Moje problémy se začaly projevovat tak, že jsem neustále odněkud utíkala. Udělalo se mi například špatně na nákupu s mámou. Vyběhla jsem ven z obchoďáku, kde jsem to rozdýchávala, aniž bych věděla, co vlastně rozdýchávám.
Pak se to stupňovalo. Do školy jsem jezdila každý den MHD. Vyjížděla jsem z Ruzyně autobusem na metro, odtud na Floru a z Flory tramvají dále. Najednou jsem se začala potýkat s prapodivným jevem.
Nebyla jsem schopná sestoupit do metra. Prostě jsem se na eskalátorech zastavila jako socha a stála jsem před nimi a nesjela jsem dolů. Když už jsem byla strhnutá davem lidí a sjela, tak to začalo. Okamžitě na mě začala celá stanice Dejvická "padat", bylo mi na omdlení a myslela jsem si, že umřu. Zmateně jsem pobíhala sem a tam po nástupišti, vybíhala ven. Do školy jsem nešla, vrátila jsem se autobusem domů a teprve tam si zhluboka oddychla a ty nepříjemné příznaky pominuly.
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Příběhy posílejte na email: zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Nikdo nevěděl, co mi je. Byla jsem u obvodní lékařky, ta mě poslala na vyšetření EKG, EEG a štítné žlázy. Vše jsem podstoupila bez jakéhokoliv výsledku, čili vše v pořádku.
Postupoval čas, přežívala jsem to nějak. Odmaturovala jsem. Na maturitu mě doprovodila máma a já dodnes vím, že kdyby mě nedoprovázela, tak uteču z tramvaje, takovou jsem měla panickou ataku.
Příznaky panické úzkostné ataky jsou různé, ale pár se jich nemění. Hlavní je pocit na omdlení. Myslíte, že okamžitě omdlíte, podlamují se pod vámi nohy, buší vám srdce, rudnete, potíte se. Další, příšerně odporný příznak je pocit derealizace a depersonifikace. Prostě jako byste nebyli, jako by se vše odehrávalo jen ve filmu. Máte pocit, že sebou okamžitě šlehnete, lapáte po dechu, najednou máte nohy jako z vaty, jako by ani nepatřily vám.
Snažíte se to, třeba v akutním záchvatu, řešit tím, že se štípete. Já se štípala do nohou, až jsem měla obrovské modřiny a podlitiny. Další příznak je, že nemůžete například do obchodů, protože nevydržíte ve frontě. Stojíte tam s košíkem a najednou vás napadne, co když budu muset odsud utéct. A jakmile na to přijde, mysl i tělo už se chová přesně tak: okamžitě musíte ven, nebo máte pocit, že se tam udusíte, omdlíte, umřete.
Jednou jsem jela vlakem domů do Prahy a musela jsem zavolat mamce, aby pro mě přijela, že omdlívám. Celou cestu jsem lapala po dechu, dokonce jsem měla i halucinace. Máma si vzala taxi a odvezla mě ze Smíchova do nemocnice pod Petřínem, kde mi mladá arogantní doktorka napsala do zprávy: "Pacientka se evidentně chce vyhnout pondělní školní docházce. Je neděle večer. Neshledala jsem žádné vážné změny na jejím zdravotním stavu a tímto jí odesílám k její obvodní lékařce s tím, že se jí nechtělo do školy, takže simulovala srdeční záchvat. EKG v normě, tlak 120/80."
S puncem simulanta jsem občas doma lapala po dechu a výjezdy záchrankou na pohotovost s "mrtvicí nebo infarktem" nepočítám. Já opravdu nevěděla, co mi je.
Panická poruchaJe to psychická porucha charakterizovaná opakovanými záchvaty intenzivního strachu a vnitřní nepohody, které vznikají náhle bez zjevné příčiny. Během několika minut dosahují maxima a trvají zpravidla také několik minut. Takovým epizodám nebo záchvatům se říká panická ataka. Nemocný většinou při záchvatu obtížně dýchá, potí se, buší mu srdce, může zvracet nebo mít pocit, že omdlí. Zdroj: Wikipedie |
Po úspěšné maturitě jsem to nějak zvládala, byla jsem zaměstnaná v knihkupectví v Praze, kam jsem právě chodila tři roky na praxi, takže jsem byla zvyklá na tu cestu tam i na ty lidi. Občas se projevil malý záchvat, ale dá se říct, že jsem všechno zvládala, aniž by to na mně bylo poznat.
Pak jsem se vdala, změnila bydliště i zaměstnání, což byl velký rizikový faktor. Prvních pár týdnů to bylo dobré, leč pak jsem měla vždy každé ráno při nástupu do autobusu ty samé stavy. Rozbušilo se mi srdce, měla jsem jasný pocit, že okamžitě omdlím. A věřte mi, já už si někdy přála, ať konečně omdlím doopravdy, ať je to tedy se vším komfortem.
Naštěstí moje nová osvícená obvodní lékařka, když jsem jednou nenasedla do autobusu, ale běžela se uklidnit a vydýchat před středisko, mě tam viděla, jak se držím věcí, abych neomdlela a lapám po dechu. Vzala mě do ordinace, nasadila mi nárazově benzodiazepamin a napsala mi doporučení k psychiatrovi s tím, že asi trpím panickou poruchou.
To, co za deset let neodhalili všichni odborníci v Praze, i když k tomu měli ty přístroje EEG, EKG, rozbory krve a navíc moje neustálé jízdy sanitkou, dokázala jedna vesnická obvodní lékařka při prvním pohledu. Určila mi diagnózu, pak jsem byla u psychiatra, který zcela bezpečně poznal, že trpím panickou poruchou. Vlétla jsem mu totiž do ordinace s cárem upoceného papíru, na který obvoďačka naťukala potřebné údaje. Opět mi bylo tak nehorázně strašně, že jsem se prostě neudržela a musela jsem jít rovnou do ordinace.
Pan doktor měl velké pochopení. Posadil mě do křesla, mohla jsem i vstávat a chodit a chytat se zdí. Trpělivě čekal, až mě přejde největší ataka a pak mě uklidnil. Předepsal mi antidepresiva, ale až pátá mi sedla. Byl to běh na dlouhou trať.
Teď je mi momentálně dobře, ale poslední ataku jsem měla před týdnem na poště, kdy jsem musela utéct a venku jsem si sedla do trávy, dýchala do pytlíku a myslela si, že umřu. Takže vyléčená zdaleka nejsem, ono to prostě občas má recidivu, i když berete léky.
Přeji všem, co panickou poruchou trpí, aby se nevzdávali, bude líp. I když třeba na čas. A také chci, aby se o této diagnóze vědělo všeobecně. Nevěřili byste, kolik lidí ve vašem okolí tím trpí. Ono se o tom málo mluví a všichni, co to mají potvrzené diagnózou, jsou prostě pro okolí "cvoci", kteří musejí jíst prášky.
