Při výšce 164 cm vážila Jiřina v 25 letech 68 kg, další kila přibyla po těhotenství a postupem času. „Vždycky jsem byla holka krev a mléko,“ říká sama o sobě. „Pět let po porodu jsem měla 90 kg a zkoušela tehdy poprvé hubnout sama.“
Diety typu tukožroutská polévka, vajíčková dieta, nápoje nebo koktejly prý nikdy nezkoušela, naopak se snažila využít znalostí o výživě, které načerpala mimo jiné jako vedoucí školní jídelny a metodik stravování. Nastavila si energetický deficit, pravidelně jedla a hýbala se.
Nemohla si ani zavázat tkaničky
Postup byl správný, ale Jiřina neměla, tak jako spousta žen, ve zvyku starat se sama o sebe. Vždy tu byl někdo jiný, kdo potřeboval její péči. „A tak se období sebedisciplíny a sebekontroly střídala s obdobími, kdy jsem své potřeby neřešila a nabrala zpět, co jsem zhubla, plus něco navíc,“ přiznává. „Žila jsem v poklusu mezi prací a rodinou. Jedla jsem rychlovky, dojídala zbytky z lednice. Svůj boj s váhou jsem postupně vzdala.“
Jak kila přibývala, chuť hýbat se naopak ubývala. Jiřinu u začala bolet kolena, objevily se problémy s dechem a nenáviděla zrcadla. Nakupování něčeho na sebe se pro ni stalo noční můrou. „Oblečení ve velikosti 64 je typu stan a elegancí příliš neoplývá,“ líčí žena, která se z nutnosti naučila šít.
Život s desítkami kilogramů byl náročný. „Nemohla jsem si zavázat tkaničky u bot, v autobuse si vedle mne nikdo nesedl a tělo šlo rozpohybovat pouze rozkýváním se,“ vzpomíná Jiřina. Za to, že byla vůbec schopna pohybu, prý vděčí svým dvěma fenkám Kimince a Daře. Ty byly později také hlavními iniciátorkami její zásadní proměny.
Hubnutí musí začít v hlavě
Prvních 20 kg zhubla po operaci žaludku a dalších 10 kg v důsledku stresu, protože jí onemocněl manžel a ona později ovdověla. Když pak její syn odpromoval a osamostatnil se, rozhodla se Jiřina zase naplno věnovat pejskům a vrátit se ke sportovní kynologii. Jenže kila navíc jí na cvičáku překážela.
Když v roce 2013, kdy vážila 115 kg, objevila STOBklub a program Sebekoučink, její život se zásadně změnil. „Pochopila jsem, že zhubnutí není jen o znalostech a počítání kilojoulů, ale i o změně myšlení,“ přiznává Jiřina, která se začala více zamýšlet nad tím, co jí a proč.
„Pomocí Sebekoučinku jsem si sestavovala kvantitativně správný jídelníček z potravin, které mám ráda, a stal se ze mě ,docent´,“ popisuje radost, kdy po dlouhé době zase spatřila na váze dvouciferné číslo. Pak ale přišla další osudová rána, když zemřel její syn.
„Lidé na STOBklubu mi pomohli nejen při hubnutí, ale svým přátelstvím mi pomáhají se lépe srovnat i s tím, co mě potkalo,“ prozrazuje těžce zkoušená Jiřina, která si pochvaluje laskavé a podporující prostředí.
S partou jdou kila dolů lépe
Kromě toho, že se jí podařilo shodit neuvěřitelných 61 kg, prošla také velkou duševní změnou. „Stal se ze mne přátelský, pozitivní člověk, na čele už nemám napsáno: světe, bojím se tě,“ říká. „Jsem otevřenější a méně kritická k sobě i ostatním. Řekla bych, že jsem silnější a naučila jsem se nenechat se odradit dílčím neúspěchem.“ Dokonce se zase líbí sama sobě, jen její kůže je o pár čísel větší.
Na stránkách STOBklubu našla Jiřina nejen podporu a inspiraci, ale také nové přátele a náplň volného času. Jako milovnice turistiky se dala před časem dohromady s dalšími hubnoucími dámami a společně vyrazily na první dvanáctikilometrovou túru.
„Později jsme organizovaly další výlety a přidávají se k nám i další STOBklubáci a jejich přátelé,“ dodává aktivní pejskařka. Svá setkání nazvali „Stobí šlápoty“ a Jiřinu, pro kterou už pohyb není peklo, ale radost, těší a naplňuje měnit virtuální přátelství v ta opravdová.
