Běhat každý den, to chce pevnou vůli. Od kdy to dodržujete?
Rozhodl jsem se v srpnu 2001. Měl jsem ambici běhat relativně často, jenže vždycky se najdou výmluvy, proč to odložit na zítra. V pondělí je pracovní porada, v úterý prší, ve středu vás bolí noha a v neděli zjistíte, že jste byli dvakrát nebo jednou. Tak jsem si řekl, jseš slabej, nemáš disciplínu, proto musíš běhat každé ráno.
Proč ráno a ne třeba večer?
Ráno se na to můžu spolehnout. Večer mám někdy kino, zdržím se v práci, nebo někam přilítnu v deset večer a to už nejde jít běhat. Ani by mě to nebavilo. Kdežto ráno si to můžu každý den zařídit. Navíc málokdy je tak hezky jako ráno.
Ale to si musíte přivstat.
Dneska jsem vstával asi v šest. Když vezu dceru do školy, tak mám budík nařízený na 4:50. Když musím třeba na letiště, klidně vstanu i ve tři, abych běh stihl. Většinou běhám venku, ale poslední dobou je už ráno v pět tma, tak chodím i na pás.
Zastavila mě jen otevřená zlomenina
Vynechal jste vůbec někdy?
Jen v únoru 2006, kdy jsem si zlomil nohu. Tehdy jsem běžel v rozmrzlém kluzkém bahně, asi třikrát jsem upadl. Když jsem se pomlácený a potrhaný vracel domů, manželka mi říkala, že jsem úplně blbej a že si zlomím nohu. Já na to, že nohu si lámou jen blbci, že jsem připravený a všechno hlídám. Pak odjela, děti byly na horách. Středa ráno, den, co si nevymyslíte. Úplně jasno, sníh slezl, kolem pěti nad nulou, žádná práce, večer jsem měl jít do hospody se studentkami. Vyběhnu a na zbytku zmrzlého sněhu jsem uklouzl, otevřená zlomenina a operace. Takže jsem doběhal.
To musel být pořádný běžecký absťák.
Že nemůžu běhat, na tom bylo nejhorší. Zkoušel jsem třeba na zdravé noze doma skákat po schodech do patra, dělal různé sedy lehy a jiné cviky, ale to není ono. Neběhám kvůli svalům, ale proto, že mě to baví. Prorokovali mi, že přestávka bude trvat rok, ale pomohlo mi kolo. V dubnu mi vyndali šrouby, od srpna už jsem běhal zase každý den.
Co byl váš vrcholný výkon?
Dal jsem asi devět maratonů. Pro mě dlouhé běhy ale moc nejsou, zjevně na ně se svými 205 centimetry nemám fyzickou konstituci. Kamarád mi kdysi řekl, že při maratonu vypadám jako africký běžec na Sahaře pod vlivem koky, jak jsem se potácel. Každý maraton jsem se příšerně trápil, většinou jsem i kus šel. Sice jsem o tom napsal knížku, ale běhám proti všem pravidlům. Na začátku, když ještě můžu, tak to napálím. Nedám si říct. Maraton jsem bral spíš jako něco, co člověk chce dokázat. Nejlepší čas jsem měl asi 3:35. Největší sportovní výkon, jehož si cením, je půlmaraton za 1:32. Časy jsem ale přestal honit už dávno.
Miloš ČermákMiloš Čermák je český novinář, spisovatel a guru v oblasti sociálních médií. Během své kariéry působil v řadě předních českých vydavatelských domů. Je spoluautorem postmoderního komiksu Hana a Hana. Vystudoval kybernetiku na elektrotechnické fakultě ČVUT. V roce 1988 se jako dobrovolník zúčastnil experimentu Štola 88, který simuloval let k Marsu. Je ženatý a má dvě děti. |
Já se naopak na začátku maratonu brzdím. Jaké to je, napálit to?
Prvních deset kilometrů maratonu běžím s lidmi, kteří to dají za tři hodiny. Povídáme si, jsem v pohodě, předbíháme. Druhou desítku uberu a pak naopak lidi začnou předbíhat mě. Na třicátém pátém mě začnou předbíhat i důchodci, kteří to mají rozvržené. Ale já si říkám, co když to vyjde, co když mi ty síly dneska nedojdou? A taky si říkám, co si teď naběhnu, to už mi nikdo nevezme. Já to takhle beru i v životě. Když člověk může, ať běží. Na půlmaratonu mi to třeba klaplo. Tam jsem doběhl sice unavený, ale naplno a nezastavil jsem se. Kdežto každý maraton jsem se poslední kilometry ploužil.
Porušujete i jiná pravidla?
Další moje taktická chyba je, že během závodu nedoplňuju tekutiny. Když už to jinak nejde, nakonec se napiju, ale to mě zpomalí, protože mám v břiše rybník. Při půlmaratonu nepiju vůbec, až po závodě do sebe naliju třeba pět litrů. To je taktika vítězů, utvrdil mě v tom nejrychlejší muž prvního pražského maratonu Tumo Turbo. Když jsem zjistil, že nepije, řekl jsem si, hochu, děláš to dobře. Já a Turbo, my nepijeme.
Do kopce se v duchu hádám s lidmi
Pro co tedy teď běháte, když ne na čas?
V běhání, na rozdíl třeba od tenisu, nejsem vůbec soutěživý. Smysl by to nedávalo ani proto, že v tom nejsem dobrý. Soupeřím jen sám se sebou. Orientačně si měřím čas a tempo, ale nemám ambici se zlepšovat. Mě vlastně na tom všem ani tak nebaví běhání jako takové jako spíš ta samota. Jednou za týden jsem ochotný vyběhnout s někým a popovídat si, to je příjemné, nejraději ale mám, když vyrazím sám a přemýšlím si. Hodně rád běhám na cestách, kdy můžu poznávat různá místa z jiné perspektivy než během dne. Je zajímavé vidět, jak třeba v Bruselu v šest ráno pekaři rozvážejí rohlíky.
Když si tak o samotě přemýšlíte, co nejlepšího vás při běhání napadlo?
Bohužel jsem nevymyslel nic velkého, takže nemůžu říct, že by mě napadla třeba teorie relativity. Jinak ale všechno. Často mě napadne, jak napsat nějaký článek. Nebo když jsem psal denně povídky, napadalo mě, o čem povídka ten den bude. Taky jsem si uvědomil, že se někdy v duchu hádám s lidmi. Naštěstí konflikty příliš nezažívám, ale když se přesto objeví nějaký problém, při běhání na něj někdy myslím. Hlavně směrem do kopce, když je to dřina. Přemýšlím, jak bych někomu od plic vynadal. Pak to v reálu třeba ani neřeknu, protože už to v sobě vyřeším.
Myslíte i na to, co budete psát po doběhu v sociálních médiích?
To ani ne. Je pravda, že někdy při běhu dělám fotky, které pak publikuju. To ale proto, abych měl důvod se zastavit a oddechnout si. Zastavit jen tak, to by byla prohra. Když člověk udělá fotku, má důvod.
Běžeckýma očimaPřestože nejraději běhá sám, měl jsem tu čest s ním jednou vyběhnout nad Karlovy Vary. U toho jsme si sice povídali, ale pro rozhovor jsme raději zvolili snídani. Každý, kdo Miloše zná a neměří aspoň 199 centimetrů, by asi potvrdil, že právě vsedě se s ním povídá nejpohodlněji. Řeč byla tak inspirativní, že jsem si řekl, že taky zkusím běhat každé ráno. Když vydržím měsíc dát každý den aspoň pět kilometrů, budu to považovat za úspěch. On jich zvládne denně v průměru sedm a za rok dva a půl tisíce. |
Často jezdíte do Ameriky. Jaký je třeba rozdíl mezi během v Central parku a v Tróji?
Central park zbožňuji, je to pro mě v New Yorku největší zážitek. On je ten park opravdu moc hezký a překvapivě i dost kopcovitý, hlavně u Harlemu. Jsem tam vždycky hodně šťastný. Rozdíl proti Tróji je, že v Central parku mě lidé předbíhají o dost rychleji. Nedávno jsem tam za sebou slyšel někoho hlasitě dusat, a když kolem mě prosvištěl, viděl jsem, že má protézu. Byl o hodně rychlejší než já.
Jaké rady? Prostě se rozběhněte
Běháte s úsměvem na rtech?
Snažím se o to. Je fakt, že vnímám rozdíl. Asi někdy musím vypadat jako idiot, protože se na mě lidi smějou. Buď si myslí, že se směju já na ně, nebo nevím. Míval jsem takový zátopkovský škleb a ono to jde lehce změnit na úsměv, který drží na tváři. Takže zjišťuji, že když mám dobrou náladu, opravdu běžím s úsměvem na rtech. Je lepší, když člověk potká lidi, kteří se smějou, než když vypadají, že zemřou.
Jednou jste napsal, že běhání je módní záležitost, takový "nový golf", myslíte si to pořád?
Je to dokonce výraznější. Golf byla nadsázka, ale je to velmi módní. Občas mi lidi napíšou a chtějí radu, jak správně běhat. Moje odpověď je jednoduchá, říkám: prostě se rozběhněte!
Máte nějaké běžecké přání?
Chtěl bych si zaběhnout maraton v New Yorku. Už jsem tam jednou skoro jel, měli jsme s kamarádem i registraci, ale týden před závodem jsme to z osobních důvodů museli zrušit. To je tedy zatím nesplněný sen. Když budu zdravý, bylo by hezké dát si to třeba v šedesáti.
Přidej se k nám na Facebooku a zapoj se. Rungo.cz můžeš tvořit i ty.
