Běh přináší spoustu neobvyklých zážitků. Mezi ty neopakovatelné určitě patří i letošní srpnový noční běžecký závod v Drážďanech. V pátek 14. srpna se toto město proměnilo v město běžců. Horký letní den vystřídal horký letní večer a čekání na slibované bouřky a déšť.
Byl to můj velký sen. Zaběhnout si závod Nachtlauf v Drážďanech, který se pravidelně koná v polovině měsíce srpna. V letošním roce se mi to konečně povedlo. Již v lednu jsem se do závodu spolu s kamarádkou Hankou, začínající běžkyní, přihlásila, abych se měla na co těšit a nemohla se v létě vymlouvat, že mi na závod nezbývá čas. Kýžené datum se blížilo, a tak jsme si s Hankou naplánovaly náš holčičí běžecký víkend i s přespání v Drážďanech. Chtěly jsme si závod užít se vším všudy, tedy i s odpočinkem v ulicích města po závodě. A udělaly jsme dobře.
V letošním parném létu nás čekal další horký den. Teploměr vystoupal na, v posledních týdnech obvyklých, 35°C. Vedro k zalknutí, každý pohyb během dne proměnil moje tělo v objekt zalitý potem. Před samotným večerním závodem jsem se stihla v hotelu celkem třikrát osprchovat. Hotel, kde jsme se ubytovaly, se nacházel v samém centru Drážďan, kousek od Zwingeru. Po procházce městem a vyzvednutí startovního balíčku v obchodním centru Centrum Galerie, jsme se začaly pomalu připravovat na závod. Vybrat vhodné oblečení v tomto horku bylo velmi jednoduché – hlavně, aby toho měl člověk na sobě co nejméně. Po sedmé hodině jsme se přesunuly ke startu.
Závod startoval přesně ve 20 hodin. Po očku jsem sledovala oblohu, protože na tento den byl hlášen dlouho očekávaný příchod studené fronty, který měly doprovázet intenzivní srážky s bouřkami. Pár kapek a ochlazení bych určitě uvítala, a se mnou asi většina závodníků, po bouřce během závodu jsem ale netoužila.
Obloha však zářila sluncem a rozhodně to nevypadalo, že by se nějaké změna v dohledné době chystala. Přežít poslední půl hodinu ve startovní koridoru bylo velmi náročné. Atmosféra, vzduch a počet lidí houstl, naštěstí jsme měli možnost využít nepřetržitého přísunu pitné vody na občerstvovací stanici. Toto „dusno“ na chvíli zpestřil pozdrav závodníkům v rodném českém jazyce. Bylo moc příjemné slyšet i svůj rodný jazyk, včetně povzbuzení před závodem. A pak to již přišlo, odpočítávání v němčině 10, 9, 8....3, 2, 1 - výstřel, a masa téměř tří tisíc běžců se pomalu dala do pohybu vstříc dalším běžeckým dobrodružstvím. Mně a kamarádce Hance se podařilo proběhnout startovní bránou až šest minut po výstřelu.
Vydaly jsme se každá svým tempem na čtrnáctikilometrovou trasu proti proudu Labe. Miluji tu chvíli, kdy se po čekání na startu konečně rozeběhnu. Najedu si na svoji „frekvenci“, poslouchám svůj dech, kličkuji mezi ostatními běžci, sleduji trasu kolem sebe, zdravím se s diváky, kteří nás přišli povzbudit. Cesta vedla nejprve po cyklostezce na levém břehu řeky Labe. Díky teplému letnímu počasí byla obležená lidmi, kteří u řeky jen tak odpočívali, grilovali či trávili čas se svými přáteli. A kilometry pomalu přibývaly. Na pravém břehu se již rýsovaly vinice a historické usedlosti. Stále bylo se na co dívat a okouzlovat se letní pohodovou atmosférou. Obloha se však začala zatahovat a občas se ozvalo hrozivé zahřmění. Jen ať není bouřka!
Pomalu jsem se blížila k polovině trasy, k mostu Blaues Wunder, který trasu závodu přesunul na pravý břeh Labe. Před mostem jsme na chvíli seběhli mezi vilky a na Hublerstrase, pak již naše kroky vedly přes most mezi vinice. Na pravém břehu se najednou začalo celkem rychle stmívat. Bylo to dáno jednak tím, že se obloha opravdu zatáhla a začalo drobně pršet, ale také proto, že se pomalu blížila 21. hodina. Začátek cesty kolem vinic začal asi mílovým úsekem vydlážděné cesty. Nic moc, stále jsem se musela soustředit, abych si nezvrkla kotník. Ale přišlo i slibované „kropení závodníků“, nejdříve pouze ze zahradní hadice, ta pravá sprška na nás ale teprve čekala.
Díky nastávající tmě se podél trati objevila hořící světýlka v plechovkách. Bylo to jako v pohádce. Vítr se zvedl a začalo pršet. Zázrak, opravdu přišel déšť. Přestala jsem vnímat, jestli jsem více zpocená nebo mokrá od deště a doslova jsem si spršku z nebe užívala. Po chvíli přišla i slibovaná sprška v podobě proběhnutí pod kropícími hasičskými auty a následně cesta svítícím tunelem. Krása. Emoce pracují na plné obrátky, v duši cítím neskutečnou radost a nohy běží jako bych za sebou neměla deset kilometrů. Uvědomuji si, že to jsou ty chvíle, které mě energií nabijí na dalších několik měsíců.
Poslední tři kilometry přidávám na rychlosti a běh si doslova užívám. Plán doběhnout do 1 hodiny a 20 minut je splněn. Při průběhu cílovou bránou mám na hodinkách čas 1:18:02. Posléze se dozvím, že jsem doběhla na 123. místě celkově a v mé kategorii (W40+) na 19. místě.
Jsem spokojená. Čekám na kamarádku Hanku, pro kterou byl tento závod premiérou, chci si s ní užít chvíle po doběhu do cíle. Přibíhá asi 20 minut za mnou. Obě jsme šťastné, protože jsme si závod opravdu užily. Každá po svém. S úsměvem na rtech odcházíme do víru velkoměsta, kde se v těchto dnech koná letní festival plný koncertů a dobrého jídla a pití. Občas prší, ale nám to nevadí. Kličkujeme mezi kapkami deště a jsme šťastné. Do 23.30 hodin tancujeme v rytmech samby, popíjíme pivo a užíváme si letní noc s medailí na krku. Krásný večer.
Pak následuje doslova „dlouhá noc“, v pokoji je stále nesnesitelné horko (i přes fungující klimatizaci) a navíc nás bolí nohy. Druhý den po snídani v hotelu sedáme do auta a míříme zpátky do Čech a do Prahy. Cestu jsme zakončily ještě slavnostním výstupem na horu Říp, protože „co je pro Mohameda Mekka, to pro Čecha Říp“. Cesta nahoru i dolů je doslova utrpením, střídavě nás bolí pravá či levá noha, ale i tuto zkoušku zvládáme s dobrou náladou. Vlastně nám nic jiného nezbývá.
Studená fronta stále nepřichází. Na teploměru je opět přes 30°C. Čekání na déšť pokračuje.
