Solidní článek. V raném věku je hlavní zkoušet. Zkoušet těch sportů co nejvíce aby samo dítě nebo i rodič poznal, co by bylo to pravé. Ono když ten synátor jen zkusil fotbal a nehraje nic jinýho tak se nikdy nezjistí, že by s něj byl třeba super čtvrtkař.

Rodič má být pozitivním příkladem, rodič má své děti podporovat. A to platí nejen ve sportu, ale i v (celém) životě.

Zastávám se všemi deseti autorky. Ve 30ti letech, už jako maminka 4lete dcerky, jsem stále vrcholovou sportovkyni - aktuálně v ceske reprezentaci. A mohu za to poděkovat mym rodičům, protoze presne splňovaly všechna ANO, ktera autorka vypsala a vyhnuly se všem NE. Byli prostě skveli! Jsou mi oporou do dneska a vždycky mi naslouchali. Díky nim sport miluju a díky nim me sport naučil mnoha životním hodnotám. Větu "nedej bože, aby se z něj stal sportovec", nechapu. Závodní a vrcholový sport me naučil pokoře, fair play, vazit si sebemenšího úspěchu lidi kolem sebe, pochopení, že člověk v živote musí bojovat, pokud chce něčeho dosáhnout a ze to občas boli.. Mluvim i o pratelstvi, praci, vztazich. Dekuju za tenhle článek!

>Větu "nedej bože, aby se z něj stal sportovec", nechapu.

Já vám to vysvětlím. Různí lidé mají různé pohledy na otázku smysluplného naplnění života.

Spíš by mě zajímalo, jak vychovávat dítě, aby se z něj náhodou nestal sportovec.

Běžte mu příkladem v trávení života na gauči.

Znicit diteti detstvi tim, ze z nej vychovate sportovce, je zverstvo. Nejlepsi je prirozeny pohyb jako lezeni po stromech, utek pred majitelem tech ukradenych jablek, hod kamenem pres reku apod.

Hezký den, Jaroslave,

nemůžu souhlasit se zobecněním, že výchova dětí ke sportu je zvěrstvo, vysvětlím na zcela subjektivním příkladu :). Na své dětství plné pobíhání po lese, bruslení na zamrzlém rybníce, lezení po stromech, vzpomínám se stejnou radostí jako na zážitky z basketu, florbalu,  aerobicových soutěží. Na organizovaném sportu si cením toho, že mě naučil týmovosti, silné vůli, vědomí, že když na začátku něco nejde, neznamená to, že to tak bude napořád, že z nečistě vyhraného zápasu člověk nemá radost, naučil mě poznat, kdy je třeba víc zabojovat, kdy naopak skousnout porážku a dál se připravovat na nové výzvy. Vrcholový sportovec ze mne nevyrostl, sportovec  ano a své dětství jako zničené nevnímám, naopak. Obdobné zprávy mám i od svých přátel z řad stávajících nebo již bývalých vrcholových sportovců. Lví podíl na pozitivních zážitcích měl přístup rodičů, ne pouze sport jako takový. O tom proč a jak se ale rozepisovat nebudu, i o tom je totiž článek :)