„Existuje mnoho důvodů, ale skoro všichni tito vrazi zabíjejí, protože se jejich obraz o sobě ocitl v nebezpečí,“ vysvětlil pro web zeit.de psychiatr Andreas Marneros, který posuzoval už stovky pachatelů násilných činů, i těch, co zabili své partnery.
„Čím je pro mně a můj obraz někdo důležitější, tím jsem labilnější, když ho ztrácím....pak přijde hádka nebo provokace. Zraňující moment. V tu chvíli, kdy nad sebou ztrácíme kontrolu, jsme schopni zabít člověka, kterého milujeme,“ říká a uvádí konkrétní případ ředitele stavební firmy a jeho diktátorské manželky. Jednoho dne, kdy mu zase nadávala, popadl kladivo a umlátil ji. Mrtvolu odnesl do koupelny, položil ji do vany, zapálil svíčky a 40 dní s ní zůstal sám v bytě.
Vrazi svých partnerů podle něj i po letech často tvrdí, že svůj protějšek milují. Vražda je nerozdělí, naopak, osudově stmelí.
Jak a proč vraždí muži?
„K vraždě většinou dochází, protože žena hrozí, že muže opustí“, pokusil se o výklad motivů vraždy partnera či partnerky izraelský psycholog Aaron Ben-Ze’ev v rozhovoru pro švýcarský Tagesanzeiger. Muž je dle něj schopen z lásky zabít, na rozdíl od ženy.
Fridex a nůžky jsou výjimky. Matky vraždí polštářem, říká psycholožka. Policejní psycholožka Ludmila Čírtková |
Spouštěčem bývá fakt, že partnerka muže hodlá opustit.„Vraždy jsou i dobře naplánovány, nedějí se v afektu. Spíše jde o akty nejhlubšího zoufalství, muž je schopen zničit jinou osobu, i když ničí sám sebe.“ Počínají si tak totiž muži, kteří jsou na svých partnerkách totálně závislí.
„Vrah už nerespektuje autonomii ženy a dospěje k pokřivenému přesvědčení, že milovaná sice může být šťastná, ale jen s ním,“ myslí si Aaron Ben-Ze’ev, podle něhož může za tento majetnický přístup romantická ideologie čerpající z reklamy a kýčovitého umění, která ignoruje zklamání, kompromis i to, že na lásce je nutno pracovat.
Tvrdí, že lidé pod vlivem této ideologie věří na splynutí dvou bytostí v jednu, milovanou bytost absolutizují. Pokud však tato bytost projeví snahu jít svou vlastní cestou a chce dotyčnou osobu opustit, znamená to pro ně konec světa - a jsou schopni vraždit.
Jak vraždí ženy?
Vražda se pro mnoho žen rovná aktu osvobození od dlouhodobých útrap, pokusem o ukončení nesnesitelných muk“, tvrdí v článku v časopise Spiegel Rudolf Egg, ředitel Kriminologické centrály ve Wiesbadenu. Žena podle něj čin dlouho předem promýšlí.
„Na základě menší tělesné síly jsou ženy, pokud vraždí, většinou odkázány na vhodnou příležitost. Například když oběť spí, je opilá nebo otupělá.“
Spiegel cituje i historičku a autorku Katharin Kompischovou, která ve své knize „Děsně feminní. Pověstné vražedkyně 20.století“ popisuje šest typů. Jedním z nich je i Vražedkyně manželů. Společným jmenovatelem je fakt, že „mají blízko k oběti“.
Pokud vraždí, pak ty osoby, které mají pro jejich život velký význam: vlastní potomky, životní partnery, tvrdí kriminální psycholog. Zřídkakdy bývají jejich obětí cizí osoby. Vzácně ženy vraždí i ze sexuálních či loupežných pohnutek a často samy v minulosti zažily násilí.
„Když v říjnu 2005 jako smyslů zbavený zmlátil svou družku, nebylo to poprvé. Tuto noc Ursule zlomil nos. Poté klidně opustil dům,“ uvádí článek případ jistého Horsta K. Tehdy pětačtyřicetiletá partnerka se však neobrátila na policii ani neutekla, ale ukula plán: vytáhla nože různých velikostí, ostří jednoho z nich vyzkoušela na novinovém papíře, počkala si na svého mučitele a když vrátil, zasadila mu čtyři rány do břicha.
Pro ženskou vražedkyni je také typické, že sáhne po jedu, nově po lécích, píše profesor psychiatrie Michael Soyka ve své knize „Když ženy zabíjejí“.
„Vražda v manželství se vine všemi sociálními skupinami“, říká Synke Kernová, mluvčí německého Zemského kriminologického úřadu, a jako nejčastější motivy uvádí žárlivost, chamtivost, uraženou ješitnost a pomstu. Problémy se prý vrší dlouhá léta a potom takto vyústí. Vražda přitom tvoří jen onen známý vrchol ledovce. Podle Kernové se oběti těchto trestných činů v partnerství trápí dlouhá léta, dle statistiky snášejí násilí od mužů 7 let, než míra přeteče a ony vybuchnou.
Vždycky jen odveta? Nikoli
Ne všichni odborníci na problematiku vražd však považují tento akt spáchaný ženou za pouhou odvetu. Někteří psychologové tvrdí, že žena v tomto ohledu umí být stejně agresivní jako její mužský protějšek.
O tom, co dovede žárlivost podpořená alkoholem se mohl přesvědčit Aleš (38), který se k partnerce nechoval čestně a následovala scéna, která málem skončila tragicky.
Autorka Libuše KonopováLibuše Konopová vede na OnaDnes.cz poradnu především pro nezadané, kteří se chtějí seznámit.  Libuše Konopová, vztahová koučka |
Devětadvacetiletou blondýnku poznal před rokem v jednom baru, kde občas s kapelou hrál. Vznikla známost a brzy se rozhořela ve vášnivou lásku. Ovšem jen u Evy se k tomu přidaly city. Aleš flirtoval s jinými, zamilovaná Eva si však nechtěla připustit, že by ji mohl podvést. Tehdy v penzionu šli na večeři a pak objednali láhev vína. Když ji vypili, chtěla Eva jít na pokoj a věnovat se tomu, co jim šlo ze všeho nejlépe, ale po návratu z toalety přítele zastihla v živém rozhovoru s ženou od vedlejšího stolu. Odkráčela k recepci, zakoupila láhev šampaňského, na pokoji si ji otevřela a dala se do pití. Ačkoli se Aleš dole dlouho nezdržel, měla Eva dobrou půlku láhve v sobě, když stanul ve dveřích. Následovaly křik, výčitky, slzy, hysterický záchvat. Vrhla se na něj, nejdřív bušila pěstmi, pak vzala láhev, mrštila jí o zem, shýbla se pro největší střep a bodla ho do krku. Kdyby nestačil instinktivně o kousek uhnout, mohlo to skončit tragicky.
Že se ženy, které zabijí svého partnera, vždycky jen brání, považuje za klišé i psycholožka Rita Steffes-enn - německá kriminoložka zabývající se stalkingem, násilnými a sexuálními delikty. Tvrdí, že násilí není žádný výhradně mužský fenomén a obě pohlaví v sobě nosí stejnou míru agresivity. Podle ní ženy nevyvíjejí násilí pouze tehdy, když se brání, ale existují i takové, jež žádný podnět nepotřebují a stejně řeší konflikt násilně, protože jakékoli jiné řešení nepovažují za vhodné.
V Informačním servisu Vězeňské služby ČR najdeme i typologii ženských pachatelek, z nichž některé výše uvedenou teorii jen potvrzují. Například Australanku Katherine Knightovou, která v roce 2000 svého spícího partnera ubodala řeznickým nožem, poté ho stáhla z kůže, naporcovala a připravila jako pokrm pro děti. Nesnědly ho jen díky včasnému zásahu policie. ...I předchozího partnera prý Katherine psychicky i fyzicky mučila, prvního chtěla uškrtit.
K přesvědčení, že jsou ženy schopné stejné brutality jako muži, dospěla i Erin Patria Margaret Pizzey, britská rodinná aktivistka, autorka řady příruček o domácím násilí a zakladatelka prvního moderního domova pro ženy v Londýně v roce 1971.
Zjistila, že na sto žen, jež zde hledaly útočiště, se jich nejméně 62 chovalo stejně násilně jako jejich partneři. „Udělala jsem tu zkušenost, že některé ženy, žijící ve vztazích plných duševní hrůzy anebo fyzického násilí, samy zavdávaly příčinu problémům, které překračovaly akceptovatelnou mez.“ Zkoumání tohoto fenoménu se hodlá dále věnovat, jelikož „nad násilným chováním žen dosud leží závoj mlčení a protože proti vlastní rodině obrácený terorismus je taktika používaná v první řadě ženami“.
Michael Bock, profesor kriminologie na Univerzitě Mainz, konstatoval už v roce 2002, že „ženami spáchané násilí je médii heroizované“. Stěžoval si na nárůst nekritické estetizace ženského násilí ve filmech a reklamních spotech, kde zlé násilí reprezentují muži, zatímco to dobré policistky, vojačky nebo agentky... Poukázal třeba na rabiátní televizní komisařky a snímky, kde ženy likvidují muže jako materiál bez mozku. Podobné tendence vidí i v reklamě a jmenuje např. spot IKEA, kde ke sloganu „Objev své možnosti“ je muž vyhozen z jedoucího auta.
