Už odmala jsem věděla, že moje babička z matčiny strany zemřela na alzheimera. Věděla jsem z různých dospěláckých rozhovorů, že jí bylo kolem čtyřiceti, když se u ní tato nemoc projevila. Zemřela zhruba za 10 let v psychiatrické léčebně v Bohnicích v zuboženém stavu. Prý měla modřiny, vyražené zuby a byla podvyživená.
Ještě jsem stihla poznat babiččiny dvě sestry, které této nemoci také podlehly. Pamatuji si, že hodně zapomínaly a říkaly „blbosti“. Byla jsem ale od matky poučená, že jsou nemocné.
O nemociAlzheimerova choroba je primárně degenerativní postižení mozku, což způsobuje poruchu a úpadek jeho činností. Jde o nejčastější typ demence. Průběh nemoci je pomalý, s postupně se objevujícími příznaky. Prvními příznaky jsou poruchy paměti a ztráta schopnosti se učit. Postupem času dochází ke ztrátě schopnosti řešit běžné denní úkoly, zhoršené orientaci v čase a prostoru, ke změnám osobnosti, nálady a chování. Stav se postupně zhoršuje, až dochází k naprosté ztrátě soběstačnosti, plné závislosti na okolí a končí smrtí. Její příčiny dosud nejsou známy a stejně tak zatím neexistuje ani účinná léčba. Podrobnější informace o nemoci se dočtete na Vitalion.cz |
Občas mě matka strašila, že ať se od ní dobře všechno naučím, že jednou by tu taky nemusela být. V pozdější letech jsem se dozvěděla, že tato nemoc začala už u mého pradědečka a matka se přirozeně bála, že ji tato nemoc také postihne. Říkala mi, že kdyby to věděla dřív, nikdy by žádné dítě neměla. Poslouchat to jako dítě bylo celkem deprimující. Dnes už tomu rozumím.
Nemoc mě s mámou rozdělila
S matkou jsem nikdy neměla dobrý vztah. Nevím, jestli za to mohlo i to, že jsem o matku v podstatě kvůli nemoci přišla v 15 letech (zhruba v té době se u ní začala projevovat). V 17 jsem to už nemohla doma vydržet. Můj špatný vztah s matkou gradoval na neúnosnou míru a já šla do péče k babičce.
Doufala jsem, že když spolu nebudeme pod jednou střechou, tak najdeme společnou řeč. Nestalo se tak. Matka mě úplně odstřihla ze svého života. Od rodiny jsem se dozvěděla, že matka začíná zapomínat.
Všichni o Alzheimerově chorobě věděli, takže si okamžitě vyvodili, že už to začalo. Bylo jí 37 let. Na mé 18. narozeniny mi poslala SMS, že mi přeje vše nejlepší k narozeninám. Udělalo mi to velkou radost a začaly jsme se opět stýkat. Ale já si tak bohužel potvrdila, že matka opravdu zapomíná.
Začalo to celkem nevinně. Dvakrát se mě zeptala na stejnou věc, když mi chtěla uvařit kafe, dvakrát i třikrát dávala vařit vodu. Vyskytlo se chvilkové období, kdy jsme se doopravdy, poprvé za celý můj život, začaly sbližovat, což nám ale evidentně nebylo přáno.
Další krok byl, že přestávala zvládat svoji práci. Ze začátku si nechtěla přiznat, že je něco špatně, ale na doporučení své sestry začala docházet k doktorovi Rusinovi z Thomayerovy nemocnice. Prodělala sérii vyšetření, dostala léky na alzheimera v počátečním stádiu. Nicméně nám pan doktor alzheimera přímo nepotvrdil, že prý je na to příliš brzy.
Postupně se jí měnila osobnost
Matka nakonec skončila v invalidním důchodu. Začínala si vymýšlet různé historky, měnila své každodenní zvyky. Měnila se jí i osobnost, měla i záchvaty agrese.
V jednom ze záchvatů beznaděje začala důvěřovat nějaké léčitelce. Nasypala jí spoustu peněz a ta jí tvrdila, že je už zdravá. Začala utíkat z domu. Jen tak v županu a pantoflích se rozhodla, že půjde domů za mámou a tátou do 8 km vzdálené vesnice. Její přítel, se kterým žije, ji našel až tam.
Občas si svou nemoc uvědomila a plakala. Jak se měnila, začala mě vyloženě nenávidět. Trpěla utkvělou představou, že ji chci okrást a ublížit jí. Byla jsem nepřítel číslo jedna. Těch představ bylo víc. Byly to těžké chvíle. Žádali jsme o vyšší stupeň invalidity, ale sociální úřad ji poslal do práce. To byl výsměch. Matka si nezvládala už ani uvařit polévku z pytlíku.
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Začala trpěla depresemi. Bála se jít ven, protože ji svět a vše nové začalo děsit. Bála se zůstat doma, že se domov stane jejím vězením. Často spala s klíči pod polštářem. Občas si vzpomněla, že jí zemřela matka, a prožívala znovu a znovu tu bolest nad její ztrátou.
Pan doktor jí předepsal antidepresiva, ale ta nijak zvlášť nepomáhala. Její osobnost se vytrácela, až nakonec nic nezbylo. Pak jí i konečně uznali 3. stupeň invalidity.
Dnes je jí 43 let a mě ani kohokoliv jiného už nepoznává. Musí nosit pleny, nedokáže se sama najíst, nemluví, má záchvaty podobné těm epileptickým, je nemobilní, vše nové ji vyvádí z míry.
Pan doktor nakonec na sto procent potvrdil Alzheimerovu chorobu a matka bere léky na poslední stádium této nemoci. Je hrozné se dívat na mladou ženu v tomto stavu, tím spíš, když je to vaše matka. Jiní lidé v tomto věku teprve zakládají rodiny, těší se ze života, jsou v polovině cesty a má matka stojí před cílovou páskou.
Bojím se, že mě čeká stejný osud
Matčina o šest let starší sestra také krátce po mé matce onemocněla. Začala zapomínat. Průběh je v podstatě stejný jako u mé matky s tím rozdílem, že je zhruba tam, kde matka před dvěma lety. Moc dobře si uvědomuji, co to pro mě znamená. Je tu vysoká pravděpodobnost, že dopadnu stejně. Vždyť v jedné rodové linii to postihlo úplně všechny. Je mi 24 let a mám opravdu velký strach.
Mé dvě sestřenice se také bojí. Jsem v kontaktu i s jednou matčinou sestřenicí (jednou z dcer babiččiny sestry). Ta má dnes devítiletou dceru a blíží se jí čtyřicítka. Bojí se.
Rozhodla jsem se, že se vzdám plánu mít vlastní rodinu. Nechci, aby mé dítě zažívalo to, co já, ať už jde o mou matku, či strach z toho, co bude. Přijde mi to nezodpovědné. Kromě toho, který chlap by do tohoto rizika se mnou šel? Zkoušela jsem jít na genetiku, zda by mi alespoň nemohli říct, zda to mám v genech. Bohužel věda ještě není na té úrovni, aby mi to na sto procent řekli. Prý možná za 15 let.
Potvrdilo se mi, že naše rodina je opravdu výjimečná a že můžeme darovat krev na různé výzkumy. Poslední rada zněla: „Žijte normální život a nemyslete na to.“ Snažím se o to každý den, opravdu. Jen ne vždy to vychází a čím jsem starší, tím je to horší.
