No kdyby se rozchody děly aspoň tak, že ten co opouští, by se choval rovně. Ale to je většinou "nakydání" na hlavu toho opuštěného. Mám pocit, že si pak opuštěný velice často vezme do hlavy, že kvůli tomu ho partner opustil, trpí mindráky, že je takový a makový nebo že měl dělat to či ono.

Já jsem byla s mužem 20 let. Před 15 lety jsem nám dala druhou šanci (rozvedli jsem se, protože šel za jinou) po 15 letech jsem slyšela: my se nemáme rádi, my žijeme jako šedesátiletý, završené tím, že jsem tlustá a nic s tím nechci dělat, podpořené větou tak to holt asi se mnou neumíš. Všechno to hodil na MY nebo na mě. Přitom se mu v tu chvíli narodilo s jinou partnerkou dítě, o kterém jsme nikdo nevěděl. Zakázala jsem si přemýšlet o tom proč, protože odpověď, která by mě uspokojila prostě neexistuje. Možná i proto jsem nyní srovnaná se situací a rozchod ve mě nezanechal pocit, že bych nebyla dobrou ženou, že bych nemohla přitahovat jiné muže, že jsem stará atd.

Jako bych se v tom článku poznávala - jsem modelový případ, manžel mě opustil, neboť už se mnou nechtěl být - nebyla jsem mu dost dobrou ženou a nepřitahovala jsem ho. Je mi 40, připadám si stará, nesvůdná a nemožná a potkat nějakého zajímavého muže je pro čtyřicetiletou ženskou s dvěma dětmi šance rovná prakticky nule. Pomalu se smiřuji s tím, že druhou polovinu svého života strávím sama.

Nenechte se tim zdeptat! Dejte si na chvili od chlapu oddech, delejte co vas bavi, co vam dela radost, ale neprestavejte verit, ze jednou potkate fajn chlapa. Pak to prijde nebo tomu pujdete naproti, az se budete citit lepe. Jinak by se z vas mohla stat zapskla zenska a to prece nechcete, ne? Nebojte, rozvedenych, osamelych chlapu je taky dost.

Kazdy by opravdu mel jednat podle svych pocitu... napr. kdyz poslednich nekolik let manzelstvi byl sex minimalni nebo zadny, tak je prirozene, kdyz se pak clovek nebrani milostnym dobrodruzstvim. Moralni kocovina pak neni veskera zadna.

„...jakmile mě někdo pozval na rande, téměř okamžitě jsem s ním skončila v posteli, protože jsem měla pocit, že si ho tak lépe udržím. Samozřejmě mě naopak tím spíš opustili a po celém tom období mi zbyla jen morální kocovina.“

Tohle fakt nějaké dospělé ženy ve skutečnosti dělají? Mají sex s někým novým a zatím neznámým proto, aby si ho „lépe udržely“?! Já tedy zásadně všechny druhy „mimoslovní komunikace“ provozuju, když se mi chce a dotyčný mi připadá okouzlující. A pokud by mě chlapík nechtěl znovu vidět z toho důvodu, že sex proběhl příliš brzo, tak je to blb a o nic jsem nepřišla.

A protože nevěřím, že mne hlídá Bůh, který nemá nezávazný sex rád, nevidím důvod k „morální kocovině“...

Vlastně vůbec nechápu, proč lidé seznamování dělí na „vážné“ a „nezávazné“. Já mám tu zkušenost, že vztahy se plánovat nedají a nikdo neví, jak se budou věci vyvíjet. Každá vážná čili dlouhodobá známost začíná přece jako známost nevážná, povrchní a krátkodobá. Vždycky když čtu, že někdo zásadně hledá pouze vážnou známost, cítím z těch slov závan smrtelné nudy, která s tím dotyčným se vší pravděpodobností bude...

Potřeboval bych dovysvětlit, co má ctnost společného s vírou v Boha? O ctnost když jednou přijdete, už jí nikdy nezískáte... A to je zřejmě to co ta dáma měla na mysli tou morální kocovinou.

Paní psycholožko, každý člověk má jiné potřeby a jiné postupy, nechal bych vaše "pravidla" raději na lidech.

Řekl bych, že je ten článek spíše pro lidi co jsou v určité situaci a hledají odpovědi a rady. Ne pro člověka, který ví vše nejlépe.

Ty rady v článku (nic neuspěchat) platí obecně. Jistý problém, zde nezmíněný je nabídka volných mužů i žen středního věku. Prostě úspěšní podnikatelé, tenisté a fotbalisté jsou obsazeni a ti rozvedení mají nějakou chybku proč neobstáli a jen vyjimečně se najdou ti krásní, inteligentní, pracovití....

Přesně tak, vybíráte z již několikrát přebraného...

tahle rada psycholožky mě fakt zaujala: "... Pitvání se v pocitech viny a sebelítosti vás budou pouze brzdit,“ radí psycholožka."

jasně, škoda brečet nad rozlitým mlékem, ale pokud si to přečte právě osoba s daným komplexem méněcennosti, tak ji to jen utvrdí v tom, že je to chyba "všech okolo.. že ONA za nic nemůže.. všichni se protí ni spikli".. a že pak snad mohla nastat nějaká fáze sebereflexe je jen čiré přání.. ne ne.. "já za nic nemůžu, to on (ona).. "

Saprlot! Rozvod jsem (asi naštěstí) nezažila, ale rozpad dlouhodobého vztahu ano. A mohu-li něco doporučit (na základě poučení z vlastních chyb), tak to nejhorší, co můžete udělat (a je asi jedno, zda jste žena či muž), je podlehnout pocitu, že prostě "musíte někoho sehnat, jinak jste nemožní".

Byla jsem velmi mladá, když se mi toto přihodilo. A teprve když jsem se zklidnila, přestala si připadat méněcenná kvůli tomu, že nemám "vážnou známost", přestala "pátrat" a bylo mi už "všechno jedno", a začala toužit jen po tom, aby mě "obyčejně" měl někdo rád, objevil se muž, který mi změnil život k lepšímu (můj manžel).