Moderátor Aleš Valenta odpočítává poslední vteřiny do startu a startovní špalír je připraven vyrazit na trať dlouhou 28 km. Na trasu, kterou samotní organizátoři považují za jeden z nejkrásnějších trailových závodů. Plný očekávání se tedy hned po startovním výstřelu vrhám do víru běžecké vášně a právě vášeň je to, co mě žene přes první kilometry.
Na třetím kilometru ale začíná dřina. Od teď až téměř do poloviny závodu budeme jen stoupat. Někde v předešlých reportážích jsem četl, že celý závod je běhatelný. Dupu si to tedy do kopce a poctivě polykám výškové metry. S každým metrem co nastoupám, se mi otevírá nádherný výhled do okolí. Za chvíli již hodinky ukazují výšku více než 1000 metrů nad mořem. Horská cesta se začíná postupně rovnat a s tím roste i tempo závodu. Ne však na dlouho, na devátem kilometru zpomalujeme na první občerstvovačce.
Čekal jsem něco více než jen samotnou vodu, ale i ta teď v žáru slunce bodne. Není čas ztrácet čas a proto se vrhám dál do trailového ráje. Trasa nás vede po lesních cestičkách, přes kořeny, potoky a občas i po dřevěných lávkách. Cesta se vlní, ale vesměs stále stoupá. Dle ukazatelů od pořadatelů jsme již překročili polovinu závodu. Trochu tomu nevěřím, protože hodinky jsou zhruba o kilometr pozadu. I tak ale cítím, že tohle tempo je už pro mě neudržitelné. V jednu chvíli se cítím dobře a v té druhé hledám každý milimetr stínu. Snažím se uchladit tělo vodou ze zásob, co si nesu s sebou. Příštích pár stovek metrů se snažím sám sebe přemluvit, že zas tak hrozné to přeci není. S vidinou blížící se občerstvovačky tedy přežívám tuto krizi.
16. kilometr je tu a já za každým stromem čekám spásu. Konečně je tu další občerstvovací stanice. Poctivě se stavím do fronty, když najednou zazní ta nejhorší možná věta. Došla voda! Musíte běžet dál a o kousek níže zastavit u studánky. Beru tedy nohy na ramena a peláším. Ve frontě u studánky jsem na druhém místě. Voda teče opravdu čůrkem, beru tedy za vděk jedním kalíškem a vydávám se na kamenitý seběh. Nohy nemám zrovna dvakrát jisté, proto raději volím pomalejší tempo na jistotu. Značky na cestě ukazují metu 20. kilometrů a pěšina přechází v cestu. Gravitací tedy nabírám rychlost a deru se na ztracené pozice. Žízeň postupně řeším zastávkami u horského potoka, který teče příhodně kolem.
Salomon Trail Running Cup 2015
Ostatní informace najdete na stránkách organizátora www.strc.cz |
Čím více kilometrů ukrajuji, tím větší teplo na trase je. Když už mi připadá, že budu muset na chvíli zastavit, přibíhám na poslední občerstvovačku. Tady už se žádné faux pas nekoná. Vody je dostatek i na polévání. Nabírám tedy zásoby a hurá do posledního stoupání. V začátku radši volím chůzi, ale čím blíž jsem cíli, začínám zařazovat indiána. Náhle se cesta láme a začíná mírně klesat. Mám pocit, že se vyloženě plahočím, ale hodinky ukazují příjemné tempo 5:30. Uspokojen tímto údajem ukrajuji zbývající kilometry. Když na zemi míjím napsanou metu 28. kilometru, věštím nějakou kulišárnu. Přeci jenom běžně na závodě o délce 28 kilometrů čekám na této metě cíl. Tady ale ne. Hodinky souhlasí a ukazují, že mi zbývá minimálně ještě jeden a půl kilometru. To už se ale vzduchem nese hlas Aleše Valenty, který v cíli vítá závodníky přede mnou.
Poslední stovky metrů a já bojuji s myšlenkou zasprintovat. Tělo již říká ne, ale hlava by chtěla. Naposledy tedy roztáčím nohy. Míjím dva soupeře, snaží se zachytit, ale už to mají marný, dnes jsem tenhle minisouboj vyhrál já. Cílovou pásku protínám v čase 3:18:33.
Závod stejně jako v minulém ročníku vyhrál domácí závodník Robert Krupička v čase 1:54:57. Za svým rekordem z minulého roku zaostal pouze o minutu. Mezi ženami kralovala Kateřina Matrasová, které na závod stačilo jen 2 hodiny a 20 minut.
