Dnes devětatřicetiletá Jitka pracovala jako osobní trenérka fitness. V roce 2013 se jí po těle začala dělat vyrážka, a tak se rozhodla zajít na kožní kliniku. Mastičky, které jí lékař předepsal, však nepomohly. Po dvou týdnech se její celkový stav zhoršil.
„Cítila jsem velkou únavu, na kterou jsem nikdy nebyla zvyklá,“ vzpomíná a pokračuje: „Pak se objevila chřipka a následovala angína.“ Osvícený praktický lékař Jaromír Kánský zbystřil a udělal Jitce odběry. „Po výsledcích mě ihned poslal do chrudimské nemocnice. Tam mi řekli, že mám špatnou krev a musím neprodleně na hematologii do Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde mě hospitalizovali, a začal neuvěřitelný kolotoč. Hned první den mi separovali špatné bílé krvinky. Byl jich celý litr! A druhý den následovalo dalšího půl litru,“ vypráví Jitka, kterou čekala nelehká a především nejistá cesta léčby.
Diagnóza: akutní leukémie
„Když jsem slyšela diagnózu, první, co mi projelo hlavou, bylo, že půjdu za tatínkem, který mi před dvěma a půl lety zemřel,“ připomíná si okamžik, kdy stála tváří v tvář životní změně, na kterou není nikdo z nás připravený. Lékaři Jitce nasadili chemoterapii.
„Doktoři říkali, že jsem díky své profesi fyzicky zdatná a že to všechno zvládnu. Musím ale přiznat, že mě léčba srazila až na dno mých fyzických sil,“ konstatuje a pokračuje: „Jak jen to šlo, snažila jsem se hodně spát a čerpat síly. Moc mi pomáhala rodina a přátelé, kteří mi dávali pocit, že nejsem v těžkých chvílích sama. Po týdnu jsem si ostříhala vlasy, protože mi začaly strašně padat. Víc mě však trápily boláčky v puse, nemohla jsem kvůli nim jíst ani mluvit, neustále jsem měla zimnici,“ vzpomíná na nelehké období chemoterapií Jitka.
Co si pamatovat Transplantaci kostní dřeně absolvuje v České republice ročně několik set pacientů. Z toho 75 procent dárců krvetvorných buněk je od nepříbuzného dobrovolného dárce. Bohužel pro každého čtvrtého pacienta se dárce kostní dřeně nenajde. Proto je tak nutné počet dobrovolníků v registru neustále zvyšovat. Zdravý člověk ve věku od 18 do 35 let může vstoupit do Českého národního registru dárců dřeně a jednou třeba zachránit život těžce nemocnému tím, že daruje nepatrné množství svých zdravých krvetvorných buněk pro transplantaci. Chcete být takovým zachráncem právě vy? Můžete se zaregistrovat na www.kostnidren.cz. |
Kromě rodiny a přátel jí sílu dodával i fakt, že od lékařky věděla, že už pro ni prostřednictvím Českého národního registru dárců dřeně hledají vhodného dárce.
Největší dárek
„Moje skvělá sestřička Irena šla hned na odběr, aby se zjistilo, zda by nemohla být vhodným dárcem právě ona. Bohužel měla jen pět společných transplantačních znaků. K tomu, aby mi mohla kostní dřeň darovat, muselo by se shodovat minimálně osm, ale ještě lépe deset transplantačních znaků. Z výsledku byla hodně smutná. Zapojil se i kamarád, který zorganizoval v mé práci akci na odběry, a představte si, že se zaregistrovalo 84 lidí!“
To byla neuvěřitelná podpora, které se Jitce dostalo nejen od jejích nejbližších. S krátkými pauzami, kdy mohla být doma, strávila Jitka v nemocnici 96 dní, dokonce tam oslavila i narozeniny. Pouhý týden po nich dostala největší a nejlepší dárek, jaký jí kdo mohl dát: lékaři jí oznámili, že se pro ni našel vhodný dárce. Zažívala obrovskou radost a věřila, že vše dobře dopadne.
Nejkrásnější den v životě
„Na samotnou transplantaci musí mít člověk vymlácenou veškerou imunitu, aby se tělo nebránilo a dřeň přijalo. Byla jsem 36 dní v naprosté izolaci. Den D nastal 25. července 2013. Zhruba v deset hodin večer mi přinesli novou kostní dřeň, která mi do těla nakapala během dvou hodin. Po samotné transplantaci mi bylo hrozně špatně celé tři dny a nemohla jsem ani chodit, ani jíst. Vše se malinko zlepšilo po dvou měsících. Ale měla jsem štěstí, že jsem většinu času spala,“ vypráví Jitka, které transplantace kostní dřeně od neznámého dárce zachránila život.
„Samozřejmě jsem dárci neskutečně vděčná! Kdyby tak bylo víc lidí, jako je on. O dárci vím jen to, že je to muž, Němec a měl plných deset transplantačních znaků. Po transplantaci jsem mu napsala dopis a nemocnice mu ho přes registr poslala. Vím, že s dárcem se mohu setkat až po třech letech a nejprve musí probíhat písemná komunikace. Zatím čekám, jestli se mi ozve,“ říká Jitka.
Život po transplantaci
I když by se Jitka ráda vrátila ke své původní profesi osobní trenérky fitness, musela jít do invalidního důchodu, ač o tom původně nechtěla ani slyšet.
„Bohužel můj stav mě nepustí dál. Rychle se unavím a musím hodně odpočívat. Jsem ale moc ráda za každé ráno, kdy otevřu oči. Na světě je nádherně! Už se tolik nestresuji, protože zdraví mám na prvním místě,“ říká Jitka, která však rozhodně nechce sedět se založenýma rukama.
„Chtěla bych hlavně pomáhat Českému národnímu registru dárců dřeně s šířením osvěty o dárcovství, což je pro dárce maličkost, ale pro pacienta záchrana života,“ říká s nadšením Jitka, která právě této organizaci vděčí za rychlé nalezení vhodného dárce.
A co ji ještě baví a dělá jí radost? „Hodně čtu, koukám na filmy a kamarádka mě občas vezme do kina. V nemocnici jsem si vysnila pejska a teď mám doma krásnou jorkšírku biewer Aničku, která je moje potěšení,“ uzavírá své vyprávění Jitka Košínová.
