Pro mě kroužky nikdy prakticky žádný význam neměly a netoužila jsem po nich, byť jsem v dětství pár navštěvovala. Nejraději jsem si volně hrála venku nebo si četla. Akorát mě to táhlo ke koním, které jsem i také ve 14 sama vyhledala a byl spokojená. O závodění mi nijak nešlo, o zdokonalování ale ano. Naštěstí jsem vždy našla klub nebo soukromníka, kde to šlo provozovat. Na systematické zdokonalování (bez nutnosti apriori směřovat k nějakému "profi sportování") stačí prodle mě např. pravidelnost, napr. dvakrát do týdne. Je škoda, jak se níže píše, že je dnes problém takové kroužky sehnat.

No, zase tak moc těch rodičů není. Kluk chodí na fotbal a holka na atletiku a nevidím tam žádné dítě, které by se na to netěšilo. Třeba jako trenér tenisu jsem jich za ty roky pár měl,ale nebylo jich hodně.

Souhlasím Vlastně taky takových dětí moc neznám a pokud se objeví, tak rychle s danou aktivitou skončí. Dlouhodobě někoho nuceného dělat nějaký sport tak neznám. A to jsem roky trenoval. Prošel spoustou kolektivních sportů a moje děti sportují taky.

Jo jako městská legenda se to drží, ale konkrétní dítě neznám.

Jako byvaly vrcholovy sportovec jsem celkem v pohode. A ke sportu svych deti pristupuju s rozumem. A stejne tak drtiva vetsina ostatnich byvalych vybornych sportovcu co znam. Nejvetsi fanatici co drou z deti kuzi jsou presne ti kteri nic moc nedokazali a v dusledku svych nenaplnenych ambici jsou schopny dite doslova nicit.

taky je nefér pořizovat si děti s tím, že povinně stráví dvacet let života péčí o rodiče... dítě si má pořídit jen ten, kdo chce někomu darovat nový život, bez toho aby mu plánoval a diktoval, jak s ním naložit. K tomu ale lidi musí ještě dozrát...

Milá Šarko, lžete až se vám od klávesnice kouří. Sokol o kterém píšete, že skomírá má v tuhle chvíli historick nejvíce členů a většina jsou děti do 15 let.

Naopak závodně sportuje nejméně dětí v posledním půl století. Sportovní oddíl nahrazují kroužky, kde jde jen o zábavu a nejde o výkonnost. Takže statistika úkazuje naprostý opak toho co tvrdíte. Je smutné, že podobní lidé jako v mohou psát do novin. Vyvozovat cokoliv ze lží je nesmysl!

Dál by mně zajímala statistika s počtem holčiček co jim zdraví zničila gymnastika? To je podle mne, nejlepší možná pohybová průprava na cokoliv dalšího v životě.

To je zase esej dětského psychologa amatéra. Dělejte si to doma jak chcete, protože každé dítě je jiné a platí na něj něco jiného a každá rodina je jiná, některá má čas i peníze na podporu rozvoje svých dětí, jiná ne. Ale proboha už nepište bláboly, že pianu už odzvonilo a že je drahé a neskladné. Digitální stage piano stojí pár tisíc, má pár kilogramů a zabere méně místa než žehlící prkno. Nepište nic o vhodné atletice, kde se dnes jede na výkon a je tam takový přetlak, že se před přijetím lustrují i genetické dispozice rodičů.

Autorka naprosto ignoruje realitu a popísuje své naprosto zvrácené dojmy jako realitu. Strašlivé, že někdo něco podobného uveřejní.

My se drželi hesla, že kdo si hraje, nezlobí. Navíc děti nesnasely družinu. Takže chodily do kroužku, že začátku jsme je vybírali my, později si je urcovaly děti. Takže liduska, šachy, dramatak, kreslení, keramika...problém byl akorát se sportem. To jsme si vždy po roce vyslechli, že dítě je šikovné, může tedy pokračovat - 3x týdne, po sobotách závody. To jsme ale nechtěli! Chtěli jsme, aby sportovaly pro radost, aby měly čas i na jiné kroužky, které je bavily. Takže sportu vystřídaly hodně, protože situace se opakovala každý rok. Dnes mají děti svoje děti a situace je lepší, dá se najít sport, na který může dítě, když chce, chodit i několik let jednou týdně. Ale musí se hledat, bohužel i dnes jsou kroužky sportovní, kde nutí dítě chodit 3x týdne, často do vecera...

Moje deti vesluji. 6 x tydne. O vikendech zavody. Jsou nadsene. Nevim, proc si lide mysli, ze sportovat pro radost je mit volny vikend a trenink jednou tydne. To snad ani nema smysl. Radeji je pak vyhnat na ulici s kamarady a hotovo. Sportovat pro radost lze i vykonnostne. Pisete: to jsme ale nechteli. Ani deti to nechtely?

Je to bohužel časté, že si rodiče do dětí projektují svoje sny. Dcera měla spolužačku, oběť ambiciózní matky. Nepamatuju se už kolik těch kroužků měla, vím jen že jich bylo opravdu hodně. Snaživá, bledá jedničkářka a vyčerpaná tak, že si toho nemohl nevšimnout třídní učitel. Byla jsem svědkem toho, že matce na třídní schůzce řekl že má pocit, že toho je na holčinu naloženo příliš a matka tvrdě a pyšně odpověděla, že ona sama ví nejlíp kolik toho holka snese. Flákání po škole není v pořádku, ale druhý extrém taky ne.

Vašej poslednej vete nerozumiem. Myslíte, že dieťa musí mať nejaký krúžok, aj keď ho nič nebaví?? Prečo by, preboha, nemohlo mať svoj voľný čas pre seba a vyplniť ho, ako samo chce??

Hm... to my naše dítě necháváme flákat. Jenom nemám pocit, že by to vedlo k lepšímu výsledku.