Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Poradna

Ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

PhDr. Jitka Douchová

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.

Nejvíce se ptáte

archiv|nejistota ve vztahu|krize vztahu|nevyrovnaný vztah|nedotažený rozchod|partnerský trojúhelník|hledání sebe sama|nevěra|problémy v sexu|zvažování smyslu vztahu| diskusní příspěvek| rozchody| bývalí partneři| žárlivost| problémy s tchyní| závislost ve vztahu| děti partnerů| nešťastná láska| problémy v komunikaci| Rodič a dítě| deprese a vztah| zamilovanost| problém se sebedůvěrou| osamělost| perspektiva mimomanželského vztahu| sexualita| fáze "namlouvání"| problematické vztahy s rodiči| vztahové problénmy v širší rodině| psychické poruchy| otázky početí, těhotenství| věkový rozdíl mezi partnery| rozvod a děti| spolupráce s psychologem/psychiatrem| stres| alkohol u jednoho z partnerů| vlastní právo na život podle sebe| vztahy na pracovišti| pauza ve vztahu| agresivita a vztah| ekonomické problémy ve vztahu| první láska| nenaplněná láska| svatba-důležitost manželství| vztah na dálku| smrt blízkého člověka| generační soužití| prevence problémů ve vztahu| psychický teror ve vztahu| partner odmítá dítě| nemoc partnera| separace dospělého dítěte od rodiny| závislost partnera na jednom z rodičů| snižování sexuálního apetitu v manželství| výchova| umění projevovat city| vědomí vlastní problematičnosti ve vztahu| přetažený vztah| homosexuální orientace| návraty k b ývalým partnerům| alkohol v rámci širší rodiny| problém navázat vztah| neimponující muž| problematické manželství rodičů| osudová láska| ekonomicky silnější žena| kamarádi partnera...| manželovy kamarádky| sourozenecké vztahy| poruchy příjmu potravy| životní nezdary| seznamování| rozdíly v řešení problémů - muž, žena| sny| ženské přátelství| krize středního věku u mužů| rozdíly v sexuální orientaci partnerů| podezření na vedlejší vztah| vliv osoby rodiče na výběr partnera| zkušenosti z předchozích vztahů jako bariéra| vztah k odborníkovi,v jehož jsme péči| problémy se spánkem| vliv alkoholu | "pauza" ve vztahu| společné zaměstnání partnerů | všechny dotazy

Poraďte se také

Poraďte se také


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.

*Označené položky jsou povinné.

hledání sebe sama
Dobrý den,
Jsem samotář. Nemám přátele. Mám jen "lepší známé", se kterými mi stačí se vidět párkrát za rok. Společenské akce mi nejsou ani příjemné ani nepříjemné.Nejraději ale trávím čas sám a věnuji se svým zálibám.Potud je vše ok- píšu to jen, abych lépe nastínil svou situaci.Jenže začíná problém, že jsem začaltoužit po partnerce. Jenže nemám zdravý vztah k ženám a nedokážu s nimi moc komunikovat. Objektivně nejsem atraktivní a dříve se mi holky dost posmívaly.Sebevědomí mám v tomhle smyslu na absolutní nule.Jednou jedinkrát se našla holka, která se mnou byla ochotná vídat.A já se zamiloval. Jenže ona to táhla s více muži a to mi nesmírně ublížilo. Nyni je mi 23 a mám potřebu partnerského vztahu.Jenže nedokáži tuto potřebu nějak uspokojit, a cítím se velmi frustrován, nechtěný a občas mě přepadají dost podivné sebevražedné myšlenky. Mě, který byl vždycky veselý a nkdy nic moc neřešil. Přestávám věřit v šťastné konce... - otázka upravena poradcem
Michal
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Michale. Žijete ve svém světě, který jste si vytvořil jako takové své  ochranné království. Necítíte se potřebu s někým obzvlášť často setkávat, ale tu možnost máte a využíváte ji párkrát za rok. Znamená to, že přestože jste víc samotářský solitér, jste ve společnosti vítán, pokud se pro ni rozhodnete vy sám. To je pozitivní :-) Co se týče žen. Jedna věc je, jestli s nimi dokážete komunikovat, druhou věcí je to, co píšete "nemám k nim zdravý vztah". Vy jste se kdysi zamiloval do dívky, která váš vztah nesdílela. Proto to vlastně není ublížení. Je to jedna zkušenost, která by vás neměla doprovázet v životě až tak dlouho. Že máte problémy se sebedůvěrou v oblasti fungování mezi ženami, je z vašeho popisu zřejmé, ale pokud byste z toho nadále utíkal, mohlo by se to nadále prohlubovat. Michale, moc bych vám doporučovala individuální psychoterapii, fakt, nebojte se toho. Já vám zde nic nerozklíčuji, více nevím, ale první dobrý krok pro vás byl již to, že jste sem napsal. A teď běžte dál, a objednejte se k živému dialogu s psychologem, který vám přinese víc. Asi bych to víc viděla na psychoterapeutku ženu, aby vám více otevřela oči, byla empatická, citlivá. Držím palce :-)
hledání sebe sama
Pro hledající Lenku: Milá Lenko, nebojte se, že byste s miminkem přišla o výlety a aktivní život. Já jsem svou dcerku v podstatě celé miminí i batolecí období nosila v šátku či nosítkách (a nejsem žádná ultra alternativní matka, prostě se nedala moc odložit:-)), je to skvělé handsfree na dítko, chce to jen trochu cviku. Dělala jsem v podstatě všechno, na co jsem se cítila, a manžel určitě také vypomůže. Kočárek jsem moc nevyužila. Navíc jsou nosící šátky opravdu krásné módní doplňky, bylo mi pak i líto, že už dítko běhá po svých. Ono toho po nás na tomto světě jednou moc nezbude, a to nejlepší, co tu můžeme zanechat, jsou naše děti.:-) Tak směle do toho Lenko, a děkuji paní doktorko za Vaši poradnu, jste skvělá.
Ane
PhDr. Jitka Douchová
Milá Ane, milá Lenko, díky, díky! Posílám ven do světa, s úsměvem a radostí :-)
hledání sebe sama
pro Lenku - ať už se rozhodnete jakkoliv a určitě správně, vězte, že i s dítětem se toho dá spoustu podnikat..a tím nemyslím návštěvu přiblblých dětských heren..synovi jsou 4,5 roku a jen za první rok života jsme s ním procestovali "snad půl Evropy"..ano,bez dítěte si to užijete víc, ale jde to i s ním..a za pár let bude Váš plnohodnotný parťák, do té doby to jde vydržet a trošku poupravit plány... teď víc třeba jezdíme po Evropě (a zjišťujeme kolik jsme toho ještě neviděli) a do Asie neletíme na měsíc ale na 14 dnů a hlídá babička..řešila jsem tyhle pocity jestli dítě mít nebo si ještě plnit ty nekonečné seznamy (hlavně cestování)..nakonec jsem do toho šla, protože jsem zjistila, že s každým splněným cestovatelským snem se objevil další a měla jsem strach, že to takto půjde donekonečna a já budu za pár let litovat, že dítě nemám..dnes jsem štastná, že ho mám..a opravdu se toho dá spoustu podnikat, občas je to náročné, ale jde to a je to furt lepší než pohodlně sedět doma:-) - otázka upravena poradcem
Radka
PhDr. Jitka Douchová
Radko, děkuji!!! I když se to nedělá, přidám i ze svého osobního soudku. Když jsem čekala svého syna, bála jsem se ztráty svobody, bylo mi 26. když se narodil, ale vše se zvládlo, jezdili jsme s ním na výlety od miminkovského mala, a nebyl jediný problém, naopak, a že jsme byli dost aktivní :-) Mám dvě děti a dnes musím říct, že mě v ničem nikdy neomezovaly. Ale volba je na každém z nás, tomu rozhodování a nejistotě rozumím.
hledání sebe sama
Pokr4 - A takto se to ve mne pere a strida uz pomerne dlouho. Jak tu nevyrovnanost nejak zvladnout? Jak se rozhodout, abych pak nelitovala, ze mi to druhe uteklo? Partner, pokud mame dite mit, by ho chtel co nejdriv, chapu ho, jiz 11 let je rodic a taky se mu nyni trochu uvolnuji ruce, a nechce cely aktivni zivot jen pecovat o deti. Ja uz taky nemam vzhledem k veku moc na co cekat. Tema je aktualni jiz asi dva roky, netlaci tedy na
mne, ale ja uz bych se jednou rada rozhodla tak, abych mela jistotu, ze se mi dalsim pohledem na kocarek, nebo dalsim vycestovanim to puvodne rozhodnuti nezmeni. Vzdy si myslim, tak a ted uz mam OPRAVDU jasno, definitivne... a za mesic je to zase jinak.. Da se neco poradit? :) Moc Vam dekuji
Lenka 4
PhDr. Jitka Douchová
Lenko, nedá se nic poradit na dálku, aspoň já to neumím. Fakt bych toho o vás potřebovala vědět víc. Jediné, co vím, je to, že dítě by mělo mít právo přijít na svět jak vytoužené a chtěné. Aby také mělo svou cestu v životě dál. Ale to je ideál, který se ne vždy podaří. Co kdybyste vysadila racio a nechala to osudu? Nebylo by to to nejlepší ? :-) :-)...
hledání sebe sama
Pokr3 - Vidim, jak zivot rychle bezi, za 10 let uz nebudu mit takovou fyzicku, abych zvladala veci jako dnes, vsimam si na okoli, lidi zacnou byt vekem linejsi, jiz se jim nechce cestovat, balit, snaset nepohodli, pridavaji se zdrav. problemy. A jak nad
tim premyslim, prehoupnu se do stavu, kdy jsem si pro zmenu jista, ze mit deti neni pro mne a maminky s kocarky, ktere me nedavno dojimaly, ve mne vzbuzuji pocit, ze mam neco, co ony jiz nikdy mit nebudou (i kdyz z druhe strany to musi videt stejne ). Citim, ze je to sebecke a duvody snad a hloupe, ale nemuzu si pomoct. Chtela bych se jeste podivat do vzdalenejsich destinacii, klidne s batohem na mesic, s vetsimi detmi uz by to casem slo, s malym je to ale na dlouho nerealne, stejne jako to, jet tam bez nej. Mam svazujici pocit...presto si po case zase uvedomim, ze hory, cestovani a krasy sveta nejsou vsechno, a ze pritulit ten vonavy uzlicek ma smysl, mam chut ho vsechno ucit a ukazovat mu svet a videt jak z nej roste novy clovek..
Lenka 3
PhDr. Jitka Douchová
Lenko,co kdybyste navštívila psychologa, abyste s ním vše probrala osobně, s možností dialogu, jeho doptávání se na to, proč cítíte jednou to, podruhé něco jiného? Sama říkáte, že jste i uvědomila své pochybnosti v 15 letech, kdy se narodilo bratrovi první dítě. tam v tom všem je přeci mnoho psychologicky citlivých aspektů. Důležité je, co cítíte stabilně VY. Žádné pocity viny, žádné myšlenky o vlastním sobectví. Máte svobodu volby. Váš partner by měl s vámi dítě rád, ale netrvá na tom. Rozhodování je na vás...A priority se nám s věkem proměňují. Hlavně se neřiďte nějakým diktátem toho, co by žena měla zvládnout a udělat. Buďte sama sebou, nic se nemá znásilňovat. Přecházím na poslední část...
hledání sebe sama
Pokr2 - Tesim se na nej, prohlizim detske veci, usmivam se na kocarky. Zacali jsme se i snazit, zatim se to ale nepovedlo, pri jedne carce na testu jsem citila i male zklamani. Pak ale staci, abychom vyrazili nekam na hory, co je pro mne vec, ktera me
neskutecne dobiji - priroda, zadni lide, vystupy, prechody hor, namaha a odmena v podobe vyhedu seshora. Na hory chodime nekdy sami dva (narocnejsi vystupy), a jindy i s detmi - vedeme je k aktivnimu zivotu, a po obdobi, kdy se s nimi toho moc podnikat nedalo (kluk byl maly), se to pomalu otaci, oba jiz hezky lyzuji, ujdou na svuj vek docela velke tury jak pesky, tak na kole, libi se jim to a i my se nemusime jiz tolik omezovat a cas straveny venku a v horach se s nimi da jiz hezky vyuzit. V tu chvili na mne dolehnou velke pochyby, jestli to dalsi spolecne dite opravdu chci. Jestli mi vlastne takto neni dobre. Zivot s detmi mam, ale pritom mam i ten svuj vlastni, o ktory se bojim, ze bych s miminem na dlouhou dobu prisla.
Lenka 2
PhDr. Jitka Douchová
Jdu dál :-)
hledání sebe sama
Dobry den pani doktorko, rada bych se s Vami poradila, je mi 33let, jsem vdana, v podstate zijeme s 2 detmi manzela (6 a 11let), s nim jsme spolu 4,5roku. Deti mam rada a rozumime si. Sama jsem ale vlastni deti nikdy nejak nechtela, zlomilo se to asi v 15, kdy se bratovi narodila dcera a ja jsem asi videla, ze s peci a vsim kolem miminka je dost starosti (do te doby jako mala jsem samozrejme mela predstavu rodiny a tri deti, stejne, jako to bylo u nas :)). Vsichni mi tvrdili, ze az najdu toho spravneho
partnera a zacnou mi tikat hodiny, ze to prijde samo. S partnerem jsme o detech mluvili a i kdyz uz sam dve deti ma, klidne by jeste se mnou do jedneho sel. Je dobry tata a o deti se stara na chlapa az neveritelne. I ja se na to pomalu zacala divat trosku jinak. Ovsem porad se to ve mne dost pere. Momentalne se u mne stridaji obdobi, kdy bych si miminko opravdu prala, a jsem o tom opravdu na 100% presvedcena, predstava zivota rekneme za 10 let bez nej se mi zda prazdna.
Lenka
PhDr. Jitka Douchová
Milá Lenko, jdu číst další část vašeho vyprávění. Zatím si jen tak trochu přemýšlím v duchu, kde by mohl být "problém" Třeba o problém až takový nejde. Nejste stabilní v touze po mateřství, něco se ve vás pere a soupeří ve vás nejistota v tom, co chcete, a pak možná tlak ostatních, životního scénáře, který by měl být naplněn?...
hledání sebe sama
Dobrý den.Nedokážu mít dlouho radost protože se bojím že se něco pokazí.Před půl rokem jsem si našla přítele,se kterým jsem opravdu šťastná,jsme spolu často,plánujeme společné bydlení,děti a já jsem za to ráda. A tady začíná problém,užívala jsem si to,myslela jsem na to furt,ale po půl roce,nedokážu na to myslet,protože se bojím že se něco pokazí.Ale ne jeho vinou,jde o mě..nejsem si sebou teď vůbec jistá. Po celou dobu vztahu jsem byla(věrnost a důvěra)je priorita.Miluju harmonii a ta v našem vztahu je a uvědomuju si že mám vše co si můžu přát ale bojím se že o to přídu. Ted mám dokonce až takové myšlenky že bych partnera podvedla ikdyž to beru jako něco neodpustitelného a nikdy bych to neudělala. Ale jsou tam ty myšlenky a je mi z nich zle a nevím jak se jich zbavit. Fur nad něčím přemýšlím místo toho abych si užívala společných chvil s přítelem se kterým chci strávit život.Před půl rokem jsem začla brát HA,můžou být ty myšlenky a psychika z toho?A jak se zbavit myšlenek? Děkuji moc.
Vendula
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Vendulo. Myslím, že jste již jednou dotaz posílala, nemýlím se? Harmonii potřebujete mít hlavně vy, sama v sobě. To je pro náš život to nejdůležitější. Jak a proč vznikly vaše úzkosti, z nich vyplývající negativní myšlenky, to netuším, ale bylo by pro vás užitečné, najít jejich prvopočátek. Proto vám doporučuji individuální psychoterapii. Já bych toho od vás potřebovala vědět mnohem více, abychom z toho mohly být obě moudré :-) 
hledání sebe sama
Dobrý den, už jsem tu psala ale mám ještě novou otázku, konkrétnější. Stručně řečeno mám úžasnýho přítele se kterým chci strávit celý život a on semnou též. Ale problém je že několikrát se mi zdál sen že jsem ho podvedla (ve snu nebyl přímý sex, jen ten hnusný pocit potom). A od té doby mám strach z toho že na mě někdo někdy vyjede. Nevím jak bych totiž reagovala. Jaksi ze mě vymizela sebejistota, nebo nevim jak to říct..ale trápím se tou myšlenkou už 2 měsíce. Ráno vztanu a myslím jen na to a to celý den. Chtěla jsem se zeptat..je to obvyklé? Je mi 17 a když okolo mě projde muž tak hned první myšlenka je "co kdyby na mě vyjel, co udělám". A ještě jsem se chtěla zeptat, když už by někdo takhle vyjel, jaké budou myšlenky? Chci tím říct, "nevypne mi mozek" ? Jakože přestanu myslet a zapomenu na partnera? Nebo se projeví nějaké to "ALE", nějaké "jsi zadaná" . Nikdy mu nechci ublížit proto mě to tak zžírá, nechci ublížit ale nevím jak bych se zachovala. Prosím pomozte mi..děkuji moc. - otázka upravena poradcem
Sabča
PhDr. Jitka Douchová
Sabčo, dobrý den..Možná jste svázána myšlenkou na budoucnost se svým přítelem. Ale je vám 17, to je hodně brzy na to, abyste přemýšlela o závaznosti vztahu na celý život. A to vás stíhá nejen ve snech. Zajímavé je, že se trápíte "tou myšlenkou" dva měsíce. Proč zrovna dva měsíce? Něco se přihodilo? Někdo vás víc zaujal? Bojíte se sebe sama a svých "chtíčů" Připadá mně to úplně normální. Ale že se tím trápíte denně od rána, to už v pohodě není. Viděla bych to pro vás na aktivní spolupráci s partnerským psychologem, protože já tu můžu rozvíjet spoustu fantazijních hypotéz, ale to není moc užitečné. Užitečný je dialog s profesionálem. . Prostě je to na delší povídání :-)
hledání sebe sama
Dobrý den. Mám uvnitř sebe spousta problémů, nejistot, úzkostí. Vždy, když někoho miluju, velmi se na něho citově upínám. Ten dotyčný o tom snad nijak neví, snad ho nijak neomezuju ani neobtěžuju, ale je to uvnitř mě. Ať už se jedná o lásku k muži tak o přátelství z mé strany. Často se chci někomu podobat, současně si ale dávám pozor, aby to dotyčný nezjistil. Taky když nejsem s dotyčným člověkem, nebo necítím jeho sympatie ke mně, jsem z toho strašně smutá a upadám do depresí. Jistě mi odpovíte, že jsem závislá, ale neumím to jinak, své emoce velmi silně prožívám a nemohu to nijak změnit, i když se s danou osobou delší dobu nevidím, trápím se tím víc, ačkoliv se snažím dělat jiné věci, je to stále ve mně. Nikdy jsem neměla žádný vztah (partnerský), všechno to prožívám intenzivně v sobě, ale bojím se odmítnutí. Chodím k psychologovi, ale asi mi nerozumí. Nedal mi radu, co s tím. Děkuju.
Marie
PhDr. Jitka Douchová
Milá Marie. Vyměňte psychologa. Nemá smysl chodit k někomu, kde máte pocit, že vám není porozuměno. To je ztráta času, energie i peněz, které za terapii dáváte. Jak vám mohu od stolu odpovědět tak, aby to bylo rychlé a jasné know how? Potřebujete najít příčiny toho, proč žijete svůj život prostřednictvím upnutí se na toho druhého. Potřebujete mít ráda svůj vlastní život, a na základě toho pak mít uvolněný vztah, který si budete nezávisle užívat :-)
hledání sebe sama
Dobrý den, chtěla bych reagovat na příspěvek p. Magdy. Je mi 40 let. Zůstala jsem také sama. Nikdo mě nikdy nechtěl. Snila jsem o pohodové rodině a dětech. Bohužel mi nevyšlo vůbec nic. Zkoušela jsem všechno možné, všechno bylo stejně marné. Po několika neúspěších jsem již neměla silu ani chuť cokoliv zkoušet. Vytvořila jsem si blok, který mě chrání před dalším poškozením. Nejtěžší období mám již za sebou, což bylo v době, kdy se mé vrstevnice vdávaly a rodily děti. Nesmírně mě to bolelo, že oni mají něco co já nikdy nemůžu mít. Všechno jsem již vzdala, neboť ať jsem dělala co jsem dělala všechno bylo zbytečné. Maximálně mě to znovu zranilo. Učím se mužské práce, abych byla schopna v životě co nejlépe obstát. Na všechno si člověk zvykne i na šibenici jak se říká. Přeji mnoho sil a jde to si na všechno zvyknout. Pohodový večer
Nikola
PhDr. Jitka Douchová
Milá Nikolo, milá Magdo. Propojuji vás, a vám, Nikolo, můžu vzkázat to samé, co Magdě. Nevzdávejte se, to by byla velká škoda. Ochranný blok je fajn, ale jen aby nebyl příliš nepropustný pro toho, kdo by s vámi chtěl trávit svůj čas. Jste příliš mladá na to, abyste to zabalila!
hledání sebe sama
Paní Douchová, nemůžu se smířit s tím, že už asi zůstanu sama. Je mi 52, nejsem žádná kráska, nějaké kilo navíc, ale znám ženy, které jsou na tom ještě daleko hůře, ale své obdivovatele mají. Se mnou chce každý maximálně kamarádit a tím to končí, potom hledí po jiných a já jsem pořád jen "ta kamarádka, se kterou je legrace". Když pozoruju některé jiné ženy, nedělají nic, z mého pohledu jsou nudné a nezábavné, jen čekají, kdo je bude bavit, já jsem vtipná, zábavná, troufám si tvrdit, že snad i inteligentní, ale nechytá se na mě nikdo. Nevsázím na svůj vzhled, protože vím, že na něj sázet nemůžu, ale to ostatní taky nefunguje. Můžu být sebevtipnější, ale... Jeden kamarád mi řekl, že takhle to nefunguje, že musím na chlapy obdivně vzhlížet, jinak nemám šanci.No jo, ale mně to nejde, chci rovnocenný vztah, co s tím? - otázka upravena poradcem
Magda
PhDr. Jitka Douchová
Milá Magdo. Nesmiřujte se s tím, že zůstanete ve svých 52 letech sama :-) Rezignace a mírná sebekritika vám k ničemu dobré nejsou Je skvělé, že jste ta kamarádka, s kterou je fajn, uvolnění, legrace. Ale nějaké ženské charisma do svého koktejlu namíchat můžete, ne? Určitě do toho patří i to, co vám řekl kamarád - umět druhým naslouchat, být respektující a oceňující. Ale jen tam, kde to opravdu cítíte, kde je to autentické. A na svůj vzhled sázejte, nepodceňujte se :-) Potřebujete v sobě mít oboje - ženskost, šmrnc a sexaepeal, a zrovna tak ten humor a inteligenci. Určitě to nebude tak těžké, pokud budete chtít. Držím palce, Magdo :-)
hledání sebe sama
Dobrý den, přečetla jsem si vzkaz Antonie a ráda bych jí tímto poslala pár slov: Myslím, že ze všeho nejdůležitější je mít se ráda. Když se budete mít ráda taková, jaká jste (a věřím, že ošklivá rozhodně nejste - na každé z nás je něco krásného!), budete vyzařovat i tu správnou energii, která lidi (nejen muže) přitahuje. Mějte se ráda, věřte si, dělejte věci, které Vás baví, přihlašte se třeba do nějakého kurzu (tam by se nějaká kamarádka mohla najít) a ono to vše přijde časem. Smějte se na svět, zakažte si negativní myšlenky a jakýkoliv hloupý lidi pošlete někam!;o)
Lucie
PhDr. Jitka Douchová
Milá Lucie a milá Antonie, radostně vás propojuji, a vám, Lucie, děkuji za vše, co píšete. Mluvíte mi z duše :-)
hledání sebe sama
Dobrý den,
jsem se svým přítelem necelé tři roky,už víckrát jsem ho podvedla.Vždy jednorázově,nejsem na to pyšná,ale nějak si nemůžu pomoct.Je to můj první a jediný přítel,je mi 23.na jednu stranu stojím o vztah s ním,na stranu druhou si neumim a nechci predstavovat, že budeme spolu navždy.Už ale jakoby plánujeme společnou budoucnost,zatím dost neurčitě,někdy v budoucnu..Na jednu stranu by mi nemělo nic chybět,vím,že pro zodpovědný život,děti,rodinu,by to byl asi ideální partner.A vím,že jsem hloupá,že to chci zahodit kvůli "užívání si"..ani nevím,jestli bych tak byla spokojená.Ale takhle spokojená nejsem a připadá mi,že o něco přicházím,že se nechci vázat.Nikdy jsem to takhle předtím neměla, až asi rok zpět.nez jsem poznala pritele,cekala jsem na prince a nic takového me nelakalo.nevím,jestli doufat,že tento pocit prejde..nebo jestli se bude akorat zintenznovat..nevím co s tím.Je to hrozně moc nefér vůči příteli,já nejsem spokojená - sama se sebou.nikdy jsem taková nechtěla být.
Díky - otázka upravena poradcem
Zuzana
PhDr. Jitka Douchová
Milá Zuzano. Není chyba v tom, že už teď plánujete společnou budoucnost, takže vás svazuje pocit jakési závaznosti na celý život v definitivní podobě? Proč ve vašem věku plánujete už tak daleko do budoucna? Vy přeci ještě nezvažujete děti, rodinu, atd. Podle mne na to ještě nejste zralá měli byste si užívat sami sebe bez dalekých výhledových plánů. Pocit, o němž doufáte, že přejde, by mohl přejít právě díky tomu, že se nebudete cítit být již doživotně zadaná s prvním mužem, kterého jste v životě potkala. Chápu, že máte pocity viny za své jednorázové nevěry, ale jsou svým způsobem pochopitelné ( myslím ty nevěry )...Jak se s nimi poprat, to vám na dálku neporadím.
hledání sebe sama
Nedávno jsem oslavila své 23. narozeniny a ještě jsem nikdy neměla žádný vztah…

Vždy jsem byla velmi stydlivá a měla problémy s komunikací, jako dítě mě velice trápilo, že nemám žádné kamarádky a jsem sama, ale postupně jsem si na samotu víceméně zvykla a po nástupu na střední školu (kde jsem opět nezapadla do kolektivu)jsem si uvědomila, že už si vlastně ani neumím představit, že mohlo být něco jinak, a to nejen, co se týče kamarádství, ale i toho, že bych měla s někým chodit…
Od mala jsem si byla jistá, že chci být v dospělosti matkou, snila jsem o holčičce…ale její otec v mých představách nefiguroval, ačkoliv jsem si s přibývajícím věkem pochopitelně čím dál více uvědomovala, že pro dítě je otec důležitý…pro dítě, ne pro mě…

V pubertě jsem si říkala, že se pravděpodobně také jednou zamiluji a budete to dobré…mám přeci ještě dost času a ono se i u mě jednou něco zlomí…Jenže nezlomilo a s blížícími se 20. narozeninami jsem začala být neklidná, jelikož jsem měla naplánováno, že své první dítě porodím v 25 po pětiletém vztahu(4 roky se mi pocitově zdají jako minimum pro dobré poznání toho druhého, nehledě na to, že mi obecně dlouho trvá než si k někomu utvořím nějaký vztah a začnu mu věřit…).Tenkrát jsem začala přemýšlet o tom, že se musím přinutit k nějakému posunu, přeci jen pravděpodobnost, že mi vyjde první vztah je dost minimální, jenže nemám dost silnou vůli…

Myslíte, že jsem ještě dost mladá na to, aby se u mě něco změnilo? Zatoužila jste některá po vztahu později? Nejsem jen,,rozmazlená" a nedospělá? Nechci od života moc? Neměla bych prostě,,zatnou­t zuby"?

Zatím si dovedu představit, že zůstanu celý život sama a bezdětná, ale mám strach, že mě jednou doženou hormony…co když si poté nikoho nenajdu(seznamování je pro mě těžké + jsem velice neatraktivní), nepovažuji za morální pořídit si dítě bez otce, nepovažuji za morální být starší matkou…Mám strach ze selhání… - otázka upravena poradcem
Antonie
PhDr. Jitka Douchová
Milá Antonie, máte strach ze selhání, máte strach z osamělosti, máte strach, že se vám v dohledné době nepodaří začít pracovat na plnění svých cílů. Je ve vás mnoho úzkosti, nízké sebevědomí, nejistota, smutek, ale také ve vás cítím osobní sílu a drive. Jen jste na to vše tak nějak moc sama. Zatím jste hodně mladá na to, abyste měla před sebou katastrofické scénáře do budoucna. Ale z vašeho psaní vyplývá, že vám jde více o dítě, než o to, mít kvalitní partnerský vztah. Prostě a jistě - máte v sobě spoutsu pochybností, které pramení nejspíš z dětství, a potřebovala byste si projít kvalitní individuální psychoterapií, která vám nesmírně pomůže v porozumění sobě samé, nalezení prvopočátků všeho, abyste s tím pak mohla aktivně pracovat. U psychoterapeuta nejdete jak analýzu, tak osobní podporu. Neváhejte, najděte si někoho ve vašem okolí, kdo se vám bude líbit ( ad webové stránky psychologů ) a objednejte se co nejdříve, moc vám to doporučuji :-)
hledání sebe sama
Dobry den je mi 14 a před 13 lety mi tragicky zemřel otec. Nikdy jsem jsem to nějak neřešila byla jsem s tím prostě smířená. Posledních pár měsíců mám až úzkostne stavy svíra se mi žaludek, brečím cítím strašnou bezmoc že už ho prostě nikdy neuvidím. Pořád dokola si přehrávám staré kazety ještě před jeho smrtí ale to mě depta ještě víc ale zároveň mám potřebu se na to dívat. Vůbec nevím co mám dělat a mamce se mi to nechce říkat. Nejradši bych šla za šk. psychologem ale bojím se že ho to nebude zajímat..
Merkéta
PhDr. Jitka Douchová
Merkéto. za školním psychologem určitě běž, to bude první začátek. Nikdy jsi neřešila to, že ti tragicky zemřel táta, na kterého si nemůžeš pamatovat, když ti byl rok. Ale naši rodiče jsou součástí naší identity, potřebujeme toho o nich vědět hodně, s přibývajícím věkem stále víc a víc. Tátu už neuvidíš jinak, než na fotkách, nebo na těch starých kazetách, které doma máte. Můžeš si o něm povídat s mámou, s babičkou a dědou,s  jeho sourozenci, pokud je měl. Ale tvé stavy jsou tvé a potřebuješ je ze sebe dostat ven. Své city, bolesti v sobě rozhodně nenechávej. A neboj se školního psychologa, pak je tu taky linka pro děti a dospívající, kde si můžeš o svých pocitech povídat s tím člověkem na druhé straně telefonu, určitě ti to pomůže na začátek :-)
hledání sebe sama
Dobrý den, po letitém manželství se mi život převrátil naruby, zemřela mi matka a odešel manžel... potkala jsem jiného muže a po ročním intenzivním vztahu jsme zůstali hodně blízkými přáteli a již asi dva roky jsme vlastně každodenně v kontaktu... a mě to trápí, já mám k němu blízko, ale zároveň jaksi nezbývá, než akceptovat jeho pravidla hry, on nemá vyřešené své rodinné vztahy a nemá prý na nic víc kapacitu, o ten kontakt se mnou ale hodně stojí. Několikrát jsem se snažila ten vztah ukončit, pořád se ale k němu vracím, protože máme prostě k sobě blízko a baví mě to s ním. Ale taky mám pocit, že jsem asi nějak divná, když setrvávám v takovémhle vztahu-nevztahu tak dlouho. Co o tom soudíte vy? Budu vděčná za Vaše postřehy.
Julie
PhDr. Jitka Douchová
Julie, mluvíte o životě převráceném naruby. Vlastně jste přišla o dva takřka nejbližší a nejdůležitější lidi ve vašem životě. Matka a manžel. Vztah k muži, který se vám objevil v životě, musel být o to víc z vaší strany intenzívnější - byl "náhradou" za oba, byl vaše uklidňující náruč, atd.atd. Nemůže te spolu pokračovat dál v jiném modu, než doposud, intenzita se bude postupně snižovat. Nejste divná, že v tomto vztahu setrváváte, co je na tom divného? Jen je otázka, do jaké míry se jedná o hlubokou lásku, a do jaké míry o zamilovanost do člověka, který vám vstoupil do života v období vašich ztrát. Pokud to ukočírujete v dané podobě a hranicích, fajn a je to pro vás bonus. Ale pokud ne, měla byste vztah z rozumu ukončit, abyste v sobě po určité době měla prostor pro nalezení toho, kdo pro vás bude perspektivní.
hledání sebe sama
Dobrý den,před 10lety mi tragicky zemřel manžel.Zůstaly mi doma 3 děti(6,3 roky a nejmladší byl 1měsíc).Po roce jsem si našla přítele a dětem tátu.I když vše vypadá navenek idylicky,neustále mám v hlavě negativní myšlenky a hlavně strach o své nejbližší,aby se nestalo opět to samé.Řekla bych,že se to rok od roku zhoršuje.Mám opravdu panickou hrůzu,když se přítel třeba o 15minut někde zpozdí a už jsem hrůzou bez sebe.Neustále mu telefonuji..,bojím se o děti nikam je nechci pouštět.....U psychologa jsem nikde nebyla snažila jsem se vše vždy zvládnout sama,ale zjišťuji,že mé myšlenky jsou neustále hodně negativní a vždy vidím katastrofický scénář co se asi stane.Potřebovala bych poradit,co dělat abych neměla v hlavě jen černé myšlenky.,děkuji za odpověď
Alena
PhDr. Jitka Douchová
Aleno, dobrý den. Nejedná se tolik o negativní myšlenky, ale v prvním případě o velkou úzkost, kterou v sobě od té doby máte. Jste úzkostná, oprávněně, nemáte zpracováno závažné trauma ve vašem životě. Nevím, proč jste ještě u psychologa nebyla, je to velká škoda. Ano, můžete se snažit zvládat vše hlavně sama,  to je v kontextu toho, že jste zůstala před 10 lety sama s 3 dětmi, přišla jste o nejbližšího člověka, v době, kdy nejmladšímu synovi byl měsíc, pochopitelné. Ale pro mne je tam jediné - začít s psychologem spolupracovat. Není to projev slabosti, to vůbec. A jak si myslíte, že bych vám na to v pár řádcích mohla odpovědět tak, abyste přestala mít úzkosti? To přeci nejde. Bude to kus práce s psychologem, ale bezpochyby velmi účinné. Nebojte se toho a já vám k tomu držím moc palce.
hledání sebe sama
dobry den, ziju s partnerem 17 let. deti nemame. posledni dobou ale zijeme jako pratele vedle sebe. nas vztah byl od pocatku takovej kostrbatej. on byl gambler a ja nevedela projevovat city. co se tyce sexu tak to nam docela klapalo. ted uz nekolik let spolu nespime. pak byl on nekolikrat nevernej mne a o nekolik let pozdej ja jemu. zijeme spolu v zahranici ale ja se chci vratit domu. on uz 9 let nepracuje nejdrive byl na podpore a pak jsem ho zivila ja. vim ze mne ma rad a vzdy mnel ale ja to to uz nejakou dobu vnimam jak brime a ne neco prijemne. nasla jsem si praci doma a taky bydleni a chci se odstehovat. on ale naleha, ze musime skusit vztah zachranit kdyz uz jsme spolu tolik let. ze pri ho mam vzit s sebou a on mi dokaze, ze umi pracovat a vsechno bude dobry. v cizine ma problem s ze neumi jazyk. ja ale mam pocit, ze chci byt sama a proste jednat sama za sebe a nemit nikoho o koho se staram a nesu zodpovednost. je to ode mne sobecke?
hannah
PhDr. Jitka Douchová
hannah, bez nějakých velkých průtahů vám řeknu svůj pocit. Jestliže někoho dlouhodobě vnímáte jako břímě, o svého partnera se staráte tolik let a jste mu v zahraničí oporou vy, a jste to pořád jen vy, pak naslouchejte sama sobě a začněte doma žít svůj život. Pokud bude přítel dostatečně soběstačný, může se vrátit a dokázat vám činy to, co zatím říká jen slovy...
hledání sebe sama
Dobrý den, často ženám doporučujete, aby si budovali svoje sebevědomí, finanční a citovou nezávislost na partnerovi např. pěstováním svých koníčků a vztahy s přáteli. Co mám ale dělat, když se cítím sebevědomá s přáteli, v zaměstnání jsem si vybudovala také dobrou pozici, svoji práci zvládám dobře,jsem finančně soběstačná, ale co se týče partnerských vztahů, tak se mnou muži vždy manipulovali a ponižovali mne. Já se sice cítila nepříjemně, ale nedokázala jsem se ozvat, trpěla jsem to. A až s odstupem času vidím, že tehdy a tehdy jsem se měla ozvat ... Jak mám tohle chování změnit a být sebevědomá i ve vztahu? Děkuji za odpověď.
Alenka
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Alenko. Toto na dálku opravdu nerozklíčuji - rozdíl mezi vaším sebevědomím všude jinde v životě a v partnerském vztahu. To bude mít prvopočátky v dětství, ve vaší původní rodině. Byla bych neprofesionální, kdybych vám dávala univerzální rady, co s tím, když o vás osobně nic nevím. Velmi vám doporučuji spolupráci s psychologem napřímo, věřte tomu, že vám to velmi pomůže.
hledání sebe sama
2: Všechny jsou těhotné. A to je další tlak. Do toho pořád přemýšlím o tom, že si musím najít zaměstnání. Mám až chorobné představy, že když to nezvládnu, budu muset se žlutou vestou sbírat odpadky po městě. Mám vysokoškolské vzdělání a vlastně vím, že je to absurdní. Ale bez práce si připadám skoro zbytečná. Manžel se mě snaží přesvědčovat a utěšovat, že to zvládneme, i kdybych práci nějaký čas nenašla. A vůbec by mi splnil, co mi na očích vidí. Já teď vidím jako problém, že chci moc věcí naráz, které nejsou slučitelné. Na jednu stranu chci do práce - ale nechci jim po zkušební době říct, že jsem těhotná. Chci dítě, ale absolutně nevím, jestli to teď půjde, nebo kdybych šla do práce, jestli ho budu ještě za pár let vůbec chtít. Manžel mě podporuje ve všem. Ale neporadí, pro co se rozhodnout. A já cítím, že nemůžu už ani uvažovat o těch všech věcech naráz. Moc by mi pomohl nějaký nezaujatý pohled na věc. Předem děkuji! Julie
Julie
PhDr. Jitka Douchová
Julie, já sama za sebe mám pocit, že byste nyní měla jít do práce, abyste se zklidnila, viděla, že máte svou hodnotu, obhájila si to sama v sobě. Dítě bych odložila na nějakou dobu, prostě o trochu později. Buďte si jistá, že až budete v klidu, těhotenství bude probíhat normálně. Toto vše je psychosomatické. Váš syn potřebuje pohodovou mámu, vy k pohodě potřebujete i seberealizaci v podobě práce. Nechte všemu volný průběh, zklidněte se. Ale co mi přijde jako hodně důležité, je spolupráce s psychologem v rámci individuální psychoterapie. Sama říkáte, že 2 potraty zpracované nemáte. Jak byste mohla? Nemáte zpracováno to v práci. Potřebujete o tom všem mluvit i s odborníkem, nejen s manželem, Ten vás miluje, je pro vás oporou, ale není nezúčastněný a nezávislý, jako je odborník...
hledání sebe sama
Dobrý den! Je mi 30 let, manželovi 34 let, jsme spolu 2 roky a máme ročního syna. Jsme spolu moc šťastní. Jde spíš asi o mě a můj perfekcionismus a bezradnost, co se sebou dál v profesním / rodičovském životě. Původně jsem nastupovala na mateřskou s tím, že se vrátím po půl roce a že doma zůstane manžel. Vzhledem ke změnám ve vedení v zaměstnání (dělám práci, kterou miluju a která je tvůrčí) jsem se nemohla vrátit, protože mi bylo naznačeno, že nejsem žádoucí a že by mi dělali peklo. Nyní v červnu mi bude končit smlouva, rodičovský příspěvek budu dostávat do prosince, kdy synovi budou dva roky. Za těchto okolností jsme s manželem nechali volný průběh tomu, zda počneme druhé dítě. Dvakrát jsem otěhotněla a dvakrát velmi záhy potratila. Byly to pro mě intenzivní zážitky a nevím, jestli jsem je vlastně úplně zpracovala. Každopádně jsem po nich měla pocit, že další dítě prostě chci. Do toho nám všichni kolem oznamují radostné novinky - sestra, švagrová, dvě nejbližší přítelkyně...
Julie
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Julie, vím, co potrat v životě ženy znamená, jak je to silné prožitkově. Naštěstí jste na to dva a manžel vás podporuje. Nejspíš nebyla dobrá doba na 2. těhotenství, protože jste původně plánovala nástup do práce a pokračování v tom, co vás těší. Odmítnutí této možnosti byl pro vás stres a vy jste se s mužem rozhodli zkoušet druhé miminko. Ale protože to bylo v kontextu událostí kolem, nebylo to tak úplně chtěné rozhodnutí. Až teď víte, že druhé dítě opravdu chcete, podle toho určitě bude vypadat i vaše čekání druhého dítěte :-) Ale jdu na druhou část vašeho vyprávění.
hledání sebe sama
Dobry den, mam podobne opakujici scenar ve vztazich a zajimal by me Vas nazor. Vzdy kdyz s nekym chodim, cca 4 mesice je velmi aktivni, pise neustale, chce se stale videt. Zvyknu si na pozornost. Po 4 mesicich jako kdyz utne. Treba tyden, dva, tri ani nenapisou a je mi blbe byt aktivni ja. U jednoho vztahu se mi stalo, ze se kluk odmlcel i na 2 mesice, pak bylo videt, ze se boji aby o me neprisel a zacal se snazit. Ja uz to vsak brala, ze vztah vysumel a randila s jinym. Co si o tom myslite, jedna se o bezny jev nebo ne? Mam se s klukem rozejit, kdyz se nejakou dobu neozyva, pripadne jakou dobu byste vnimala jako hranicni? Co si myslite, ze mi ve vztazich vazne? Dekuji, Anna
Anna
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Anno. Jak můžu odhadnout, co vám ve vztazích vázne? Mluvíte jen o prodlužujících se intervalech v kontaktech od partnerů po 4 měsících. Zkuste si zanalyzovat sama, kde je nejspíš zádrhel, jestli to není třeba v opakovaně špatné partnerské volbě? Jinak bych možná hned na začátku trochu brzdila, nevolala si a nepsala 20x za den, nabízela od začátku rande 2x týdně, aby to vše hned nenabralo tak intenzívní grády a byli jste si s partnerem vzácnější, měli i svůj vlastní osobní život :-)
hledání sebe sama
dobrý den, je mi 22, mám dotaz, posledni dobou pocituji, ze kdyz potkam nejakou holku, se kterou bych si dokazal predstavit byt, travit cas a treba i do budoucna zit, tak me tolik nevzrusuje, libi se mi, ale neni to tak silne. Vzrusuji me vice holky, ktere mi treba nejsou ani moc sympaticke, treba se mi ani tolik nelibi, ale v posteli je to mnohem lepsi. Nevim jestli je to tim, ze to u techto holek beru tak, ze tam nemam co ztratit, ale dost mi to desi. Prijde mi, jako bych byl uvnitr nastaven sexualne na nejaky typ holek, ktere me vzrusuji, ale absolutne se to neshoduje s tim, s jakym typem holky i vzhledove a povahove bych chtel byt. Je to zpusobeno nejakym strachem, ktery postupem opadne, nebo je to normalni, ze uz holek, na kterych nam hodne zalezi to neni s takovou jiskrou? Popripade co se s tim da delat?

Diky
jura
PhDr. Jitka Douchová
Milý juro. Největší pravda je většinou ta, kterou cítíme sami v sobě. Vy hledáte pro sebe vysvětlení, a jestliže to vidíte tak, jak popisujete, tak na tom asi něco bude...Jo, nejspíš se chráníte a jste uvolněnější tam, kde o nic nejde a vy máte nějakou chlapskou převahu - díky  tomu. Máte v sobě často konflikt mezi rozumem a citem. Ty, co by se vám líbily do života ( je zajímavé, že ve svém věku už přemýšlíte takto ), tak je to tenký led. Sexuální vzrušení a pocit, že to by mohla být ta ona, to vám spolu zatím navzájem nekomunikuje :-) Přemýšlím o vaší rodině, o matce a dalším zázemí, co vás formovalo v dětství, co vás formuje teď. Víte o tom něco víc ? :-)...
hledání sebe sama
Paní Douchová,
moc Vám za Vaše slova děkuji, v podstatě mi potvrzujete co si myslím, ano mám pocit, jako bych měla rodičům splatit dluh vnoučetem, což takhle napsané zní fakt absurdně. Ale okolí přidává také další argumenty, muž tě později opustí neboť si vše rozmyslí, budeš nenaplněná nešťastná, když otěhotníš později porodíš nemocné dítě atp. Je tu spousta předsudků a Češi jsou asi takoví, já jen jsem z toho sama nejistá a nevím jak reagovat. Když přiznám, že mě děti zatím moc neříkají, tak jsou reakce dost nechápavé. Cítím v sobě prostě takové rozpaky a nejistotu, někdy si říkám, že bych byla radši tzv. normální abych nevybočovala, neboť mám pocit, že se to tady neodpouští. Navíc jsem z menšího města, což je asi něco jiného než třeba Praha. Ale nic znásilňovat nechci, cítím že by to bylo opravdu kontraproduktivní. Nicméně jsem ráda, že nejsem sama, že se s tím setkáváte.
Alienka
PhDr. Jitka Douchová
Tak jen na závěr, Alienko. Opravdu v tom nejste sama, na toto téma si povídám s více ženami, napsala jsem o tom několik článků. Co na to vše říct? Je mi líto žen, které po dítěti nesmírně touží, a nejde to. Je mi líto žen, které v sobě přirozenou touhu po dítěti nemají a jsou odsuzovány okolím. První kategorie žen je nešťastná a nemůže s tím nic dělat. Ale vy s tím něco dělat můžete. Poslouchejte sebe sama. Je tu důležité to, že máte s manželem dohodu o tom, že pokud pocítí on potřebu rodičovství, tak do toho spolu jdete :-) To je o partnerství a je to krásné, ne?
hledání sebe sama
Dobrý den,
paní Douchová, především bych chtěla vyseknout poklonu za vynikající poradnu. Mám problém z úplně jiného soudku. Mám manžela, moc se milujeme, ale já mám v sobě jeden problém je mi 33 a nějak stále necítím touhu mít děti. Mám ráda svojí volnost a svobodu, ráda cestuji. Vše by bylo ok., ale já cítím takový ten sociální tlak svého okolí a ten mě zneklidňuje a vadí mi- Vždy jsem myslela, že ta touha ne mě někdy přijde nicméně jsem ve věku, kdy si myslím, že je dobré dítě mít a touha nikde. Mám s partnerem dohodu, že pokud by jeden z nás toužil, tak si to řekneme a bude. Jsem ochotná mít dítě, pokud by chtěl partner, ale já třeba ani ne, prostě kvůli němu, nicméně on je na tom podobně jako já. Stále nad tím musím přemýšlet co je špatně, kde je chyba, cítím, že rodiče jsou zklamaní. Dumám ,zda není mezi námi třeba málo lásky? Něco mám jistě z dětství, měla jsem bratra, který doslova terorizoval rodinu a pak se zabil.Zajímá mě Váš názor. Děkuji
Alienka
PhDr. Jitka Douchová
Milá Alienko, děkuji vám za uznání mé práce :-)To, co píšete, slýchám od docela dost žen. Nebojte, nejste sama v tom, že nemáte vrozený mateřský instinkt a pudy a nejdete s davem podle společenských norem, které tak nějak diktují životní scénář všem v určitém věku.Já často jen smutně přihlížím tomu, kolik žen se trápí tím, že necítí touhu po dítěti, ale touhu po jejich dítěti vyjadřuje jejich nejbližší okolí - rodiče, kteří chtějí vnoučata, přátelé mají děti a dívají se na ženy, které po třicítce ještě o dítěti neuvažují, jako na sobecké a divné. Mýtus o tom, že k ženě patří touha po mateřství, zatím není rozbitý, ale je to opravdu mýtus. Vy máte velkou výhodu v tom, že s manželem jste v tomto ohledu na jedné lodi. Mezi vámi určitě není málo lásky, to byste psala o vztahu s manželem jinak. Tušíte, že něco může pramenit z dětství. Určitě historie s vaším bratrem hraje velkou roli, ale v mnoha ohledech. I v tom, že teď je očekávání vnoučete jen a jen na vás, jakobyste měla splatit rodičům dluh. Není to tak. Nedejte se, nepodřizujte se ničemu a nikomu. Pokud ve vás spontánně touha po dítěti nevznikne, tak se nepodřizujte žádnému diktátu zvenčí. Mohla byste také porodit dítě pro uspokojení druhých. To je ale nesmysl, ne? Toužíte po svobodě, volnosti. Dělejte to, po čem toužíte. Buď k vám touha po dítěti přijde později, nebo nepřijde, podle toho se zachovejte. Je to přeci váš život!
hledání sebe sama
Dobrý den, chtěla bych se s Vámi poradit.Mám problém s "citlivostí"na prsou.Mysllím že to má svou příčinu před patnácti lety přibližně jsem s citlivostí a vzrušivostí prsou neměla problém až do nepříjemného zážitky,kdy jsme s bandou lidí popíjeli a vedle mi dal ruku pod triko(i teď mi je z toho zle)jeden takový nechutný,nesympaticky kluk a sahal mi naprsa.Já se bála a tak jsem dělala jakože to necítim že mi na ně sahá a snažila jsem si to sama sobě namluvit. Jenže možná právě díky tomuto hnusnému zážitku mě přestalo vzrušovat doteky na prsou.A mrzí mě to, protože vím, že dřív mi to příjemné bylo.Je možné se tohoto nějak zbavit?Ne že bych při tom myslela na tento hnusný zážitek,ale nyní, když mi přítel sahá na prsa,prostě skoro nic to se mnou nedělá :-( Dlohou mi i prsa nepřišla hezká, i když partneři říkaly něco jiného,měla jsem malé bradavky.ALe to sem nepatří. Můžete mi pomoct prosím? Děkuji. Zdraví Lenka - otázka upravena poradcem
Lenka
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Lenko. Tak příčiny zmapované máte. Je zajímavé, proč jste tenkrát měla z toho kluka strach - normální holka by mu vlepila facku a odsedla by si. O čem byl váš strach? Ten je tam do toho zakomponovaný jako další faktor, kromě toho pocitu hnusu a popírání sebe sama. Napadá mne jako možnost hypnóza, návrat do toho okamžiku a odblokování.
hledání sebe sama
Dobrý den. Řekla bych, že mám nejspíš nějaký problém ohledně sexuality. Je mi přes 30 a nikdy jsem nikoho neměla, ale o to by tak nešlo. Často mě ale napadá, že sex je něco nechutného, nehygienického, odporného. Muži, ale často i ženy se o tomto tématu podle mého vůbec neumí bavit s respektem, s nadhledem(když už se tedy o tomto tématu musí dneska stále dokola a všude mluvit), ale je to většinou téma plné nechutností, vulgarismů a oplzlých vtipů. Strašně se mi to příčí. Někdy se cítím zle, že jsem žena, stydím se za to, protože vím, jak o ženách muži mluví...
Alžběta
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Alžběto. Milostný život ale není o oplzlosti a vulgaritě. Je o lásce, touze, intimitě. Nejspíš máte někde od dětství velký psychický blok, který vám vše transformuje do něčeho jiného, ale nemyslím, že byste byla asexuální. To by vám vlastně řeči na téma sexu byly dost volné. Ale ten silný odpor, který to ve vás vyvolává, je známka o bariéře, která má své příčiny. Byla by škoda, kdybyste to nezačala s pomocí psychologa řešit. Hodně štěstí.
hledání sebe sama
Bude mi 29 let, jsem pohledná,dejme tomu, že úspěšná, samostatná. Můj jediný vztah trval necelé tři měsíce, ostatní muži mě měli víceméně jen na sex. Hemží se kolem mě spousta chlapů, ale když už mě některý zaujme, tak mě pak nechce. Nejsem na ně urputná. Mám zřejmě problém navázat vztah jako takový. Poradíte mi, co s tím? Asi mám i malé sebevědomí, jsem spíše introvert, ale nemám problém chodit do společnosti.
Simona
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Simono. Neodhadnu na dálku, kde je problém. S tím sebevědomím to na první pohled asi nebude tak zlé, dokážete samu sebe ocenit, což je moc fajn. Máte to zanalyzované, víte, že přílišný tlak na vztah škodí, že se každý zpočátku lekne. Ale když vás některý zaujme, pak vás nechce?... Říkám si, jestli si kolem sebe nevytváříte preventivně ochrannou hradbu, díky níž můžete působit jako "ledová královna". Ale fakt nevím. Velmi bych vám doporučovala individuální terapii, abyste se mohla o sobě skrze dialog s psychologem dozvědět více. Pokud jste z Prahy, můžete se objednat případně i u mě. Informace najdete na www.jitkadouchova.cz
hledání sebe sama
Ustrnula jsem na jednom bodě a nevím jak se pohnout z místa. Jsem často unavená, podrážděná, stále nespokojená, přitom nedokážu udělat v tomto ohledu změnu. Ani vlastně nevím, jakým směrem. Nějak cítím, že prvním krokem by mohla být změna zaměstnání, ale bojím se, že případnému novému zaměstnavateli nemám co nabídnout, že jsem svůj dřívější potenciál někde po cestě ztratila. Máme s partnerem dohodu, že v budoucnu budeme žít někde, kde mi vzdálenost umožní rodiče navštěvovat pravidelněji (horizont asi dvou let), ale já si nejsem úplně jistá, jestli ještě vydržím čekat. Děkuji Vám za Váš náhled.
Klára III
PhDr. Jitka Douchová
Kláro, přijde mi skvělé, že tomu, jak se cítíte, rozumíte. Známe - li příčiny, můžeme s tím vším pohnout.Tady jsou objektivní bariéry v tom, abyste se cítila opravdu dobře - vzdálenost od vašeho domova - možná jste ani dříve nevěděla, jak moc k tomu kraji a své rodině lnete, - nespokojenost v práci, sociální prostředí v něm - jako mladá se pohybovat hlavně mezi seniory, to opravdu psychiku po nějaké době zatěžuje. Vlastně jste víc odkázaná na přítomnost přítele. Skvělé je, že vám přítel rozumí, i on vám nabízí možnost změny do budoucna. To, jak vše popisujete, vypadá skoro až jako lehounký stupeň deprese. To je ale určitě dočasné. Zatím byste měla přemýšlet nad změnou zaměstnání, to určitě ano, a beze strachu, že váš potenciál je vyčerpán, a pak bych vám doporučovala hodně sport, který přináší endorfiny. Tanec, který má endorfiny zase jiné.Nejste na to sama, máte hezký vztah, výhled do budoucna na změnu, tak hlavu vzhůru, ale zkuste být aktivnější již nyní, každý den našeho života se počítá, tak ať je máte hezké :-)
hledání sebe sama
Jsme v kontaktu přes telefon a mám svou hranici, kdy se nejpozději po třech týdnech vracím k rodičům na víkendovou návštěvu, v mezidobí mi ale rodný kraj a možnost se domů zastavit třeba jen odpoledne na kafe chybí. Mám pocit, jako bych si potřebovala kompenzovat roky, kdy jsem doma moc času netrávila. Sama bych nevěřila, že se to stane, ale v průběhu posledního roku tento pocit vykrystalizoval. Pracuji v zaměstnání, kde se hodně setkávám se seniory, nemocemi a úmrtími a to natolik ovlivnilo můj pohled na život, že chci být se svými blízkými co nejvíc. Zaměstnání mne po čtyřech letech spíše ubíjí než nabíjí i kvůli své administrativní náročnosti, není ani nijak skvěle finančně ohodnocené. Začínám mít potíže s plněním úkolů, úkoly odkládám, jsem poté ve stresu a tak pořád dokola, prošla jsem si panickou atakou. Říkám si, proč jsem už dávno neodešla a neodstěhovala se zpět, ne přímo k rodičům, ale blízko. Že by mi pomalejší tempo na vesnici, příroda a více manuálních prací jen prospělo.
Klára II
PhDr. Jitka Douchová
Přecházím na poslední část...
hledání sebe sama
Dobrý den paní doktorko, řeším již několik měsíců takovou situaci. Je mi 29 let. V devatenácti letech jsem nastoupila na VOŠ do vzdáleného města a jezdila domů jen na víkendy. Poté jsem nastoupila na VŠ se stejným víkendovým režimem ježdění domů a ve městě, kde jsem studovala, žiji dodnes. Nyní žiji s přítelem, který odtud pochází, předtím jsem dva roky žila sama. V průběhu let se přátelé, které jsem zde měla odstěhovali, proto v týdnu trávím většinu času sama, v práci nebo s partnerem. S přáteli se kontakt omezil na občasná víkendová setkání. Bylo pro mne důležité se trhnout od rodiny, osamostatnit se, asi si i dokázat, že se zvládnu o sebe postarat. Co mě momentálně tíží je tohle. Pocházím z vesnice v krásném kraji, téměř v horách. Nyní žiji ve městě, které leží v naprosté rovině více než 100 km vzdálené od místa, kde jsem se narodila. Cítím se zde být hrozně nešťastná. Chybí mi příroda a co nejvíc, moje rodina.
Klára I
PhDr. Jitka Douchová
Milá Kláro, jdu pokračovat ve čtení vašeho života.
hledání sebe sama
Dobrý den, je mi 20 let a vůbec netuším kdo jsem a co vlastně od vztahu chci. Za sebou mám jen 1 vztah který trval asi rok a půl a byl to nejlepší i nejhorší zároveň. Od té doby mám prostě blok před klukama jsem nejistá blbě řečeno bojím se jich. Vždycky když to vypadá dobře a k něčemu se schyluje tak se prostě zaseknu a řeknu ne že to prostě nejde takže to vždycky skončí jen u líbání. Už nevím co dělat. Chybí mi to mužské obejmutí ten pocit že můžeš někomu důvěřovat, ale nejde to a je to tak asi už od 16-17. To jsem si myslela že to je asi normální v takovém v jeku, jenže to pořád trvá a já nevím co s tím. A až teprve včera jsem byla s jedním klukem venku a taky to skončilo jen u líbání on se tomu začal podivovat a najednou mi ten můj problém během rozhovoru sám řekl jinak bych si to asi sama vůbec nepřiznala. Prosím o jakoukoli radu co s tím. Jestli to je psychický blok nebo si to mám jev vsugerované? Vážně nevím.
Trisha
PhDr. Jitka Douchová
Trisho, kdo jste, to asi už tak trochu víte. Že hledáte lásku, asi také víte. Potřebujete bezpečí a jistotu v rámci vztahu, ale protože máte kontroverzní zkušenosti z předchozího - prvního - vztahu, bojíte se většího přiblížení, bloknete se v rámci pudu sebezáchovy. Sama o psychickém bloku mluvíte. Něco vás ale asi doprovází delší dobu, co  stojí za tím psychickým blokem ze strachu. A to byste potřebovala rozklíčovat. Psycholog na vztahy by k tomu byl nesmírně užitečný, není nad dialog...
hledání sebe sama
Dobrý den. Moc ráda bych se s Vámi poradila. Ráda bych věděla, jak se zbavit toho, že se vždycky "navážu" na nějakého člověka, kterého obdivuju, mám strašně ráda a moc toužím po přátelství nebo lásce z jeho strany, ale nikdy bych to tomu člověku neřekla, takže jen tiše trpím. Jsem strašně smutná, stýská se mi, toužím po tom být s tím daným člověkem. Tento problém mám od dětství. Jsem ale už dospělá, docela osamělá, dá se říct. Teď se mi stává už i to, že daného člověka sleduju na netu a. t. d. Nevím, proč moje city jsou vždycky tak silné. Lidé se mění ale ne rychle, jsem v tom docela "věrná". Nechci je ale nijak obtěžovat. Jsem snad psychopat? Strašně se bojím, že jo. Doufám, že mi mou obavu nepotvrdíte... Děkuju. - otázka upravena poradcem
Adri
PhDr. Jitka Douchová
Milá Adri. Nic vám nepotvrdím, ale rozhodně vám doporučím individuální psychoterapii. Tato moje poradna nemůže suplovat reálnou psychoterapii. Váš problém je hluboký a dlouhodobý, potřebujete najít jeho začátek. Ale jakmile s psychologem začnete spolupracovat, uvidíte, že vše je řešitelné :-) Držím palce.
hledání sebe sama
Dobrý den, nevím, zda píšu do správné poradny, ale žádám Vás o radu, jak postupovat ve svém životě, abych nepřitahovala „chudáky“, které nějak podvědomě mám potřebu zachraňovat, vlévat jim sebevědomí a ve finále se vždy situace obrátí proti mně. Stalo se mi to již párkrát v životě a vždy s poměrně fatálními následky: v manželství, s kamarádkou z dětství i na pozici v práci. Všem jsem vždycky podala pomocnou ruku, pomáhala při problémech (s alkoholem, s rozvodem kamarádky, naučením v práci a smetanu líže kolegyně...). Ve finále jsem já ta špatná. Když „chudáček“ přijde pro pomoc, ráda pomohu… ale po čase mě začne využívat až zneužívat … obvykle je to někdo, kdo nezná hranici slušného chování a já bohužel ten okamžik, kdy už je to přes čáru nedokážu stanovit a dojde mi to až ve chvíli, kdy je pozdě. Nevím, zda mi rozumíte, ale připadám si jako ve filmu Čas sluhů - zakopmlexovaný člověk (nikoli tak markantně jako ve filmu) se na mě pověsí a když mu pomohu, někam ho pozvednu (pomohu, naučím …) mě začne plíživě využívat a pomalu ničit. Jsem všeobecně vstřícná, ráda pomohu, ale jakoby každý vždy zapomněl, kdo jim pomáhal, když jim bylo nejhůř. Jako holka jsem bývala akční, vše jsem zařídila, vyřídila, pohybovala jsem se i na vedoucí pozici (než mě přeskočila dotyčná kolegyně). Poradíte, jak takovéto outsidery nepřitahovat. Děkuji Soňa
Soňa
PhDr. Jitka Douchová
Milá Soňo, uvedla jste ve svém psaní to hodně důležité slovo - HRANICE. Ale co vám můžu poradit v krátkosti na něco, co je ve vás hluboce zakořeněné, co vám nejdřív dává satisfakci, pak vás to dohání? To vše má své příčiny, a ty by bylo dobré více rozebrat. To tady na těch stránkách bez našeho společného dialogu nedokážu. Asi natolik potřebujete pomáhat proto, abyste dostávala i vděk a lásku. Ale někde je chyba, nakonec jste zneužívána. Kdybyste chtěla, můžeme na tom začít pracovat. Informace o spolupráci se mnou najdete na www.jitkadouchova.cz
hledání sebe sama
Dobrý večer je mi 20 let a chtěla jsem se zeptat jestli je normální že když se pohádám s mamkou chci utéct co nejdále od ní ale zároveň lituji hádky která proběhla a říkám si že by bylo moji rodině beze mě lépe . Už několikrát mi řekla ať si mám zajdu k psychologovi že jsem nějak moc vzteklá až agresivní ale to já nejsem jenom se rychle rozčílím. Děkuji za odpověď a přeji krásný zbytek večera.
Ivana
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Ivano. Péči psychologa určitě potřebujete, to zde v této poradně nemůžeme vyřešit. A nejspíš by vám pomohla i rodinná terapie, tj. povídání vás s maminkou a s psychologem, abyste obě dvě mohly sobě rozumět.
hledání sebe sama
Dobrý den,
nevím si rady.Je mi 24 let,pritelovi 30.je to muj prvni,objektivne mi nic nechybi,budoucnost (deti,snatek) si neumim s nikym jinym predstavit.Ale predstava,ze se nikdy nezamiluju me desi.Nechci byt naporad s jednim clovekem.mam chut se rozejit,ale vlastne nemam duvod.nechapu,jestli to prejde,tenhle pocit,pripada mi,ze jsem se dostala do nejake druhe puberty,mam chut zkouset a nevazim si toho co mam.prejde tohle nutkani?je to hrozne moc nefer.pritel na me nijak netlaci,nechce jeste deti/svatbu,ale do budoucna se mnou pocita.me to desi cim dal tim vic.Nevim co s tim,nevim,jestli to prejde,nevim,na koho se obratit,jak se rozhodnout,podle ceho.myslim si,ze kdyz se rozejdu,budu toho litovat,kdyz ne hned,tak az se to zmeni a budu si chtit nekoho najit.protoze mi s nim objektivne nic nechybi.ale ted nejsem spokojena(stridave uz delsi dobu,v radu mesicu/jednoho roku.jsme spolu skoro 2 a pul roku)

Přeji krásný den.
Lucie
Lucie
PhDr. Jitka Douchová
Milá Lucie, to dilema přišlo zákonitě... Je to konflikt mezi rozumem a citem, nemáte příliš partnerských zkušeností, váš přítel je vlastně racionálně vzato skvělý. A že máte potřeby vystrkovat růžky jinde? No jo, jak by ne?...Co kdybyste zatím neřešila budoucnost a žila přítomností? :-) Zatím přeci není nutné, plánovat perspektivu svého života až do jeho konce. Čas máte oba dva, a máte ho dost. Tak se tím nestresujte :-)
hledání sebe sama
Dobrý den, potřebovala bych vědět Váš názor na určitou věc. Je mi 30 let a mám 10-letý vztah, který byl až donedávna v pořádku, byli jsme s přítelem šťastní. Necelých 2,5 roku dělám ve firmě, kde jsou i muži (těch je většina). Od samého začátku si rozumím s jedním kolegou, se kterým je neuvěřitelná sranda. Dost jsme si povahově sedli, takže komunikace u nás nevázla nikdy. Někdy, když jsme někde s firmou byli a stál vedle, tak mě chtěl chytit okolo pasu, ale vždycky jsem se odtahovala. Ale nebudu říkat, že by mi to nebylo příjemné, jen jsem proti tomu vnitřně bojovala, jelikož sympatie k němu tam z mé strany jsou, ale snažím se už 2 roky používat hlavu, protože mám hodného přítele. Větší zlom nastal po novém roce, kdy jsme si s přítelem nějak přestávali rozumět a kolega na jednom meetingu večír, když jsme měli diskotéku, tak ode mě odtrhl jiného kolegu, který se mnou tancoval a tancovali jsme tedy ploužáka. hladil mě po zádech a byla jsem z toho mimo. A tím jsem na něj začala hodně myslet. Začali jsme s přítelem trávit více času s ním i jeho manželkou, se kterou si mimochodem hodně rozumím a ona se mi už i svěřila, co ji vadí, atd. Kdo mě zná, tak ví, že nejsem žádná potvora a držím se co nejvíce zpátky, proto jsem si také ve firmě vypěstovala přezdívku "nedobitná královna". Za celou dobu trvání vztahu jsem si nikoho jiného nepřipustila k tělu. Až donedávna. I přesto, že jsem se celé 2-2,5 roku držela zpátky, za prvé, protože mám jinak hodného přítele, tak za druhé, protože kolega má závazky - ženu a dítě a jeho žena je má dobrá známá, tak nedávno mě kolega začal líbat a můžu říct, že pocity, které jsem přitom prožívala, jsem dlouho necítila. Nezašlo to nikam dál (bohudík), protože nás viděl přítel. Nejsem na to pyšná, ale stalo se. S přítelem jsme pořád spolu, s kolegou se pořád stejně bavíme a on stále vtipkuje, trošku provokuje, atd. Kolegu mám čím dál více v hlavě, zdá se mi o něm, mám pocit, že v tom jsem až po uši a nevím, co mám dělat. Nevím, jak se na mě kolega teď dívá? Nevím, jak budeme pokračovat s přítelem, jelikož teď se častěji pořád o něčem dohadujeme. Nevím, jak dál. Prosím, nesuďte mě, ale prosím o radu, co dál. Děkuji. - otázka upravena poradcem
Míša
PhDr. Jitka Douchová
Milá Míšo. Psycholog není ten, který by druhého soudil, to se fakt nebojte :-) Máte v sobě konflikt mezi rozumem a citem. 10-letý vztah s přítelem, v němž máte jistotu, neuvěřitelné vnitřní jiskření s kolegou, kde cítíte něco, co už ve stabilním vztahu dávno ne. Ale tady by bylo rozvíjení vedlejšího vztahu spíš vstupem do minového pole. Dobře se znáte s jeho ženou, tdddd.Je to nádherné pokušení, pokud na to máte sílu, můžete to zkusit jako krátkodobý paralelní milenecký vztah. Alke myslím, že by vás to hodně semlelo. Možná je on hlavně tím, kdo vám ukazuje cestu. Třeba váš přítel od 20 let není ten úplně "pravý"...
hledání sebe sama
Vážená paní doktorko, prosím o Váš pohled. Je mi 35. Mám po 10letém manželství bez dětí. Všechno vyprchalo, byl to už stereotyp. Pak jsem byla bez partnera-úžasné období (nemuset se o nikoho starat, nikomu se zodpovídat a spousta výhod, ale chyběl mi partner). Pak jsem si našla partnera, ale láska to nebyla. Ze začátku všechno prima. Čím déle jsme spolu byli, cítila jsem, že se přizpůsobuji já jemu, čekám na něj s večeří. A měla jsem pocit, že nežiji svůj život. Opět vše vyprchalo. Odešla jsem od něj. Opět: jsem sama-úžasné období, muži mi nechybí, vztah nehledám, vzdělávám se, mám kamarády kolem sebe. Ale úplně jsem se zalekla. Jednak mého věku, jestli mít děti, tak co nejdříve. Ale já mám v sobě neujasněno. Pohled na fotku rodičů s dětmi mne rozněžní a tak. Uvnitř pocity touhy po dětech moc nemám. Spíše strach, že další vztah dopadne tak, že se oddám muži, nebudu žít svůj život. Takže o vztah prostě raději nestojím. Ale za 5 let už děti nelze mít. Co mám teď dělat, abych nelitovala?
Jana
PhDr. Jitka Douchová
Milá Jano. Možná by o vás někdo řekl, že jste přespříliš emancipovaná žena. Já za vámi vidím hrdou lvici, možná jedináčka, který se přizpůsobovat opravdu moc neumí. Je vám vlastní potřeba osobní svobody, vnitřní nezávislosti. Ale je tam toho možná trochu víc - vdávala jste se evidentně hodně mladá a ještě ne tak úplně zralá na život s jedním jediným mužem. Neuměli jste váš vztah kultivovat, rozvíjet tak, aby vás oba bavil. Možná nehledáte partnerství, kde jsou oba v těsné symbióze, ale nemyslím si, že byste nepotřebovala lásku. Někde vzadu mám pocit, že jste byla dříve emočně zraněná a chráníte se před dalším možným zraněním. Vztah lze mít ale i hodně rozvolněný, nemusíte ani se stabilním partnerem bydlet spolu, můžete se vídat, když budete každý z vás chtít. Takhle podobně žili svého času i Woody Allen s Miou Farrow. Nevíte, jestli chcete dítě. Biologické hodiny vám ještě netikají úplně na poplach, co kdybyste vše probrala více podrobně s partnerským psychologem? :-)
hledání sebe sama
Veľa vecí som robila na vlastnú päsť a dosť sa mi darilo. Nikto z pedagógov ma nepodporil, no moje výsledky si škola pripísala na konto v záverečnej správe školy.
Teraz študujem na vysokej škole pomerne náročný odbor tiež úspešne. V rámci svojej záverečnej práce som chcela podať žiadosť o grant. Bolo mi však povedané, že sú síce radi, ale nemám ich tým zaťažovať. Bohužiaľ o niektorých veciach nemôžem rozhodnúť sama. Je to smola na pedagógov, alebo je chyba vo mne? Mám z toho zlý pocit. Ďakujem za Váš názor.
Linda R. časť 2.
PhDr. Jitka Douchová
Aha, tak to od stolu nerozseknu. Lindo, rozhodně doporučuji spolupráci s psychologem, abyste spolu s ním mohla přijít na to, kde je "chyba". Objednejte se co nejdříve, ať se dlouho netrápíte konfliktem mezi vědomím svých hodnot, a odmítáním okolí - alespoň v některých ohledech. Možná si některé věci berete až příliš osobně, vůbec nemusí být myšleny tak, jak vy si je k sobě vztahujete a jak si je interpretujete. Přeji vám více úsměvu a optimismu :-):-)
hledání sebe sama
Viem, že to tu nepatrí, ale ja už začínam pochybovať sama o sebe :( Myslím si, že mi to celkom páli, učenie mi nezaberá veľa času, mám všeobecný prehľad a v škole výborné výsledky. Mám rada, keď sa veci hýbu dopredu. Už na gymnáziu som sa chcela zapájať do rôznych súťaží a olympiád. Učiteľka však nevybrala toho, kto má záujem a vedomosti, ale účastníka losovala pomocou lístočkov z klobúka. Keď som sa pripravovala na chemickú olympiádu a chcela som si vyskúšať niečo v laboratóriu, chemikárka nervózne prešľapovala medzi dverami a netrpezlivo sledovala hodinky. Fyzikárka odmietla prejsť so mnou súťažné príklady s tým, že fyzika je relatívna. :(
Linda R. časť 1.
PhDr. Jitka Douchová
Linda R., jsem zvědavá na pokračování :-)
hledání sebe sama
Dobrý den, abych se představila - je mi 17, studuji gymnázium a prožívám normální život. Moje mamka mi říká, ať navštívím psychologa, protože v poslední době nemůžu spát, mívám totiž představy o smrti mých blízkých a když usnu, tak se mi z většiny zdá o smrti; protože koukám na hororové filmy a píšu morbidní příbehy o smrti a utrpení. Je se mnou něco špatně?
Eva
PhDr. Jitka Douchová
Evo, bude pro vás lepší, když o tom všem budete mluvit opravdu osobně s psychologem, než psát do mé poradny. Je to na hlubší rozbor, nemyslíte? :-)
hledání sebe sama
Dobrý den, vím, že se specializujete na partnerské vztahy, ale třeba byste mi mohla také poradit, i když má otázka se až tak partnerského vztahu netýká. Celým mým životem procházejí kamarádi a také i přátelé, kteří ale bohužel dříve, nebo později z mého života odešli. Myslím si, že nejsem zlý člověk, ráda pomáhám, ale mám ten pocit, že mě každý jen v určitou chvíli využije a po pár týdnech, měsícíh, jako bych přestala existovat. A to i v dnešní době, kdy by stačilo napsat pár řádků přes mobil nebo mail. Podobný problém řeším i v práci. Jsem ochotná (někdy až moc) a přes to se na mě v určitých "akcích" zapomíná. Proč? Co bych měla udělat pro to, abych byla oblíbená? Děkuji Vám z odpověď. - otázka upravena poradcem
Vendy
PhDr. Jitka Douchová
Milá Vendy, dobrý den. Možná byste na prvním místě neměla být až tak snaživá. Když to popisujete, představuji si před sebou strašně hodnou holku, která by se rozdala, nabízí pomoc druhým, aby si druhé získala, ale nenabízí víc - humor, zábavu, nápady, kam jít, co dělat. Ale, Vendy, vím, že to teď ode mne znělo tvrdě, vůbec vás nechci zranit, neznám vás, takže reaguji pocitově na váš dotaz. Zkuste být víc uvolněná, méně pomáhající a snaživá, víc se smát. Nemusíte být samozřejmě aktivní bavič druhých, to vám určitě vlastní není, ale nechte se víc unášet tou volností druhých, aby do vás také prostoupila :-)
hledání sebe sama
Dobrý den, paní Jitko, prosím Vás o radu. Po dlouhém vztahu s živ. partnerem, se kterým mám syna, jsem se vrhla do nového vztahu. Po 6 měsících mě dostihl neodžitý rozchod a nový vztah dostal na frak. Nový přítel čekal několik měs., podporoval mě, až si nakonec našel milenku. Protože to nebyl jeho styl, zamiloval se do ní. 3 měs. se nemohl rozhodnout ani pro jednu z nás. Bylo to nejstrašnější ponížení v mém životě. Chtěla jsem vztah zachránit, ale nedalo se to vydržet, vzdala jsem to já. Rozešli jsme se "jako přátelé"z jejich pohledu, vysmátě mi zamávali při stěhování. Já se s tím peru déle než rok, mám v sobě tolik agrese a zlosti. Snažím se jim to přát, nebyl to vhodný partner (a vlastně jsem ho nemilovala), vím, že jsem udělala dobře, ale není to uzavřené. Nepomáhá čas, vybrečení se, analýza toho, co se stalo, ignorace, mluvení o tom, vybití sportem, přátelé, koníčky, mám syna, nového přítele, dobrou práci ... osobní setkání-usmíření-odpuštění už nepřichází v úvahu. Děkuji. - otázka upravena poradcem
Ivana S.
PhDr. Jitka Douchová
Hezký den, Ivano S. Máte tedy za sebou dva neodžité, nedotažené rozchody. Dokážete najít nový vztah, ale jakou máte vztahovou prognózu, když máte dva rozchody, které jsou pro vás těžké a nezpracované? Říkáte, že máte vše zanalyzováno, snažíte se to ignorovat, ale jak vidno, ani racionální analýza, ani snaha něco vytěsnit, vám nepomohou. Z toho neutečete, potřebovala byste individuální terapii, kde by se pracovalo s vašimi emocemi:-)
hledání sebe sama
Dobrý den, mám dvě malé děti, během obou těhotenství jsem měla opakovaně halucinace. V tom posledním jednou v prvním trimestru - byla sama doma a jasně jsem slyšela hlas, terý mi říkal, že mám otevřít okno, trvalo to asi 15 minut. Potom ve třetím trimestru jsem na parkovišti před obchodním domem viděla soba. Nikdy předtím ani potom (mimo těhotenství) jsem nic podobného nezažila. V porodnici jsem o tom neřekla, protože jsem se bála, že mi z obav z laktační psychózy zastaví laktaci. Já měla celou dobu na obě situace náhled. Po porodu bylo vše ok. Pořád mi, ale vrtá hlavou, co to bylo. Nevím, zda je to otázka na vás či na psychiatra, ale zkouším nejdřív zde.
Tereza
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Terezo. Jsem partnersky specializovaný psycholog, rozhodně vám spíš doporučuji konzultaci s klinickým psychologem...
hledání sebe sama
část 2

Pokaždé se poté trápím.. Není to, že bych neřešila a schvalovala, co dělám, naopak, vždy jsem měla dost pevně dané hodnoty a lidi, co dělali to samé, co teď dělám já, jsem dost striktně odsuzovala. Teď je všechno jinak. Nevím ani, co hledám, nejsem spokojená... Nevím jak z té situace pryč, připadá mi, že ať udělám cokoli, nebudu spokojená. Asi se jenom hledám.. nebo snad mám pocit, že musím dohánět něco, co jsem nestihla.. ? Anebo hledám někoho jiného? Sice jde jen o sex, je to tak domluvené, ale pokaždé si říkám, co by kdyby... Nevím, co to má znamenat a nevím, jak z toho ven, jak se v sobě vyznat, co je důležité...

Krásný den.
Lucie
PhDr. Jitka Douchová
Mně to přijde tak trochu zákonité, že hledáte sebe samu v rámci doposud jediného vztahu, který ve svých 24 letech máte. Racionálně vám nic nechybí, emočně možná něco, sexuálně potřebujete podnikat expedice, abyste pak poznala, co je pro vás to ono. Trápí vás svědomí, sex s jinými muži si vlastně neužíváte, je za tím vždy vaše racionální rozvaha, vaše svědomí a zodpovědnost. Nemá smysl, abych vám říkala, že si to nemáte vyčítat, to si musíte v sobě rozhodovat sama. Brala bych to jako etapu vašeho života, kterou přijměte jako něco, čím příteli neubližujete, a sama si ošaháváte terén jinde. To by vám mělo pomoct. Váš intimní život s přítelem se tím asi proměňuje, nebo ne?  :-)
hledání sebe sama
část 1

Dobrý den,

v poslední době se v sobě absolutně nevyznám. Je mi 24 let. Mám 2 a půl roku přítele. Objektivně mi nic nechybí, rozumíme si, máme společné zájmy, prakticky si neumím představit, že bych měla být s někým jiným, že bych měla s někým jiným vychovávat děti, žít... Na druhou stranu mě děsí představa, že bych se už nikdy neměla zamilovat a mít jiný vztah. Můj současný přítel byl můj první a jediný, s nikým jiným jsem vážný vztah neměla (byli jsme spolu už dříve, rozešli jsme se a asi dva roky se neviděli - v té době jsem nikoho neměla, nechtěla). Mám nutkání zkoušet i něco jiného. Nejen nutkání, vlastně jsem to zkusila, 3x a vždy se jednalo jen o sex, vybírám si vždy nějak podvědomě muže, kteří jsou nedostupní pro vážný vztah - nejsou to Češi, apod.
Lucie
PhDr. Jitka Douchová
Milá Lucie, dobrý den, nejprve jdu číst dál :-)
hledání sebe sama
Dobrý den paní doktorko,
rád bych Vám svěřil svůj příběh a požádal o radu. Táhne mi na 30 a dosud jsem neměl žádný vztah. Vyhovovalo mi to tak. Po určitých pseudozkušenostech z dřívějška jsem se zkrátka rozhodl, že pro mne bude lepší být sám. Jenže je tady N. Kamarádka a (bohužel) také kolegyně z práce. N. je moje radost a utrpení. N. je osoba, kvůli níž jsem se za poslední rok nejvíckrát rozesmál, ale také rozplakal. N. mi připomíná, že jsem sám, a nutí mě (nikoli vědomě, pouze svou existencí) přemýšlet, jaké by to mohlo být, kdybych sám nebyl. A to bolí nejvíc. Protože si uvědomuji, že původně vědomé rozhodnutí se vzhledem k mému věku stává vlastně již rozsudkem. Kdo by stál o zcela nezkušeného třicátníka? Nemyslím, že jsem do N. zamilován, a tuším, že by to mezi námi ani nefungovalo, ale něco ve mně vzbuzuje. Za pár týdnů navíc změní zaměstnání. Těším se, že budu mít klid, a současně mě děsí vědomí, že ji už nebudu (alespoň ne tak často) vídat. Trápím se. Poradíte?
F!
PhDr. Jitka Douchová
Ráda bych, F! Ale raději a kompetentněji v rámci dialogu, než takto. Není nic tak zvlášť divného, že jste ve svých 29 letech neměl dosud vztah, určitě jste prožíval platonické vztahy :-) Ale říkáte, že vám to "vyhovovalo". Tam bych viděla preventivní rezignaci v rámci sebezáchovných tendencí. Vždycky si člověk nakonec najde důvod k tomu, proč nemá to, či ono...N. je tedy pokušitelka, a hodně velká, vlastně vás odemyká do života. Ať už spolu něco zažijete, nebo ne, její role ve vašem životě je velikánská :-) "Kdo by stál o nezkušeného třicátníka?" Neberte to jako invaliditu a handicap, to by byla moc velká škoda! N.ve vás něco vzbuzuje, určitě to nebude jednostranné. Nebojte se své nezkušenosti a udělejte něco, nepromarněte to :-) Může to být i maličkost, jen aby N. věděla, že vás zajímá. Další krok už může udělat i ona sama:-) Moc vám držím palce!!!
hledání sebe sama
Dobrý den, byla jsem 5let vdana prvni 3roky byl vztah skvely, pak jsem zacala mit bezduvodne bolesti pri pohl. styku a vytvoril se ve me fyzicky blok vuci manzelovi a rozvedli jsme. Pak jsem poznala muze se kterym byl vztah velmi jiny a intenzivni, castecne az na duchovni urovni ale nekolikrat me zklamal svymi ciny ci chovanim ke mne a az ted po roce a pul (celkem jsme spolu byli 3roky) kdy prichazela spousta zklamani si udajne uvedomil jak mi ublizil a zacal se velmi snazit ale ve me se zatim vybudoval velky stres a psychicky strach, zaroven si ale neumim predstavit o nej prijit protoze takovou propojenost clovek jen tak nepozna. Ted resim problem zda se vratit k byv. manzelovi ktereho mam rada a je mi s nim dobre ale neni to laska ani fyzicka pritazlivost neni velka nebo byt s clovekem ktereho miluji ale bojim se verit mu a jsem s nim casto ve stresu (mozna je castecne problem v nasich povahach, ja jsem citliva a drzim se zpatky a on je velmi temperamentni).
Děkuji za radu, Amalie
Amalie
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Amalie. Budu velmi stručná -mám pocit,, že nejdřív potřebujete poznat sebe samu, abyste pak mohla rozumět tomu, co potřebujete ve vztahu. Ten druhý byl váš "duševní guru", ale vy jste byla tím pádem tak trochu manipulovatelná. Ten první, manžel, vám nevyhovoval fyzicky, i když první 3 roky byl vztah skvělý. Něco se tam mezi vámi pokazilo, co se těžko verbálně pojmenovává. Ale mám pocit, že se bojíte být sama. Zkuste to, ten muž do vašeho života je podle mne někdo třetí,a najdete jej, až k tomu vy vyzrajete.
hledání sebe sama
Dobry den, pani doktorko, tento tyden jste odpovidala na muj dotaz, ze mi ke stesti chybi partner. Napsala jste mi: "jdu krok po kroku v rámci vašeho psaní. "Chybí mi ke štěstí v životě partner - rozumný a zodpovědný". Dovětek - do kterého bych se zamilovala. Asi by bylo dobré si pro sebe nejprve zformulovat svá očekávání od partnerského vztahu, od lásky, po níž toužíte. Když si pustím fantazii, představuji si vás jako atraktivní a úspěšnou ženu, ale na první pohled nepřístupnou - nikdo si netroufne vás oslovit." Trefila jste se zcela presne! Pusobim nepristupne, vim to, ale jak to zmenit? Zkousim Emocni rovnice, opakuji si, ze me nekdo muze oslovit i na ulici, predstavuji si v ruznych situacich sveho partnera. Nedela mi problem usmat se v metru na ciziho muze, zeptat se treba v obchode na vino, ktere ma v kosiku, ale vzdy bez uspechu. Jak zmenim tu nepristupnost? Ze budu myslet na hezke veci a neustale chodit s usmevem na rtech? Dekuji, i za predchozi odpoved, jste velka odbornice! R. - otázka upravena poradcem
Radka
PhDr. Jitka Douchová
Posílám vám úsměv, Radko. Mám zkušenosti, pracuji ve svém oboru hodně dlouho, a tak mi někdy "stačí trochu", a cítím i na dálku, co by tam mohlo být. Ale většinou potřebuji člověka vnímat celého, abych mohla nabídnout víc. Já nevím, kde je "chyba", ale je důležité už to, že o sobě víte, že působíte nepřístupně. Chodit neustále s úsměvem na rtech by bylo úžasný, kdyby to vyplývalo z vašeho radostného vnitřku, jinak to bude křeč. Ale, jo, myslet na hezké věci nás vždy rozzáří, pokud se vám to povede, tak fajn. Jenže vy máte v sobě nejspíš nějaké velké obrany, které mají svou příčinu v minulosti, v dětství, nevím, které vám neumožňují uvolněnou spontaneitu. Teď už fantazijně hypotetizuji. Ale pokud jezdíte metrem, bydlíte v Praze. Tak kdybyste chtěla, podívejte se na www.jitkadouchova.cz, a případně to můžeme probrat osobně :-)





mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.