Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

PremiumPoradna

Ilustrační snímek

Na otázky odpovídá

PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní...

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.

Nejvíce se ptáte

nejistota ve vztahu|archiv|krize vztahu|nevyrovnaný vztah|nedotažený rozchod|partnerský trojúhelník|hledání sebe sama|nevěra|problémy v sexu|zvažování smyslu vztahu| bývalí partneři| diskusní příspěvek| rozchody| žárlivost| problémy s tchyní| děti partnerů| závislost ve vztahu| problémy v komunikaci| Rodič a dítě| nešťastná láska| fáze "namlouvání"| problematické vztahy s rodiči| deprese a vztah| zamilovanost| vztahové problénmy v širší rodině| rozvod a děti| osamělost| sexualita| problém se sebedůvěrou| perspektiva mimomanželského vztahu| věkový rozdíl mezi partnery| vztahy na pracovišti| otázky početí, těhotenství| alkohol u jednoho z partnerů| psychické poruchy| stres| spolupráce s psychologem/psychiatrem| agresivita a vztah| první láska| vlastní právo na život podle sebe| vztah na dálku| pauza ve vztahu| smrt blízkého člověka| svatba-důležitost manželství| ekonomické problémy ve vztahu| prevence problémů ve vztahu| nenaplněná láska| partner odmítá dítě| psychický teror ve vztahu| generační soužití| nemoc partnera| závislost partnera na jednom z rodičů| separace dospělého dítěte od rodiny| ženské přátelství| výchova| snižování sexuálního apetitu v manželství| umění projevovat city| vědomí vlastní problematičnosti ve vztahu| sourozenecké vztahy| přetažený vztah| manželovy kamarádky| homosexuální orientace| návraty k b ývalým partnerům| kamarádi partnera...| alkohol v rámci širší rodiny| problematické manželství rodičů| osudová láska| problém navázat vztah| sny| ekonomicky silnější žena| seznamování| neimponující muž| životní nezdary| poruchy příjmu potravy| rozdíly v řešení problémů - muž, žena| krize středního věku u mužů| vliv osoby rodiče na výběr partnera| rozdíly v sexuální orientaci partnerů| vztah k odborníkovi,v jehož jsme péči| zkušenosti z předchozích vztahů jako bariéra| "pauza" ve vztahu| podezření na vedlejší vztah| problémy se spánkem| vliv alkoholu | společné zaměstnání partnerů | všechny dotazy
archiv
Dobrý den paní doktorko, chodíme s přítelem 4 roky a z toho 3 roky jsme žili ve společné domácnosti. Skoro před rokem jsem chtěla s přítelem začít bavit o svatbě a dítěti. Přítel proti dítěti nic neměl, ale o svatbě nechtěl ani slyšet. Asi jsem udělala chybu a řekla jsem mu, že už u nás tedy nepadne o svatbě ani slovo. Přítel pak chtěl začít o tom mluvit, ale já jsem se zasekla a už jsme se nebavili ani o dítěti. A tak ten celý vztah se začal hroutit a poslední 3 měsíce už nastala krize, že jsme na sebe oba alergičtí a dost to skřípe. Navrhla jsem, že si dáme 3 měsíce pauzu a budeme žít každý sám a pak uvidíme. Oba se máme stále rádi. Mám pocit, že v tom má přítel docela chaos a mluvil už i o tom, že když budeme každý sám, tak je tam možnost, že třeba někoho potkáme. Tak bych potřebovala poradit, jak se mám v této době chovat, abych případně zase něco nepokazila, kdybychom se chtěli k sobě zpátky vrátit. Děkuji za Vaši odpověď
Jitka
Pro zobrazení odpovědi se přihlaste k iDNES Premium
archiv
Dobrý den, chtěla jsem poprosit o radu. S partnerem jsme spolu 5let,je nám 24let, máme podobné zájmy, stejné cíle... již od počátku vztahu spolu bydlíme, např. u jeho či mých rodičů.. prožily jsme i odloučení, jako zahraniční práce, stáže... na jaře jsme začali hospodařit, víme co zemědělství obnáší, dřemli jsme se od rána do noci , každý den, byly bez strojů, bez financí, beze sil a bez času.. začla sem ho provokovat k hádkám, nakládat mu asi více práce, být drzá... s odstupem času si to všechno uvědomuji.. několikrát po mých vítkách chtěl odejít, ale vždy sem ho asi přemluvila, uprosila. Před 14dny sme se na mou provokaci rozešli.Jenže jakobych si najednouza za vše nafackovala. Nechci sním už nikdy zametat, provokovat ho, dělat si z něj levného pracovníka a nějak pokračovat dál. Ráda bych to zkusila uplňe znova, s úctou, s pokorou, s respektem... teď už mi nejde o naši farmu, o naše zvířata... tohle se dá zvládnout i jinak, zatím sama, příp. brigádník... ja sem si uvědomila že mi chybí v srdci, po mém boku, a stýská se mi. Je to definitivní rozchod. Přesto mám právo ještě na něj myslet? přát si aby se vrátil? doufat v to? zavolat mu ? partner se mi niný sám ozval, vyptával jak se farmě a mě daří, ale even. partnerství by nechtěl /řekl/. Myslím si, že to konečně myslím upřímně, mam pravdu? Nechci s ním už nikdy manipulovat, chtěle bych jej jen znova milovat... děuji za odpověd
Procházka
archiv
Dobrý den.Asi bych měla začít stručně ale od začátku.S manželem budeme mít v listopadu 25let společného života.Je mi43 a jemu 46.Před deseti až dvanácti lety jsme prodělali velkou krizi-manžel hodně pil.Došlo to až k podání žádosti o rozvod.Nastoupil tříměsíční léčbu v Kroměříži.Ač jsem nemohla uvěřit, stal se jiným člověkem, již třetí rok nepije a žijeme opět krásný život.Můj problém je ovšem v tom, že mám neustále strach ze zdravotních problémů, prostě že se něco špatného přihodí a já zůstanu bez něj.Nechci pořád jíst antidepresiva, toho bylo už dost.Ale nevím co s tím, abych se takto vnitřně netrápila.Navštěvovala jsem v tom špatném a krutém období psychiatra,ten je ovšem v důchodu.Ale vím, že můžu k jeho nástupci.Pomůže mi?Děkuji za odpověď a přeji hezký den. T.
Taťána
archiv
Milá Bibino, občas si tady čtu a někdy najdu i radu pro sebe. Váš problém sice ze své zkušenosti neznám, ale teoreticky bych mohla-jsem rozvedená a chlapi v mém věku, s kterými by se dalo začít znovu, mají už dospívající děti... Máte pravdu, že dělat dospělým servis, jestliže jste taky zaměstnaná, není fér. Pokud jste ničeho nedosáhla u nevlastní dcery, zkuste to u partnera. Ať vám pomáhá hlavně on. Zaujala mě totiž vaše věta: jestliže vaše nevlastní dcera nebude svému potenciálnímu partnerovi poskytovat domácí servis, tak ji každý kluk brzy vyrazí. Zdá se mi proto, že ve vašich představách leží na ženě kompletně veškerý provoz domácnosti. Vaše nevlastní dcera s vámi možná dětinsky bojuje o pozornost otce, ale třeba ji také jen dráždí představa, že by spojenectvím s vámi měla odsouhlasit takový životní model a převzít ho. Možná ji to všechno štve a myslí si, že se to vyřeší, když z toho vycouvá a zaleze do pokojíčku a bude "krást" chvíle s tátou, které jí připomínají staré časy. Anebo si vaše "řeči" o tom, že by měla být samostatná, může vysvětlovat jako manipulaci. Třeba má strach, že si chcete tátu získat "posluhováním" a ji chcete vyštvat z domova. Možná to budete muset jednou vzdát, ale zkuste si s partnerem ještě promluvit. Může mít pocit, že se už za ty roky doma nadřel dost, dělal obětavě tátu i mámu a teď to s radostí hodil za hlavu, ale vůbec si neuvědomuje, že si to dopřává na váš úkor. Vy ale nejste ta, která tam celé ty roky chyběla. Určitě vás pochopí, když mu to nevmetete jako rozzlobenou výčitku. Ale třeba je to i jinak: chrání dceru před domácími pracemi jen proto, že by pak byl poslední, kdo po sobě nezvedne ani ponožku. To poznáte, až jestli vám bude chtít pomáhat (ne místo dcery, ale sám za sebe). Pokud se ukáže, že se jen ulejvá a myslí si, že může, protože vás vlastně spasil před samotou anebo vám výrazně vylepšil životní standard, tak vám za to nestál a vy nemáte čeho litovat. Ať si poradí, jak dovede. Přeji vám, aby to tak nebylo. Hodně [tato otázka byla zkrácena]
verena (pro Bibinu)
archiv
Dobrý den dopředu se omlouvám, že nemám žádný dotaz, jen mi nedá nereagovat na Bibininy příspěvky. Ráda bych se vás, Bibino, zeptala, co vás vede k tomu, že děláte kompletní servis pro celou rodinu včetně dospělé dcery vašeho manžela, když to stejně nikdo neocení? Minimálně byste jí neměla prát, žehlit, převlékat postel, uklízet pokoj. Osobně bych to neděla ani svému dospělému dítěti, natožpak tomu, co si toho stejně neváží. Myslím také, že byste měla strikně určit rozdělení domácích prací, část budete dělat vy a vaše dcera, část váš muž a nechte na něm, jestli to bude dělat sám nebo mu jeho dcera pomůže. Možná by se dal vyřešit problém se sledováním TV tím, že koupíte malou televizi do ložnice a občas se budete dívat s manželem tam? Případně koupit TV dceři vašeho manžela do jejího pokoje? Já vím, že jste nestála o boj, ale bohužel už začal a vám nezbývá než bojovat, jen radím s dcerou vašeho manžela se nehádat, nepřikazovat jí a ani jí neustále s vaším manželem neřešit, zkuste to spíš ženskou lstí. Zkuste si najít svoje koníčky a společné přátele, které vás s manželem víc stmelí. Držím palce, Zuzana.
Pro Bibinu
archiv
Děkuji Vám,paní doktorko. Víte, s přítelem jsme spolu 7 let a za tu dobu mám jeho matky opravdu plné zuby.K odborníkovi ji asi nikdo nikdy nedostane-ona "nepotřebuje pomoct,protože není přece blázen..."Mojí životní zkušeností bylo,že jsem se jí věnovala a opravdu 5 let byla oporou a snažila pomoci,protože ona pomoc nutně potřebuje.Začala mi každý den telefonovat a vynucovala si časté návštěvy-to už jsem věděla,že je zle.Teď jsem na ni nejen alergická,ale i v její přítomnosti příkladně somatizuji (bolesti páteře-blokády,nevolnosti,palpitace,tachykardie atp.).Takhle to dál jednoduše nejde!Tchýně si začíná bolestně zvykat na další a další hranice,za které nesmí-telefonovat mi do zaměstnání,probírat se mnou své zdravotní potíže,názory na výživu,musí respektovat moje i přítelovo soukromí a vlastní budoucnost a přijmout fakt,že její miláček odchází za svou novou rodinou.Její závilost na synovi je maligní pro celé okolí-i pro něho samotného.Už několikrát,kvůli upoutání pozornosti,jsem byla svědkem "úmyslného?" sebepoškozování(?),které vedlo až k naprosté imobilitě a kachexii (i téhdy jsem jí pomáhala).Jen doufám,že se to nebude opakovat.Nečekám na Vaši odpověď,přesto velmi (opravdu velmi)děkuji za účast. Gabriela
anonym-problém s budoucí tchýní
archiv
Dobrý den, paní doktorko. Je mi 26 a jsem rok vdaná. Mám moc hodného manžela, ale už od svatby jsem začala postupně zjišťovat, že ve svém muži nenacházím žádnou oporu, že má ke všemu laxní přístup a navíc nedokáže finančně zabezpečit rodinu. Já sama jsem doufala, že do 2 let dokážeme vybudovat nějaké zázemí pro děti, ale po roce manželsvtí mám pocit, že nikam nesměřujem. Přestalo nám to fungovat a já se tím vztahem cítím omezená a svázaná. Když se snažím s manželem mluvit o svých pocitech, jeho první reakce je vždy a co bude s náma dvěma. Že si mne jednou vzal a tak to zůstane už napořád. Mám ho moc ráda, ale myslím, že mít rád není všechno. Ve chvíli, kdy jsem se zmínila o tom, že bych byla schopná uvažovat o odchodu od něj, tak se změnil, je ochotný a pozorný a přehnaně starostlivý. Nevěřím tomu, že to takhle bude pořád a bojím se ve vztahu dál setrvat, ale i odejít a ublížit člověku, který pochází z rodiny, kde se nikdy nikdo nerozvedl, kde manželství se svaté a když jsem si ho jednou vzala, musím se naučit zvládnout všechny problémy společně, ruku v ruce. Nevím, co dál, prosím poraďte.. Děkuji, Petra
Petra
archiv
Dobry den,pani doktorko.Ziji s partnerem uz pres rok a mame zasadni problem.Prestoze ho velmi miluji,neverim mu.Cokoli mi rekne,nejradsi bych si overila.Podezdrivam ho,ze mi lze a podvadi me.Castecne to souvisi i s tim,ze jeho povolani je na podobnych "nepravdach"zalozeno.Nedovedu si predstavit zivot bez neho,ale ani zivot v podobne nejistote.Nechci ho pronasledovat a patrat,ale obcas neodolam a zkontoluji jeho telefon.Vim, ze je natolik schopny,ze prede mnou leccos utaji a obcas mu na drobnou lez prijdu,ackoli jsem ho mnohokrat prosila, at mi nelze.Nebylo to nic zasadniho,ale presto to mou neduveru jen podporilo.Mam pocit,ze duvera je v partnerstvi velmi dulezita. Muzeme takhle dal zit,pokud mu vubec neverim?Ma to nejaky smysl?A co s tim delat? Mnohokrat dekuji za odpoved.
alena
archiv
Dobrý den. Paní doktorko,jak se naučit být tolerantní či velkorysá?? Moc mi to nejde a trápím se věcma, kerá nic neznamenají a jsou úlně normální,např.:vadí mi,že manžel si nejvíc rozumí se ženama a, že má kolegyni,která se proměnila v kamarádku-mladší o 16 let.Je mu nesympatická,ale je to třetí osoba po 15 letech co si z někým rozumí.Baví se s ní normálně třeba o autech,nic víc v tom není. Mrzí mě,že je šťastný i jinde.Napíšou si občas emaily a smsky,ale jen v prac.době,protože mi to nedělá dobře.Mě normální povídání nevadí,ale když je to takové přátelšťější( ikdyž o nic nejde).Třeba,manžel řekne ona řekla tohle.... a já na to vždyť to říkám taky.No snad to paní doktorko znáte.Nevím jak to nejlépe popsat,ale možná už to poznáte co tím chci říct.Nevím jaká je příčina,možná,že jsem z rozvedené rodiny,nebo to,že ho chci mít pro sebe.Prostě mi vadí hlubší kmararádství nebo co.A proto se ptám jak být tolerantní či velkorysá? Už se nechci trápit. Trápím se vždy,když se někdo objeví.
Tereza
archiv
Dobrý den, začnu tak.Je mi 28 let a je to rok co žiju s partnerem v jedné domácnosti, bytě.První 3. měsíce, super,láska,pochopení...Ale pak to začalo...Bojím se dne, kdy co zase bude a co provedu.Najde si vždy něco.Teď hne jsem mu nepůjčila peníze na podnikání,ale to mi ani neřekl,mám na to přijít sama,teď hned se chce milovat a ja po dlouhém dni usnu(milovala jsme se minulou noc, to tak 2x do týdne....)Platím sama hypotéku a nájem a pořád mu musím půjčovat a potom to špatně získávám a ještě se cítí poškozený.To potom do půlnoci chodí po bytě a balí se,že to nemá cenu to naše žití,že už jiná nebudu...A tímto mě psych. trápí,ráno nejsem vyspaná a on je uražený.Odejde a do půl hod. se vrátí, že něco nemá a to dělá až do doby, kdy ho přemlouvám ať zůstane,většinou to končí v posteli. Ale necítím to tak, všechno si vynutí. Zjistil, že tímto způsobem dosáhne RYCHLE svého!!!Nemám sílu mu říci, že to tak nechci,chtěla jsem mít jen prostě kluka...Poradˇte mi jak to ukončit.Nechci žít za kažou cenu tak.Je mi ho líto,vím,že je v srdci hdný,ale je to silnější než on. Jeho otec je stejný a maminka se trápí pořád.Děuji Vám.
Soňa
archiv
Hezký večer paní doktorko, obracim se na Vás, abych slyšela objektivní názor na můj problém. S manželem jsme spolu 7 let v pěkném, bezproblémovém vztahu. V bezproblémovém možná v uvozovkách, protože jsem zjistila, že manžel je celou dobu v telefonickém kontaktu(převážně sms) se svou bývalou přítelkyní, která má nevydařené manželství. Stydím se, že jsem manželovi prohlížela mobil, ale stále na to myslím. Pokaždé, když jsem tam našla zprávu od ní, nevydržela jsem to a zeptala se proč si píšou. Vždy mi vysvětlil, že je nešťastná a má špatné manželství a z toho důvodu se obrací na něj.Zároveň slíbil, že už na zprávy odpovídat nebude, ale nestalo se tak! Pokaždé mě ubezpečoval, že mě moc miluje , že se nemám čeho bát. Ale stejně mě zužuje tísnivý pocit, proč jsou stále v kontaktu.( sms od ní byla i typu : miluji tě a to se nezmění..)Nevím, jak reagovat, nevím, jestli je to normální. Nemám pocit, že by mezi nimi byl intimní vztah,ale proč tedy ten dlouholetý kontakt? Poraďte,jak se chovat a jak se s tím vyrovnat? Předem moc děkuji
Žaneta
archiv
Dobry den pani psycholozko, mam problem, ktery zrejme povede ke skaze pekneho vztahu s mym pritelem. Jsem z toho nestastna a nevim co mam delat. Pritel by moc chtel dite, i ja chci deti, ale mam hrozny strach z porodu, uz jsem precetla vsechno mozne, vyslechla zkusenosti kamaradek, a strach narusta. je mi 31 a citim,ze je ten pravy cas otehotnet. s pritelem nemame zadne jine problemy, jen tohle nam kazi vztah, uz se o tom ani nemuzem bavit, vzdy to skonci spatne. Stale to oddaluji a vymyslim si duvody proc prave ted nemuzu vysadit antikoncepsi. Deti mam rada, moc bych si prala mit miminko s mym pritelem, ale strach z porodu je vetsi. Kamaradka odrodila cisarskym rezem na doporuceni psycholozky, mela stejny problem. Cisarsky rez mi ale nikdo nemuze zarucit, dela se jen v pripade problemu a ohrozeni zdravi matky nebo ditete. Neumim si predstavit jak bych zvladla tehotenstvi, zila bych v neustalem stresu a strachu z bolesti a utrpeni, to by mohlo miminku skodit. jinak jsem psychicky v poradku, nemam zadne problemy ani zdravotni, leta jsem toto tema odkladala, ale uz nemohu, bojim se ze sveho pritele ztratim.
Jana
archiv
na koho je spolehnuti, s kým můžu sdílet, s kým se umím smát ….. ale jdu na druhý konec světa a mám zároveň strach, že mě přestane bavit, nemluvit svým rodným jazykem, ze mi bude smutno po mé vlasti, přátelích a rodičích a sestře ………… A hlavně , nejsem do Australana zamilovaná, v mém srdci je ten, s kterým vím, ze život by nebyl peříčko. Ale když s tím člověkem usínám, miluji se , jsem v jeho blízkosti – tak je mi krásně a chci víc a víc. A když sme pak odloučení, tak na něho neustále myslím. Jsme oba dva asi příliš hrdí nebo se bojíme, ze zraníme své city, když se na rovinu zeptáme, jestli spolu chceme byt? Bojíme se možná vzájemného odmítnutí. Chodíme kolem horké kaše. Možná teď,když sem tohle všechno napsala, s tím, ze dostanu od Vás nějakou radu,tak sem k ni došla sama - ZEPTAT SE HO PŘÍMO a pokud budeme chtít oba dva to samé,tak to spolu zkusit. Jenže ja neumím udělat to rozhodnuti, bojím se že bude špatné . Možná jediná otázka pro Vás, která mi teď vyplynula je:“ je dobré následovat ROZUM nebo SRDCE ? „ Tereza
Tereza ( pokracovani )
archiv
Dobrý den pani doktorko, přes kamarádku, která mi Vás doporučila Vám píši. Je mi 33 let, jsem svobodna,bezdětná a jsem před otázkou,která mě sžírá, ubíjí a nedá mi spát.V roce 1994 jsem se seznámila s Australanem,nebyl to člověk,kterého bych si všimla na ulici,ale presto-oslovil mě a bylo několik příležitostí,jak se více poznat.Zjistila sem,že si hodně rozumíme a je mi s nim fajn a máme společně stale úsměv na tváři a máme stále o čem mluvit.Jenže poznali jsme se ve špatné době - měla jsem přítele.Pak bylo po letech zase setkání a to mel přítelkyni uz i on, ale vždy sme oba cítili,ze je nám spolu dobře.Pak sem se já s přítelem rozešla,ale on měl stále přítelkyni.Musím říct,že on je do toho citově zainvestován mnohem více než já.On se zamiloval hned na první pohled a trvá to u něj už nějakých 12 let. Ač žije v Austrálii,tak sme se několikrát sešli a naposledy si řekli,ze když budeme oba dva jednou bez partnera,tak si dáme šanci.A to se taky teď stalo.Jenže mezi tím já se znala už s mužem, který je pro mě magnet!!!!Přitahuje mě nejen fyzicky,ale i svou osobností,bohémstvím,inteligenci.Znám se s nim už šest let a udržujeme zvláštní "VZTAH" - užíváme si spolu,ale nikdy sme to nedotáhli do VAZNEHO VZTAHU.Vždy se vidíme a pak se rozloučíme a dva měsíce,tři měsíce nebo pul roku o sobe nevíme,pak se zase k sobě vrátíme. A známe se spíš z té stránky – večírky, alkohol, tanec, sex – pár výletů a několik společně strávených víkendů. Oba dva sme měli mezi těmi šesti lety nějaké partnery – krátkodobé vztahy.Pokud tomu tak bylo, nestýkali sme se. S Australanem sme se ale dohodli,ze já teď za nim odletím a zkusíme spolu rok, dva žít a uvidíme, co dál.Přesto že sem udělala toto rozhodnuti, tak se užírám, protože moje srdce touží po druhém muži,ale rozum mi říká,že správná cesta je AUSTRALAN. Mám neskutečný vnitřní BOJ, sevřený žaludek. Toužím po muži, kde rozum říká,že tohle by byl vztah nejistý, komplikovaný. Tak jdu raději za někým, kdo mi umí dat najevo, jak moc po mně touží, [tato otázka byla zkrácena]
Tereza
archiv
POKRAČOVÁNÍ....nechávám to ještě "uležet". Ráda už bych se usadila, měla rodinu. Je mi 27 let. Prosim pani doktorko, je to normalni že ve svých 27 letech nevim, jak se rozhodnout? děkuji vámza vaši práci MOC... Lucie
LUCIE
archiv
Dobrý den paní doktorko,často si pročítám vaše odpovědí a je to velmi poučné. Chtěla bych vás tedy též požádat o radu. Připadám si v koncích (i když vím, že samozřejmě lidé mají "opravdové potíže" to moje je asi malicherné..., Týká se to mé duše, vůbec se v sobě nevyznám a moc mě to trápí, nevím si rady. Žila jsem s partnerem skoro čtyři roky, byl o 14 let starší. Rozešli jsme se, pravé důvody jsem vlastně nikdy nevyřkla nahlas, bylo to z mé strany (ale on to tušil, vím to). Byl to sex, nebavil mě. Ale jinak vše celkem fungovalo hezky a dobře. Ale miluji ho, myslím i teď, začli jsme se znovu vídat (po 5 měsících), cítím, že by byl dobrý otec pro naše děti, dobrý partner, manžel (on by chtěl), ale ten náboj, ten tam zkrátka z mé strany není, vždy si říkám, musím se víc snažit a taky se snažím, ale necítím to. Jsme potom vždy tak zklamaná a trápí mě to, připadám si jako lhářka. Snažili jsme o tom mluvit, ale nepomohlo to. On tak nějak ví, že mě to neuspokojuje, prostě to se mnou neumí, nevím, jak na to, snad sexuolog? nechci s někým žít a mít milence, tohle nechci. Teď se někdo objevil, je jen o 4 roky starší, je na mě velice milý a přátelíme se asi tři měsíce (celkem se známe skoro 7 let, ale vzdy jsme byli jen přátele, vídali jsme se velmi zřídka, až teď intenzivněji. Jsem si téměř jistá, že se se mnou nechce jen vyspat, jsem v tom až po uši, začínám být do něj zamilovaná, ale bráním se tomu, nechci podvádět. Můj přítel (te''d už spolu ale nežijeme, vídáme se velice málo tak 2x týdně, je příliš zaměstnaný, ja sice též, ale ne tolik, chtěla bych s partnerem trávit více času, on říká ať si to dobře rozmyslím, on chce hodně pracovat a "něco vybudovat" aby se případná rodina měla dobře. Já si ho velice vážím, ale stejně tak toho druhého. Vlastně co se týče harmonie, tu mám s oběma. ale ten druhý mě přitahuje (ale spíše to přikládám...tomu, že jsme spolu nikdy nebyli intimně, co myslíte?) ale chová se tak hezky, chtěl by být se mnou, ale já to zatím ustávám a nechávám [tato otázka byla zkrácena]
LUCIE
archiv
Luccky.k@seznam.cz On 1976,ona 1976 Praha 13.09.2006 Dobrý den --------------------------------------- __________________________________________________________________________ Jsem po druhé ženatý již čtyři roky a od té doby co jsme se vzali máme problémy v sexu. Sotva proběhnul svatební obřad, tak to u nás začalo. Po narození druhého syna a antikoncepci,která do té doby nebyla užívána se problémy ještě více prohloubili.Nejdříve jsme neměli soukromí (bydlení u tchýně) takže se to dalo i pochopit,využívali jsme hodinové hotely alespoň byl sex jednou týdně.Při čemž si myslím že i jednou týdně je málo protože podle mě by to mohlo být i častěji,ale samozřejmě to už je na úvaze.Sex v té době byl myslím nádherný,ale když o tom přemýšlím,tak co když nádherný jen z mé strany,když je ve mně vypěstovaná nedůvěra,zklamání a provinilost. V této době už soukromí rok máme a myslím že se nic nezměnilo spíše naopak. Náš život se zdá jinak být docela fajn… jenže v této době jsem začal ve volném čase holdovat alkoholu,ale příčinou bylo také abych nenaléhal i když vím že to není omluva.Jenže mám ji moc rád nechci jí obtěžovat ani jí nějak ubližovat,navíc třeba jsem toho příčinou.Je pravda,že jen pohled na její odhalené tělo mě vzruší,dovede k šílenství a k touze po ní… i když v poslední době pro mě tato možnost už skoro vymizela,navíc mi několikrát bezdůvodně bylo řečeno,že se jí štítím z důvodu toho,že od malička má atopický ekzém,ale to z mé strany není pravda několikrát jsem jí to řekl. Myslím si, že právě v tom se projevil náš problém - nic si nepřipouštět a čekat. Velice mě to mrzí a štve, že nám nedokáži nějak pomoci. Domníval jsem se, že ji nedokáži plně u [tato otázka byla zkrácena]
Luccky
archiv
Paní doktorko, před necelým měsícem jsem nastoupila do nové práce a zakoukala jsem se do jednoho kolegy. Nevím, jak mu to dát nenápadně a přitom jasně najevo. Sice po něm koukám a usmívám se, ale to v jeho očích nemusí nic znamenat. Udělat první krok se bojím, protože kdyby odmítl, nevím, jak bych s ním mohla dále pracovat. Co byste mi poradila? Předem děkuji.
Vici
archiv
Mila Bibino, tak zde čtu tu celou diskuzi a přidám také něco ze svého soudku.V každém případě to nevzdávejte, bylo by velká škoda přijít o svého manžela a své zázemí.Jsem matkou 16letého syna a jsem v opačné situaci, kdy se k nám přistěhoval můj přitel(jsou to 2 roky) a myslím, že on zažívá stejné pocity jako vy, vidí v mém synovi rozmazleného synáčka a stále se ho snaží něčím úkolovat,a že má v domáctnosti pomáhat a já stojím při přítelovi, nedovedete si představit jaké se ne mne pak snášejí výčitky ze synovy strany, že je v domáctnosti nežádoucí.Snažím se být důsledná, ale má to také svůj mantinel a je potřeba , aby vždy trochu slevily obě strany jak přítel , tak syn. Vyplývají z této situace dva pohledy, kdy je narušeno soukromí obou a jsou to hlavně dva rivalové, kde i funguje do jisté míry žárlivost.Takže čím více můj přítel na syna tlačí, tím můj syn více revoltuje a přitom vím, že některé věci by udělal úplně v pohodě, ale zasekne se už z principu.Já bych se snažila motivovat Vašeho manžela, aby spíše úkoloval dceru sám, protože to bude mít větší váhu, ale pokud se bude stavět s dcerou do polohy dvou spiklenců proti Vám je to špatně. Zamyslela jste se někdy nad tím, že určité věty dcery typu" tati budeme se společně dívat na TV ?při kterých odcházíte si radějí číst do ložnice je jen provokace a jistota dcery, že opustíte prostor a ona bude mít klid.Tohle když dítě:-) vycítí, tak provokuje o to víc, zkuste si těchto nepříjemných poznámek nevšímat, ono to provokatéry bez reakce toho druhého přestane bavit. Bibino držte se,zkuste některé věci filtrovat(je to těžké,vím) vztah za trochu úsilí stojí a hlavně mluvte s manželem o tom , že vás tato situace trápí, a že je hlavně na něm, aby dceru usměrňoval a před ní stál na Vaší straně.Určitě to zvládnete, nakonec nic není v životě neměné. Hed
pro Bibinu
archiv
Děkuji pani doktorko za Váš názor.Já jsem se asi nepřesně vyjádřila.S kolegou o žádný vztah nejde,jen si rádi popovídáme,probereme starosti naše pracovní i starosti s dětmi a o milování si jen povídáme a asi nás to vzájemně vzrušuje. Mezi námi došlo pouze jen na polibek a už jsem měla morální výčitky svědomí,jakože dělám něco, co není správné,ale nedalo se to zastavit.A to je asi to,co mne trápilo.Pani doktorko ještě jednou díky za názor.
Jana
archiv
Moc se omlouvám paní doktorce, že jsme si tady skoro udělaly chat s několika čtenářkami bez ní. Já to bohužel nevidím moc růžově, kochat se v dnešní době nadějí, že v osmnácti letech dcera dobrovolně odejde, je skoro nereálná představa. To by musela natrefit na finančně dobře zajištěného partnera, jinak nemám šanci. Za druhé takhle je to levný a dobrý hotel, který by jinde nepořídila a navíc úplně bezpracně .Po svobodě ona netouží a ví moc dobře, že někam odejít znamená starat se sama o sebe a nedej bože ještě o partnera a to víme všechny, co to je za rutinní domácí práce. Pokud to dělat nebude, podle mne ji každý trochu slušný kluk za pár týdnů vyrazí zase zpátky k taťkovi. Je to neprůstřelné. Selhala mi diplomacie i přímočarý přístup. Oni jsou tam doma, já jsem nová, která se musí sžívat s prostředím i zvyklostmi, manžel mě nepodpoří, protože "je mu to blbý". Když jsem se ho zeptala, jestli nevnímá taky jako blbý, že tam dělám komplet servis a dcera každou volnou chvíli co má mimo dobu, kdy je ve škole, sedí před videem nebo televizí, tak v podstatě neodpověděl a praxe zůstala stejná. A když po celém dni večer slyším z kuchyně "a tati, tak co, budem se spolu dívat na televizi?", tak rezignuji a jdu si do ložnice číst.Kdyby jí bylo dvanáct, tak bych se nedivila, ale nemám na to po šichtě v práci a po druhé šichtě ve funkci hospodyně ještě bojovat s osmnáctkou o tatínka .S vlastní dcerou jsem byla na víkend za její sestrou a doma to prý bylo príma, protože za ty tři dny se úklid nezblázní, čisté prádlo nestačilo dojít a na jídlo ji táta vodil do restaurace, což muselo být víc než příjemné zpestření televizního programu. Znovu díky za podporu a rady, ale mám dojem, že budu-li se toho chtít zbavit, není jiná cesta než že odejdu já a budu ta, která v podstatě pro nic za nic opustila manžela .
Bibina
archiv
Dobrý den, mám zvláštní problém. Přítel, vždycky když něco vypije, má pocit, že mě namá až tak rád. Za střízliva vše popírá. Jak si to vysvětlovat? Je v alkoholu pravda?
Pája
archiv
Dobrý den,mám problém s nastávající tchýní,která trpí nejrůznějšími psychickými potížemi-úzkosti,nutkavá jednání,až fobický strach z událostí,které by se mohli stát(ale nestanou),hypochondrickými představami(nejsem odborník).Antipsychotika ji předepisují na interně,takže její stav není pod kotrolou odborníka.Nevím,jak mám její přítomnost vydržet,je těžké se ovládat,mám pocit,že ji řeknu něco velmi sprostého.Vyhýbám se jí,jak jen můžu,ale ona se stejně někam vnutí.Nežiju s ní a ani,díky Bohu, nebudu,ale ona je všude.Do všeho mi mluví,všemu rozumí,neustále má potřebu mi radit.Přítel za mnou stojí,ale ona vyhledává mě.Když jí řeknu,že si jdu odpočinout(na chatě),klidně přijde za mnou a sedne si vedle pohovky,kde ležím a neustále mi něco vnucuje.Když ji důrazně požádám,že potřebuji soukromí,tak mi řekne,že jsem na ni zlá,a že ona to myslí dobře.Vzápětí ji napadne,jestli nejsem nemocná a začne vyvozovat závěry a pomalu i ordinovat léčbu(je naprostý laik-narozdíl ode mě).Co mám dělat,abych svoji budoucí tchýni přežila v psychické m zdraví?Prosím,poraďte.
anonym
archiv
dobrý den, mam takový malý problem, partner se mi nekolikrat bez meho vedomi hrabal ve vecech, konkretneji v mejlu a v diari, kde vsak byly napsane §poznamky, ktere rozhodne nepatrily jemu.( schuzky s kamaradem). ted ¨mi rekl, ze mi neveri, ale chce. muj problem je takový, ze se ze me stal strasne mo paranoidni clovek, mam pocit, ze me vsude sleduje, kdyz spi u me doma, tak ja posloucham, jestli se nepohybuje po byte, pod vymyslenymi zaminkami se jdu podivat, kde je a co dela.mam pocit, ze mi doposlouchava pomoci nejakeho programu pocitac. neustale me z obvinuje, ze pokracuju ve schuzkach s kamaradem( opravdu nic vic, jen se to priteli nelibi), ackoli to neni prava. uz me ty jeho vymysly a zarlivost unavujou a premyslim o ukonceni vztahu. prosim poradte mi, jak se zbavit ty paranoidity a jak mu zs zacit verit. diky
bara
archiv
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda existuje nemoc chorobné lhaní,domnívám se, že ji má můj bývalý přítel, se kterým mám roční holčičku, vylhal si vlastně celý svůj život. Vyhovovalo mu i to, že jsem delší dobu žila mimo ČR. až po 2 letech jsem se dozvěděla, že je někým úplně jiným. Dokonce mi tajil své manželství a osmiletou dceru. Nejprve jsem ho za vše nenáviděla, ale po necelém roce zjišťuji, že nám skutečně chybí, dokáže být milující otec, ale také pěkný podvodník, myslíte, že se takový člověk může změnit? Už kvůli naší holčičce myslím stojí za to tuhle krizi překonat, ale nevím, jak se mám naučit mu znovu věřit. nežijeme spolu, stále tvrdí, že se změnil, že už něco takového nikdy neudělá, ale jak mu mohu důvěřovat? Děkuji za odpověď a přeji hezký den
Káťa
archiv
Milá Karolíno, moje rodina je jen o pár let mladší a manžel mně kvůli té druhé sice neopustil, ale ten návrat je bolestný, křehký a dlouho nejistý. Chci říci, že vám hodně rozumím o té samotě i o těch jiných pokusech o seznámení. Podle sebe říkám, že musíte odpustit sobě tu naději na návrat, manželovi odchod a najít si svoje zatím malé základní kamínky dalšího života (dospělé děti, přátelé, procházku i sama, s láskou přesadit kytku, vrátit se k starým zálibám na které nebyl čas ) . Pak někdo příjde a ty zoufalce nezavrhujte, každý už máme minulost, jen bych nespěchala do vztahu a užívala si v pohodě společně strávený čas nebo si jen prozatím s někým psala. Může to být i kamarádka na dopisování. Pokud vás příběhy z této poradny nedeprimují, hledejte v nich sílu a inspiraci jako po celou dobu já. Vždy se těším na její odpovědi , je to od redakce velice pozitivní počin a paní Jitce, alespoň takto, patří můj Dík.
Hanka
archiv
Vážená paní doktorko, můj problém spočívá v tom, že neumím být sama a velice se tímto stavem trápím, skoro bych řekla až k depresi. Byla jsem 20 let vdaná, manžel si našel mladší a hezčí.... máme 2 děti (21 a 17 let) - tedy už hodně samostatné. Teď už jsem 3 roky rozvedená. Nejdřív jsem si říkala, že všechno zvládnu, ale brzy se ukázalo, že život bez partbera je velice těžký a jakási pomyslná svoboda mne nijak netěší. Proto jsem začala hledat partnera přes Seznamku. Nebyl celkem problém se seznámením, ale s žádným mužem nejsem schopná vydržet. Připadá mi, že na Seznamce jsou samí zoufalci...Na každém mi něco časem začne nepřekonatelně vadit a já vztahy možná někdy i zbrkle končím. Možná z obavy , abych nebyla zase tou opouštěnou já sama. Jsem v začarovaném kruhu, ze kterého nemohu najít východisko....prosím, poraďte. Karolína
Karolína
archiv
Dobrý den, je mi 23 let, mám přítele (29) a žijeme spolu půl roku, známe se již déle. Můj problém je, že přestože ho velmi miluji, občas se neudržím a vyvolám hádku. V podstatě mám pocit, že na každý jeho názor mám nutkání reagovat opačně. A obecně všechny problémy zveličuji, uměle vytvářím a pak to vždy obrečím. Vadí mi to a přesto se toho nedokážu zbavit a mám strach, že to se mnou přítel jednou nevydrží, občas mi říká, že mu to vadí. Dříve jsme takové problémy neměli. On pochází z rodiny, kde se nikdo s nikým nehádá a já na rozdíl od něj z rodiny poměrně rozhádané. Prosím, poraďte mi, co mohu dělat se svou povahou. Předem děkuji za jakoukoli odpověď.
Jana
archiv
Dobry den.pišu sem protože už nevim co bude dal.Začalo to před rokem kdy jsem přešla ze zakladky na středni školu.z duvodu nemoci jsem často chyběla a navic muj otec dostal rakovinu a umřel a ja byla psychicky na dně.musela jsem ukončit studium a pul roku byla doma.ted jsem měla znovu nastoupit.myslela jsem že to zvladnu ale ted uz vim ze ne.Cele dny zvracim,brečim,nespim a jsem naprosto bez nalady.Takovou mam hruzu ze školy.Nevim jak to mamce vysvětlit.ta si mysli že jsem jen líná studovat nebo že se vymlouvam.ale ja to opravdu nedokažu..evim jak dal..prosim poradte mi.
Denisa.zurkova
archiv
Vážená paní doktorko, chtěla bych Vás požádat o radu. S přítelem jsem 7 let,bydlíme spolu 2 roky.Klape nám to,i když se občas nepohodneme asi jako všichni.Poslední dobou chodít často do baru,kde dělá číšnice,s kterou se velmi skamarádil.Občas jsem tam s ním zašla,seznámil nás,ona mě ale jaksi přehlíží.Já osobně mám pocit,že ona by jej chtěla víc než jen jako kamaráda,což on ale popírá.Dává mi i před ní výrazně najevo lásku,já se stejně cítím dost nejistá,že mi ho "ukradne".Myslíte, že by pro mě bylo lepší, tam raději vůbec nechodit a neřešit to?Děkuji za radu a přeji hezký den.
Denisa
archiv
Alice,Váš příběh mě nenechal chladnou. Chci Vám jen říct, že je dobře, že si uvědomujete, že nastěhováním se k Vám domů Vám matka může zničit rodinné vztahy a v podstatě i život. Rozhodně to nedopusťte a zvažte omezení komunikace s matkou (jestli Vám smím poradit) na nezbytné minimum - materiální a finanční zabezpečení a pomoc v případě nemoci nebo vážných potíží. Dejte matce najevo, že si nepřejete, aby se negativně vyjadřovala o Vašem muži i za tu cenu, že se třeba urazí. Nesmíte se nechat psychicky vydírat, na to nemá nikdo právo ani vlastní rodič a to ani pokud je starý či nemocný. Zažila jsem dlouhobý psychický nátlak a vím, co to s člověkem může udělat. Vaše matka, i když bych to asi neměla říkat, podle toho co píšete, zřejmě není dobrý člověk. I přesto ji máte ráda a pomáháte jí. To znamená hodně. Jakékoliv další nároky nebo požadavky na Vás přijímejte vždy s ohledem na sebe. Máte jen jeden život, jedno zdraví a jedno opravdové zázemí. Nenechte se ničit, nikomu by to neprospělo. Držím Vám palce, Veronika.
pro Alici (problém s matkou)
archiv
Vážená paní doktorko, asi můj problém tak zcela sem nepatří, ale když si promítnu zpět celý svůj život, zjišťuju, že jsem psychicky týraná a ovládaná svojí matkou. Dnes jsem již dávno dospělá žena (44), mám téměř dospělé děti a přesto jsem stále ta malá holčička, která musí matku poslouchat. Matka narušila i můj vztah s manželem, pomlouvá jej přede mnou a štve mne proti němu. Mnohdy zjistím, že má tak trochu i pravdu, ale každý jsme nějaký a on zas tak úplně špatný člověk není a nechá na sobě ode mne občas i docela dříví štípat. Matka je dvakrát rozvedená, žije nyní v 74 letech sama. Ke všem lidem, se kterými má bližší vztah, se chová panovačně, nepřipouští diskusi a prostě každý musí poslouchat. Když se jí v bytě něco pokazí, není schopna sama si zajistit opravu, ale vše musím zajistit a taky zaplatit já (jsem její jediné dítě). Jako dítě jsem nikam nesměla (výlety, školy v přírodě, brigády apod) zdůvodňovala to mým zdravotním stavem (lehčí skolioza páteře a průdušky - dnes normálně sportuju a žiju jako zcela zdravý člověk) a taky k nám nesměli moji kamarádi, protože by udělali nepořádek a ona by to musela uklízet (já bych to neuklidila dobře). Tím jsem se vlastně stala izolovaným dítětem. Podotýkám, že mám již 21 let vlastní domácnost a zvládám práci i děti. Moje matka vlastně nikdy domácnost s mužem a dětmi neměla, vždy jí vedla domácnost její matka, moje babička, která mne také vychovávala a která na sklonku života byla také mojí matkou týrána (a to i fyzicky). Vím, že to co píšu je velmi závažné, mnoho lidí mi nechce věřit, co jsem zažila a zažívám ale matka stárne a je to čím dál horší. K sobě si ji vzít nemohu, to by byl konec naší rodiny. Děkuji moc za radu.
Alice
archiv
Paní doktorko, děkuji Vám velice za dnešní (7.9.06) odpověď na můj problém. Moc jste mi pomohla, protože já jsem vpodstatě bojovala sama v sobě s tím, zda je v pořádku, když mám takovéto pocity. Přeci jen je to matka mého přítele, kterou on má přirozeně rád .... Každopádně se snažím postupovat už asi 2 měsíce tak, jak píšete i s vymezením hranic, kam jeho matka smí a kam ne. U přítele mám pocit, že se opravdu snaží s tím něco udělat, ale věřte, že to není jednoduché a je mi ho opravdu občas líto a mám chuť přispěchat mu otevřeně na pomoc i před ní, ale vím, že nesmím.... Takže ve mě má opravdu jen tu tichou oporu, která stojí plně na jeho straně. Snad se mu podaří si svůj život vybojovat... Ještě jednou Vám děkuji a doufám, že bychom případně mohli přijít na radu oba dva, pokud by se situace nelepšila. Přeji Vám krásný den, Anna
Anna
archiv
Kateřino, ze zkušenosti blízké osoby vím, že panická ataka je velice nepříjemný, často i bolestivý stav úzkosti, který přijde z ničeho nic, třeba i při jízdě autem nebo při nakupování bez jakéhokoliv důvodu nebo podnětu. Projevuje se například svíráním u srdce, zvýšeným tepem, tlakem, potížemi s dýcháním, pocitem horka a mdlob, rozostřeným viděním, křečemi. Pacienti ten náhlý šok spojený s bolestí přirovnávají k infarktu. Je to prý neprosto vůlí nezvladatelné, je tady nutné brátléky. Do detailu tomu nerozumím, ale v mozku prostě náhle jako by naskočí šok, člověka přepadne neopodstatněný pocit obrovského strachu a přidají se fyzické obtíže. Jeden člověk z mého okolí tím trpí, dokud se neléčil, míval třeba 2 takové ataky denně a trvaly vždy desítky sekund až několik minut. Bylo to velice nepříjemné, prtože to přišlo třeba když držel v náručí dítě, nebo když jel po dálnici. Dnes užívá léky a je bez potíží. Adéla.
Kateřině (panická ataka)
archiv
Děkuji pani doktorko za Váš názor.Já jsem se asi nepřesně vyjádřila.S kolegou o žádný vztah nejde,jen si rádi popovídáme,probereme starosti naše pracovní i starosti s dětmi a o milování si jen povídáme a asi nás to vzájemně vzrušuje. Mezi námi došlo pouze jen na polibek a už jsem měla morální výčitky svědomí,jakože dělám něco, co není správné,ale nedalo se to zastavit.A to je asi to,co mne trápilo.Pani doktorko ještě jednou díky za názor.
Jana
archiv
ženy, které "to dotáhly do konce" nemají potřebu se svěřovat, souhlasím s tím, že i 2.,3. manželství může být to pravé..Někdo má štěstí a najde a někdo hledá celý život. Ale přes to všechno - může něco nahradit ten pocit, když se vrátím večer z práce a tam na mě čekají dva klucí a jeden velkej? Mě manžel nebije, nepije, pracuje,rádi se spolu milujeme a přitahujeme se, dětem se věnuje a to ještě nemáme ani Kristova léta! A samo že se hádáme občas jako psi, prostě "itálie", ale v mezích! Něco jiného je stav manželství, který jsem nezažila, a tak nemůžu soudit. Ale jen ta lidská potřeba, to vábení k "samci/samici", to je PORÁŽKA, prohra rozumu nad tělem a to omluvitelné není. Myslím, že celibát má něco do sebe - upozorňuji že nejsem křesťanka - budhističtí mniši se lepe koncentrují, pokud nemají sex. Zároveň je pro mého manžela sex snad na ?1? místě? No, možná přeháním, ale je DOST podstatný, mnohem více než pro mne...ale já si právě uvědomuju ty následky, které by nastaly po mém soustavném odmítání..nejsem blbá, přece.Snažím se na vztahu pracovat, když mu chci říct, že ho miluju, řeknu to, když mi něco vadí, řeknu mu to a po 7 letech manželství jsem si uvědomila, že OPRAVDU jsou muži z Marsu a ženy z Venuše! Fakt je to pravda, věřte! X-krát já vo koze von vo voze! Z mé zkušenosti - snažit se mluvit, mluvit, mluvit.Předejde se mnoha omylům a nedorozuměním a nikdy to není tak horký, jak to vypadá, spousta mladých manželství by se nemusela rozvádět!
niki
archiv
Dobry den pani doktorko. JAK se naucit sebelasce - mit vice rad sam sebe?
Alda
archiv
Dobré ráno, paní Douchová. Prosím Vás o názor k následující situaci, která mě přivádí do rozpaků. Po 16-ti letech manželství se mi manžel svěřil, že už delší dobu touží po milování ve 4. Přiotm je náš sexuální život v pořádku - s frekvencí i s používanými praktikami jsme spokojeni oba dva.Utvrzuje mě v tom, že beze mě nic podobného nepodnikne a že je s naším milováním vážně spokojený, jen má tu šílenou tohu zkusit to dokud jsme fyzicky atraktviní i schopní. Cením si jeho otevřenosti, ale necítím to tak jako on. Řekla jsem mu, že já po tom netoužím, ale nevím, co se za čas může stát (člověk se vyvíjí a mění během života postoje - dřív jsem o sexu otevřeně nedokázala mluvit a teď mi to celkem jde, nedovedla jsme si představit jít na nudapláž a letos jsem na ní už třetím rokem ležela a zjistila jsem, že je to báječné). Alespoň jednou týdně v posledních 2 měsících na toto téma narazíme, dokonce už hledá na i nternetu vhodný pár... Láká mě to jen z toho důvodu, že manžel je doposud můj jediný sexuální partner. Ale mám obavy z toho, co by se mohlo stát, kdyby k tomu došlo, a to po všech stránkách. Takže ta představa mě momentálně spíš deprimuje než vzrušuje. Dovoluji si touto cestou požádat čtenářky či čtenáře, pokud mají v této záležitosti nějaké zkušenosti, aby se o ně se mnou podělili. Děkuji. A všem přeji hezký zbytek léta!
Elza
archiv
Hanko, klidně můžeš věřit tomu, že zůstali "pouze" přáteli. Taky jsem měla vztah s kolegou.Skončilo to, ale zůstali jsme si vzájemně oporou. Ale už pouze na poli pracovním. Oba máme své partnery a máme je rádi. Myslím, že se tím nemusíš trápit.Zejména když se Tvůj muž chová tak jak píšeš. Držím pěsti. Taky vím, jaké je to žít s broukem v hlavě.
Adriana pro Hanču S.
archiv
Můj manžel (jsme spolu 22 let)"měl" milenku (svou kolegyni o 14 let mladší). Po svém přiznání k nevěře nyní tvrdí, že spolu již nic nemají. Stále si např. posílají fotky z dovolené, kde je ona i s přítelem a manžel naopak i moji fotografii (manžel jí napíše jak je krásná, jak jí to sluší..). Jsem z toho stále zmatená, protože manžel se ke mně chová moc hezky. Stále přemýšlím, jestli mu mám věřit, když sám říká, že uznává, že udělal strašnou chybu, když si s ní začal. Je vůbec možné, aby mezi nimi zůstalo něco jako dobré "přátelství" nebo jak to nazvat a nic víc (stále jsou kolegové)? Musím na to stále myslet..
Hanča S.
archiv
A vyrazila bych s dcerou (tou vlastni) nekam na delsi dovolenou - at si ti dva zavzpominaji, jak se jim driv v neporadku zilo... mozna by jim mohlo i samo neco dojit... J.
P. S.
archiv
jsem strasne zvedava, co na nasi debatu rekne pani doktorka! Ja myslim, ze vas manzel je do jiste miry zasadovy - co delal 18 let, nemuze najednou zmenit. Jeho dcera toho zneuziva, navic jste pro ni vetrelec, co ji sebral tatu, kteryho mela do te doby jen sama pro sebe :o( Ale od neho neni vubec fer, ze na vas prehodil zahlazovani stop po dceri, coz driv delal on... Jsem asi ponekud radikalni, ale tim padem bych ho v tom nechala koupat taky: "Splachuj po ni dal, proc jsi prestal?" Domyslite, kam to muze vest? Bud rezignovat a byt nestastna, nebo mozna muset opustit vztah? A na zaver trochu optimismu: Me konflikty s macechou se vyresily tim, ze jsem se odstehovala... v osmnacti by k tomu vase nevlastni dcera nemusela mit daleko :o) Drzim palce, Jana
Mila Bibino,
archiv
No nemyslela sem tim aby vse resil manzel, ale bez neho to jaksi nepude, protoze z toho co pise bibina, tak to vlastne ta dcera bere tak ze je otec na jeji strane a ze tim padem vubec nevadi kdyz neuklizi. A vas bere tak ze jen prudite(prominte za ten vyraz)On by mel stat za Vami!!! Ale jestli dcera byla zvykla 18let na neco a ted se snazite o neco jinyho, bude to asi velmi tezky. tak hodne stesti bibino. a naposled bych jen napsala moc netlacte, spis pomalinku polehounku:) PS: je to jen muj nazor na tuto situaci a jana ma asi jiny ale tak uz to v zivote byva:) E.
Re: Re: Re: Pro Bibinu
archiv
Děkuji čtenářkám, které mi píší svoje zkušenosti.Je to těžké. Opravdu nemám nadstandartní požadavky na pořádek, spíš úplně průměrné .Můj manžel mi říká, že se mnou souhlasí, že je rád, že to u nich konečně vypadá trochu jako v útulné domácnosti, ale jenom když jsme sami. Před dcerou se stává pštrosem, který strčí hlavu do písku, nechce si teď dělat problémy, když to 18 let nechával plavat. Když jsem šla sama za sebe ,dala mi dcera jasně najevo, že ode mne nic nebere, řekla : ale mě táta nic neříkal, že to mám dělat.Samosebou, protože ví, že tátovi bude žinantní jí to nařídit.Tak je můj manžel jako mezi mlýnskými kameny. Já mám pocit, že pokud je přesvědčen o správnosti, měl by se mě zastat, on si nechce rozházet dceru , ona na to hřeší a postavila se do pozice, že já jí nemám co říkat. Avšak všechny plody mé činnosti v domácnosti, což je prakticky všechno - nákupy, vaření, úklid, prádlo a podobně - využívá bohatě a bez skrupulí. Ještě ani nevyndám nákup z tašky, už sedí a konzumuje . Vyčlenit ji nějak z této péče nemůžu, s manželem bych nevydržela,k pomoci ji on nedovede a já nemám fakticky žádný prostředek. Já se ani tak nezlobím na ni, když ji tak vedli, jak by mohla být jiná. Já mám vztek na svého manžela,že to došlo až tak daleko ,otravuje to všechny vztahy a ovzduší a on, který jediný by tomu mohl dát nějaký řád, dělá mrtvého brouka. Přizpůsobila jsem se docela dost, ale nemůžu se převléknout ve své vlastní kůži a alespoň z minimálních požadavků slevovat. Vždyť bych sama a se mnou moje dcera nemohla ani v takovém prostředí žít.Fakt potřebuji spláchnuté WC,nehnijící odpadkový koš, neplesnivé jídlo v lednici a čisté nádobí k jídlu. Jen mi vadí, že dosud to dělal táta, co jsem přišla, tak ihned odpadl, takže funguji teď já se svou dcerou a manželova dcera nic. To se jí tak manžel bojí ?
Bibina
archiv
Prave ze jsem to taky zazila. Muj otec se znovu ozenil, mne bylo 16. Pani mela na poradek velmi nadstandardni pozadavky, rozhodne uplne jine, nez jsem znala do te doby. Svou novou situaci nezvladala (hystericke vystupy) a spory mezi nami zehlil tatinek. Velice jsem ji opovrhovala za to, ze neni schopna se mi postavit jako sobestacny clovek a dela, ze ty nove pozadavky jsou z otcovy hlavy... Sorry, ale mezi partnery malokdy funguje naprosta shoda a je podle me nesmysl na nej takove pozadavky klast, jestlize s nimi jasne (uz 18 let) nesouhlasi. Podle me musi sama a za sebe, protoze je ve hre i partnersky vztah a vzajemna ucta a sebeucta... Jana
Re: Re: Pro Bibinu
archiv
Reauguju na prispevek "pro Bibinu". Vubec si nemyslim ze tohle je reseni. Mozna to funguje u pritele protoze vas ma rad,ale ne u nevlastniho rodice. Ja sama(25)sem tohle zazila. Mamka se znovu vdala. A ja taky na ten poradek zrovna dvakrat nebyla(byla sem taky pubertacka:). A on chtel aby si kazdy po kazdym jidle umyl po sobe nadobi. ja v dobe dospivani to brala jako buzeraci a zacla sem ho cim dal vic nenavidet. Kdyz sem si neco neumyla mela sem to na posteli, kdyz sem nevymenila prazdnou roli od toaletaku za novy. tak ta prazdna mi skoncila taky v posteli. Takze bych bibine radila aby se takhle nechovala, protoze to bude cim dal horsi.Cim vetsi natlak na dceru tim vic ona uklizet nebude. To samy bylo i u me. Spis bych si promluvila s manzelem aby on byl ten ktery bude svy dceri rikat ze ma jit neco uklidit a byt neustupny!!! Vy byste se v tom angazovat nemela. doufam ze vam tohole nejak pomuze.
Re: Pro Bibinu
archiv
Dobry den, muj pripad neni totozny, ale snad vas inspiruje... Opakovane jsem zila (ziji) s pritelem-bordelarem. Vzdy jsem musela ustoupit ze svych predstav o poradku, ale take jsem dosahla kladnych zmen na jeho strane: Necham ho fungovat po jeho (ale vyhradim uzemi, ktere je moje a na kterem to delat nebude), a on sam nakonec zacne narazet na nedostatky, ktere z jeho fungovani vyplyvaji. Bydlime v garsonce a v ni ma muj pritel sve dve "hromady", do kterych mu nezasahuji. Ovsem jakmile zacne nekde vytvaret "hromadu" treti, pridam ji okamzite k jedne z predchozich :o) Muj pritel se ve svem pristupu k poradku velmi zlepsil pote, co pochopil, ze nefunguji jako jeho maminka, diky ktere vzdy nasel na spravnem miste hledanou vec, at ji odlozil kamkoliv. Stacilo parkrat si uzit plody sveho bordelarstvi, hrabat se v "hromadach", kdyz nemohl neco najit, a dava si vetsi pozor. Taky ma svou oblibenou misku, kterou hledava po byte a mozna se ji, pouzitou, jednou nauci davat do drezu... Beru to jako hru, s pravidly. Vasi nevlastni dceru neznam, ale uz ted me napada, ze bych ji zacala nosit pretekajici odpadky do jejiho pokoje - s vysvetlenim, ze ja uz mam plno a ji to prece nebude vadit :o) A dotahnout tu hru i pred jejim otcem, delat trochu blbou - vzdyt prece jen pristupujete na jeji podminky :o) Zkuste vymyslet, co ji bude vadit, a jak ji v tom trochu pokoupat... Je dospela, je tedy na case, aby k vyhodam zivota s vami dokazala nest i nevyhody... V kazdem pripade drzim palec, Jana
Pro Bibinu
archiv
Bohužel valná většina žen a o něco méně mužů má utkvělou představu že pokud je vdaná či ženatý a mají společně děti mají proto ve svých rukách doživotní právo na partnera který je uveden v oddacím listě.Jak často slýchám větu on by nikdy neopustil své děti.Zní to téměř stejně jako výhrůžka pokud opustíš mě opustíš i své děti.Jenže děti mají s vývojem vztahu rodičů pramálo společného.Pokud někdo odchází ze vztahu tak ve valné většině případů neopouští děti které se z tohoto vztahu narodily.Milenka která je označována za viníka rozpadu jinak harmonicky fungujícího manželství je většinou jen důsledek nějakého problému který se v manželství neřešil byť právě na základě výše uvedeného názoru "nikdy by své děti neopustil".Ztrátu let lze absolvovat i neperpektivním manželstvím ovšem s mnohem horšími následky.Takže důležitým bodem všech vztahů je jeho vzájemné naplnění, souhra a potenciál mít co nabídnut a naopak co přijímat.Nebo-li ne každý nezadaný, solidní pán splňuje očekávané nároky na otce a partnera.Ne každá "lovkyně" se stává "ulovenou, skolenou a nepoužitelnou".Ne každý manžel opuští rozvodem své děti.Ne každá manželka zůstane partnerkou až do konce života. Jistoty ve vztahu založené na základě závazků vzniklých v manželství a city k dětem mnohdy nebývají tím pravým prostředkem k jeho trvání do konce života.
Anet pro Niki
archiv
Dobrý den.Jak já rozumím Lindě.Je mi přes 40 let,spokojeně vdaná přes 20let a přesto jsem se asi zamilovala do kolegy,i když se tomu bráním zuby chci:mám pozorného a hodného manžela,kvalitní sex.Nikdy jsem to nechtěla,mám co chci,tak proč toužím po jiném?Je to tím, že manžel je můj zatím jediný sexuální partner,nebo je to tím,že mám pocit že stárnu a bojím se toho?Mám si jen užívat a těšit se z pozornosti jiného muže a netrápit se tím, co bude? Ani jeden z nás nechce nic měnit, máme své partnery rádi, ale nějak nás to k sobě přitahuje,jak říkáte je to chemie. Jak z toho ven?
Jana
archiv
Drahá Jituš,mám k Vám prosbu!Přes seznamku jsem se seznámila s jedním mužem,kterému je přes 30 let a mne také.jsme od sebe přes 390km.Nejdříve jsme to brali jen jako povídání tady po chatu(asi 4 měsíce),poté jsme si vyměnili telef.čísla,začali si psát a pak i volat.Naše hovory jsou báječné,povídáme si o všem.Zjistili jsme ,že máme společné zájmy,záliby,a že chceme to stejné od žvota,že Nám bylo po citové stránce stejně ublíženo(nevěra).Naše telefonáty přesahují i 5 hodin:-) a nemůže to vždy nějak ukončit.Známe se již 5,5 měsíce a oba jsme si uvědomili,že nám chybí přes den hlasy´a že k sobě něco cítíme,což jsme oba dva dlouho k nikomu necítili(ale ještě nic neslíbili!),počkáme až se setkáme,což bude již brzy.I přesto,že jsme si nic neslíbili,jsem přišla o jednom víkendu,kdy měl neustále vypnutý mobil a v noci mmi napsal,že je s přáteli a není tam signál,že je se ženou,se kterou mají prý jen dohodu na sex a již je to dlouho co spolu spí,žádné city,žádné závazky.Té paní je přes 50 let.Má intuice a dohledání pravdy mne opět nezklamala.Když jsem se ho na to zeptala,řekl,že nechtěl,abych na to přišla,že ví,že by mne to ublížilo a že je neštastný,že jsem na to přišla.Ten týden,se mi ani nechtěl hlásit,že se prý stydí a bojí,že kdyby mezi námi něco bylo,při setkání,tak bych mu nemusela už věřit,že mi je věrný.Vše jsme si telefonicky vyříkali,ale je to stále ve mne,i když dělám,že jsem v pohodě(,,když jsme si nic neslíbili").Trápí mne to a bojím se,že když by něco bylo,tak se budu trápit,zda s ní nic nemá dál!On ale říká,že je to jen potřeba pro něj i pro ní,a že touží mít typ ženy jako jsem já(rodina a děti).Vím o koho jde,bývá také na chatu a když tam není,mám i přesto strach,že je s ní,i když píše že je v práci.Asi začínám žárlit!podotýkám,že je to muž,kterého jsem vždy chtěla mít.Myslíte,že,má vztah na dálku budoucnost a že opravdu nemám mít strach a pokusit se mu věřit,když by něco mezi námi při setkání vzniklo?Říká se,že zkusit se má vše,mám to zkusit?Děkuji za odpově [tato otázka byla zkrácena]
Leonka