Kromě běhání jsou mojí velkou vášní italské skútry Vespa. V půlce května jsem se na něm vracela domů z Braníka, do cesty mi však z vedlejší silnice vjelo auto. Náraz v padesátikilometrové rychlosti, křupnutí, odmrštění přes kapotu. Na případnou reakci jsem měla podle policejního posudku padesát setin vteřiny. Běžci lépe než kdokoli jiný vědí, že to je čas, za který nestihnete ani mrknout, který však rozhoduje o vítězství nebo porážce. Mně se při pohledu zpětně povedlo obojí.
Události šly ráz na ráz. Šok, a tudíž lehká euforie a vlastně pohoda, kterou rušil jen pohled na naprosto gumovou nohu v oblasti levého stehna. Záchranáři byli na místě do tří minut, převoz na urgent v Motole, spousta vyšetření. Teprve v nemocnici také ukrutná, ale díky kapačce ne nesnesitelná bolest. Čekání na operaci. Sestry říkají, že službu má zrovna jeden z nejlepších. Doktor Beitl má se mnou práci na čtyři hodiny, za které se mu povede rotační zlomeninu stehenní kosti s několika úlomky vyztužit titanovou osteosyntézou. Když mě po týdnu pouští z nemocnice, říká: „Vy jste sportovec, u vás to půjde rychle.“
Rozcvičování „mrtvé“ nohy
Na vkus člověka, který chce všechno a hned, to moc rychle nešlo. Zlomená stehenní kost představuje šest měsíců chůze o berlích a postupného dostávání se do normálu. V nemocnici mi podali základní informace, zbytek zjišťuji tak trochu „na vlastní pěst“. Svůj stav pak (i kvůli tomuto článku) konzultuji z fyzioterapeutem Karlem Beranem z FitTeam.cz, který se přes dvacet let věnuje zdravotním aspektům vrcholového sportu. „Výhodou dnešní doby je dostatek informací. Je jich ale takové množství, že vyznat se v nich je problém,“ upozorňuje odborník hned na začátku na dvojsečnost „vševědoucího internetu“.
„Jako první by po takovémto zranění měla probíhat izometrická kontrakce svalů, v tomto případě kvadricepsu,“ radí Karel Beran. Zpočátku představuje i takovýto cvik nadlidské úsilí. Noha je „mrtvá“, nehybná, neovladatelná. Moje cvičení je tak jen velmi chabým náznakem propnutí v koleni a zoufalou snahou o zvednutí paty z podložky. Opravdu ji zvednu až asi za měsíc. O centimetr. Pokroky – a tedy i motivaci – pak však vidím takřka každý den.
„Prvních šest týdnů je doba, kdy dochází k prvotnímu prohojování po úrazu a měla by to také být doba hájení, kdy doporučuji se zátěži vyhnout,“ říká fyzioterapeut a pokračuje: „Pak následují zhruba tři měsíce rehabilitační léčby, případně šest měsíců do plné zátěže.“ V mém případě vše trvá déle kvůli typu zlomené kosti i komplikovanosti zlomeniny. „Nosnost kosti může už být dobrá, ale neuváženým pohybem mohou vzniknout obtíže třeba v podobě pakloubů nebo špatných srůstů,“ varuje.
Důležitá je i práce s jizvou – promašťování a pak lehká masáž s pohyby do stran. „Kůže, podkoží a svalová povázka (fascie) po operacích často srůstají a je potřeba tyto vrstvy oddělit, aby nesrostly trvale,“ říká Beran. Teprve po primárním prohojení můžeme začít s obnovováním hybnosti a svalové síly.
Věřit svému lékaři se vyplatí
„Hlavní rozdíl v rekonvalescenci je v tom, jestli jste vrcholový sportovec, nebo někdo, kdo předtím ´jen´ aktivně cvičil. V druhém případě vás lékaři pochválí, že cvičíte, ale přistupovat k vám budou jako k ´normálnímu materiálu´,“ říká Karel Beran. „Přístup tělovýchovného lékařství a péče o sportovce se od běžné péče diametrálně liší,“ upozorňuje odborník, mezi jehož klienty patří i mnoho sportovců.
Pokud tedy patříme mezi „běžné smrtelníky“, musíme se spolehnout především na vlastní vůli na sobě „máknout“ tak, abychom se délkou rekonvalescence vrcholovým sportovcům přiblížili. Případně se aspoň čas od času svěřit do péče odborníka, který nemusí být zrovna levný, jehož rady jsou však k nezaplacení. A také dát na to, co říká váš ošetřující lékař.
„Pokud jde o úraz řešený operativně, má hlavní slovo vždycky operatér, který nejlépe ví co a jak se stalo, zná možnosti materiálu, kterým to opravil, a podobně,“ říká Karel Beran a dodává: „Nikdo neví, jaké následky může mít unáhlený návrat k zátěži. Ty se mohou objevit třeba za deset, dvacet let, kdy už si dávno myslíte, že je všechno v pořádku.“
Jednostranné cvičení se může vymstít
„Je třeba si uvědomit, že pokud je zraněná noha, zatěžuje se po nějakou dobu celý pohybový aparát – více zatěžuji zdravou nohu, tomu se přizpůsobuje postavení pánve a páteře a vytváří se nerovnováha. Správná rehabilitace by měla pracovat s celým tělem, v tomto případě tedy i s přetěžovanou končetinou: protahovat ji, dělat vyrovnávací cvičení na pánev a bederní část,“ shrnuje fyzioterapeut.
Někdy je lepší lázeňská léčba – především kvůli tomu, že při ambulantní rehabilitaci chybí režim. „Například při potížích s ploténkami chodí lidi ambulantně na infuze a rehabilitace, jsou doma a nelepší se to. Pak jdou na týden do speciálního zařízení, kde mají kvalitativně úplně stejnou léčbu, a ono se to najednou zlepší, protože mají režim nejen ve cvičení, ale i režim klidový, který doma málokdo zvládne dodržovat,“ vysvětluje odborník.
Sportovec má náskok
Velká část odpovědnosti ale leží na samotném člověku. „Dobře trénovaný člověk – ať už svalově, nebo vytrvalostně – po úrazu logicky ztrácí kondici. I tak má ale určitou výhodu a náskok – ve stejné době po úrazu zvládne cviky, které nesportovci ještě zdaleka nezvládají,“ říká fyzioterapeut. Zvyk hýbat se s sebou nese i jistou disciplínu.
„Následná rehabilitace je především věcí aktivního přístupu. Člověk zvyklý pravidelně pracovat na svém těle nemá problém ani pravidelně rehabilitovat. Na rozdíl od některých nesportovců má ke cvičení jiný psychický postoj – přijde mu to normální,“ dodává Beran. Sportovci si cviky také rychleji osvojují a jsou je schopni doma správně opakovat.
Já zhruba po dvou měsících už cvičím v zásadě tak, jak jsem zvyklá, ale s ohledem na nohu. Můžu dělat sedy-lehy, cviky na záda a kompenzační cviky na zdravou nohu a namáhané paže. Chůze o francouzských holích je mimochodem skvělý posilovací cvik na tricepsy… Snažím se cvičit poctivě, protože kontrakcí svalů napomáhám i kosti – úlomky se přibližují k sobě a posílený sval je lépe drží pohromadě.
„Při podobném úrazu hodně pomáhá i cvičení a chůze ve vodě, což podporuje i prokrvení svalů,“ dodává Karel Beran. Voda je skvělým pomocníkem, který odlehčí tělo a umožní noze procvičovat správné pohyby. A taky rotoped – řídím se zátěží, kterou mi povoluje lékař při chůzi o berlích. V září, čtyři měsíce po úrazu, už je to 25 až 30 kilogramů. To, že jsem stihla ještě na sklonku léta vytáhnout kolo a v pohodě ujet 20 kilometrů (samozřejmě po rovině), považuju za první malé vítězství. I to, že jsem ve stejnou dobu zvládla dojet na vespě až do Itálie k moři (samozřejmě s berlemi, složenými na nosiči), s partou kamarádů, kteří se o mě starali „jako o vlastní“.
Zatím pořád chodím s holí a k běhání musím ještě dobelhat dlouhou cestu. Teď totiž končí sranda (rozumějte rekonvalescence) a začíná to pořádné cvičení. A o tom příště.
