Do zmíněného zařízení Ivana chodila vybavena dvěma skrytými kamerami se záměrem natočit dokument, ale také proto, aby jí tu pomohli od dlouhodobé únavy. Léčila se osm let s hypofunkcí štítné žlázy, po této stránce však byla podle své endokrinoložky v pořádku.
Objednat se k MUDr. Jarmile Klímové, která institut vede, není jednoduché, čeká se i déle než rok. Ivana tedy navštěvovala psycholožku Lenku Krutilovou a ta ji posílala k další léčitelům, spolupracovníkům z Aktipu. „Nepomohli mi. Cítila jsem se pořád stejně,“ říká a dodává, že první tři měsíce se snažila rady tamějších terapeutů dodržovat.
„Dělalo mi to však trochu potíže. Nakapat si kapky a nejíst rajčata mně celkem šlo, ale zabalit děti každé ráno před odchodem do školy fiktivně - pouze ve své mysli - do stříbrné a zlaté karimatky a loučit se s nimi, aby se ode mne bez traumatu odpoutaly a já neměla na svědomí jejich psychickou nepohodu, to mně dělalo problém,“ vypráví podrobnosti. „Taky jsem si měla psát deník a seznam svých pozitivních a negativních emocí. Poctivě jsem ho psala, ale při dalším sezení už si na žádný deník paní Krutilová vůbec nevzpomněla,“ popisuje.
Moje problémy je nezajímaly
Dnes už je Ivaně lépe, ale to až po návštěvě imunoložky, která jí na základě krevního rozboru a pečlivého prozkoumání anamnézy doporučila změnit životosprávu.
„V Aktipu jsem se ničeho takového nedočkala, terapeutku moje problémy vůbec nezajímaly. Hned při prvním pohovoru se chytla onemocnění štítné žlázy a přes mé ujišťování, že chodím pravidelně na endokrinologii, testy mám v pořádku a jsem plně zaléčená, se mě snažila přesvědčit, ať vysadím léky a zkusím jejich metody, tedy detox, nejíst rajčata a nepít bílé ale červené víno,“ vzpomíná na sezení s psycholožkou Krutilovou.
Ve filmu je vidět, jak se snažila opakovaně terapeutku upozornit na to, že výsledky z endokrinologie má v pořádku. „Paní Krutilová při každém dalším sezení dávala najevo absolutní nezájem. Ani si předem nepřečetla, co jsem říkala při předchozí návštěvě. Klidně se mě zeptala, jestli mám ještě pořád deprese, o kterých jsem opravdu nikdy nemluvila,“ tvrdí.
V psychosomatiku dál věřím
I přes nepříjemnou zkušenost však Ivana dál věří, že naše psychika má vliv na zdraví. „Co bylo alternativní před pár lety je dnes uznávaným lékařským postupem a naopak,“ říká. Jenže když záběry z Aktipu probírala a některé postupy konzultovala s psychiatrem profesorem Radkinem Honzákem, pochopila, že opravdový psychosomatický rozhovor vypadá úplně jinak, než zažila ve zmíněném institutu.
Dokument ČT odhalil nebezpečí alernativní léčby |
„Moje babička byla lékárnice a vždy mě učila, jak velmi opatrně zacházet s léky, snažit se nebrat zbytečně antibiotika, využívat bylinné čaje, starat se o sebe, cvičit, zajímat se o to, co jím a podobně,“ vypráví a dodává, že s bolavými zády chodí už 15 let na akupunkturu, která jí pomáhá. Podstupuje i lymfatické masáže. „Netuším, jak to funguje, ale funguje. Na druhou stranu, když si zlomím nohu, tak jedu do nemocnice, protože nevěřím, že mi sama sroste,“ popisuje.
Bachovy kapky proti depresi
Kdyby Ivana nesouhlasila s natáčením a do Aktipu by zamířila jako řadový pacient, už by se prý po první konzultaci nikdy nevrátila. „Nejhorší byla vědomá manipulace ze strany terapeutů. Stále mi podsouvali problémy v rodině. Manžel i děti mě využívají, práce mě vysává. Působilo to na mě tak, že se mě snaží na sebe navázat - něco ve stylu, každý vás využívá, venku číhá nebezpečí, jen tady naleznete pomoc, klid a bezpečí,“ vypráví Ivana.
Vztek měla za třináct návštěv několikrát. „Byl to spíš pocit bezmoci. Přihlásila se na dvě školení, protože byly s režisérkou dokumentu Šárkou Maixnerovou domluvené, že bude případně v natáčení pokračovat i jako externí spolupracovnice institutu. Na jednom takovém školení se potkala s klientkou, která měla těžké deprese, v mládí brala drogy a díky nim prodělala klinickou smrt. „Docela mě její životní příběh vzal. Na dalším školení mi nadšeně vykládala, že si pořídila přes internet základní sadu Bachových kapek, úspěšně je míchá a prodává jako léky na depresi,“ vzpomíná.
Následující školení bylo věnováno dětem. Ivana zde šest hodin poslouchala, že za nemoci svých dětí mohou vždy rodiče, kteří udělali někdy v životě chybu. Toto školení pro ni bylo vůbec nejhorším zážitkem. „To mě opravdu rozhodilo, teprve doma jsem se z toho vypovídala. Ale hnusný pocit ve mně zůstal,“ říká.
Oči velmi nemocných
Pacienti v Aktipu nečekají, objednáváni jsou na konkrétní časy, takže mají jen minimální šanci se potkat a povídat si. „Dbá se tam na zachování soukromí, což zdůvodňovali tím, že tam chodí slavné osobnosti. Dokonce prý jezdí i americké herečky a bojí se prozrazení,“ vypráví pacientka Ivana a dodává, že i ona sama cítila vlídnější zacházení právě proto, že je povoláním herečka.
„Potkala jsem tam ale několik na pohled už velmi nemocných lidí. Dívat se jim do očí, to bylo pro mě nejtěžší a nikomu bych to nepřála. Díky nim jsem moc ráda, že jsem tam nakonec chodila až do konce, dokument se nám podařilo natočit a ČT to odvysílala,“ svěřila se.
Odpověď na otázku, jak rozlišit dobrého a špatného doktora nebo léčitele, je podle Ivany Lokajové těžká. „Myslím, že je potřeba nebát se ptát na vše čemu nerozumíte. Jednou jsem uvedla svoji obvodní lékařku do velkých rozpaků. Chtěla jsem diagnózu přeložit z latiny do češtiny,“ vzpomíná. Má za to, že je dobré konzultovat své zkušenosti s jinými pacienty i lékaři, nebát se vyžádat si druhý názor. „Prostě používat hlavu. Na druhou stranu chápu, že nemocný člověk se bojí a leckdy nechce slyšet pravdu,“ dodává.
