21. září 2014 jsem se postavil na jeho start a srdce mi bušilo. Nevím proč, vždyť jsem tu dobrovolně. „Zase pozdě, jako minulý rok,“ říkám si. Můj druhý půlmaraton. Pamatuju si, a je to nedávno, kdy jsem nebyl s běháním kamarád. Běh pro mě byl velice vyčerpávajícím pohybem, který jsem byl schopen vykonávat jen krátkou chvíli.
Teď běhám asi dva a půl roku a začal jsem s tím právě tady v Sydney. Postupně, po malých dávkách jsem si přidával víc a víc kilometrů, aby si tělo zvyklo. Za první motivaci vděčím i spolubydlící, která o běhání věděla vždy hodně a přivedla mě k němu, a taky metodě chi running od Dannyho Dreyere, která mi odkryla mnohé o šetření energie při běhu. V Sydney jsou navíc pro běhání vynikající podmínky a prostředí Vás v každé denní hodině odměňuje krásnou scenerii barev, zvuků a vůní. Je překvapující, ale ne neobvyklé potkat v šest ráno park plný lidí, kteří ještě za tmy drásají svá těla do skonání při provozování Bootcampu.
Bylo odstartováno a má nervozita zmizela. Hudba i aplikace běží a mě čeká 21 kilometrů. Nemám ale obavy, vím, že to uteče. Kontroluju terén a kolegy kolem sebe, je tu slušná tlačenice. To poslední, co bych chtěl, je zranění hned na začátku, kdy vybíháme celkem úzkým koridorem do mírného kopce a prudce zatáčíme na širokou čtyřproudovku ústící na most. Most s velkým M.
Je to asi nejemotivnější místo celého závodu. Postupně se odkrývá jeho gigantická konstrukce, která jakoby požírá tisíce běžců. Dostáváme se do míst, kam celoročně jezdí jen doprava, a kocháme se neukojitelným výhledem na Opera House [PI1] a město s mrakodrapy. Fakt, že běžím na tomto místě s tolika lidmi, přináší povznášející pocit a pro mě to je adrenalinová záležitost.
Hledám vlajkonoše a kontroluji rychlost, abych to v úvodu nepřepálil. V dálce před sebou zahlídnu 100 minut. Vůbec mě to nepotěší, cílím na vlajku. Po pěti kilometrech začíná pršet, je to ale jen malý deštík, v té chvíli celkem příjemný. Jsem správně zahřátý a kontroluju stav: žádná bolest, jen trochu lýtka. Snažím se uvolnit a běžet lehce. U Hyde Parku točíme doleva. Zase je to tu, jako minulý rok mě píchá v boku. Rozdýchávám se a prokrvuji bránici. Na sedmém kilometru je první občerstvovačka a tak zvolním a v klidu se napiju. Od tohoto úseku se mi běží velice lehce a užívám si to. Zažívám příjemný pocit, jsem schopen zrychlit a nic mě to nestojí. Zvláštní. Je cítit, že se zúročila má příprava - minulý rok jsem naběhal 700 kilometrů a teď je to poznat.
Na desátém kilometru přichází mírná únava. U dalšího občerstvení dávám pozor, abych neuklouzl na kelímkách, kterých je tu snad milion. Blížíme se do nejstarší části města The Rocks a zatáčíme na promenádu k Lodnímu terminálu. Tělesně se cítím dobře, až na levou achilovku. Uvolňuju a odlehčuju. Celou dobu nemám potuchy o vlajkonoši, asi jsem tu stovku předběhl. Nevím, čas ale říká, že jsem pomalej. Tak zrychluji. Když probíháme pod mostem, všimnu si praporku. Tak přece jenom jsem ji ještě nedal.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Následně se nám otevírá dlouhá rovinka do Pyrmontu, kde se mi podaří dost zrychlit a nakonec tu vlajku se 100 minutami doběhnout. Je tu příjemný chuchvalec kolegů, kteří se praporku drží jako magnetu. No nic, já běžím dál. Ještě mám sílu zrychlit a nechat je za sebou. Dobrej pocit. V dalším mírném kopci mě ale chuchvalec zase doběhne. Otočím se a rychle vystřízlivím. Následuje smyčka dolů na přivaděče, táhlý kopec a otočka o 180 stupňů.
V tomto bodě jsem věděl, že mám za sebou asi 17 kilometrů. Na záda mi dýchá ta stovka a před sebou vidím výzvu letošní přípravy – pokořit ji. Únava už se projevuje naplno a zrychlovat se už nedá. Přesto se o to pokusím. Nakonec to byl můj nejrychlejší úsek, mezi 17. a 20. kilometrem jsem dosáhl tempa 4:30 min/km. Poslední kilometr se mi podařil dokonce za 4 minuty a 15 vteřin. Závod měl triumfální konec u Opera House, můj výsledný čas byl 1:35.44.
Naprostá spokojenost, oproti minulému roku jsem se zlepšil o sedm minut, což jsem rozhodně před závodem nepředpokládal. V cíli mě čekala odměna, milé přivítání od ženy. Dostavila se euforie ze zlepšení a obrovská únava. Je neuvěřitelné, že jsem to tempo udýchal. Běhání už nechci vidět!
Přesto začínám přemýšlet o dalším ročníku. V Sydney totiž nelze přestat.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
