Odborně se tato nemoc jmenuje amyotrofická laterální skleróza, neboli ALS, ale paní Alena jí říká Alska. Důvěrné pojmenování nevyléčitelné choroby je jedním ze způsobů, jak se snaží vyrovnávat s osudem.
„To, že mám ALS, ještě neznamená, že budu doma sedět v koutě a litovat se. Život je potřeba žít takový, jaký nám byl dán, jiný už nedostaneme. Proto se snažím s Alskou žít, ne přežívat,“ říká pětapadesátiletá žena.
Snaží se být za každých okolností optimistkou, udržovat si pozitivní mysl, byť jí lékaři při stanovení diagnózy dávali maximálně rok života. Jejich předpoklad se prozatím nenaplnil. Paní Alena se dokonce chystá zúčastnit charitativní akce, která má na tuto vážnou nemoc opět upozornit.
Začalo to „nenápadnou“ únavou
První příznaky se u paní Aleny začaly projevovat od podzimu 2017. Tehdy samozřejmě ještě nikoho nenapadlo, co se za nenápadnými projevy může skrývat. Začalo to větší únavou, zadýcháváním do schodů, což se ženě zvyklé na aktivní život do té doby nestávalo.
O nemociALS neboli amyotrofická laterální skleróza je neurologické onemocnění způsobující postupnou degeneraci buněk, které ovládají pohyblivost svalů. Nemocní přicházejí postupně o veškerý pohyb na těle, nakonec jim zůstávají pouze pohyby očí. To vše se děje při zachování psychických a mentálních schopností. Příčiny onemocnění nebyly zatím dostatečně objasněny. Nemoc může postihnut kohokoliv, doba přežití se udává mezi 3-5 lety po stanovení diagnózy. Prevalence onemocnění v České republice se odhaduje na 6 až 8 případů na 100 000 obyvatel. Zdroj: www.zsalsa.cz |
„Především jsem byla bez nálady a zájmu o věci, které jsem měla vždycky ráda – sport, četba, film,“ vzpomíná. Pozvolna přicházely další příznaky, které paní Alena až do jara 2018 přehlížela. Jenže pak se jí začalo špatně mluvit. Zpočátku jí dělaly potíže jen kombinace některých písmen, pak už jí tuhla celá pusa i jazyk. Mluvení bylo čím dál náročnější.
K tomu se za pár měsíců přidaly potíže s levou rukou. „Přestala jsem ovládat malíček, prsty se začaly křivit a po prázdninách už byl problém také s jemnou motorikou,“ konstatuje. Právě září bylo zlomové. „Špatně se mi polykalo, poprvé jsem upadla a vypadl mi z rukou plech na pečení. To už byly příznaky, že to bude něco vážného.“
Život s Alskou
ALS jí lékaři diagnostikovali 18. září 2018. Reakce byla obdobná jako u jiných pacientů, kteří se po vyšetření dozvědí krutou pravdu a mají pocit, že se ocitli ve zlém snu – pláč, vztek, zloba a neustále se opakující otázka: Proč zrovna já?
„Pak jsem si uvědomila, že nic z toho mi nepomůže. Až jsem ’uklidnila’ emoce, nemoci dala jméno Alska, velmi se mi ulevilo a znovu jsem získala elán do další etapy svého života,“ svěřuje se žena. Nemoc ji připravila o práci, kterou měla ráda. „Ale nepřipravila mě o mé úžasné kolegyně a vedoucí Komunikačního centra České pojišťovny v Brně, s nimiž je stále v kontaktu.
Celý život se jí radikálně změnil, a to z velmi aktivního na velmi pomalý. Dříve činorodá žena si těžko zvykala na „želví“ tempo. „Alska mi vzala radost z jakéhokoliv pohybu, z tance, chůze po schodech, procházek po hradech, zámcích, lesích, ze sportování, plavání, z návštěv koncertů, divadla, zoologických zahrad, výstav. Ne všude můžete s vozíkem. A především mi vzala řízení auta, můj milovaný relax.“
Vnoučata bez pohádky
Letos poprvé budou vánoce, kdy dětem, rodině, známým neupeče paní Alena vánočku, vanilkové rohlíčky, perníčky, štolu či tmavý ovocný chlebíček.
ALS trpěli například vědec a fyzik Stephen Hawking nebo politik Stanislav Gross. Mezi nejznámější pacienty u nás patří fotbalista prvoligové Plzně Marián Čišovský nebo masér české reprezentace fotbalu a futsalu Vladimír Mikuláš. |
„Co mám Alsce ale hodně za zlé je to, že už nemohu číst vnoučatům pohádky, běhat s nimi po zahradě, stavět hrady z písku, dělat bubliny bublifukem. Až přijdou další vnoučátka, už nebudu schopna je ani vzít do náruče, pomazlit se s nimi, dát jim hubičku, prostě podat pomocnou ruku,“ konstatuje žena.
Na otázky iDNES.cz musela vzhledem ke své chorobě odpovídat písemně. ALS jí vzala řeč, jemnou motoriku, sílu v rukou i nohou, možnost kousat nebo lízat zmrzlinu. Rovněž hodně zhubla. Z kašovité stravy ještě pozná, jak jídlo chutná. Když jí manžel krmí sondou, rozezná pouze to, jestli je pokrm teplý, nebo studený.
„A co je opravdu nejhorší, Alska už mě připravila o samostatnost,“ napsala Alena. A dodala: „Stav se rychle mění, nikoliv však k lepšímu.“
Pomoc od rodiny
S bojem s nemocí jí pomáhá její rodina a další přátelé a známí. Manžel, obě dcery a syn, snacha, bratr a maminka. „Od stanovení diagnózy začali shánět veškeré dostupné informace o nemoci a neustávají ani dnes.“
Děti se jí zastaly i v momentě nepříliš citlivého přístupu odborného lékaře, k němuž se na první kontrolu dostala až po půl roce. „Mladý pan doktor se mě ani nezeptal na můj současný stav. Při dotazu, kdy budou provedeny kontrolní vyšetření, se pan doktor podivil, co bych prý chtěla za kontrolní vyšetření, když je VŠE jasné. Ještě, že se mnou byly děti a pana doktora ’umlčely’ v opakování katastrofického scénáře. A tak napsal zprávu a sbohem.“
Přiznává, že vyzkoušela rovněž různé alternativní druhy léčby, k nimž se mnozí pacienti s vážnými chorobami uchylují. „Něco pomohlo, něco asi ne, ale kdo ví? Základem mé ’alternativy’ je detoxikace těla, ducha, domácnosti, návrat k přírodě, přírodní medicíně či biostravě. Hlavně mít vždy pozitivní mysl!“
Tvrdí, že jí hodně pomáhá psaní o každodenním životě s nemocí. Napřed texty ukládala do šuplíku, pak si založila blog Život s Alskou. Spolupracuje se spolkem ALSA, který sdružuje pacienty i odborníky na ALS. Společnost pomáhá například poradenstvím nebo půjčováním zdravotnických pomůcek, pořádá rekondiční pobyty, sbírky, benefiční koncerty a 7. září v Praze připravuje humanitární akci, která má na nemoc ALS upozornit zdánlivě nezvyklým způsobem – plaváním.
Mezi plavci bude rovněž paní Alena. Jejím největším přáním je, aby vědci konečně přišli na to, jak ALS vlastně vzniká, jak se dá léčit a jak jí předcházet. „Ať nepřibývají další nešťastní pacienti, ani jejich blízcí, kteří vědí, jak je těžké čekat na poslední den jejich milovaného. Nemají naději na lepší budoucnost. Nemít naději je velmi bolestné,“ vysvětluje paní Alena.
