Amálka byla stále unavená a plačtivá. V noci se často budila, protože potřebovala na záchod. Několikrát se dokonce stalo, že se počurala, což u ní nebylo obvyklé – od dvou let byla bez plen a „nehodám“ jsme se roky úspěšně vyhýbali.
První, co mě napadlo, bylo to, jestli jí náhodou ve školce někdo neubližuje. Paní učitelky mi řekly, že je Amálka poslední dobou spavá a do aktivit s ostatními dětmi ji musí občas doslova nutit. Tehdy jsem také zaregistrovala, že je přes den i v noci velmi žíznivá.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Navštívili jsme dětskou lékařku, ta Amálce udělala testy a mé nejhorší noční můry se naplnily – cukrovka prvního typu a celoživotní léčba. Proč zrovna naše holčička? Co to pro ni bude znamenat? Bude si muset do konce života píchat inzulin nebo brát ještě nějaké další léky? Jak to zvládne skloubit se školou? Jak se k ní budou chovat ostatní děti? Budu muset odejít z práce?
S gumídky je konec
S manželem jsme si načetli kvanta článků. Přiznávám, že začátky byly hodně těžké a leckdy jsem byla psychicky úplně na dně.
S diagnózou Amálce tak trochu skončilo dětství. Najednou musela být mnohem samostatnější, musela se naučit pracovat s glukometrem. Inzulin jí zatím aplikuji sama, ale taky ji to čeká.
Snad nejhorší bylo jídlo. Milovala hlavně gumové medvídky a šmoulí zmrzlinu. S tím byl ze dne na den konec. Amálka nechápala, proč jiné děti sladkosti dostávají – a ona nesmí. Snažila jsem se jí to adekvátně jejímu věku vysvětlit, ale jednoduché to nebylo. Dařilo se nám mít její jídelníček pod kontrolou, ale přes veškerou snahu jsme občas nezabránili velkým výkyvům glykemických hodnot.
Cukrovka mě připravila o ledviny. Pomohla mi dialýza a zachránil dárce |
Lékařka mě ale uklidnila, že je to na začátku normální. Pro větší pohodlí jsme naší dceři pořídili diabetický senzor, který snímá hodnoty glykemie za ni. Malou jsme tak alespoň ušetřili opakovaných bolavých vpichů do prstíčku.
Pomáhají i učitelky
Velkým štěstím bylo, že Amálka mohla zůstat ve školce. Všichni na nás byli moc milí a paní učitelky se dokonce nechaly proškolit diabetologickou sestrou, která jim pečlivě vysvětlila, co vše bude Amálka potřebovat.
Dohlížejí, aby si dcera po jídle kontrolovala cukr v krvi, naučily se i aplikovat a počítat dávku inzulinu. Není to pro ně vůbec snadné a jsem jim za to nesmírně vděčná. Pro nás pro rodiče je to obrovská úleva, protože vím, že je o Amálku ve školce dobře postaráno. Já se tak mohu dál věnovat své práci a odpoledne péči o Amálku přebírám.
Manžel sice chodí z práce až večer, ale taky mi hodně pomáhá. Co nás asi v souvislosti s nemocí momentálně mrzí nejvíc, že zatím nemůžeme dcerku pustit ven s kamarádkou nebo jí dovolit u někoho přespat. Přece jen zatím nechceme riskovat.
Dáme Amálce odklad. Musíme najít školu, ve které budou paní učitelky ochotné dohlédnout na její zdravotní stav. Moc dobře totiž vím, že to není samozřejmost.
O nemociCukrovka 1. typu je autoimunitní choroba, při které tělo přestane produkovat životně důležitý inzulin. Jde o celoživotní chronické onemocnění. Stále nevíme, proč vzniká a jak mu zabránit. Předpokládá se, že je dáno geneticky. Léčba diabetu spočívá v podávání inzulinu. Naštěstí inzulinové pumpy, pera i senzory usnadňují aplikaci i život pacientů. Důležité je pravidelné sledování hodnot cukru v krvi a úprava stravy. Ta musí být pestrá, vyvážená a hlavně pravidelná. Dítě nesmí být o hladu, musí dodržovat pitný režim a doporučuji i pravidelný pohyb.
|
