V dětství jsem byla buchta. Tak se u nás říkalo obtloustlým bezkrkým holčičkám, kterým nešly žádné sporty a měly víc než pár kilo navíc. Mně tak maminka s tatínkem neříkali, protože věděli, že se tím dost trápím sama, a nechtěli už tak křehkou dětskou dušičku zlomit.
A proto jsem v dětství stále slýchávala: „Musíš se naučit jezdit na kole, přece nebudeš jako buchta!“, „Musíš se naučit jezdit na lyžích (bruslích, vyšplhat na tyč, metat kotrmelce...), přece nebudeš jako buchta!“ A díky nezměrné tatínkově trpělivosti k mé totální fyzické nešikovnosti jsem se postupně všechno naučila.
Chodívali jsme i běhat. Ve škole jsem jako většina ostatních běh nesnášela, především krátké sprinty, ale s ním mě to, pomalu podél potoka lesní cestou, celkem bavilo. Bylo to sotva dva kilometry ke koupališti, tam jsme měli ve křoví schovaný tenisák, zaházeli jsme si, udělali pár prostocviků, dřepů, sed-lehů a běželi zpět.
Ivana Pitrová(Ivana Wolf Kámen) věk: 43 let výška: 166 cm váha: 72 kg město: Teplice |
Pak jsem vyrostla, tatínek nás brzo kvůli těžké nemoci opustil a já dlouhá léta neběhala. Když jsem se kolem svého pětatřicátého roku propracovala kvůli obezitě k vysokému tlaku, nechtěla jsem ten stav řešit léky a na internetu jsem se dočetla, že během se tlak dá snížit, a tak jsem po letech nazula kecky a vyběhla už sama na naši dřívější trasu. Doma dvě malé děti, každé ráno v pět hodin budíček, vyvenčit psa, zaběhat a pak teprve budit a vypravovat děti. Tlak šel opravdu dolů, ale neznala jsem nikoho, kdo by šel běhat se mnou a sdílel mé nadšení, radost, a pocity. Tak jsem to vydržela přes zimu do jara a pak jsem přestala.
Za několik dalších let, když rozkvetla éra sociálních sítí, ke mně přišel podnět zkusit Běh nočními Drážďany. O běhu jsem začala uvažovat znovu. A přesně tou dobou jsem objevila právě narozené RUNGO. A najednou bylo tolik impulsů, podnětů, tolik rad a postřehů jak od laiků, začínajících běžců, zkušených běžců, odborníků….. A tak jsem přestala mít pocit, že jsem v tom sama.
Běhání mě začalo mnohem víc bavit, obohacovat a chytlo mě jako nikdy předtím. Mám svoje oblíbené trasy, parky, lesy, vím přesně, kam musím, když chci uběhnout, 10, 15 nebo 20 kilometrů. Nejkrásnější a nejoblíbenější trasa je pro mě u nás v Krušných horách. Vyjedu si ráno v sedm do vesničky Mikulov autobusem a po zdolání obřího kopce doběhnu do nádherného lesa, který vede 8 kilometrů do městečka Dubí, kde je nádherná lesní cesta a vzduch, který ten den kromě stromů ještě nikdo nedýchal .
Běhám souvisle jeden rok. Začala jsem v září 2013, v únoru 2014 jsem se zúčastnila skvělého soustředění běžecké školy Miloše Škorpila, poznala tam spoustu úžasných lidí, které si dnes dovolím nazývat přáteli, a v březnu jsem běžela první závod. Rungo přes tři Týdýty. Nabitá neuvěřitelnou atmosférou z lidí kolem běhu, které jsem díky RUNGO poznala, jsem v euforii ještě ve stejném měsíci uběhla Pražský půlmaraton. Od té doby ještě dvakrát jen tak sama pro sebe a na oslavu prvního výročí svého běhání v říjnu 2014 Hradecký půlmaratón. Se spoustou báječných kamarádek, které znám díky facebookové skupině RUNGO pro ženy. Mám v nich obrovskou běžeckou podporu a jsou mou běžeckou rodinou.
Dělíme se denně o naše pocity z běhu, radosti, starosti, úspěchy i bolístky, řešíme tepovky, tréninky, boty a oblečení, nemoci, prostě úplně všechno, protože jsme naladěné na jednu notu, sdílíme stejné zájmy a všechny jsme stejným způsobem běžecky „postižené“, v tom nejlepším smyslu slova. A že jsou až nebezpečně motivující, dokládá to, že jsem se příští rok znovu přihlásila nejen na Pražský půlmaratón, ale namotivovaly mě tak silně, že i na celý maraton! Psychicky je to pro mě obrovsky náročné a neumím si zatím v hlavě představit, zda je v mém těle vůbec ukryta taková síla, se kterou bych to dokázala.
Někdo běhá, aby zhubnul. Já si přeji zhubnout, abych mohla běhat. Víc, dál, rychleji. A mým největším životním snem je, aby se můj koníček, běhání, a má láska ke zvířatům spojily v jedno a po dvaceti letech prosezených v kanceláři bych se ráda věnovala běhání se psy. Se psy lidí, kteří z nějakého důvodu, ať už časového, zdravotního, nebo jakéhokoli jiného, se svými mazlíky běhat nemůžou a se kterými bych místo nich mohla pobíhat já a dělat jim život veselejší a radostnější.
Celé moje povídáni bych ráda věnovala Markovi Odstrčilíkovi a Majdě Ondrášové, za to, že dokázali díky své energii a práci pro RUNGO spojit tolik lidí se stejným zájmem a dali tak vzniknout spoustě nových přátelství a zážitků obrovskému počtu lidí. Díky, Rungo.
Nezapomeňte, že to žije také na Facebooku! |
