V jednom má autorka pravdu - když posloucháte nějakou matku, jak hovoří s dítětem, často je to jen samé Ne..., Ne..., Ne... (neutíkej, nedělej, nechoď) tj. opravdu na ty děti matky navalují samé negativní příkazy => Věřte - dětem je opravdu lepší říkat, co dělat MAJÍ příp. co by udělat MOHLI... ... Jenže přemýšlet pozitivně je pracné. To stojí moc úsilí... ... ... 

Jednodušší je přece na dítě furt štěkat. No ne?

"Herodes, to býl král!"

Proč tři kroky, když stačí jeden účinný, přiměřená "facka".

co to tu Onu ovladlo...Byvala to slusna priloha, ted jsou to zvásty jako z maminky a dalsich plátků...

Anna Kulichová moc vědecký výklad o lidském povlu. Asi se cítíte nadřazená.

Vědecký? :-o Nad lidmi, které v těch čtyřech obycejných větách vidí vědu, asi jo.

- Dylane, rozvázala se mi tkanička.

- Brandone, chceš si o tom promluvit?

Řekla bych, že drtivá většina matek se věnuje svým dětem a pozná, kdy dítě fňuká, že je unavené, kdy jde o hlad apod. S dítětem samozřejmě každý musí komunikovat s ohledem na věk. Také je asi jiná komunikace s povahou "kam postavíš, tam najdeš" nebo s "ďáblíkem". S věkem přicházejí u některých i období (my tomu říkali první puberta, druhá puberta, třetí, čtvrtá.....) a nálady, kdy se dítě občas tak rozdovádí, že jde o zdraví - a tehdy trpí "selektivní hluchotou", kdy slyší slova jako: pití a sušenka, ale už ne: až tam neběhej a o "musíme domů" ani nemluvím...

(Pokud dítě chytne náladu, kdy něco chce, co mu nechcete, nebo nemůžete dát a vztekle začne házet věcmi, že trefí mladšího sourozence - ve Francii by asi hledali jinou zábavu, či domlouvali, u nás proběhlo jedno varování a po zásahu sourozence na zadek. Kupodivu už se neopakovalo.)

Jako u všeho, tak i u výchovy se musí myslet, např. co je nehoda a co je z neposlušnosti/naschvál atp.. A za mne, kdo neumí dítěti pořádně! projevovat lásku a povídat si s ním, nemá právo ho trestat. Protože ho nevychovává.

Myslím, že malé děti bije hlavně lidský póvl. Takoví ti, co to nikam nedotáhli a nedotáhnou a jsou obecně líní myslet. Jejich loserovští rodiče chtěli mít klid a pocit převahy, tak je řezali jak žito, a oni tyhle vzorce opakují.  Rozumný člověk se samozřejmě může tu a tam nechat vytočit, ale bití druhého jako regulérní "výchovný prostředek" určitě neuznává.

On je obrovský rozdíl mezi symbolickým výchovným plácnutím a fackou, po které dítě skončí s otřesem mozku. Záleží to na mnoha věcech. Taky nemám rád když někdo dítě zbije, ale proti lehkému přiměřenému plácnutí nic nemám.

Náš malý, je oproti jiným dětem co znám, naštěstí docela kliďas ale taky se umí rozčílit, když na to přijde . No většinou ho nechám ať se vzteká a za pár minut je klid. Nikdy mu to vztekání nevydrží moc dlouho... To má asi po mně. Mne jen tak něco nerozhází ale když už, tak je to jak letní bouřka. Pár minut hromobití a za chvilku zas svítí slunce...

To jsou ale kecy Tenhle problém zažívám s malou každé ráno když jí vezu na kočárku k babičce. Dělá neuvěřitelný cirkus. Pak je ale u babičky spokojená. Tak nevím co jí žere.