Stojím na olympijském stadionu v Amsterdamu a za chvíli se vydám na svůj třetí maraton. Hlavou se mi táhnou myšlenky na všechno, co mě přivedlo až sem. Myslím na svou partu běžců, na svého trenéra, který mi radí a motivuje mě, na všechna ta dobrá jídla, která jsem si musel odepřít, abych před závodem ještě trošku zhubnul. Hlavně ale na těch 3000 kilometrů, které jsem letos v přípravě naběhal, na fartleky, tempové tréninky, úseky, kopce, sprinty, na tu někdy šílenou dřinu a někdy i nádheru při dlouhých bězích po horách, na východy a západy slunce na obzoru, na letní polední tréninky na ostrém slunci a rozpáleném asfaltu, na noční běhy s čelovkou…
Ze vzpomínek mě vytrhnou kolegové z běžecké skupiny. Navzájem si přejeme pěkný zážitek a čas. Můj cíl je jasný – čas pod tři hodiny. Natrénováno mám, tak proč ne? Sice už týden bojuji s nějakou virózou, ale nějaká rýmička, kašílek a teplotka nemůže odradit kluka z hor od jeho předsevzetí. Podmínky pro maraton by měly být ideální, a to bezvětří, chladno a pod mrakem. Samozřejmě, že fouká silný vítr, je teplo a svítí slunce.
Řadím se do třetího koridoru mezi nejlepší hobíky, kteří chtějí běžet pod tři hodiny. Přede mnou jsou „chrti“, kteří poběží na vítězství. Ty uvidím jen tady na startu a pak leda tak v televizi. Pořadatelé však mezi „chrty“ a nás vložili ještě V.I.P. koridor, kde jsou různí zástupci sponzorů a známé osobnosti bez ohledu na výkonnost. Snažím se proto ve svém koridoru protlačit trochu více dopředu, abych se potom nezdržoval nadměrným kličkováním.
Výstřel! Jdeme na to. Vybíháme, hraje muzika, celý stadion tleská. Nádherná atmosféra. Každý se snažíme udělat si trochu prostoru, abychom mohli nastavit své plánované tempo, a užíváme si první metry závodu. A v tom… Co to, u všech čertů rohatých, je? Špunt! Výběh ze stadionu je tak úzký, že se tam běžící dav nevešel. Zastavujeme a utíkají nám drahocenné sekundy. Přecházím v chůzi a znovu se pomalu rozbíhám. Chtěl bych to osolit, chtěl bych běžet. Ale není kam a kudy. Vzpomínám si na radu trenéra, že nemám přepálit začátek. Tak to fakt nehrozí.
Pokouším se dosáhnout plánovaného tempa, ale do cesty se mi motají někteří V.I.P. běžci, kteří už po prvním kilometru nemůžou. To je síla! Chápu, že sponzorů a známých osobností je pro takovýto závod potřeba, ale co budou dělat zbytek závodu, když už po prvním kilometru přecházejí do chůze? Vyhnu se pár dalším kritickým místům a konečně dosahuju plánovaného tempa 4:10 min/km. Jsem teprve na druhém kilometru a mám už minutu ztráty. Hlavou mi běží kalkulačka: Kolik kilometrů budu muset běžet rychleji, abych to smáznul? Když člověk běží „podlahu“ a má ještě zrychlit, aby dohnal ztrátu, tak je to trochu na „palici“.
Kde se vzal, tu se vzal, běží vedle mě vodič na 3:00 hod. To je super, do toho se „zakousnu“ a pustím ho až v cíli. Konečně můžu běžet ustáleným tempem. Dostávám se do psychické pohody a začínám si závod užívat. Sice se příšerně potím v důsledku mé zvýšené teploty, ale banalitami se nemíním zabývat. Užívám si atmosféru, dávám si „placáky“ s dětmi i ostatními diváky, usmívám se a běžím.
Na pátém kilometru jsem skoro na předpokládaném mezičasu. Pohoda, nebudu divočit. Mám ještě 37 kilometrů, abych to malé manko ze startu smáznul. Hlavně žádný stres. Vodiče se snažím mít stále nadohled, ale držet se jeho tempa by mohlo být sebezničující, tomu „odborníkovi“ totiž asi nikdo neřekl, že při maratonu se fartlek neběhá. Jeho „ustálené“ tempo kolísá mezi 3:30 min/km a 4:40 min/km. Ať si ten pojašenec pobíhá, jak chce, ale já mám svoje tempo.
Na občerstvovačce hodně piju. Musím doplnit ztrátu tekutin způsobenou pocením. Na desátém kilometru je ztráta smazána, něco jsem si dokonce „naddělal“. Běží se skvěle. Držím tempo, zdravím lidi, prohlížím si Amsterdam, diváky, soupeře. Piju na každé občerstvovačce a na každém desátém kilometru si dávám preventivně solnou tabletu, abych nahradil úbytek minerálů a nedostal křeče. Sice na ně netrpím, ale jistota je jistota. Po patnácti kilometrech si v hlavě si škrtám třetinu závodu. Mezičas, stav těla, tempo, všechno je v pořádku. Stav mysli – perfektní. Tenhle závod si užiju, poprvé dám maraton pod tři hodiny.
Blíží se 21. kilometr, půlka je za mnou. To mám rád, v půlce se mi to totiž v hlavě vždycky „překlopí“, že zbývá už jen půlka a do cíle je to jakoby z kopce. Ze zbytku trasy ukrajuju další kilometry. Kolem kanálu docela silně fouká, v roztrhaném poli se nemám ani za koho schovat. Žádná skupinka, jen roztroušení jednotlivci. Navíc viset v tom větru někomu za zadkem a riskovat, že mu třeba nechtě přišlápnu nohu, se mi nechce. Běžím tedy sám za sebe.
Na vodě se vznáší nějaký borec na vodních tryskách a dělá různé skopičiny. Umí, asi to už někdy dělal. Je to fajn pohled, ale běžím dál. Na 25. kilometru je všechno stále v pohodě a mezičas skvělý. Už se to krátí, ještě kousek a zbyde mi poslední tucet. Ten mám rád, je to moje obvyklá tréninková jednotka. Na 30. kilometru si dávám další solnou tabletu, mezičas stále skvělý a zbývá mi už jen ten můj oblíbený tucet. Zaplavuje mě příjemný pocit nadšení, že to dám, že splním cíl. Mám chuť zrychlit, ale neblbnu a zůstávám disciplinovaný. Žádné výrazné změny tempa.
A najednou na 31. kilometru… Co se děje? Najednou cítím v nohách předkřečový stav. Do háje, vždyť přece na křeče netrpím! Tak pěkně rozběhnutý závod a teď tohle. Co s tím? Měním běžecký styl, aby se svaly zatížily trošku jinak, to však nepomáhá a naopak se to zhoršuje. Já snad poprvé v životě dostanu křeč. Přece ale nezastavím! Zkusím zpomalit a dosáhnu malého zlepšení. Dobře, poběžím kilometr pomaleji, aby si tělo odpočinulo, dám si solnou tabletu, gel, na občerstvovačce se pořádně napiju a pak zase zrychlím. Mám nějakou rezervu, ještě to stihnu.
Na 33. kilometru ale zjišťuju, že nepomáhá nic. Tím nadměrným pocením jsem přišel o drahocenné minerály, které už teď nenahradím. Jedno je jasné: Nevzdám to! Přehodnocuju situaci. Čas už teď podstatný není, do cíle se ale dostanu, i kdybych se tam měl doplazit jako Meresjev (sovětský pilot, který se po havárii letadla plazil několik kilometrů sněhem se zlomenýma nohama pozn. autora). Zpomaluju na 4:40 min/km a snažím se vyhnout jakýmkoli prudkým pohybům. Očima si vybírám nejvhodnější trasu a běžím jako robot. Stejně mi začíná křečovat celé tělo. Chci zvednout ruku a dát si „placáka“ s dětmi – pokus o křeč do ruky. Chci se usmát na povzbuzující diváky – pokus o křeč do tváří. Chci se vyhnout běžci, který přede mnou přešel do chůze – pokus o křeč do zad. V nohách se mi křeče zakusují snad do všech svalů, ani jsem nevěděl, že v noze tolik svalů je.
Přibíhám k občerstvovačce a při zpomalování málem dostanu další křeč do nohou. Zpomaluju tedy velmi pomalu a piju až na konci občerstvovačky, abych nemusel kličkovat. Potom se zase velmi plynule rozbíhám. Chci si dát houbičku s vodou za krk, následuje náběh na křeč do krku. Do háje! Už žádné zrychlování, žádné brždění, žádné zdravení, žádné občerstvování. Už je to jen pět kilometrů do cíle, to dám hlavou. Už nemyslím na čas, ale jen na absolutní pravidelnost a plynulost všech pohybů.
I nadále však předbíhám některé běžce, kteří museli zpomalit ještě více než já. To mi dává sílu. Nevymlouvej se na křeče a makej! Jsi skoro doma. Hlavou se mi honí všechny ty tréninky, které jsem absolvoval. Už jen proto to musím dát. Přece jsem tak poctivě netrénoval, abych tady chodil anebo nedej bože zastavil. Makej! Na poslední občerstvovačce předbíhám toho pojašeného vodiče. Kdesi na 15. kilometru mi utekl a teď je úplně tuhej, kulhá a čas 3:00 teda určitě nedá. Dobíhám i kolegu, kterého jsem ještě nikdy neporazil. Dnes je ale zraněný a běží jen „na pohodu“. Nemůžu ani zrychlit ani zpomalit, držím tedy tempo a předbíhám ho. Drží se mě a spolu přibíháme na stadion.
Zbývá posledních 300 metrů po dráze do cíle. Kolega zrychluje a znova mě předbíhá. Teď po 11 kilometrech boje s křečemi nebudu těsně před cílem závodit a riskovat. Jen si běž, stejně jsi lepší, tak proč bych se s tebou měl honit? Někdo se pokouší o sprint a se zatnutými zuby mě ještě předbíhá. Přeju mu to. Já nezrychluju. Nechci křeč, chci cíl.
Jsem tam! Jsem doma! Euforie! Zvládl jsem to i s rýmečkou, kašílkem, teplotkou a křečemi. Pohled na hodinky. Do háje! 3:06:27, osobní rekord! Další vlna euforie a radosti, že mě hlava dotáhla do cíle, navíc v osobním rekordu.
Takže pod 3:00 jsem to nedal ani tentokrát, ale to přece nevadí. Koho to trápí? Bylo to krásné. Tak zase příště!
