Já mít Libuši na cele, věším se třikrát denně.

Mne do vezeni privedla prace (delali jsme ruzne testy) a v te huste a nepratelske atmosfere jsem psychicky uplne vypinala. Jako odsouzena bych to nezvladla ani tyden. Je zajimave, ze v muzske veznici se to dalo preckat o chlup lepe.

Nechci komentovat "konkreta" tohoto článku, nicméně mi při čtení opět vytanula slova jednoho mého zběžného známého z útlého mládí:

Znali jsme se od nějakých 16 let, pár let se příležitostně vídali, pak jsem ho dalších pár let neviděla, a když jsme se znovu potkali (to nám bylo oběma asi tak 22 nebo 23 let) a já nasadila takové to běžné "no ne, kde se tu bereš, vždyť ty jsi vlastně úplně zmizel ze světa...", tak mě dost ohromil sdělením, že byl cca rok ve vězení (šlo tuším o nějakou krádež auta v bujaré mladické podnapilosti... samozřejmě špatnost, ale naštěstí žádné násilí); a ještě více mě šokoval tím, že když jsem ho "zdvořile politovala", tak prostě řekl: "Hele, to fakt nemusíš; jednak jsem něco podělal, tak jsem za to holt zaplatil, patří mi to; a hlavně: člověk pozná, že se holt žije všude, i v tom vězení."

Musím říct, že ta jeho slova "žije se všude, i v tom vězení", se mi tu a tam připomínají neustále, ačkoli je to už cca 20 let, co jsem je od něho slyšela. (Co vím, tak ten člověk už pak nikdy žádnou trestnou činnost neprovozoval, jednou mu to stačilo. Ale ta slova, která tehdy vyřkl, mi dodnes připadají stejná jako tenkrát: svým způsobem velmi pokorná.)

Priznavam, mam tenhle "dokument" rad, sleduju to. Rikam si, jaky to asi je, pracovat v tomhle prostredi... Bacharky, socialni pracovnice, obecne personal. To musi byt totalni peklo!!! ;-) Co se jim po tom dni prace s timhle "materialem" asi honi hlavou...

Tak v každém případě musí po práci vypnout a nechat práci v práci, nenechat si ji zalézt pod kůži.