Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Poradna

Ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

PhDr. Jitka Douchová

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.

Nejvíce se ptáte

nejistota ve vztahu|archiv|krize vztahu|nevyrovnaný vztah|nedotažený rozchod|partnerský trojúhelník|hledání sebe sama|nevěra|problémy v sexu|zvažování smyslu vztahu| bývalí partneři| diskusní příspěvek| rozchody| žárlivost| problémy s tchyní| závislost ve vztahu| děti partnerů| problémy v komunikaci| nešťastná láska| Rodič a dítě| deprese a vztah| zamilovanost| osamělost| fáze "namlouvání"| problém se sebedůvěrou| perspektiva mimomanželského vztahu| sexualita| problematické vztahy s rodiči| vztahové problénmy v širší rodině| psychické poruchy| rozvod a děti| otázky početí, těhotenství| spolupráce s psychologem/psychiatrem| věkový rozdíl mezi partnery| alkohol u jednoho z partnerů| stres| vztahy na pracovišti| vlastní právo na život podle sebe| první láska| agresivita a vztah| pauza ve vztahu| ekonomické problémy ve vztahu| nenaplněná láska| svatba-důležitost manželství| vztah na dálku| smrt blízkého člověka| generační soužití| prevence problémů ve vztahu| psychický teror ve vztahu| partner odmítá dítě| nemoc partnera| separace dospělého dítěte od rodiny| závislost partnera na jednom z rodičů| snižování sexuálního apetitu v manželství| výchova| umění projevovat city| vědomí vlastní problematičnosti ve vztahu| přetažený vztah| homosexuální orientace| návraty k b ývalým partnerům| alkohol v rámci širší rodiny| problém navázat vztah| neimponující muž| manželovy kamarádky| problematické manželství rodičů| kamarádi partnera...| osudová láska| ekonomicky silnější žena| sourozenecké vztahy| poruchy příjmu potravy| životní nezdary| seznamování| sny| rozdíly v řešení problémů - muž, žena| krize středního věku u mužů| ženské přátelství| rozdíly v sexuální orientaci partnerů| podezření na vedlejší vztah| zkušenosti z předchozích vztahů jako bariéra| vliv osoby rodiče na výběr partnera| vztah k odborníkovi,v jehož jsme péči| problémy se spánkem| vliv alkoholu | "pauza" ve vztahu| společné zaměstnání partnerů | všechny dotazy

Poraďte se také

Poraďte se také


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.

*Označené položky jsou povinné.

hledání sebe sama
(pokračování 2) skoro problém vzít si na své oslavě narozenin kousek tiramisu, které jsem sama dělala pro hosty. Dávám si pozor, abych neochutnávala, když peču něco sladkého pro ostatní. Protože mám strach, že bych si pak dala kousek, a byly z toho zase kila nahoře. Jím teď pravidelně a cvičím gravid jógu (4x týdně). Ale pořád mám pocit, že to není dost. Můj muž mě miluje, vím, že se mu líbím. Milujeme se v těhotenství sice míň, než bych chtěla, protože bývá unavený z práce, ale pořád dost často a je to skvělé. V tom problém nemám. Poraďte mi, prosím, co můžu s tou svou přehnanou sebekontrolou dělat.
Karolina
PhDr. Jitka Douchová
Karolino, milujte sebe samu tak, jak vás miluje váš muž :-))))
hledání sebe sama
(pokračování) Po půl roce mi došlo, že to takhle nejde, protože jsem se opravdu necítila dobře, tak jsem si změnila režim a postupně začala jíst se synem a pravidelně cvičit jógu. Bojuju už víc než 10 let s váhou. Jsou období, kdy to neřeším (ale nikdy jsem se nepřejídala, spíš hladověla - po celém dni v práci si vzpomněla, že jsem nic nesnědla), a období, kdy se snažím s tím něco dělat, jím pravidelně a cvičím. Nikdy se mi nepodařilo zhubnout víc než 10 kg, i když zdravý režim dodržuji měsíce i roky. Teď jsem těhotná a už na začátku jsem vážila o pět kilo víc než na začátku prvního. Pak jsem něco zhubla a nyní - ve 20tt jsem jen +1kg. Přesto mám ale neustálé výčitky a nutkavé myšlenky, že bych měla tu váhu udržet, protože není nízká a protože mám nějaký psychický problém, kdybych se dostala zase přes 90kg (měřím 170cm). Vím, že kdybych nejedla, tak tím nic nevyřeším, že jsem těhotná a měla bych jíst normálně zdravě, ale přesto cítím, že mám tendenci strašně se kontrolovat. Měla jsem
Karolina
PhDr. Jitka Douchová
Karolino, váš problém není opravdu malicherný, jak píšete v úvodu. Přecházím na poslední část vašeho vyprávění o sobě. Co vnímám jako klíčové zatím - SEBEKONTROLA,nedostatek SEBEDŮVĚRY, tendence k PERFEKCIONISMU, "NUTKAVOST".Ale máte v sobě i zdravý a rozumný korektiv, který vás upozorní na rizika. A váš perfekcionismus se pere s vašimi rozumnými korektivy... Komu byste fandila, aby vyhrál? :-)))...
hledání sebe sama
Dobrý den! Může se to zdát malicherné, ale mám asi problém ve vztahu sama k sobě. Je mi 30 let, jsem vdaná, mám 18 měsíčního kluka a nyní jsem podruhé těhotná. Vždycky jsem měla nízké sebevědomí, co se týče vzhledu (i když z objektivního hlediska jsem nikdy neměla problém si najít přítele, měla jsem tříletý a šestiletý vztah, než jsem poznala manžela). Jsem chytrá a mám přehled. Všichni mě vždy pokládali za velice vyrovnanou a klidnou osobnost. Moje máma je pyšná na to, že ze mě a mých sester nevychovala fifleny. Sama o svůj vzhled a ženskost příliš nepečuje. Já jsem proto o všechno ženské začala zajímat víc až na vysoké škole, ráda se hezky obleču a nalíčím. Problém je, že mi příliš záleží na tom, co si o mně myslí ostatní a že dávám ostatním přednost před sebou. Když se mi narodil syn, přestala jsem skoro jíst, pít, spát a jen se starala o miminko. Na konci dne jsem někdy zjistila, že jsem se nestihla osprchovat. Raději jsem uvařila pro manžela a uklidila, než bych si chvíli odpočala
Karolina
PhDr. Jitka Douchová
Milá Karolino. Vypadá to, že jste ve vztahu k sobě velká perfekcionalistka. Dokážete mluvit s přehledem o svých výkonově pojatých úspěších, ale někde vzadu pokulhává vaše čistě ženská sebedůvěra. Máma vás se sestrami nijak v důrazu na ženskost nepodpořila, pro ni samotnou to byla nejspíš nevýznamná hodnota, nebo naopak, péči o sebe mohla vnímat jako povrchní a marnivou záležitost. Netuším.Ale vy jste se na vysoké škole z jejího modelu vymkla :-) Rozumíte tomu, kde se vzala potřeba hodnotit sebe sama podle mínění druhých, a ne podle sebe? Přijde mi jako skvělé, když jsme každý sám svým vlastním posuzovatelem. Ale jdu číst dál...
hledání sebe sama
Dobrý den,
nějak si nemůžu připustit,že se asi chci rozejít se svým přítelem.jsme spolu 3 roky,je mi 23,jemu30.Už skoro rok cítím,že to není ono,neumím dát ale jeden jasný důvod.přítel je na mě hodný,ale uplně asi neumim zapomenout,ze me pred 5 lety opustil po 0,5 rocnim vztahu kvuli jiné slecne.vratili jsme se k sobě za 2 roky,co jsme nebyly v kontaktu,on byl můj první.V poslední době se nevidíme casto,kdyz jsme spolu,rekneme si navzajem jak jsme se meli,ale vlastne na sebe poradne nereagujeme.jsme vedle sebe,ne spolu.nejhorsi je,ze ja citim,ze to ani nechci zlepsovat.zaroven chci ale,abych to chtela.nikdy jsem nebyla holka,co by se rozchazela kvuli tomu,ze se nudi..nejak se chci primet,abych zase citila co driv.nechci se rozchazet..ale nejsem takhle stastna.asi se bojim,ze bych nebyla ani tak,nikoho jineho,lepsiho nenasla a litovala toho.nevim,jak se rozhodnout,jak si to dovolit.nechci abych citila,ze chci byt nekde jinde s nekym jinym.neumim se s tim vyrovnat,ze se asi chci rozejit
Zuzana
PhDr. Jitka Douchová
Milá Zuzano, je evidentní, že ve vztahu buď potřebujete oba dva udělat změnu, nebo postrádá další smysl v něm pokračovat v dané podobě. Vy jste ze vztahu unavená, už vás ničím nenabíjí, nic vám nedává. Možná to přítel cítí podobně jako vy a ani jeden si to nedokážete říct nahlas, protože se bojíte závěrečného verdiktu - rozchod. Může jít o setrvačnost, u vás jde o strach z rozchodu. Ale tady není jiná možnost, než zkusit to změnit - neboli, bojovat :-)
hledání sebe sama
Dobrý den. Je mi už přes třicet a nikdy jsem neměla přítele (vztah). Dokonce jsem se nikdy ani nelíbala. Chtěla bych moc vztah a rodinu. Co mám dělat? Jsem aktivní na seznamce, jednou jsem měla s jedním mužem schůzku. Problém je v tom, že jsem moc úzkostná a nevím, o čem si mám s muži povídat, aby je to zajímalo... Strašně se scházení a bavení s nimi bojím. Poradíte mi, co mám dělat? Jinak na psychoterapie chodím, kdybyste mi chtěla poradit toto. Děkuji. Zdravím Vás. :)
Katka
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Katko. A v rámci individuální psychoterapie nenacházíte postupně odpovědi na své vnitřní otázky a nejistoty? Máte problémy se sebedůvěrou, které nejspíš pramení z dětství, máte strach ze vztahu, s přiblížení se, i když po tom toužíte. Pokud s vaším terapeutem naleznete příčiny, bude napůl vyhráno, budete s tím moct bojovat, věřte, že úspěšně :-)
hledání sebe sama
2B/2 do tohoto století a je pravda, že si tak velmi často připadám... nikdy mne nebavilo se opíjet a miliskovat s kde kým, prostě jsem člověk co věří na pravou lásku, co si myslí, že by si partneři měli být vzájemně věrní a oporou, kde by se muž měl starat o ženu a žena o muže. Kde by muž měl být ten ochránce džentlmen a žena ta jemná a opečovávající. Když jsem se dozvěděla svou dg a odpověď od jednoho lékaře tak mne to donutilo se zamyslet jestli jsem opravdu hodně neprošvihla čas a víceméně jsem pro muže již stará, tlustá a naivní která nezapadá do této doby a tím je až moc zvláštní. Nevím jak se flirtuje s muži nikdy jsem to neuměla vždy se chovám mile a přátelsky (kamarádi říkají že dám nějak hned najevo, že budeme pouze přátelé nic víc aniž já sama si to uvědomuji) Copak dnes muži nechtějí o ženu alespoň trochu usilovat, nebrát 1. ne jako ne a snažit se dál, a ne že jim každá hned padne do náruče a bude po nich vyjíždět co se dá? Copak jsem na tuto dobu opravdu tak stará? Děkuji
B
PhDr. Jitka Douchová
B, nejste stará, to ani náhodou. Jste ale zatížená rodinnou historií a tím, že vás vychovávala maminka, která sama prožila ve svém životě negativní zkušenosti s muži, respektive s vaším otcem. Asi do vás nenápadně, ale přeci jen docela festovně, cpala strach ze vztahu, ze zklamání, z ublížení. Pak se zákonitě nemůžete otevřít více někomu, kdo vás zajímá. Nevěříte sobě, nevěříte mužům, nevěříte v možnost kvalitního vztahu. Ale umíte být přátelská, a to už je první věc, která by vám naopak měla pomoct v rozvíjení sebedůvěry.  Najděte si psychologa pro individuální psychoterapii. Dialog s ním vám určitě velmi pomůže. U psychologa, pokud má být psychoterapie smysluplná, se člověk otevře a konečně nemusí hrát žádnou hru pro druhé. Tam můžete být sama sebou :-) Držím palce, a nebojte se o sebe :-)
hledání sebe sama
2A/2 jeden ze základů mého problému navázat blízký vztah s kýmkoli především s muži. Je důležité podotknout, že jsem byla vychována matkou, které bylo hodně ublíženo mým otcem a více méně když se řeklo, že jsem př Nováková tak to bylo velké pohanění. Proto se také domnívám, že mám velký problém navázat vztah s muži. Je mi skoro třicet a měla jsem pouze jeden vztah, ze kterého jsem po třech schůzkách utekla, jelikož měl hloupou připomínku a to mi hned připomnělo otce a tak na další schůzce jsem se s ním rozešla. Když mne konečně někdo zaujme tak ho nezaujmu já či nemá na mě odvahu či jak bych to řekla či když se někomu naopak líbím já tak většinou je to přesně typ který mě nezaujme, důvody si umím hledat velmi dobře ačkoli se o to nesnažím. Celkově si myslím že mám strašný strach ze vztahu aby mi nebylo ublíženo stejně jako mé mamce. Myslím že jsem celkem hezká a ne úplně hloupá akorát tedy mám problémy s postavou s kterou se tak nějak nedokážu smířit. Brácha mi vždy říká, že nezapadám
B
PhDr. Jitka Douchová
Aha! Jdu dál...
hledání sebe sama
1/2Dobrý den paní doktorko, před 3mi dny jsem se dozvěděla určitou diagnózu, že je možnost sice relativně malá ale je že nebudu moci mít děti či budu mít problém s jejich početím či donošením. při řečení dg jsem byla jako obvykle když jsem ve strašném stresu vyřechtaná a ukecaná takže i lékaři si mysleli že jsem naprosto ok. Nikdo však nevidí jak vypadám když přijdu domů či když jsem sama... a toto je vždy můj problém z vnějšku působím jako strašně ukecaná usměvavá naprosto suverénní silně sebevědomá osoba, skoro nikdo až na pár vyjímek a to přátel neví jaká jsem a domnívám se že ani ti to neví úplně. Byla jsem vychována tak, že se mám chovat slušně, čestně, pomáhat lidem, což je i mou přirozeností a vedlo to i k výběru mého budoucího povolání. Vždy i když nejsem v pohodě to zahraju tak že si všichni myslí že jsem naprosto ok, nechci je přeci omezovat svými problémy. I když se cítím špatně tak pomůžu nejprve jiným než abych si já sama nevím jak ale nechala pomoci. A to si myslím je
B
PhDr. Jitka Douchová
Milá B, dobrý den. Než budu reagovat, přejdu na dvě další části vašeho vyprávění o sobě. Zatím mi přijde jako klíčové hraní role pro okolí, abyste nikoho nezatížila, neobtěžovala. Projevit slabost venku je pro vás nemyslitelné, máte to jako poselství z domova od svých rodičů. Pravděpodobně i oni žili v tomtéž modu. Ale je to škoda, nepustit k sobě někoho, komu byste se mohla vyplakat na rameni...
hledání sebe sama
Dobrý den.Potřebuji poradit jak nalést znovu v životě radost.Jsem 5 let v důchodu.Dřív,za mlada,jsem si např třeba koupila nové tričko a radost z něj byla bezmezná.Nebo jsem se měsíc dopředu těšila,že pojedu na výlet.Teď jsem v důchodu,manžel taky,ale místo užívání si volnosti mi sedí kámen na duši.Ten důchod pocituji tak,že mi vzal práci,kterou jsem velmi milovala.Mám hodného manžela i děti.Dokonce i vnoučata mám.Chodím do jednoho kroužku stejně starých žen,ale radovat se nedokáži z ničeho.Vidím jen chmůry,když se zamyslím nad budoucností.Poraďte jak se ze života znovu začít radovat? Děkuji.
Lída
PhDr. Jitka Douchová
Milá Lído. Přechod do důchodu opravdu není lehké období, je psychicky náročné a leckdy vede až k depresím z pocitu ztráty smyslu života. Jestliže vás naplňovala primárně práce, je to dobré znamení. Měla byste si najít něco nového, nač jste dříve neměla čas. Těšte se na nové věci, které sama sobě vymyslíte. Prostě teď nějak stagnujete, ale to je škoda. Je to na vás, co pro sebe vymyslíte, rodinné kvalitní zázemí máte, podporu od nich určitě budete mít také :-))
hledání sebe sama
Dobrý den,
svého partnera miluji, ale nemůžu se vyrovnat s minulostí, kdy na počátku našeho vztahu jsem ho nebrala vážně, nepředstavovala jsem si, že to bude můj partner a měla jsem něco s jinými muži. Řekla jsem mu to, odpustil mi, ale já se s tím stále nemůžu vyrovnat, střídavě oblačno se snažím zahnat negativní myšlenky, ale tento stav trvá kolem 3 měsíců. Já to vnímám za jakési křivé jednání a nemůžu to přijmout.
Děkuji za radu
Vendy
PhDr. Jitka Douchová
Vendy,já tomu moc nerozumím. Vyčítáte si, že jste podváděla přítele na začátku vztahu - v té době jste jej ale nemilovala a netušila jste, zda z toho vznikne pevnější partnerský vztah. Vše jste mu nakonec sdělila, vyjasnili jste si to. Zkuste si trochu více zanalyzovat, co vás trápí. Nyní o své lásce již víte, jste mu věrná. Vaše negativní myšlenky - potřebovala bych vědět víc, abych se v tom orientovala a mohla něco nabídnout. Nechcete si zajít k psychologovi?Probrala byste vše důkladněji v přímém dialogu :-)
hledání sebe sama
Vážená paní doktorko,
mám pocit, že mi nikdo není dost dobrý. Měla jsem jeden vážný 4letý vztah, který skončil před 4 lety. Poté jsem měla půlroční se skvělým mužem, kterého jsem nebyla schopna si vážit – nebyla jsem odpoutaná od minulosti. Nyní jsem přes rok sama, psychicky připravená na další vztah. Minulost mě již netrápí, s bývalými partnery jsem si vše vyříkala, sobě ani jim nic nevyčítám. Snažím se jít lásce naproti, jsem aktivní na seznamce, v realitě se snažím být komunikativní, na druhou stranu urputně vztah nehledám a věnuji se hodně sobě a své práci. Mám však problém, že když jdu na schůzku s cizím mužem, pokaždé hledám chyby. Tento není dost galantní, s tím si nemám co říct, tady mi něco nesedí…přijde mi, že mi nikdo není dost dobrý, k nikomu necítím to pomyslné cosi, přitom se kolem mě motalo již spousta fajn chlapů, kteří mě měli rádi, kterým jsem se líbila. Čím to je? Co dělám špatně? Vím, co od muže a vztahu čekám, ale nemyslím si, že bych měla vysoké nároky. Děkuji
Lucie (25)
PhDr. Jitka Douchová
Milá Lucie, líbí se mi schopnost vaší sebereflexe, toho, jak hledáte ne u druhých, ale u sebe, kde by mohl být problém. Na druhou stranu to ale nepřehánějte. Je v pořádku, že máte vysoké nároky na to, jaký bude váš vztah. Jen možná někdy předbíháte možnosti vztah někam rozvinout a poznat toho druhého lépe. Teď nechci předbíhat já, ale zdá se mi, jako byste preventivně v rámci vlastních obranných mechanismů podléhala "haló efektu" - To je vytvoření si představy o někom na základě prvního dojmu. A to by byla zase trochu škoda, ne? Usmívám se na vás před klávesnicí a přeji vám, ať se to brzy změní, zítra je 1. máje :-))).....
hledání sebe sama
hledání sebe sama – Táňa……Děkuji Vám...terapie mi pomáhá, ale nic se nezměnilo….moje maminka trpí nesnášenlivostí k mužům, takže ta mi také moc nepomáhá. Momentálně jsem velmi nešťastně zamilovaná do svého kolegy, který je zadaný. Pláču každý večer. Nedokážu myslet na nikoho jiného…..bohužel jsem to s těmi city přehnala, výsledek je, že mnou opovrhuje, jelikož nemám žádnou sebeúctu a nechce se se mnou stýkat ani přátelsky. Stydím se sama před sebou.…nemůžu si pomoct…přitom nabídky od mužů dostávám, ale já s nimi být nechci. Věkem se to nějak zhoršuje, to prožívání odmítnutí. Nejhorší je vědomí, že kdyby neměli partnerku, a potkala jsem je dřív, tak by ten zájem jevili. Ale já je potkám pozdě. A také to možná podvědomě kazím. Zadaný muž, to je vždycky špatně, já vím. Ale když se nad tím více zamyslím a ohlédnu se zpětně, tak se v mém životě opravdu neobjevil muž, se kterým bych mohla tvořit vztah, žít s ním…. To cvičení s tělem jak píšete…Co byste mi doporučila? Jaký druh cvičení?
Táňa
PhDr. Jitka Douchová
Táňo, vrátila jsem si vaši otázku a mou odpověď, ale nemám co dodat. Přidáváte další věci, které vám komplikují život - matka, která nesnáší muže, např. Jste dospělá žena, není možné se stále vracet k tomu, co nás negativně formovalo. Je třeba posouvat se v životě dál, opouštět díky terapii fiaska, která jste za dobu svého života zažila. Píšete, že nemáte žádnou sebeúctu, litujete se, stydíte se sama před sebou. Potápíte se v dalším začarovaném kruhu zamilovanosti bez šance, jako byste tomu šla vstříc, abyste měla další argument, že ten vztah ( vztah obecně ) prostě nepůjde.. Nesázejte jen na vaši psychoterapii, ta by měla být nakopnutím, přinést porozumění sobě samotné, příčinám toho všeho, ale pak se musíte postavit na vlastní nohy a jít dál- Vaším úkole je hledat zdroje vaší ženské sebeúcty, společně s obecným sebevědomím vás, jako člověka. Nestavte se do role "oběti" svého dětství. BOJUJTE  za sebe. Práce s tělem? Variant je hodně, stačí omrknout internet a najít si to, co by se vám líbilo. Do terapie nebudete chodit věčně, tak se snažte hodně aktivně s terapeutem pracovat na změně. To je vaše záchrana. Není nic horšího, než se věcem poddávat :-)
hledání sebe sama
Dobrý den,moc prosím o radu. Nejsem schopna navázat vážný vztah. Zakoukávám se do mužů, kteří jsou chladní, odtažití (jen ke mně) a většinou zadaní. O závazek se mnou, tedy nestojí. A o ty, kteří o mě mají zájem nestojím já. Ti muži jsou nepoužitelní pro život, nepřitažliví. Chybí mi střed. Jediný vztah jsem měla v mládí, trval 5 let. A od té doby jen flirty. Jsem sama tedy 14 let. Za tu dobu jsem nebyla schopna najít jediného partnera, který by se mnou byl. Čas letí a já se bojím, že nikdy nebudu nikoho mít, nechci žít sama, bez dětí a bez partnera. Trápím se.Docházím na terapii. Vím, že jsem hodně ovlivněna dětstvím, kdy mě otec opakovaně opouštěl a ani teď náš vztah není moc dobrý. Nemá mě rád, cítím to a nesu si to v sobě. Ale co s tím mám dělat, aby se minulost neprojevovala v přítomnosti a neovlivňovala moje další vztahy? Problém si uvědomuji, ale jak se ho zbavit? Jak to změnit? A je vůbec možné, aby mě přitahoval ještě někdy muž, po kterém budu toužit?Jsem už na dně. Děkuji.
Táňa
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Táňo. Ale to je skvělé, že chodíte do terapie, chtěla jsem vám to v průběhu čtení navrhnout jako nosnou cestu k řešení a posunu v sobě. Jste někde v něčem zamrzlá, přitahují vás nejspíš muži, kteří připomínají vašeho otce a nedovedete si představit, že ten, který vás má rád, je hodnotný a má co nabídnout. Nevěříte si jako žena, jste zvyklá věci poznávat, racionalizovat si je pak dál, ale šlapete dlouho na jednom místě. V terapii jste na půli cesty. Prvním předpokladem je pochopení vašich podvědomých motivů, a pak následuje cesta, jak s tím pracovat. Vidím tady jako důležité odpuštění, tzn. pracovat nyní hodně s emocemi, ap ka také práci s tělem, abyste se dokázala uvolnit. Potřebujete nějakou silnou abreakci, která bude postupně přicházet. Vy po budoucnosti s partnerem a rodinou navenek toužíte, ale vnitřně si ji  nepřipouštíte, máte z toho strach. Jak s tím pracovat, je na společném dílu vás a vašeho terapeuta :-)
hledání sebe sama
Byla jsem v 11 letech znásilněná vlastním otcem.Několikrát.Dnes je mi 46 let a trpím hroznou uzkostí.Otec mě bil,nadával,nikam jsem nesměla chodit a matka se ho bála a mlčky přihlížela.Otec loni zemřel,ale mně se neulevilo.Co mám dělat? Prosím o radu.Děkuji.
anna
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, anno. Jistě vám samotné musí být jasné, že toto téma není na vyřešení v rámci internetové poradny, ale potřebujete důkladnou poctivou psychoterapii. Objednejte se ke klinickému psychologovi podle vaší volby na internetu, nebo si zavolejte na linku důvěry s prosbou o doporučení na někoho konkrétního...
hledání sebe sama
Dobrý den, už jsem zde psala s těma mýma myšlenkama a tím že se bojím že budu nevěrná partnerovy ikdyž nikdy nechci..Nevím jestli si pamatujete. Ale chtěla jsem se jen zeptat..Kdyby došlo k té situaci které se bojím- že po mě někdo jen tak z ničeho nic vyjede..ať je ten dotyčný sebehezčí, nemůže se stát že mi vypne mozek a zapomenu na partnera a vše si uvědomím až bude pozdě? Myslím, když mě někdo začne líbat, nevyne mi mozek, myslím tím, že nezapomenu že jsem zadaná...
Děkuji moc za odpověď.
Sabča
PhDr. Jitka Douchová
Hezký den, Sabčo. Zdá se mi, jako byste byla tou úzkostí až posedlá. Už nevím, co jsem vám minule odepisovala, ale teď to mám v sobě tak, že byste měla spolupracovat na krátkou dobu s psychologem, abyste porozuměla svým úzkostem. Pro mne je to od stolu na dálku neřešitelné...
hledání sebe sama
Dobrý den,
Jsem samotář. Nemám přátele. Mám jen "lepší známé", se kterými mi stačí se vidět párkrát za rok. Společenské akce mi nejsou ani příjemné ani nepříjemné.Nejraději ale trávím čas sám a věnuji se svým zálibám.Potud je vše ok- píšu to jen, abych lépe nastínil svou situaci.Jenže začíná problém, že jsem začaltoužit po partnerce. Jenže nemám zdravý vztah k ženám a nedokážu s nimi moc komunikovat. Objektivně nejsem atraktivní a dříve se mi holky dost posmívaly.Sebevědomí mám v tomhle smyslu na absolutní nule.Jednou jedinkrát se našla holka, která se mnou byla ochotná vídat.A já se zamiloval. Jenže ona to táhla s více muži a to mi nesmírně ublížilo. Nyni je mi 23 a mám potřebu partnerského vztahu.Jenže nedokáži tuto potřebu nějak uspokojit, a cítím se velmi frustrován, nechtěný a občas mě přepadají dost podivné sebevražedné myšlenky. Mě, který byl vždycky veselý a nkdy nic moc neřešil. Přestávám věřit v šťastné konce... - otázka upravena poradcem
Michal
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Michale. Žijete ve svém světě, který jste si vytvořil jako takové své  ochranné království. Necítíte se potřebu s někým obzvlášť často setkávat, ale tu možnost máte a využíváte ji párkrát za rok. Znamená to, že přestože jste víc samotářský solitér, jste ve společnosti vítán, pokud se pro ni rozhodnete vy sám. To je pozitivní :-) Co se týče žen. Jedna věc je, jestli s nimi dokážete komunikovat, druhou věcí je to, co píšete "nemám k nim zdravý vztah". Vy jste se kdysi zamiloval do dívky, která váš vztah nesdílela. Proto to vlastně není ublížení. Je to jedna zkušenost, která by vás neměla doprovázet v životě až tak dlouho. Že máte problémy se sebedůvěrou v oblasti fungování mezi ženami, je z vašeho popisu zřejmé, ale pokud byste z toho nadále utíkal, mohlo by se to nadále prohlubovat. Michale, moc bych vám doporučovala individuální psychoterapii, fakt, nebojte se toho. Já vám zde nic nerozklíčuji, více nevím, ale první dobrý krok pro vás byl již to, že jste sem napsal. A teď běžte dál, a objednejte se k živému dialogu s psychologem, který vám přinese víc. Asi bych to víc viděla na psychoterapeutku ženu, aby vám více otevřela oči, byla empatická, citlivá. Držím palce :-)
hledání sebe sama
Pro hledající Lenku: Milá Lenko, nebojte se, že byste s miminkem přišla o výlety a aktivní život. Já jsem svou dcerku v podstatě celé miminí i batolecí období nosila v šátku či nosítkách (a nejsem žádná ultra alternativní matka, prostě se nedala moc odložit:-)), je to skvělé handsfree na dítko, chce to jen trochu cviku. Dělala jsem v podstatě všechno, na co jsem se cítila, a manžel určitě také vypomůže. Kočárek jsem moc nevyužila. Navíc jsou nosící šátky opravdu krásné módní doplňky, bylo mi pak i líto, že už dítko běhá po svých. Ono toho po nás na tomto světě jednou moc nezbude, a to nejlepší, co tu můžeme zanechat, jsou naše děti.:-) Tak směle do toho Lenko, a děkuji paní doktorko za Vaši poradnu, jste skvělá.
Ane
PhDr. Jitka Douchová
Milá Ane, milá Lenko, díky, díky! Posílám ven do světa, s úsměvem a radostí :-)
hledání sebe sama
pro Lenku - ať už se rozhodnete jakkoliv a určitě správně, vězte, že i s dítětem se toho dá spoustu podnikat..a tím nemyslím návštěvu přiblblých dětských heren..synovi jsou 4,5 roku a jen za první rok života jsme s ním procestovali "snad půl Evropy"..ano,bez dítěte si to užijete víc, ale jde to i s ním..a za pár let bude Váš plnohodnotný parťák, do té doby to jde vydržet a trošku poupravit plány... teď víc třeba jezdíme po Evropě (a zjišťujeme kolik jsme toho ještě neviděli) a do Asie neletíme na měsíc ale na 14 dnů a hlídá babička..řešila jsem tyhle pocity jestli dítě mít nebo si ještě plnit ty nekonečné seznamy (hlavně cestování)..nakonec jsem do toho šla, protože jsem zjistila, že s každým splněným cestovatelským snem se objevil další a měla jsem strach, že to takto půjde donekonečna a já budu za pár let litovat, že dítě nemám..dnes jsem štastná, že ho mám..a opravdu se toho dá spoustu podnikat, občas je to náročné, ale jde to a je to furt lepší než pohodlně sedět doma:-) - otázka upravena poradcem
Radka
PhDr. Jitka Douchová
Radko, děkuji!!! I když se to nedělá, přidám i ze svého osobního soudku. Když jsem čekala svého syna, bála jsem se ztráty svobody, bylo mi 26. když se narodil, ale vše se zvládlo, jezdili jsme s ním na výlety od miminkovského mala, a nebyl jediný problém, naopak, a že jsme byli dost aktivní :-) Mám dvě děti a dnes musím říct, že mě v ničem nikdy neomezovaly. Ale volba je na každém z nás, tomu rozhodování a nejistotě rozumím.
hledání sebe sama
Pokr4 - A takto se to ve mne pere a strida uz pomerne dlouho. Jak tu nevyrovnanost nejak zvladnout? Jak se rozhodout, abych pak nelitovala, ze mi to druhe uteklo? Partner, pokud mame dite mit, by ho chtel co nejdriv, chapu ho, jiz 11 let je rodic a taky se mu nyni trochu uvolnuji ruce, a nechce cely aktivni zivot jen pecovat o deti. Ja uz taky nemam vzhledem k veku moc na co cekat. Tema je aktualni jiz asi dva roky, netlaci tedy na
mne, ale ja uz bych se jednou rada rozhodla tak, abych mela jistotu, ze se mi dalsim pohledem na kocarek, nebo dalsim vycestovanim to puvodne rozhodnuti nezmeni. Vzdy si myslim, tak a ted uz mam OPRAVDU jasno, definitivne... a za mesic je to zase jinak.. Da se neco poradit? :) Moc Vam dekuji
Lenka 4
PhDr. Jitka Douchová
Lenko, nedá se nic poradit na dálku, aspoň já to neumím. Fakt bych toho o vás potřebovala vědět víc. Jediné, co vím, je to, že dítě by mělo mít právo přijít na svět jak vytoužené a chtěné. Aby také mělo svou cestu v životě dál. Ale to je ideál, který se ne vždy podaří. Co kdybyste vysadila racio a nechala to osudu? Nebylo by to to nejlepší ? :-) :-)...
hledání sebe sama
Pokr3 - Vidim, jak zivot rychle bezi, za 10 let uz nebudu mit takovou fyzicku, abych zvladala veci jako dnes, vsimam si na okoli, lidi zacnou byt vekem linejsi, jiz se jim nechce cestovat, balit, snaset nepohodli, pridavaji se zdrav. problemy. A jak nad
tim premyslim, prehoupnu se do stavu, kdy jsem si pro zmenu jista, ze mit deti neni pro mne a maminky s kocarky, ktere me nedavno dojimaly, ve mne vzbuzuji pocit, ze mam neco, co ony jiz nikdy mit nebudou (i kdyz z druhe strany to musi videt stejne ). Citim, ze je to sebecke a duvody snad a hloupe, ale nemuzu si pomoct. Chtela bych se jeste podivat do vzdalenejsich destinacii, klidne s batohem na mesic, s vetsimi detmi uz by to casem slo, s malym je to ale na dlouho nerealne, stejne jako to, jet tam bez nej. Mam svazujici pocit...presto si po case zase uvedomim, ze hory, cestovani a krasy sveta nejsou vsechno, a ze pritulit ten vonavy uzlicek ma smysl, mam chut ho vsechno ucit a ukazovat mu svet a videt jak z nej roste novy clovek..
Lenka 3
PhDr. Jitka Douchová
Lenko,co kdybyste navštívila psychologa, abyste s ním vše probrala osobně, s možností dialogu, jeho doptávání se na to, proč cítíte jednou to, podruhé něco jiného? Sama říkáte, že jste i uvědomila své pochybnosti v 15 letech, kdy se narodilo bratrovi první dítě. tam v tom všem je přeci mnoho psychologicky citlivých aspektů. Důležité je, co cítíte stabilně VY. Žádné pocity viny, žádné myšlenky o vlastním sobectví. Máte svobodu volby. Váš partner by měl s vámi dítě rád, ale netrvá na tom. Rozhodování je na vás...A priority se nám s věkem proměňují. Hlavně se neřiďte nějakým diktátem toho, co by žena měla zvládnout a udělat. Buďte sama sebou, nic se nemá znásilňovat. Přecházím na poslední část...
hledání sebe sama
Pokr2 - Tesim se na nej, prohlizim detske veci, usmivam se na kocarky. Zacali jsme se i snazit, zatim se to ale nepovedlo, pri jedne carce na testu jsem citila i male zklamani. Pak ale staci, abychom vyrazili nekam na hory, co je pro mne vec, ktera me
neskutecne dobiji - priroda, zadni lide, vystupy, prechody hor, namaha a odmena v podobe vyhedu seshora. Na hory chodime nekdy sami dva (narocnejsi vystupy), a jindy i s detmi - vedeme je k aktivnimu zivotu, a po obdobi, kdy se s nimi toho moc podnikat nedalo (kluk byl maly), se to pomalu otaci, oba jiz hezky lyzuji, ujdou na svuj vek docela velke tury jak pesky, tak na kole, libi se jim to a i my se nemusime jiz tolik omezovat a cas straveny venku a v horach se s nimi da jiz hezky vyuzit. V tu chvili na mne dolehnou velke pochyby, jestli to dalsi spolecne dite opravdu chci. Jestli mi vlastne takto neni dobre. Zivot s detmi mam, ale pritom mam i ten svuj vlastni, o ktory se bojim, ze bych s miminem na dlouhou dobu prisla.
Lenka 2
PhDr. Jitka Douchová
Jdu dál :-)
hledání sebe sama
Dobry den pani doktorko, rada bych se s Vami poradila, je mi 33let, jsem vdana, v podstate zijeme s 2 detmi manzela (6 a 11let), s nim jsme spolu 4,5roku. Deti mam rada a rozumime si. Sama jsem ale vlastni deti nikdy nejak nechtela, zlomilo se to asi v 15, kdy se bratovi narodila dcera a ja jsem asi videla, ze s peci a vsim kolem miminka je dost starosti (do te doby jako mala jsem samozrejme mela predstavu rodiny a tri deti, stejne, jako to bylo u nas :)). Vsichni mi tvrdili, ze az najdu toho spravneho
partnera a zacnou mi tikat hodiny, ze to prijde samo. S partnerem jsme o detech mluvili a i kdyz uz sam dve deti ma, klidne by jeste se mnou do jedneho sel. Je dobry tata a o deti se stara na chlapa az neveritelne. I ja se na to pomalu zacala divat trosku jinak. Ovsem porad se to ve mne dost pere. Momentalne se u mne stridaji obdobi, kdy bych si miminko opravdu prala, a jsem o tom opravdu na 100% presvedcena, predstava zivota rekneme za 10 let bez nej se mi zda prazdna.
Lenka
PhDr. Jitka Douchová
Milá Lenko, jdu číst další část vašeho vyprávění. Zatím si jen tak trochu přemýšlím v duchu, kde by mohl být "problém" Třeba o problém až takový nejde. Nejste stabilní v touze po mateřství, něco se ve vás pere a soupeří ve vás nejistota v tom, co chcete, a pak možná tlak ostatních, životního scénáře, který by měl být naplněn?...
hledání sebe sama
Dobrý den.Nedokážu mít dlouho radost protože se bojím že se něco pokazí.Před půl rokem jsem si našla přítele,se kterým jsem opravdu šťastná,jsme spolu často,plánujeme společné bydlení,děti a já jsem za to ráda. A tady začíná problém,užívala jsem si to,myslela jsem na to furt,ale po půl roce,nedokážu na to myslet,protože se bojím že se něco pokazí.Ale ne jeho vinou,jde o mě..nejsem si sebou teď vůbec jistá. Po celou dobu vztahu jsem byla(věrnost a důvěra)je priorita.Miluju harmonii a ta v našem vztahu je a uvědomuju si že mám vše co si můžu přát ale bojím se že o to přídu. Ted mám dokonce až takové myšlenky že bych partnera podvedla ikdyž to beru jako něco neodpustitelného a nikdy bych to neudělala. Ale jsou tam ty myšlenky a je mi z nich zle a nevím jak se jich zbavit. Fur nad něčím přemýšlím místo toho abych si užívala společných chvil s přítelem se kterým chci strávit život.Před půl rokem jsem začla brát HA,můžou být ty myšlenky a psychika z toho?A jak se zbavit myšlenek? Děkuji moc.
Vendula
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Vendulo. Myslím, že jste již jednou dotaz posílala, nemýlím se? Harmonii potřebujete mít hlavně vy, sama v sobě. To je pro náš život to nejdůležitější. Jak a proč vznikly vaše úzkosti, z nich vyplývající negativní myšlenky, to netuším, ale bylo by pro vás užitečné, najít jejich prvopočátek. Proto vám doporučuji individuální psychoterapii. Já bych toho od vás potřebovala vědět mnohem více, abychom z toho mohly být obě moudré :-) 
hledání sebe sama
Dobrý den, už jsem tu psala ale mám ještě novou otázku, konkrétnější. Stručně řečeno mám úžasnýho přítele se kterým chci strávit celý život a on semnou též. Ale problém je že několikrát se mi zdál sen že jsem ho podvedla (ve snu nebyl přímý sex, jen ten hnusný pocit potom). A od té doby mám strach z toho že na mě někdo někdy vyjede. Nevím jak bych totiž reagovala. Jaksi ze mě vymizela sebejistota, nebo nevim jak to říct..ale trápím se tou myšlenkou už 2 měsíce. Ráno vztanu a myslím jen na to a to celý den. Chtěla jsem se zeptat..je to obvyklé? Je mi 17 a když okolo mě projde muž tak hned první myšlenka je "co kdyby na mě vyjel, co udělám". A ještě jsem se chtěla zeptat, když už by někdo takhle vyjel, jaké budou myšlenky? Chci tím říct, "nevypne mi mozek" ? Jakože přestanu myslet a zapomenu na partnera? Nebo se projeví nějaké to "ALE", nějaké "jsi zadaná" . Nikdy mu nechci ublížit proto mě to tak zžírá, nechci ublížit ale nevím jak bych se zachovala. Prosím pomozte mi..děkuji moc. - otázka upravena poradcem
Sabča
PhDr. Jitka Douchová
Sabčo, dobrý den..Možná jste svázána myšlenkou na budoucnost se svým přítelem. Ale je vám 17, to je hodně brzy na to, abyste přemýšlela o závaznosti vztahu na celý život. A to vás stíhá nejen ve snech. Zajímavé je, že se trápíte "tou myšlenkou" dva měsíce. Proč zrovna dva měsíce? Něco se přihodilo? Někdo vás víc zaujal? Bojíte se sebe sama a svých "chtíčů" Připadá mně to úplně normální. Ale že se tím trápíte denně od rána, to už v pohodě není. Viděla bych to pro vás na aktivní spolupráci s partnerským psychologem, protože já tu můžu rozvíjet spoustu fantazijních hypotéz, ale to není moc užitečné. Užitečný je dialog s profesionálem. . Prostě je to na delší povídání :-)
hledání sebe sama
Dobrý den. Mám uvnitř sebe spousta problémů, nejistot, úzkostí. Vždy, když někoho miluju, velmi se na něho citově upínám. Ten dotyčný o tom snad nijak neví, snad ho nijak neomezuju ani neobtěžuju, ale je to uvnitř mě. Ať už se jedná o lásku k muži tak o přátelství z mé strany. Často se chci někomu podobat, současně si ale dávám pozor, aby to dotyčný nezjistil. Taky když nejsem s dotyčným člověkem, nebo necítím jeho sympatie ke mně, jsem z toho strašně smutá a upadám do depresí. Jistě mi odpovíte, že jsem závislá, ale neumím to jinak, své emoce velmi silně prožívám a nemohu to nijak změnit, i když se s danou osobou delší dobu nevidím, trápím se tím víc, ačkoliv se snažím dělat jiné věci, je to stále ve mně. Nikdy jsem neměla žádný vztah (partnerský), všechno to prožívám intenzivně v sobě, ale bojím se odmítnutí. Chodím k psychologovi, ale asi mi nerozumí. Nedal mi radu, co s tím. Děkuju.
Marie
PhDr. Jitka Douchová
Milá Marie. Vyměňte psychologa. Nemá smysl chodit k někomu, kde máte pocit, že vám není porozuměno. To je ztráta času, energie i peněz, které za terapii dáváte. Jak vám mohu od stolu odpovědět tak, aby to bylo rychlé a jasné know how? Potřebujete najít příčiny toho, proč žijete svůj život prostřednictvím upnutí se na toho druhého. Potřebujete mít ráda svůj vlastní život, a na základě toho pak mít uvolněný vztah, který si budete nezávisle užívat :-)
hledání sebe sama
Dobrý den, chtěla bych reagovat na příspěvek p. Magdy. Je mi 40 let. Zůstala jsem také sama. Nikdo mě nikdy nechtěl. Snila jsem o pohodové rodině a dětech. Bohužel mi nevyšlo vůbec nic. Zkoušela jsem všechno možné, všechno bylo stejně marné. Po několika neúspěších jsem již neměla silu ani chuť cokoliv zkoušet. Vytvořila jsem si blok, který mě chrání před dalším poškozením. Nejtěžší období mám již za sebou, což bylo v době, kdy se mé vrstevnice vdávaly a rodily děti. Nesmírně mě to bolelo, že oni mají něco co já nikdy nemůžu mít. Všechno jsem již vzdala, neboť ať jsem dělala co jsem dělala všechno bylo zbytečné. Maximálně mě to znovu zranilo. Učím se mužské práce, abych byla schopna v životě co nejlépe obstát. Na všechno si člověk zvykne i na šibenici jak se říká. Přeji mnoho sil a jde to si na všechno zvyknout. Pohodový večer
Nikola
PhDr. Jitka Douchová
Milá Nikolo, milá Magdo. Propojuji vás, a vám, Nikolo, můžu vzkázat to samé, co Magdě. Nevzdávejte se, to by byla velká škoda. Ochranný blok je fajn, ale jen aby nebyl příliš nepropustný pro toho, kdo by s vámi chtěl trávit svůj čas. Jste příliš mladá na to, abyste to zabalila!
hledání sebe sama
Paní Douchová, nemůžu se smířit s tím, že už asi zůstanu sama. Je mi 52, nejsem žádná kráska, nějaké kilo navíc, ale znám ženy, které jsou na tom ještě daleko hůře, ale své obdivovatele mají. Se mnou chce každý maximálně kamarádit a tím to končí, potom hledí po jiných a já jsem pořád jen "ta kamarádka, se kterou je legrace". Když pozoruju některé jiné ženy, nedělají nic, z mého pohledu jsou nudné a nezábavné, jen čekají, kdo je bude bavit, já jsem vtipná, zábavná, troufám si tvrdit, že snad i inteligentní, ale nechytá se na mě nikdo. Nevsázím na svůj vzhled, protože vím, že na něj sázet nemůžu, ale to ostatní taky nefunguje. Můžu být sebevtipnější, ale... Jeden kamarád mi řekl, že takhle to nefunguje, že musím na chlapy obdivně vzhlížet, jinak nemám šanci.No jo, ale mně to nejde, chci rovnocenný vztah, co s tím? - otázka upravena poradcem
Magda
PhDr. Jitka Douchová
Milá Magdo. Nesmiřujte se s tím, že zůstanete ve svých 52 letech sama :-) Rezignace a mírná sebekritika vám k ničemu dobré nejsou Je skvělé, že jste ta kamarádka, s kterou je fajn, uvolnění, legrace. Ale nějaké ženské charisma do svého koktejlu namíchat můžete, ne? Určitě do toho patří i to, co vám řekl kamarád - umět druhým naslouchat, být respektující a oceňující. Ale jen tam, kde to opravdu cítíte, kde je to autentické. A na svůj vzhled sázejte, nepodceňujte se :-) Potřebujete v sobě mít oboje - ženskost, šmrnc a sexaepeal, a zrovna tak ten humor a inteligenci. Určitě to nebude tak těžké, pokud budete chtít. Držím palce, Magdo :-)
hledání sebe sama
Dobrý den, přečetla jsem si vzkaz Antonie a ráda bych jí tímto poslala pár slov: Myslím, že ze všeho nejdůležitější je mít se ráda. Když se budete mít ráda taková, jaká jste (a věřím, že ošklivá rozhodně nejste - na každé z nás je něco krásného!), budete vyzařovat i tu správnou energii, která lidi (nejen muže) přitahuje. Mějte se ráda, věřte si, dělejte věci, které Vás baví, přihlašte se třeba do nějakého kurzu (tam by se nějaká kamarádka mohla najít) a ono to vše přijde časem. Smějte se na svět, zakažte si negativní myšlenky a jakýkoliv hloupý lidi pošlete někam!;o)
Lucie
PhDr. Jitka Douchová
Milá Lucie a milá Antonie, radostně vás propojuji, a vám, Lucie, děkuji za vše, co píšete. Mluvíte mi z duše :-)
hledání sebe sama
Dobrý den,
jsem se svým přítelem necelé tři roky,už víckrát jsem ho podvedla.Vždy jednorázově,nejsem na to pyšná,ale nějak si nemůžu pomoct.Je to můj první a jediný přítel,je mi 23.na jednu stranu stojím o vztah s ním,na stranu druhou si neumim a nechci predstavovat, že budeme spolu navždy.Už ale jakoby plánujeme společnou budoucnost,zatím dost neurčitě,někdy v budoucnu..Na jednu stranu by mi nemělo nic chybět,vím,že pro zodpovědný život,děti,rodinu,by to byl asi ideální partner.A vím,že jsem hloupá,že to chci zahodit kvůli "užívání si"..ani nevím,jestli bych tak byla spokojená.Ale takhle spokojená nejsem a připadá mi,že o něco přicházím,že se nechci vázat.Nikdy jsem to takhle předtím neměla, až asi rok zpět.nez jsem poznala pritele,cekala jsem na prince a nic takového me nelakalo.nevím,jestli doufat,že tento pocit prejde..nebo jestli se bude akorat zintenznovat..nevím co s tím.Je to hrozně moc nefér vůči příteli,já nejsem spokojená - sama se sebou.nikdy jsem taková nechtěla být.
Díky - otázka upravena poradcem
Zuzana
PhDr. Jitka Douchová
Milá Zuzano. Není chyba v tom, že už teď plánujete společnou budoucnost, takže vás svazuje pocit jakési závaznosti na celý život v definitivní podobě? Proč ve vašem věku plánujete už tak daleko do budoucna? Vy přeci ještě nezvažujete děti, rodinu, atd. Podle mne na to ještě nejste zralá měli byste si užívat sami sebe bez dalekých výhledových plánů. Pocit, o němž doufáte, že přejde, by mohl přejít právě díky tomu, že se nebudete cítit být již doživotně zadaná s prvním mužem, kterého jste v životě potkala. Chápu, že máte pocity viny za své jednorázové nevěry, ale jsou svým způsobem pochopitelné ( myslím ty nevěry )...Jak se s nimi poprat, to vám na dálku neporadím.
hledání sebe sama
Nedávno jsem oslavila své 23. narozeniny a ještě jsem nikdy neměla žádný vztah…

Vždy jsem byla velmi stydlivá a měla problémy s komunikací, jako dítě mě velice trápilo, že nemám žádné kamarádky a jsem sama, ale postupně jsem si na samotu víceméně zvykla a po nástupu na střední školu (kde jsem opět nezapadla do kolektivu)jsem si uvědomila, že už si vlastně ani neumím představit, že mohlo být něco jinak, a to nejen, co se týče kamarádství, ale i toho, že bych měla s někým chodit…
Od mala jsem si byla jistá, že chci být v dospělosti matkou, snila jsem o holčičce…ale její otec v mých představách nefiguroval, ačkoliv jsem si s přibývajícím věkem pochopitelně čím dál více uvědomovala, že pro dítě je otec důležitý…pro dítě, ne pro mě…

V pubertě jsem si říkala, že se pravděpodobně také jednou zamiluji a budete to dobré…mám přeci ještě dost času a ono se i u mě jednou něco zlomí…Jenže nezlomilo a s blížícími se 20. narozeninami jsem začala být neklidná, jelikož jsem měla naplánováno, že své první dítě porodím v 25 po pětiletém vztahu(4 roky se mi pocitově zdají jako minimum pro dobré poznání toho druhého, nehledě na to, že mi obecně dlouho trvá než si k někomu utvořím nějaký vztah a začnu mu věřit…).Tenkrát jsem začala přemýšlet o tom, že se musím přinutit k nějakému posunu, přeci jen pravděpodobnost, že mi vyjde první vztah je dost minimální, jenže nemám dost silnou vůli…

Myslíte, že jsem ještě dost mladá na to, aby se u mě něco změnilo? Zatoužila jste některá po vztahu později? Nejsem jen,,rozmazlená" a nedospělá? Nechci od života moc? Neměla bych prostě,,zatnou­t zuby"?

Zatím si dovedu představit, že zůstanu celý život sama a bezdětná, ale mám strach, že mě jednou doženou hormony…co když si poté nikoho nenajdu(seznamování je pro mě těžké + jsem velice neatraktivní), nepovažuji za morální pořídit si dítě bez otce, nepovažuji za morální být starší matkou…Mám strach ze selhání… - otázka upravena poradcem
Antonie
PhDr. Jitka Douchová
Milá Antonie, máte strach ze selhání, máte strach z osamělosti, máte strach, že se vám v dohledné době nepodaří začít pracovat na plnění svých cílů. Je ve vás mnoho úzkosti, nízké sebevědomí, nejistota, smutek, ale také ve vás cítím osobní sílu a drive. Jen jste na to vše tak nějak moc sama. Zatím jste hodně mladá na to, abyste měla před sebou katastrofické scénáře do budoucna. Ale z vašeho psaní vyplývá, že vám jde více o dítě, než o to, mít kvalitní partnerský vztah. Prostě a jistě - máte v sobě spoutsu pochybností, které pramení nejspíš z dětství, a potřebovala byste si projít kvalitní individuální psychoterapií, která vám nesmírně pomůže v porozumění sobě samé, nalezení prvopočátků všeho, abyste s tím pak mohla aktivně pracovat. U psychoterapeuta nejdete jak analýzu, tak osobní podporu. Neváhejte, najděte si někoho ve vašem okolí, kdo se vám bude líbit ( ad webové stránky psychologů ) a objednejte se co nejdříve, moc vám to doporučuji :-)
hledání sebe sama
Dobry den je mi 14 a před 13 lety mi tragicky zemřel otec. Nikdy jsem jsem to nějak neřešila byla jsem s tím prostě smířená. Posledních pár měsíců mám až úzkostne stavy svíra se mi žaludek, brečím cítím strašnou bezmoc že už ho prostě nikdy neuvidím. Pořád dokola si přehrávám staré kazety ještě před jeho smrtí ale to mě depta ještě víc ale zároveň mám potřebu se na to dívat. Vůbec nevím co mám dělat a mamce se mi to nechce říkat. Nejradši bych šla za šk. psychologem ale bojím se že ho to nebude zajímat..
Merkéta
PhDr. Jitka Douchová
Merkéto. za školním psychologem určitě běž, to bude první začátek. Nikdy jsi neřešila to, že ti tragicky zemřel táta, na kterého si nemůžeš pamatovat, když ti byl rok. Ale naši rodiče jsou součástí naší identity, potřebujeme toho o nich vědět hodně, s přibývajícím věkem stále víc a víc. Tátu už neuvidíš jinak, než na fotkách, nebo na těch starých kazetách, které doma máte. Můžeš si o něm povídat s mámou, s babičkou a dědou,s  jeho sourozenci, pokud je měl. Ale tvé stavy jsou tvé a potřebuješ je ze sebe dostat ven. Své city, bolesti v sobě rozhodně nenechávej. A neboj se školního psychologa, pak je tu taky linka pro děti a dospívající, kde si můžeš o svých pocitech povídat s tím člověkem na druhé straně telefonu, určitě ti to pomůže na začátek :-)
hledání sebe sama
Dobrý den, po letitém manželství se mi život převrátil naruby, zemřela mi matka a odešel manžel... potkala jsem jiného muže a po ročním intenzivním vztahu jsme zůstali hodně blízkými přáteli a již asi dva roky jsme vlastně každodenně v kontaktu... a mě to trápí, já mám k němu blízko, ale zároveň jaksi nezbývá, než akceptovat jeho pravidla hry, on nemá vyřešené své rodinné vztahy a nemá prý na nic víc kapacitu, o ten kontakt se mnou ale hodně stojí. Několikrát jsem se snažila ten vztah ukončit, pořád se ale k němu vracím, protože máme prostě k sobě blízko a baví mě to s ním. Ale taky mám pocit, že jsem asi nějak divná, když setrvávám v takovémhle vztahu-nevztahu tak dlouho. Co o tom soudíte vy? Budu vděčná za Vaše postřehy.
Julie
PhDr. Jitka Douchová
Julie, mluvíte o životě převráceném naruby. Vlastně jste přišla o dva takřka nejbližší a nejdůležitější lidi ve vašem životě. Matka a manžel. Vztah k muži, který se vám objevil v životě, musel být o to víc z vaší strany intenzívnější - byl "náhradou" za oba, byl vaše uklidňující náruč, atd.atd. Nemůže te spolu pokračovat dál v jiném modu, než doposud, intenzita se bude postupně snižovat. Nejste divná, že v tomto vztahu setrváváte, co je na tom divného? Jen je otázka, do jaké míry se jedná o hlubokou lásku, a do jaké míry o zamilovanost do člověka, který vám vstoupil do života v období vašich ztrát. Pokud to ukočírujete v dané podobě a hranicích, fajn a je to pro vás bonus. Ale pokud ne, měla byste vztah z rozumu ukončit, abyste v sobě po určité době měla prostor pro nalezení toho, kdo pro vás bude perspektivní.
hledání sebe sama
Dobrý den,před 10lety mi tragicky zemřel manžel.Zůstaly mi doma 3 děti(6,3 roky a nejmladší byl 1měsíc).Po roce jsem si našla přítele a dětem tátu.I když vše vypadá navenek idylicky,neustále mám v hlavě negativní myšlenky a hlavně strach o své nejbližší,aby se nestalo opět to samé.Řekla bych,že se to rok od roku zhoršuje.Mám opravdu panickou hrůzu,když se přítel třeba o 15minut někde zpozdí a už jsem hrůzou bez sebe.Neustále mu telefonuji..,bojím se o děti nikam je nechci pouštět.....U psychologa jsem nikde nebyla snažila jsem se vše vždy zvládnout sama,ale zjišťuji,že mé myšlenky jsou neustále hodně negativní a vždy vidím katastrofický scénář co se asi stane.Potřebovala bych poradit,co dělat abych neměla v hlavě jen černé myšlenky.,děkuji za odpověď
Alena
PhDr. Jitka Douchová
Aleno, dobrý den. Nejedná se tolik o negativní myšlenky, ale v prvním případě o velkou úzkost, kterou v sobě od té doby máte. Jste úzkostná, oprávněně, nemáte zpracováno závažné trauma ve vašem životě. Nevím, proč jste ještě u psychologa nebyla, je to velká škoda. Ano, můžete se snažit zvládat vše hlavně sama,  to je v kontextu toho, že jste zůstala před 10 lety sama s 3 dětmi, přišla jste o nejbližšího člověka, v době, kdy nejmladšímu synovi byl měsíc, pochopitelné. Ale pro mne je tam jediné - začít s psychologem spolupracovat. Není to projev slabosti, to vůbec. A jak si myslíte, že bych vám na to v pár řádcích mohla odpovědět tak, abyste přestala mít úzkosti? To přeci nejde. Bude to kus práce s psychologem, ale bezpochyby velmi účinné. Nebojte se toho a já vám k tomu držím moc palce.
hledání sebe sama
dobry den, ziju s partnerem 17 let. deti nemame. posledni dobou ale zijeme jako pratele vedle sebe. nas vztah byl od pocatku takovej kostrbatej. on byl gambler a ja nevedela projevovat city. co se tyce sexu tak to nam docela klapalo. ted uz nekolik let spolu nespime. pak byl on nekolikrat nevernej mne a o nekolik let pozdej ja jemu. zijeme spolu v zahranici ale ja se chci vratit domu. on uz 9 let nepracuje nejdrive byl na podpore a pak jsem ho zivila ja. vim ze mne ma rad a vzdy mnel ale ja to to uz nejakou dobu vnimam jak brime a ne neco prijemne. nasla jsem si praci doma a taky bydleni a chci se odstehovat. on ale naleha, ze musime skusit vztah zachranit kdyz uz jsme spolu tolik let. ze pri ho mam vzit s sebou a on mi dokaze, ze umi pracovat a vsechno bude dobry. v cizine ma problem s ze neumi jazyk. ja ale mam pocit, ze chci byt sama a proste jednat sama za sebe a nemit nikoho o koho se staram a nesu zodpovednost. je to ode mne sobecke?
hannah
PhDr. Jitka Douchová
hannah, bez nějakých velkých průtahů vám řeknu svůj pocit. Jestliže někoho dlouhodobě vnímáte jako břímě, o svého partnera se staráte tolik let a jste mu v zahraničí oporou vy, a jste to pořád jen vy, pak naslouchejte sama sobě a začněte doma žít svůj život. Pokud bude přítel dostatečně soběstačný, může se vrátit a dokázat vám činy to, co zatím říká jen slovy...
hledání sebe sama
Dobrý den, často ženám doporučujete, aby si budovali svoje sebevědomí, finanční a citovou nezávislost na partnerovi např. pěstováním svých koníčků a vztahy s přáteli. Co mám ale dělat, když se cítím sebevědomá s přáteli, v zaměstnání jsem si vybudovala také dobrou pozici, svoji práci zvládám dobře,jsem finančně soběstačná, ale co se týče partnerských vztahů, tak se mnou muži vždy manipulovali a ponižovali mne. Já se sice cítila nepříjemně, ale nedokázala jsem se ozvat, trpěla jsem to. A až s odstupem času vidím, že tehdy a tehdy jsem se měla ozvat ... Jak mám tohle chování změnit a být sebevědomá i ve vztahu? Děkuji za odpověď.
Alenka
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Alenko. Toto na dálku opravdu nerozklíčuji - rozdíl mezi vaším sebevědomím všude jinde v životě a v partnerském vztahu. To bude mít prvopočátky v dětství, ve vaší původní rodině. Byla bych neprofesionální, kdybych vám dávala univerzální rady, co s tím, když o vás osobně nic nevím. Velmi vám doporučuji spolupráci s psychologem napřímo, věřte tomu, že vám to velmi pomůže.
hledání sebe sama
2: Všechny jsou těhotné. A to je další tlak. Do toho pořád přemýšlím o tom, že si musím najít zaměstnání. Mám až chorobné představy, že když to nezvládnu, budu muset se žlutou vestou sbírat odpadky po městě. Mám vysokoškolské vzdělání a vlastně vím, že je to absurdní. Ale bez práce si připadám skoro zbytečná. Manžel se mě snaží přesvědčovat a utěšovat, že to zvládneme, i kdybych práci nějaký čas nenašla. A vůbec by mi splnil, co mi na očích vidí. Já teď vidím jako problém, že chci moc věcí naráz, které nejsou slučitelné. Na jednu stranu chci do práce - ale nechci jim po zkušební době říct, že jsem těhotná. Chci dítě, ale absolutně nevím, jestli to teď půjde, nebo kdybych šla do práce, jestli ho budu ještě za pár let vůbec chtít. Manžel mě podporuje ve všem. Ale neporadí, pro co se rozhodnout. A já cítím, že nemůžu už ani uvažovat o těch všech věcech naráz. Moc by mi pomohl nějaký nezaujatý pohled na věc. Předem děkuji! Julie
Julie
PhDr. Jitka Douchová
Julie, já sama za sebe mám pocit, že byste nyní měla jít do práce, abyste se zklidnila, viděla, že máte svou hodnotu, obhájila si to sama v sobě. Dítě bych odložila na nějakou dobu, prostě o trochu později. Buďte si jistá, že až budete v klidu, těhotenství bude probíhat normálně. Toto vše je psychosomatické. Váš syn potřebuje pohodovou mámu, vy k pohodě potřebujete i seberealizaci v podobě práce. Nechte všemu volný průběh, zklidněte se. Ale co mi přijde jako hodně důležité, je spolupráce s psychologem v rámci individuální psychoterapie. Sama říkáte, že 2 potraty zpracované nemáte. Jak byste mohla? Nemáte zpracováno to v práci. Potřebujete o tom všem mluvit i s odborníkem, nejen s manželem, Ten vás miluje, je pro vás oporou, ale není nezúčastněný a nezávislý, jako je odborník...
hledání sebe sama
Dobrý den! Je mi 30 let, manželovi 34 let, jsme spolu 2 roky a máme ročního syna. Jsme spolu moc šťastní. Jde spíš asi o mě a můj perfekcionismus a bezradnost, co se sebou dál v profesním / rodičovském životě. Původně jsem nastupovala na mateřskou s tím, že se vrátím po půl roce a že doma zůstane manžel. Vzhledem ke změnám ve vedení v zaměstnání (dělám práci, kterou miluju a která je tvůrčí) jsem se nemohla vrátit, protože mi bylo naznačeno, že nejsem žádoucí a že by mi dělali peklo. Nyní v červnu mi bude končit smlouva, rodičovský příspěvek budu dostávat do prosince, kdy synovi budou dva roky. Za těchto okolností jsme s manželem nechali volný průběh tomu, zda počneme druhé dítě. Dvakrát jsem otěhotněla a dvakrát velmi záhy potratila. Byly to pro mě intenzivní zážitky a nevím, jestli jsem je vlastně úplně zpracovala. Každopádně jsem po nich měla pocit, že další dítě prostě chci. Do toho nám všichni kolem oznamují radostné novinky - sestra, švagrová, dvě nejbližší přítelkyně...
Julie
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Julie, vím, co potrat v životě ženy znamená, jak je to silné prožitkově. Naštěstí jste na to dva a manžel vás podporuje. Nejspíš nebyla dobrá doba na 2. těhotenství, protože jste původně plánovala nástup do práce a pokračování v tom, co vás těší. Odmítnutí této možnosti byl pro vás stres a vy jste se s mužem rozhodli zkoušet druhé miminko. Ale protože to bylo v kontextu událostí kolem, nebylo to tak úplně chtěné rozhodnutí. Až teď víte, že druhé dítě opravdu chcete, podle toho určitě bude vypadat i vaše čekání druhého dítěte :-) Ale jdu na druhou část vašeho vyprávění.
hledání sebe sama
Dobry den, mam podobne opakujici scenar ve vztazich a zajimal by me Vas nazor. Vzdy kdyz s nekym chodim, cca 4 mesice je velmi aktivni, pise neustale, chce se stale videt. Zvyknu si na pozornost. Po 4 mesicich jako kdyz utne. Treba tyden, dva, tri ani nenapisou a je mi blbe byt aktivni ja. U jednoho vztahu se mi stalo, ze se kluk odmlcel i na 2 mesice, pak bylo videt, ze se boji aby o me neprisel a zacal se snazit. Ja uz to vsak brala, ze vztah vysumel a randila s jinym. Co si o tom myslite, jedna se o bezny jev nebo ne? Mam se s klukem rozejit, kdyz se nejakou dobu neozyva, pripadne jakou dobu byste vnimala jako hranicni? Co si myslite, ze mi ve vztazich vazne? Dekuji, Anna
Anna
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Anno. Jak můžu odhadnout, co vám ve vztazích vázne? Mluvíte jen o prodlužujících se intervalech v kontaktech od partnerů po 4 měsících. Zkuste si zanalyzovat sama, kde je nejspíš zádrhel, jestli to není třeba v opakovaně špatné partnerské volbě? Jinak bych možná hned na začátku trochu brzdila, nevolala si a nepsala 20x za den, nabízela od začátku rande 2x týdně, aby to vše hned nenabralo tak intenzívní grády a byli jste si s partnerem vzácnější, měli i svůj vlastní osobní život :-)
hledání sebe sama
dobrý den, je mi 22, mám dotaz, posledni dobou pocituji, ze kdyz potkam nejakou holku, se kterou bych si dokazal predstavit byt, travit cas a treba i do budoucna zit, tak me tolik nevzrusuje, libi se mi, ale neni to tak silne. Vzrusuji me vice holky, ktere mi treba nejsou ani moc sympaticke, treba se mi ani tolik nelibi, ale v posteli je to mnohem lepsi. Nevim jestli je to tim, ze to u techto holek beru tak, ze tam nemam co ztratit, ale dost mi to desi. Prijde mi, jako bych byl uvnitr nastaven sexualne na nejaky typ holek, ktere me vzrusuji, ale absolutne se to neshoduje s tim, s jakym typem holky i vzhledove a povahove bych chtel byt. Je to zpusobeno nejakym strachem, ktery postupem opadne, nebo je to normalni, ze uz holek, na kterych nam hodne zalezi to neni s takovou jiskrou? Popripade co se s tim da delat?

Diky
jura
PhDr. Jitka Douchová
Milý juro. Největší pravda je většinou ta, kterou cítíme sami v sobě. Vy hledáte pro sebe vysvětlení, a jestliže to vidíte tak, jak popisujete, tak na tom asi něco bude...Jo, nejspíš se chráníte a jste uvolněnější tam, kde o nic nejde a vy máte nějakou chlapskou převahu - díky  tomu. Máte v sobě často konflikt mezi rozumem a citem. Ty, co by se vám líbily do života ( je zajímavé, že ve svém věku už přemýšlíte takto ), tak je to tenký led. Sexuální vzrušení a pocit, že to by mohla být ta ona, to vám spolu zatím navzájem nekomunikuje :-) Přemýšlím o vaší rodině, o matce a dalším zázemí, co vás formovalo v dětství, co vás formuje teď. Víte o tom něco víc ? :-)...
hledání sebe sama
Paní Douchová,
moc Vám za Vaše slova děkuji, v podstatě mi potvrzujete co si myslím, ano mám pocit, jako bych měla rodičům splatit dluh vnoučetem, což takhle napsané zní fakt absurdně. Ale okolí přidává také další argumenty, muž tě později opustí neboť si vše rozmyslí, budeš nenaplněná nešťastná, když otěhotníš později porodíš nemocné dítě atp. Je tu spousta předsudků a Češi jsou asi takoví, já jen jsem z toho sama nejistá a nevím jak reagovat. Když přiznám, že mě děti zatím moc neříkají, tak jsou reakce dost nechápavé. Cítím v sobě prostě takové rozpaky a nejistotu, někdy si říkám, že bych byla radši tzv. normální abych nevybočovala, neboť mám pocit, že se to tady neodpouští. Navíc jsem z menšího města, což je asi něco jiného než třeba Praha. Ale nic znásilňovat nechci, cítím že by to bylo opravdu kontraproduktivní. Nicméně jsem ráda, že nejsem sama, že se s tím setkáváte.
Alienka
PhDr. Jitka Douchová
Tak jen na závěr, Alienko. Opravdu v tom nejste sama, na toto téma si povídám s více ženami, napsala jsem o tom několik článků. Co na to vše říct? Je mi líto žen, které po dítěti nesmírně touží, a nejde to. Je mi líto žen, které v sobě přirozenou touhu po dítěti nemají a jsou odsuzovány okolím. První kategorie žen je nešťastná a nemůže s tím nic dělat. Ale vy s tím něco dělat můžete. Poslouchejte sebe sama. Je tu důležité to, že máte s manželem dohodu o tom, že pokud pocítí on potřebu rodičovství, tak do toho spolu jdete :-) To je o partnerství a je to krásné, ne?
hledání sebe sama
Dobrý den,
paní Douchová, především bych chtěla vyseknout poklonu za vynikající poradnu. Mám problém z úplně jiného soudku. Mám manžela, moc se milujeme, ale já mám v sobě jeden problém je mi 33 a nějak stále necítím touhu mít děti. Mám ráda svojí volnost a svobodu, ráda cestuji. Vše by bylo ok., ale já cítím takový ten sociální tlak svého okolí a ten mě zneklidňuje a vadí mi- Vždy jsem myslela, že ta touha ne mě někdy přijde nicméně jsem ve věku, kdy si myslím, že je dobré dítě mít a touha nikde. Mám s partnerem dohodu, že pokud by jeden z nás toužil, tak si to řekneme a bude. Jsem ochotná mít dítě, pokud by chtěl partner, ale já třeba ani ne, prostě kvůli němu, nicméně on je na tom podobně jako já. Stále nad tím musím přemýšlet co je špatně, kde je chyba, cítím, že rodiče jsou zklamaní. Dumám ,zda není mezi námi třeba málo lásky? Něco mám jistě z dětství, měla jsem bratra, který doslova terorizoval rodinu a pak se zabil.Zajímá mě Váš názor. Děkuji
Alienka
PhDr. Jitka Douchová
Milá Alienko, děkuji vám za uznání mé práce :-)To, co píšete, slýchám od docela dost žen. Nebojte, nejste sama v tom, že nemáte vrozený mateřský instinkt a pudy a nejdete s davem podle společenských norem, které tak nějak diktují životní scénář všem v určitém věku.Já často jen smutně přihlížím tomu, kolik žen se trápí tím, že necítí touhu po dítěti, ale touhu po jejich dítěti vyjadřuje jejich nejbližší okolí - rodiče, kteří chtějí vnoučata, přátelé mají děti a dívají se na ženy, které po třicítce ještě o dítěti neuvažují, jako na sobecké a divné. Mýtus o tom, že k ženě patří touha po mateřství, zatím není rozbitý, ale je to opravdu mýtus. Vy máte velkou výhodu v tom, že s manželem jste v tomto ohledu na jedné lodi. Mezi vámi určitě není málo lásky, to byste psala o vztahu s manželem jinak. Tušíte, že něco může pramenit z dětství. Určitě historie s vaším bratrem hraje velkou roli, ale v mnoha ohledech. I v tom, že teď je očekávání vnoučete jen a jen na vás, jakobyste měla splatit rodičům dluh. Není to tak. Nedejte se, nepodřizujte se ničemu a nikomu. Pokud ve vás spontánně touha po dítěti nevznikne, tak se nepodřizujte žádnému diktátu zvenčí. Mohla byste také porodit dítě pro uspokojení druhých. To je ale nesmysl, ne? Toužíte po svobodě, volnosti. Dělejte to, po čem toužíte. Buď k vám touha po dítěti přijde později, nebo nepřijde, podle toho se zachovejte. Je to přeci váš život!
hledání sebe sama
Dobrý den, chtěla bych se s Vámi poradit.Mám problém s "citlivostí"na prsou.Mysllím že to má svou příčinu před patnácti lety přibližně jsem s citlivostí a vzrušivostí prsou neměla problém až do nepříjemného zážitky,kdy jsme s bandou lidí popíjeli a vedle mi dal ruku pod triko(i teď mi je z toho zle)jeden takový nechutný,nesympaticky kluk a sahal mi naprsa.Já se bála a tak jsem dělala jakože to necítim že mi na ně sahá a snažila jsem si to sama sobě namluvit. Jenže možná právě díky tomuto hnusnému zážitku mě přestalo vzrušovat doteky na prsou.A mrzí mě to, protože vím, že dřív mi to příjemné bylo.Je možné se tohoto nějak zbavit?Ne že bych při tom myslela na tento hnusný zážitek,ale nyní, když mi přítel sahá na prsa,prostě skoro nic to se mnou nedělá :-( Dlohou mi i prsa nepřišla hezká, i když partneři říkaly něco jiného,měla jsem malé bradavky.ALe to sem nepatří. Můžete mi pomoct prosím? Děkuji. Zdraví Lenka - otázka upravena poradcem
Lenka
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Lenko. Tak příčiny zmapované máte. Je zajímavé, proč jste tenkrát měla z toho kluka strach - normální holka by mu vlepila facku a odsedla by si. O čem byl váš strach? Ten je tam do toho zakomponovaný jako další faktor, kromě toho pocitu hnusu a popírání sebe sama. Napadá mne jako možnost hypnóza, návrat do toho okamžiku a odblokování.
hledání sebe sama
Dobrý den. Řekla bych, že mám nejspíš nějaký problém ohledně sexuality. Je mi přes 30 a nikdy jsem nikoho neměla, ale o to by tak nešlo. Často mě ale napadá, že sex je něco nechutného, nehygienického, odporného. Muži, ale často i ženy se o tomto tématu podle mého vůbec neumí bavit s respektem, s nadhledem(když už se tedy o tomto tématu musí dneska stále dokola a všude mluvit), ale je to většinou téma plné nechutností, vulgarismů a oplzlých vtipů. Strašně se mi to příčí. Někdy se cítím zle, že jsem žena, stydím se za to, protože vím, jak o ženách muži mluví...
Alžběta
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Alžběto. Milostný život ale není o oplzlosti a vulgaritě. Je o lásce, touze, intimitě. Nejspíš máte někde od dětství velký psychický blok, který vám vše transformuje do něčeho jiného, ale nemyslím, že byste byla asexuální. To by vám vlastně řeči na téma sexu byly dost volné. Ale ten silný odpor, který to ve vás vyvolává, je známka o bariéře, která má své příčiny. Byla by škoda, kdybyste to nezačala s pomocí psychologa řešit. Hodně štěstí.
hledání sebe sama
Bude mi 29 let, jsem pohledná,dejme tomu, že úspěšná, samostatná. Můj jediný vztah trval necelé tři měsíce, ostatní muži mě měli víceméně jen na sex. Hemží se kolem mě spousta chlapů, ale když už mě některý zaujme, tak mě pak nechce. Nejsem na ně urputná. Mám zřejmě problém navázat vztah jako takový. Poradíte mi, co s tím? Asi mám i malé sebevědomí, jsem spíše introvert, ale nemám problém chodit do společnosti.
Simona
PhDr. Jitka Douchová
Dobrý den, Simono. Neodhadnu na dálku, kde je problém. S tím sebevědomím to na první pohled asi nebude tak zlé, dokážete samu sebe ocenit, což je moc fajn. Máte to zanalyzované, víte, že přílišný tlak na vztah škodí, že se každý zpočátku lekne. Ale když vás některý zaujme, pak vás nechce?... Říkám si, jestli si kolem sebe nevytváříte preventivně ochrannou hradbu, díky níž můžete působit jako "ledová královna". Ale fakt nevím. Velmi bych vám doporučovala individuální terapii, abyste se mohla o sobě skrze dialog s psychologem dozvědět více. Pokud jste z Prahy, můžete se objednat případně i u mě. Informace najdete na www.jitkadouchova.cz
hledání sebe sama
Ustrnula jsem na jednom bodě a nevím jak se pohnout z místa. Jsem často unavená, podrážděná, stále nespokojená, přitom nedokážu udělat v tomto ohledu změnu. Ani vlastně nevím, jakým směrem. Nějak cítím, že prvním krokem by mohla být změna zaměstnání, ale bojím se, že případnému novému zaměstnavateli nemám co nabídnout, že jsem svůj dřívější potenciál někde po cestě ztratila. Máme s partnerem dohodu, že v budoucnu budeme žít někde, kde mi vzdálenost umožní rodiče navštěvovat pravidelněji (horizont asi dvou let), ale já si nejsem úplně jistá, jestli ještě vydržím čekat. Děkuji Vám za Váš náhled.
Klára III
PhDr. Jitka Douchová
Kláro, přijde mi skvělé, že tomu, jak se cítíte, rozumíte. Známe - li příčiny, můžeme s tím vším pohnout.Tady jsou objektivní bariéry v tom, abyste se cítila opravdu dobře - vzdálenost od vašeho domova - možná jste ani dříve nevěděla, jak moc k tomu kraji a své rodině lnete, - nespokojenost v práci, sociální prostředí v něm - jako mladá se pohybovat hlavně mezi seniory, to opravdu psychiku po nějaké době zatěžuje. Vlastně jste víc odkázaná na přítomnost přítele. Skvělé je, že vám přítel rozumí, i on vám nabízí možnost změny do budoucna. To, jak vše popisujete, vypadá skoro až jako lehounký stupeň deprese. To je ale určitě dočasné. Zatím byste měla přemýšlet nad změnou zaměstnání, to určitě ano, a beze strachu, že váš potenciál je vyčerpán, a pak bych vám doporučovala hodně sport, který přináší endorfiny. Tanec, který má endorfiny zase jiné.Nejste na to sama, máte hezký vztah, výhled do budoucna na změnu, tak hlavu vzhůru, ale zkuste být aktivnější již nyní, každý den našeho života se počítá, tak ať je máte hezké :-)
hledání sebe sama
Jsme v kontaktu přes telefon a mám svou hranici, kdy se nejpozději po třech týdnech vracím k rodičům na víkendovou návštěvu, v mezidobí mi ale rodný kraj a možnost se domů zastavit třeba jen odpoledne na kafe chybí. Mám pocit, jako bych si potřebovala kompenzovat roky, kdy jsem doma moc času netrávila. Sama bych nevěřila, že se to stane, ale v průběhu posledního roku tento pocit vykrystalizoval. Pracuji v zaměstnání, kde se hodně setkávám se seniory, nemocemi a úmrtími a to natolik ovlivnilo můj pohled na život, že chci být se svými blízkými co nejvíc. Zaměstnání mne po čtyřech letech spíše ubíjí než nabíjí i kvůli své administrativní náročnosti, není ani nijak skvěle finančně ohodnocené. Začínám mít potíže s plněním úkolů, úkoly odkládám, jsem poté ve stresu a tak pořád dokola, prošla jsem si panickou atakou. Říkám si, proč jsem už dávno neodešla a neodstěhovala se zpět, ne přímo k rodičům, ale blízko. Že by mi pomalejší tempo na vesnici, příroda a více manuálních prací jen prospělo.
Klára II
PhDr. Jitka Douchová
Přecházím na poslední část...
hledání sebe sama
Dobrý den paní doktorko, řeším již několik měsíců takovou situaci. Je mi 29 let. V devatenácti letech jsem nastoupila na VOŠ do vzdáleného města a jezdila domů jen na víkendy. Poté jsem nastoupila na VŠ se stejným víkendovým režimem ježdění domů a ve městě, kde jsem studovala, žiji dodnes. Nyní žiji s přítelem, který odtud pochází, předtím jsem dva roky žila sama. V průběhu let se přátelé, které jsem zde měla odstěhovali, proto v týdnu trávím většinu času sama, v práci nebo s partnerem. S přáteli se kontakt omezil na občasná víkendová setkání. Bylo pro mne důležité se trhnout od rodiny, osamostatnit se, asi si i dokázat, že se zvládnu o sebe postarat. Co mě momentálně tíží je tohle. Pocházím z vesnice v krásném kraji, téměř v horách. Nyní žiji ve městě, které leží v naprosté rovině více než 100 km vzdálené od místa, kde jsem se narodila. Cítím se zde být hrozně nešťastná. Chybí mi příroda a co nejvíc, moje rodina.
Klára I
PhDr. Jitka Douchová
Milá Kláro, jdu pokračovat ve čtení vašeho života.
hledání sebe sama
Dobrý den, je mi 20 let a vůbec netuším kdo jsem a co vlastně od vztahu chci. Za sebou mám jen 1 vztah který trval asi rok a půl a byl to nejlepší i nejhorší zároveň. Od té doby mám prostě blok před klukama jsem nejistá blbě řečeno bojím se jich. Vždycky když to vypadá dobře a k něčemu se schyluje tak se prostě zaseknu a řeknu ne že to prostě nejde takže to vždycky skončí jen u líbání. Už nevím co dělat. Chybí mi to mužské obejmutí ten pocit že můžeš někomu důvěřovat, ale nejde to a je to tak asi už od 16-17. To jsem si myslela že to je asi normální v takovém v jeku, jenže to pořád trvá a já nevím co s tím. A až teprve včera jsem byla s jedním klukem venku a taky to skončilo jen u líbání on se tomu začal podivovat a najednou mi ten můj problém během rozhovoru sám řekl jinak bych si to asi sama vůbec nepřiznala. Prosím o jakoukoli radu co s tím. Jestli to je psychický blok nebo si to mám jev vsugerované? Vážně nevím.
Trisha
PhDr. Jitka Douchová
Trisho, kdo jste, to asi už tak trochu víte. Že hledáte lásku, asi také víte. Potřebujete bezpečí a jistotu v rámci vztahu, ale protože máte kontroverzní zkušenosti z předchozího - prvního - vztahu, bojíte se většího přiblížení, bloknete se v rámci pudu sebezáchovy. Sama o psychickém bloku mluvíte. Něco vás ale asi doprovází delší dobu, co  stojí za tím psychickým blokem ze strachu. A to byste potřebovala rozklíčovat. Psycholog na vztahy by k tomu byl nesmírně užitečný, není nad dialog...
hledání sebe sama
Dobrý den. Moc ráda bych se s Vámi poradila. Ráda bych věděla, jak se zbavit toho, že se vždycky "navážu" na nějakého člověka, kterého obdivuju, mám strašně ráda a moc toužím po přátelství nebo lásce z jeho strany, ale nikdy bych to tomu člověku neřekla, takže jen tiše trpím. Jsem strašně smutná, stýská se mi, toužím po tom být s tím daným člověkem. Tento problém mám od dětství. Jsem ale už dospělá, docela osamělá, dá se říct. Teď se mi stává už i to, že daného člověka sleduju na netu a. t. d. Nevím, proč moje city jsou vždycky tak silné. Lidé se mění ale ne rychle, jsem v tom docela "věrná". Nechci je ale nijak obtěžovat. Jsem snad psychopat? Strašně se bojím, že jo. Doufám, že mi mou obavu nepotvrdíte... Děkuju. - otázka upravena poradcem
Adri
PhDr. Jitka Douchová
Milá Adri. Nic vám nepotvrdím, ale rozhodně vám doporučím individuální psychoterapii. Tato moje poradna nemůže suplovat reálnou psychoterapii. Váš problém je hluboký a dlouhodobý, potřebujete najít jeho začátek. Ale jakmile s psychologem začnete spolupracovat, uvidíte, že vše je řešitelné :-) Držím palce.
hledání sebe sama
Dobrý den, nevím, zda píšu do správné poradny, ale žádám Vás o radu, jak postupovat ve svém životě, abych nepřitahovala „chudáky“, které nějak podvědomě mám potřebu zachraňovat, vlévat jim sebevědomí a ve finále se vždy situace obrátí proti mně. Stalo se mi to již párkrát v životě a vždy s poměrně fatálními následky: v manželství, s kamarádkou z dětství i na pozici v práci. Všem jsem vždycky podala pomocnou ruku, pomáhala při problémech (s alkoholem, s rozvodem kamarádky, naučením v práci a smetanu líže kolegyně...). Ve finále jsem já ta špatná. Když „chudáček“ přijde pro pomoc, ráda pomohu… ale po čase mě začne využívat až zneužívat … obvykle je to někdo, kdo nezná hranici slušného chování a já bohužel ten okamžik, kdy už je to přes čáru nedokážu stanovit a dojde mi to až ve chvíli, kdy je pozdě. Nevím, zda mi rozumíte, ale připadám si jako ve filmu Čas sluhů - zakopmlexovaný člověk (nikoli tak markantně jako ve filmu) se na mě pověsí a když mu pomohu, někam ho pozvednu (pomohu, naučím …) mě začne plíživě využívat a pomalu ničit. Jsem všeobecně vstřícná, ráda pomohu, ale jakoby každý vždy zapomněl, kdo jim pomáhal, když jim bylo nejhůř. Jako holka jsem bývala akční, vše jsem zařídila, vyřídila, pohybovala jsem se i na vedoucí pozici (než mě přeskočila dotyčná kolegyně). Poradíte, jak takovéto outsidery nepřitahovat. Děkuji Soňa
Soňa
PhDr. Jitka Douchová
Milá Soňo, uvedla jste ve svém psaní to hodně důležité slovo - HRANICE. Ale co vám můžu poradit v krátkosti na něco, co je ve vás hluboce zakořeněné, co vám nejdřív dává satisfakci, pak vás to dohání? To vše má své příčiny, a ty by bylo dobré více rozebrat. To tady na těch stránkách bez našeho společného dialogu nedokážu. Asi natolik potřebujete pomáhat proto, abyste dostávala i vděk a lásku. Ale někde je chyba, nakonec jste zneužívána. Kdybyste chtěla, můžeme na tom začít pracovat. Informace o spolupráci se mnou najdete na www.jitkadouchova.cz





mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.