Měla jsem nového partnera, který tu noc u nás spal. Je to asi tři roky zpátky. V noci mě vzbudil šílený stav, který byl pro mě neznámý. Brněly mě nohy tak, že když jsem si stoupla, měla jsem pocit, že se složím k zemi. Do toho bušení srdce, pocit nedostatku kyslíku, zmatenost a strach, že umírám. Od dětství jsem totiž sledovaná na kardiologii pro extrasystoly. Myslela jsem, že mi selhává srdce.
Vzbudila jsem všechny v domě a přítel mě okamžitě odvezl na pohotovost. Tam mi udělali klasické vyšetření, odběry a EKG a řekli, že je vše v pořádku. Píchli mi magnezium a poslali domů s tím, že se to občas stává.
Od té doby mám strach usínat, protože se bojím, že to zase přijde. Tak se to opakovalo pravidelně. Já jako milovník řízení aut jsem si vyjela pročistit hlavu. V tom opět přišel ten stejný stav, akorát se přidalo rozmazané vidění a strach, že se nabourám a zabiju.
Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
Přivolala jsem si rychle pohotovost,kde se opět opakovalo to, co minule. S tím, že mi dali žádanku ke kardiologovi na vyšetření. Vše bylo v pořádku. Ale po pár dnech se mi dělalo pravidelně zle.
Psychiatra jsem nejdříve odmítala
Nevěřila jsem doktorům, takže jsem objížděla Prahu, Brno a další města. Nikde mi nic nezjistili. Nasadili mi holtera na sledování srdce na 24 hodin a opět vše v pořádku. Připadla jsem si jako blázen a hypochondr.
Jednou jsem byla sama doma a čekala na přítele. Zapálila jsem si cigaretu a v tom přišel zase známý stav. Zavolala jsem si pohotovost, kde už se na mě dívali jako na blázna. Nechali mě čtyři dny v nemocnici napojenou na přístroje a zase nic.
Mamka byla u své obvodní lékařky a svěřila se jí s mými potížemi. Doktorka jí dala kontakty na psychiatra, ať se tam objednám. Když mi je máma předala, roztrhala jsem je, že nejsem žádný blázen, ale že jsem vážně nemocná.
A tak se to stupňovalo. V obchodech jsem začala utíkat z fronty, protože se se mnou celý svět točil. Když jsem byla sama doma, přepadávaly mě stavy strachu, že omdlím a než někdo přijde, už budu mrtvá.
Nikam jsem moc nevycházela. Utíkala jsem i z restaurací, kam jsme chodili s přítelem na večeře. Pak jsem se svěřila tetě, která je zdravotní sestra, a ta mi řekla: „Nic ti říkat nebudu.“ Sáhla do kabelky a dala mi dvě pilulky lexaurinu, se slovy: „Když to přijde, dej si půlku. Uvidíš.“
Ten večer jsem sedla k počítači a zadala všechny příznaky, které mě trápily. Jediné, co mi to našlo, byla diagnóza panická porucha. Takže nikdo nevěděl, co mi je, a já sama si to diagnostikovala. Chodila jsem si pouze pro recepty na lexaurin. Vše bylo dobré, až do posledních pár měsíců. Panická porucha se ukázala zase v novém světle, a to v podobě strachu z nemocí. Píchne mě v lýtku, leknu se. Pálí mě na hrudi, zavolám pohotovost, že mám embolii. Teď mě píchá v žaludku a už si myslím, že mám rakovinu.
Dnem i nocí nemyslím na nic jiného. Všechna vyšetření jsou v pořádku. Omezuje mi to život. Konečně jsem se tedy odhodlala a objednala se k psychiatrovi. Doufám, že mi odborníci pomohou, už totiž nevím, co dál.
