Víte, pomoci můžete jenom tomu, kdo o pomoc požádá. Ona vůbec generace našich rodičů to má nastaveno tak, že jsou tu od toho aby nás chránili, byli tu pro nás, a vůbec nejsou připraveni na přijímání pomoci (většinou). Moje dcera o mé mamince říká že je jako sokolka - vše zvládne sama, nic nepotřebuje, jako správná hrdinka vše zvládne i ve svých 80 a očekává obdiv. I když se přes 30 let snažíme na ni působit že my jsme tu pro ni, nebere to. Stejně to měl můj otec, můj tchán - jako přes kopírák.

Mému muži je „jen“ čtyřiašedesát, ale kdyby mi jednoho dne řekl, že má rakovinu, ale nepřeje si, aby to náš syn věděl, řeknu mu, že je to nesmysl, že jsem před synem nikdy nic důležitého netajila a rozhodně nemám v plánu hrát před ním divadlo, že je všechno růžové a rodiče tu budou ještě léta. A že i kdybych to měla v plánu, tak nejsem dlouhodobě takového hereckého výkonu schopna.

Neexistuje žádné morální právo na to, aby partner nemohl probrat se svými dětmi fakt, že možná brzy bude vdovec/vdova...

Navíc je dobré si uvědomit, že duševní síly některých starých lidí už dávno nejsou, co bývaly a někdy v takové míře, že je třeba jejich tvrzení a rozhodnutí brát s rezervou. Moje matka mi měsíc před smrtí (měla rakovinu ale přišlo se na to až když měla mrtvici a ochrnula jí tvář a levá ruka, bylo jí třiaosmdesát let), když sotva stála na nohou, zakazovala, abych se k ní nastěhovala a starala se o ni. Chtěla, abych vždycky jen tak obden přišla a zase odešla, přičemž ona už prakticky nebyla schopna ani dojít na toaletu. Zůstala jsem u ní i přes její zákaz a zhruba za den a půl uznala, že je to dobře...

Já bych se domluvila s maminkou. Rozhodně bych tátovi neříkala, že to vím, když mi to maminka řekla s tím, že to vědět nemám. A ještě víc rozhodně bych to neříkala ještě sourozencům. Tisíckrát s tím rozhodnutím nemusím souhlasit, ale není to mé rozhodnutí ne?

Doporučuji stranky www. umirani.cz, je tam velmi dobře napsáno, jak hovořit s nemocnými atd. Spousta cenných rad.

Rakovinu často prožívají blízcí daleko více a hůře, než samotní postižení. Vím dobře, o čem mluvím.... Jestli nechce o tom mluvit, má k tomu jistě důvod. Třeba jen ten, že nechce své blízké trápit .

Tím, že o nemoci nechce mluvit, trápí daleko víc sám sebe. Já to tedy chápu, já taky nechci být okolí na obtíž a hlavně nesnáším, když mne někdo lituje. Ale zase sdílená starost se říká že bývává poloviční starostí.

Taky bych nedávala najevo, že to třeba i se sourozenci víme. Ale snažila bych se pomoct matce s provozem domácnosti, aby se jí maximálně ulevilo a mohla pečovat o manžela. Ale když to otec nechce s rodinou probírat, nemá cenu mu to cpát.

Můj otec zemřel na rakoviu. Všechny jsme to věděli jen on pořád tvrdil že má chřipku a že nemusíme mít strach že se z té chřipky dostane. Tvrdil to i několik hodin před smrtí. Až časem jsem pochopila že mu říct že má rakovinu nechtěl. CHtěl se s sní poprat sám a né mu to připomínat. Neříkejte mu to , nechce to slyšet. Když mu řekne vaše sestra, bratr, vy a vaše matka bude si myslet že ho už odepisujete.

Jak asi tatínkovi chcete pomoci? Litovat ho? Dodávat mu pozitivní náladu? Nemyslíte, že to je pro řadu lidí ještě horší, když najednou všichni kolem mluví o tom, co chce mít jako niternou věc?

A samozřejmě - pokyn mamince, "nic nikomu neříkej", je jako, kdyby to dal do televize! Nemyslíte, že nejlepší pomoc je taková, chovat se k tatínkovi přirozeně, jako byste na něm nic nepozorovali? A léčbu nechat lékařům?!

Jako sorry, ale ani nemocní rakovinou nemají nárok na tak neskutečné sobectví jako je požadavek, aby trápící se příbuzní, kteří něco vidí, hráli, že nic nevidí..

Víme.ze jednou musíme odejit všichni. Těžko rict co je lepší.smířit se s tím.ze už tu tak dlouho nebudu a nebo si život prodloužit ozařováním, ,chemoterapii.někdy mám pocit, ze moderní medicína prokleti a vim ,ze dlouhé čekání na smrt je horší.než smrt samotna.

Je fakt, že v 80 prakticky nemá chudák moc perspektivu. Co nezvládne nemoc, dorazí náročná léčba, která člověka (obzvlášť v jeho věku) zanechá zcela vyřízeného a často odkázaného na pomoc druhých. A naději na nějaké uzdravení už stejně moc nemá, spíš se bude potácet po nemocnicích a bude to na nic. Není to jednoduché.

Ano, souhlas. Ale jak můžete urovnat své věci a zemřít mezi svými, aniž byste jim řekl, že jste např. nevyléčitelně nemocný. Navíc...rakovina bude pokračovat a jednou prostě ulehne a bude potřebovat pomoc okolí. Tohle nejde tajit.

To, zda bude podstupovat léčbu nebo ne, je věc jiná - a okolí by mělo jeho přání respektovat.