Její zkušenost už je stará víc jak deset let. Vdaná matka syna a dcery si vším prošla už v roce 1999. Jak říká, v té době teprve začínala jakási osvěta, ženy o prevenci ještě moc nevěděly a vůbec se o rakovině prsu mluvilo jen šeptem.
I ošetřující lékař Evu uklidnil, že to, co si sama našla, je jen cysta. Hodila všechno za hlavu a další kontrolu z různých důvodů téměř tři čtvrtě roku oddalovala.
Přemýšlela jsem, jak se zabiju
Těsně před svými narozeninami se ale Eva při další kontrole nedozvěděla dobrou zprávu.
    |
"Nevěřila jsem tomu, že mě moje tělo zradilo. Šla jsem tři kilometry pěšky domů v nepříjemném mokrém sněhu a přemýšlela, jak se zabiju. Měla jsem pocit, že nebudu umět vzít osud do svých rukou a bojovat. Všechno probíhalo jako v mlze. Jenom si pamatuji, že mi nejvíc vadilo, že mi vezmou moje i tak malé prso celé a myslela jsem si, že to tak zůstane. Ta představa mě vyburcovala, abych to nějak začala řešit a shánět informace. Moje doktorka mi sice řekla, že u nás se rekonstrukce zatím nedělají, ale dala mi jakousi budoucí naději v plastické chirurgii. Dnes si myslím, že ani ona o tom tenkrát moc nevěděla."
V té době si Eva začala vykládat karty, studovala knihy o numerologii a sestavovala horoskopy. Po třech letech si ale řekla, že s tím musí přestat a vrátit se do skutečného života. A tak začala synovi pomáhat s podnikáním a snažila se nějak realizovat.
Prožily jste podobný příběh jako paní Eva? Napište svůj příběh a můžete tak pomoci dalším ženám v boji s touto zákeřnou chorobou. Nadace Femina chystá vydání knihy, kde budou osudy žen, které již podstoupily rekonstrukci prsu. Ke každému příběhu nafotí snímky známý italský fotograf Rossano B. Maniscalchi. Některé si již můžete prohlédnout ve fotogalerii. Příběhy pište na mail katerina@nadacefemina.cz Třeba právě o vás bude další kapitola v připravované knize. |
Najednou zjišťovala, že jsou kolem ní hodní lidé a našla si práci jako vedoucí marketingového oddělení v hotelu. Konečně uvěřila tomu, co si někde přečetla: žij každý den, jako by byl poslední a uč se, jako bys měl žít navěky.
Desetileté provizorium
Kdyby dnes měla dávat rady, řekla by: Prosím tě, neměj strach, uvidíš, že všechno přejde a hlavně co nejdříve začni řešit operaci, abys mohla mít svoje tělo a prsa zase ráda. Mně to trvalo hrozně dlouho a začala jsem si na to pomalu zvykat. Dnes už s jistotou vím, že jsem si mohla ušetřit hodně trápení a nepříjemných pocitů. Nechtěla jsem nosit protézu, nesnesla jsem pomyšlení, že mám jen vycpanou podprsenku. Myslela jsem si, že to je jen provizorium a že to chci řešit.
Ale provizorium trvalo deset let. Deset let Eva nenosila výstřihy, hlídala se v plavkách na pláži. Deset let se na sebe nepodívala do zrcadla, deset let manžel klepal na dveře koupelny.
Měla pocit, že když se na sebe nedokáže podívat ona, nemůže to ukázat ani manželovi. Nejdříve jí ošetřující lékařka říkala, ať ještě počká rok, potom další rok a čas ubíhal. Když se objevila jiskřička odhodlání na protézu, našel se někdo, kdo jí to vymluvil.
Eva tenkrát neměla ani tušení, jak to probíhá, že je potřeba se objednat, neuměla hledat informace na internetu, dokonce jí dělalo potíže vyslovit slovo rakovina. Až po sedmi letech, a to ještě náhodou, se od jedné pacientky dozvěděla o tom, že jí rekonstrukci udělali v Brně.
Z "nového" prsa jsem nadšená
Snažila se tedy konzultovat operaci s několika odborníky, ale nikdo Evu nepřesvědčil, spíš ji od rekonstrukce prsu odrazovali nebo to vysvětlovali příliš složitě.
"Už jsem si začínala říkat, že jsem stará, že se s tím smířím, ale teď jsem nadšená, lituji jen té doby, kterou jsem čekala a váhala. Kdybych tenkrát měla vedle sebe kamarádku nebo někoho, kdo by mi řekl, abych do toho šla, že ona už to má za sebou a cítí se báječně, nedala bych se odradit."
Zkontrolujte si své prsy Návod krok za krokem |
Sítem odborníků, které Eva navštívila, prošel vítězně až primář Karel Urban z pražské Bulovky. To už si ho dokázala najít na internetu a napsala mu e-mail, že jí bude šedesát a je po operaci už od roku 2000.
Mile ji překvapilo, že odpověď přišla okamžitě, že se mohla kdykoliv dostavit na konzultaci. Jako by se vznášela, když odcházela uklidněná a s ujištěním, že to rozhodně stojí za to, že do toho půjde.
Dnes se Evě vrátilo sebevědomí, po deseti letech si poprvé u moře beze strachu užívala, hrdě se ukázala i manželovi. Znovu začala chodit plavat do bazénu, do posilovny a vůbec jí nevadí, že by mohl někdo vidět jizvu.
"Člověk se nemá vzdávat svých snů a cílů," říká Eva. "A já jsem si uvědomila, že to byl také jeden z mých snů: vypadat hezky a líbit se."
