Na návštěvu u zubaře se těší zřejmě jen málokdo, a to i přesto, že je v současné době k dispozici celá škála tišících a hojivých prostředků.
Možná jsme tento strach zdědili po předcích, pro které jakýkoli zubní zákrok znamenal nezřídka přímé ohrožení života.
Pomocníci drželi ruce a nohy
Jedna z nejstarších zmínek o zubařských zákrocích je stará přibližně sedm tisíc let před naším letopočtem z Indie a Pákistánu. Tehdejší předchůdci zubařů používali ke své práci velmi pravděpodobně smyčcové vrtáky s pazourkovým ostřím, které se roztáčelo tětivou luku.
Analýza kosterních pozůstatků z pohřebiště Mehrgarh v pákistánském Belutschistánu navíc odhalila, že jako zubní výplň se údajně používala živice. Zdá se, že už v té době měli zubaři k ruce pomocníka, mezi jehož povinnosti patřilo držet ruce a nohy vzpírajících se pacientů.
Na lebkách starých Egypťanů z období 2900 až 2750 let před naším letopočtem zase antropologové objevili malé dírky vyvrtané v čelisti v těsné blízkosti kořenů zubů. Odborníci se domnívají, že cílem těchto zákroků bylo zajištění odtoku hnisu z váčků u zubů.
Zvířecí zuby přivázané provázky
Zmínky o léčbě zubních problémů se objevují i na egyptských svitcích z roku 1500 před naším letopočtem. I když zatím vědci neobjevili dostatek důkazů, vědci předpokládají, že Egypťané prováděli zubařské zákroky už 2500 let před naším letopočtem. Například chybějící zuby se nahrazovaly zvířecími a upevňovaly se na místo provázky.
Obnovující stomatologii uvedli na scénu zase Etruskové. Na kosterních pozůstatcích datovaných kolem roku 500 před naším letopočtem archeologové našli zubní můstky vytvořené ze zlatých drátků, a dokonce i částečné protézy. Tyto praktiky od nich později převzali i Římané.
Zcela jinak se stomatologie vyvíjela na východě. V Číně se například používal amalgán stříbra k vyplňování zubů už 200 let před naším letopočtem a na rozdíl od Evropy byla v asijských zemích péče o zuby součástí běžné lékařské praxe.
Zubní červ a zlomené čelisti
Bolest zubů byla velmi dlouho přisuzována existenci záhadného zubního červa, který se navrtá do zubu, užírá jej zevnitř a způsobuje tak palčivou bolest.
První zmínky o zubním červu pochází od Sumerů, pět tisíc let před naším letopočtem. Hypotéza o zubním červu pravděpodobně vznikla kvůli podobnosti dírek v zubu, které jsou způsobeny zubním kazem, s otvory, které zanechávají larvy dřevokazného hmyzu ve dřevě.
Představa o červech, kteří sídlí v zubech a užírají je, vydržela velmi dlouho a objevila se na různých místech světa. O zubním červovi se zmiňovali řečtí filozofové, znali jej staří Egypťané, Japonci, Číňané i indiánské kultury.
Jeho existence byla vyvrácena až ve čtrnáctém století, kdy francouzský chirurg Guy de Chauliac označil za příčinu dírek v zubech zubní kaz.
Místo zubařů operovali kati
Pád římské říše zasadil evropské medicíně smrtelnou ránu a strnulost, do které se propadla, a vydržela téměř tisíc let. V podstatě jediným místem, kde se medicína praktikovala, byly kláštery, kde mniši vykonávali i chirurgické úkony.
I tato praxe však skončila po roce 1163, kdy koncil v Tours zakázal řeholníkům provádět jakékoli lékařské úkony a zejména ty, při kterých by přišli do styku s krví. Léčení, a s ním i stomatologie, se přesunulo do rukou holičů, katů, případně kovářů.
Hlavní a v podstatě jedinou léčbou, které se vám mohlo dostat, bylo vytržení zubů, kterým se řešila bolest, ať byla její příčina jakákoli. To, že šlo o mimořádně bolestivý úkon, je zřejmé, pokud uvážíte, že kováři a holiči trhali zub kleštěmi, nebo ho ještě častěji páčili za pomoci nástroje velmi podobného klíči od dveří. Při vytrhávání zubu byla téměř vždy poškozena čelist (nezřídka docházelo i k jejímu zlomení) a vytržen kus dásně.
Při anestézii pacient zemřel
Za jakéhosi otce zubařů a zakladatele moderní stomatologie je považovaný francouzský chirurg Pierre Fauchard, který v osmnáctém století vydal první publikaci věnovanou péči o zuby a jejich léčbě. V ní podrobně popsal diagnostiku a léčbu zubních onemocnění, ale i onemocnění ústní dutiny, nebo zubní chirurgické zákroky. Šlo vlastně o první oddělení stomatologie od ostatních medicínských oborů.
První zubařské křeslo na světě zkonstruoval v roce 1790 John Greenwood, osobní zubař George Washingtona. Na konci devatenáctého století (1871) byla potom vynalezena elektrická zubní vrtačka.
První anestézie (oxidem dusným) při trhání zubů byla aplikována v roce 1844 americkým zubařem Horacem Wellsem. Veřejná demonstrace této metody však skončila fiaskem a po smrti pacienta spáchal Wells sebevraždu. Pošramocenou pověst zubní anestézii napravil až o dva roky později Wellsův společník William Thomas Green.
V roce 1896 začal používat americký zubař Charles Edmund Kells rentgenu k diagnostice zubních problémů. Na porcelánovou korunku si museli lidé počkat až do roku do roku 1903.
