde - nechci, aby dělala věci, jen aby jí ostatní měli rádi, nehledě na to, že se třeba mohla pořezat... Opravdu mě to děsí. Poraďte mi prosím, jak takové věci řešit. Další věc je: před babičkou udělala scénu, at mi to neříká, takže v rámci důvěry nemůžu navázat na tuhle konkrétní věc. Nevím, proč takhle vyváděla, nikdy jsem jí nemlátila, věci řeším (většinou) domluvou, nevím, jestli se mě bojí, nebo se stydí za to, co udělala.... ach jo, opravdu mě to trápí. Co si o tom myslíte? ... 1. část
Kamča
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Kamčo,


celé je to jeden velký kruh. To, jak se k nám chovali rodiče, jak jsme se jako děti cítili a čím jsme si prošli má vliv na to, jací jsme dospělí. Vychovávat děti jsme se učili od našich rodičů, když jsme byli dětmi. Když už ty děti máme – nejde jinak, abychom při výchově nevycházeli ze sebe a z toho co jsme se v průběhu života naučili. To, co sami nemáme nemůžeme svým dětem dát.


Dobrá zpráva je, že vždy jde vše změnit. Pokud si to uvědomíme a začneme pracovat na změně (proto jsme zakládali Akademii rodičovství – pro ty rodiče, kteří chtějí změnit svůj přístup k sobě a svým dětem). Pokud jste se často cítila odmítaná – nejen dětmi, ale i rodiči – je to téma, které se promítá do celého vašeho života jak v roli partnera, tak v roli rodiče.

Děti, které se snaží zavděčit, které dělají vše proto, aby je někdo měl rád – jak říká moje dcera – necítí lásku ve svém srdci. Tady je důležité si uvědomit – že vy milujete svoji dceru. Děláte to nejvíc co dokážete a umíte. Na druhé straně dcera se necítí milována. Necítí, že by pro vás byla dost dobrá.


Teď co s tím. To, jak se máme rádi vychází z naplňování našich potřeb, když jsme byli malými dětmi (uvádí se především do předškolního věku). Některé děti, i když je rodiče fyzicky trestají – to zvládnou, jiné i když – jak píšete vy nikdy nedostaly – se s tím trochu perou. Záleží na mnoha aspektech.


Lze začít velmi posilovat sebeúctu vaší dcery (sebeúcta není sebevědomí). To lze popisným oceňováním. A to často – i několikrát denně, ale pravdivě a upřímně. Není to fejk. Jde o projevování upřímného zájmu. „Líbí se mi, jak sis dnes učesala vlasy do splétaného copu. Jé ty už máš hotové úkoly…to sis s tím dala práci – tady jak máš …(popis detailu).“  Mazlete se, co to jde. Mluvte o tom, jak jí máte ráda. Věnujte se jí, povídejte si s ní, hrajte si sní, češte si navzájem vlasy, vyrábějte spolu keramiku, choďte spolu na jógu…cokoliv co vás obě bude bavit. Podporujte jí v jejích aktivitách – budujte důvěru – věřím, že to zvládneš. To dáš! Já ti věřím.


Povídejte si s ní o svých obavách – že nelze se zavděčit všem. Že vždycky se najde někdo…Jestli vám jde vyprávění příběhů – můžete si vymýšlet pohádky například o tom, jak se Králíček snažil zavděčit všem…a když už to vypadalo nadějně tak přišla blecha a …


Přeji vám vše dobré, především hodně zdraví celé vaší rodině.

Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství


Dospívající
Dobrý den, děkuji za Vaše řádky. Nejsem to jen já, kdo bratrovi nařizuje.( Samozřejmě i táta, toho ale naprosto ignoruje.)To se pokusím změnit. Chápu, že se jako rodič chovat nemůžu. Jen mě prostě vytáčí, jak se chová bratr k tátovi a pak ten jeho slovník. A pak, jak jsem psala..máma se z toho všeho jen raduje. Neuvědomuje si asi, že nejvíc ubližuje právě bratrovi. Zkusím změnit svůj přístup a uvidím. Ještě jednou moc děkuji..
an
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den,
moc vám fandím ve vašem odhodlání zkusit změnit svůj přístup k bratrovi. Že se to daří můžete poznat třeba tak, že vás chování bratra bude zlobit jinak než nyní - nebude vás to tak vytáčet. 

My rodiče občas děláme spousty chyb. Není to záměrné. Je to prostě tak, že to jinak neumíme. Nevíme jak jinak, máme spoustu starostí sami se sebou, nejsme vyzrálé osobnosti a neuvědomujeme si, že naše chování může vám dětem ubližovat. Nechceme vám ubližovat - máme vás rádi, milujeme vás, jenom to neumíme jinak. 

Držím vám palce a  kdyby vás ještě něco napadlo - jsem vám k dispozici buď tady nebo kontakty najdete na stránkách akademie rodičovství.

Srdečně, Katka


Děti a učení
Dobrý den, potřebovala bych pomoci se synem (4,5 let), už si nevím rady. Zřejmě má nějakou poruchu prostorového a vizuálního vnímání a já nevím, jak mu pomoci, zda jde napravit a jak. Ať se snaží jak chce, nesloží k sobě 2 díly obrázku, pokud jeden z nich je špatně natočený. Sám nepřijde na to, jak dílky správně natočit, aby k sobě pasovaly a daly dohromady obrázek. Opravdu se jedná o 2 dílky! O skládání jakéhokoli puzzle nemůže být ani řeč. Nenakreslí šikmou čáru (vrcholy čtverce nespojí diagonálou). Podle vzoru překreslí pouze kruh, čtverec (spíš z něj udělá obdélník), kříž. Za boha nepřekreslí trojúhelník ani X. Podle vzoru nepřekreslí žádný jiný obrázek. Při snaze nakreslí hlavonožce. Podle návodu není schopen z LEGA nic postavit. Zkoušela jsem několikrát vysvětlit, jak pracovat s návodem, ale bezúspěchu, nejde to. LEGO miluje, ale vždy chce stavět podle vlastní fantazie. Paradoxně ale jednotlivé objekty vizuálně chápe velmi dobře-proto jeho handicapu se skládáním vůbec nerozumím.
Jarka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Jarko,


děkuji za váš dotaz. Posoudit vašeho syna ze zdravotního hlediska nemůžu. Každopádně pokud máte jakékoliv podezření, vždy se lze obrátit na vašeho pediatra a následně neurologa, aby syna posoudili.


Na druhou stranu – určitě je toho dost co můžete udělat pro zlepšení – takže nabízím. Syn je ve věku, kdy hodně dozrává mozek a centrální nervová soustava. Obvykle ke zlomu dochází okolo 5 roku. Takže je zde možnost toho půl roku vydržet a trénovat.


O čem to určitě není je pochopení – synovi to prostě dnes nevysvětlíte (není na to připraven - jeho mozek na to není připraven - proto nechápe co mu říkáte). Hodně bych na to šla přes tělo než přes hlavu. Trénujte tleskání, křížení rukama před tělem. Pamatujete na říkanky – máma mi dala korunu abych koupil rybu, byl jeden číňánek apod? Trénujte stání na 1 noze, pak nohy vyměnit a stát na druhé noze. Zkoušet poskočit – skákat panáka (křídami můžete spolu panáka nakreslit). Trénujte trakaře (držte za kyčle, aby měl syn lepší oporu). Trénujte navlékání korálků a střídejte ruce – pravou, levou. Cokoliv, co vás bude spolu bavit. Všemu ostatnímu bych nechala volný průběh (neřešila) – pracovní sešity, puzzle, dům z LEGA apod. Nechat syna si hrát s čím chce a jak chce. 


Pokud by se situace nezlepšila domluvila bych se s pediatrem na pravidelné pětileté prohlídce na dalším postupu. Ale osobně pevně věřím, že se to během toho půl roku překlopí „samo“.


Přeji vše dobré a užijte si skákání panáků. A když mi dáte vědět jak se situace mění budu ráda.

Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Dospívající
Dobrý den, prosím o radu.Nejsem sice rodič,ale už se namůžu přehlížej,jak se chová bratr k tátovi. Bratrovi je 16 let.Rodiče se rozvedli cca před deseti lety.My děti jsme zůstaly u táty.Problém je v tom, jak se chová bratr k tátovi.Absolutně ho ignoruje, je neustále na internetu a je bohužel i velmi vulgární. To co si dovolí je opravdu síla a to i před tátovo přítelkyní. Rozdíl je v tom jak se chová u mámy.Tam je prý celkem zvladatelný a sprostá slova si tam nedovolí.A to protože má nejspíš strach,aby nedělal zle před mámy přítelem.Proč to bez okolků dělá doma? Když už jsem fakt vytočená,tak vypnu wifi..následně poslouchám ten jeho vulgární slovník a utíká ven aby se mohl připojit k wifi.To ho máme přivázat ke stolu,aby poslechl?Když jde ven,nikdy nedokáže dodržet čas příchodu to je pak tisíc výmluv.Navíc doma s ničím nepomůže.V poslední fázi pak řekne, že jede k mámě a je hotovo.Další problém je v tom,že táta s mámou mají už od rozvodu špatný vztah.Mámě tato situace jistě vyhovuje.
an
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den, děkuji za váš dotaz.


Píšete hned na začátku, že nejste rodič, ale z vašich řádků je vidět, že se jako rodič chováte (převzala jste roli rodiče). Vypínáte bráchovi wifi, přemýšlíte v množném čísle, zda-li jej přivázat ke stolu, aby poslechl.  Občas to může být pro vás náročné. Stejně pro vašeho bratra – může mu chybět sestra.


Domnívám se, že bratr se chová, jak se chová z více faktorů. Jeden jsem již popsala výše, další je ten – že hledá hranici a otec mu ji nenastavuje. To on by měl říci bratrovi, že jeho chování je neakceptovatelné, to on by měl vypínat wifi – ne vy. To on by měl řešit synovi nedodržené časy návratů a zapojit jej do činností doma.


Navíc pro bratra je doma bezpečné prostředí. Všichni testujeme a učíme se v domácím prostředí. Děti si doma dovolí více než-li na návštěvě. (To jsou ty hlášky – ty jo, doma řádí, ale u babičky jsou hodné…).  Zkouší – tím se učí, hledají hranice u svých rodičů. A je moc fajn, když jim ty hranice rodiče nastavují. 


Navíc se do toho všeho ještě motá vztah vašich rodičů, bratr hledající svoji roli muže ve svých partnerských vztazích.


Vy otce, matku ani bratra nezměníte. Co změnit můžete je přestat se vůči bratrovi chovat jako rodič. Nepřebírat zodpovědnost za vztah mezi bratrem a otcem. I tato změna může přinést změnu chování bratra.


Chápu, že je to velmi složitá a často nepříjemná situace. A moc vám držím palce, aby se situace doma co nejdříve proměnila a přinesla více pohody.


Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

PS – pokud by vás ještě něco zajímalo – klidně pište sem nebo do poradny AR - něco vymyslíme. 

Kdy mít děti
Dobrý den, už nevím koho požádat o radu sama se za to stydím, ale mám přítele, 5let šťastný vztah i dodnes, ale zatoužil po dítěti. Já na druhou stranu taky - ale na druhou stranu mám z každého měsíce strach, že skutečně otehotnim. Pocity jsou smíšené... Mám strach z takových závazků, je mi 22let a nedovedu si představit tloustnout a přestat být přitažlivá jako těhotná i s ditetem, potom vodit dítě za ručičku a mít na léta vystaráno o veškerou zábavu. Na druhou stranu partnera miluji a dítě s ním chci - taky se těším, ale neustále tohle ve mě vře. Nejsem kariérista, takže vím, že v životě jiný uděl než rodinu mít nechci, ale jsem nezávazný člověk, mám ráda utéct od něčeho do svého samotářského světa a u dítěte tohle už nepůjde. Na druhou stranu se na mateřství těším. Další věc je strach z porodu, ale to je asi normální... Já si prostě nedokážu vysvětlit své rozepřene pocity, jestli prostě nejsem přípravná na roli matky nebo jestli je to už nějaký psychicky problém? Děkuji za váš čas.
Emma
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Emmo,


děkuji za vaši důvěru. Některé ženy zažívají velmi podobné dilema. A i ve vyšším věku. Důvody jsou různé, ale vždy s tím jde něco dělat – a přijde mi báječné, že to řešíte již nyní. Některé tak nějak podvědomě tuší, že ten partner není to pravé, některé podvědomě nechtějí děti (ale tlak společnosti a okolí), některé nemají vyřešené otázky přijetí sebe jako ženy, některé se bojíme zdravotního postižení dětí, jiné jako vy mají strach ze závazků…atd. ten výčet není konečný…


Píšete, že máte strach ze závazků, máte ráda možnost utéct od něčeho do svého samotářského světa a zároveň si uvědomujete, že dítě je závazek. S tímto paradoxem se pak dostáváte do svých smíšených pocitů.


Nabízí se tedy otázka – z čeho pramení váš strach ze závazků, jakmile vyřešíte tuto otázku (sama či s odborníkem) budete mít vyřešené i vaše dilema.


I když v dnešní době mají páry děti dříve než naše generace, tak i přesto ve svém věku nemusíte být připravená na mateřství. A je to v pořádku. Každá z nás to má jinak. Zkuste to probrat i s partnerem – pokud máte šťastný vztah zajisté společně najdete řešení a bude vám v tomto případě oporou a parťákem. Můžete se domluvit, že rodičovství ještě odložíte. A vy si vyřešíte své téma závazků.


Co se týká porodu – i tady je strach na místě, ale až přijde ten správný čas tak to zvládnete. Mít děti je super, jen je to občas dost mazec. A až budete chtít probrat některá témata kolem výchovy – vždycky můžete zajít na kurzy Akademie rodičovství.


Přeji vám vše dobré a především hodně zdraví.

Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Učení na nočník
moje vnučka má dva a půl roku a zarputile odmítá chodit na nočník pořád plenkujeme - poraďte prosím jak na to. Jinak je to veselé dítě, rozumí všemu,jen k nočníku má odpor. Děkuji
Jarka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Jarko, děkuji za váš dotaz. 

Dovolím si vám nabídnout pár tipů:
1. zakoupit redukci na WC a nočník prostě vynechat
2. nechat to být ještě pár týdnů - pokud bude počasí venku - nechat běhat venku bez plínky. V létě se to bezvadně trénuje.  
3. pokud vnučka všemu rozumí - můžete se s ní zkoušet domlouvat - jak dlouho ještě chce plínku a zda-li pak chce začít chodit na nočník nebo využívat redukci na WC. Jestli si chce na nočníku hrát se zvířátky nebo číst knížku...nebo...zkrátka umožnit jí mít to jako zábavu.

Hodně pomůže, pokud ji nebudete moc nutit. Když to nebude doma velké téma. Čím vy více vytváříte tlak - tím ona více zarputile odmítá. Má dva a půl roku, každý měsíc či týden je ve vývoji znát. Určitě to přes léto v pohodě zvládne. Dejte jí tu příležitost.

Přeji vše dobré, především hodně zdraví. Srdečně Katka Novotná, akademie rodičovství.

Osobní vzkazy
Dobrý deň Katka,

ďakujem veľmi pekne za Váš názor a gratuláciu k drobcovi :), uspávanie metódou uložiť a odísť sme skúsili raz, ako som už písala, my s manželom sme nemali to srdce nechať dcéru plakať. Ďakujem, že ste ma povzbudili v tom, čo vlastne aj robíme, tiež si myslím, že nikto, ani my dospelí nechceme byť sami, a dieťa už vôbec nie, predsa len má ešte len 3,5 roka, len niekedy je ten tlak okolia silný a dosť ma to zneistí, inak spať chodíme o 20:30, a väčšinou zaspí medzi 21:30 až 22:00. Na základe doterajších skúseností sa mi potvrdzuje, že väčšinou sa veci vyriešia samé........ ešte raz ďakujem za Vaše povzbudzujúce slová, som veľmi rada, že vediete takúto poradňu, prajem Vám všetko dobré :)
Jana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý večer Jano,
i já děkuji za vaše ocenění. Poslední dobou jsou rodiče pod značným tlakem ze všech stran. Kdyby vás zajímaly nějaké informace/nápady/inspirace - můžete sledovat web Akademie rodičovství či Facebook

Mě osobně sedí - věci se dějí jak mají. Takže se k vašemu postoji připojuji. Přeji vše dobré a hlavně ať jste zdraví!! Katka

Krádeže
Omlouvám se za neustálé zprávy, ale opravdu je toho tolik. Zapomněla jsem důležitou informaci, že to vidí i u ostatních holek. Dokonce se dvěmi si tohle odcizování peněz domluvily asi před rokem. Dívka, která to vymyslela si všechny ukradené peníze nechala pro sebe a utratila je. Vím o nějaké holce, která z bytu jiné dívky odcizila 40 000 na psa, kterého tak moc chtěla, i když pes tolik nestojí. Řešili to ve škole dostala trojku z chování a přestoupila na jinou. Dcera mě prosí, ať to neřeším s nikým ze školy, protože by musela přestoupit a přišla by o lidi, které má ráda. Aby jste to pochopila. V té škole jde o to, že dříve byly třídy tři rozděleny na A, B, C ona chodila do céčka. A ve třetí třídě je spojili a ona chodí do béčka tudíž třídy jsou dvě. Jenže tady je ten problém. Není tu zas tak dobrý kolektiv, ale občas říká, že to není tak špatný. Rozumí si spíše s lidmi v áčku. Vystřídalo se jim spoustu učitelů. Snad zvládnete na tolik zpráv odpovědět předem děkuji
Michaela5
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Michaelo, všechno jsem to nacpala do druhé vaší zprávy. Katka
Krádeže
Část 4

Dcera se rozbrečela a řekla, že prodá svůj počítač, který dostala od zesnulého otce. To jsem řekla, že nepřichází v úvahu. Řekla jsem jí, že to budu řešit, že jí to jentak neprojde. Že jí nekoupím žádný dárek k narozeninám a ani dovolená u moře nebude. Snažím se opravdu, co můžu a ona mi dělá tohle. Uznávám někdy to také možná přeženu, ale už si nevím rady. Jsem bezmocná. Tuto stránku našla sama a dokonce mi sama přečetla několik příběhů a vyvádí tady, že nechce do pasťáku, že mě má rada. Dle mého to tak nevypadá. Její chování mi mnohem více ubližuje. Mám ji ráda, ale takhle to dál nejde. Nechci mít dceru zlodějku. Teď se snaží, protože má průšvih a co pak udělá to znovu ? Prosí mě, abych mobil neprodávala, že je pro ní důležitý. Pro mě také ty peníze něco znamenaly. Vrátil mi je bratr po několika letech, který mi ukradl voňavku a koloběžku. Šetřím si je a snažím se a ona mi je prostě sebere. Od rána až skoro do večera jsem v práci a dělám první poslední. PROSÍM O VAŠÍ POMOC
Michaela
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Michaelo, všechno jsem to nacpala do druhé vaší zprávy. Katka
Krádeže
Pokračováni

Omlouvám se, že to je už ve třetí zprávě, ale bohužel je toho tolik, že se to nevejde. Se setřenicí mám také špatné vztahy, bohužel díky tomu se dcery nesetkávají se sestřenicí (13) a bratrancem (9). Snažila jsem se i tady dát jim šanci, aby jsme se mohli vidět, ale ona ani její máma se nezměnily. Pořád mě pomlouvají, porovnávají mé dcery s dcerou a synem sestřenice. Známky, oblečení, postavy. Jsou příliš vlezlé vše, co jsem nechtěla, aby věděly se vždy dozvěděly, Například se smrtí bývalého manžela. Jeho smrt byla uvedena ve zprávách a dokonce i kde a kdy pohřeb bude. Tudíž má sestřenice tam nesměla chybět. Vetřela se tam i přesto, že s bývalým manželem si nerozumněli. Pořád se snažím a je pravda, že možná někdy řeknu něco, co není zrovna hezké, ale vždy přemýšlím, co je tedy špatně. Snažím se kupovat starší dceři, co chce, žádala mě i o peníze navíc, ale bohužel teď vše platím sama kvůli zmíněné smrti byv. manž. který tedy později alimenty platil. zbytek v poslední zpr.
Michaela
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Michaelo, všechno jsem to nacpala do druhé vaší zprávy. Katka
Krádeže
POKRAČOVÁNÍ

Telefon, který jsem jí zabavila je dárek od vojáků po zesnulém tatínkovi. Otec také nebyl zrovna dobrým příkladem. Neplatil alimenty, jezdil jednou do roku a nebo také vůbec. Dokonce nás dostal do dluhu na několik let. Málem jsme kvůli němu přišli o bydlení, které mám po svém dědovi. V březnu minulého roku bylo zaplacené procento, které být mělo. Tudíž tohle je už za mnou. Ví téměř a všem a proto nechápu proč mi tohle dělá. Vůbec mi to neulehčuje a mám dojem, že si myslí, že jí vše může projít. Jsem na všechno sama. V dětství jsem to také neměla jednoduché máma byla ve vězení na rok (alkohol, nestarala se o nás) Takže tu dcera poznala poprvé a naposledy, když jí byl ani ne rok. Můj otec tedy děda mé 14leté dcery zemřel před rokem a půl také v listopadu. S ním jsem zrovna dobrý vztah v dětství neměla, ale jako děda byl dobrý. Maminka ze strany zesnulého otce bohužel zemřela dva roky před bývalým manželem. (POKRAČOVÁNÍ v další zprávě)
Michaela
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Michaelo,


děkuji za váš dotaz a důvěru. Máte toho obě naloženého tolik, že pokud by to bylo jenom trochu možné, velmi bych se přimlouvala k individuální terapii s odborníkem. Píšete, že jste bezmocná. Myslím, že jste obě bezmocné a osamocené. Vy i vaše dcera.


Obě jste prošly mnohými traumaty. Slovo trauma se používá v poměrně širokém smyslu a má mnoho odborných definic a teorií. Obecně je možné trauma podle Rupperta (2008) považovat za psychicky náročnou zkušenost existenciálního ohrožení. Jedná se o prožitek rozdílů mezi faktory hrozivé situace a individuálními možnostmi jejich zvládnutí. S nimi souvisí pocit, že člověk je jako bezmocný a bezbranný vydán všanc okolnostem, jež natrvalo otřesou jeho porozuměním sobě samému a světu. Traumatickou událost může zahrnovat nespočet zraňujících situací jako např. odmítnutí, nemoc, rozvod, nehoda, opuštění, úmrtí blízkého, týrání, věznění.


Téma traumatických zážitků zahrnuje mnoho proměnných a je důležité si uvědomit, že existují individuální rozdíly ve schopnostech ho zvládat.


Netuším, jak vy zvládáte všechna svá životní traumata. Kde berete po tom všem sílu a odhodlání. Jak zvládáte mluvit o svých emocích a prožívat je (z mé zkušenosti vím, že to často nejde – je jednodušší žádné nemít, protože jinak ten nápor nejde zvládnout – je to jediný způsob, jak to ten člověk může zvládnout). Možná to máte podobně. Pro někoho může být cestou – začít zpracovávat svá traumata. Pro někoho jiného zase nechat věci tak jak jsou s plným vědomím, že se to někde objeví – nejčastěji ve vztahu a komunikaci k nejbližším – rodině, dětem.


Dovolím si nabídnout pár pohledů co by mohlo pomoci dnes. Všechno mojí odpovědí bohužel vyřešit neumím (i když by si to někdy přála).


1. Dcera vás má opravdu ráda. Miluje vás. Ale to, jak se chová, co dělá nemá s citem k vám "nic společného". Tyto věci je třeba od sebe oddělovat – vztah a chování. V té vztahové rovině vás má ráda. Chová se nevhodně a nepřijatelně. Pokud tyto 2 věci od sebe oddělíte – lépe se vám bude chování dcery řešit. Nebudete její chování chápat jako ubližování vaší osobě.

2. Píšete že dcera: "Ví téměř a všem, a proto nechápu proč mi tohle dělá." Ona není váš partner – ona je vše dítě. To, že o tom ví neznamená, že se bude chovat jako ohleduplný dospělák. Není to v jejich schopnostech a možnostech. To by šlo za předpokladu, že si přehodíte úplně role. Často se to stává, že děti se starají o rodiče, kteří nezvládají svoji roli. Přebírají za své rodiče zodpovědnost. Pokoušejí se ulehčit svým rodičům od bolesti a utrpení a přinést jim útěchu. Na úkor sebe, svého zdravého vývoje, svého zdraví atd. Mé doporučení je – nechtějte to po ní, nechtějte po ní, aby vám ulehčila situaci. Myslím, že ona sama má co dělat, aby vše zvládla.

3. Chápu, že pro dceru je mobil v dnešní době a v jejím věku opravdu důležitý. Navíc může/nemusí mít mobil spojený s památkou na otce. Ale ty peníze musí vrátit. Chápu to tak, že jste to již spolu diskutovaly. Vy chcete prodat její mobil – aby z toho dcera peníze vrátila. S tím nesouhlasí ona. Ona navrhuje prodat počítač a z toho uhradit peníze. S tím nesouhlasíte vy. Nejet na dovolenou, která se týká všech členů rodiny – tedy i druhé dcery a vás, může vyvolat nesouhlas – a oprávněný u druhé dcery.

a. Zkuste celou situaci znovu probrat s dcerou.

b. Jasně a jednoduše nastavte hranice – brát lidem věci, peníze…atd. je nepřípustné – pro vás. (Pro ni to může být složité, pokud například ví, že vás okradl bratr, může to brát jako něco co se u vás v rodině děje, ví že kradou holky ze školy atd. tak to může bát jako standard, že se to dělá – proto je důležité se vymezit i proti chování bratra, chování jejích spolužaček a přinést svůj postoj – pro vás je to nepřípustné, společensky je to nepřípustné – (pasťáky, trojky z chování…).

c. Ať ona vymyslí, jak svůj dluh splatí. Předem, je třeba nastavit hranice – prodat, moje věci, elektroniku doma vč. tvého počítače, který potřebuješ do školy nelze. Dluh chci mít splacen do xy měsíců. Co tedy navrhuješ?

4. Netuším, s jakou diagnózou byla dcera ve 4. třídě hospitalizována, ale někdy jindy by bylo vhodné s dcerou probrat, jak se cítí, co potřebuje, zda-li jí můžete pomoci vy nebo nějaký odborník. Zkoušet s ní řešit její starosti a problémy. Krádeže mohou být voláním o pomoc s její s bezmocí. Myslím, že dcera je stejně jako vy plná samoty a bezmoci.

5. Nesnažte se kupovat starší dceři co chce. Máte možnosti, jaké máte vč. těch finančních. Držte se v hranicích, ve kterých se cítíte dobře především vy. To že děti (nebo i my dospěláci) nemají všechno co chtějí – není důvod krást. Dceři více prospěje nemít všechno, ale naopak mít vždycky možnost s vámi probrat co jí trápí. Vaše otevřená a bezpečná náruč je více než všechny materiální věci. Nemusíte jí nic dokazovat, nic jí kompenzovat. Prostě tam pro ni buďte a pokud bude chtít a vy to zvládnete pomozte jí se vyrovnat s tím, co již ztratila, co mít nemůže, s jejími bolestmi a starostmi.

6. Co se týká sestřenice – možná šla na pohřeb ze slušnosti. Někteří lidé to tak mají, skoro zemřelého neznají, nemají s tím dobrý vztah, ale je to společenská slušnost, a tak jdou na pohřeb. Nebo naopak nemají s tím dobrý vztah a tím, že jdou na potřeb se s dotyčným rozloučí a smířit se. Opět těch možností, jak to vnímá sestřenice může být více – jedině tak, že se jí zeptáte, přiblížíte se k tomu, jak celou situaci vnímá ona. Pokud do toho chcete investovat čas a energii.


Snad jsem zvládla na všechny vaše zprávy odpovědět. Přesto ještě jednou prosím zvažte možnost spojit se s odborníkem (terapeutická poradna Akademie rodičovství není hrazena pojišťovnou), který by vám, vaší starší dceři a případně i mladší mohl pomoci.


Přeji hodně sil a zdraví. Moc vám a vašim dětem fandím a přeji snad již lepší časy. Vyřiďte prosím mé pozdravy vaší dceři. 


Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Krádeže
Dobrý večer. Chtěla bych poradit s 14letou dcerou. Peníze mi bere už opravdu dlouhou dobu. Začalo to, když byla malá. Vždy jsem s ní promluvila vše mi odkývala a slíbila, že už to nikdy neudělá. Ale po určité době to udělala znovu. Když byla ve čvrté třídě vzala jsem jí k psychologovi a dokonce tam byla na měsíc hospitalovaná. Nepomohlo to. Přes rok mi peníze nevzala, ale teď je to tu znovu. Odcizila mi 3 000 Kč, ale řekla mi, že částky brala postupně. Rozčílila jsem se a řekla jí, že chci jinou dceru, a aby mi tohle už nedělala. Vzala jsem jí telefon a řekla, že ho prodám. Na otázku proč odpověděla, že opravdu neví. Vím, že tu kolikrát brečela, že ve škole s ní skoro nikdo nebaví, jenže vždy chodila ven. Nevím, zda mi lže a jestli bych jí měla ještě vůbec věřit. Proto se obracím na vás. V rodině to také není jednoduché zemřel mi syn, který byl dvojče dcery mladší (10). Jejich tatínek byl voják s povoláním a v listopadu roku 2017 náhle zemřel. (pokračování v další zprávě)
Michaela
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Michaelo, 
děkuji za vaši důvěru. Ach, vy máte naložíno. Připravuji pro vás odpověď a celou dobu přemýšlím nad tím, kdy vás naposledy někdo objal. Říkám si, jak to ta ženská všechno zvládá. Posílám podporu na dálku a odpovědi dorazí. Děkuji za pochopení. Katka
Uspávání dětí
Dobrý večer Katka,
mám dcéru, ktorá bude mať za pár mesiacov 4 roky, do 3 rokov bola kojená, spala/stále spí s nami v posteli. Večer ju uspávam, lebo sama v izbe nechce byť, dokonca nevydrží v izbe ani 2 minúty, kým idem na WC, hneď beží za mnou. Večer jej trvá aj 1,5h kým zaspí, väčšinou to končí tak, že zaspím pri aj ja, zobudíme sa ráno. V lete sa nám má narodiť ďalšie dieťa, netuším, ako to budem zvádať, manžel sa mi snaží pomáhať ako sa dá, ale keď som ja doma, neexistuje, aby dcéra šla spať s ním. Doteraz som spoločné spanie veľmi neriešila, a brala som to tak, že možno sa všetko porieši samé, keď sa drobec narodí, že sa to nejak samé utrasie, ale celá rodina na mňa tlačí, že mám s dcérou dačo robiť, naučiť ju spať samú, preto mi to čoraz viac "chodí po rozume" a začínam sa báť, ako to všetko zvládnem/zvládneme. Prosím Vás, aký je Váš názor, skúsenosť, riešiť to dajak, či nechať plynúť?? prečítala som aj literatúru, ako dieťa naučiť spať, ale neviem dieťa nechať plakať, dakujem - otázka upravena poradcem
Jana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Jano,


gratuluji k „drobcovi“. Dovolím si začít o konce vašeho dotazu. Od přístupu – nechat dítě vyplakat se v dnešní době značně ustupuje. Už víme, že nechat dítě vyplakat není ta nejlepší cesta pro rozvoj jeho osobnosti a sebevztahu. Ony ty děti za čas fakt přestanou plakat, fakt se to naučí, ale proto, že to vzdají. V kojeňáku taky přestanou plakat – vědí, že je to zbytečné, že nikdo nepřijde. Ale s tím, že nejsou dost dobré se pak perou celý život.


Váš kontaktní přístup k výchově lze rozšířit o domlouvání se s dcerou. Začít jí říkat a pojmenovávat vaše potřeby. Potřebuji si dojít na WC – ráda bych tam šla sama. Můžeš prosím počkat v pokoji? Co potřebuješ k tomu, abys… to zvládla … xy. Nevím v kolik hodin uspáváte dceru, ale 1,5 hodiny je docela dlouho. Nebylo by pro všechny lepší, kdyby chodila spát o hodinu později?


Většinou to opravdu funguje tak, že se situace narozením dalšího dítěte změní. Stačí začít popisovat vaše potřeby dceři. Potřebuji teď přebalit miminko, chceš jít s námi? Chceš se dívat? Potřebuji teď nakojit miminko, uspat miminko… nabízet možnost se připojit, nenutit pomáhat a starat se. Potom si spolu budeme hrát, jo?


Zůstávejte věrná své intuici, tak jak dnes přistupujete k dceři. Zůstaňte napojená na dceru, její a vaše potřeby a všechno bude v pohodě. Když vy budete v pohodě, děti budou v pohodě. Chápu, že nepodlehnout tlaku dobrý rad okolí či rodiny je těžké, ale my se v tom pak necítíme, když jdeme proti svým osobním přesvědčením a nastavením a ztrácíme pak svoji rodičovskou jistotu. Což se pak odráží na děti. Takže pokud bych se mohla – tak jak nad tím přemýšlíte, tak jak k tomu dnes přistupujete – dělejte to dál. Drobec co bude potřebovat si zařídí – to oni zase umí.


Přeji vše dobré, především hodně zdraví a ještě jednou moc gratuluji.

Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Rozvod v rodině
Děsím se možné situace, kdy se bude o děti fyzicky přetahovat tak jako to vídáme v TV. Zkoušela jsem mu to vysvětlit, ale nedá si říct... Trápí mě to. Díky, Hedvika
Hedvika
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den, moje odpověď je připojená k první části vašeho dotazu. K.
Rozvod v rodině
Dobrý den, paní Kateřino, moc stojím o Váš názor.
S manželem jsme byli 13 let, máme tři děti, dvě půjdou na střední, nejmladší je osmileté. Měli jsme manželství, které - z mého pohledu - ztroskotalo na komunikaci nás obou. Manžel se dětem nikdy moc nevěnoval, když měl volnou chvíli skoro vždy dal přednost PC, mobilu, TV nebo spánku. Navíc je workoholik. Ano, jezdili jsme na výlety, a občas na dovolenou, ale to bylo vše, kdy jsme byli s dětmi spolu. Nyní se rozvádím, děti chtějí být se mnou, ale on mě obviňuje, že dětmi manipuluji, a popouzím je vůči němu. On nechce přijmout fakt, že děti jej "nemají pod kůží, protože téměř pořád byly se mnou a já se jim věnovala a vymýšlela "blbinky." Jak mu mám vysvětlit, že bych byla sama proti sobě, kdybych děti popouzela vůči němu? Že to tak prostě není? Bojím se toho, že pokud si děti přijede vyzvednout, a oni s ním nebudou chtít (budou mít např. sraz s vrstevníky, jsou ve věku, kdy už mají "své zájmy", on toto požene k soudu jestli mi rozumíte. - otázka upravena poradcem
Hedvika
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Hedviko,


děkuji za vaši důvěru. Bohužel téma přetahování se o děti my v poradnách vídáme každý den (není to jen v TV). Pokud manželství ztroskotá na nefunkční komunikaci, tak domlouvání se na péči o děti je komplikované. Komunikace se rozvodem nelepší – ba právě naopak. Značka ideál je, pokud se dokáží všichni včetně dětí domluvit, všichni mohou upřímně a otevřeně říci svůj názor (občas je to i tak, že děti říkají něco, co si myslí, že by chtěli slyšet rodiče apod.) a lze dojít k takové domluvě, ve které jsou všichni v pohodě. Tak tolik k ideálům. Chápu, že kdyby to takhle šlo, většinou se rodina nerozpadá.


Děti se blíží k věku – kdy je otcovská role pro ně velmi důležitá. I když ne vědomě a nemluví o tom. Možná by šlo se domlouvat na tom, že způsob dohodnuté péče o děti není konečný. Dnes mohou být u vás, za rok bude situace jiná a budou chtít být více s otcem. Zvládnete to? Dovedete si představit situaci, že by byly u táty?


Co se týká domlouvání se – vždy je fajn přinést smysl. Pokud má jeden rodič pocit, že je zahnaný do kouta – a nemá jinou možnost obrací se na soud. Jak zařídit, abychom se necítili v koutě? Pokud je smyslem to, že chceme to nejlepší pro děti – pak je otázka co to je. To je třeba si ujasnit. Klidně zajít za odborníkem, který vám bude debatu moderovat, mediátorem…protože, jestli je jeden z rodičů přesvědčen, že druhý je manipulátor – těžko mu vysvětlíte, že je to jinak. On vychází ze svých přesvědčení, zkušeností…. Nezávislý odborník může rozšiřovat možnosti a pohledy obou rodičů.


Mám-li to říci zjednodušeně: hele, jde nám o děti, spolu se blbě domlouváme, pojďme si dohodnout péči o děti ve spolupráci s odborníkem, který debatu povede. Až si to my 2 ujasníme – promluvíme sami, nebo opět s odborníkem i s dětmi. Pokud nám jde vážně o ty děti – proč to nezkusit. Pokud nám jde o něco jiného, pak za nás rozhodne soud. My toho nejsme schopní.


Ikdyž děti byly hodně s vámi, táta jako model tam byl. Je pro ně důležitý. Pro holky více po cca 16 roce, pro kluky již cca 6-12 a cca 15+. Řešení se vždycky dá najít. Můžou jet s tátou na vodu i s kamarády, můžou jít s tátou na golf i s kamarády, můžou jet s tátou na výlet a vzít si sebou kámoše, můžou jet s tátou lyžovat …Cokoliv co vymyslíte.


Snad jsem vám trochu pomohla a moc držím palce, ať vše dopadne, jak má.


Hlavně hodně zdraví vám všem. Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Emoce dětí
Dobrý den,moc Vám děkuji za Váš názor a za reakci. Sekundární pohlavní znaky nepozorujeme, ale návštěvu endokrinologa nebo neurologa zvážíme. O žádné vyvolávací změně (stěhování, nový spolužák...)nevíme, nicméně to neznamená, že neexistuje.Některé její reakce jsou někdy velmi náročné, manžel(a občas i já)na ni pak vylítne, ona se pak sekne, zavře se do pokoje, kde pláče, že je špatná a hrozná, což samozřejmě není pravda a nechceme to tak. Jenže neumíme vyřešit ty situace, kdy po nás třeba v rozčilení nehezky křičí a které pro nás překročily mez.Tím spíš, že si je nechceme nechat přerůst přes hlavu z obavy, jak by s námi mluvila o třeba deset let později.S manželem se pak dohadujeme, kde je chyba, on tvrdí, že jsem moc měkká, já zase, že on moc tvrdý a nakonec nás takové situace rozkližují. No, asi to znáte ze své poradny.Pokud budeme předpokládat,že je fyziologicky v pořádku, jak její reakce uchopit,aniž bychom byli neúměrně přísní,ale abychom je zároveň dokázali usměrňovat?Moc děkuji.
Zuzka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Zuzko,


krásně pro mě popisujete mateřskou a otcovskou roli. Obě jsou moc důležité pro dítě. Ta mateřská pečující něžná náruč, co občas nechá dítě vyhrát, hodit kostkou víckrát, aby… a ta otcovská, co dítě otužuje, posouvá, říká to dáš, ne nemůžeš házet ještě jednou kostkou, pravidla jsou jasná. Děti se potřebují mezi těmito přístupy pohybovat pro svůj zdravý vývoj. Takže pokud to tak máte doma – super! Teď jsem někde viděla vtip – naši byli děsně staromódní – máma se chovala jako žena a táta jako muž. Takže vaše rozdílné přístupy jsou v pořádku.


Co se týká jejích reakcí – je to komunikační vzorec, který funguje – jde do pokoje pláče, že je špatná a hrozná a předpokládám, že vás to nenechává v klidu a snažíte se jí přesvědčit, že to tak není …atd.


Vztekající se malé dítě. Uplakaná holčička. Obecně platí pravidlo: máme právo prožívat to, co prožíváme, když je druhý v emocích, jde logika stranou.


Efektivní způsoby – jak reagovat, když jsou děti v emocích


1. přijetí pocitů

doporučení je pojmenovat pocity, záměry nebo očekávání dítěte např.: Asi jsi zklamaná, že…. Asi jsi čekala, že bude….. Ty ji moc chtěla mít ……Přála sis mít ….. Vidím, že jsi smutná, když nedávají tvůj oblíbený pořad v TV…Pojmenování toho, co prožívá adresujte přímo dítěti a používejte 2. osobu – ty. Jde o oznamovací věty. Nevadí, že se do prožívání "netrefíte" přesně – dcera případně své pocity/záměry nebo očekávání upraví sama.

2. podpora/vymezení hranic

  • buď lze nabídnout podporu – můžu ti něj pomoci? Co by ti pomohlo? Co teď navrhuješ za řešení?

  • Nebo naopak pokud jde o nevhodné chování dítěte tak reagovat – například – Asi jsi pěkně na bráchu naštvaná, že jsi jej bouchla. Každý má právo se někdy rozzlobit, ale neboucháme a neubližujeme druhým – u nás v rodině se to nedělá. Pokud chceš někam bouchnout můžeš tady do polštáře.

Stručněji: To že je dítě naštvané je OK, může vyjádřit emoce – to je dobře, ale ne tak by ublížilo někomu jinému – to už je jasné vymezení hranic.

Přijetí emocí neznamená souhlas s chováním!!! Přijímáme skutečnost, že v dané situaci má dítě právě ty emoce, které má, a neposuzujeme jejich správnost. Emoce a chování je třeba rozlišovat.


Dost! Vidím, že máš na bráchu vztek, ale můžeš mu to říct, ne ho bít.

Téma emocí je osobně na kurzech akademie rodičovství mé oblíbené. Napadlo mě udělat jenom krátký seminář na toto téma. Zkusím nad tím zapřemýšlet. Pokud by vás to zajímalo – přehled kurzů a seminářů je zde.


Přeji vše dobré, především hodně zdraví!!! 
Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství
Hranice a důslednost
...
Potom bych měl druhou otázku. Dcera často nechce nic dělat. Hlavně dopoledne sedí na sedačce a nejraději by koukala na televizi. Má ji povolenou jenom 1h ráno. A potom jen sedí na sedačce. Manželka se často snaží dceru nějak zabavit. Nabízí ji hry, nebo že budou spolu vařit, kreslit apod. Ale ona ukazuje, že bude spát, potom stejně nespí, jen sedí nebo se nudí. Většinou až odpoledne dostane chuť něco dělat. Ale celé ráno je znuděná. Čím to může být a jak ji přesvědčit, aby něco dělala nebo si hrála?
Jan
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Jane, moji odpověď jsem připojila k první části vašeho dotazu. Katka Novotná, akademie rodičovství. 
Hranice a důslednost
Dobrý den, máme 2.5 letou holčičku. Je hodně závislá na mě - tátovi, ale mámu často odmítá. Kdykoliv je potřeba přebalit, obléknout, ale i něco přinést, podržet, tak od mámy nechce, křičí táta a vzteká se. Když se ji zeptám, jestli mě obejme, s radostí vyhoví, ale když se zeptá máma, kroutí hlavou že ne. Manželka by s ní chtěla mít taky dobrý vztah a tak je z toho špatná. Je pravda, že já ji toho hodně dovolím, snažím se ji být partnerem a na věcech se domlouvat, manželka zase často křičí a více zakazuje. Má pocit, že by měl být větší řád, aby si nedělala jen to, co chce. Často odmlouvá, že něco dělat nebude. Teď si přestala čistit zuby a nechce ani pyžamko na noc. Nevím jestli je to obdobím vzdoru nebo opravdu přísnější řád potřebuje. Já často pracuji doma takže jsme s ní většinou doma oba. Poradíte nám něco, aby vztah k mámě byl lepší?
...
Jan
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Jane,


děkuji za váš dotaz. Holčičky právě ve věku cca 2,5-3 roky více vyhledávají otce. Je to z důvodu rozvoje jejich sexuality z vývojové psychologie. Teď se jí začíná tvořit vzor budoucího muže pro život. Poprvé se zamiluje – do vás - svého táty a všechno chce od táty, mazlit, číst pohádky, obléknout…atd. Přesně jak popisujete. Jakmile se tato potřeba naplní, bude zase více potřebovat mateřskou roli. A všechno chtít a dělat s mámou. Je to v pořádku.  A okolo 8-12 roku bude velmi sledovat svoji mámu a snažit se napodobit její gesta, chování, mluvu atd… Tady je důležité umožnit dětem, aby si „přebíhaly“ mezi mateřskou a otcovskou rolí. Kdyby vás to zajímalo více, věnujeme se tomuto tématu podrobně v základních kurzech Akademie rodičovství. 


Co se týká rozdílného přístupu ve výchově. Pro děti jsou hranice opravdu důležité. Tvoří základ bezpečí. A děti ty hranice stále hledají, testují, zkouší. Zkouší, jestli si nemusí čistit zuby – jestli to projde. V rámci fajn vztahů s dětmi se nejvíce osvědčuje respektující přístup spojený s důsledností rodičů, přirozených důsledků a otevřené komunikace.


Takže např. téma čištění zubů – pro mě je to nezbytná součást hygieny a čistit zuby si musíme  – minimálně 2x denně. Že si je někdy můžou děti čistit nad vanou místo nad umyvadlem – je pro mě OK. Že si mohou vybrat svůj kartáček (v rámci opět hranic ceny), svoji pastu atd… Hranice je v tom, že zuby se čistí (pokud to máte i vy s manželkou tak, můžete to mít i tak, že čistit zuby je zbytečné…) a jak si budeme čistit zuby – o tom se můžeme domlouvat s dětmi. S pyžamkem na noc je to stejné. Záleží na rodiči, jak to má – vnímáte to jako problém/riziko? Pokud ano – dítě bude mít pyžamo (hranice), ale jaké pyžamo, nebo že může mít tričko atd…to už je na dítěti. Jste rodina, kde většinou rodiče spí nazí, je pak naprosto přirozené, že dítě chce spát nahé jako rodiče…


Co se týká dopoledních aktivit. Každé dítě je jiné. Otázka je, zda-li se dcera nudí nebo vy si myslíte, že se nudí. Kdyby ležela venku na dece a koukala do koruny stromů, pozorovala ptáky… je to stejné? Určitě není každé dopoledne stejné? Kdy je to jiné? Jsou nějaké aktivity (třeba stále stejné), které dceru baví? Jsou dny, kdy jdou holky třeba ven, nebo na kroužek? Jak to probíhá?


Děti mají vždy období „něčeho“ co je nejvíce baví, nejvíce to zkoumají – říká se tomu senzitivní období. Jakmile se to naučí, začnou objevovat dále. Dceru by teď mohlo bavit experimentování s vodou (přelévání vody z konvičky do hrnečku), chodit po schodech, zametat, krájet banán, okurku, krájet modelínu a dávat jí do lisu na česnek a vidět jak z toho lezou malinké provázky a znovu to zpatlat dohromady a furt dokola, nastrouhat mýdlo a dát jej do vody a dělat bubliny. Tak nabízím, tyto aktivity místo společného vaření a kreslení (na to ještě myslím přijde čas později).


Ve výchově je fajn, pokud se oba rodiče shodnou – koho chtějí vychovat (mají stejno rodičovskou vizi), a že každý volí jiný přístup je v pořádku. Nejde jinak. Jsme jiní. Věřím, že vztah s dcerou se bude v průběhu času proměňovat – přijde další sourozenec, dítě roste, vy se měníte. A je to tak v pořádku. Chápu, že pro manželku je to dneska těžké, ale jsem si na 1000% jistá, že její dcera jí miluje. Jenom nyní se potřebuje trochu posunout v rámci svého vývoje a k tomu potřebuje otcovskou roli.


Přeji vše dobré, především hodně zdraví. A budu ráda, když mi dáte vědět za čas co se změnilo.


Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Rozvod v rodině
Dobrý den, prosím o radu k situaci, která mě trápí už delší dobu. Manžel (jsme spolu 4 roky) má z předchozího vztahu desetiletou dceru. Rozvedli se, když jí bylo 5 let a celou dobu po rozvodu probíhá střídavá peče, po týdnu. Spolu s manželem máme ještě další malou dcerku. Celou dobu našeho soužití mám pocit, že starší dcera nenese střídavou péči dobře. Vždy se hodně vztekala, volala maminku, chovala se hystericky, téměř denně jsme něco řešili, bylo hodně křiku a slz. Vícekrát jsem o tom s manželem mluvila, že si myslím, že je dcera citlivá a měla by být možná pouze u mámy a k nám chodit, jak bude chtít, ale on mi na to vždy řekl, že má hysterickou povahu po matce a že u ní se chová stejně, tam zase volá tatínka. Za ty roky jsem se snažila to nějak změnit, ale těžko můžu jít zcela proti manželovi a už vůbec nechci/nemůžu zasahovat do toho, kde má dcera bydlet.......pokračování
Klára1
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Kláro, děkuji za váš dotaz.


Téma střídavé péče – je v současné době stále velmi citlivé téma ve společnosti. Často se řeší téma práva dítěte na oba rodiče, už se neřeší právo dítěte na bezpečí a jistoty. Psychická zátěž apod. Rozvod rodičů v takto malém věku je pro děti náročný. Říká se, že až 85% osobnosti je hotová v 6 letech věku dítěte. To je nejvíce citlivé období na potřeby bezpečí, lásky a jistoty. Tvoří se základy sebeúcty, sebepřijetí – mají mě rádi a já se mám ráda. Navíc málokdy si rodiče povídají s dětmi o rozvodu, a pomáhají jim toto období zvládnout. Nevím, jak to bylo i v tomto případě. Pokud dítě zůstává v nejistotě, zmatku a často i v domněnkách, že rozvod rodičů je jeho vina – protože např. zlobilo. Není to pro něj snadné. Takže její chování by mohlo být ovlivněno rozvodem – jako nedořešeným tématem – víte, jestli si s ní o tom rodiče povídali a povídají? Nabízejí možnost si o tom kdykoliv promluvit? Netrápí se holčička tím, že je rozvod rodičů její vina?


Vaše vnímání celé situace ovlivní hodně i váš názor na střídavou péči. Toto vaše přesvědčení bude tvořit optiku brýlí, jak si projevy holčičky vysvětlujete. Manžel má jinou optiku – tu, že dcera má hysterickou povahu po matce. Pak je otázka jsou optiku má matka holčičky.


Souhlasím s vámi, že jste kontextově ve složité situaci. Značka ideál, je že byste si všichni otevřeně promluvili – probrali to s holčičkou a ona mohla říci svůj názor. Je přirozené, že potřeby nás dospěláků i dětí se v čase mění a je fajn se o nich bavit a přezkoumávat, jestli takto nastavená péče o dítě nadále vyhovuje všem. Lze pak nabídnout debatu – jak se nám všem žije? Nechcete to probrat dospěláci?


Další možností je nastavit pravidelné sdílení a potkávání se u vás doma. My tomu říkáme Rodinná rada. Kde byste si všichni 4 povídali o tom, co vás baví, nebaví, co máte rádi …o svých potřebách apod. Není to rychlé řešení. Ale je to prostor pro děti mluvit o svých potřebách a zároveň si naplňovat své klíčové potřeby. Pokud by vás toto téma zajímalo základní informace najdete zde. Případě pak pište, volejte a můžeme to spolu probrat.


Snad jsem vám trochu pomohla. Pokud byste chtěla cokoliv vyjasnit – budu moc ráda, pokud se na mě obrátíte.


Přeji vám i vaší rodině hodně zdraví a krásné Velikonoční pondělí.


Srdečně Katka Novotná, akademie rodičovství

Rozvod v rodině
Pokračování....Takže jsem to prostě přestala řešit. To mi pomohlo jen částečně, protože se stále, dle mého, dívám na trpící dítě, které je nyní hodně negativistické, pesimistické, rezignované, nic ho nebaví, moc nejí, nemá téměř žádné kamarády, říká, že ji nikdo nemá rád. Dokážete mi něco poradit? Manžel se svou bývalou manželkou vychází výborně, i já. Dokonce občas podnikáme společné akce a výlety. Mám zkusit promluvit třeba s ní? Nebo se opravdu do toho vůbec nemíchat? Já bych nejradši, abychom s dcerou promluvili, jak to chce, zda by třeba nebyla radši, kdyby bydlela jen u mámy a věřím že by byla pro všemi deseti, ale nemůžu to být já kdo otevře toto téma. Je tu samozřejmě i možnost, že se mýlím, říkám si, přece by její matka poznala, že se trápí a že je třeba něco udělat. Děkuji.
Klára2
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Kláro, 

připojila jsem svoji odpověď k první části vašeho dotazu. 
Emoce dětí
Dobrý den, prosím o radu u předškolní dcery (6,5 roku) - v poslední době náhle a velmi narostly její výkyvy nálad a vzdor a naše diskuse jsou často takové, jaké bych čekala, až jí bude patnáct. Je to vyčerpávající a vlastně jsem trochu zděšená. Je (byla?) navíc povahou spíš takový ten vzorný typ, co chce být chválený. Najednou ale seky - vzdoruje, křičí, že jí nic nedovolím, že na všechno říkám ne (což samozřejmě není pravda) a některé její reakce a nespokojené zvuky, které vydává mi nápadně připomínají pubertu a ty reakce se řetězí - něco se jí nelíbí, něco ji naštve a pak už "jede" a remcá na všechno. Z úst šestiletého děvčátka mi to ale zní hrozně a mám pocit, že takhle to být nemá. Nevím, co se změnilo a proč se to děje. Mám vnitřně pocit, že bych měla být asi "pevnější". Poradíte prosím, jak reagovat, když přijde takovýto výstup, tím spíše, když je třeba na veřejnosti? Děkuji - otázka upravena poradcem
Zuzka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Zuzko, děkuji za váš dotaz.


Pokud bychom hovořily o předčasné pubertě a pozorujete-li i jiné projevy (rozvoj sekundárních pohlavních znaků), tak by měl dceru určitě vyšetřit endokrinolog. Pokud by vyšetření potvrdilo předčasnou pubertu – doporučí lékař vhodnou hormonální léčbu. Výrazné změny nálad bez dalších projevů by měl posoudit neurolog.


Většinou se cítíme na veřejnosti ještě více nepříjemně, protože se bojíme, co řeknou ti ostatní. Bojíme se hodnocení. Děti to zkouší a pokud je naše reakce jiná na veřejnosti a jiná doma – je to pro ně téma k prozkoumání. Budou to zkoušet znovu – tím se učí. Většina z nás zažila, že se nám dítě vztekalo, ječelo, chovalo nevhodně na veřejnosti. A co. Reakce na její „výstup“ by mohla být – přijmete emoci „vidím, že se zlobíš“/“asi jsi naštvaná“/“asi se ti něco nelíbí“….jinými slovy na emoce má právo a nikdo je nehodnotí. Pak záleží, co dělá „ ale v MDH neječíme…“ tady nastavíte hranice.  Je moc důležité oddělovat emoce a chování – to jsou 2 věci (ikdyž se dějí ve stejný čas) a emoce jsou v pořádku – pokud neproudí tak somatizují, ale chování řešíme – buď dítě neví – pak nabízíme pomoc – co potřebuješ? a nebo nastavujeme hranice „v MHD neječíme…“.


Další možností je promluvit si o tom s ní – když je vhodný čas a atmosféra. Jak celou situaci vnímá ona a pomalu spolu začít pojmenovávat co jí trápí a co by jí pomohlo. Může vám to zahrát třeba s plyšáky...


Přemýšlím i nad tím, co se mohlo změnit u dcery? Vstup do školy může být pro dítě zátěž. Mluvíte spolu o tom, že půjde do první třídy? Jaké to bude? Na co se těší? Z čeho má obavy? Příchod sourozence, úmrtí v rodině, rozvod rodičů, nový spolužák ve školce, stěhování…pokud vás nic nenapadá zvažte prosím návštěvu lékaře.

Přeji vám vše dobré, především hodně zdraví. Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Výchovné přístupy
Dobry den,

Dekuji za vyjasneni. Tentokrat s vami plne souhlasim :) omlouvam se, spatne jsem vas pochopila. Nebylo to vasim projevem, ale spis tim, ze jsem to necetla do hloubky a neporovnala to s pohledem maminky, ktere jste odpovidala. Moje chyba.

Pekny den
Sarka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Šárko,

i já děkuji za vyjasnění. S díky Katka

Výchovné přístupy
Synovi se venuji maximalne, ale potrebuju cas pro sebe. A co je lepsiho, nez jit plavat a pak, kdyz si syn hraje, si dat kafco? Doma bych s nim byla jen ja, znicena a frustrovana. Syn je zive, samostatne a velice sikovne dite. A ja verim, ze to je i tim, ze s nim chodim mezi lidi, do krouzku, kde si oba prijdeme na sve a jsme oba spokojeni. Prosim, nedelejte z maminek stroje, milujeme sve deti, ale nemuzeme se ji, venovat 100% casu, musi se naucit byt i samostatne a spolecenske. Takze ano, 9ti mesicni deti nepotrebuji krouzky, ale to neznamena, ze se na ne nemuze chodit. Ale snad jsem vasi poznamku pochopila spatne a vy nezatracujete krouzky jako takove. (A posledni poznamka - anglictinu bych doporucila take maximalne, deri jsou houby a krasne si vsechno zapamatujou, tak proc nezacit hned? Samozrejme - skola hrou)
Sarka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Šárko,
moji odpověď jsem připojila k první části vašeho dotazu. Děkuji Katka
Výchovné přístupy
Dobry den,

Sem tam procitam vasi poradnu a vetsinou mam jiny nazor, coz je samozrejme. Nicmene ted jsem se od vas docetla, ze male deti nepotrebuji zadne krouzky, rozhodne ne anglictinu, plavani, cviceni apod. To myslite vazne? Mam dvouleteho syna, na plavani chodime od jeho ctyr mesicu. Ano, samozrejme, ze to pro nej nebylo dulezite, ale od zacatku tuto aktivitu zboznuje a tesi se na ni. V jeho roce a pul jsem zacala chodit na cviceni a zpivanky, predevsim proto, ze syn byl do te doby v kolektivu zakriknuty a bal se. za posledniho pul roku se neuveritelne zmenil, je v kolektivu stastny a klidny. ... ovsem to neni 9ti mesicni dite, chapu, ze vase poznamka mohla smerovat jen k takto malym detem. Nicmene, co se tyce takto malych deti. Ano, vedome nepotrebuji krouzky, ale jejich maminky potrebuji taky nekdy klid. A co je lepsiho, nez jit s ditetem na krouzek a potom si dat s kamaradkama kafco a tzv.pokecat? Dite je spokojene, maminka je spokojena a o to snad jde, ne?
Sarka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Šárko, děkuji za váš dotaz.


Já myslím, že se v tomto názoru úplně shodneme. Píšu poradnu více než rok, každý dotaz se snažím psát více adresátovi, než-li jako obecnou odpověď. Myslím, že obecná očekávání na dané role – dobrá máma, vychované dítě způsobují značný tlak na nás rodiče, děti. A co vyhovuje jedné rodině nevyhovuje druhé, ale to přece neznamená, že je ta máma špatná…

Vy píšete – „dítě je spokojené, maminka je spokojená, a o to snad jde, ne“ – a já s vámi plně souhlasím. Ale co v případě, když máma není spokojená na kroužcích pro děti a raději jde s nimi do lesa, na hřiště – je špatná máma? Musí se do toho tlačit? Já si myslím, že ne. Naopak, tato společenská očekávání na role a že to musíme mít všichni a všechny stejně vytváří neuvěřitelný tlak na ty, kteří to chtějí trochu jinak (nebo je to třeba nebaví). 


Já psala – že pro dítě není kroužek důležitý (není to jeho potřeba v 9ti měsících) – to píšete také. Píšete, že vy jste spokojená, když můžete někam vyrazit – kafčo, pokecat, dítě je spokojené. A to je důležité. Že vy jste spokojená. Pisatelka naopak nebyla spokojená. Váš syn se na plavání těší – ale jsou děti co to propláčou, a doma pláčou, že „nene plavání“, a stejně musí. A dostanou na zadek, a musí jít plavat.  A přesně v tom se také shodujeme, že nejsme stroje – vám to sedí, někomu ne. Některým dětem to sedí, některým ne. 


Myslím, že ty hranice máme každý jinde a jde o to, abychom se navzájem respektovali. A ano, to že, dítě chodí na kroužky je potřeba nás rodičů – ne dětí.  Ale nemám za tím žádné dobře, špatně – je to jen konstatování, že kroužky jsou potřeba nás rodičů.


Pak je tu ještě jeden extrém a to, když má dítě tolik aktivit, že si nemůže ani chvíli samo hrát. Znám z praxe i 10 kroužků týdně a tam už mám pocit, že to opět není o pohodě mámy a dítěte, ale o výkonu jako takovém. 


100% se shoduji s vám, že nejsme stroje. A věnovat se dětem nonstop nejde ani to není vhodné pro ně – taky potřebují svůj prostor. Možná jsem i přes moji veškerou snahu stále neobratná v psaném projevu, takže moc děkuji za vaše vyjasnění si pohledu na věc. A doufám, že tentokrát jsem byla v odpovědi srozumitelnější.


Přeji vám vše dobré, především hodně zdraví celé vaší rodině.


Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Zodpovědnost dětí
Dobrý den,
ráda pročítám Vaši poradnu, která mne velmi inspiruje.
Nyní bych se na Vás ráda obrátila se svým problémem.
Syn, nyní 7,5 roku, chodí do druhé třídy, jedináček.
Vadí mi, že neustále něco ztrácí a zapomíná, je dost roztržitý.
Několikrát do měsíce ztratí lepidlo, pero, pravítko, zapomene ve škole pití, svetr....
Vše chce mít co nejrychleji hotové (úkoly, úklid svých věcí...) ale neudělá to správně.
Třeba má napsaný seznam věcí, jak má být nachystaná aktovka do školy, stejně si tam polovinu věcí zapomene dát.
Ráda bych zodpovědnost za jeho věci nechala na něm, což se mi někdy daří a někdy ne.
Jeho samotného to až tak netrápí, že něco někde zapomene, spíš mu vadí, že se za to na něj zlobím.
Už nás s manželem tato situace dost štve a vyčerpává, rádi bychom taky synovi pomohli, naučit se mít ve věcech pořádek...
Ve škole nemá větší problémy, i když paní učitelka také upozorňuje na jeho roztržitost.
Na podzim jsme byli PPP a neshledali větší problém.
Děkuji za odpověď.
Šárka

Šárka
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Šárko,

moc děkuji za vaše ocenění. Nevím, jak jste se synem začínali učit jej se připravovat do školy a jak to u vás doma probíhá. Takže zkusím nabídnout model z toho co popisujete. Úvodem bych chtěla říci, že, aby děti byly zodpovědné je postupný proces. Pokud se rodiče o vše starají a hlídají, dítě nemá moc prostor převzít si za dané činnosti zodpovědnost.


Píšete „Ráda bych zodpovědnost za jeho věci nechala na něm, což se mi někdy daří a někdy ne.“. Já si to představuji tak, že vy necháte na něm, aby si věci do školy chystal sám, on zapomene na něco. Vy příště připomínáte, kontrolujete. Pak to zase zkusíte a když zapomene tak… A takto se točíte v kruhu.


Ta cesta by mohla být:

1.      Domluvit se se synem co bude mít na starosti on a co ještě vy. Na co se cítí, že to zvládne. A co máte ještě nastarosti vy. To má každé dítě jiné. Někdo zvládne celou školu, někdo zvládne aktovku, jiný i svačinu atd. Pro názornost vezmu, že to je ta aktovka, co si syn bere na zodpovědnost.

2.      Dalším krokem je probrat s ním, jak vypadá nachystaná aktovka (seznam – jak píšete).

3.      Dalším krokem je domluvit se synem co bude, když syn zapomene. Jak to ověří, že je v aktovce všechno. Jak pozná, že na nic nezapomněl a co bude, když i přesto zapomene (to domluvit předem, ještě dříve, než si začne chystat tu aktovku).

4.      Pak co potřebuje od vás.

5.      Pak ať on popíše svými slovy, jak tomu rozumí, jak bude postupovat (předcházíme nedorozumění).

6.      A pak se již začne starat o svoji aktovku dle domluveného výše, bude si to kontrolovat dle domluveného a když zapomene bude se postupovat dle domluveného.


K tomu je otázka zda-li je ještě nějaká jiná činnost (např. domácí práce) o co by se syn staral a měl na starost, aby si i tady zkoušel přebírat zodpovědnost. Možnost je třeba, že se bude starat o vynášení koše. Že koš nesmí „přetékat a zapáchat“, že jej sám vynáší do popelnice, že dává náhradní pytle atd… A znovu co bude, když zapomene – stejně jako s aktovkou.


Kouzlo je v tom, že děti budou zodpovědné a samostatné, pokud my rodiče jim to umožníme a nebudeme vše za ně hlídat, kontrolovat a dělat. Ale naopak pomalými postupnými kroky je budeme k odpovědnosti vést tak, že jim některé činnosti dáme na starost, ale tak, aby uspěly s bezpečným chybováním.


Není to snadné toto téma vysvětlit na pár řádcích. V kurzech akademie rodičovství se tomu věnujeme průběžně 15 hodin na základním kurzu, ale věřím, že základní návod máte. 


Pokud budete chtít více doporučuji kurz akademie rodičovství – Jak mít fajn vztahy s vašimi dětmi. Jsou víkendové pro mimopražské, jsou večer i dopoledne.   


Přeji hodně zdraví celé vaší rodině.

Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Vztahy v rodině
Dobrý den, poradila byste mi nějakou knihu či knihy, která by mi pomohla se vyrovnat s traumaty způsobenými mými rodiči?Na návštěvu psychologa se necítím. Matka nás v dětství brutálně týrala - dávala herdy, bouchala, třískala nám hlavou o zeď, vyhrožovala dětským domovem,apod. Každou neděli/ narozeniny/Vánoce křičela. Jen přišla z práce a otevřela dveře, už na nás řvala (-neustále nám vyčítala úplně všechno - co jsme udělali/neudělai/měli udělat, jak jsou ostatní lepší, že jsme byly u kamarádky, atd.). Než jsem se odstěhovala v 18 ti na koleje, měla záchvaty řevu s výčitkami co půl hodinu/hodinu. Bohužel, celý život jsem jí omlouvala/odpouštěla/snažila jsem se jí potěšit/zavděčit, s 0 efektem. Až s mými dětmi mi došlo, že se nechci s nimi nechci ani potkávat.Odmítám jim brát telefony a posloouchat výčitky,co mám či nemám dělat - je mi 35let.Mé žádosti,ať nás nechají na pokoji, že se jim ozveme absolutně ignorují a volají manželovi a emocionálně ho vydírají.Děkuji za radu.
KATKA
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Katko,


děkuji vám za váš dotaz a důvěru sdílet váš příběh. Z praxe a osobních zkušeností vím, že knížky ani stovky knih nepomohou vyrovnat se s traumaty o kterých píšete. Vzorce výchovy máme v sobě, vzorce chování i komunikace. Ani videa nefungují. Jsou univerzální. A k vyrovnání se s traumatem je třeba jedinečné cesty – té vaší.


Jednou z důležitých a dost složitých součástí práce s lidmi, kteří prošli traumaty je naučit je důvěřovat ostatním lidem. Věřím, že se vám podaří najít odvahu začít zkoušet hledat někoho, komu po určitém sebezapření začnete důvěřovat a necháte jej o sebe pečovat, aby mohla začít vaše další cesta změny. 


Dnešní doba nabízí mnohé možnosti. Třeba by šlo začít pomalu po skype nebo písemně a pak až potkat se osobně. Není to typické, jsou to mé nápady, ale upřímně věřím, že když se s něčím máme vyrovnat tak právě to typické fungovat nemusí všem.  Nebo byste mohla (pokud ráda píšete) zkoušet se z toho vypsat – taková forma deníku. A dá se to posunout tak, že vás někdo vede – řekne vám co máte psát (zadání) a vy to napíšete… Pokud cítíte, že knížky jsou váš začátek cesty – vybírejte srdcem, intuicí. Co vás zaujme zkuste přečíst…co ne odkládejte. Jakákoliv vaše volba bude správně! Nemůžete se splést, pokud budete vybírat vy. To, co si vy vyberete, co vás osloví, je to vaše. Možná to nebude dnes jasné, ale zase až čas ukáže užitečnost pro vás.


Napadá mě ještě, že by mohl manžel nastavit nový způsob komunikace s vaší matkou. Můžete se potkat všichni a on by mohl (pokud by chtěl a pro vás by to bylo těžké), jí říci, co by vám nyní vyhovovalo. Může se stát, že to vaše máma nepochopí, naštve se, urazí anebo dojde ke změně a bude respektovat vaše potřeby.   


Přejí vám i celé vaší rodině vše dobré, a především hodně zdraví. Pokud byste si chtěla promluvit se mnou jsem vám k dispozici v poradně akademie rodičovství.


Srdečně, Katka Novotná

Děti a učení
Dobrý den, chtěla bych se poradit, jestli nemáte nějaký tip. Naše dcera 6 let, předškolačka, od září půjde do školy. Je moc šikovná, už umí písmena a čte i slova, čísla. Nenutíme ji k tomu, sama byla zvědavá se učit, je to pro ni hra... Jediné co je problém je špatné držení tužky. Ví, jak to má být správně, ale i když chvilku ji tak dobře drží, tak za další schvilku ji to sklouzne k tomu špatnému. Mám pocit, že moje napomínání jí leze akorát na nervy :-) Tak jsem se chtěla zeptat, zda to mám nechat být, jestli ve škole od paní učitelky to bude něco jiného a naučí se to až tam... Ve školce ví že tužku drží špatně, ale nikdo ji na to neupozorňuje... Nebo máte nějaký tip, jak jí to vysvětlit? Děkuji za pomoc.
Eva
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Evo,

 

krásně popisujete přirozený zájem dětí o učení a poznávání, jak je to baví a mají to za hru. Čím více jim do toho my dospěláci zasahujeme, začneme jejich učení řídit, děti opravovat, a tak trochu nutit, aby... tu radost z hraní jim bereme. Je to podobné, jako když dítě bude stavět kostky a my ho budeme stále opravovat, vysvětlovat mu, že věž musí být vyladěná i barevně a barvy musí být sladěné od světlé k tmavé. 

 

Já bych doporučovala nechat „správné držení tužky“ až na paní učitelce ve škole. Paní učitelka to dětem vysvětli, celé to bude v jiném kontextu a děti to přijímají jinak.

 

Přeji krásný poslední předškolní čas s vaší dcerou. Hodně zdraví celé rodině.

Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Osobní vzkazy
Dobrý den Kateřino,
děkuji moc za odpověď… a uklidnila jste mne. Shodou okolností (zmiňovala jste montessori přístup) jsem před pár dny pořídila knihu „60 Montessori aktivit pro miminko“ a „Cvičení pro rozvoj řečí“, kdyby jste měla případně ještě nějaké doporučení na vhodnou literaturu bude ráda.

Děkuji a přeji příjemný den

Petra
Petra
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Petro,
na sociálních sítích je mnoho montessori skupin, takže se můžete inspirovat i tam. Ještě pár nápadů můžete najít v knížce Rozvíjíme sebedůvěru dětí, Angie Roseová a Lynn Weissová, Portál. 
Mějte se moc hezky, přeji hodně zdraví a pohody.
Srdečně, Katka
Mimoškolní aktivity
Dobrý den Kateřino,
chtěla bych Vás požádat o odborný názor a radu ve dvou otázkách. Máme holčičku - ted necelých devět měsíců – zajímalo, jak je pro děti v tomto věku (a dále v horizontu cca 2-3 let) důležité navštěvovat různé „kroužky“ – hudební školičky, plavání, cvičení, angličtina apod? Sama mám Aspergerův syndrom, sociální kontakty nijak nevyhledávám, ale malou o to nechci ochudit, je pravda že momentálně se cizích lidí občas bojí, protože je pouze se mnou, tatínkem a občas s babičkou. Věnuji se ji samozřejmě maximálně. Druhá otázka – čekáme druhé miminko, děti od sebe budou cca 12měsíců, mohla byste mi prosím poradit, jak se alespoň teoreticky připravit na péči o dvě takto malé děti najednou, jak podpořit jejich sourozenecké vztah apod.? Předem velice děkuji. Petra
Petra
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Petro,


děkuji za váš dotaz. Malé děti jsou biologicky vybavené, aby objevovaly svět, aby se učily, zkoumaly. Mají velkou chuť (motivaci) se učit. A to vlastním tempem a způsobem. Vůbec nepotřebují žádné kroužky. Potřebují vás – svojí mámu, potřebují chodit ven, do lesa, na procházku a objevovat a zkoumat. Je fajn zajít například na hřiště, kde jsou i ostatní děti, ale rozhodně nepotřebují plavání, hudební školičku, cvičení, angličtinu, tenis, keramiku, judo, kreslení. Můžete si kreslit s dcerou, matlat modelínu, hrát si s čočkou, hrachem, fazolemi (to milovaly moje děti – mísu pohanky a v tom schované různé malé předměty a stále dokola je nacházely). Některými aktivitami se lze inspirovat například v montessori přístupu. Děti budou šťastné a spokojené i bez kroužků. Tím jsem si 100% jistá. Otázka je jak to zvládnou rodiče.


Z dětí, které mají odmalička vše naplánované a nalajnované, vyrůstají přestimulované děti, které se nedovednou samy zabavit.


Gratuluji k dalšímu členovi rodiny. Pokud jsou děti takto blízko u sebe – bere se to ještě jako dvojčata. Obecně platí si vše připravit co nejvíce dopředu. Ideální je mít i v mrazáku před nástupem do porodnice něco navařeno do zásoby. Vyplatí se nemít moc velké ambice (ano cesta na nákup a zpět může trvat i 2 hodiny a co) – prostě s dětmi být, užívat si je (zpětně to děsně uteklo) a některé činnosti synchronizovat.


Jejich sourozenecký vztah nejvíce podpoříte tím, že jim do toho nebude zasahovat. Sourozenecký systém je první sociální laboratoř na experimentování se vztahy s vrstevníky. V tomto kontextu se děti podporují, vyčleňují, učí se navzájem, bojují, milují, hrají role - oběť, viník, útočník, poražený. Učí se spolupracovat, vyhrávat a prohrávat, přátelit i odcizovat. Naučí se, jak získat uznání druhého a zažít ten pocit prohrát. To všechno potřebují k dalšímu životu ve společnosti. Pokud jim rodiče umožní s respektem se takto ve vztahu “vzdělávat” a nezasahují, dají svým dětem do dalších vztahů velký dar.

 

Pokud máte sourozence, tak vaše zážitky a zkušenosti z dětství budete promítat do vztahu vašich dětí, to je třeba zreflektovat. Často tak moc chceme, aby naše děti měly hezký sourozenecký vztah, že svými vstupy mezi ně způsobíme opak.


A ještě jeden tip – je fajn přemýšlet o každém dítěti zvlášť. Každé bude jiné a s každým mít samostatný vztah, nikdo se necítí milován v páru nebo ve skupině!!!


Téma sourozenci – je docela široké (na seminářích akademie rodičovství se mu věnujeme 3 hodiny) a neumím zde v písemné podobě přinést vše. Vytáhla jsem to nejvíc nejdůležitější a nejméně diskutované či psané.


Když budete chtít cokoliv v budoucnu probrat – budu tady či v poradně Akademie rodičovství.


Přeji vše dobré. Především hodně zdraví vám i celé vaší rodině. 

Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství

Emoce dětí
Dobrý deň, viete mi prosím doporučiť kvalitnú literatúru, čo sa týka emócii ich pomenovania a práce s nimi. Ďakujem za túto poradňu a Vašu ochotu pomôcť.
Linda
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Lindo,
osobně mám moc ráda:

Molekuly emocí - Věda o medicíně těla a duše, C

Srdečně, Katka Novotná, akademie rodičovství