Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Poradna

Ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

PhDr. Jitka Douchová

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.

Nejvíce se ptáte

archiv|nejistota ve vztahu|krize vztahu|nevyrovnaný vztah|nedotažený rozchod|partnerský trojúhelník|hledání sebe sama|nevěra|problémy v sexu|zvažování smyslu vztahu| diskusní příspěvek| rozchody| bývalí partneři| žárlivost| problémy s tchyní| závislost ve vztahu| děti partnerů| nešťastná láska| problémy v komunikaci| deprese a vztah| Rodič a dítě| zamilovanost| problém se sebedůvěrou| perspektiva mimomanželského vztahu| osamělost| sexualita| problematické vztahy s rodiči| fáze "namlouvání"| psychické poruchy| vztahové problénmy v širší rodině| otázky početí, těhotenství| věkový rozdíl mezi partnery| spolupráce s psychologem/psychiatrem| rozvod a děti| stres| alkohol u jednoho z partnerů| vlastní právo na život podle sebe| agresivita a vztah| pauza ve vztahu| vztahy na pracovišti| ekonomické problémy ve vztahu| nenaplněná láska| svatba-důležitost manželství| vztah na dálku| první láska| smrt blízkého člověka| generační soužití| partner odmítá dítě| psychický teror ve vztahu| prevence problémů ve vztahu| nemoc partnera| separace dospělého dítěte od rodiny| závislost partnera na jednom z rodičů| snižování sexuálního apetitu v manželství| výchova| vědomí vlastní problematičnosti ve vztahu| umění projevovat city| přetažený vztah| homosexuální orientace| návraty k b ývalým partnerům| alkohol v rámci širší rodiny| problém navázat vztah| neimponující muž| manželovy kamarádky| ekonomicky silnější žena| problematické manželství rodičů| kamarádi partnera...| sourozenecké vztahy| osudová láska| poruchy příjmu potravy| životní nezdary| seznamování| rozdíly v řešení problémů - muž, žena| sny| ženské přátelství| krize středního věku u mužů| rozdíly v sexuální orientaci partnerů| podezření na vedlejší vztah| vliv osoby rodiče na výběr partnera| zkušenosti z předchozích vztahů jako bariéra| vztah k odborníkovi,v jehož jsme péči| problémy se spánkem| vliv alkoholu | "pauza" ve vztahu| společné zaměstnání partnerů | všechny dotazy

Poraďte se také

Poraďte se také


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.

*Označené položky jsou povinné.

osamělost
Nikdy mě nevezme za ruku, neprojeví žádný cit. Spíme několik roků odděleně, každý v jiném pokoji. Žádný jiný vztah nemám.
Když má přijít domů je mě špatně od žaludku. Necítím k němu nic, než fyzický odpor. Velice postrádám sdílení, naslouchání, pochvalu, uznání. Za celou dobu manželství se nic takového nestalo. Je mě dobře samotné, to jsem v naprosté pohodě,v klidu. S ním cítím napětí, nervozitu. Co dál? Navrhovala jsem terapii u psychologa, odmítl. Uvažuji o rozvodu, nechci přežívat, ale žít. Děkuji a přeji pěkný den. Lili
Lili
PhDr. Jitka Douchová
Tak vlastně vše to, co jsem napsala v odpovědi na první část vašeho psaní, sedí. Ale pokud je to tak daleko, že už cítíte k manželovi fyzický odpor, pak bych asi opravdu spíš uvažovala o rozvodu, ale to je na vás. Jen vám moc držím palce k tomu, abyste se vnitřně osvobodila. Možná naprosto snížila očekávání od manželství. Ale - je to pak plnohodnotný život? Rozvod není nic o ostudě a selhání. Někdy je to velmi zdravé rozhodnutí...
osamělost
Dobrý den, paní Jitko
možná se potřebuji jen svěřit, možná také vše řešit, jen nevím kde začít.
Jsem vdaná 34 roků. Nikdy u nás nebyla velká láska, svatba z nutnosti -těhotenství. Vojna, druhé dítě, přežívání jak se dalo. Nyní přeskočím, děti jsou dospělé, dcera má vlastní rodinu, syn žije stále s námi. Cítím vyhořelost, nezájem, komunikace nulová. Dle manžela jsem neschopná, jelikož se mě nedaří v podnikání jak kdysi. Neumí naslouchat,poradit, jsem na vše sama. Nemá žádné koníčky, kamarády zábavu.Veškeré povinnosti ohledně domácnosti jsou na mě i placení hypotéky, přiznávám,že jsem to tak nastavila sama, kde jsem chtěla neustále dokazovat, jak jsem dobrá, vše zvládám. Nezvládám nic, jsem vyčerpaná, ucasnovaná z takového žití.
Lili
PhDr. Jitka Douchová
Milá Jano, dobrý den. Z vašeho psaní čiší pocit osamělosti, absence podpory, sdílení společných zájmů s manželem. Ano, prostě stav vyhoření, říkáte to sama. Ale jste manželem permanentně dehonestovaná, to je velmi únavné, a traumatizující, pokud tomu člověk podlehne. Komu jste to vlastně chtěla stále dokazovat, jak jste výkonná a dobrá? A hlavně, proč? Jste dva - na radosti i na starosti. Takto spolu tvoříte velmi nevyvážený pár a chápu, že v něm nejste šťastná. Ale máte dvě možnosti - buď si vytvořit svůj nový život bez manžela, nebo svůj vlastní život s manželem. Můžete si vytvořit v rámci manželství i svůj vlastní svět, dělat věci, které vás baví, potkávat se s lidmi, které máte ráda. Manželství není klec...
osamělost
Dobrý den. Paní doktorko. Potřebovala bych moc poradit. Je mi už přes třicet a nikdy jsem neměla ani krátký vztah, prostě nic. Mužům nepřipadám očividně atraktivní, protože o mě nikdo neprojevil zájem. Vím, že nejsem žádná modelka, taky nemám zkušenosti. Jsem na seznamkách, ale tam také nic, i když jsem byla aktivní i já. Prosím, potřebuji poradit, kde všude se mohu seznámit s někým normálním mužem. Hodně to hoří, protože chci mít ještě děti, ale zdravotní stav v tomto ohledu nemám opravdu vůbec dobrý. Lékaři mi řekli, hned otěhotnět. Vím, že si myslíte, že tlačím na pilu, ale já opravdu nemám čas. Pochopí jen ten, kdo je ve stejné situaci. Dříve bych se tomu asi taky zasmála. Děkuju.
Tereza
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Terezo. Já se tomu ale nesměju. Jenže pokud budete hledat primárně "dárce spermií", a nepočkáte si na lásku a partnerský vztah jako takový, pak to bude vše ještě těžší, budete mít napsané na čele, že chcete dítě, ne mít na prvním místě muže. Nevím, kde je "zakopaný pes", to bychom mohly rozebrat jedině osobně. Vřele doporučuji navštívit partnerského psychologa :-), nalézt, kde máte své přednosti, kde jsou třeba "chyby"
osamělost
Dobrý den,
je mi téměř 36 a jsem bezdětná. Měla jsem vztah, který trval osm let. Moc se netvářil na svatbu, děti, rozešli jsme se. Do vztahu mi trochu mluvili rodiče. Před nedávnem jsem prožila téměř dvouletý vztah s o 17 let starším mužem, který měl za sebou jedno manželství a jedno partnerství. Z manželství měl pět téměř dospělých dětí, z partnerství dvě malé děti ve střídavé péči. Ale s matkou dvou dětí se často soudili. Další dítě by mu nevadilo. Já mám poslední dobou ze všeho strach a tak jsem ze vztahu odešla. Bojím se, že bych nezvládla mít jeho dvě děti ob týden a do toho třeba miminko. Muž je velmi chytrý, ale co se týká vztahů, tak docela bojovný, protože se v minulosti nepodařilo. Bojím se však, že už nikoho nepotkám. Vrátila jsem se bydlet k rodičům, kde to není ideální. V minulosti jsem měla byt, který jsem prodala. Nikam moc nechodím, jen občas sama sportovat, jinak se spíše uzavírám doma. Mám práci, kde je spíše mužský kolektiv, ale ne úplně si sedím se šéfem a cítím ze života velkou nespokojenost a nevím jak dál.
Simona
PhDr. Jitka Douchová
Simono, dobrý den. Nebojte se, že nikoho nepotkáte. Myslím, že nejste vyrovnaná s posledním rozchodem, což bude chvilku trvat. Jako problém vnímám návrat k rodičům. Přestanete se cítit dospělá a soběstačná - již v rámci vašeho dlouhého prvního vztahu vám do toho rodiče mluvili.. Pobyt u nich vám nepomůže. Vezměte si jako první cíl vlastní osamostatnění sebe sama. A pak můžete jít dál.A hlavní je, se nebát, že zůstanete sama. Aha, a ještě je tady to, že se uzavíráte doma do své ulity doma. Já bych vás viděla na krátkodobou individuální psychoterapii, abyste si vše v sobě vyčistila, vyjasnila :-)
osamělost
Rok se "seznamuju" na internetových seznamkách, je mi 51 let. Výsledek? Dostala jsem z toho deprese. Z deseti adeptů, se kterýma jsem se sešla, by se mi zamlouvali tak 3-4, ale neměli nakonec zájem. S posledním jsem se sešla dokonce několikrát, vypadalo to i možná nadějně, ale když jsme se viděli naposledy v kolektivu dalších přátel, téměř si mě nevšímal a bavil se s jinýma. Potom jsem si psali e-maily a z nich vyplynulo, že nevěděl, jestli mě chce nebo ne, ale nakonec se přiklonil k druhé variantě. Chtěla jsem vědět, co jsem udělala špatně a co je na mně špatného, ale odpovědi jsem se už nedočkala. Nemám kde se s kým seznámit. V okruhu přátel, kde se pohybuju, jsou všichni chlapi v mém věku zadaní, v práci atd, jsme samý ženský. Připadám si, že jsem asi prašivá. Chlapi se mnou chtějí maximálně kamarádit. Po této poslední zkušenosti už jsem opravdu dostala něco jako "depku", je to začarovaný kruh a nevím, co s tím. Na seznamkách už jsem si psala řádově se stovkami lidí, po roce efekt 0 - otázka upravena poradcem
Eva
PhDr. Jitka Douchová
Milá Evo, co kdybyste se na chvíli na celé seznamky vykašlala a začala se věnovat víc sama sobě jinak? Máte svou cenu, jen ji zase potřebujete najít, znovu objevit. Ztrácíte se v neúspěšných pokusech o seznámení, pak se omlouváte a ptáte se, co jste udělala špatně, když se s vámi adept na vztah nebavil tak, jak byste si přála. Takhle byste se ptát fakt neměla, už tím se snižujete, a to je přeci škoda. Neupínejte se nyní na vztah, ale na sebe samu, a ono to pak také přijde samo. Přijde mi skvělé, že se s vámi chtějí chlapi kamarádit, jak říkáte, takže jste zajímavá pro muže, máte jim co dát. Netlačte v ničem na pilu, to ničemu neprospívá, a nechte život volně plynout, on vám pak něco přinese, věřte tomu :-)
osamělost
Dobrý den,
ve svém životě jsem neměla žádné štěstí na muže. Nikdo mě nikdy nechtěl. Každý utíkal jak zajíc. Hlavně rychle pryč. Nikdy mi to nikdo nebyl schopen zdůvodnit tak, abych to byla schopna pochopit. Vymýšleli si dle mého nesmysly. Po dlouhé době jsem se s tím, že zůstanu sama již vyrovnala. Bohužel se stále nemůžu vyrovnat s tím, že zůstanu bezdětná ( je mi 40 let), neboť nikdo se mnou dítě nechtěl a nechce. Dokonce se mnou nikdo nechtěl bydlet. Potřebovala bych poradit, jakým způsobem se dá vyrovnat s bezdětností. Děkuji
Bohuslava
PhDr. Jitka Douchová
Milá Bohuslavo, to vše musí mít nějaké příčiny, které by bylo dobré rozebrat více do hloubky. Nechcete se u mne objednat? Informace najdete na www.jitkadouchova.cz
osamělost
Dobrý den. Prosím o radu. Možná tomu neuvěříte, ale je mi už přes 30 let a nikdy jsem neměla muže (kluka, přítele). Nikdy jsem nedostala opravdovou pusu. Nevíte, jak se s někým seznámit a navázat vztah i přes takovou nezkušenost? Nevím, jak na to. Taky bych ráda už založila rodinu, jinak mi už můj život začíná připadat nenaplněný. Problém je v tom, že jsem, jak se říká, nezajímavá šedá myška. Díky za radu.
Anežka
PhDr. Jitka Douchová
Milá Anežko. Nikdo nemůže být nezajímavá šedá myška, pokud se jí vevnitř necítí být.potřebujete nejdříve najít sebe samu. Ale jestli si tak moc nevěříte, chtělo by to spolupráci s psychologem, abyste společně našli příčiny vzniku nedostatku vaší sebedůvěry. A pak se seznámíte snadněji, když z vás bude vyzařovat pozitivní energie. Neberte svou nezkušenost jako handicap, Anežko. Každý máme svůj čas, kdy máme někoho potkat, hlavně ať vám svítí oči a radujete se ze života tak, jak jej máte. A potkat se můžete s někým třeba v rámci zájmů, sportu, všeho možného, co vás těší a v čem se angažujete :-) Zkuste napsat svůj dotaz do Poradny pro začínající, kterou vede na ona idnes Kamila Douchová, pak bude pro vás zajímavé porovnání odpovědí.
osamělost
Dobrý den. Je mi čtrnáct let, ale mám pocit že je vše pryč. Všechno štěstí mezi mnou a rodiči jakoby zmizelo. Dříve jsme spolu jezdili na výlety, hráli hry, užívali si rodinný život, bylo mezi námi jisté specifické štěstí. Zdá se mi že to štěstí je pryč. S rodiči nedokážu mluvit, jsme k sobě mnohem odměřenější a často se hádáme. Nevím kde se stala chyba, nevím proč už nejsme šťastní. Jsem teď v pubertě, až se z toho vylížu, začnu svůj vlastní život a budu dospělý...nechce se mi věřit že můj čas rodinného štěstí je pryč. Ještě nechci. Prosím pomozte...
Matyáš
PhDr. Jitka Douchová
Ahoj Matyáši :-) V rámci poraden na idnes se zrodila nová poradna Kamily Douchové pro mladé lidi, můžeš poslat svůj dotaz jí? Určitě ti bude umět poradit lépe, než já:-)
osamělost
Pro Sara_: odstěhujte se do země, státu kde budete nadmíru spokojená. mluvte, hlaste, šiřte tam, že tady u nás je to v prd..., že jsme xenofóbní, rasisti, ateisti, neznabozi, jíme vepřové, nedodržujeme rodinné tradice, jsme prostě s Vámi nekomaktibilní....uděláte tak službu všem, Nám i Vám. Děkuji :-).
Tom
PhDr. Jitka Douchová
Posílám...
osamělost
Pro Sara: nebudu polemizivat o vaši osamělosti, jen postřehy. Podle všeho jste češka, která si vzala muslima a konvertovala. Vaše rozhodnutí. Nic proti tomu, jen Vás chci ujistit, naše rodiny se navštěvují. V průběhu návštěv grilujeme, hrajeme hry, koukáme na fotky, bavíme se s dětmi, sousedy, rodiči, prarodiči, bratranci, sestřenicemi, jejich rodinami, zpíváme s alkoholem, bez alkoholu. V kožichu, či oblečeni lehce, nenuceně, některé dámy mají dokonce i dvoudílné plavky či velmi krátké sukně a trička na ramínku. Vidíte, žijeme, pohoda, SVOBODA, nikdo nám nic nediktuje, jsme uvolnění, klidní, děti pobíhají, nic nám nechybí, netíží nás samota. V podstatě se neznásilňujem, existují takoví jedinci, ale je jich statisticky méně než na Platzu v době ohňostrojů v DE. Naše ženy nechodí vyzývavě, ale podle toho jak se cítí, co na sebe chtrějí obléknout. S rodiči si vesměs rozumíme, protože jim netlačíme do hlavy naše názory. Sáro, odstěhujte se spolu s manželem.
Tom
PhDr. Jitka Douchová
Milý Tome, velmi děkuji, přeposílám, zrovna tak jako druhou část vaší reakce pro Ssru, za niž jsem velmi vděčná :-)
osamělost
donrý den , jsem muslimka, s manželem žiju zde v čechách.....mám tu rodinu ,ale v čechách se rodiny moc nenavštěvují a mí rodiče mají rádi svoje soukromí , u nich nevydržím víc jak hodinku a už mi dávají na jevo že bych mohla už jít domu,nudím se , mám byt a práci a manžela,ale manžel je jen stále v práci vidíme se doma až pozdě večer a to pak jde spát, žiju o samotě život, kamarádky nemám, protože tady muslimky nejsou a ani mešity , jako to bylo v jiné zemi, kamarádky nemám, protože tu nenajdu jedinou charakterní ženu, všechny choději tady vyzívavě obnažené a nebo pijou alkohol a střídají partnery a tak tu ani kontakty navyhledávám, jak se můžu vyrovnat s touhle samotou v čechách když manžel stále není doma, mám jen upřimně jenom jeho ,,,,,,,,,,,,toužím jít ven na procházky do přírody a na výlety, ale sama si netroufnu bojím se protože se tady znasilnují a přepadávají osamocené ženy.........stres a samota už ani žít se my nechce.
Sara
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Saro. Chápu, že se cítíte v Čechách poněkud osaměle, ale tak je třeba být aktivnější a něco udělat pro to, abyste zkvalitnila svůj život. Když si budete primárně stěžovat a dívat se na negativa života zde, nepomůže vám to. Musíte proaktivně vyhledávat to hezké. A komunitu lidí se stejným vyznáním určitě není těžké nalézt :-)
osamělost
Pro osamělou Hanku 17 let
Milá Hanko, byla jsem na tom podobně, vůbec jsem si nevěřila, považovala jsem se za nehezkou a zbytečnou. Kluci, co se mi líbili, byli nedostupní, a ti kteří projevili zájem, se nelíbili mně. Ale časem jsem proplouvala životem, aktivně se zapojovala do všech společností, na které jsem natrefila a zjistila jsem, že to se mnou není tak hrozné. Jsem 27 let vdaná, mám 4 bezva děti, skvělou práci a spoustu přátel - žiju skvělý život. Nebojte se, žijte, bude to dobré - zdraví Jana
Jana Pinkasová
PhDr. Jitka Douchová
Milá Jano, moc děkuji, a vás, Hanko, doufám, že tou zprávou potěším :-)
osamělost
Druhá část:
Nejsem sice extra hubená, jsem spíše plnoštíhlá, ale mám nízké sebevědomí, maluji se jen řasenkou a oblékám se spíše do klučičího stylu, nemám se ráda a mám i hrozné deprese kvůli sobě a i škole. Vše začalo bohužel po nástupu na střední. Cítím se oproti ostatním holkám hrozně, zaostalá, nechtěná. Má blízká kamarádka (spolužačka) mi stále říká, ať s kecy, že si nikoho nenajdu už neštvu, že to není pravda, že jsem pěkná a určitě budu šťastná, ale já i přesto, že jsem se, co vím líbila na SŠ cca 5ti klukům, nevěřím, že budu šťastná a v budoucnu si někoho najdu. Asi je ještě brzo to řešit, ale já ztrácím již v tomto věku naději, ráda bych se do 30 vdala a měla alespoň 1 dítě, ale nevěřím tomu. Možná, že je i problém v tom, že se stydím s kluky mluvit a bojím se i s někým, komu bych se líbila jít ven, nechodím pořádně ani na žádné zábavy apod., to je možná i problém, že jsem si někoho nenašla.
Chtěla bych znát něčí názor zvenčí.Moc se omlouvám za dlouhý text.Předem Vám děkuji.
Hanka
PhDr. Jitka Douchová
Myslela jsem si, že budete mít problém se sebevědomím - nemáte se ráda, máte deprese kvůli sobě a škole, porovnáváte se s ostatními, což vám ještě ubírá na vlastním sebehodnocení. Sakra, nejste zaostalá oproti ostatním, jste jiná, ale začněte pracovat na své sebedůvěře, nacházejte na sobě věci které se vám na sobě líbí, a neutápějte se v sebelítosti a katastrofických scénářích :-) :-) Velmi doporučuji spolupráci s psychoterapeutem. Hodně štěstí, Hanko, a krásné prázdniny :-))
osamělost
První část:
Dobrý den,
je mi 17 let a brzy dokončím druhý ročník SŠ. Už jsem byla 2krát opravdu hodně zamilovaná, dalo by se počítat i 3krát, ale nakonec nešťastně. Na ZŠ jsem v 9. dostala chuť psát svému spolužákovi, nakonec se z nás stali sice ne přátelé, ale blízcí lidé, že když se setkáme, rádi spolu pokecám. Někdy však cítím, že ta troška první vážné zamilovanosti ve mě je. V prváku jsem se zamilovala o jednoho kluka, bohužel jsem po maturitním plese zjistila, že je to machr a úplně ho vypustila, během toho jsem ale byla zamilovaná a to hodně ještě do jednoho kluka, byl to jak můj přímo ideální kluk, milý, hodný, příjemný, bohužel má přítelkyní a letos maturoval. Důvod proč sem píší je ale ten, že mě od prváku začal hryzat špatný pocit z toho, že jsem ještě neměla žádného partnera. Mé kamarádky i spolužačky alespoň někoho měly a již nejsou panny, ale začínám si připadat strašně, že jsem ve třídě jediná, která je stále sama.
Hanka
PhDr. Jitka Douchová
Milá Hanko, podle mě je zbytečné panikařit :-) Nesrovnávejte se s nikým, potřebujete, aby se nějaký kluk zamiloval do vás a začal vás dobývat, potřebujete si užít tento pocit. Zatím se různě zamilováváte, všechno jde tak, jak má. Že mají holky ze třídy a kamarádky už všechny kluky? No a co? To je jedna věc, druhá věc je, jestli jsou ve vztahu všechny šťastné. Počkejte si na toho, kde se do sebe zamilujte oba navzájem. První lásky jsou krásné :-)
osamělost
Dobrý den, je mi 39 let, jsem svobodná bezdětná. Nikdy o mě nikdo nestál. Nikdy mě nikdo nechtěl, Nikdy se mnou nikdo nechtěl bydlet a už vůbec ne se mnou spát. Všechno jsem již vzdala. Bohužel tuším, že zůstanu sama. Jsou nějaké účinné techniky či psychoterapie, kdy dojde k vyrovnání a přijetí celoživotní samoty. Děkuji za odpověď
Andrea
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Andreo. Zcela rozhodně potřebujete začít spolupracovat s psychoterapeutem, abyste rozklíčovala spolu s ním, kde je problém. Až najdete příčinu, dá se s tím pracovat :-) Nebojte!
osamělost
Vážená paní doktorko, zajímal by mě Vás názor. Je mi čerstvě 30, jsem svobodná, bezdětná, nezadaná, vcelku atraktivní, zdravě sebevědomá. Mám práci, která mě baví i uživí, mám hezké bydlení, přátele, koníčky, jsem se svým životem i se sebou spokojená. S čím však spokojená nejsem, jsou muži. Nikdy mě nikdo nikde neoslovil (ač se na ulici nemračím, chodím ven, dokonce mi nedělá problém např. požádat cizího muže v obchodě o radu, kde mají jogurty, když vidím, že je má v košíku a bude si tak jist odpovědí). Mezi kolegy v práci také nic. Inzerát na seznamce sice situaci řeší, ovšem prakticky bez výsledků - muži na seznamce jsou již hodně zoufalí a ta nutnost se seznámit je z nich cítit, až to samozřejmě odrazuje. Já vím, že mám na děti čas, jen mě mrzí, že nemám muže, se kterým bych se mohla radovat, užívat si a mít partnerský, rovnocenný vztah. Také máte ten pocit, že dnešní generace 30-40ti letých žen je daleko před stejně starou generací mužů a jen velmi těžko jsou vzájemně kompatibilní?
Petra
PhDr. Jitka Douchová
Milá Petro. Co se týče vaší poslední otázky, nechci generalizovat, protože pracuji s lidmi, kteří jsou od sebe odlišní. Někdy mám v péči povrchní a nezralou mladou ženu, někdy velmi osobnostně vyzrálého mladého muže. Takže si netroufám říct, ano, je to tak, či onak.Hodně atraktivních a inteligentních žen je na tom podobně s vámi. Často se jí muži bojí oslovit a něco rozvíjet, je pro ně nedosažitelná. I když se usmíváte, možná nedostupnost přesto vyzařujete. Navíc jste emancipovaná, úspěšná, soběstačná...Řekla bych, že osudové setkání bude otázkou šťastné náhody. Ale bylo by pro vás hodně užitečné, probrat vše více na přímo s partnerským psychologem, mohla byste si s ním udělat hlubší analýzu toho, jak působíte navenek. Možná byl vhodnější psycholog muž, který vám dá zpětnou vazbu i ze svého hlediska muže :-)
osamělost
Dobrý den paní doktorko,
pročítám si velmi pečlivě vaší poradnu. Někdy je mi z toho hodně smutno. Také i já bych potřebovala poradit. Je mi 52 let. Velmi jsem se snažila v mladším věku si někoho najít. Bohužel nikdo mě nikdy nechtěl. Nikdo o mě neusiloval. Všichni ode mě rychle utíkali. Zůstala jsem sama. Překonala jsem pro mě velmi bolestné období, kdy mé vrstevnice se začaly vdávat a zakládat rodinu. Potřebovala bych se nějakým způsobem vyrovnat se samotou, kterou prožívám v poslední době docela velmi intenzivně. I když jsem se snažila se samotou sířit, bohužel se mi to nepodařilo. Děkuji
Nikol
PhDr. Jitka Douchová
Milá Nikol, přeji vám hezký den. Snad vám nebudou má slova připadat jako těšínská jablíčka, která nejsou vždy až tak užitečná. Přesto - mám pocit, že v žádném věku nemáme promarněnou možnost se s někým potkat a zažít s ním intimní blízkost - lidskou, i tu nejvíc. Každý máme v sobě nějaký dar, kterým můžeme obohatit další lidi, i sami sebe. Jen ji najít a nekapitulovat! Vy cítíte osamění, v mládí se vám nedařilo najít kvalitní a opravdu hodnotný vztah. To se často stává těm, kteří jsou ve svých požadavcích na vztah nároční. A také těm, kteří si příliš nevěří. Pokud v životě věříme na šanci, najít toho "pravého", pak se nám někdy stane, že jej prostě nepotkáme. Spíš máme nějaký sen, do něhož se ale člověk z "masa a kostí" nevejde. Jestli teď víte, po čem a po kom v životě toužíte, nic nevzdávejte. Seznamky mají smysl, bývají úspěšné. A také nově navazovaná přátelství, oprašovaná stará přátelství z doby "kdysi někdy". Hlavní je, věřit tomu, že to jde, a něco chtít. Život je výzva, pořád. Přijměte ji. Zároveň bych vám moc doporučovala spolupráci s psychologem v rámci individuální terapie, abyste si mohla nacházet odpovědi na spoustu svých otázek "proč" :-) Držím palce, Nikol :-)
osamělost
Dobrý den,
Je mi 14 let a mám problém s rodiči a s bratrem... Jde o to že jednou když můj bratr odjel na prázdiny tak jsem šel na jeho počítač a jen tak ze zvědavosti jsem to tam projížděl... a on to zjistil. Přestal se semnou bavit a poslední slova byla nejradši bych ti dal ránu... S bratrem už se chováme jako cizí lidi. Ještě jsem zapomněl říci že odjel bydlet u rodičů. Rodiče se začali hádat protože jsi táta asi před půl rokem našel milenku a tak. Ty dva se hádaj a doma už si nemám vůbec s kým povídat... :( Mámě ani tátovi už nevěřím takže se sníma nebavím. Bratra už spíš nemám. A doma jsem zavřený v pokoji a brečím co dál...
Navíc jsem začal flákat školu a z dvojkáře se ze mě stal kluk co skoro propadá z čj... Prosím váš co mám udělat a jaký by měl být první krok,
Předem děkuji
Jirka
Jirka
PhDr. Jitka Douchová
Ahoj Jirko. Nemáš ve škole školního psychologa? Chtělo by to, aby ses někomu mohl svěřit, následně rodinnou terapii. Ale ty potřebuješ nějak svou rodinu zalarmovat, že se s tebou něco děje, že se cítíš být na všechno sám. To by mohl být první účinný krok. Jak jsi na tom s kamarády?...Taky můžeš volat na linku bezpečí pro děti, aby ti v rámci přímého rozhovoru s tebou poradili účinnější kroky, neboj se toho :-) Držím palce.
osamělost
Vážená paní doktorko, ráda bych Vás požádala o "pohled zvenčí" na mou situaci. Jsem (při vší skromnosti) poměrně hezká, mám VŠ vzdělání, dobré vztahy s rodinou a plno kamarádek. Studuji druhou VŠ a částečně pracuji. Můj problém je, že je mi 25 let a nikdy jsem neměla žádný vtah. Vlastně nedokáži říct proč. Jsem poměrně introvertní a lidem moc nedůvěřuji, když si k nim najdu cestu, dokáži však být otevřená. Také jsem dost obětovala náročnému studiu a žila tím pádem dost stereotypně. Na muže nekladu nějak vysoké nároky, spíše naopak. Pouze potřebuji, abych si muže mohla vážit, respektovat ho, abych ho zkrátka vnímala jako osobnost. Poté, co jsem dostudovala a měla najednou čas, uvědomila jsem si, jak prázdně žiji. Spolužačky se po škole stáhly ke svým partnerům, některé chystají svatbu a já se cítím odepsaně. Navíc na mě okolí vyvíjí tlak. Ani nevím, kde někoho hledat. Navíc se obávám, co by případný partner řekl na to, že ve svém věku nemám s muži zkušenosti. Děkuji za odpověď. Jana - otázka upravena poradcem
Jana
PhDr. Jitka Douchová
Milá Jano. Já si zase - při vší skromnosti - myslím, že jsem dobrá psycholožka :-) Ale nedokážu bez možnosti hlubšího vhledu najít příčinu toho, že jste dosud neměla vztah. Předpokládám, že jste výkonově zaměřená, ambiciózní, hodně inteligentní a vzdělaná mladá žena. Mluvíte o tom, že na muže nekladete velké nároky, kromě toho, že si ho musíte vážit, respektovat jej jako osobnost. Z mého pohledu jsou to rozhodně jednoznačně opodstatněná očekávání od muže, s nímž byste měla být ve vztahu. Ale možná někoho takového potkáte spíš mezi muži, kterým je o 10 let více. Hlavně si z toho nedělejte až takovou hlavu. Každý z nás máme svůj čas, kdy se potkáme s tím, koho můžeme milovat. Kdybyste chtěla, můžete se u mne objednat - když se povídá, najde se víc věcí, které mají příčinnou souvislost a od toho se dá odpíchnout dál :-) Hlavně si jako žena věřte!
osamělost
Dobrý den, paní doktorko,
nemám dotaz. Jen jsem si četla vaši poradnu a narazila na osamělou Ivanu, žijící v zahraniční - viz zde:
den.pani psycholozko.Je mi 48 let.Zacinam uplne znovu od nuly .Bydlim na ubytovne v zahranici velmi daleko od sve vlasti a neznam jazyk.,delam uklizecku svym pratelum,kteri me ze soucitu zamestali,ale odtahli se ode me -uklizecky jsou tady ,,povl,,ja mam spou. . . . .
Pokud by paní Ivaně pomohlo dopisování si se mnou, můžete jí poslat můj mailový kontakt.
Jinak vám přeji vše dobré a díky za vaši bohulibou činnost.
Pavla
Pavla
PhDr. Jitka Douchová
Milá Pavlo. Za Ivanu vám velmi děkuji, jste hodná. Technický problém spočívá v tom, že mně se zobrazují dotazy v poradně anonymně, se jménem, jaké kdo uvede. E-mailové adresy tam nejsou. Takže každý z pisatelů je krytý svou anonymitou :-) Pokud byste chtěla nbídnout Ivaně možnost vzájemné komunikace, napište i svou e-mailovou adresu do dotazu:-) Zdravím vás a děkuji vám za vaše poděkování.
osamělost
Dobry den.pani psycholozko.Je mi 48 let.Zacinam uplne znovu od nuly .Bydlim na ubytovne v zahranici velmi daleko od sve vlasti a neznam jazyk.,delam uklizecku svym pratelum,kteri me ze soucitu zamestali,ale odtahli se ode me -uklizecky jsou tady ,,povl,,ja mam spoustu plateb,ale jsem vdecna ze na vsechno si vydelam.Jedine co jsem v zivote dokazala bylo vychovat 3 deti-byla jsem s nimi 21 let doma.,Mame hezke vztahy,ale vidim je tak 3 x do roka.Jsou uz dospele ,ale jeste studuji.Nemam manzela -rozvedli jsme se.nemam nic.A praci ,kterou jsem mela rada jsem ztratila.Proto jsem tady.Vubec nevim jak tu zit.Nevim co se sebou, jak zacit.Kazdy mi daval rady ,ale vsechno se mijelo ucinkem-nic jsem nebyla schopna uvest do praxe.Nevim proc ,snad mnoholety stres me zablokoval tak,ze jsem jak negramot.Jak si najit pratele,jak ziskat sebevedomi,prala bych si lepsi praci ,hlavne aby byla mezi lidmi.Jsem osamnela tak strasne uz 2,5 roku ze uz ani nemam silu nekoho oslovit.Prala bych si domov.
ivana
PhDr. Jitka Douchová
Milá Ivano. Sílu v sobě máte - dokázala jste odejít do zahraničí a začít nový život. Jste soběstačná, dokážete si na svůj život vydělat. Jestliže se přátelé, jimž uklízíte, od vás odtáhli, pak to nebyli přátelé. Podle aktuálního sociálního statusu, který je dán okolnostmi, se míra přátelství neměří. Je dobře, že jste hrdá na své děti - už to je smysl života. Máte hezké vztahy, takže to není tak, že nemáte nic:-) Nejdůležitější z toho všeho, co říkáte, že nemáte, je získání sebevědomí. Začněte od sebe. Sepište si, co se vám vše v životě povedlo. Můžete být hrdá i na maličkosti. Prostě si sama sebe více rozeberte v pozitivním smyslu slova. A na základě toho si můžete začít budovat Ivanu v další fázi vašeho života. V něčem tu původní, v něčem novou. Žijete v jiných podmínkách, osaměle. Nevím, co vám vždy pomáhalo k nalezení síly, když vám bylo úzko, ale i to byste měla oprášit. Hodně bych chodila mezi lidi, byla mezi nimi na ulici, usmívala se na okolní svět, i když vám leckdy do úsměvu není. Můžete začít běhat, dělat nějaký sport, kde se potkáte s někým dalším. Držím vám palce!
osamělost
Dobrý den, jsme s manželem už víc jak 20 let. Celou tu dobu jsem čekala kdy už konečně budeme žít společně. Má rodiče kteří ho neustále něčím úkolují, svého velikého koníčka, kterému vše podřizuje a práci. Je pracovitý ale čas pro mě a své děti nikdy neřešil. Bydlíme vedle sebe v klidu a on je stále zdá se spokojený. Děti odrostly a já cítím hlubokou samotu.... Začla jsem se věnovat svému dávnému koníčku a najednou jsem zjistila, že se začal zajímat o své děti a dokonce se snaží i o komunikaci. Jako muž mi nikdy nebyl oporou a ani dětem tátou...... Postavil vysokou zed nezájmu bez respektu a cítím, že by chtěl něco změnit. Vztah však dávno vyhasl jen on má pocit, že žádná změna nenastala. Jsem nezaměstnaná takže si nemůžu diktovat. Co s tím ?
Apolenka
PhDr. Jitka Douchová
Milá Apolenko. Rozvíjejte dál své koníčky, k nim se jistě budou vázat i další lidé. Jestliže jste ekonomicky závislá na manželovi, rozchod nepřipadá v úvahu. Ale nespoléhejte se na něj po citové stránce , žijte vedle něj i svůj vlastní  bohatý život :-)
osamělost
Dobrý den paní Jitko, je mi 39 let a doposud jsem neměla žádný dlouhodobý vztah. Mezi jednotlivými vztahy jsem měla několik let pauzu. Každý vztah skončil cca po 2-3 měsících tím, že se muž již neozval. Vždy mi říkali, že jsem jejich typ, že je mu se mnou dobře, ale vždy rychle vycouvali. Je mi to hodně líto, že stále nemám nikoho, kdo by mě opravdu miloval, nemám děti a stále jsem sama. Na ulici se nemůžu podívat do kočárků, nemůžu vidět milující se lidi, neboť mám slzy v očích a jsem z toho v depresi. Pořád se snažím zjisti, v čem je chyba, proč zrovna já jsem pořád sama, v čem jsem horší než úspěšné ženy. Hledání partnera jsem už vzdala. Potřebuji se nějak naučit vyrovnat s tím, že budu na vše sama. Bohužel se mi to nedaří. Nevíte nějakou radu? Děkuji za odpověď
Klára
PhDr. Jitka Douchová
Milá Kláro. Jak můžu posoudit, kde je chyba, když se neznáme? Těch problémů může být spousta, je potřeba, abyste si je identifikovala, abyste pak mohla s nimi něco dělat. Srozumitelné např, je, že s přibývajícím věkem, životními zkušenostmi a zralostí, se vám určitě zvyšují nároky na kvalitu partnerství a partnera. A na druhé straně stojí touha po založení rodiny, po lásce, což je tlak, který vede k vnitřnímu konfliktu. Ano, potřebujete být nezávislá, abyste před sebou mohla vidět bezbolestně i kočárky s miminkem a poslouchat kolegyně, jak mluví o svých dětech. Potřebujete si vytvořit i další a další zájmy, jimž se budete věnovat, které vás budou těšit, a kde budete mezi lidmi. Je strašně důležité stavět si životní cíle stále dál a dál. Ale ne ze zoufalství, ze zájmu. Ale pak je důležité i nerezignovat. Nějak to máte ve svém osudu napsané, věřte mu :-) Bylo by velmi dobré spolupracovat v rámci individuální psychoterapie s psychologem, kde byste si v rámci dialogu měla možnost nacházet plno věcí, které se vás týkají, ale jsou vám skryté, neumíte si je ohmatat. Doporučuji vám to :-) A také vám držím palce, ať je  váš život šťastný a naplněný!
osamělost
Dobrý den paní doktorko,
cítím se hodně zoufalá. Dokončila jsem vysokou školu, rozešla se s přítelem, který mě podváděl a nastoupila do práce. Bohužel se to vše odehrává 200 km od mé rodiny a jsem tu teď úplně sama. Zrovna se ze svého studijního města stěhuji do ještě o pár kilometrů vzdálenějšího, které vůbec neznám a krom kolegyní z práce, které jsou o generaci starší, tam také nikoho neznám. Stěhuji se do velmi malého bytečku a bojím se, jak všechno sama zvládnu. Samotu i finanční stranu věci. Je mi z toho velmi úzko. Mám strach, že nenajdu nové přátele, muže, že nebudu dobrá ve své práci... Jsem introvertní a mám problém se seznamovat, nevím, jak na to. Rodina bydlí daleko a i tak v ní nemám příliš velké pochopení a sama se nevím, jak tomu strachu čelit a bojovat proti němu. Někdy si i říkám, že by bylo lepší, kdybych tu vůbec nebyla. Psychologa se mi příliš navštěvovat nechce. Mohla byste mi prosím poradit, co s mým strachem a jak se třeba seznámit.
Děkuji.
S pozdravem Sandra
Sandra
PhDr. Jitka Douchová
Milá Sandro, dobrý den. Zkuste to brát jako dočasné zlomové období ve vašem životě a jako výzvu k nalezení sebe sama - bez pomoci rodiny ( stejně říkáte, že jí příliš nemáte ). Je to úplně nová životní etapa - čerstvě dostudovaná, nová práce, nové místo. A také čerstvě single. Každý konec něčeho je otevřením pro možnosti něčeho dalšího, nového. Když to teď vše zvládnete, můžete být se sebou spokojená a pochválit sebe samu. Potřebujete více sebevědomí a sebedůvěry. Strach je nepřítel, buďte novým šancím otevřená. Introvertních lidí je hodně, ale i tak je dobré překonávat ostych a najít si na všem něco dobrého. Důležité tedy je - těšit se, ne se bát :-) Držím vám palce do nového života!
osamělost
Dobrý den p.doktorko, po rozvodu jsem se v 48 letech přestěhovala za svým přítelem do města, kde nikoho neznám,pouze jeho rodinu.Začala jsem pracovat v jeho firmě a také mu pomáhám se stavbou rodinného domu,zatím bydlíme u jeho bratra.Nedávno mi přítel sdělil,že práce ve firmě ho již nenaplňuje a chce dokázat něco víc, začal se angažovat v politice a dosáhl pozice člena představenstva ve firmě,která investuje rozsáhlý projekt, ve kterém se stal hlavním manažerem.Veškerý chod firmy zůstal na mě,pracuji 9-10 hod.denně,znám jen cestu do práce a do obchodu a večer mě čeká prádný dům a večery o samotě.Přítel chodí domů pozdě večer,často je na služební cestě nebo na povinných rautech a setkáních s řediteli a pod.Já tu nikoho nemám a cítím se stále více osaměle.Přítel se mi hodně odcizuje,firma ho už moc nezajímá, dělá mu dobře,že se pohybuje ve "vyšších kruzích" ,což zase neříká nic mně,přijde mi to snobské,tak začíná váznou i komunikace, jsme nějak každý jinde.Poradíte,jak toho ven?Děkuji - otázka upravena poradcem
Bobuška
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Bobuško. Nwvím, na jaké bázi je váš vztah vystavěný, co by mu mohlo účinně pomoct k znovuoživení.Měla byste se snažit jej vrátit k vám dvěma více, zkuste ocenit jeho úspěchy a podnikatelský potenciál, ale zároveň apelovat na to, že pokud to takto půjde dál, můžete se zcela odcizit a vy budete muset ze vztahu odejít Neměl by to brát jako ultimátum, ale jako reálné posouzení faktů vašeho života. Pracujete v jeho firmě za peníze, které dává on, neobětujte se tolik pro něco, co ho nezajímá, pokud vás samotnou  to nenaplňuje...
osamělost
Nedávno se na mě nejlepší kamarádka naštvala,ani moc nevím kvůli čemu.Ale všichni moji přátelé jsou s ní a já už nemám nikoho.Nevím co mám dělat,nikoho nemám.Chtěla bych si najít přátelé,kteří mě vezmou takovou jaká jsem,ale nevím kde je nalézt.Chci poradit jak se s té samoty dostat.Jestli má cenu si tu nejlepší kamarádku udobřovat a nebo hledat jinde přátelé.
Předem děkuji za odpověď.
vlk samotář
PhDr. Jitka Douchová
Mám pocit, že jsem s vámi již na stránkách této poradny komunikovala, a že jste celou situaci popisovala i vy, i vaše kamarádka. Nemyslím, že jste vlk samotář - vlci samotáři jsou dobrovolně samostatní jedinci, Vy se cítíte být jakoby vyvržená z kolektivu dalších lidí. Zkuste mrknout jen na váš příspěvek - teď budu tvrdá. Ale přijde mi normální, pokud někdo od někoho chce radu a píše do této poradny, že v úvodu napíše oslovení a zároveň "dobrý den"... Snad to nemusím dál rozvádět. Jak to máte se vstřícností vůči druhým? Proč vás druzí nevyhledávají? Měla byste si nejdříve ujasnit sebe samu a vaši pozici mezi druhými - proč je taková, jaká je. Nemyslím, že by to byla chyba jen druhých. Vždy jsme v tom namočeni i my....
osamělost
Dobrý den paní doktorko, před 2 měsíci se se mnou rozešel přítel po 1,5 roce. Je mi 38 let a vždy jsem velmi toužila po dítěti. Bohužel, nepodařilo se mi najít partnera, který by se mnou dítě chtěl. Veškeré rozchody byly vždy ze strany muže. Poslední partner se mi po vyhlášené pauze neozval a již před pauzou tvrdil, že již ke mně nic necítí a není ten pravý pro mě, ale že uvidí, jestli mu budu chybět. Myslím si, že dospěl k závěru, že rozchod je pro něj nejvhodnější řešení. Jsem z toho docela zoufalá. Učím se žít s vědomím, že dítě již nikdy mít nebudu a vůbec nevím, jestli má smysl někoho hledat, jestliže jsem doposud neměla potřebné štěstí. Z neustálých rozchodů jsem už docela unavená a bojím se jít do dalšího vztahu. Nevím, co mám dělat zda zůstat sama a učit se s tímto žít nebo neustále někoho hledat. Moc Vám děkuji za odpověď Eva
Eva
PhDr. Jitka Douchová
Hezký den, Evo. Chápu vaše obavy i nejistotu, ale teď je podle mne čas na individuální psychoterapii u partnerského psychologa. Potřebovala byste si projít s odborníkem své dosavadní vztahy jinak - hledat, jestli neděláte opakovaně chybu v partnerské volbě, čím byly rozchody vždy podmíněny, i jak vás to postupem času poznamenávalo. Až se najde "klíč do zámku", budete moct opět vidět budoucnost veseleji. Další důležitou věcí je, že pokud byste měla hledat muže, abyste ještě stihla dítě, nebude to dobrá motivace pro nalezení toho, s kým vám to opravdu klapne. Jednak je ta motivace vždy ženě vidět na čele, toho se muži bojí, jednak byste možná musela jít hodně s nároky dolů, kdybyste měla cokoliv uspěchávat. Ale  když se uvolníte a budete sama znát více svou osobnost a své ženské bonusy, může to přijít snadno úplně samo :-) Držím palce.
osamělost
Cítím se osamělá již více než 10let. Samotu jsem vyplňovala prací, ve které jsem byla 12-13hod denně. Když jsem potřebovala lidskou společnost, chodívala jsem o víkendu do někam do obchodu, abych našla člověka na kterého se dalo promluvit. Ani to už teď nedělám. Připadala jsem si jako blázen.
Zaměstnavatel teď ale postupně omezuje činnost a já najednou mám ČAS. Ale na koho? Nikdo není. Často sedím s telefonem v ruce, probírám se seznamem lidí a nemám komu zavolat. Jsou tam pouze pracovní kontakty... Jsem bez přátel, známých a za chvíli i budu i bez práce.. Co dál. Nevím. Je mi 51let a jediný přítel je můj králíček. Smutné.. a k pousmání.
Co dál...??
Božena
PhDr. Jitka Douchová
Milá Boženo. Smutné, ale nesmíte se tomu poddávat. Ještě okolo čtyřicítky jste se osamělá necítila, útěk od samoty do práce začal až poté. Zkuste se ve vzpomínkách vrátit k té Boženě, jakou jste ještě před nedávnem byla a něco z toho obživte :-) Kdybyste si pořídila pejska, potkávala byste se s pejskaři a společných témat je vždy hodně. Můžete si také v hlavě vrátit seznam vašich spolužáků ze základní a střední školy a uspořádejte sraz :-) Shánět kontakty na všechny ostatní, už to samo o sobě přináýší kontakty s lidmi, s nimiž jste se znala - neboli, už ta příprava setkání stojí za to. A navíc to někdy bývá dobrodružná detektivní práce :-) A pak by to htělo najít si nějaké zájmy, kde e setkáváte s lidmi. Ať by to byly jazykové kurzy, nebo cvičení, kurzy keramiky, cokoliv :-) Ať se daří!
osamělost
Dobrý den,
no teda vůbec nevím jak tonapsat :) .su s partnerem 5let a máme 2 děti,,,on chodí do práce já jsem doma.Přijde mě že to bere všecko jako samozřejmost,ale když jsem se ho zeptala řekl že ne,je strašně paličatej a takovej,no ne moc romantik,neříkám že mě má každej den říkat jak mě miluje bo že je spokojenej,ale občas by něco udělat nebo řict mohl,hlavně sem tu s dětima sama,kamarádku tu nikde nemám,co se sexu týče,taky to není značka ideál,tvrdí že nepotřebuje furt,ale já říkala že sex ke vztahu patří a bez něj to nejde,ma jiný názor,,achjo,,je toho víc,ale nevím jakto psát,ale asi třeba víte co se snažím řict,děkuji moc za odpověd
lucie
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, lucie. Ano, vím, co chcete říct, ale poradit si budete muset sama, já manžela ani váš životní stereotyp nezměním. Měla byste si hledat vlastní zájmy a těm se věnovat tak, aby vás naplňovaly. S partnerem byste se měla dohodnout na tom,že budete mít i volný čas sama pro sebe, abyste si mohla jít zacvičit, nebo cokoliv jiného, co vás zajímá a baví. Na cvičení si můžete vytvořit i kamarádské vztahy.A co se sexuálního života týče, měli byste s partnerem někdy vyrazit sami, bez dětí, abyste si mohli zavzpomínat na doby, kdy jste byli bezdětný pár a po společném milování jste toužili :-)
osamělost
Dobrý den.Jmenuji se Natálie a brzy mi bude 28 let.V životě jsem měla jen dva vážné vtahy. S bývalým přítelem jsme se rozešli před čtyřmi lety a od té doby jsem v podstatě pořád sama.Vždycky to po pár měsících krachlo.Nikdo to se mnou nemyslí vážně, každý si chce jen užít, nevázat se, ale já takový vztah nechci. Nechci se hned vdát, jen potřebuji vědět, že nejsem jen nějaké pořadové číslo nebo kratochvíle pro dlouhé večery.Nechci ztrácet čas s někým,pro koho nic neznamenám,kdo by mě jen využíval a pak odkopl.Co dělám špatně?Jsem chytrá,samostatná,splácím si svůj byt,prý jsem hezká.Ale poslední dobou si připadám hrozně sama,prázdná a nepotřebná.Kolem mě se všichni vdávají,mají děti a já nemám ani s kým vyrazit do kina.Vracím se do prázdného bytu,kde na mě nikdo a nic nečeká.Vždycky jsem byla veselá a společenská a teď už nemám chuť vstát ráno z postele a jít do práce.Jsem podrážděná,smutná,přesvědčená, že mám na čele napsáno,že mě nikdo nechce.Co mám dělat? Jak si mám zase začít věřit?
Naty
PhDr. Jitka Douchová
Milá Natálie. Vztah, z něhož se může vyklubat něco vážného a hlubokého, tak na začátek nemusí vůbec vypadat. Nejdřív může působit i jako ta krátká kratochvíle, které se vyhýbáte, protože nechcete být používána. Jste určitě hezká, nejen "prý", ale přestáváte si jako žena věřit, jste možná ostražitá, představuji si, že působíte odtažitě a někteří muži se mohou bát k vám přiblížit. S věkem se vám zvyšují nároky na partnera, ale pak možná k sobě nepustíte toho, kdo by jím mohl v budoucnu být. Tím, že žijete 4 roky bez vztahu, se může měnit i vaše psychika. Zkuste se úplně uvolnit, nesrovnávejte se s druhými, které se již vdávají a zakládají rodinu. Vy žijete svůj život, vy jste VY. Važte si sebe sama, mějte se ráda, ale zároveň si klidně v pohodě užívejte i flirt, společenský život, to, že vás někdo balí - to je jedno, že to nebude muž pro život, ale potřebujete se určitě cítit jako žena i na základě zájmu mužů. Když vás někdo balí a on vás zaujme, neznamená to, že s ním hned půjdete do postele a budete využitá :-)
osamělost
Dobrý den, ačkoliv jsem byla vdaná, cítím se velice osamělá. Kvůli manželovi jsem zůstala ve velkém cizím městě, manžel pak za prací přes týden odjížděl do jiné části republiky. Bydleli jsme po podnájmech. Pak jsme se přestěhovali za ním, podnájmy jsme měnili po 2 letech. Nakonec jsme zakotvili " ve svém" avšak 200 km daleko od obou rodin. Na výchovu, domácnost a všechno kolem jsem byla vždy sama. A měla jsem se dost co ohánět. Práci jsem sehnala také 45 km od domova, takže jsem neměla možnost najít moc přátel. Manžel na tom byl jinak, pracoval v místě bydliště. Lze říci, že přátele jsem proto nacházela skrze něj. Nicméně pocity samoty byly velké. Manžel přece jen týdně se dostával k rodičům, protože tam jezdil pracovně. U mě to bylo horší. Lze říci, že manžel byl vpodstatě jediným blízkým, kterého jsem měla. Proto jsem se na něj asi upnula a vydržela jsem spoustu nepříjemných věcí. Myslím, že manžel toho zneužíval a zatlačoval mne dál a dál. V něčem jsem se nechala, v něčem naštěstí ne. Stejně nás opustil a částečně se vrací do svého rodiště. Koneckonců po tom toužil celých 30 let. A já se cítím ještě více sama, je mi ještě hůř. Svoji rodinu již nemám. Podléhám úzkostem, depresím. jak z toho ven? Děkuji - otázka upravena poradcem
Radmila
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Radmilo. Dokud žijeme, máme stále možnost něco měnit, hledat nové věci, nové výzvy. Sice již nemáte svou rodinu, ale někde máte své kořeny, svůj původní domov, jistě i přátele z dětství a mládí. Máte i svou vlastní rodinu - děti. Nemá smysl si stýskat, litovat toho, co bylo, má smysl stále o něco ve svém životě bojovat. Nemáte sílu, možná by vám pomohla dočasná antidepresivní léčba, která by vás postavila psychicky i fyzicky na nohy, a pak můžete začít podnikat nové věci. Přeji vám, ať se vám daří! :-)
osamělost
Dobrý večer paní psycholožko, momentálně řeším nepříjemnou situaci, na kterou se sice neumírá, ale ze které jsem nešťastná. Jde o to, že je mi 25 let a zatím jsem nepotkala nikoho, s kým by to takzvaně "seplo", cítila bych, že je to ono, k tomu člověku mě to přitahovalo, a chtěla bych s ním být a nakonec to vyšlo, protože by to z jeho strany bylo stejné. Zdá se, že se s muži míjím. S těmi pár, kteří se mi zamlouvali to nevyšlo a naopak o mě mají zájem muži, o které nemám zájem já, ke kterým mě to více než jako ke kamarádům netáhne. Měla jsem dva delší vztahy, ve kterých jsem ale byla spíš proto, že jsem nechtěla být sama, a spíš jsem do nich šla "z nouze". To už opakovat nechci, protože jsem si zkusila, že to k ničemu dobrému nevede. Nevím jak ovlivnit, abych potkala člověka, se kterým to bude oboustranné..jde to vůbec?Děkuji za váš čas a přeji hezký večer - otázka upravena poradcem
Leli
PhDr. Jitka Douchová
Hezký den, Leli. S problémem, jaký máte vy, se potýká hodně lidí, i ve vyšším věku, než vy. Někdo dokonce vstupuje ze strachu ze samoty do manželství s někým, kdo mu nijak nekonvenuje, vytváří si rodinu. U vás je pozitivní, že takto to nechcete. Setkání se s někým, kde to zajiskří mentálně i fyzicky je věcí velké náhody. Ovlivnit ji můžete - potřebujete ze sebe něco vyzařovat - pozitivní energii, nějaké "sluníčko", musíte být přátelská a vstřícná - tím mám na mysli obecně vše, když jsme v kontaktu s lidmi. Ale usmívat byste se měla na sebe i tehdy, když jste sama doma. Jak se takto nabít? Dělejte hodně věcí, které vás naplňují, v nichž se realizujete a máte z nich radost. Usmívejte se prostě na svět, a on vám to vrátí :-)
osamělost
Vážená paní doktorko,
jako většina lidí tady, mám problém navázat vážný vztah. Měla jsem víc vztahů, ale jen jeden trval dva roky a dal by se nazvat jako opravdu vážný. Bohužel jsem zažila obrovské zklamání z druhé strany v jedné z nejtěžších životních chvil a okamžitě jsem se s dotyčným rozešla. Bohužel od té doby mám problém navázat jakýkoliv vážný vztah a pociťuji občas tu samotu a smutek, že nemám za kým jít, že mě nikdo v noci nedrží a takové ty maličkosti, které jsou součástí vztahu. Bohužel ale, jakmile se objeví někdo, kdo o mě začne jevit zájem, okamžitě se stáhnu. Nevím, jestli mám strach z dalšího zklamání, z otevření se druhému člověku... Prostě už nevím, co mám dělat. Moc Vám děkuji za jakoukoliv odpověď. Přeji krásný den.
Rea
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Rea.Sama jste si pojmenovala příčinu - po zažitém zklamání z absence podpory v prvním vážném vztahu, se bojíte důvěřovat a otevřít se. Jste člověk, který se chrání, máte silné pudy sebezáchovy. Z důležitého vztahu jste tenkrát okamžitě odešla, ale odešla jste tak i ze světa možnosti důvěry v rámci lásky. Vytvořil se ve vás obranný blok.Nejlépe by bylo rozbíjet jej ve spolupráci s partnerským psychologem. Přeji vám v tom hodně štěstí :-)
osamělost
Pokracovani
Rikam si, ze kdybych treba lezela v nemocnici, nikdo za mnou neprijde, skutecne nikoho nemam, nemam komu se ozvat, s kym si popovidat, komu se sverit. Mozna si za to mohu sama, soustredim se na sebe, sve cesty, praci a uspokojeni svych potreb, ale to uz ted nevratim. Pozvanky na srazy kamaradu a znamych nedostavam, v praci kdyz se bavi hloucek, tak kdyz se vmisim, prijdu si jak narusitel, ani si nemam co rict. Dekuji Vam velice za nasmerovani, na co se nejvice zamerit, ja uz vazne nevim, jak dal. Zadne myslenky na obchod ze zivota me nanapadaji, spis si rikam, ze se nikam neposunuju a jestli tokhle muze jit dal dalsich minimalne 30 let ... Dekuji Vam za radu.
Zuza
PhDr. Jitka Douchová
Zuzo, to podstatné jsem napsala, víc toho nejspíš nevymyslím, ale moc vám fandím. A určitě jste pomohla svým popisem pocitů těm, kteří někdy nerozumí nepřístupným kolegyním, myslejí si o nich že jsou to nafrněné "krávy" a nemají chuť se k nim přiblížit. Za expresivitu výrazu se omlouvám, ale jak jsem tio měla napsat jinak. Leckdy jsou prostě ti, kteří jsou dokonalí, a výkonově zaměření, uzavřeni nedobrovolně v ulitě a v nepochopení druhými.A většinou se to stále na sebe nabaluje. Co kdybyste se začala nejdřív jen víc usmívat na svět kolem sebe, a občas se zajímat o soukromí vašich kolegyň? Pomohlo by to k něčemu, to si můžete být jistá.
osamělost
Pokracovani
Ani s rodinou se nijak zvlast nestykam, prarodice jiz nemam, s mamkou se vidame, ale nejak se ji nechci sverovat, sestra i sestrenice s bratrancem maji jiz vlastni rodiny a mam to s nimi stejne, jako s temi kamaradkami - nepujdou se mnou na vino, do kina, na vylet apod. Jsem jednoduse sama a obavam se, ze to takhle jiz zustane. Ziji v okresnim meste a nove prilezitosti k seznameni tu nijak zvlast nejsou ... a kdyz se najde nejaky novy objev, je mi pred nim trapne priznat, ze vlastne nikoho nemam nebo zna nekoho, kdo vi, ze me vlastne "nikdo nema rad". Nebo naopak si mysli, ze kdyz jsem sama, tak spolu hned budeme chodit/spat/denne kamosit ... ale me treba ten clovek vubec nepritahuje. A kdyz ho dvakrat trikrat odmitnu, tak se na me taky vykasle. Jsem skutecne zoufala, pokud nejsem v praci nebo nekde za sportem, sedim doma a zoufam si, nemam kam a s kym jit. - otázka upravena poradcem
Zuza
PhDr. Jitka Douchová
Naprosto chápu, Zuzo. Jen přemýšlím, co vám mohu poradit jiného, než zkusit začít nové věci. V rámnci různých kurzů, kam se můžete přihlásit, se můžete potkat s novými lidmi a založit nějakou novou vztahovou platformu - mám na mysli nejen partnerství, ale i přátelství - které by bylo založené na podobných zájmech. Ať už je to kurz focení, nebo létání padákem, nebo potápění, nebo něco jiného :-) Důležité je, abyste se nezavíčkovala, nezahořkla v přesvědčení, že jiné už to být nemůže. To je přeci blbost. Může! :-) Ale záleží na vašem uvolnění, na vaší vlastní ženské a lidské sebedůvěře a na víře, že se to změní, když něco změníte vy... Ještě na mě čeká další pokračování, přecházím na ně.
osamělost
Dobry den, pani doktorko, narazila jsem na Vasi poradnu a i ja bych Vas rada pozadala o radu. Je mi 34 let a jsem velice sama. Posledni poradny vztah jsem mela pred 6 lety. Od te doby sice probehlo nekolik kratkodobych vztahu nebo vzplanuti, ale vzdy to tak nejak vyprchalo, ti muzi me vlastne prestali bavit a dneska uz ma vetsina z nich rodinu a deti. Nikoho si nemohu najit, nikdo mi neni dost dobry. Bud me fyzicky ci intelektualne nepritahuje nebo nema dostatek prostredku, abychom mohli zalozit rodinu (vlastni bydleni apod.). Zadne kamaradky nemam, od 20 let jsem hodne cestovala a vazby se zpretrhaly. Dnes maji sve rodiny, zivoty a bud se jim nechci vnucovat nebo mi prijde, ze o me vlastne ani nestoji, kdyz je sama oslovim. V praci jsem za zlou a arogantni kolegyni, je pravda, ze me soukromi kolegu nejak nezajima a ja jedu na vykon - snazim se jen tvrde pracovat, mam velice narocnou pozici. O prosazeni se mezi kolegy manazery vubec mluvit nebudu, to by bylo na dalsi kapitolu ;-)
Zuza
PhDr. Jitka Douchová
Milá Zuzo, dobrý den. Vypadá to podle mne spíš na potřebu individuálního povídání si s psychologem, abyste to mohla opravdu důkladně pro sebe zúročit :-) Vaše problémy jsou v několika vrstvách ( rovinách) a je třeba se jimi postupně "proklestit". Nemáte partnerský vztah, nemáte přátele - jste solitér s vysokými nároky na sebe, ale pak i na druhé, tím se stále více svým způsobem izolujete. Čím více si připadáte osamělá, tím více se asi soustředíte na svůj výkon, a cyklí se to v tom, že nenacházíte v rámci tohoto modu spřízněnou duši na lidské rovině. Soukromí druhých se vyhýbáte, pro druhé asi musíte působit povýšeně a nepřístupně. Nikdo nemá k vašemu nitru přístup... Jdu číst dál.
osamělost
Dobrý den paní Jitko, opět jsem se nějak dostala na vaše stránky, nemám vážný problém.. Jen mám pocit,že jsem dost dlouho sama. Z předchozího vztahu jsem se skoro rok dostávala, můžu říct, že jsem v pohodě, když bývalého potkám. Ale nemůžu potkat toho pravého. Respektive jsem od té doby nikoho neměla, mám dost kamarádů, kteří by se mnou chtěli být, ale nějak neumím je milovat nebo si je pustit k tělu. Sama budu letos už dva roky, nějak všechna předsevzetí , že do 30 chci stihnout dvě děti mi utekla, za pár měsíců oslavím kulatiny. Kolem mě moje kamarádky jsou vdané, chystají svatbu, nebo jsou těhotné a já z toho začínám být trošku nesvá. Ani snad nežádám o radu, spíš jsem to potřebovala napsat :) Mějte se krásně.
Andyyyyy
PhDr. Jitka Douchová
Milá Andyyyyy:-) Nebojte se o sebe. Jde o to, potkat správného člověka ve správnou dobu. To není klišé, to je pravda. Dejte si hlavně čas a nestresujte se porovnáváním se s druhýmí. Ty druhé jsou ty druhé, a vy, jste VY :-) Důležité je, abyste znala svou hodnotu a nezačala se díky  porovnováním se s druhými zbytečně podceňovat. Předsevzetí na téma ve 30 budu mít dvě děti, člověku moc nepomůžou, že jo? :-) Dávejte si předsevzetí, která můžete naplnit sama za sebe, díky svým schopnostem. A pak si užívejte plnohodnotně volný svobodný život. Aspoň budete později ta, která ví, že se vyřádila, a bude vás těšit klid a pohoda rodinného krbu :-)))
osamělost
Dobrý den,mám na Vás dotaz::mám 64 let, jsem nyní již v důchodě,rozvedená dávno.Mám úspěšného syna,zatím, stále opatrují (od rozvodu 1986r.) svého otce 91let.Nemám nikoho,nemohu říci,že mi to nyní moc vadí, jsem si však vědomá,že jednou budu zcela sama.Jsem bývalá VŠ a nevím prostě jak najít někoho podobného.Nejsem si také jístá, co bych si vlastně přála-sex mně už nezajímá, bydlet s někým se mi zdá už asi že bych ani nesnesla,(měla jsem dost krát zklamání ve vztazích),nikomu skoro nevěřím- tedy jsem spíš opatrná)Tak nevím, jak já budu zcela sama vůbec moci být,(až otce nebude), a zase s nikým bych nechtěla žít spolu v bytě.Co by jste mi radila?Zkoušela jsem přes seznámky- ale prozatím se mohu jen dopisovat- ale vlastně- nevěřím už na možný hezký vztah.Prožila jsem si dle mně dost-ničeho nelitují,jsem celkem spokojená,pouze- jednou,přece jenom zůstanu zcela osamocena.Prosím o Vaší radu.Mariie.
Mariie
PhDr. Jitka Douchová
Hezký den, Mariie. Už to, že píšete, vypovídá o tom, že byste přeci jen ještě ráda měla kolem sebe lidi a měla nějaké vztahy. Jste relativně stále mladá a máte před sebou hodně let. Otci je 91, dlouhověkost máte v rodě :-) Měla byste si pěstovat pozvolna zázemí přátelských vztahů na prvním místě. Oprašte vztahy s přáteli z mládí, ale dále nerezignujte ani na seznamky. Nemusíte již s nikým bydlet, ale mít přítele pro povídání, cítění nějaké blízkosti, pro možnost podnikat spolu věci, které vás baví, to by byl určitě větší náboj do života, než se jen starat o otce a bát se samoty. Taky by bylo fajn, kdybyste se pustila do něčeho, co vás bude bavit, vy sama. Vytvářejte si nové cíle a neuzavírejte se do žádné ulity...
osamělost
pokračování - Snažím se přesvědčit manžela, abychom se odstěhovali do mého rodného města, práci by tam našel, možná za trochu menší peníze, než má teď, ale měli bychom na sebe víc času. On o tom ale nechce vůbec slyšet, a přestože tu nemáme téměř žádné přátelé a zázemí, tak tu prostě chce být kvůli té práci. Nicméně já vidím, jak moc se kvůli té práci mění a jsem z toho opravdu nešťastná. Nechci ho opustit, protože je skvělý otec, my dva si taky rozumíme, ale přijde mi, že se teď chová dost sobecky. Děkuji za odpověď.
Katka
PhDr. Jitka Douchová
To už je další aspekt toho všeho - proměna osobnosti vašeho muže, a tedy další rovina vámi vnitřně prožívaného problému. On by ale asi nebyl jiný ve vašem rodném městě. Každý se nyní rozvíjíte trochu jiným směrem, důležité je, abyste se sobě neztratili. On má nyní své priority, daří se mu a dělá to i pro rodinu, nejen pro naplnění svého ega. Katko, zkuste vše spolu řešit nějak více věcně a konstruktivně. Vy byste měla mít více času pro sebe, více možností potkávat se s novými lidmi, zároveň byste mohla častěji jezdi na delší dobu do svého rodiště. Víc vám na dálku neporadím, ale držím vám palce, ať se najdete :-)
osamělost
Dobrý den paní doktorko, prosím Vás o radu či názor. Jsem matka na mateřské s 15ti měsíční dcerou. Kvůli manželově práci jsme se přestěhovali do cizího města asi před 9 měsíci, ale nemůžu si tu zvyknout. Navíc manželova práce je dost psychicky náročná a já si od ní slibovala možná i to, že přes jeho kolegy se seznámím s jejich manželkami a prostě s dalšími lidmi a udělám si nové přátele. Bohužel jeho firma je v tomto ohledu velmi uzavřená společnost a nemá ani žádné akce pro rodiny. Pokud nějaké jsou, tak výhradně pro zaměstnance. Také se bohužel stalo to, že mu ta práce docela vlezla na mozek a chová se teď dost namyšleně. Cítím se velice sama a chybí mi mé rodné město, kamarádky a rodina, která by mi i občas pohlídala dcerku, abychom mohli být někdy s manželem sami. Máme tu dvě slečny na hlídání, ale je nutné to plánovat hodně dopředu, což nám ne vždy vyhovuje. - pokračování dále
Katka
PhDr. Jitka Douchová
Milá Katko, zdravím vás. Půjdu číst dál, zatím mne jen napadá, že je vždy těžké zapadnout do nového prostředí bez původních blízkých lidí, s nimiž můžeme být na skypu apod., ale ne fyzicky naživo. Manželova náročná práce jistě ničemu nepomůže, on je ve svém živlu a seberealizuje se. Přesto si myslím, že se dá stát součástí komunity lidí, s nimiž máte něco společného - třeba maminky jiných dětí, s nimiž se potkáváte, a pak se postupně může okruh lidí rozšiřovat :-) Naštěstí máte dostatek ekonomických prostředků na hlídací slečny, tak si můžete vyrazit někam leckdy i vy sama, chodit na nějaký sport, cvičení apod., kde je opět platforma pro vytvoření nových vztahů. Z některých původně letmých a sousedských se mohou stát do budoucna pevná přátelství :-)
osamělost
A nic žádné překvapení nic jen prázdná slova, přestanu s trávou nic, uz bral i za myma zadama tvrde drogy. A taky mi lhal, ach jo teď lituji ze jsem opustila svou lásku kvůli němu, ze měl nárok na šanci.... A ja jsem dennodenně smutná a uplakana pořád čekám na změnu a nic uz bych sním nebyla ale mame roční holčičku a nechci ji brát tatku ja neměla taky úplnou rodinu. Dekuji za.odpověď
Věra
PhDr. Jitka Douchová
Už nic nedodám, osamostatněte se. O tátu dcera nepřijde, pokud on o ni bude stát, ale vy žijte svůj život, lepší život, kde budete respektována, podporována a milována. 
osamělost
Chci aby jsi byla šťastná, ale pořád mi dělá věci co mi vadí a vi o tom, ze mi to vadí pozdní prichody, lži, sliby, pořád mi dává naděje a nic z toho vždy me asi jen utesi, nebo ja nevím, co mám dělat zůstat nebo ne vi l, ze nemám kam odejít, o me jako o ženu se nestará nepecuje, nebere nikam, vi ze mám rada tanec, výlety miluju a nic. Pořád jen miláčku neboj nepřekvapis te
Věra
PhDr. Jitka Douchová
Vy jste na něm závislá jak ekonomicky a bydlením, tak citově. Byla byste s ním, kdybyste spolu dítě neměli? Ten vztah nemá žádné základy. Na vašem místě bych zatím využívala azyl jeho domova, který máte s dítětem k dispozici, ale začněte si vytvářet své vlastní zázemí. Nemyslíte, že by to pro vás bylo lepší?
osamělost
Dobrý den mám partnera co me opustil v těhotenství myslel si, ze malá není jeho. Nekomunikoval a pak jsem si našla vztah který jsem opustila po roce kvůli otci dítěte.Čekala jsem, ze bude šlapat a vážit si toho, ale misto toho chodí domů pozdě, dělá do 8 přijde.ve 12 skoro jak kdy, vlastní kavárnu tak naváží prej zboží, když ma volno pořád je nějaká věc kdy musí pracovat, buď přes den nebo inventura, nebo spí a ja s malou trávím čas venku sama. Chybí mi jako chlap! Není vůbec spolehlivy co řekne se nestane, nemá výplatu, protože zadluzil rodiče tak v jeho kavárně dělá zadarmo. Kouří uz několik let trávu vi jak me to vadí ze to ovlivňuje nás vztah je unavený věcne a nepamatuje si věci. Doma mi nepomůže uz, když přijde dřív z práce mají se a lehne k tv a komunikace strohá uz vidím jak by spal. Když je s cizyma lidma ti se směje dělá legraci, ale semnou je vaznej. Nevezme me na večeři nedonese kytku i když všechno vi říkám mu to furt on mi řekne ano neboj se lásko udělám pro nás vše
Věra
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Věro. Ve vztahu s partnerem se cítíte osamělá a opomíjená právem. Jdu na vaše pokračování.
osamělost
Dobrý den, s mužem jsme spolu 5 let, z toho rok ženatí.Před 2 roky jsme se přestěhovali přes celou republiku do manželova rodiště-větší město za lěpšími životními podmínkami. Odešla jsem z celkem dobře placené práce. Kvůli šetření na bydlení a plánování svatby jsme čekali na otěhotnění o kt. jsem stála úplně nejvíc.Než jsem ho potkala, několik let jsem žila v cizině a teď po 30tce už nemám chuť se bavit s dalšími lidmi v novém místě. Nevycházím s lidmi v práci ani tu nenám moc dobrých přátel. Mám dojem, že mému stavu nikdo neporozumí a každý má svých problémů dost. Manžel má zájem řešit mé problémy, ale někdy mám dojem, že to je až moc velká analýza. Snažím se mu vysvětlit, že někdy si problémy vyřešit sama. Momentálně čekáme miminko za což jsem vděčná a šťastná, ale musela jsem si to pomalu vydupat a taky to přišlo v době, kdy jsem chtěla měnit práci a budu muset jít na nemocenskou. Oběma nám dochází síla a jsme dost negativní. Snažíme se zabavit koníčky, ale mám strach, že bude hůř
Hanele
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Hanele. Vypadá to, že jste ze všeho vyčerpaná a unavená, proto nemáte energii na vytváření nových přátelských vztahů. Jejich existence by vám pomohla od pocitů osamělosti,od negativismu, ale to se vytvoří časem samo. Teď se věnujte hlavně tomu, co vás naplňuje a těší, v čem se budete seberealizovat. A hlavně nemějte strach, že bude hůř, naopak se těšte na to, že bude lépe! :-)
osamělost
Dobrý den, paní doktorko. Před necelými dvěma lety se se mnu rozešel přítel po dlouhém vážném vztahu, našel si novou přítelkyni, se kterou se oženil a má již dítě. Mně bude letos 30 let a mám často silné pocity úzkosti, že jsem byla tak dlouho s někým, kdo mne pak nechal, vše stihl jinde a mně teď naopak ujíždí vlak. V mezičase byla kratší známost, ale ta nikam nevedla, druhá strana to měla trochu jinak a vztah byl o ničem. Nyní se vídám s někým, s kým trávit čas je moc fajn, ale nevnímám ho jako muže, se kterým být celý život a mít děti. Nejsem ale schopna si před sebou obhájit být raději úplně sama... asi strach ze samoty. Zároveň vnímám tlaky okolí, blížící se třicítku...jsem partnersky založený člověk a být teď sama zatímco okolí řeší společné bydlení, svatby a děti, je těžké. Jenže osudové setkání a aby do sebe věci zapadly si člověk nenaplánuje a to mě stresuje víc a víc. Volný čas si vyplňuji aktivně koníčky, sportem, setkávání s přáteli, ale ta úzkost se dostavuje pravidelně.
Amaro
PhDr. Jitka Douchová
Milá Amaro.Ano, je hodně těžké potkat ve správné chvíli osudový vztah, kde budeme mít pocit, že se nedopouštíme kompromisů, když se rozhodneme, že by to měl být životní vztah  se vším všudy. Je otázka, zda poznáme, kdy je ten vztah opravdu osudový. Hodně lidí takovýto druh vztahu prostě nepotká a žije s těmi druhými, kde se mají rádi a nějak si vyhovují, ale žádná velká láska to na začátku není. Pokud potkáme ve svém životě silnou osobnost s pocitem, že to je ON, je to krásné, ale pak je to i nevýhoda ve vysoko položené laťce, kdy žádný další nemůže být tak dobrý. Srovnávání je zrádné. Na druhou stranu nemusí být každý vztah hned  na začátku zjevně "třeskutý". Může se to vyvíjet postupně. Každý vztah je o postupných kompromisech a přizpůsobování se, hledání vzájemných společných jmenovatelů, a až čas ukáže, jestli to byla "trefa do černého". Vy se již cítíte na nutnost rozhodnutí? Nemáte vyřešený vztah, o němž mluvíte, on ve vás pořád je, i proto se možná nemůžete plnohodnotně přiblížit k nělomu jinému. To je ale druhá rovina toho všeho. Zkuste nepodléhat tlaku okolí, to se moc nevyplácí, a spíš si užívejte v životě to, co vám přináší. Sama nejste - máte jak přátele, tak někoho, kdo vás má rád, tak zájmy, které vás naplňují. Když vás naplní toto, budete šťastná a vaše energie k vám přivede někoho, kdo vás bude zajímat. Jen žádné strachy :-)
osamělost
Dobrý den paní doktorko. Je mi 23 let a za celý svůj život jsem neměla žádný vztah a nyní mě to velmi trápí. Já měla od malinka zdravotní problémy (nezhoubný nádor na mozku), kvůli kterým jsem ztloustla (kvůli lékům-hormonům). V průběhu základní a střední školy se mi všichni smály jak vypadám a tak jsem ani na kluky vůbec nemyslela. Nyní již druhým rokem pracuji a ráda bych chtěla konečně něco prožít. Já nemám ani žádnou kamarádku a nějak se bojím chodit sama na nějaké zábavy, když jsem nikde nikdy nebyla. Vůbec nevím jak bych se mohla s někým seznámit. Myslela jsem, že se seznámím třeba s někým v práci, ale tam jsou bohužel všichni zadaný. Poradila byste mi jak začít, jak a kde se s někým seznámit. Už mě nebaví všude chodit sama, chodit sama na kávu, nakupovat atd. Je mi 23 let a po večerech mě to hrozně trápí. Snad mi nějak poradíte.Děkuji
Markéa
PhDr. Jitka Douchová
Milá Markéo.Začněte u sebe a u toho, čeho si na sobě vážíte, abyste si posilovala vlastní sebedůvěru a tak potom vyzařovala ze sebe pozitivní energii a už skrze jí  byla pro druhé přitažlivá. Dejte si do kupy, co by vás kromě práce zajímalo dělat, čemu se věnovat, abyste si vytvořila vlastní zájmy a ty rozvíjela. V jejich rámci se můžete s leckýms potkat :-)Může to být jak něco z kultury, tak ze sportu. A pak je tu samozřejmě internet a možnosti potkávat se s druhými nejdříve na netu nejrůznější formou. Hlavně nebuďte smutná a smutku z osamění moc nepropadejte. Jděte na to s aktivitou. Nejste v tom sama, to byste se divila, kolik lidí se cítí stejně, jako vy. Proražte svou vůlí a elánem :-) Hodně štěstí!
osamělost
Dobrý den,
prosím o radu. S manželem jsme spolu 27 let, je mi 50 let, manželovi 52. Máme 2 již dospelé děti. Naše manželství bylo dobré, nějaké drobné neshody jsme vždy vyřešili. Rozuměli jsme si a měli i společné zájmy – lyže, kolo, turistiku, trávili spolu volný čas, dovolené. Před 8 lety manžel začal pracovat v Praze – 100 km daleko od bydliště. Původně to bylo na čas a kvůli dětem jsem se stěhovat nechtěla. Od té doby přes týden není doma, přijíždí na víkendy /dříve jezdil domů i 1x přes týden, ale to postupně omezil/. Tehdy změnil svoji práci, i když – z mého pohledu – nemusel. Ale on chtěl změnu a říkal, že v dosavadní práci není spokojený. Dost mě to mrzelo a vím, že jsem mu to občas vyčítala a popravdě musím přiznat, že vnitřně jsem se s tím nesmířila. Ale snažila jsem se přizpůsobit. Manžel žil jen s matkou, otce prakticky nepoznal. Asi před 6 lety si našel nevlastní sestru, která bydlí v místě jeho práce a občas se s ní scházel. Asi před rokem a půl se manžel začal měnit. Viděla jsem na něm, že už se domů netěší, více se sblížil se svoji nevlastní sestrou a jejími kamarády. Začal s nimi trávit i občasné víkendy a část dovolené. Citově ochladl. Když jsem se ptala, co se děje, řekl mi, že už to nikdy nebude jako dřív. Že už ho nepřitahuji /přestali jsme spolu intimně žít/, že se změnil, že všechno, co chtěl – mít rodinu a děti – už má, a že teď chce něco jiného – chce si užívat s kamarády a mít svobodu, že by nejraději odešel, přítelkyni prý nemá. Do té doby jsme měli všechny finance společné a měli k nim oba stejný přístup, najednou začal mluvit o tom, jak by chtěl mít svůj účet, aby měl na svoji útratu, že prý nemusím o všem vědět. Navrhoval, že se na čas rozejdeme, aby si ujasnil, co dál. To jsem nechtěla, řekla jsem, že si myslím, že dát si pauzu je začátek konce a není to podle mě řešení, navíc se vidíme pouze o víkendu a tak jsme dost času od sebe, aby si mohl ujasnit, co chce. Myslím, že jsme se snažili o všem mluvit, i když manželovi se moc nechtělo, pořád jen říkal, že mě má svým způsobem rád, ale že se změnil. Po půl roce nakonec řekl, že zůstane, a že se budeme snažit náš vztah zlepšit, do žádné poradny jít nechtěl. Od té doby uběhly tři měsíce. Dohodli jsme se, že si zřídí svůj účet, kam mu budu posílat určitou malou částku. Ostatní finance jsou stále společné. Pokud nic nechci řešit a nic nevyčítám, tak se ke mně chová slušně a hezky, pomáhá mi, je ochotný jezdit na společné výlety a vycházíme spolu, byli jsme spolu na zimní dovolené. Jednou denně si většinou zavoláme. Citově se však skoro neprojevuje /pusa ráno a na dobrou noc, někdy mi dá ruku/. Jakmile mám tendence něco s ním probírat a řešit, opět jen slyším, jak ho to unavuje, jak si nerozumíme, jak jsem na něm závislá. V tom má pravdu, mám ho pořád moc ráda a stála bych o hezký život, který jsme měli. Ale cítím, že on se jen snaží žít se mnou, ale ne citově se sblížit. Nemůžu pochopit tu změnu, která se s ním, po těch společně prožitých letech stala. Možná na něj moc tlačím a spěchám. Mám pocit, že se hodně změnil od té doby, co se víc sblížil se svoji nevlastní sestrou a zalíbil se mu její způsob života. Ona je svobodná, nezávislá, žije si jen podle sebe, nemá rodinu a tak se na nikoho nikdy nemusela ohlížet, podniká výlety, věčně se schází s kamarády. Často se schází i s manželem a vypráví mu, co podnikla apod. Manžel říká, že si s ní rozumí, že má jinou povahu, než já. Vím , že mu občas vyčítám, že se sestrou pořád někam chodí – koncert, restaurace apod. Občas dodatečně zjistím, že mi ani neřekl, že se s ní sešel, abych mu to nevyčítala. Také si s ní často píše sms. Měl vypnutý zvuk na mobilu, abych nevěděla, že mu chodí sms. Slíbil, že si zvuk vypínat nebude, přes den to dodržel, ale v noci si ho vypíná a vím, že mu sestra v noci píše, vím, že je sms od ní, ale nečtu ji. Mrzí mě, že mi lže. Náhodou jsem také před Vánoci našla pokladní doklad na nákup zlatého prstýnku. Když jsem se na to manžela ptala, řekl mi, že ho koupil sestře. Do té doby si údajně dávali jen malé drobnosti k narozeninám a k Vánocům. Dost mě to mrzelo, myslím, že o co víc se odcizuje se mnou, o to víc má lepší vztah se svoji sestrou. Já jsem hodně samotářská, rodina pro mě byla vším. Jsem i dost úzkostná, těžko se s tím vším vyrovnávám, hrozně se trápím, zhubla jsem za půl roku 6 kilo, při mé štíhlé postavě je to dost znát a mrzí mě, když mi pak okolí říká, že jsem zhubla, jestli nejsem nemocná, často brečím, vím, že bych neměla, že tím manžela akorát odradím. O své situaci s nikým nemluvím. Vím, že se i těžko smiřuji s tím, že děti už vyrostly a nepotřebují mě. Myslím, že má manžel pocit, že jsem se upnula jen na něj, když už děti nejsou skoro doma. Nejlepší kamarádka z dětství mi zemřela při autonehodě před 15 lety, samozřejmě mám nějaké známé, ale už ne tak blízké a nemám potřebu se s nimi každý týden scházet a pořád někam chodit. Celkem mi stačí, vidět se a popovídat si s lidmi v práci. Nejsem zrovna společenská a těžko se seznamuji s novými... - otázka upravena poradcem
Marie
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Marie. Co na to říct? Vše si uvědomujete - to jak se začíná stále více rozlišovat váš životní styl a potřeby v životě, to, že manžel potřebuje víc svobodně dýchat, a to, že vy jste člověk, který se cítí nejlépe v rodinném kruhu, který se zdánlivě rozpadá. Vždy je nebezpečné, když se člověk v průběhu života zafixuje primárně na rodinu,a ta se stane  jeho hlavní nápní života. Je to dočasné období, a i v jeho rámci by si člověk měl udržet své přátele a zájmy, aby se necítil osamoceně v etapě dospělosti dětí, které opouštějí hnízdo. Ta etapa je tady, manžel objevil něco jiného, jeho nevlastní sestře to nemůžete mít za zlé. Je to manželova volba. Neopouští vás, ale nechce stále analyzovat to, co je již probrané a vyřčené.Říká, že vás má rád, věřím tomu. Asi byste měli oba respektovat svůj životní styl, abyste si ochránili bez výčitek to, co je jádrem vašeho vztahu. Pro vás ale bude důležité najít pro sebe něco dalšího, nového, v čem budete cítit seberealizaci a v čem se budete cítit šťastná. Ať již je to třeba malování, fotografování, ruční práce, cokoliv, co vám konvenuje. Ale musíte si pro sebe najít nějakou výzvu do života. Když to najdete, budete zase vyzařovat i pozitivní energii a bude lépe. Přeji vám to :-)
osamělost
Ahoj. Som taký nešťastný človiečik. Pred pár týždňami som sa rozišla s niekým, kto pije a občas hrá automaty. Asi to bolo to najlepšie čo sa dalo spraviť. Som len strašne smutná a vôbec to neprechádza. Už som sa zo zúfalstva chcela k ex vrátiť - ale zastavili ma priatelia. Prečo je človek taký nešťastný aj keď vie, že ten druhý si to nezaslúži a nikdy sa nezmení?? Chcela by som aby to už konečne prestalo bolieť a znova by som sa mohla tešiť zo života. Lenže neviem ako nato, stále na neho musím myslieť. Mučím sama seba a neviem s tým prestať. Je vôbec nejaký spôsob okrem času? Nemám už najmenej rokov a mám strach, že ostanem sama. Niekedy už neviem posúdiť či byť v takom vzťahu alebo radšej sama. Samota je ťažká. A bolí.
Vanda
PhDr. Jitka Douchová
Milá Vanda. Život s člověkem, který je závislý na alkoholu a automatech, by se vám v budoucnu vymstil. Buďte ráda, že jste to dokázala, i když hlavní roli ve vašem rozhodnutí hrál rozum a rady přátel - víc, než srdce. Teď se z toho budete nějakou dobu dostávat, ale ZVLÁDNETE TO Nebojte se. Teď se vám stýská, nejste zvyklá být sama, ale po čase přijde pocit úlevy a opětovné nalezení sebe sama. Buďte hodně se svými kamarády, nebuďte doma sama :-)
osamělost
Dobrý den, s manželem jsme 20 let, máme 2 děti. Celou dobu manželství manžel nemá zájem se přitulit či trávit se mnou čas v ložnici, kde máme televizi. Jenom sedí na počítači či se dívá na televizi v obýváku s dcerou např., žádné rozhovory nepomohly, prosila jsem ho o to, abychom si večer šli lehnout, jen tak si popovídat nebo se koukat, ale on řekl neobratně, že má jiné potřeby a chodí spát až kolem půl jedenácté. Já brečím do polštáře, manžela miluju, sex máme tak 2-3 x za měsíc. Nevím si s tím rady, život mi utíká a já se cítím hrozně sama. Moc bych prosila o radu - do poradny nechce jít, tvrdí mi, že já mám potřeby, ale nezajímají mně jeho potřeby /jako počítačové/, hraje i 3 hodiny různé hry, je to smutné a je to takový super táta a jako chlap mně hrozně přitahuje, ale nemůžu se každý den trápit. Děkuji moc.
Beata
PhDr. Jitka Douchová
Beato, dobrý den.Důležité je, že spolu intimně žijete, a frekvence není zase až tak "tragická" po 20 letech manželství. Cítíte se frustrovaná, ale těžko si něco "vynutíte", pokud manžel nemá zájem. Přemýšlela bych nad tím, co podmíní to, že se milujete, a to bych rozvíjela. Ve vašem vztahu je možná tlak a protitlak. Možná je manželův sexuální apetit nižší, než váš, pak je třeba to respektovat. On asi k počítačovým hrám utíká, aby nebyl konfrontován vašimi potřebami, kterým není schopen dostát? Neprocházíte partnerskou krizí? Pokud nechce do partnerské poradny on, doporučuji vám, abyste si zašla popovídat sama. Třeba i tak získáte nějaký nezávislý pohled zvenčí. Přeji vám hodně štěstí.
osamělost
Dobrý den,

Je mi 20 let a už dlouho se chci někomu svěřit, ale ještě jsem nedokázal nikomu a proto jsem vyhledal tuhle poradnu. Abych začal uplne od začátku ve 4 letech mi zemřela máma a otec si našel asi za 2 roky přítelkyni, která měla syna a žíje s námi už 7 let. Byl jsem velice fixovaný na nevlastniho bartra, chtěl byt stale s ním a opakoval se po něm, protože to byl někdo jako muj vzor. (proč uvedu později). Nevlastni matka ho má neuveriltene ráda. Nerikam ze me ne, ale jake dela rozdily je opravdu neuveritelne. Ve detstvi sem si toho tolik nevsimal ale uz par let to pozoruju a nejak jsem se smiril s tim jak to je. Veskere ulevy, pece , skola , problemy ve vsem se jevi jako buh alespon pro ni. Ja jsem vzdy na posledni pričce v rodině. Prubeh meho detstvi znate prejdu do doby co je asi rok zpatky. Uz jsem nabral nejakeho rozumu, vztahy mezi nelvastni matkou byly dobré. Sice stále byly rozdíly, ale normálně jsem se sní bavil a mohl ji rict problémy ktere me trapili a nedokazal jsem je rict otci , pomohla mi. Bavila se semnou o vsem a ocemkoli. Pomahal jsem sem ji. Pred 3 mesici jsem spatnou naladu, urcite znate ty dny kdy nemate na nic a na nikoho naladu. A od te doby to zaclo. Jediné co si sni za cely den reknu je čau a její pozdrav je arogantne nazadar. Vidim ji minutu denně. Uz jsem přemýšlel, že se odstehuju a nebo proste nejak utecu ale stale jsem student , sice jiz papir mam , ale delam si nastavbu. Dokonce jsem planoval i sebevrazdu a stale ty pochyby vhlave mam jestli to udelat nebo ne, protoze jiz takhle nemuzu. Promluvit si o tom s otcem nepřipadá v uvahu je silně sní. Sice spolu vychazime v pohodě , bavime se spolu , ale je to takove nejake. Cokoli co udelam je spatne a proto vypadam v ocich otce jak vypadam. Nevim jak dal, nedokazu sam od sebe navazat konverzaci s cizim clovekem a ona je pro v tuhle chvili jak cizi. Raději jdu do sveho pokoje a jsem tu cely den a vylezu jen kdyz se jdu najist, abych mel klid. Uz jen jeji hlas me neuveritelne trapi ten jiji smich a jak se chova lepe k cizim lidem nez ke mě. Vim ze dojde rada typu at si sni promluvim a proto chci od vas radu jak , o cem se bavit aby bylo vse v poradku. (nechci resit rozdili s temi se poperu, jde mi o to, aby jsme se nechovali jako cizi a dokazali se bavit jako drive. Doufam ze mi nejak poradite , protoze jinak nevim jak dlouho tohle v sobe vydrzim dusit. Resim to tim ze chodim kazdy patek do hospody s prateli a tam se alespon nejak odreaguji a po par pivech je mi uplne vse jedno a zacinam se na 100% bavit a uzivat si zivota, ale dalsiho rana a cely tyden v sobe drzim neuveritelne pociti, ktere uz nesnesu.

Děkuji za přecteni a pripadnou pomoc - otázka upravena poradcem
pan x
PhDr. Jitka Douchová
Milý pane x. Dostávám se k přečtení vašeho dotazu po měsíci, dřív to nestíhám, tak třeba už se něco změnilo samo? Třeba jen to, že jste to někomu vypsal, vám mohlo pomoct si v sobě věci nějak porovnat. Podle mého se cítíte doma hodně osamělý, jako cizinec, kde jsou 3 lidi spolu, a jeden sám, i když žijete na fyzicky stejném území. Ale vaše druhá máma je s vámi již dlouho, vztah k vám má, jen si s vámi také neví rady, protože jste každý jiný. Nepochybuji o tom, že ji váš vztah také trápí, i když upřednostňuje vlastního syna. Důležité je, že jste uměli mít spolu i důvěrná období, na to se dá navazovat. Vy teď ani jeden nevíte, jak se k sobě zase přiblížit.Máte mezi sebou nějakou bariéru, která se rozbíjí těžko.. Co kdybyste jí dal přečíst tuto naši konverzaci? Nemohlo by to pomoct v tom, že by porozuměla vašim pocitům, když je neumíte nahlas vyslovit? A jinak? Máte toho v sobě zasunutého tolik, že bych to viděla jasně na individuální psychoterapii, která by vám bezpochyby nesmírně pomohla. Pátky v hospodě nic nevyřeší. Ale fajn, že máte kamarády a možnost společnosti, že nejste osamělý. Objednejte se u psychologa přes zdravotnické zařízení, kde to bude bezplatné. Jděte do toho! Držím vám palce.





mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.