Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobry den pani doktorko. Mam pritele cizince(Itala)a nas vztah je vazny.Chteli bychom se proto spolu sestehovat (tedy ja za nim do Italie, protoze mluvim italsky, on cesky neumi),ale moji rodice jsou zcela zasadne proti. Jednak jsem jedinacek a odjela bych jim pry daleko, ze by byli sami, a vubec se jim ani nelibi,ze mam vztah s cizincem (oni neumi ani zadny cizi jazyk pro nejakou komunikaci) a nechapou jak si spolu muzeme rozumet ( pritom ja se ucim italstinu jiz 10 let).Jsou na mne protivni a davaji mi najevo jak je jim muj vztah proti srsti. Moc mne jejich postoj trapi. Konecne jsem po letech samoty nasla muze,ktereho bych si chtela vzit,ale jak prekonat zarmutek z toho, ze moji rodice jsou absolutne proti?Nechci je utrapit (jak pisi,jsem jedinacek a hodne mi v zivote dali- dluzim jim pekne zachazeni apod.),ale sveho partnera miluji a chci s nim zit,ale nechci zranit sve rodice. Nevim, jak se mam zbavit vycitek kvuli rodicum- co ze jsem jim to udelala?!

Dobrý den, žiji v manželství,kde jsem nespokojená.Jsem celkem rozhodnutá odejít od manžela, jen stále bojuji s proviněním.Jestli ho můžu opustit, jestli ho můžu téměř v 45 letech nechat samotného, jestli můžu rozbít rodinu (máme 14 letou dceru). Nebo je lepší zůstat a odtrpět,protože si v tom vztahu nedokážu najít to své....

Dobrý den paní doktorko,můj dotaz se týká mého manželství,ve kterém už z mé strany není láska,ale spíš jen povinnost k dětem.S manželem se nehádáme,ale také spolu už nejsme schopni moc komunikovat.Už několik let spíme jen vedla sebe,ne spolu.Děti už jsou dospělé(19,17),přesto na ně stále beru ohledy.Oba ještě studují a nechci ohrozit jejich studia,jak psychycky,tak finančně.Ale mě ten náš citově prázdný vztah dost dusí.Jenže nejsem z těch,co by dokázali mít vedle manžela ještě milence.Jak tohle řešit?Přiznám se,že mám strach,abych rozvodem neublížila dětem,přestože jsou skoro dospělí a už brzy půjdou oba z domu.Dcera je již na internátě a syn půjde příští rok na vysokou,takže bude na koleji.Ráda bych byla ještě šťastná a měla citově plnohodnotný vztah,ale není to příliš sobecké,zničit díky tomu dětem rodinu? Děkuji za odpověď.S pozdravem Hanka

Je mi 38let,jsem vdaná 13let a mám dvě děti.9let jsem byla na mateřské,2roky chodím do práce-nemám žádné koníčky a ani čas na ně.Manžel se věnuje tenisu a dny kdy má volno a já jsem doma-tráví na kurtech.Já s kamarádkou jsme 2x vyšly na diskotéku a problém je,že nám to bylo vytknuté-že jako na matky a vdané ženy se nesluší chodit na podobné akce v noci.Můj dotaz zní-zda mají manželé pravdu .Každý z nich má svoje záliby a kvůli dětem se nedá společně někam jít.Taky musím napsat,že je podobné akce nebaví.Máme je respektovat a sedět doma-přitom tolerovat jejich koníčky?Děkuji z a odpověď.

Dobrý den. V nedávné tiskové příloze MF o ženských "zbraních" uvedla autorka článku Lenka Treglová Vaši citaci o tom, jak pomalu přimět partnera, který odmítá vstoupit do manželského svazku, aby tak nakonec učinil (to stejné i ve zmínce o dítěti). Myslíte si, že, a to zvláště v dnešní době, je dobré partnera, partnerku do něčeho takového i "pomalu" tlačit? Oba by přece manželství, dítě, měli chtít (i z lásky, krásného vztahu)upřímně a ne druhého "lámat". I z důvodu, že se jim to může časem vymstít tím, že jim to "dotlačený" při první hádce, příležitosti, může předhodit a takto se k tomu vracet. Myslím si, že je potom i rozumnější zůstat ve volném svazku. Petr

Část 2: Nyní říká, že jsem se rozhodla žít si po svém, on že se podle toho zařídí. Když jsem se ptala, co to znamená, jestli snad nějakou výhružku, řekl že to neznamená nic konkrétního, ale že i on se bude rozhodovat podle svého. Myslíte si, že je špatně, že jsem si to udělala posvém i přes jeho nesouhlas? Víte nechtěla bych o ten vztah přijít, ale na druhé straně přece jsem svobodný dospělý člověk a mohu se rozhodovat podle svého rozumu. A na tomhle snad není nic tak špatného. Koneckonců jestli to pro něho bude v budoucnu důvod k rozchodu, asi ta jeho láska za moc nestojí co? Je mi z toho moc smutno a nevím, jak se chovat. Dělat, že se nic neděje? Snažila jsem se mu své důvody vysvětlit, že nechci kariéru, ale že vzdělání považuji za důležité a navíc snad by nám to mohlo třeba i nepřímo pomoci k vytouženému dítěti. Zdá se, že mi je nevěří, nebo snad jako by to neslyšel. Děkuji za Váš čas i případnou odpověď.

Část I: Vážená paní doktorko, i já bych ráda požádala o radu. Objevil se nám ve vzahu s přítelem jeden podle mě docela zásadní problém.Mě je 32 let,jemu 41,žijeme spolu přes 4 roky,oba rozvedení bezdětní.Téměř dva roky se bezúspěšně snažíme o miminko,o které oba moc stojíme.Máme za sebou i jedno neúspěšné umělé oplodnění,chystáme se na další.Je Vám asi jasné,že je to pro nás oba dost psychicky náročné,a i proto jsem se rozhodla,že je potřeba odvést myšlenky též k něčemu jinému a rozhodla se,že si dodělám vysokoš.vzdělání.Bohužel můj přítel nesouhlasí a to je právě ten náš problém.Rozhodla jsem se i přes jeho nesouhlas podat přihl. a jsem na VŠ přijata. Přítel to nyní bere jako že mám jiné priority (kariéru apod.), což je nesmysl,ne každý kdo má VŠ musí nutně dělat kariéru,po dítěti toužím, je to pro mě č. 1, ale přece nemohu sedět doma a plakat, že se nedaří.Roky jsem si v duchu vyčítala, že jsem si vejšku neudělala,i když na to myslím mám. Přítel sám VŠ má.

na svého ochránce před 11 lety. Sehnala jsem si i jeho adresu, jen nemám odvahu na ní napsat. Tenkrát mi jí dal, bylo tam i tel. číslo, ale když jsem tam volala nebyl doma. I po těch letech na něj nejsem shopná zapomenout, často myslim na to , jak žije, co dělá. Sama mám už dva syny a přemýšlím, zda na získanou adresu napsat nebo si uchovat vzpomínku na člověka, který snad jediný mě v životě bránil. Bojím se, že bych mohla být sklamaná, vidět ho po těch letech, ale zase bych to nějak uzavřela. Můžete mi prosím napsat Váš názor?

Aspoň pak vyjednal s otcem, že si pro to můžu zajet, až ona nebude doma. Od té doby se s námi otec přestal bavit. Ještě bylo pár rozbrojů, ale ty šly okolo mě, protože spolu dělaly. On se snažil tátovi domluvit. Prožily jsme spolu ještě pár krásných týdnů, kdy mi oznámil, že mi u nich našel práci a našel nám i bydlení, ani jsem nepřemýšlela, že nepůjdu, neměla jsem co stratit. Školu už jsem stejně nestihla dodělat, nic mě tu nedrželo. Šla bych, i když jsem věděla, že bydlí s nějakou paní, s jeho vyprávění jsem vytušila, že jí asi nemá tak rád, protože už byl rozvedený, zřejmě s ní bydlel kvůli práci, protože pocházel z druhé strany Čech. A pak najednou měl přijít a já měla takové tušení, že zůstanu sama. Stáhla jsem se do sebe, protože už toho na mě bylo moc a nechala ho odjet, bez výčitek beze slova. Rok jsem nebyla schopná myslet na nic jiného, po čase jsem se vdala, ale byla to hrozná katatstrofa. Manžel mě týral,po 7 letech jsem se rozvedla. Vždy,když mi ublížil, vzpoměla jsem si

Stavěly se u nás dálnice a otec si tam našel kamaráda, chodil k nám na kafe a otec ho pozval i na narozeniny, a tam jsme se nějak zblížily. Byl pro mě takové vysvobození z toho stereotipu a začaly jsme se scházet v jeho služebním autě. Vždycky jsme zajely někam k lesu a chodily na procházky. Věděla jsem, že to jednou skončí, protože stavby se blížily ke konci a on nebyl od nás. Občas jsme mohly přespat u mého strýce, tak jsme si vážily těch chvil, že ranní loučení bylo vždy hrozné. Pak se to ale domákla macecha a přišlo to nevyhnutelné, vyhodila mě z baráku a já řekla, že už se nevrátím, že to bylo naposledy. Chvilku jsem mohla zůstat u mé sestřenice, vzala jsem si jen pár věcí a šla. Večer jsem to vyprávěla mému milenci ajeho reakce mě strašně překvapila. Myslela jsem, že je to jen románek, že mě chce jen na pomilování. Druhý den se strašně pohádal s otcem, jí dal pár facek, ale nějak se to minulo účinkem. Měla jsem u nich na baráku vaškeré své věci, maturitní otázky, nechtěla mě tam

Dobrý den paní doktorko, chtěla bych Vám vyprávět kousek příběhu z mého života. Omlouvám se, že neuvádím jméno, ale mám k tomu své důvody. Ve 14cti letech jsem při automobilové nehodě přišla o matku. Otec naprosto neřízeně pil, já se musela naučit veškeré domácí práce, být schopná se postarat o mladšího brtra a zvládat ožralecké výbuchy mého otce. Za dva měsíce si přivedl domů naši macechu a já se radovala, že se mi ulevý a budu prožívat sice poznamenané dětství hroznou tragédií, ale bez všech těch sterostí, které mému věku nepříslušily. Opak byl pravdou, ona chlastala ještě víc než otec, byla z hrozné rodiny, takže všechno vzalo za své. Uvědomila jsem si, že jsem přišla i o otce, protože mě tak nesnášela, že pořád popichovala otce proti mě, několikrát mě vyhodila z baráku atd. Bylo to hrozné, ale i přesto jsem se snažila přežívat vedle nich aspoň s nějakým odstupem. Hodně jsem pracovala na brigádách a jezdila i od školy na 4 měsíce do Německa na praxe. V 18 letech se vše změnilo.

Dobry den, pani doktorko, taky se vas na neco zeptam :o) Mate zkusenosti se zenami, ktere se rozhodly nemit deti? Mivaji po letech vycitky? Bude mi ctyricet, deti nemam a uz definitivne musim vyresit, jestli to tak necham nebo ne: Mam se skvele, mam bajecneho (ale podstatne mladsiho) pritele, miluju sve hobby (ktere bych s velkou pravdepodobnosti musela omezit/opustit, protoze uz tak ho dotuju). Deti mi nikdy nic moc nerikaly, pri vsi snaze je chapu predevsim jako ZODPOVEDNOST, az pak SNAD taky NEKDY radost :o( Nechce se mi obetovat se rodine (nejsem domaci typ, rodice nefunguji, na chuvu nevydelam). Pritel taky neni zadna maminka a co kdyz si s nim prestanu rozumet (jak se znam, nebudu rodinu udrzovat kvuli diteti)? Ve spolecnosti, ktera vas necha financne spadnout na dno za to, ze ji rozmnozujete, se mi pak dite stane BREMENEM :o( A ty vycitky svedomi, kdybych je snad chtela nechat tatinkovi!!! To jsem se rozohnila :o))) Co rikate, budu jednou litovat?

Reakce na Zinu, 7.8.: Milá Zino, stav, který popisujete, znám. Prošla jsem si tím před deseti lety. Až když jsem začala zase pracovat, uvědomila jsem si, kde jsem v období mateřské dělala chyby a napsala jsem si na papír, jak se stavět k této situaci, kdy se člověk cítí jako v kleci(pro příště). Odpověď paní doktorky se s tím shoduje.Je to tak, myslete na sebe jinak, važte si sebe, to, co děláte nyní, má obrovský význam,dopředu se nelitujte pro věci budoucí. Nyní čekám druhé dítě a jsem sama zvědavá, jak dokážu rady, na které jsem si přišla, realizovat v praxi. Doufám, že to půjde. Uvědomuju si totiž, že se mi dobře radí, když v té situaci zrovna nejsem :-) Mějte se krásně.

Ještě dodatek, nemám žádné kamarádky s dítětem, jen svobodné, občas přijdou, pokecají a zase jdou, a nejsem schopna se třeba na procházce seznámit s jinou maminkou, přemýšlela jsem i o nějaké činnosti jako je plavání s dítětem, ale bohužel naše mimčo má trochu zdravotní problémy, takže podobné aktivity jsou zatím tabu. Ale určitě i to, že je víc plačtivé a já ho nedokážu nechávat vyplakat zesiluje stres. Nevím co dělat, bojím se, že skončím v domácnosti, protože už nebudu schopna ničeho jiného a s dítětem neseženu dobrou práci, vždy už budu šidit buď dítě nebo práci. Ach jo.:-)))

Trochu se nám i zhoršil vztah, jsem nervní, unavená, zatímco náročné a dobře placené zaměstnání jsem hrdě zvládala, doma stíhám jen s vypětím sil. Nemám ani chuť na sex, což začalo v těhotenství, kdy jsem měla zdravotní problémy, mám pocit, že už jsem si vytvořila nějaký blok. Hlídání bohužel nemáme, jen moje nemocná matka je ochotná jednou týdně dopoledne na dvě hodiny pohlídat, manžel taky občas, ovšem to pak rychle zařídím co potřebuji a letím domů, jestli je vše v pořádku, nijak si to neužiju, což ještě můj stres zvyšuje. Snažím se vymýšlet nějakou činnost, aby se náš vztah nezvrhl jen na domácí hovory o kakání a papání, byli jsme už i na dovolené, ale byl to zase stres, mimču změna prostředí nedělala moc dobře. Manžel není nakloněn tomu, aby nám dítě hlídal někdo cizí a já to chápu, pokaždé jiné slečně bych dítě nesvěřila, pravidelnou spolupráci s nějakou studentkou bych nechtěla riskovat kvůli možné nevěře a starší paní jsou nedostatkové. Momentálně se cítím v pasti. Co s tím?

Dobrý den, mám takový problém, jsem na mateřské, mám 4měsíční miminko a jsem strašně unavená, fyzicky i psychicky. Jsem doma pár měsíců a už teď mi chybí moje zaměstnání, sice náročné, ale zajímavé. Bohužel už se do něj nebudu moci vrátit, po třech letech budu ve svém oboru, který postupuje mílovými kroky, zase úplný začátečník. Navíc to není obor, který by šlo třeba dělat z domova nebo který by se slučoval časově s péčí o díte. Nemám ani čas ani sílu teď studovat něco jiného. Taky jsme žili celkem rušným životem - kino, tanečky, divadlo a teď nic! Svoje dítě opravdu miluju a vzorně se o něj starám, ale jsem z toho věčného chování, přebalování a krmení už nějaká unavená, z čehož mám ale ještě ke všemu výčitky svědomí.Starám se i vzorně o domácnost, jsem na to přímo naprogramovaná, manžel sice pomáhá i dítěti se věnuje, ale valná většina povinností je na mně. Dokonce bych řekla, že manžel je i rád, že už nikam nemusíme do společnosti a že je teď zajištění rodiny na něm. ...pokračování

Dobrý den paní doktorko, jsem vdaná 21 let a vztah s mým mužem začal už na VŠ. Máme 2 samostat. děti, (20 a 17 let). Oba pracujeme jako manažeři ve vysokých funkcích a jsme časově dost vytížení. Bohužel já o dost více. Mívám sérii po sobě následujících služebních cest a náročných pracovních úkolů. Mým problémem je sladění chodu domácnosti s aktivitami všech jejich členů (dcera studuje medicínu, syn je vrcholovým sportovcem - trénigy, víkendové závody apod.). Každý máme málo času a pokusy o dělení prací po čase selžou díky nedůslednosti v mé nepřítomnosti. Problémem je také nedostatečná podpora mého manžela, který má konzervativně zafixováno, že vaření, praní, žehlení, uklízení, péče o zahradu apod. je povinností žen a pokud chci dělat tzv. kariéru, ať si ji dělám, ale domácnost má přeci každá ženská a když ji nezvládám, tak prostě musím někde ubrat. Výpomoc v podobě ext. služeb zásadně odmítá.Jsem docela unavená a ráda bych situaci změnila. Ale jak na to? Děkuji

Vážená paní doktorko, chtěla bych Vás poprosit o radu. Moje svobodná a bezdětná 28 letá dcera začala žít s rozvedeným mužem se čtyřmi dětmi. Vidím, že vztah myslí vážně ona i on. Trvá již 3 roky. Jak mám tuto situaci řešit? Mám se s tímto zklamáním ve dceři smířit. Teno vztah se mi nezdá normální a perspektivní. Co dělat?

Dobrý den, paní doktorko,prosím o radu s tímto problémem.Jsme s přítelem půl roku, jsme zamilovaní, ale často se hádáme. Bydlíme asi 30km od sebe,on podniká a má svůj dům na vesnici, já jsem sekretářka a bydlím v pronájmu ve městě. Přítel ví, že mě práce neuspokojuje a že bych raději bydlela na venkově a přemlouvá mě už 3 měsíce, ať dám výpověď, nastěhuju se k němu a pracuju s ním. Já přemýšlím o změně zaměstnání,ale chtěla bych se vrátit ke své původní práci jako učitelka, což by šlo i kdybych se k němu odstěhovala.Ale on na mě naléhá,abych to udělala hned a mně se to nelíbí. Tvrdí,že pokud spolu nedokážeme pracovat, nemůžeme spolu ani žít, nebo že pokud mu do měsíce nepomůžu s podnikáním (administrativou),budeme na tom finančně špatně.Chtěla bych si zachovat svůj svět,práci,na něm nezávislou,ale to je pro něho nepřijatelné. Chce se mnou všechno sdílet a já mám prý problém,že to nedokážu. To ale není pravda,já jsem souhlasila a moc ráda, že se nastěhuju v létě.Moc mě to všechno mrzí.

Dobrý den. Určitě mi poradíte. S přítelem (on 30 let, já 27, oba VŠ)žijeme dva roky. Máme hezký a stabilní vztah, přítel je zodpovědný, hodný, pozorný, hezký, chytrý, 97% času přijemný, má dobré geny a o mě se snad dá říct skoro totéž :o) Žijeme sami v pronajatém bytě a oba máme svou fajn práci, trávíme tam dost času, přátel moc nemáme, víkendy trávíme celé spolu sportem, výlety, tancem, zábavou, lenošením... Kamenem úrazu je jediná věc: Do všech domácích a ženských věcí mi mluví (to jsou ta 3%, kdy je nepřijemný). Říká mi, kdy mám prát, mluví mi do toho, kam věším prádlo, co mám na sobě, jak vařím, jak stelu postel, ponouká mě, abych si kupovala drahé boty, o které nestojím a oblečení, které bych si sama nevybrala... O všech těchto věcech má naprosto jednoznačnou představu (max. jedna pračka za tři dny, žehlit průběžně, tohle mrazit, tohle ne, ten kabát od tvojí mámy...no to je ale hubertus! Ty nejdeš plavat v bikinách? tak to se k tobě na plovárně nebudu hlásit!)Co s tím mám dělat?

Dobrý den paní doktorko, píšu si k Vám spíš o podporu a dobré slovo.Pročítám průběžně Vaše odpovědi čtenářkám a takovým spojovadlem,který na mě z Vašich rad vyskakuje je,že každý má právo si s podobou svého života naložit jak uzná.A že se v něčem liší od ostatních nemá příliš váhu.U mě to vypadá tak, že od skončení střední školy uplyne dlouhá doba,než začnu žít rodinou. Teď je mi 25 a ceká mě ještě pár let vysoké školy,protože si jí různě přerušuji,ať už studijními nebo pracovními pobyty v zahraničí. Měla jsem i období,že jsem studium musela ukončit a šla pracovat.Já s tím nemám problém.Co mě ale vysiluje je vysvětlovat to svému okolí.Nejen tomu nejbližšímu,ale i lidem,kterým by do toho mohlo být houby.Neustále stejné dotazy,kdy už skončím a začnu normálně žít.Pro mě ale je to normální žití.Jenom to vypadá trochu jinak,než to většinou bývá-totiž že se v 24 letech skončí vysoká a jde se pracovat.Celkem fungují pořád stejné odpovědi,ale vyždímává mě to:-) Mějte se hezky:-) Klára