Je využití cizopasníků k léčbě pacientů v Česku časté?
Opravdu širší a běžnější využití parazitů je zatím spíše ve fázi testování, do tradičního zdravotnického systému se prosazuje jen velmi obtížně, často i proti značnému odporu stávajících lékařských uskupení. To platí zejména o využití střevních parazitů v boji proti autoimunitním chorobám. Jiné druhy parazitů se však již oficiálně používají k léčbě pacientů, a to i v našich nemocnicích – jsou to pijavky a muší larvy.
Čtěte v magazínu Rodina DNESVelké téma o parazitech, kteří cizopasí na lidech, najdete v pátečním magazínu MF DNES Rodina DNES.  |
Dříve se pijavice hojně využívaly při tzv. pouštění žilou. K čemu se využívají v současné době?
Pijavka lékařská (Hirudo medicinalis) je nejznámějším „červem“ využívaným lékaři již odpradávna. Většině z nás se vybaví „temná“ středověká praxe pouštění žilou, ale i současná moderní medicína v některých případech praktikuje hirudoterapii, která je spojená se specifickým odstraněním a odsátím krve z těla pacienta. Pijavky mají ve svých slinách obsaženou látku hirudin zabraňující nejenom srážení krve, ale především je schopen rozpustit již vzniklou krevní sraženinu, kterou pak pijavka dokáže odsát. Ke vzniku sraženin a hematomů dochází často v plastické chirurgii nebo při mikrochirurgických zákrocích, a právě v těchto případech jsou pijavky nejčastěji využívány.
Co je to larvální terapie?
Hemžení „červů“ v rozkládajícím se mase nebo hnijícím ovoci vzbudí zcela oprávněně u většiny lidí zhnusení. Tito odpudiví červi, kteří jsou ve skutečnosti larvami much, však mohou být v mnoha ohledech užiteční, a to nejenom jako nástraha na ryby. Larvy některých druhů much, které označujeme jako myiázní, se vyvíjejí v živé tkáni svých hostitelů, a způsobují jim tak bolestivá poškození. Jiné druhy, které se živí pouze odumřelou tkání, nám však mohou být velmi prospěšné. Jejich první „moderní“ použití se uskutečnilo ve Spojených státech během občanské války. Znovuzavedení léčby mušími larvami, tzv. larvální terapie, do lékařské praxe pak prosadil lékař William Stevenson Baer v první světové válce. Poté však tato léčba upadla v zapomnění. V současné době však opět, už po několikáté, dochází uznání. Nejčastěji se při terapii využívají larvy mouchy bzučivky zelené (Lucilia sericata). Jejich schopnosti živit se pouze mrtvou tkání napomáhají čištění nehojících se ran, například v případě takzvané diabetické nohy. Odstraňují nekrotizující tkáň jemněji a precizněji než jakýkoli chirurg a dokonale kopírují hranici mezi živým a mrtvým prostředím. Právě pro tuto vlastnost se jim přezdívá „biologický nůž – bioknife“. V ráně navíc ničí i většinu bakterií, a to bez ohledu na jejich případnou odolnost k antibiotikům – proti larvám žádná rezistence nepomáhá.
Současná věda dává nedostatek parazitů do souvislostí s Crohnovou nemocí. Jak daleko jsou tyto výzkumy?
Jak už bylo řečeno, naše imunita se v průběhu evoluce vyvinula tak, aby dokázala bojovat s parazity, včetně těch velkých, které řadíme mezi červy – helminty. Jejich nepřítomnost v našem těle tak může být v některých případech příčinou vzniku autoimunitních onemocnění, jako je Crohnova nemoc, ale i řada dalších. U pacientů trpících těmito obtížemi je tedy jednou z možností vrátit příslušné parazity do střeva. Ti na sebe budou poutat pozornost imunitního systému, a tím napomohou k utlumení autoimunitních reakcí namířených proti tělu pacienta. Jedním z vhodných kandidátů je tenkohlavec prasečí (Trichuris suis), který vhodně aktivuje naši imunitu, přitom však není pro člověka patogenní a navíc v našem těle nedokáže plně dospět a produkovat vajíčka – tedy se pacient nemůže stát zdrojem případné infekce pro ostatní lidi. Zatímco v řadě zemí je již léčba tenkohlavci schválená a uznaná v rámci tzv. experimentální léčby, u nás na tento krok zatím ještě čekáme.
