Následující dva týdny se podobná situace opakovala – nevolnost, mdloby, průjem, občas zvracení, vždy jen pár chvil (nejčastěji dopoledne) a pak klid.
Dělo se to každý den, ale moje první letní zkouškové na medicíně se blížilo, tak jsem se to snažila přecházet. Někdy v půlce května se mi stalo, že jsem vystoupila z autobusu a náhlá nevolnost a mdloba mě donutily zůstat sedět na zemi na zastávce a čekat, až budu schopná vstát. Řekla jsem si, že takhle už dál nemůžu.
Vydala jsem se do nemocnice, kde studuji. Sestra mě odmítla, bez doporučení od obvodního lékaře k nim nemohu. Bohužel můj obvodní je v malé obci na jižní Moravě, skoro pět hodin cesty vlakem a já si kvůli strachu z absencí (které se netolerují) nemohla dovolit strávit školní den cestou tam a zase zpět.
Sestra mi tedy řekla, ať počkám na pohotovost. Počkala jsem v nemocnici v křečích do 18 hodin, kdy nastoupil mladý lékař. Vzal mne i přesto, že můj stav nebyl "akutní".
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Bohužel po popsání příznaků mi řekl jedinou větu: "Slečno, vy studujete medicínu a k tomu v prváku. Zkouškové se blíží, to je stresem." Dal mi kapačky s nějakou látkou na uklidnění žaludku s tím, že to určitě pomůže. K tomu žádanku na gastroskopii. Poděkovala jsem a odešla. V křečích jsem se opět svíjela už cestou na kolej.
Hubla jsem každým dnem a ztrácela jsem hlavně svaly. Na gastro jsem byla objednaná za další týden. Věřila jsem, že mi zjistí nějakou příčinu nevolností a budou ji moci začít léčit. Ale na gastru nic nezjistili a ještě mi řekli, že jsem labilní a že mé problémy jsou psychické.
Co dál? Já věděla, že ač je psychika silná, za mé současné problémy nemůže. Byl začátek června a já nebyla schopna dojít 200 metrů na autobus, aniž bych si párkrát odpočinula. Křeče v břiše neustávaly ani během noci. Našla jsem v Praze obvodní lékařku, která byla ochotna mě za další týden vzít. Bohužel ani vyšetření u ní neneslo výsledky. Prý mám zvýšenou teplotu a podle rozboru krve nějaký zánět. Víc mi není schopná říct, ať se objednám na sono, ale čekací lhůta je okolo dvou měsíců.
Rozbrečela jsem se. Věděla jsem, že tak dlouho čekat prostě nemohu. Za ten měsíc a půl od začátku příznaků jsem z 65 kilo zhubla na 50 a svaly mi zeslábly tak, že jsem nevyšla ani patro schodů. A hlavně mi všichni dokola opakovali, že je to jen psychika. Přítel, rodina, lékaři...
Nakonec pomohli lékaři z malého města
S vypětím všech sil jsem absolvovala poslední, naštěstí lehkou, zkoušku a zavolala rodičům. Ti pro mě ještě téhož dne přijeli autem. Vlakem bych cestu s několika přestupy nezvládla. Když viděli, v jakém jsem stavu, věci nabraly rychlý spád.
Druhý den ráno mě v našem okresním městečku zavezli do nemocnice. Tlak jsem měla 50/35 a lékař věděl, že je zle. Odebrané vzorky krve ukázaly na přítomnost bakterií a kolonoskopie, na kterou jsem šla za další dva dny, potvrdila rozvinutý zánět v tenkém střevě.
Začala jsem brát různé kombinace silných antibiotik. Sice trvalo, než něco opravdu zabere, nepřišlo se na to, co je původcem, ale konečně mi začalo být lépe. Po dlouhé době přesvědčování okolí i sebe, že tohle je něco víc než jen stres ze zkoušek.
Nyní jsem zdravá a bez větších problémů a stresů končím medicínu. Přesto mě mrzí, že když jsem sama potřebovala pomoc, ve velkém městě jsem se jí nedočkala. Přehazovali si mě jako horkou bramboru, aniž by se cokoliv řešilo. O to víc jsem vděčná lékařům z našeho malého města, kteří mi pomohli.
