Dnes mám narozeniny, je mi už čtyřicet, sedím u počítače se sklenkou červeného, s trochou alkoholu v krvi a se silným odhodláním se svěřit veřejnosti se svým zprvu velmi banálním a nepříliš veselým příběhem, který však naštěstí míří, díky sportu a hlavně běhání, nejspíš ke šťastnému konci. Celé povídání vlastně s běháním ani tak moc nesouvisí, nicméně běh je jakýsi katalyzátor, který prochází celým dějem a nejspíš také silně ovlivňuje jeho konec.
Začněme od začátku. Jsme s manželkou spolu již téměř dvacet let, z toho víc jak šestnáct let sezdáni. Po dvou dětech sklouzl manželský život do každodenní rutiny, která nevyhovovala ani jednomu z nás, nicméně kdo by měnil zaběhnuté koleje kvůli absenci vášně a přitažlivosti, když jsme si jinak ve všem vyhovovali a měli se stále rádi? Sedavý způsob života nedokázala dramaticky změnit ani záliba v turistice a cestování obecně. Kila přibývala, pravda, nejvíce na mém těle, ale ani manželka nebyla se svou postavou příliš spokojená.
Sport poprvé: na scénu přichází vysportovaný švihák
První útok sportu na naše manželství byl ryze destruktivní. Nástrojem destrukce se stal sportující kolega mojí ženy, s hubenou, šlachovitou postavou, který sice krásou ani inteligencí neoplývá, zato mu chybějí morální zábrany a je idolem všech žen ve svém okolí.
Dnes už chápu, že moje tehdy zamindrákovaná a nespokojená manželka po několika měsících podlehla sladkým obdivným řečem od člověka, který o sobě šíří pověst velkého milovníka, který si může vybírat.
Naneštěstí je moje žena jinak hodná a nedokáže věrohodně lhát, tudíž jsem věděl, že se něco děje málem dřív, než to věděla ona sama.
Sport podruhé: nevěrná a sexy
Tehdy nás sport zasáhl podruhé. Manželka se o sebe začala více starat, pravidelně sportovala a její postava, byť vždy téměř hubená, začala být více zpevněná a celkově mnohem hezčí. Mindráky zmizely, doma se také začala víc snažit, ale bylo to spíš z pocitu viny, takže jsem z toho neměl příliš velké potěšení. V prvních fázích své nové zamilovanosti byla bohužel tak zaslepená, že si naivně myslela, že nic nevím, a ani moje četné žárlivé výstupy jí nepřipadaly podezřelé. Dnes svou naivitu sama nechápe, ale tehdy holt neuvažovala s čistou hlavou.
Přeskočím několik měsíců svého trápení, v nichž jsem propadal většímu a většímu zoufalství, na rozdíl od vzkvétající, ovšem sebezničující zamilovanosti mojí ženy. To sebezničující není myšleno jen eufemisticky, protože moc nechybělo a moje již intenzivně sportující manželka se při cyklistice pod vlivem zamilovanosti a hlavně alkoholu málem zabila. Svědomí se sice alkoholem umlčet dá, ale jeho vedlejší účinky jsou velmi nebezpečné.
Sport potřetí: na scénu přichází jiný vysportovaný švihák
Zlom nastal ve chvíli, kdy ženě konečně došlo, že je její avantýra tak okatá, že to vím nejen já, ale téměř většina lidí v jejím okolí. V tuto chvíli náš osud ovlivnil sport potřetí, tentokrát konečně již jen pozitivně. Pod lékařským dozorem jsem začal stabilizovat svoji klinickou depresi antidepresivy a hlavě také sportem. Více než kdy jindy jsem jezdil na kole, bruslil na in-linech a postupně také začal běhat. Zpočátku se jednalo jen o rychlou chůzi, ale po úbytku patnácti kil tukových zásob jsem začal konečně i běhat. Ano, já, vždy lenivý, běh nesnášející pupkáč, jsem zprvu občas popoběhl, dnes už ale uběhnu několik kilometrů bez zadýchání.
Shodil jsem víc než dvacet kilo, poprvé v životě se sám sobě nehnusím, moje postava sice stále vykazuje známky drobné nadváhy, ale spíš vlivem pevného svalstva než měkkého tuku. Manželka už na mě zase kouká se zalíbením a po mnoha letech ji opět přitahuji jako chlap, dokonce prý víc než její bývalý milenec. Náš manželský život se od základu změnil. Už nejsem ten denně škemrající nemilovaný zoufalec, který se nenávidí a řeší problémy jídlem. Nyní pravidelně běhám, ženy včetně manželky na mě koukají s obdivem, dokonce i já jsem se přestal nenávidět. Už jsem měl párkrát i pocit, že se sám sobě tak trochu líbím.
Na změnu k lepšímu není nikdy pozdě
Jak už jsem říkal, dnes mi je právě čtyřicet let, za celých devětatřicet let svého předchozího života bych nikdy nevěřil, že jednou budu běhat a dokonce mě to bude bavit. Nikdy holt není pozdě na změnu k lepšímu. K letošním narozeninám jsem si jako dárek vybral funkční běžecké oblečení, chybí mi už jen čepice, a moc se těším, jak budu dál běhat bez ohledu na počasí. Pravidelně čtu Rungo.cz již od jeho začátku a beru si odtud k srdci spoustu užitečných rad.
Náhoda tomu chtěla, že tento zajímavý server vznikl v době, kdy jsem s během začínal, takže je takovou mou srdeční záležitostí. Trochu se stydím, že jsem k objevu běhání potřeboval, aby mi narostly parohy, ale na druhou stranu není žádný důvod špatný, pokud vede ke změně životního stylu a obnově radosti ze života.
Jestli bude konec mého příběhu šťastný, ještě nevím, možná to nebudu vědět ani o svých jednačtyřicátých narozeninách, nicméně manželka mě opět miluje a já si k ní také pomalu hledám cestu. Zatím jsem svoji plnou důvěru v její lásku a novou věrnost ještě nedokázal obnovit, ale i v případě, že jí to nevydrží, mně určitě zůstane nová milenka: rekreační běh.
Váš pravidelný čtenář
