Na výzvu, že se hledají běžci do týmu pro závod Od Tatier k Dunaju, jsem narazil na stránce Nike+ Run Clubu. Zkusil jsem štěstí, sepsal, kolik průměrně běhám a jaké mám zkušenosti, poslal e-mail a doufal, že mě vyberou.
Ubíhal den za dnem a nakonec jsem se dověděl, že jsem tam! Super! To bude parádní zkušenost. Jsem navíc poslední běžec naší skupiny, takže doběhnu do cíle.
Studuji své úseky a jsem plný očekávání a napětí. Na cestu se vydáváme v pátek z Prahy, cestou nabíráme další členy v Brně a tradá na Slovensko. Cestu nám krátí filmové hlášky z Účastníků zájezdu, v autech panuje dobrá nálada. Nikdo ale přesně netuší, co nás čeká.
Dobře vymyšlená taktika, které se nedržíme
Na místo určení dorážíme hladoví jak psi, ale v hotelu se už nevaří, takže rychle vyrážíme do blízké restaurace. Mám pocit, že jinak padnu hlady. Zbytek družstva nás dohnal po několika minutách, avšak jim už najíst nedají. Nezbývá než se přesunout do baru a vymýšlet strategii závodu.
Rozhodli jsme se, že svůj první úsek dá každý spíš uvolněně, druhý proběhne jako při běžném závodě a poslednímu věnuje všechny síly.
V sobotu se jede naostro, týmy startují už od brzkého rána. My jdeme na řadu až v jednu odpoledne, a tak zabíjíme čas focením všeho kolem. A pak už jdeme na to. Vyprovázíme naši první běžkyni a rozcházíme se do aut, abychom přejeli na další stanoviště. Těšil jsem se, jak si odpočinu, ale stala se chybička, zajíždíme asi 110 kilometrů mimo trasu. Na místo však dorážíme včas.
Pak mě čeká několik dalších přesunů, až přijde řada na můj první úsek. Je deset hodin večer a adrenalin mi snad stříká i z uší. Nasazuji si čelovku, přebírám štafetový kolík a jedu, ovšem s obavami, zda všude dobře odbočím a neztratím se. Čeká mě asi 10,4 kilometru. Snažím se běžet zlehka, ale když slyším, že mám rychlost 4:15 minuty na kilometr, už vím, že to bude peklo. Nohy mi kmitají vzrušením a nejdou zastavit. Ale co, říkám si: "Bolest je chvilková, vítězství věčné." Taktika šla stranou, všichni jedeme už první úsek na max.
Trať je parádně značená, na každé křižovatce je dobrovolník, nebo slovenská policie, aby poradili, kudy běžet. Klobouk dolů před organizátory. Jsem si jistější, nezabloudím. Mám za sebou asi osm kilometrů, běžím si lesem, ve sluchátkách muziku. Nikde nikdo, všude je tma. Najednou se vedle mě objevuje děsivé světlo, útočí na mě snad hejno světlušek? Když zjistím, že je to čelovka běžce, co mě doběhl, ulevilo se mi. Patří mu velké díky, protože jsem se za něj pověsil a zrychlil jsem, co to šlo. Nakonec jsem ho před předáním štafety dokonce předběhl.
Běžec, co došel
Po přejezdu na další stanoviště vybaluji spacák a ulehám, chci se pořádně vyspat. Mám na to celé čtyři hodiny. Jenže to by na vesnici nesměli být psi. Nakonec mi tedy musejí stačit dvě hodiny spánku. Poté další přesun a v 5:45 už stojím opět na startu, přebírám štafetu a jdu si dát svůj příděl. Je teprve ráno, ale už teď je více než jasné, že bude sakra vedro. Mám na trati celkem lehké stoupání, ale nic moc záživného. Běžím si na pohodu, kilometr dávám asi na pět minut.
Obíhám jedno pole a točím to lehce do lesa, ale za chvíli už běžím vinicemi. Uvažuji, že bych si jeden trs utrhl, ale asi by mě to dost rozhodilo z rytmu. Navíc zjišťuju, že jsem měl správné tušení, za mnou dobíhá další běžec. Asi na čtvrtém kilometru mě zvolna předbíhá, ale říkám si nech to být, jeď si to svoje, on se unaví. Když chlapík tak dvacet metrů přede mnou přechází z běhu do chůze, v duchu se směji. Přehnal to.
Když probíhám kolem něj, přidá se, ale má dost problémů sám se sebou, natož aby myslel na to, že mě znovu předežene. Čekají mě čtyři kilometry po rovince, ale začínám se cítit dost unaveně. Kolega se sem tam přece jen odvažuje předběhnout mě. Zvolil jsem taktiku síly, a když se začne snažit, pěkně přidám, abych mu to co nejvíce osolil. Zvládám to a nepouštím ho před sebe, nakonec zase přechází do chůze.
Úsek dokončuji v pohodě, už mi zbývá jen kilometr, najednou mě však předbíhá úplně jiný závodník. Nezmůžu se ani na to, abych mu statečně sekundoval. Když svou 11,5 kilometru dlouhou část dobíhám, jsem se silami skoro na dně. Předávám štafetu, dostávám vodu.
V cíli
Záchrana přichází v podobě otevřeného obchodu, potkávám tam běžce, co běžel za mnou. Vypadá hrozně. Kupuji croissant, banány a šunku s osmdesátiprocentním obsahem masa, zapadám do auta a jedeme. Na dalších přejezdech to vypadá jako v táboře bezdomovců. Všude dokola je na spacácích na zemi spousta běžců, všichni se snaží spát. Začíná být neskutečné vedro.
Na svůj poslední úsek vybíhám kolem půl čtvrté odpoledne. Připadám si skoro jako Scott Jurek, když běží ultramaraton Badwater. Liju na sebe vodu, ale je to peklo, kilometr dávám za pět minut. Úsek měří jen 8,7 kilometru, ale utíká neskutečně pomalu. Asi to bude tím, že je to už skoro třicet kilometrů během dvanácti hodin a s minimem spánku. Vzduch se ani nepohne, slunce pálí, mám pocit, že to se mnou sekne.
Ale najednou se objevuje zbytek našeho týmu a společně na plný pecky dobíháme do cíle na bratislavskou pláž Magio.
Je to tam! Když v cíli dostáváme krásnou medaili a všichni se objímáme, je to naprosto neuvěřitelný zážitek. Na začátku bylo dvanáct lidí, co se moc neznali a nic o sobě nevěděli, po dvou dnech a 345 kilometrech jsme tým a skvělá parta přátel, která zažila neskutečný závod. Všichni jste byli úžasní, děkuju vám. Už teď se těším na další ročník, protože tenhle závod za to stál.
