Můj první půlmaraton se konal v sobotu 24.10. v Blansku, pro mnohé z vás bude známý pod názvem Půlmaraton moravským krasem. Tento půlmaratonský příběh však začal mnohem dříve, a to dokonce již v dubnu, kdy jsem byla kamarádem doslova ukecána, ať se přihlásím. Tím zmíněným kamarádem je Kuba Kocian, poznali jsme se díky výběhům pro začátečníky, které každý týden pořádá RUNGO. Já jsem tento návrh přijala jako poměrně dobrý nápad (jako dobrý nápad mi to připadalo až do 23.10.).
Půlmaratonská příprava se mi trošku zvrhla a nenaběhala jsem zdaleka tolik, kolik jsem si přála. Měsíc před startem už bylo pozdě kilometry honit. Není tu prostor pro výmluvy a omluvy, ale prostě mi to nešlo. Pár dní před startem půlmaratonu mě chytila rýmečka a další podzimní neduhy. Byla jsem nervózní už 14 dní dopředu a pouštěly se mi do hlavy myšlenky, co když to neuběhnu. Nikdy jsem totiž v mé skromné přípravě neběžela více než 16 km.
Přes všechny neduhy a nervozitu jsem 24.10. nastoupila ke Kubovi do auta směr Blansko. Byl nádherný podzimní den, slunce svítilo a stromy hrály všemi barvami. Kolena se mi třásla, ale díky Kubovi a jeho dobré náladě jsem na nervozitu zapomněla. Jelikož jsem však pohlaví ženského, tak jsem hrozně uremcaná a nervózní osoba. Svými nervózními dotazy jsem ho štvala až do výstřelu. Po vyzvednutí startovních čísel začal čas ubíhat vražedným tempem. Začal rychlý sled událostí: připevnit číslo, toaleta, sluchátka, mobil, hodinky a ještě hroznový cukr, uložit batohy do auta, zapomenuté hodinky, toaleta a řazení do koridoru.
13:50 je přesný velitelský čas pro výstřel, my byli v koridoru nachystáni i s dalšími RUNGO kamarády přibližně v 13:35. Po pár vtípcích a mých dalších nervózních dotazech už bylo 13:49. „Cože, už?“ problesklo mi hlavou. Smířila jsem se se skutečností, že už není cesty zpět, zamáčkla slzu a nudli u nosu a po výstřelu se dala do pohybu. Chtěla jsem si udržet pomalé tempo, rozložit síly a užít si velmi krásný podzimní den. Po absolvování dvou koleček kolem náměstí v Blansku jsem měla stále vražedné tempo 5:45min/km, ale běželo se mi stále dobře a zpomalovat se mi nechtělo, toto tempo mi vydrželo až do pátého kilometru a první občerstvovací stanice. Sice už mě předběhlo asi 1000 běžců, ale bylo mi krásně, barevné podzimní kopce, dobrej ionťák, usměvaví lidé a v uších hudba, která mě hnala stále dopředu.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
V okolí sedmého kilometru jsem se chytila menší skupinky běžců, která měla podobné tempo jako já. Teď moje tempo bylo cca 6:00 min/km, stále na mé poměry neuvěřitelné! Běžela jsem za pánem s číslem 1526, tohle číslo asi jen tak nezapomenu. Otáčel se stále na mě a já se bála, že ho svým funěním ho štvu. Tohoto pána jsem se držela zuby nehty, občas jsem ho i předběhla. Myslela jsem si však, že jeho chlapská ješitnost mu nedovolí, abych tam byla dřív než on. Velmi jsem se mýlila. Na občerstvovací stanici na 15. kilometru jsem měla tempo cca 6:15 min/km a číslo 1526 před sebou, ale co se stalo, on zastavuje? Otočil se na mě, a ve chvíli kdy jsem byla opět na jeho úrovni, tak se rozběhl. „On na mě čekal?“
Od této chvíle jsem ho nebrala jako soupeře a ješitného chlapa, ale jako osobního vodiče a pomoc ve chvílích kdy už začalo jít do tuhého. Odhazuji první sluchátko z ucha. Na 17. kilometru z něj vypadlo, že kdyby se mě nedržel, tak už to asi vzdal a přešel do chůze. Já jsem se usmála a říkám: „Vždyť to já se tě držím jako klíště už od sedmého kilometru!“
Ufunění a unavení jsme se drali vpřed bok po boku až na poslední občerstvovačku, kde jsem udělala strašnou chybu. Zpomalila jsem až příliš a začaly mi tuhnout nohy. Číslo 1526 však stále čekalo na mé tuhé nohy, nadobro odhazuji i poslední sluchátko v uchu a za stálého povzbuzování: „Pojď, je to už jen kousek!“, běžím sice pomalu, ale stále vpřed. Číslo 1526 mě opustilo přibližně kilometr před cílem, měl ještě energii, která mně už chyběla, a já mu přála mnohem lepší čas.
Nevím jak, ale běžela jsem do posledního malého kopečku, zatáčka a vidím před sebou tu velikou nafouknutou bránu a nápis CÍL. „Cože, už?“ proběhlo mi opět hlavou, slzy se mi začaly drát do očí. Sebrala jsem poslední síly a odlepila ty dva betonové sloupky, které mi zatím vyrostly místo nohou, od země. Vběhla jsem do prostoru cíle a slyším: „Pavli, pooooojď! Máš krásnej čas!“, byl to Kuba, který si splnil svůj sen dostat se pod 2 hodiny. Dobíhám do cíle v čase 2:11:14, ve stylu Karla Gotta: „To jsem opravdu nečekala!“
V cíli na mě čekala nejen medaile, ale i číslo 1526: „Dobrý?“ zeptal se a poplácali jsme se přátelsky po zádech. „Mimochodem, já jsem Pavla, ahoj.“ Vydralo se mi z pusy a přišlo mi to hrozně vtipné po těch kilometrech, které jsme strávili po boku. „Já jsem Honza, ahoj“ zubil se na mě. Z mého osobního vodiče s číslem 1526 se stal Honza. S medailí na krku jsem zmizela pro občerstvení, v davu jsem viděla ještě Honzu (1526), jak se láduje rozinkami, já se vrhla na koláče a banány. S plnou pusou a hlavou dojmů jsem se vydala najít klidný koutek a zavolat svému příteli, který byl se mnou pouze na dálku. V tu chvíli jsem se rozbrečela štěstím a radostí: „Dala jsem to!“ O moc víc informací jsem mu nebyla schopna sdělit. Další můj cíl bylo najít Kubu a RUNGO kámoše (Jirku, Toma, Alexe) a vytvořit společnou cílovou fotku. Sice nejsem poslední, ale s krásnou medailí na krku se nesu jako vítěz. Vyhrála jsem sama nad sebou.
Chci hrozně moc poděkovat číslu 1526, tedy už Honzovi, který při mně běžel 14 kilometrů. Honza na mě čekat nemusel, ale nenechal mě v tom samotnou. Toto je jeden z důvodů proč stále běhám, lidi kolem mě naplňují optimismem a dávají mi sílu pokračovat.
Děkuji!
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
