V sobotu 23. května se v podbrdské vesničce Láz konal třetí ročník závodů Brdská 25. Trasa ukazovala, že se poběží přímo vojenským prostorem, přes druhý nejvyšší vrchol Brd Praha s výškou 844 m. Běžně se tam nesmí, o to byla tato výzva lákavější. I když letos zatím pro mě nesplnitelná. Zkoumala jsem program závodů dále.
K hlavnímu závodu se pro menší tvrďáky, či pro rodinné příslušníky závodníků družily další závody jako trasa 12 km, Cruiser Race pro maminky s kočárky a Nordic walking, oba také na 12 km.
Nakonec jsme dali dohromady rodinný tým, já šla na běh na 12 km, přece jen 25 km si ještě netroufám, běhám od ledna, muž si vybral běh s kočárkem. Tedy, chlapi neběhají s kočárkem, oni běhají Cruiser race!
Po příchodu ke startu panovala pohoda, nikdo nevypadal nervózní, spíše byli všichni natěšení, jen jen vyrazit. Kolem projížděl traktůrek s moderátorem, který opravdu dokázal vykouzlit úsměv na tváři správně dávkovanou drzostí.
Po odstartování běhu na 25 km jsme se začali na start rovnat my. Napětí opět zničil moderátor, protože nás nazval chudáčky, co se bojí na pořádnou trať. Když jsem se se spoluběžkyní rozhlížela, kde je, že ho za takovou pohanu vyválíme v trávě, zazněl startovací výstřel a běželo se.
Většina závodníků nasadila vražedné tempo, začátek závodu byl naprosto příkladný, trať vedla první půlkilometr z kopce, svaly se rozehřály, nohy rozhýbaly a tempo nasadilo. Sklon trasy se ale vzápětí obrátil a začalo přituhovat. Přes vesnici se běželo ještě dobře, ale nad ní… nad ní se tyčil kopec jako blázen. Za mnou zaznělo sprosté nadávání, podle hlasu můj muž s kočárem. Raději jsem přidala do kroku, do akce jsem ho navrtala já, co kdyby se kvůli tomu chtěl uchýlit k domácímu násilí, že?
A začal výstup. Většina běžců mi zmizela z dohledu, až na pár, kteří bojovali podobně jako já. Levá, pravá, levá, pravá, oči jen před sebe, jako na schodech, hlavně nekoukat dopředu, levá, pravá…
Po kopečku přišla lehká nakloněná rovina a konečně jsem se mohla rozhlédnout. Nádhera. Kolem krásný les, mechem porostlé kameny, vlevo se zvedal zelený zarostlý svah... a ten nádherný vzduch. V zatáčce mi zmizela záda běžkyně přede mnou a dáma s kočárkem za mnou mi takříkajíc šlapala na paty. Muž zmizel někde vzadu.
Potom se les prosvětlal a objevil se světle zelený svah nádrže. Vysoko nad námi se tyčil skoro do nekonečna, ani milosrdná zatáčka nezakryla stoupání. Když nahoře konečně zmizela mlha odkysličení z očí, ukázal se nádherný výhled na nádrž a kopce za ní. A pro změnu zase do kopce kolem nádrže.
Doma jsem se (až po závodu) podívala na převýšení a během druhého kilometru závodu jsme nastoupali solidních 100 metrů. Cítila jsem každý ten metr. Překvapilo mě, že jsem v kopci dohnala běžkyni přede mnou, už mi k ní zbývalo jen nějakých sto metrů a stále jsem ji dotahovala.
A stále do kopce. Na krátké rovince byla občerstvovačka, byla jsem schopná jen třikrát zopakovat děkuji a vypít pár doušků vody. To byl šestý kilometr. Chvilku z kopce a potom přišlo další stoupání. Běžkyně byla kousek přede mnou, díky snaze ji dohnat mi trať pěkně ubíhala i do kopce. A pak jsem ji najednou předběhla. Hurá, předběhla jsem někoho!
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Konečně se začal blížit konec závodu a trať se zlomila dolů. Běželo se krásně. Nádherný les, potom armádou vystěhovaná vesnice Skelná Huť, kde si člověk připadá jako na Šumavě. Však se tomu také říká Malá Šumava. Dokonce jsem se zvládla kochat pohledem na košaté prastaré jabloně a kamenné základy domů. A potom pořád jen z kopce.
Běžela jsem, hlava říkala, běžíš moc rychle, nohy křičely, jde to super, makáme! A tak jsem makala, doběhla dalšího běžce, mladého kluka. Sice mě potom předběhl v cílovém stoupání, ale i tak to potěšilo. Před cílem mě předběhla běžkyně s kočárkem a první závodník 25 km trasy. Začínám si zvykat, přesně tento průběh měl i můj minulý závod.
Kamarádka v cíli se smála: „Dobrý, ale dal tě o kolo!“ a já se musela smát taky. Doběhl v pořádku i muž, sice píchnul kolečko, ale dojel alespoň po dvou, ani domácí násilí se nekonalo, dokonce si pochvaloval, jak se krásně běželo a že příští rok běžíme znovu.
Závod byl úžasný, skvěle připravený, pohodový a moc se těším na další ročník. Ale tentokrát opravdu na 25 km, na Prahu, Vávro, na Prahu!
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
