Ovšem nikoliv těmi obecnými typu "máš hezké oči", to jest takovými, které dokáže říci kdokoliv kterékoliv bez vyvinutí sebemenšího myšlenkového úsilí.
Naopak - jeho lichotky byly velmi konkrétní, založené na úžasné vnímavosti. Co jen ženě dalo před schůzkou práce, aby si barevně i stylem sladila náušnice, náramek, boty, kabelku, pásek sukně a odstín nového vlasového přelivu...
Aby si prostě vyladila celé své oblečení i náladu do harmonie, kterou od tohoto večera tolik očekávala! A ON si všiml! Zaregistroval, ocenil, pochválil, jeho pozornosti a obdivnému komentáři neunikla ani sebemenší maličkost.
Večeře už končí
Ženu ke konci společné večeře dále potěšil fakt, že její kavalír se nesnížil k trapnému kontrolování číšníkova účtu. Že mile, jemně a taktně odmítl její podílení se na útratě. Že účet zaokrouhlil spropitným tak akorát - tedy na celé stokoruny nahoru.
Žádné trapné škudlení s dýškem čtyři koruny padesát, žádné marnotratné rozhazování tisíců. Prostě muž akorát, chlap, jak má být, partner k pohledání, který samozřejmě vydělá dost, který však nerozhazuje zbytečně tisíce.
Ve stejně povznášející náladě proběhl i doprovod dámy z restaurace domů. Elegantní zvládnutí všeho, co souvisí s odvozem taxíkem. Pevné mužovo rámě při doprovodu posledních pár ulic vlahou letní nocí. A to už se nezadržitelně přibližuje vchod domu, kde ta žena, zatím sama, bydlí.
Stovky příjemných, dráždivých jehliček se zabodávají v mysli ženy do jejího předsevzetí, které ještě dnešního dopoledne bylo skálopevné. Do předsevzetí, že přece nelze neznámého muže hned napoprvé pozvat k sobě nahoru do bytu, "protože všichni přece dobře víme, jak by to asi dopadlo, co by si o mně asi pomyslel a jak bych se potom asi cítila".
Říci "tak ahoj", nebo "pojď dál"?
Nicméně polibek, kratší a pak ještě jeden delší, na rozloučenou u domovních dveří s tou dámou psychicky přímo zacloumal. Skála odpoledního předsevzetí se drolila, jako by byla z písku. A když viděla tomu báječnému chlapovi na očích, že odmítnutí němé prosby jít nahoru by jej citelně ranilo, tak prostě neodolala.
"Tak dobře - ale jen na kafe - opravdu nic víc!" Když pak po deseti minutách šaty padaly z těl, až málem knoflíčky odletovaly, bylo už na jakékoliv střízlivé myšlenky pozdě. Ráno se oba probudili těsně vedle sebe.
"Kdy mi zavoláš," zeptala se zamilovaná žena s pocitem, že už dnešního dne to musí být nejméně stokrát. "No, no, někdy ti zavolám. Nevolej mi sama, nechej to na mně," zmrazil atmosféru muž. Natáhl kalhoty a vytratil se jako pára nad hrncem. Zbyla jen hořká pachuť.
