Nešlo by jen zajít do obchodu s běžeckou formou a koupit si svou výkonnost zpět? „Jednou půlmaraton za hodinu a půl prosím. A ultramaraton na pohodu s úsměvem na tváři k tomu.“ Bylo by to tak pohodlné.
Když po delší době umírám při výběhu jen mírného kopečku, zní mi v hlavě: „Mám já tohle zapotřebí? Dal bych cokoliv, abych se tohoto utrpení zbavil.“ Jenže to nejde. Běžeckou výkonnost si za peníze nekoupím. Můžu utrácet za trenéra, na míru vypočítané tréninkové plány, funkcemi nadupané hodinky, vědeckou tělesnou analýzu nebo boty, ve kterých běhají olympijští vítězové.
Dřít a makat ale musím sám. Opakovaně kroužit kolečka již stokrát proběhnutou tratí kolem domova, abych svou běžeckou formu zlepšil nebo alespoň udržel. A abych si pak mohl užít závod, zvládnout v létě běžecké výlety nebo se proběhnout s přáteli. Aby mě běhání zase více bavilo.
Peníze nikomu příliš nepomůžou a všichni mají stejné podmínky (jistě, až na nějaké ty genetické dispozice). A pak, když uprostřed kopce popadám dech, pálí mě plíce a těžknou mi nohy, si vzpomenu, že je tu vlastně mnohem jednodušší způsob, jak se toho utrpení zbavit. Zpomalit!
Zvolnit nebo úplně přejít do chůze. Přestat se hnát tempem, kterým bych „chtěl“ běhat, a přejít do tempa, kterým bych „měl“ běhat. Takové tempo poznám jednoduše. Je mi v něm dobře. A pokračovat dál bez trápení.
Čím méně bolestivý můj zážitek bude, čím více potěšení v něm dokážu najít, tím snadněji se mi bude k němu vracet a pokračovat příště. A pokud nemáte zrovna závodní ambice (v takovém případě se totiž bez bolavého tréninku opravdu neobejdete), proč si to běhání (nebo zkrátka pohyb vpřed, ať už jakýmkoliv tempem) prostě neužívat?
I když to může znít zdánlivě jako protimluv, je pro mě běhání vlastně právě tím místem, kde zpomaluji. Mám čas jen pro sebe a vše ostatní musí alespoň chvíli počkat. Zkuste to také. Alespoň na chvíli si dovolit ten luxus nikam nespěchat.
