Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Rodičovská poradna Kateřiny Novotné

Poradna

ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Poraďte se s Kateřinou Novotnou, spoluzakladatelkou Akademie rodičovství , lektorkou a autorkou kurzů pro rodiče a dospívající děti. V soukromé praxi řeší problémy s výchovou dětí a pomáhá nastartovat změny v rodinách – aby se jim spolu dobře žilo. Když se zrovna nevěnuje své rodině, superviduje případy svých kolegů terapeutů, koučů i asistentek v domově pro mentálně postižené.

Nejvíce se ptáte

Poraďte se také

Poraďte se také


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.

*Označené položky jsou povinné.

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, máme 15 měsíční holčičku, která je od narození velmi náročná. Nechtěla přes den vůbec spát a když byla vzhůru tak pořád brečela. To jí vydrželo do teď, budí se přes den po půl hodině s řevem a většinu dnů stále kňourá nebo nespokojeně pořvává, vzteká se u všech činností, které nejsou podle ní (přebalování, krmení, hraní,..) a je to celkově velmi vyčerpávající. Jak si většina rodičů nebo maminek rodičovství a to že jsou děti malé, užívá, tak u nás se jen čeká, až bude velká a vyroste z toho. Nevíme, jak jí pomoct, aby se tolik nevztekala a byla více spokojená. Rostou jí sice zuby, ale všechny děti podobného věku, co máme v okolí, jsou oproti ní andílci, naše holčička je tasmánský čert a i okolí ji bere jako nevychovaného a vzteklého spratka, což jen vede k tomu, že s ní nechceme moc nikam chodit, aby zas nebyla ostuda. Potřebovali bychom poradit, co vyzkoušet nebo na koho se obrátit o pomoc. Děkuji.
Lukáš
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Lukáši,


děkuji za váš dotaz. Abychom spolu něco vymysleli potřebovala bych více informací o těhotenství a porodu, rodinné situaci u vás doma. Jak máte nastavenou péči o dceru, zda-li má sourozence a mnoho dalších věcí. Z informací, které od vás v dotazu mám budu dávat nápady, které možná již realizujete. Vím, že střílím naslepo - ale pokud budete chtít doplnit další informace, můžeme potom již nápady konkretizovat.


Chápu, že tak jak situaci popisujete, musí být péče o dceru a celý chod domácnosti pro všechny velmi náročná a vyčerpávající.


Přemýšlím o tom, co by se muselo stát, abyste o dceři přemýšleli jako o andílkovi, nikoliv jako o tasmánském čertu.


Píšete, že většinu dnů stále kňourá či pořvává…ale, které dny je to jinak? Je to lepší ráno, odpoledne nebo večer? Co je v ten den/část dne jinak? Zažili jste, že někdy při přebalování, krmení či hraní je dcera v pohodě? Zkuste se od dnešního dne velmi soustředit na pozitivní výjimky – zapisujte si je, zkoumejte je a zkuste přijít na to v čem jsou tyto dny jiné. Jak se vy jako rodiče cítíte, jak přemýšlíte o sobě jako otci a jak přemýšlí o sobě maminka a jak přemýšlíte o své dceři. Jde nám o to, najit tento pozitivní vzorec a ten pak co nejčastěji opakovat.


Další z možností je umožnit dceři, aby se vztekala. Jinými slovy – když se začne plakat nebo se vztekat nebo kňourat – umožnit ji tyto emoce (neříkat ji neplakej, ale naopak říci – vidím/slyším, že pláčeš…chceš pochovat? /chceš u přebalování stát?/chceš jíst sama?). Pro děti v tomto věku je pláč stále ještě velmi přirozený způsob komunikace – takže nám jde o to zjistit co jím dcera říká. Co si tím zařizuje?  Potřebuje více vaší pozornosti a energie? Potřebuje více pohybu a podnětů – má v sobě nějaké tenze, které si tímto velmi chytrým způsobem uvolňuje?


Pochopitelně můžete vy nebo i maminka celou situaci probrat osobně s odborníkem. Ten bude mít možnost dialogu s vámi.


Další z variant, jak dceři pomoci je Kraniosakrální biodynamika či kraniosakrální terapie.


Věřte, že dcera ví, proč pláče/vzteká/kňourá…a v každý tento okamžik dělá to nejlepší pro sebe (ještě to neumí ve svém věku jinak). Jde o to být s ní, pozorovat jí, napojit se na ní a zjistit jakou klíčovou potřebu si tak naplňuje.


Kdybyste celou situaci chtěl ještě probrat – můžeme zde v poradně, nebo se můžeme potkat osobně či na skype.


Přeji vám vše dobré a hodně zdraví. Srdečně, Katka

 

 

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, mám jedenáctiletého syna, který má problém spát mimo domov. Vím, že v tomto věku již většina dětí ohledně tohoto tématu "dospěla" ale nevím co s tím. Syn měl jet na začátku Srpna k babičce a dědečkovi, ale nějakým způsobem se nám snaží naznačit, že nechce a to různými větami, ohledně toho, jestli si budeme pořád psát, volat a kdy si pro něj přijedeme. Dokonce nám jednou babička (má matka) zavolala a zněl tam můj syn kompletně v pláči, abychom si pro něj přijeli. Nevíme co s tím, budeme moc rádi, když nám poradíte. - otázka upravena poradcem
Jana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Jano,


děkuji za váš dotaz. Píšete, že syn se vám snaží nějakým způsobem naznačit, že nechce. Nevím, jestli jste si se synem povídali a odpověděli mu na všechny jeho otázky. Přijde mi regulérní, že se ptá – zda-li si budete volat a kdy si pro něj přijedete – navíc pokud má jakousi nejistotu či pochybnost.


Takže mé doporučení je – pokud se ptá – odpovědět mu „jasný – kdykoliv budeš chtít můžeš volat, přijedeme si pro tebe v pátek…“ proč se ptáš? Co potřebuješ, abys mohl v pohodě odjet k babičce a dědovi na prázdniny a užít si to tam? Pokud syn odpoví, že nic – lze říci – pokud tě něco napadne později – můžeme to probrat (jsem ti k dispozici), pokud řekne cokoliv jiného…opět mu lze odpovědět a zeptat se co ještě? A co ještě? Nakonec má syn vše, co potřebuje k tomu, aby v pohodě odjel k babičce a dědovi a užil si to tam. Ještě to zkusím říci jinak – nejde o diskusi, jestli pojede, ale co potřebuje ode mne, aby odjel a užil si to (jak mu s tím mohu jako rodič pomoci).


V praxi také vídáme, že někteří úzkostní rodiče přenášejí své obavy na děti. Některý z rodičů (vědomě či nevědomě) se o dítě bojí, nechce, aby jelo pryč/spalo mimo domov (a to může mít mnoho důvodu), nechce nad ním ztratit kontrolu… a tím, že vlastně nechce, aby dítě odjelo k babičce (i když ve slovech a činech se to k odjezdu schyluje) dítě tuto obavu rodiče vycítí a začne plakat/říkat, že nechce k prarodičům. Tím si rodič potvrdí, své obavy a dítě nikam nejede.


Pokud by to mohl být váš případ je třeba zreflektovat proč nechci, aby mé dítě spalo mimo domov a začít řešit problém u vás – nikoliv u syna. V tomto případě může být přiznání si tohoto faktu náročné a lze se obrátit na odborníka, který vám s tím pomůže. Jakmile je rodič v pohodě s tím, že dítě bude spát mimo domov, vyřeší se problém i u dítěte.


Kdyby vás ještě něco dalšího zajímalo, klidně pište.


Přeji vám i celé vaší rodině vše dobré a hodně zdraví a upřímně věřím, že společně se synem spaní mimo domov brzy vyřešíte. Srdečně, Katka
Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, děkuji, Vaše rady se mi moc líbí, určitě to zkusím. Starší dcera je bojínek i v jiném prostředí, vnímám, že i na babičky je to často moc - její hysterické scény ohledně věcí, které se zdají neopodstatněné - maličký pejsek - nebo ta její zpátečnickost ("aspoň to zkus") - říkají nekřič,proč tak vyvádíš... Do školky chodí, ale myslím, že tam se tak nějak více drží, což si vysvětluji tím, že tam je v jakési ochranné bublině a o to více se zlobím sama na sebe,jak málo vydržím, že doma má nárok být sama sebou a být přijímána. Já se držím, snažím se být klidná, ale vyčerpá mě to a pak to bouchne, protože něco přeteče a musí to ven, mám pocit, že už toho křiku a iracionality a té scény jako takové bylo dost a mám také nárok se zlobit na ten podnět a více v ten moment neunesu. Rychle se to uklidní, ale v ten moment už často neodkážu jinak. Ale budu na tom pracovat, chápu, že ten dospělý jsem já, ne ona. Ještě jednou Vám děkuji. S přáním všeho dobrého, Ivona. - otázka upravena poradcem
Ivona
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Ivono,


myslím, že užitečnější způsob komunikace pro dceru a celou vaši rodinu je přijmout a akceptovat její pocity, než-li je popírat (nekřič, proč tak vyvádíš…).  Nabídnout dceři pojmenování pocitů, záměrů, strachu a vyjádřit podporu. Pojmenování emocí pomáhá dětem uvědomit si, co cítí, což je předpoklad k tomu, aby se naučily své emoce zvládat. „Asi se na mě teď zlobíš, že jsem….“, Asi se bojíš toho pejska, možná máš strach, že by ti mohl ublížit. Co by ti pomohlo? /Můžu ti pomoci?“. Pojmenování toho, co druhý prožívá adresujeme příjmu dítěti a používáme 2. osobu – ty, tebe, ti.


Nabídnu ještě jiný pohled možná se ve školce „nedrží“, ale je to jiné prostředí, a tak se v něm chová jinak (je normální, že jinak se lidé chovají doma jinak ve školce/škole/práci). Dcera není v bublině – jen jinak reaguje na jiné prostředí a doma reaguje zase na domácí prostředí.


Ještě k vaším emocím. Píšete „snažím se být klidná, ale vyčerpá mě to a pak to bouchne“. Co se přestat snažit být tak moc klidná – buďte svá, možná jste energická žena a – hlavní je za své emoce nevinit dítě „tys mě tak naštvala“.  Jde o to převzít zodpovědnost i za své emoce a nevinit za ně okolí.  „já jsem naštvaná, protože já….“, „já to teď nezvládám….půjdu si uvařit kávu a za chvíli se za tebou vrátím.“


Hodně zdraví celé vaší rodině. S velkými díky Katka

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, mám dvě holčičky ve věku 5 a 2,5 roku. Starší je od narození bojínek, zatímco mladší je hned do všeho hrr. Zkrátka každá je jiná. Trápím se ohledně té starší. Vše nové ji děsí, když to, co se zrovna učí (např. jízda na kole) nejde hned, upadá do beznaděje, smutku, sebekritiky a též má panický strach ze zvířat. Hodí míčem a když ho zpátky nechytne, pláče. Občas mám výčitky, kde jsem ve výchově udělala chybu - jestli nezrcadlí nějaké mé obavy, jestli jsem nebyla moc úzkostlivá nebo jestli jsem jí do něčeho netlačila. Ale jinak si říkám - no a co, tak taková prostě je. Jenže v té dané situaci jsem nazlobená a nezvládám to. Když jí něco učím, hystericky křičí nebo vyvádí, tak já se držím, snažím se být podpůrná, klidná. Ale po chvíli vždy bouchnu, že teda končíme a zlobím se. Ona upadne do neskutečného žalu a já cítím, jak trpí, že má pocit, že mě zklamala a mně je ještě hůř, jaká jsem to matka. Ale v tu chvíli mám pocit, že už opravdu nemůžu a bouchám. Prosím, poradíte mi?
Ivona
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Ivono,


Děkuji za váš dotaz – udělám maximum pro to, abych vám poradila, i když písemná korespondence má své limity.


Dovolím si nabídnout možnosti, jak situaci řešit.


Začala bych tlustou čárou – co bylo, bylo. Dneska začínáte znovu. Myslím, že nemá cenu se trápit výčitkami, kde jsem ve výchově udělala chybu – my všechny mámy děláme pro své děti to nejlepší. Snažíme se ze všech sil a kdybychom věděly, jak to dělat jinak (a možná i lépe), tak bychom to dělaly. V každém okamžiku jste pro svoje holčičky dělala to nejlepší, co jste mohla. A to je fakt. Ony vás milují a vy milujete je. Jste pro ně ta nejlepší máma na světě – ony si to myslí od prvních okamžiků, od vás potřebují cítit jistotu ve vaší rodičovské roli.


Co se týká vaší starší dcery – chová se tak vůči vám, nebo i ve školce je plačtivá a bojácná (kam předpokládám, že chodí, ale nevím) případně když se vidí s prarodiči a vy u toho nejste – je to stále stejné nebo existují výjimky/mírnější projevy pláče a bojácnosti?


Protože nemám možnost vaší odpovědi a budu-li vycházet z mé praxe tak výjimky najdete. Zkuste po nich pátrat, ptát se učitelů, otce, když je s dcerou, ale vy u toho nejste, prarodičů. Jakmile vám je popíší můžete o nich mluvit s dcerou, pokud by se rozplakala v podobné situaci např.  „Babička vyprávěla, že jste si házely míčem a občas jej nechytila ona a občas ty … nakonec jste míč honily z kopce a byla to prý legrace…pamatuješ…“, „když jsme byly u kamarádky jak má toho pejska – malého, tak tam tak běhal a ty si se bála jenom trošku…“ Nebo se k nim jen v průběhu vracet a povídat si o nich.


Co by také mohlo pomoci je znormálňovat chybu. Jako, že každý děláme chyby a dělat chyby je super, protože se tím učíme. Povídat jí o tom, že i vy děláte chyby, že něco nevíte, neumíte…“vyprávějte jí jak jste se učila jezdit na kole, jak to nešlo, jak jste u toho spadla a rozbila si koleno….apod.“


Velmi pomůže ocenění všeho pozitivního, odvážného, vytrvalého…“všimla jsem si jak dlouho si se věnovala tomu obrázku…celých 15 minut..co tě na tom bavilo?“ „líbí se mi jak sis dnes nachystala oblečení na ráno do školky....“ Pokud budete dcery oceňovat – i 3x denně za věci, kterých jste si všimla a skutečně se vám líbí/zaujaly vás bude jim tak posilovat své sebevědomí.


Když přemýšlím nad vámi tak mě napadá – co je to To, co vás po nějaké době „nutí křičet“. Vadí vám, že dcera vyvádí, nebo že se to nenaučí i přes vaší snahu, nebo…… To víte vy. Jakmile na to přijdete můžete s tím pracovat. Pokud vám například vadí, že dcera vyvádí – jakmile vycítíte první náznak vyvádění – dejte přestávku „no už se chvíli snažíme – dáme pauzu a za 5 minut to zase zkusíme“, pokud to, že se to nenaučí „dneska si dáme speciální kroužek – jízdy na kole, trénovat budeme 20 minut v půlce bude pauza na napití a já budu tvá učitelka“ (změna role z mamky na učitelku by mohla v tomto případě zafungovat – sníží se tak tlak to zvládnout).


Snad jsem vás inspirovala a když budete mít další dotazy, klidně se ptejte.


Srdečně, Katka

 

 

 

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, od narození jsem byla s dcerou sama, nyní jí je 2,5 roku. Půl roku žiji s novým přítelem, který má 10-ti letou dceru ve střídavé péči, holky jsou spolu v pohodě. Má dcera na přítele žárlí a dělá mu naschvály. Někdy, když jí vezme do náruče začne se šíleně vztekat (ječí a dokáže i zvracet), křičí, že se ho bojí a že ho nemá ráda, jindy ale k němu sama přijde obejme ho, dá mu pusu a řekne, že ho ráda má. Když je v práci stále se ptá kde je... Přítel to s malými dětmi moc neumí a když se vzteká a říká mu, že ho nemá ráda, tak je naštvaný, ale z jeho strany se situace po mém vysvětlování lepší a snaží se být trpělivý. Občas jí jde uspat přes její prvotní vzdor kdy chce mámu, pak jí ale čte pohádku a na mě už si nevzpomene a v klidu usne... Jak se máme zachovat v situaci, kdy se vzteká? A jak jí vysvětlit, že o mě nepřijde, že se musí o mě podělit a že je normální žít jako rodina?
Iva
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Ivo,


moc se mi líbí, jak píšete, že po vašem vysvětlování se přítel snaží být trpělivý. Je to pro něj náročná situace. Také mě velmi zaujala vaše schopnost situaci popsat a jak hledáte řešení.


Vaše dcera je ve věku osamostatňování se. V tomto věku ještě dítě nechápe význam minulosti ani budoucnosti, existuje jen přítomnost a místa kde je. Tak složitých konstrukcí jako dělat naschvály (promyšlené) zatím ještě není schopna, stejně jako promyšleně není schopna lhát apod. V tomto věku děti reagují na aktuální situaci v přítomnosti.


Co by mohlo pomoci je popisovat její chování, když se vzteká. Mluvit s ní. Když jste zrovna v té situaci vy i přítel a dcera začne křičet, můžete přijít vy k nim a popisovat co vidíte: slyším, že křičíš, asi se ti něco nelíbí, asi máš z něčeho strach? Myslím, že je důležité, že se může vztekat – ve smyslu může vyjadřovat své emoce. Může si tu situaci prožít. Takže bych jí to určitě nezakazovala. Chcete jí vlastně říci – je v pořádku, když vyjadřuješ své emoce, my tě máme rádi a nijak tě za to nekritizujeme/netrestáme/nenálepkujeme… co by ti ještě pomohlo situaci zvládnout?


Myslím, že jí nevysvětlíte slovy, že o vás nepřijde, ale můžete jí v maximální míře oba nabízet bezpečí a naplňovat pocity jistoty – projevovat zájem, oceňovat, dávejte jí na výběr, umožněte jí spolurozhodovat (chceš, aby ti četl pohádku přítel nebo já?), buďte citliví na příležitosti, kdy dcera může říci svůj názor – to vše by mohlo pomoci situaci zklidnit. Můžete jí sdělit vaše potřeby a pocity. Jinými slovy zvyšujte její sebeúctu – pokud byste chtěli toto téma více prozkoumat můžete navštívit kurzy Akademie rodičovství.


Ještě mě napadla myšlenka – Jak přemýšlíte o vztahu vaší dcery a přítele vy? Nemáte tam nějaké pochybnosti, nejasnosti, které by dcera zrcadlila? Jaké jsou vaše ambice – někdy vysoká očekávání (i když nevyslovená) mohou působit na děti tlak. Z čeho usuzujete, že to přítel s malými dětmi moc neumí? Co by měl umět, abyste naopak řekla, že to s malými dětmi umí. Nabízím experiment – berte přítele tak, že to s malými dětmi velmi dobře umí. Co se změní?


Také si umím představit, že když se situace delší dobu opakuje, tak u vás i přítele vznikají očekávání. Tak co dneska – bude to OK nebo se bude vztekat? Ať se nevzteká…ať je v pohodě ….takže jsou všichni tak trochu napnutí a to napětí dcera cítí a začne křičet (občas tomu tak není a dcera napětí necítí a je v pohodě)…V tomto případě by pomohlo změnit očekávání. Není přítel ve své roli nejistý a dcera z něj tuto nejistotu/nervozitu necítí? Třeba si také myslí, že to s malými dětmi neumí – tak je trochu nesvůj a dcera na to reaguje. Čím více vy budete v pohodě a jisti si svojí rolí tím klidnější bude dcera.


Počítejte s tím, že celá situace bude vyžadovat hodně času a trpělivosti a pevné a jasné hranice vás obou.  A vaši důslednost při jejich dodržování – tím dceři poskytnete jistotu, kterou potřebuje.


Přeji vám všem hodně zdraví.

Srdečně, Katka

 

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, mám syna 11 let a dceru 8 let. Syn je trochu introvert, tvrdohlavý, docela stydlivý a velmi citlivý, když něco provede (není to často), a já mu vynadám nebo na něj křičím, někdy se začne obviňovat, že je hrozný a že je k ničemu, někdy se i mlátí do hlavy a naposled dokonce řekl, že se zabije, šel k oknu a otevřel ho. (lhal nám a nahrával se na tablet a dával to někam na internet, když jsem na to přišla lhal dál a jen plakal a zavřel se v pokoji, dostal trest učit se do školy, nechtěl, tak jsem začala křičet..). Mám o něj hrozný strach a nevím co dělat, jak to řešit, jestli jít k psychologovi.? Nevím jestli to není kvůli dceři, řekl mi že on nás jen trápí a dcera že ne. Nebo jestli už se přiblížila puberta a on si se sebou neví rady. Nedávno mi řekl, že nechce být dospělí, že dospělí mají moc starostí. Dcera je úplně jiná povaha, hned je s každým kamarád a s ničím se moc netrápí.
Děkuji za odpověď.
Jana
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Jano,


chápu, že máte o syna velký strach. Nikdo z nás nechce, aby se našim dětem něco stalo.


Já tomu rozumím tak, že na syna je toho moc. Má moc starostí se kterými si neumí poradit. Neumí je unést. Chtěl by něco dělat – něco změnit, ale neví jak. A tak zoufale volá o pomoc na všechny strany.


Neznám vašeho syna a nevím, jestli se mu blíží puberta, ale to, co popisujete nemá s pubertou jako takovou nic společného. Stejně tak to nebude jen o dceři.


Klíčové bude zjistit s čím se váš syn trápí, za co všechno převzal zodpovědnost a z čeho všeho se viní (děti se mohou vinit za hádky rodičů/rozvod, smrt prarodičů, cítí se zodpovědní, že rodina nemá peníze. Těch možností je mnoho). Z čeho má strach a s čím si neví rady. K tomu bych doporučovala osobní setkání s odborníkem. Můžete zajít za námi nebo jinými kolegy ve vašem bydlišti.


Důležité je, že problém nemá syn, ale týká se to všech členů rodiny. Věřím, že zkušený kolega systemik vám jistě poradí.


Zamyslete se prosím jaká témata v rodině řešíte? Jaké starosti v rodině/se synem sdílíte (syn nechce být dospělí, protože dospělí mají hodně starostí) a on nechce tyto problémy řešit, nechce být součástí těchto problémů. Určitě na začátek můžete zkusit ho těmito věcmi nezatěžovat – je to ještě dítě a neměl by řešit problémy rodičů. Rodiče občas (nemusí to být váš případ) v dobré víře dítě informovat o situaci, mít s ním kamarádský vztah zahltí informacemi, se kterými si neumí poradit a cítí za ně zodpovědnost.


Zkuste tak 14 dní cíleně oceňovat 3x denně. Co tím myslím – změňte komunikaci z popisů toho co je špatně (na syna nefunguje křičet, dávat mu za trest se učit a on vám to svým chováním říká), ale naopak popisovat to, co syn dělá dobře. Každý den najdete mnoho drobností, které my rodiče v běžném provozu často přehlédneme. Na ty se zaměřte. Nehledejte žádné velké výzvy/témata na všem lze většinou najít něco pozitivního – stačí když syn např. si uklidí po sobě věci, pomůže i s drobnostmi v domácnosti, nezapomene na úkol, včas si připraví věci do školy, spolupráce se sestrou apod.


Syn může být zmatený a potřebuje ujistit, že i když občas udělá chybu – máte ho ráda. Věnujte mu proto čas a povídejte si s ním, hrajte si s ním. Ze začátku nebude chtít – to je jasný. Bude mít určitou nedůvěru. Občas stačí například říci: “každé pondělí a čtvrtek večer (od 20 do 21 hodin) jsem doma a můžeš za mnou přijít si popovídat, pomazlit se, vypovídat, vyvztekat, můžeme hrát střílečky na kompu…cokoliv budeš chtít – bude to náš čas. Já budu moc ráda, když přijdeš.“ A nechat to na něm, jestli nabídku využije. A samozřejmě občas připomenout – „stále platí moje nabídka na každé pondělí…budu moc ráda, když…“ Buďte trpělivá a nabízejte tuto možnost a když ji syn využije a přijde – zkuste jej vyslechnout – ptejte se „co potřebuješ?“ „Jak ten náš čas spolu využijeme?“, buďte mu oporou a dejte mu najevo svoji lásku.


Budu moc ráda, když mi dáte vědět co se změnilo. Srdečně, Katka

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den,
již jsem Vám psala ohledně syna 4,5 roku který má úzkost ze sebe prezentace. Odhadla jste správně že má mladšího sourozence. Ten půjde příští rok také do školky. Školka kterou by měli oba navštěvovat začala fungovat nově s nástupem všech dětí, nebyla tedy zaběhnutá a mám své podezření, že p učitelky děti nezvládaly a na ty akčnější/zlobivější dost tlačily.. Sebevědomí určitě zkusíme posílit aktivitami, ve kterých je dobrý a přenést je i tam, kde sebedůvěra momentálně chybí. Chtěla bych se zeptat na Váš názor ohledně změny školky. Chystám se do práce a přemýšlím nad možností školky nedaleko zaměstnání, kam by chodil od září i s bratrem. Myslíte že by mu to mohlo spíš uškodit? S dětmi nemá většinou problém a rychle se seznámí.

Děkuji za odpověd
Iva
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Ivo,


já bych si určitě promluvila se synem a do rozhodnutí zda-li změnit školku či nikoliv bych jej určitě zapojila. Stejně tak sourozence a tatínka.  Šla bych se s nimi podívat na novou školku, jak to tam vypadá apod. Posílíte tím i jeho sebevědomí – když bude moci o věcech spolurozhodovat.


Samozřejmě za předpokladu, že je to možné – pokud je pro vás jednodušší mít školku blíže zaměstnání (či z dalších důvodů) - a již jste více méně rozhodnuta, potom bych si s ním promluvila také, ale o změně školky a smyslu proč jí chcete změnit (tady již není pro jeho rozhodnutí prostor a byl by to fejk a na to jsou děti velmi citlivé, i když to neřeknou).


Děti se na změnu prostředí adaptují dobře, pokud mají v rodině bezpečí a jsou zde naplněny jejich základní potřeby pro jejich vývoj. Takže změna školky mu neublíží. Děti tráví ve školce hodně času a mělo by to být prostředí ve kterém je jim dobře a zároveň kdy i vy se můžete spolehnout na profesionalitu a přístup učitelů k dětem ve školce.


Užijte si zítra Štědrý den plný radosti, pohody s celou vaší rodinou. Katka

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den, opět jen doplním. Tomu, nechat dceru jsem rozuměla. Co jsme s manželem nepochopili bylo toto, cituji : Co rozhodně můžete vyzkoušet je
- Přestat vysvětlovat, začněte dceři více ukazovat a umožněte jí využití HMATU
- Udržujte stabilní vzorce/zaveďte větší míru struktury do prostředí a činností
Linsey
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Milá Linsey,
toto jsou body, které navazovaly na předchozí odstavec v rámci konkrétní varianty.


Zkusím je rozšířit:

1. více ukazovat – například, když dnes budete připravovat bramborový salát a dcera se bude chtít zapojit – pomáhat vám, tak jí nevysvětlovat, jak má krájet brambory a mrkev, ale bezeslov ukazovat/předvést, jak má krájet mrkev. Když spolu uklízíte v pokojíčku neříkat jí, jak má uklízet, ale ukazovat, jak například ustlat postýlku. Když uklidíte skříňku společně klidně to vyfotit a nalepit na dvířka. Co nejvíce činnosti vizualizovat.


2. stabilní vzorce – dodržovat pravidelný a stejný ráz. Vstávat ve stejný čas, stejné večerní rituály (například: příprava oblečení na druhý den, večeře, večerníček, hygiena, čtení pohádky  a mazlení v postýlkách), věci domlouvat předem a následně neměnit. Když se řekne, že zítra půjdeme krmit labutě před obědem – jít skutečně před obědem a neposouvat to a neměnit. Zavést do jejího života maximální rutinu, aby pro ni vytvářela bezpečí. Výjimkou zůstane, když kamarádky nebudou/budou ve školce nebo na cvičení (to jsou činnosti, které neovlivníte).


Užijte si vánoční svátky. Srdečně, Katka

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den,
děkuji za rychlou odpověď. Chtěla jsem ještě pár věcí dovysvětlit.
Dceru nechci pře-něco, jak jste upozorňovala. Zvolila jsem jen slovní spojení "jak na ní", jinými slovy : jak se s ní bavit, co jí říct, jak reagovat na její častý pláč. Byla bych ráda, kdyby mi to řekla, ale většinou na otázku "co se stalo, co tě trápí...odpoví, že neví. Když už řekne důvod, tak je to většinou věc, kterou nedokáži ovlivnit. Například důvod jejího pláče je, že se bojí, že tam ta kamarádka nebude, že neví co si má obléct (pomoct nechce),že nechce jít ven, že nechce jít do školky.. Z bodů, které jste mi nabídla, se přiznám rozumím jen tomu posledního, který oba i s manželem děláme.(říkat dceři smysl, proč má určité věci vykonávat). První dva jsme ani já, ani manžel nepochopili.
- otázka upravena poradcem
Linsey
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Milá Linsey,
děkuji za doplnění informací.
Jedna z mých nabídek vám, byla - dcera místo slov pláče. Pláč používá stejně jako vy slova. Když vy se snažíte klást otázky "co se stalo, co tě trápí..." ona na tyto otázky odpovědi nemá - neví. Co umí, v náročných situacích ona (kamarádka nebude), plakat. Mysela jsem to tedy tak, že vy se přestanete ptát a vysvětlovat (třeba na 3 dny) a budete pozorovat, zda-li to ovlivňuje její pláč. Její pláč bude něčím běžným, jako je pro jiné smích nebo právě mluvené slovo/psané slovo. Někdo se potřebuje ze svých trápení "vypovídat s kamarádkou", někdo si píše deník, někdo pláče.
Další mé poznámky u druhé části dotazu. Srdečně, Katka
Pláč, strach a jiné úzkosti
Myslím teda hlavně v souvislosti s mým dotazem, kdy dcera hodinu před odchodem brečí, jelikož se bojí, že nebude kamarádka ve školce, či na cvičení. S manželem jsme se dlouhou dobu nedokázali shodnout, jak se k dětem vlastně chovat. On je hodně na pořádek, takže ho rozezlí drobečky na zemi, mně to zase připadá malicherné. Já jsem pro pozitivní motivaci, on je pro jasná slova, kdy většinou káže, kdo co a proč udělá. Paradoxně jsem to já, kdo pak víc křičí a trestá. Když jsem s dětmi sama, není to potřeba, je celkem klid, spolu se zabaví. Pokud jsme doma oba, děti pak zkouší, nejsou hloupé. Mám pocit, že se v tom dost plácáme. Často se hádáme. Ale to bych chtěla probrat osobně s Vaší kolegyní na schůzce, která během dvou - tří měsíců proběhne v našem městě. Děkuji a přeji krásné svátky
Linsey
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den,


souhlasím s Vámi – děti reagují na prostředí ve kterém se pohybují. Je báječné, že váš partnerský vztah chcete řešit na schůzce s kolegyní. Problémy ve vztazích děti často kompenzují svým chováním, přiznat si to, však bývá pro rodiče náročné. Vy tento první krok již máte za sebou. Jakmile si rodiče ujasní svůj vztah, děti na tuto změnu velmi rychle zareagují a změní své chování také.


Nevím, jestli máte chuť něco zkoušet, ale kdybych s vámi mohla pracovat já, zadala bych vám úkol – zkuste se s manželem na 5 dnů nebavit o dětech a když tak jenom o pozitivech – co se dětem povedlo. Jinak se v maximální míře zkuste dalším tématům – dcera, syn vyhýbat.


Tématům odměny a tresty se v Akademii rodičovství věnujeme často a doporučuji články na našem blogu – tady najdete také inspiraci.


Věřím, že v nejbližších dnech začnete pozorovat první změny u dětí. Když mi je napíšete budu ráda.

Krásné svátky, Katka
Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den,
<br>chtěla bych se s Váni poradit ohledně syna (4,5)let. Letos nastoupil do školky a po nástupu se u něj začaly projevovat strachy z nových situací a hlavně ze sebeprezentace před lidmi. Vždy chtěl vše zkusit sám a do všeho se vrhal po hlavě bez bázně. Rád se bavil i s úplně cizími lidmi a byl soutěživý.Bez problému navštěvoval různé kroužky hasiči, cvičení... Nyní nechce (často s pláčem) vytoupit nebo soutěžit ani na kroužky..nebo jen na chvilku ale většinou se běží pak "schovat" za mnou.. Z besídky utekl a celou jí proplakal nechtěl abychom se na ní dívali a abychom dětem tleskali. Než odběhl koukal se naprosto zoufale a vyděšeně. Doma pak klidně přezpívá sám od sebe celý repertoár. Jsem bezradná a přiznám se že nevím jak s ním naložit. S učitelkami jsem se na toto téma již bavila a bylo mě řečeno že třeba za rok to bude jiné. Ráda bych ale nečekala celý rok, je mě syna líto. - otázka upravena poradcem
Iva
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Ivo,


děkuji za váš dotaz. Líbí se mi, že se nenecháte paní učitelkami odradit a hledáte další možnosti.


Pro syna je to veliká změna – nástup do školky, děti, paní učitelky a vy nejste s ním. Pro některé děti to může být náročné. Někdy to bývá spojeno s tím, že mladší sourozenec je doma s rodičem a oni nerozumí tomu, proč nemohou být s rodičem také – nevím, jestli to může být váš případ nebo ne. Možná se setkal s nějakou reakcí okolí, která jej zaskočila. Variant může být – jako obvykle, mnoho.


Dovolím si tedy mé nápady, co by mohlo pomoci:


Určitě si o tom se synem promluvit – Jak se cítí ve školce? Jak se cítí a co zažívá při vystoupeních? Jestli s tím chce od vás pomoci a jak? Co by mu pomohlo od vás či dalších členů rodiny. Pomalu a postupně mu pomáhat o jeho pocitech a obavách mluvit. „Možná máš strach? Já když jsem jela na tábor jako holka tak jsem také měla strach z …..“.


Děti často mají silné pocity radosti, smutku, vzteku, strachu, ale většinou je ještě nedokáží slovně vyjádřit. Silné emoce projeví spíš destruktivním chováním. Když s dětmi sdílíme jejich pocity a povídáme si o nich, pomáháme jim k lepší sebekontrole a hlubšímu sebepoznání. Můžete si i se synem prohlížet obrázky v časopisech/na webu a povídat si o těch lidech, jak vypadají – že mají strach, „proč si myslíš, že má strach“? A proč si myslíte vy, že má ten člověk na obrázku strach. Oba odhady jsou rovnocenné.


Také by mohlo pomoci hrát doma „speciální hry“ například:


Poskytněte synovi situaci, že je „král“ či jiná vůdčí osobnost a zkuste si vytvořit scénu z pohádky, kdy je pan král a má přivítat jiného krále (cokoliv jiného co vás napadne). Použijte k tomu i rekvizity – může stát na židli, mít plášť a nějaké důležité papíry, vy můžete být jeho komoří… Tato činnost podněcuje růst sebevědomí a sebevyjadřování.


Nebo můžete zkusit hodně povídat synovi o tom, jak se choval, vypadal, když byl malý – než začal chodit do školky, když mu byly tři nebo čtyři roky. Děti si neuvědomují, jak moc se změnily. Ukažte mu jeho minulost, jak vypadal, jak se vyvíjel. Ať má možnost si uvědomit, co všechno dříve zvládal. Připravte si k tomu fotky, videa a povídejte si o tom, jak se dříve „do všeho vrhal po hlavě bez bázně. Rád se bavil i s úplně cizími lidmi a byl soutěživý. Bez problému navštěvoval různé kroužky hasiči, cvičení“. Posílíte tak tím jeho pocit důvěry a jistoty.


Doufám, že některé mé nápady vám mohou pomoci. Budu ráda, když mi dáte vědět. Přeji vám krásný adventní čas. Srdečně, Katka

Pláč, strach a jiné úzkosti
Navštěvuje i cvičení, kam chodí i jedna z jejích kamarádek. (mimoškolkové) Problém je ten, že nikdy dopředu nevíme, jestli holčička přijde a dcera dokáže i hodinu předtím brečet. Je celá opuchlá, červená a nenechá si vysvětlit, že může mluvit i s někým jiným, anebo pokud nechce, nemusí se tam teda bavit s nikým. Jsem zoufalá, protože ona pláčem řeší všechno. Jinak si myslím, i podle toho co mi říkala paní učitelka ve školce, je v kolektivu oblíbená a do her se zapojuje. Baví jí to i ve školce i na cvičení. Ale ty každodenní scény mně i manželovi ničí nervy. Mladší syn je jiný, sice je taky uplakánek, a občas je to u nás jako v jesličkách, ale vysvětlím, on pochopí a jde se dál. Máte nějakou radu, jak na ní? Jsme i objednaní k psycholožce, ale bohužel termín máme až za 3 měsíce
Děkuji
Linsey
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...

Dobrý den Linsey,


tak jak to popisujete mám příliš málo informací, abych se přiklonila k nějaké hypotéze. Dovolím si tedy nabídnou více pohledů.


A mám jednu velikou radu na úvod – napřemýšlejte „jak na ní“ (vaší dceru milujete a není váš nepřítel – není smyslem jí přemoci, pře-cokoliv), ale jak vy spolu, respektive jak celá vaše rodina spolu můžete v pohodě žít a aktivně utvářet rodinnou pohodu.   


Proč pláče? Co vám tím chce říci? Jak jinak by všechno měla řešit, abyste byla spokojená? A v pohodě? Tak jak to popisujete – obě děti mají pláč jako komunikační prostředek. Je možné, že syn se naučil tento způsob komunikace od setry. Vy hodně vysvětlujete ony hodně pláčou. Co se změní? Jaké jsou vaše ty poslední nápady a reakce, než pláč skončí? 


Nabízím experiment pláč je stejný komunikační nástroj jako vaše vysvětlování. Zkuste to 3 dny pozorovat. Pozorujte, když vám v tom nebude dobře, že děti pláčou, klidně se jděte nadechnout do vedlejší místnosti, až se budete cítit opět připravená – vraťte se. Zkuste méně vysvětlovat a pozorovat co se děje s pláčem. Nahraďte slova více dotyky, objetím. Zkuste nabídnout dceři i synovi možnost plakat – jako jejich přirozenost.


Další z variant je, že můžeme usuzovat z toho co popisujete (3-5,5 let nejsou vidět, žádné rozdíly v chování, vysvětlování nepomáhá, nerada mění vzorce, neví jak navazovat přátelství) na lehčí míru autismu. Nevím, jak dcera reaguje na své jméno, jaký navazuje oční kontakty, jaký má vývoj řeči, jak pružně reaguje na pokyny a mnoho dalšího. K platnému kvalifikovanému diagnostickému závěru je zapotřebí sestavení důkladné anamnézy, podrobná analýza chování a profesní zkušenost s různorodými projevy poruch autistického spektra v různém věku.


Co rozhodně můžete vyzkoušet je

-          Přestat vysvětlovat, začněte dceři více ukazovat a umožněte jí využití hmatu

-          Udržujte stabilní vzorce/zaveďte větší míru struktury do prostředí a činností

-          Říkejte dceři smysl, proč má dané činnosti vykonávat


Další variantou je, jak doma jako rodiče fungujete. Jak reagujete ve vyhrocených situacích. Necháváte dceři možnost si své „nevím“ řešit pláčem? Není vysvětleních příliš mnoho. V jaké fázi vztahu se nacházíte vy jako rodiče a jak to vnímají vaše děti? Nestala se nějaká emoční událost ve vaší rodině? Jaké byly okolnosti jejich početí, porodu dcery.


Děti se učí modelem napadá mě také jak utváříte přátelství vy? Jak žijete? Má dcera možnost vidět vás, jak oslovíte na hřišti/kdekoliv jinou maminku/člověka? Komunikujete s cizími lidmi před dětmi? (Včera jsem byla s dětmi na Staromáku a slyšela jsem, jak jeden tatínek říká cca 3 letému dítěti „drž se kočárku, tady by tě mohli sníst cizí lidé – říct to mě já se tedy rozhodně nepustím a budu se jich fakt bát). Jak fungují obecně vztahy ve vaší širší rodině?


Moc ráda, bych si s vámi o vaší situaci povídala – tak jako to děláme s rodiči, kteří za námi přicházejí do Akademie rodičovství, abych mohla získat více informací o vás jako rodičích, jak o svých rolích přemýšlíte a co nabízíte svým dětem. Zkuste se prosím zamyslet nad mými otázkami, připravíte se tak i na návštěvu u kolegyně, paní psycholožky, za pár měsíců.


Věřím, že pokud zkusíte některá z mých doporučení situace s dcerou se začne pomalu měnit.


Přeji vám vše dobré a krásné vánoční svátky. Srdečně, Katka

Pláč, strach a jiné úzkosti
Dobrý den,
Paní doktorko mám dotaz, na který jsem tady nenašla odpověď. Týká se mojí 5,5 leté dcery. (Máme ještě 2,5 letého syna). Je od miminka dráždivější, citlivá na zvuky, obtížněji utěšitelné dítě. Myslela jsem, že časem se to bude zlepšovat, ale zatím nevidím rozdíl mezi tím jak se chovala ve 3 letech a nyní. Problém na který se chci zaměřit je utváření přátelství v tomto věku. Dcera má děti ráda, ráda je pozoruje, ale nikdy nebyla ta, která by někoho oslovila první. Do školky začala chodit ve 3 letech, těšila se tam, a byla moc spokojená. Zajímaly jí hlavně hračky, s dětmi se moc nedružila. V druhé polovině školního roku, se k ní přiblížily dvě holčičky a s těmi udržuje přátelství doteď. Problém je ten, že nikdo jiný ji nezajímá, takže když daná holčička není ve školce, je to velký problém a brečí, dokáže to hodně dlouho.
Linsey
Katka Novotná je spoluzakladatelkou Akademie rodičovství. Lektorka a autorka...
Dobrý den Linsey,
odpověď najdete u druhé části vašeho dotazu.





mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.