Když duše nectí pohlaví
Anežka je už deset let Mirkem (jména redakce změnila). Šťastně ženatý muž, který právě oslavil pětapadesát let. Za krušnou minulostí se už ohlíží s nadhledem.
"Vzpomínám, jak jsem se cítil nesvůj, už když mě babička v dětství oblíkala do šatiček. První, komu jsem se svěřil, byla ředitelka zdravotní školy v Brně na Jaselské. S tou se dalo mluvit o všem a ona mě pak nasměrovala do ordinace sexuologa," začíná Mirek své vyprávění.
"Raději jsem se rozjel do Prahy, kde mě nikdo neznal, za profesorem Hynie. Řekl mi, že nejlíp by bylo utéct do zahraničí, kde jsou v řešení potíží transsexuálů dál. Pak mi poradil, abych zkusil vztah s klukem. Těhotenství prý možná můj vztah k vlastnímu tělu změní," vypráví.
Hlava mu prosvítá pod počínající pleší, ale na rozdíl od ostatních mužů Mirek nad řídnoucí kšticí plesá. Je to další známka jeho těžce vydobytého mužství.
Vypadá jako ze škatulky, je zřejmé, že si na zevnějšek potrpí, fotografování ovšem zamítne. V lidech ještě vězí příliš mnoho předsudků, aby si troufl zveřejnit svou identitu.
Před lety porodil dítě
Tenhle chlapík před lety skutečně porodil dítě. "Poznal jsem jednoho sympatického kluka, hrál pěkně na klavír, kápli jsme si do noty. Přišel jsem do jiného stavu. Holčička se narodila s těžkou srdeční vadou a za tři dny zemřela. S tím mladíkem jsme se hned rozešli. Celé těhotenství bylo pro mě příšerným zážitkem, nechápal jsem, jak to ženské vůbec můžou vydržet. Tělo, které mi nadělila příroda, se mi hnusilo."
Mirek začal navštěvovat sexuologické oddělení v Bohunicích a svůj stav tam řešil. Navázal také další intimní vztah, tentokrát s dívkou. A jeho život se opět zauzlil.
"Měli jsme se rádi a já začal chodit už do rodiny. Jenže jsem se zalíbil i její mamince, a když jsem ji odmítl, dopadlo to tak, že nás udala, protože její dceři bylo teprve čtrnáct, což jsem nevěděl. Vypadala na osmnáct. Vyměřili mi 18 měsíců za pohlavní zneužívání a já šel do kriminálu," popisuje.
Po návratu z vězení si Mirek našel práci v pekárnách, kam ho přijali už jako muže s neutrálním jménem Míla Jirků. Považovali ho za zženštilého kluka a dál to nikdo neřešil. To byla jeho výhra. Nakonec si tam při práci dodělal střední školu, vypracoval se na šéfa expedice.
Jeho lékařka však zatím marně žádala o povolení operativního zákroku. Skoro už hodil flintu do žita. "Strašně mi vadily prsa a snažil jsem se je skrýt. To neutrální jméno mi ale obrovsky pomohlo," říká.
Svatbu v kostele mu odmítli
Začátkem devadesátých let si pořídil malý obchůdek s pečivem. Kousek od něho měla krejčovství jedna sympatická paní.
S Evou, rozvedenou matkou dvou dospělých dětí, se brzy sblížili tak, že jí všechno o sobě pověděl. Kupodivu se nevyděsila. Byla sečtělá, věděla, oč jde. S jejím požehnáním si Mirek konečně nechal odstranit nenáviděná prsa a operativně vyjmout vaječníky.
Teprve s nefunkčními ženskými pohlavními orgány se mu otevřela cesta ke změně občanského průkazu a rodného čísla. Faloplastiku (vytvoření umělého penisu) už kvůli zdravotním rizikům odmítl.
"Tam dole jsem pořád holka. Eva jako člověk bez předsudků mě ve všem podržela. Známe se 15 let a v roce 1999 jsme se rozhodli vzít. Jako pokřtěný katolík jsem narazil u církve. Nechtěli mi změnit křestní list, který byl stále na mé ženské jméno. Psal jsem kvůli tomu i kardinálu Vlkovi, ale odepsal, že to nejde. Prý to bude konzultovat s Vatikánem, pak už se neozval, takže jsme nemohli mít svatbu v kostele. Stejně byla pěkná a moje maminka na ní plakala. Konečně se i ona smířila s tím, kdo jsem," popisuje.
S manželkou teď vede obyčejný, spokojený život. Chodí do divadla, čtou knížky, obdělávají velikou zahradu. Od rána do večera jsou spolu.
"Pokud chcete vědět, jak to máme se sexem, tak si báječně rozumíme i v této oblasti, přestože to není klasika. Jenže času na příjemné věci je málo, když máte starosti, jak zaplatit složenky," bez okolků otevře intimní téma.
Nakonec se přizná i k občasným chmurám. Jednou spadl na schodech a omdlel, v nemocnici ho lékař musel vysvléct. Hned zavolal všechny sestry a začal vykřikovat, že to není chlap. Od té doby má Mirek panický strach z nemocnice.
"Nevím, jestli mě dají mezi chlapy, nebo ženské. Jak se kouknou do dokladů, budou si myslet, že jsou falešné. On ten můj problém vlastně nikdy neskončí. Na pánském záchodě musím do kabinky. Abych se bál i umřít," líčí.
V tu chvíli vejde příjemná paní středních let, usmívá se a rozhání jeho černé myšlenky: "Život je přece o toleranci."
Mirek je jí vděčný. "Někdy je mi až hanba, že v sobě nemám ten její optimismus. Eva je úžasný člověk, který vám nikdy nezkazí den," chválí svou paní.
