Chybka je v tom, že spolu páry žijí před svatbou. Proč by se muž ženil, když má vše i bez svatby? A aby žena zůstávala s někým, kdo si jí nechce vzít, je pro ní ponižující.

No, tak celkem pochopitelně jsem s ženou žil nějakou dobu před svatbou, přeci nebudu kupovat zajíce v pytli.

Když ona svatba není jen "ten papír", je to veřejně projevený slib, závazek a oba na takovou záležitost prostě "musí mít". Já bych slabocha, pro kterého je svatba jen kus papíru rozhodně nechtěla....

No to by mě tak zajímalo, co na to řeknou lidi. Holka, zapoj vlastní rozum...

jsou spolu dost dlouho na to, aby si udelali jasno jake jsou jejich vzajemene predstavy o budoucnosti, kam jejich vztah miri a za jakych podminek.

Meli by si otevrene promluvit, treba i s pomoci neutralniho prostrednika a pak se rozhodnout zda vysledek vyhovuje obema stranam. Jestli ne, proc dal seckavat ve vztahu, jehoz forma je neuspokojiva aspon pro jednoho z partneru?

Když přede mnou někdo řekne "přítel", tak mi vstávají vlasy na hlavě. Přítel = kamarád. Muž, se kterým žena žije, nebo s ním má děti, nemůže být kamarád. Proč nepoužijete výraz druh, partner, nebo (jak píše paní Pokorná) milenec?

Protoze milenec nemusi byt partner. 

Nedá se nic dělat, životní styl se posouvá někam jinam. I výrazivo. Slovo "přítel" znamenalo kdysi něco úplně jiného, pro situaci v článku se dřív hodilo spíš slovo milenec, milenka (obsahuje přece v sobě slovo milovat!) nebo to trochu strohé druh, družka. Nevím, jaký bych měla náhled na situaci, kdybych byla v jejich letech. Asi by mi bylo líto, že někomu nestojím za to, aby se "vázal". Znala jsem kamarádky, které nenašly partnera do trvalého vztahu, ale moc toužily po dítěti. Tak si ho prostě pořídily za svobodna, neudaly otce a tu "ostudu" už nějak unesly. Je pravda, že dnes to už žádné stigma není. Jedno ale vím zcela určitě. Moje dítě by v tom případě mělo moje příjmení. Proč by se mělo vycházet vstříc jakési tradici, že dítě má příjmení po otci? Když moderně, tak moderně.

Naprostý souhlas. Je mu dobrá na hypotéku, je dost  dobrá, aby s ní měl děti, ale nestojí mu za to, aby si ji vzal. Já bych děti po chlapovi, který si mě nechce vzít, nepojmenovala.

Všechny ty řeči na co papír atd. jsou jen kecy  a všichni "pro i proti" to tady ví. U psích knížek prostě vyhrál chlap, který měl  psychicky navrch. Žena se přeci jen trochu věku více bojí. Zadňovrátkař couvne, když prozře, že mladší a krásnější už nebude, že už se mu taky vždycky nepostaví a že může být nakonec rád za to,. co má doma. Ten muž s velkým M prostě hraje dvojí hru.

A když jsou sezdaní, tak couvnout nemůže?  Nevnucujte ostatním svůj pohled na věc.

Znám hodně nesezdaných párů, mají spolu i děti. Je fakt, že je to většinou muž, který se nechce ženit, protože je to přece jen formalita. Zvláštní je, že ve všech případech má dítě příjmení po otci /opravdu ani v jednom případě se nejmenuje po matce/. To už mužům nevadí, že musí na matrice vyřizovat formality? Vždyť by to dítě měli stejně rádi ať má příjmení jaké chce ne? Tak nechápu, k čemu zbytečné papíry. Pro mě je svatba jakýmsi symbolem - muž dává ženě najevo, že je ta jediná, se kterou chce strávit společný život a naopak. Myslím, že bez symbolů a tradic by náš život byl o něco hezkého zbytečně ochuzen. Stejně jako si dáváme dárky na vánoce, na valentýna, přejeme si všechno nejlepší k narozeninám - to všechno jsou symboly toho, že mi na druhém člověku záleží. Ne, nejsem proti nesezdaným párům. Ať si každý žije jak uzná za vhodné. Ale já jsem byla ráda, že můj manžel mi dal před celým ostatním světem najevo, že právě já jsem ta, se kterou chce žít a že k sobě patříme.

Také nechápu, proč ženy, které se chtějí vdát, ale ten jejich si je vzít nechce, nepojmenují děti po sobě. Když děti pojmenují po otci, nebude mít už žádný důvod si je vzít.

Asi si tak s ní není jistý. Jasná zadní vrátka. Na svatbě není nic špatného. Neznám jediný důvod proč ne. Před pár lety se to možná vyplatilo, kvůli daním...

Žena má obavy o budoucnost, dokud se nevdá. Muž nemá obavy o budoucnost, dokud se neožení.