Myslíte si, že v sobě máme všichni nějaký talent?
Já vždy říkám, že každý člověk se rodí s talenty. Proto bychom se neměli ptát „Mám talent?“ ale raději bychom si měli položit otázku „Na co mám talent?“. S talentem můžeme totiž dosahovat mnohonásobně lepších výkonů. V současné době však jen třináct procent lidí dělá činnosti, kde talent uplatňuje, což znamená, že svět běží na méně než jednu pětinu svého potencionálního výkonu.
Kdo je Jan Mühlfeit?Jan Mühlfeit je globální stratég, kouč a mentor. Přes 20 let působil ve společnosti Microsoft na různých vedoucích pozicích. V současné době koučuje vrcholové manažery, umělce a sportovce včetně členů Českého olympijského týmu. Letos na podzim vydal spolu s lektorkou Katkou Novotnou knihu s názvem Odemykání dětského potenciálu, v které se snaží napomoci k objevení dětských talentů a jejich rozvoji.  |
Pokud má každý z nás na něco talent, jak poznat, na co ho má zrovna moje dítě?
Existuje celá řada testů, které mohou talent pomoci objevit nebo specifikovat. Je však rozhodně dobré děti také sledovat. Už i ti nejmenší totiž poznají, co jim energii dává nebo naopak ubírá. Malé děti si mají tendenci hrát s věcmi, které je nabíjejí energií. Proto si s některými hračkami hrají opakovaně, kdežto jiných si ani nevšimnou. Pokud tedy chcete vědět, na co má vaše dítě talent, zkuste ho pozorovat a všímat si, k jakým činnostem se stále vrací.
Mohou děti získat talent i během života?
Talent je každému člověku dán geneticky, avšak co se s ním dále stane, záleží na prostředí, v kterém vyrůstáme, na tom, jak přemýšlíme, a také, jak k nám přistupují v dětství rodiče. Například Jaromír Jágr se narodil s geny pro hokej, avšak kdyby neměl vhodné prostředí, rodiče, kteří by mu umožnili trénovat, a správné sportovní vedení, zřejmě by navzdory obrovskému talentu nikdy nebyl tak úspěšný.
O Jaromíru Jágrovi je známo, že už v dětství tvrdě trénoval. Pro řadu dětí jsou však tréninky spíše nutným zlem a rodiče je musí ke sportu doslova nutit. Co říkáte na takový přístup?
Je samozřejmě dobré, aby se děti hýbaly, ale měl by se najít průsečík mezi pohybem a tím, co je baví. Ne každý bude olympijským vítězem, ale i přesto může v životě dělat věci, ve kterých bude úspěšný a které ho zároveň budou činit šťastným. Pokud rodiče musí dítě k tréninkům přemlouvat, je pravděpodobné, že ho aktivita nebaví a nejde mu. To způsobuje v těle dítěte stres, kvůli kterému se nedokáže při tréninku dostat do stavu, kterému se říká flow. Ve flow děti maximálně využívají svůj talent. Díky tomu dosahují skvělých výsledků a zároveň jsou u toho šťastné.
Mohou rodiče poznat, jestli se dítě při tréninku dostává do flow?
Ve flow jsou děti zcela soustředěné a činnost je doslova pohlcuje. Asi každý někdy viděl svého potomka zabraného do hraní tak, že přestal vnímat čas i své okolí. Přesně takhle vypadá flow. Obzvláště u malých dětí je však obtížné předem určit, který kroužek je do tohoto stavu dostane. Proto je úplně v pořádku, pokud se dítě věnuje několika sportům. Tímto způsobem si alespoň může otestovat, co ho skutečně baví. V momentě, kdy bude moci při vykonávání některé z aktivit využít svůj talent a zároveň ho bude činit šťastným, dostaví se flow. Díky tomu se dítě vyprofiluje a postupem času bude chtít zůstat jen u aktivity, která ho do flow dostala.
Říkáte, že flow se dostaví v momentě, kdy se potká talent s pocitem štěstí. Znamená to tedy, že pokud dítě není talentované například na fotbal, nemůže se při jeho hraní nikdy dostat do flow?
V podstatě ano. Do flow vás skutečně dostane jedině talent, avšak má-li dítě v tomto stavu vydržet déle, je kromě talentu nutná také mentální odolnost. Součástí mozku je totiž i tak zvaná amygdala, které já říkám opička. Tato opička vymýšlí imaginární strachy, které nás ze stavu flow vytrhávají. Například u brankáře může vytržení z flow způsobit nechycený gól. V tom momentě se spustí opička a golman začne přemýšlet o tom, že pokazil celý zápas a mužstvo kvůli němu prohraje. Pokud však začne přemýšlet tímto způsobem, už není schopný navzdory talentu dosahovat těch nejlepších výsledků a současně u toho být šťastný. Dobře se amygdalu naučil vypínat Petr Čech, který říká, že ať je stav zápasu jakýkoliv, pro něj je to vždy nula nula.
Může se stejně jako Petr Čech naučit amygdalu vypínat každý?
Ano, existuje několik technik, jak se dostat zpátky do flow. Občas si stačí pouze připomenout, že minulost už nedokážeme změnit a jediné, co můžeme udělat, je poučit se z chyb. Zpět do hry nás mohou navrátit také dechová cvičení. Zkuste si všimnout, že v momentě, kdy jsme vystresovaní, dýcháme mělce a chvějeme se. To je jasný signál pro opičku, aby začala vytvářet imaginární strachy. Abyste docílili pravidelného dechu, můžete například zkusit metodu, která se nazývá dech boxu. Ta spočívá v tom, že se na čtyři nadechnete, na čtyři zadržíte dech, na čtyři vydechnete a na čtyři dech opět zadržíte. V momentě, kdy začnete opět dýchat pravidelně, opička si bude myslet, že nebezpečí pominulo a půjde spát. Pokud si navíc nahlas řeknete „To dám“, opice nebude mít už vůbec žádnou šanci.
Na výchově malých sportovců se kromě rodičů velkou měrou podílí i trenéři. Jaký máte názor na současné trenérské systémy?
Problém v přístupu většiny trenérů je přílišné zaměření na odstranění slabin. Slabiny je sice vhodné do určité míry skutečně odstranit, avšak v žádném případě jim není možné věnovat 90 procent svého úsilí. Pokud se totiž zaměříte výhradně na zlepšování svých slabých stránek, dosáhnete nepatrného zlepšení. Naopak vaše silné stránky se budou na úkor slabých výrazně zhoršovat. Proto by trenéři a rodiče měli klást důraz na silné stránky dítěte, díky nimž se může dále rozvíjet, a nevěnovat zbytečné úsilí eliminaci chyb.
Jakou roli hrají trenéři při rozvoji sportovního potenciálu dítěte?
Velkou. Představte si dva trenéry tenisu. První z nich přijde k dítěti, které vyhrálo turnaj, a řekne mu: „Výborně, teď musíš vyhrát i podruhé.“ Hráč, ke kterému trenér bude přistupovat takovýmto způsobem, bude mít pocit, že jeho kouč přijímá jen výhru, a začne mít strach z neúspěchu, což v hlavě opět roztočí opičku. Druhý trenér však bude ke svému svěřenci přistupovat jinak a zeptá se ho, co myslí, že udělal v zápase dobře, na čem by podle něho měl zapracovat a jak vnímá hru ostatních. Tímto způsobem dá trenér dítěti najevo, že ho nezajímají jen výsledky, ale i to, zda se dítě zlepšuje a baví ho to. Takovýto trenérský přístup je z hlediska rozvoje sportovce rozhodně lepší.
Bohužel, sport nejsou jen výhry. Jak bychom měli přistupovat k dětem v momentě, kdy se jim příliš nedaří a dělají chyby?
Z hlediska zpětné vazby je důležité především pochválit. Díky tomu se v hlavě dítěte vyplaví seroton, tedy chemikálie, která se vylučuje v momentě, kdy nám někdo dá uznání. Teprve pak je dítě připraveno na kritiku. Třetím podstatným bodem zpětné vazby je potřeba vyjádřit také důvěru do budoucna. Poté se totiž vyloučí oxytocin, chemikálie důvěry, kterou můžeme podpořit ještě tím, že se člověka fyzicky dotkneme. Proto například basketbalistům radím, že i v momentě, kdy se jim příliš nedaří, by si spolu měli plácnout. Tím dávají najevo, že i přesto, že se jim nevede, si stále navzájem důvěřují.
Liší se v něčem trenérské vedení týmů a jednotlivců?
Pro trenéry kolektivních sportů je důležité znát dobře talenty každého člena týmu a postarat se o to, aby měl každý stejnou vizi. V roce 1998 jelo naše mužstvo do Nagana, kde vyhráli i přesto, že patřili mezi outsidery. Když jsem se pak ptal Dominika Haška, proč myslí, že vyhráli, řekl, že za to vděčí Hlinkovi. Ten věděl o talentu každého z mužstva a dokázal kluky sestavit tak, aby mezi nimi fungovala synergie. Díky tomu byl každý z hráčů ve flow a mohl podávat svůj nejlepší výkon. Navíc bylo velmi důležité, že hráči i trenér věřili, že můžou vyhrát. Tím pádem mohlo i relativně slabší družstvo, které však mělo dobrou performanci ve flow, porážet silnější.
Občas tedy stačí jen věřit a naše touhy se stanou realitou?
Tak jednoduché to zase není. Přísloví „sedávej panenko v koutě...“ dnes rozhodně neplatí. K tomu, abychom něčeho dosáhli, nestačí jen věřit, musíme také makat a trénovat fyzicky i mentálně. Právě při budování mentální odolnosti však může být vizualizace dobrým pomocníkem. Cokoliv si totiž lidská mysl dovede představit, to může tělo reálně zvládnout. Pokud si však něco neumíme ani představit, dokážeme to jen těžko. Proto někteří úspěšní sportovci používají k vybudování své mentální odolnosti vizualizaci. V hlavě si například představují, jak dobíhají do cíle, vyhrávají a poté stoupají na bednu vítězů. Mysl a tělo jsou úzce propojeny, a pokud hlava vizi uvěří, může z ní tělo udělat realitu.
Existuje nějaký zaručený recept, jak z dítěte vychovat úspěšného sportovce?
Je důležité si uvědomit, že úspěch nespočívá jen na rodičích. Ti sice mohou napomoci dítěti se sebepoznáním a objevením skrytých talentů, avšak úspěch závisí i na člověku samotném. Každý je generálním ředitelem své vlastní mysli. Nemůžeme sice ovlivnit, co se nám stane, ale můžeme ovlivnit svou reakci na stimuly, které nám život dává. Pokud se tedy někdo rozhodne, že bude hrát v první lize, tak v ní skutečně bude hrát, i když občas spadne do té druhé. Když si však myslí, že patří do divize, může spadnout do okresního přeboru. Proto všem říkám: Miřte na měsíc, když spadnete, stejně skončíte mezi hvězdami.
